Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bosorka: Jakub

20. 10. 2014

Jakub se uklonil, rozhrnul chlopně stanu a vyšel ven. Byl unavený, v paži mu bolestně cukalo, ale přece se nemohl ubránit radosti. Kryšpín žil a dokonce nebyl ani zraněn. Tedy nijak vážně. I rány na jeho duši se zahojí. To nebylo málo v bitvě, jako byla dnes.
Ač ho měl velice rád – téměř jako vlastního syna, kterému nebylo dovoleno se narodit – bylo v tom i trochu sobecké úlevy. Kdyby Kryšpín zemřel, špatně by se mu vedlo. Byl to dobrý pán a Jakub si byl jistý, že z něj bude jednou i velký rytíř. Bojovat uměl, nechybělo mu statečné a věrné srdce. K němu se choval laskavě. Bezdůvodně ho nebil. Při sklízení nádob po jídle nacházel často i kus masa pro sebe. Nějaká mince na přilepšenou mu také občas přiletěla do klína. Ano, nemohl si stěžovat a dobře to věděl. I proto sloužil Kryšpínovi poctivě ze všech sil a dle svých možností.
 
x
 
Když ho dnes hledal na válečném poli, srdce mu svírala obava. Jen doufal, že boží prozřetelnost ochránila Kryšpína před tělesnou újmou. Ale boj to byl dlouhý a mnoho dobrých mužů a rytířů skončilo dnes svoji zemskou pouť. Smrt se neptá, je-li zvána. Přichází sama s písní meče na rtech.
Slunce se jen těžko prodíralo přes husté chuchvalce zvířeného prachu. Míjel jednotlivá těla, nevšímal si nářku ani sténání ostatních. Nad ním proletěl tmavý stín. Vrána. Nebude trvat dlouho a mrchožrouti se slétnou ze všech stran. Jak zvířecí, tak ti lidští.
Děkoval svému patronu a všem svatým, když uviděl klečící postavu ve známém varkoči.
„Pane, můj pane?!“
Teprve když stál přímo před ním, zvedl Kryšpín hlavu. Nejdříve jakoby ho neviděl, nepoznal. Modré oči měl zalité slzami. Jeho pán plakal. Jakub polkl, aby sám zahnal slzy, které se i jemu nezvaně hrnuly do očí. Měl pochopení pro to, co prožívá. Nebyl první a nebude ani poslední. První bitva je křest. Přerod chlapce v muže. A každý přerod bolí, platí se za něj krví a slzami.
Jakub věděl, že se jeho pán za své slzy stydí. Raději se tedy zeptal, mohou-li jít...
 
x
 
Jakub se rozhlédl po tábořišti, přidržel si zraněnou paži a vyrazil. Věděl, kam má jít, kde hledat pomoc. Vlastně už si ji zajistil předem. Za posledním rytířským stanem stála ona, Adléta. Jedna z mnoha nešťastnic, které táhnou za každým vojskem. Muži jim říkali různými jmény, ale význam byl stále stejný: Kampfrau, helmbrechtnice, harapanny... Byly zde mladé ženy, téměř ještě dívčiny, stejně jako ty staré, životem notně oprýskané.
Již včera ji vyhledal. Vybral si ji ze všech, protože měla jen tu nejlepší pověst. Nebyla už nejmladší, ale její tělo bylo stále pěkné a pevné, stejně jako tvář. Jen její oči a vrásky kolem nich prozrazovaly, co všechno má za sebou. Život k těmto ženštinám nebyl laskavý a často netrval dlouho.
Jejich pohledy se setkaly, jen pokynul hlavou. Uchopila džbán. Věděla, do kterého stanu jít a zaplatil ji už předem. Víc, než byla její obvyklá cena.
Když procházela kolem, chytil ji zdravou rukou za předloktí.
„Adléto.“ oslovil ji. Překvapeně nadzvedla obočí. Muži si většinou nepamatovali jejich jména. Pro ně byly jen bezejmenná těla, která jim krátila noci a připomínala, že stále ještě žijí. Těla, která si brali tvrdě a bezcitně, bez jakýchkoliv ohledů. Věděla o tom své. Její jizvy ji na to nenechaly zapomenout, i kdyby chtěla.
„Můj pán...“ zarazil se, nevěděl, jak to říci, aby pochopila. „Byla to jeho první bitva....“
V očích se ji mihlo pochopení. Usmála se hřejivým chápavým úsměvem, který neměla pro každého, ale Jakub se k ní choval slušně. Ne, jako jiní.
„Postarám se o něho. Slibuji.“
Jakub si přitiskl pěst na srdce a zlehka sklonil hlavou v poděkování. Ještě než odešla, kývla bradou na silnou ženu, která přikládala do ohně. „S tou rukou si zajdi za ní, je mnohem lepší, než lecjaký ranhojič. Řekni, že tě posílám.“
A pak už nic nebránilo, aby se vydala ke Kryšpínovu stanu...

Zveřejněno se souhlasem Bosorky. Děkuji!
Její tvorba:
Bez hranic

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Díky!

(Miloš Kaktus Karásek, 22. 10. 2014 18:14)

Jen úcta k autorce původního díla mi před časem nedovolila takhle připisovat výhonky k románu Prokleté ruce. Krásný příspěvek.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA