Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co život dal

8. 1. 2013
Člověk, ve své uspěchané lopotě, často zapomíná na malá zastavení, na zamyšlení se nad sebou samým, nad tím, co nám život dal. Často nám chybí čas, nadhled, odvaha, zastavit a ohlédnout se. Zastavit a přijmout dary života, ať už je to pohlazení, opora nebo „pár facek“. Není totiž snadné nastavit tvář a čekat. A když už tvář nastavíme, zůstává nevyřčená otázka jak ustojíme čekání na rozhodnutí, zda nás pohladí nebo „propleskne“ a jak to dokážeme zpracovat, jak se poučit, co si z toho vzít. O to je možná složitější ono zastavení, ohlédnutí a potřebné povznesení se nad své já, abychom dokázali znovu vidět úspěchy a hlavně neúspěchy, které, pokud je člověk poučen, stávají se vlastně úspěchem, zkušeností, výhrou.
Když se ohlédnu do minulosti vidím sice své zkušenosti, ale nevím, zde jsem již ve svém, ne příliš vysokém věku dokázala získat onen potřebný nadhled, abych objektivně posoudila, co mi bylo životem dáno.
Ovšem nelze popřít vděk. Vděčím životu za, v rámci možností, harmonickou rodinu, což je v případě mých rodičů, značně zatížených svou vlastní rodinnou historií, až s podivem. Jsem jim vděčná, že mi dokázali vštípit základní hodnoty života, úctu a pokoru, ke všemu co mě obklopuje, k místu kde žiji, k přírodě, k lidem, k životu, protože bez toho se člověk ztrácí ve své pýše a povýšenosti a snižuje tak svou cenu. Proto s pokorou přijímám veškeré situace, do kterých mě osud staví. S pokorou a přesto se vztyčenou hlavou přijímám vítězství i prohry, kdy nejtěžší je uvědomit si vlastní nedostatečnost, ač se samým uvědoměním se ve výsledku žije lehčeji a lépe.
Nelze uchránit děti zaškobrtnutí a já mám to štěstí, že mě rodiče příliš nechránili. Nechali mě jít svou cestou a když život nastavil nohu, nechali mě rozbít si nos, ale vzápětí podali ruku a pomohli vstát, setřeli krev a slzy a podepřeli před dalším krokem do neznáma. Vím, že takové situace potřebujeme, protože zkušeností se učíme nejlépe i když to často bolí. Ať už je to boule od schodu, který jsme neprozřetelně neuhlídali, nebo nešťastná láska naivního mládí, falešná přátelství. Bez těchto, ač často hořkých, darů nemůžeme posuzovat své okolí, nemůžeme získat odstup poučit se a nedělat stále stejné chyby, zjistit vlastní hranice. Je to příležitost poznat sám sebe a i já ji jednou chci dát svým dětem.
Život nám dává volby, staví nás na rozcestí, kdy jsme nuceni vykročit na cestu, kterou předem neznáme. Není lepší nebo horší volby, různé jsou jen zkušenosti, které na té či oné cestě získáme. Zkušenosti které si neseme sebou, přidáváme si je do batohu a je jen na nás, zda nás budou tížit, nebo povznášet. Je jen našim rozhodnutím, zda jej poneseme s úsměvem a optimismem, nebo shrbení a zachmuření. S optimismem se člověk nerodí, ale pokud v něm vyroste, je podstatně jednodušší s ho přijmout za svůj.
Co mi tedy život dal? Úctu a pokoru a sílu postavit se mu tváří tvář, nenechat se srazit na kolena a když už se mu to podaří, co nejdříve se zase postavit. Dal mi možnost okusit vlastní prohru, vlastní chyby a tak mě donutil k potřebné sebereflexi a poznání, které nikdy nemůže být dokončeno, protože náš vlastní vývoj nikdy nekončí. Dal mi mnoho voleb, mnoho rozcestí a tak mi dal příležitost okusit hranice vlastních sil, abych pro příště věděla kudy nechci jít.

Jsem svému životu vděčná za jeho pohlazení a hlavně za ty „facky“, které nás často naučí mnohem více. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA