Jdi na obsah Jdi na menu
 


DarkMoon: Medový pohled aneb Gellert na lopatkách... téměř

1. 5. 2014

„Vstávat, ospalče,“ broukla jsem blízko jeho ucha. Jen pomalu pootevřel víčka. Zamrkal do skomírajícího světla žárovky, která jediná osvětlovala sklepní místnost. Když mu konečně došlo, kde se nachází, oči se mu rozšířily a on sebou prudce trhl.
„Pomalu,“ usmála jsem se, „aby sis neublížil…“ Ze rtů mu uniklo několik slov, kterým jsem nerozuměla. Soudě podle toho, s jakým tónem a rázností je procedil skrze zuby, jsem odhadovala, že to byly nadávky v jeho rodném jazyce. Zacukaly mi koutky, ale odhodlala jsem se ten příval přerušit, namísto zkoumání jeho slovní zásoby.
Zmlkl a jen pevně semkl rty, když jsem mu přiložila špičku své hůlky ke tváři. „Skončil jsi?“ zeptala jsem se s nadzvednutým obočím a lehkým úsměvem. Sledoval mě přimhouřenýma očima plnýma vzteku a rozčilení, které si nestačil dostatečně vybít, než ho násilím zadusil v sobě. Proto, aby mě náhodou nenapadlo zařídit to za něj, aby mě mohl obezřetně pozorovat a neunikl mu jediný můj pohyb. Jeho pohled ale vydal za tisíce slov, med v jeho očích doslova žhnul ohněm tiché nenávisti. To mu ale k ničemu nebylo. Byl spoutaný, nic nemohl. On, právě on. Evidentně jsem mu tím pořádně hnula žlučí a rozhodila ho zároveň, i když to druhé dal sotva nějak znát.
„Co jsi zač,sgan?“ zavrčel, když mu ticho už přišlo příliš zdlouhavé.
„Já vím, kdo jsi ty, to myslím zrovna teď úplně stačí,“ odpověděla jsem mu. Nejspíš mi chtěl něco odseknout, ale nestihl to. Přesunula jsem hůlku pod jeho bradu a lehkým tlakem ho přiměla ji nadzvednout. Nezabránil si v krátkém polknutí, zpoza vztekle stažených rtů se prodralo jen napůl zadušené nenávistné syknutí. Světlo lampy se měkce odrazilo v zlatavě hnědé záplavě a přidalo další odlesk spalujícího tepla do dvou hlubin, které už tak hrozily smést všechno v okolí jako žhavá láva. Jenže tichá, nenaplněná hrozba byla taky tím jediným, na co se teď zmohl. Jako nebezpečná nevypočitatelná šelma, ze které se sotva mohlo vyklubat přítulné koťátko, ale přesto byla právě v tuhle chvíli naprosto bezmocná. Nezkrocená, jen bezmocná.
Usmála jsem se. „Ale, ty si můžeš podmaňovat, koho tě napadne, ale když to někdo udělá tobě, tak se ti to nelíbí?“ prohodila jsem provokativně. Přehodila jsem nohu přes ty jeho svázané, natažené na zemi. Naklonila jsem se těsně nad něj, takhle jsem konečně vnímala jeho pohled naplno, přímo. Já to ale udělala proto, aby on mohl sledovat ten můj a já mu tak vyslala do těla alespoň nepatrné zachvění obav, co konkrétně udělám dál. Protože si to zasloužil, poznat, jak se cítili ti, které kdy měl podobně v moci. Protože mě tak nějak fascinovala myšlenka, že bych právě v něm dokázala něco takového vyvolat zrovna já. Když jsem hůlku oddálila z jeho krku, znovu sebou cukl, pokusil se osvobodit svoje ruce přivázané ke stěně nad jeho hlavou.
„Vážně myslíš, že je to dobrý nápad?“ zeptala jsem se pobaveně. Zamračeně stáhl obočí.
„Měl jsem se tě zbavit, jakmile jsem tě uviděl,“ sykl.
„Nepovídej, takže ty sis mě na tom plese všiml? Myslela jsem, že jsi moc zaujatý snahou svést moji sestřenku a vymámit z ní informace.“ Ušklíbl se. Já mu to oplatila. „Jo, jsem chytrá, došlo mi to. Na rozdíl od ní. Jste nebezpečný muž, Gellerte Grindewalde…“ Krátce jsem se odmlčela, abych si ho důkladně prohlédla. A dost pohledný, to se muselo nechat. Odehnala jsem tu myšlenku pryč. Na rozdíl od své sestřenky mám přece rozum a nezačnu se rozplývat před každou hezkou tvářičkou. I když musím uznat, že charisma, se kterým na ni vyrukoval pro dosažení svých cílů, nebylo zrovna zanedbatelné. „To nemluvím o tom, co bys ještě mohl mít na svědomí,“ pokračovala jsem. Ten potenciál z něj přímo čišel. „Naštěstí se o to už nemusíme dál starat, když ses nechal chytit. Vlastně dost snadno, až tak jsem to nečekala.“
Vztekle zavrčel. Slovo, kterým mě obdařil, hádám, opět nebylo dvakrát zdvořilé. Jo, nejspíš jsem ho znovu naštvala a urazila zároveň. Jeho chyba. Neměl při tom svém cukrování a opojení z blízkosti svého cíle polevit v ostražitosti. Měl za to, že o jejich tajné schůzce nikdo neví, ale mně ona říkala všechno. Dost na to, aby mi došlo, že tu něco nesedí a abych si tam na něj mohla počkat.
„To víš, myslet si o sobě, že jsi nejlepší, nezranitelný a nikdo na tebe nemá, se nikdy nevyplácí,“ poučila jsem ho s úsměvem.
„Říká někdo, kdo neumí nic lepšího, než útočit na druhé zezadu,“ poznamenal. „V čestném souboji bys neměla šanci.“
„Nemyslím si.“
„Milerád ti to dokážu.“ Když se naklonil o trochu blíž ke mně, jen tak, jak mu to provazy dovolovaly, a zajiskřilo mu v očích, měla jsem co dělat, abych si zachovala klid. Tak jo, jeho charisma rozhodně stálo za řeč. Bylo na něm něco… co mě skoro přimělo pochopit, jak to sakra dělá, že mu všechny tak ochotně padají k nohám. A to dokonce i v tomhle stavu. Obzvlášť v tomhle stavu… Uvězněná bezbranná šelma. Slušelo mu, když se rozčiloval, jeho hluboký hlas mě přitom nějak zvláštně rozechvíval. A ten pohled… Semkla jsem rty a zatlačila dlaní proti jeho hrudi, abych ho znovu přimáčkla ke stěně.
Zatím o tom, že je tady, nikdo nevěděl. Vlastně nikdo nevěděl o tomhle místě celkově. Měla jsem v plánu zavolat někoho z Ministerstva, za chvíli. Nejdřív jsem si ale řekla, že počkám, až se probere. Pak že to udělám, až si s ním promluvím. Teď mi začínalo docházet, že jsem prostě toužila zůstat u něj. Protože jsem nechtěla jen někoho zavolat. Přece bych si nenechala ujít takovouhle příležitost využít situace. Měla jsem ho v hrsti, ve své moci, jen na mně záleželo, co s ním udělám. Bez hůlky byl naprosto bezbranný. Bezmocný vztek a síla jeho já se vznášely ve vzduchu, ale jeho spontánní magie nebyla na takové úrovni, aby se bránit dokázal, jinak by to dávno udělal. Skousla jsem rty. Co s ním provedu? Musela jsem uznat, že na tomhle pocitu moci, nadvlády nad někým, nad ním, něco bylo. Kruci, asi jsem nebyla o nic lepší, než on. Ale nebylo to jedno? Účel světil prostředky a on si nějakou lekci rozhodně zasloužil.
Stále jsem měla dlaň přiloženou k jeho hrudi. Když jsem díky tomu ucítila, že napjal svaly a znovu se pokusil osvobodit, nespokojeně jsem se zamračila. „Tobě nedochází, že tvůj osud leží v mých rukách, a když nebudeš hodný, můžu tě potrestat?“
Jen se pousmál. „Pokud jsi chtěla, abych byl hodný, tak sis vybrala špatného zajatce,“ poznamenal. Ale přestal. V první chvíli jsem nevěděla, jestli to je dobré, nebo špatné znamení. Buď přišel na to, že mu to je k ničemu, nebo… Nebo se tak nějak zvláštně zamyslel. Krátce naklonil hlavu na stranu, zatímco zaklesl pohled do mého. Na jeho rtech po chvíli začal pohrávat lehký vyzývavý úsměv. „To potrestání by mělo spočívat v čem, konkrétně?“ optal se prostě. Zamrkala jsem. „Když už jsem ti vydaný na milost a nemilost, tak bych docela rád věděl, co máš se mnou vlastně v úmyslu provést,“ osvětlil mi a nadzvedl obočí.
Tak jo, tohle jsem nečekala. „Dáma má mít svoje tajemství,“ oznámila jsem. V očích se mu pobaveně zablesklo. Začínala jsem docházet k závěru, že přestává být bezpečné mu pohled do nich oplácet. Nehodlala jsem se nechat vyvést z míry. „Přestaň,“ sykla jsem a jako výhrůžku mu přitiskla hůlku na čelo.
„S čím?“ zeptal se nevinně. Do háje. „Když se vzpouzím, tak ti to vadí, když dle tvého přání spolupracuji, taky nejsi spokojená… tobě se jeden nezavděčí, že ne?“ Zacukaly mu koutky.
Mně krátce vynechal dech. Proti své vůli jsem náhle vnímala kontury jeho tváře o tolik výrazněji, než dříve. Rozcuchané plavé vlasy, které mu volně spadaly do tváře, a já neodolala a hůlkou jsem mu těch pár pramínků odhrnula z čela. Jeho hlas, jeho vůni. A ty oči, ten zatracenej medovej pohled, ve kterým jsem se utápěla, i když jsem z něj vycítila zkázu. Nějak jsem ani nestačila zaregistrovat, kdy se znovu naklonil blíž ke mně. Ne moc. Až příliš. „Tak co uděláš?“ zeptal se znovu provokativně.
Nasucho jsem polkla. Když jsem se přiměla odtrhnout pohled od jeho očí, zradil mě a zamířil místo toho k jeho rtům. V tu chvíli mi došlo, že aniž bych měla ponětí, jak se mu to podařilo, dokázal během těch pár minut dostat do kolen on mě místo já jeho. Asi jsem se musela zbláznit. V ten okamžik poblouznění mi to ale bylo úplně jedno. Sklonila jsem se blíž k němu a přijala jeho výzvu. Políbila jsem ho. Znovu, několikrát. Prsty jsem mu zajela do vlasů, přebíhala jimi po jeho tváři, zatímco se mi celé nitro chvělo. Nechala jsem se tím pocitem naplno prostoupit, do poslední buňky. Přestala jsem vnímat cokoliv jiného.
A to byla chyba. Když sebou znovu trhl, pozdě mi došlo, že to byla jen součást jeho plánu. Ten parchant předtím povolil skobu, ke které byl připoutaný, natolik, že stačilo už jen jednou zabrat a vytrhl ji ze zdi. Potřeboval pouze odvést moji pozornost, aby se mu posléze podařilo sebrat mi hůlku a namířit ji proti mně. Než jsem se stihla z toho omámení probrat, výhoda byla na jeho straně, i když měl zatím stále svázané ruce. Zděšeně jsem zalapala po dechu.
Vítězně se pousmál, než ke mně vyslal kouzlo a já ztratila vědomí.
---    
Bolelo mě celé tělo, když jsem se probrala. Bolest… to ale znamenalo, že jsem ještě naživu. Prudce jsem otevřela oči a rychle pohledem přelétla okolí. Jeho jsem zahlédla záhy na to. Stál u protější stěny, tak nějak ležérně, nedbale se o ni zády opíral a mezi prsty si pohrával s mojí hůlkou.
„Vida, už jsi vzhůru?“ ozval se jako by nic, když ke mně krátce stočil pohled. Skousla jsem zuby a trhla sebou… spíš jsem to zkusila. Ten zmetek mě svázal! Neměla jsem ponětí, k čemu, když jsem ležela na zemi a tam nic vhodného dle mého být nemohlo, ale nejspíš si pomohl nějakým kouzlem. Nebo mě rovnou svázal kouzlem… K čertu s tím, každopádně mě dostal kouzlem z mojí hůlky!
„To víš, myslet si, že jsi nejlepší a nezranitelná se nevyplácí,“ zopakoval s úsměvem moje slova. Pak přestal hýbat s prsty a místo toho moji hůlku normálně sevřel v dlani. „A nevyplácí se ani podceňovat mě,“ dodal.
Poté, co jsem si vynadala, jak jsem na jeho ruce pár vteřin konsternovaně zírala, jsem jen semkla rty.
„Nevadí, že jsem si ji zatím nechal?“ otázal se a lehce nadzvedl hůlku, abych věděla, o čem mluví. „Nevím, kam jsi dala tu moji, takže jsi mě k tomu tak trochu donutila.“
Odfrkla jsem si. „Rodiče tě nenaučili, že si v první řadě nemáš půjčovat věci bez dovolení?“
„Tebe rodiče nenaučili, že nemáš unášet cizí lidi?“ oplatil mi a krátce se ušklíbl.
Dobře, vyrovnáno. „Užij si to, za chvíli sem stejně vtrhnou kouzelníci z Ministerstva a budeš mít problém,“ obeznámila jsem ho. Třeba při hrozbě nebezpečí zmizí a já to nějak přežiju… I když jsem neměla ponětí, jak bych se odtud sama asi tak dostala.
Pobaveně se pousmál. „Vážně? Byla jsi mimo dost dlouho a nic se nestalo,“ poznamenal. Pak se odlepil od stěny a přišel blíž. Zadrhl se mi dech, když se zastavil těsně vedle mě a z téhle blízkosti se mi zadíval do očí. „Nikoho jsi nevolala, že ne?“
Odtrhla jsem pohled od jeho, ale moc mi to nepomohlo. Opravdu jsem nemohla být normální. On mě může každou chvíli zabít a já tu nad ním proti svojí vůli vzdychám. Naštěstí jen v duchu…
A do prkýnka. Parchant! A já naprosto pitomá! Že použije nitrozpyt mě taky mohlo napadnout! Okamžitě jsem mu do cesty postavila zábrany, abych si vlastní mysl chránila, ale on se ani nepokoušel je dál prorazit. Proč taky, když si už odpověď zjistil. Nejspíš nejen to. Bravo, tak už víš, že jsem z tebe z nějakého neznámého důvodu vedle, doufám, že jsi spokojený. Stejně mu to k ničemu nebude, zařekla jsem se, že už se jednoduše nenechám vyvést z míry.
„Výborně, tak nezavolala, už to víš,“ sykla jsem. „Jestli mě hodláš zabít, tak si aspoň pospěš.“
Nespokojeně mlaskl. „Zabít? Po tom, jak jsi mě dostala sem? To ne… Karta se obrátila. Teď si budu hrát já.“ Zadrhl se mi dech.
Sklonil se nade mě, jemně mi natočil hlavu jeho směrem, zadíval se mi do očí a lehce se pousmál. Nedokázala jsem nereagovat. To byl jediný závěr, ke kterému jsem byla schopná dojít. Měla bych přemýšlet o tom, jak se z toho dostat, ne se v tom pohledu utápět. Medový pohled… Naprosto nesmyslně mě napadlo, že tohle se vlastně více, než hodí. Med, lákající své oběti k sobě, v tomhle případě jen klamně sladký. Med, co jednoho zcela zaplaví a nedovolí mu nadechnout, v jehož lepkavém zajetí se dá jen utonout, bez možnosti záchrany.
Skousla jsem rty a pokusila se připomenout sama sobě, že takhle přece skončit nechci. Ale to příliš nepomáhalo. Tohle nešlo, nešlo se v něm neztrácet, zvlášť, když byl takhle blízko. Dokonalá past, do které oběti vstupují zcela dobrovolně. Konečky prstů mi jemně přejel po tváři. Od spánku přes lícní kost až ke rtům... Pomalu, podmanivě, přemýšlivě. Pak stiskl mou bradu a nadzvedl ji, přiblížil se, těsně k obličeji, nechal mezi námivzdálenost jen několika milimetrů. Znovu se pousmál, když zaregistroval moji reakci na to všechno. Tohle bylo to nejhorší. Ne to, že mě dokázal takhle rozhodit, ale to, že on to věděl. A zatraceně dobře toho využíval. Pramínky jeho vlasů mě zašimraly na tváři, když mi do ucha zašeptal: „Tak co myslíš, že teď udělám?“
Ten jeho hlas… Do háje! Na ty oči, hlas, vůni, mozolnaté prsty, zkrátka na to všechno by měl mít nějaké speciální povolení.
„Nerad to přiznávám, ale když se ti podařilo takhle dostat na kolena , nejsi jen tak obyčejná. Mohla by ses mi hodit. Nejspíš si tě nechám… Pokud ovšem budeš hodná.“
Ano, už jsem chápala. Chtěl mě získat na svoji stranu. Znělo to šíleně, ale už teď jsem sotva odolávala a to nejspíš teprve začal. V tu chvíli mi bylo jasné, že to, co chce, dostane. On vždycky. Byla jsem dokonale ztracená, odsouzená k záhubě. Jako muška v síti. Bezbranná. V tomhle případě proto, že jsem se vlastně ani bránit nechtěla.
Zavřela jsem oči a ztěžka vydechla. „Měla jsem se tě zbavit, jakmile jsem tě uviděla…“      

Zveřejněno se souhlasem DarkMoon, díky ti zlato!

Její tvorbu najdete zde: You Tube, Bez hranic

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Díky :)

(DarkMoon, 8. 8. 2014 20:28)

Děkuju moc, Bosi :D No ono to nejde nebýt jím fascinovaná ;)

poklona

(Bosorka, 8. 8. 2014 18:33)

Fíha....
tenhle Gellert se zdá jako velice zajímavý jedinec. Ta tvoje fascinace jím je, Marťo, též fascinující..a pochopitelná ;-)
Krásný střípek.

Děkuji :)

(DarkMoon, 3. 5. 2014 22:46)

Děkuju moc, ohromně mě těší, že se líbilo :) A určitě bude jen dobře, pokud něco přibude i od Vás :) S inspirací, co nám Máta dává... :D

:-D

(Máta, 3. 5. 2014 22:38)

Sophie, výborně, piš piš, jen houšť a větší kapky...
Ááááááno, Gellert a jeho medové pohledy... přiznávám, že to je jeden z mých chlapů, ze kterýho lezu po zdi...

Uch

(Sophie, 3. 5. 2014 22:19)

Gellert a jeho pohledy. Málem sem nepřestávala dýchat, asi taky něco vyzkouším napsat. Je to věc tohle to . Moc se mi to líbí.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA