Jdi na obsah Jdi na menu
 


Anceza: Syn slunce

17. 5. 2014

Noc ho zastihla na cestě. Snad by si ani nevšiml, že ze světa mizí světlo. Byl příliš zabrán do pozorování vlastního stínu. Až v jednom okamžiku zmizel. Nebyl. Ohlédl se. Nebylo ani slunce, které se mu do té chvíle nepříjemně zakusovalo do krku a nahých zad a vyvolávalo kapičky potu, aby je mohlo hned zase vysušit. Kdyby mělo oči, spatřilo by bílá zrnka na opálené kůži osamělého chodce. Teď ale není. Není nic. Je sám. Věděl, že jen na okamžik. Za chvíli vyjde měsíc, stejně osamělý jako on sám. A oběma jim budou dělat společnost hvězdy. Vzdálená nedosažitelná světélka naděje v prázdnu. Ale dokud svítí…

Seděl a díval se do plamenů. Ne, oheň nebyl vítaným společníkem. Ale zima byla příliš vtíravá a on si nemohl dovolit, aby ovládla jeho tělo. Proto teď naslouchal praskání suchých větviček a nechával své oči, aby jej, oslněny mihotavou září, odnesly jinam. V dálce spatřil postavy. Tábor, Lidé, jeho domov. Na chvíli, jen na malý okamžik zatoužil být tam. Být s nimi. Být jako oni. Jenže on není. On se vydal svou vlastní cestou. Jeho domov není tady. Jestli vůbec někde je, pak tam daleko, mezi hvězdami. Od všech vzdálen. Sám. Vrátil se stejně rychle, jako se ztratil. Prudce zamrkal. Zavřel oči a zaposlouchal se do ticha. Pak se zahleděl do tmy kolem sebe. Oheň pomalu dohasínal. Přiložil poslední dřevo. Až shoří, bude muset jít…

Hleděl na vycházející slunce. Stál na nevysokém návrší, kam dorazil, když ho zastihlo svítání. Pomalu, kousek po kousku otvíral své tělo paprskům. V okamžiku, kdy sluneční kotouč dostal těsně nad obzorem znovu úplný tvar, zavřel oči. I přes víčka mu do hlavy pronikalo obrovské množství světla. Tápalo v jeho mysli, až nalezlo i její nejskrytější a vyhnalo temnotu. Rozsvítilo tam malé hvězdičky naděje a on věděl, že tahle světla už nikdy nezhasnou.

 

Zveřejněno s laskavým souhlasem Ancezy. Děkuji!

Její tvorbu najdete zde.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA