Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dodatek IV. - Bezová hůlka

13. 6. 2013

Pokud se chcete naldit na atmosféru přidávám píseň.

Rodrigo y Gabriela: Libertango

 

2. srpna 1913, Athény, Řecko 

„Promiňte?“
Tmavovlasá snědá dívka sebou poplašeně trhla, zamrkala očima a vzhlédla. Před ní stál vysoký štíhlý muž. „Smím prosit?“ lehce sklonil hlavu v úkloně.
Dívka sklopila pohled a nenápadně se ohlédla na ženu po svém boku. S pochopením kývl: „Madam, dovolíte?“
Žena si ho zkoumavě prohlédla, než pokynula rukou. Muž dívce pomohl vstát a ihned jí nabídl rámě. Společně došli na parket, kde se již pohybovalo několik párů. Pevně ji sevřel a v rytmu vykročil. Vedl ji lehce, s nonšalantní elegancí zkušeného tanečníka a při tom z ní nespustil pohled. Medový pohled, ze kterého jí běhal mráz po zádech, měkla kolena. Všimla si ho už několikrát. Už na několika večírcích athénské čistokrevné smetánky se objevil. Nenápadný plavovlasý muž s pronikavýma očima, ostře řezanou tváří, lehkým úsměvem. Nijak na sebe neupozorňoval, přesto ji upoutal. Bylo v něm něco..., nedokázala posoudit co, něco, z čeho ji mrazilo. Příjemně. Všimla si, že ji pozoruje, když je sám, a ona pozorovala jeho, když mluvil s přítomnými kouzelníky. Jeho lehké grimasy, úsporné, a přesto elegantní pohyby, pozorné oči. Neznala ho, nikdy dřív ho v Athénách neviděla, i když společenských událostí se účastnila teprve krátce. Zajímalo ji, kdo to je. A teď s ním tančila. Její temperament, její výmluvnost byly ty tam. Najednou nemohla najít slova ani pevnou půdu pod nohama. Sál i všichni ostatní kouzelníci zmizeli. Vnímala jen jeho pevné sevření, hudbu a medové oči. Taneční kroky byly stejně přirozené jako dech, jako světlo ve dne a tma v noci, jako slaný mořský vzduch, který sem pronikal otevřenými okny.
Dříve než se nadála, hudba dohrála. Chtěla pustit jeho ruku, ale on ji svíral dál a usmíval se. „Věnujete mi ještě tanec, slečno?“ zeptal se tichým hlubokým hlasem.
„Jistě, ráda,“ usmála se a snažila se najít pevnou půdu pod nohama, než se znovu nechala unést na vlnách hudby. Ještě chvíli se odhodlávala, než konečně promluvila:
„Vy nejste zdejší, že?“
„Máte bystrý úsudek. Ne, bohužel, nejsem, jen projíždím,“ pousmál se lehce.
„Mám to chápat, že se nezdržíte dlouho?“
„To není tak jisté. Zdržím se tak dlouho, dokud nezařídím vše, co vyžadují mé obchody.“
„Jste obchodník? Nevypadáte na to,“ zkoumavě si prohlížela jeho tvář.
„Ano? A co bych podle vás mohl dělat?“ nenuceně se zasmál muž.
Dívka se zamyslela a skousla si ret: „Cokoli, co není tak nudné jako obchod.“
„Možná se mýlíte, má drahá. Možná obchody nabízejí více vzrušení, než se na první pohled zdá,“ roztáhl ústa v širokém úsměvu a v očích se mu zablesklo.
„Prosím vás, co může být vzrušujícího na nákupu a prodeji? Zhola nic, o tom mě nepřesvědčíte. U otce v obchodě také nic zajímavého není.“
„Váš otec se také zabývá obchodem?“
„Jen prodává,“ pousmála se dívka. Ne, o obchodech svého otce ani jiných mluvit doopravdy nechtěla.
„Smím se ptát co? Z čitě profesionálního zájmu, samozřejmě, pokud vás ovšem konverzace na toto téma příliš neunavuje.“
„Prozatím ne, ale dlouho už to nevydržím,“zvedla vyzývavě obočí. „Otec vyrábí a prodává hůlky.“
„Pak musíte být slečna Gregorovičová. Nemám pravdu?“
„Výborně, pane, též nemohu pochybovat o vašem bystrém úsudku.“
„Jméno vašeho ctěného otce je tak proslavené po celé Evropě, že ani nelze hádat jinak. Jeho obchod zde v Athénách je velkolepý. Jen mě mrzí, že jsem jej tam nezastihl osobně.“
„V obchodě se nezdržuje, obvykle obchodní záležitosti přenechává mému strýci. Asi vás zklamu, ale nepřijímá návštěvy, obzvlášť ne ze zahraničí.“
„To mě mrzí. Ovšem mohu být rád, že do společnosti vypustí alespoň svou půvabnou dceru. Myslím, že setkání s ním by rozhodně nebylo tak osvěžující, jako s vámi.“
„Lichotíte mi, pane,“ usmála se dívka a sklopila pohled. V očích jí ale zahrály divoké ohníčky.
„Žádné lichotky pro vás nejsou dostačující, má drahá. Je mi velkou ctí, že jsem vás mohl poznat.“
„Mě také, pane,“ tentokrát se doopravdy začervenala.
Hudebníci dokončili part a odložili nástroje, tančící páry se rozešly. Muž dívce nabídl rámě a zkoumavě ji pozoroval. „Smím vás pozvat na skleničku, slečno? Tančit momentálně nelze, a já bych nerad přišel o vaši milou společnost.“
„Ach, jistě, pane, ráda,“ zahnala rozpaky a zavěsila se za jeho předloktí.
Společně vykročili ke stolu s občerstvením, když jim zastoupila cestu tmavovlasá žena. Zavířila vějířem, než se se sladkým úsměvem zadívala na svou dceru: „Lariso, je pozdě, měly bychom jít.“
Dívka se zamračila a pohledem rychle střelila po svém společníkovi, než stiskla zuby a tiše promluvila: „Ano, matko. Dovolíte mi ještě rozloučit se?“
Žena se nepřestávala usmívat, sklonila hlavu na stranu a prohlédla si muže od hlavy k patě. „Jistě drahá, ale ať to moc dlouho netrvá.“
„Madam, smím vás doprovodit? Musí být nebezpečné, když se dvě půvabné ženy pohybují samy po městě,“ oslovil ji s úklonou muž.
„Ne, pane, to není nutné, máme doprovod. Dobrou noc. Lariso, nenech mě v předsálí dlouho čekat, bylo by to nezdvořilé.“
„Ano, matko,“ sklonila dívka hlavu. Když se žena otočila a rychle odcházela, stočila znovu pohled na svého společníka, než se omluvně pousmála.
On jen s úsměvem zavrtěl hlavou: „Nedělejte si starosti, má drahá. Jestli o to budete stát, můžeme se vidět opět zítra, pokud budete tak hodná a přijdete.“
„Ráda,“ usmála se zářivě Larisa a vyprostila svou dlaň z jeho sevření. On ji ale rychle chytil, a dřív než stihla zareagovat, lehce políbil hřbet její ruky. Nespouštěl z ní při tom pohled.
„Dobrou noc,“ popřál jí měkce, než ji pomalu pustil, a s úsměvem sledoval, jak spěchá ze sálu. Jen velmi dobrý pozorovatel by mohl v jeho očích zahlédnout oheň nesouhlasu. Než se otočil, pomalu došel ke stolu s občerstvením, sevřel v ruce sklenku s vínem a prohlédl si ji proti světlu svící.
„A, pan Grindelwald, tajemný a nepolapitelný, jako vždy. Ani hostitelku nepoctíte špetkou své pozornosti?“
Gellert se otočil a se stejně nenuceným úsměvem pohlédl na štíhlou ženu, která svírala sklenku šampaňského a s širokým úsměvem mu nabídla ruku.
„Madam, omlouvám se, byl jsem zaneprázdněn,“ sevřel její prsty a lehce jí políbil hřbet ruky.
„Všimla jsem si,“ zvedla obočí a pohledem přejela po otevřených vstupních dveřích. „Dnes je tu příšerná nuda. Muže nezajímá nic jiného než politika a obchody. Upřimně se divím, že nejste s nimi a neřešíte ty neuvěřitelně nezajímavé nesmysly. Musím toho využít, nemyslíte? Zatančíme si?“ Odložila sklenku a vyzývavě na něj pohlédla, když se hudebníci opět chopili nástrojů.
„Pokud je to vaším přáním,“ následoval jejího příkladu, než jí nabídl rámě.
„Larisa Gregorovičová, půvabné poupě,“ pronesla, než se do něj zavěsila. Gellert se jen lehce pousmál a mlčky vedl partnerku po parketu.
„Jen velmi dobře střežené, buďte opatrný, aby vás letní hrátky nezahnaly do chomoutu, pane Grindelwalde. Její matka se už pár měsíců rozhlíží po vhodné oběti. Jak správně předpokládám, vy se zatím ženit nemíníte,“ s úsměvem ho pozorovala žena, a když tázavě zvedl obočí, rozesmála se.
„Ale no tak, znám muže, jako jste vy. Vím, o co vám jde.“
„Jste si jistá madam?“ pousmál se a protočil ženu v otočce.
„Samozřejmě, já si jsem vždycky jistá. A Larisa není tak dobrá partie. Ve společnosti ji drží jen původ její matky. Gregorovič ostatně ani o společnost nestojí, je to podivín. Divím se jí, že si ho vůbec vzala. Slavné jméno ještě nemusí nic znamenat.“
„S tím nelze nic než souhlasit. Již jsem něco zaslechl o jeho podivných způsobech.“
„Ano,“ odfrkla si než se znovu usmála, „ale nechme Gregoroviče klidně spát, pokud to ještě dokáže. Zdržíte se v Athénách dlouho?“
„Prozatím nevím, ale dlouho patrně ne,“ pousmál se muž.
„Opět odpověď, ze které nic nevyčtu. Mluvíte někdy jinak než mnohoznačně?“
„Záleží na tom, na co se dotyčný ptá, madam.“
Žena se rozesmála: „Dobrá tedy, kam budete mít namířeno, až opustíte Athény?“
„Prozatím netuším, kam mě obchod zavede, nic není dopředu jisté,“ s úsměvem jí odpověděl Gellert.
Ona se jen křivě usmála: „Hodně cestujete, že?“
„Ano, to máte pravdu.“
„Musíte být osamělý, pořád na cestách.“
„Není to tak zlé, člověk si zvykne.“
„Jistě, kdybyste někdy v Athénách zatoužil po společnosti, zastavte se, rádi vás uvidíme,“ zvedla bradu žena.
„To mě velmi těší, madam, možná někdy vaší nabídky využiji. Ale momentálně jsem bohužel velmi zaneprázdněn,“ sklonil hlavu na stranu.
„To chápu,“ pousmála se žena, „ale každé poupě jednou odkvete, jen některé květiny zůstávají stále krásné.“
„Ovšem, to je zřejmé. Jen květinám příliš nerozumím, proto nemohu soudit které. Nejblíže mám k rostlinám na talíři.“
„Neříkejte, že nerozeznáte pomíjivou krásu od té stálé, to byste mě hluboce zklamal. I některá zelenina na talíři přeci časem uvadne.“
„Jistě, s tím nemohu nic jiného než souhlasit, madam. Pak nezbývá než sehnat šikovného zelináře.“
Žena se bouřlivě rozesmála: „Máte štěstí, pane, že nejsem vztahovačná, mohla bych si to vzít osobně. Každopádně mé pozvání platí, přemýšlejte o tom. Konverzace s vámi je více než zábavná.“
„Děkuji, madam, to mě těší. Musím konstatovat totéž. Žel, váš manžel vás zřejmě postrádá.“
„Zrovna ve chvíli, kdy jste konečně začal být sdílný, škoda. Snad někdy příště,“ ušklíbla se žena, než nasadila sladký úsměv a vymanila se z jeho sevření. „Děkuji vám za společnost, pane.“
„Bylo mi ctí, madam,“ sklonil hlavu a s lehkým úsměvem sledoval, jak se zavěsila do svého muže.
„Pane Grindelwalde, dnes jste nám chyběl,“ stiskl si s ním ruku podsaditý muž s prošedivělým knírem a přimhouřil oči, „doufám, že nás zítra poctíte svou společností.“
„Netuším. Ovšem pokud dokáži vyšetřit trochu času, rád se k vám připojím.“
„Ale drahoušku,“ zamračila se žena na svého manžela, „je ještě mladý, nemusí se pořád zabývat jen vašimi nudnými záležitostmi, nechte ho trochu žít,“ zvedla obočí a vyzývavě se usmála.
„Víte, drahá, to jsou věci, kterým ženy nikdy neporozumí,“ blahosklonně se na ni zadíval muž a poplácal ji po ruce.
„Můžete mě prosím omluvit? Dnes jsem již vyčerpán a zítra bude náročný den,“ sklonil Gellert hlavu ve zdvořilé úkloně.
„Ale, už nás opouštíte? Tak brzy?“ zvedla tázavě obočí žena.
„Omlouvám se, madam, ale opravdu už musím jít,“ omluvně se pousmál Gellert.
„Ale drahá, pan Grindelwald nemůže ráno vyspávat jako ty,“ křivě se usmál muž, než se otočil ke Gellertovi: „Nuže, doufám, že vás zítra opět můžeme očekávat.“
„Zajisté, spolehněte se. Přeji dobrou noc,“ sklonil hlavu, než se otočil a pomalu odcházel. Potřeboval být sám a přemýšlet. Nedařilo se mu tak, jak potřeboval.
Vyšel před rozlehlé panské sídlo a chtěl se přemístit, nakonec si to ale rozmyslel. Dům stál mimo město u moře. Obešel ho a pomalu došel na pláž. Byl tu sám, nikde nebylo vidět ani živáčka. Zavřel oči, zhluboka se nadechl slaného mořského vzduchu, stáhl z rukou bílé rukavice, zastrčil je do kapsy kalhot a sundal frak. Rukávy sněhově bílé košile vykasal nad lokty, rozvázal motýlka, rozepnul vestu a po chvilce přemýšlení shodil i boty. Zabořil bosá chodidla do chladivého písku a užíval si příjemnou změnu oproti pevné lakované obuvi. Rozhlédl se po klidném šumícím moři a zachmuřil se. Neměl přímořské podnebí rád. Bylo tu na něj moc horko. Opravdu se těšil, až bude moct odjet z rozpálených, upocených Athén. Nebyl tu ale jen kvůli obchodu, jak se tvářil mezi lidmi. Bylo tu ještě něco, co přitahovalo jeho pozornost. Něco mnohem důležitějšího než obchody. Jenže v tomto směru se mu vůbec nedařilo. Byl v Athénách několik týdnů a stále neudělal žádný pokrok. Začínal být neklidný. Potřeboval se dostat blíž ke Gregorovičovi. Ten muž patrně měl něco, po čem dlouhá léta pátral. Měl Bezovou hůlku. Alespoň se to o něm doslechl. Hodil si frak přes rameno, sebral svoje boty a vykročil zanechávaje za sebou osamělou řádku stop.
Gregorovič. Nebylo to dlouho, co se o něm doslechl. V Evropě donedávna neznámý výrobce hůlek rychle získal věhlas. Mezi kouzelníky se proslechlo, že vlastní a zkoumá jednu z mocných historických hůlek. On sám si vydedukoval, že je to nejspíš Bezová hůlka. Jiná to ani být nemohla. Pátral po ní více než deset let a za tu dobu se mu podařilo potvrdit svou hypotézu o jediné hůlce. Ale informace byly roztříštěné a rozeseté po celé Evropě, neúplné. Trvalo mu velmi dlouho, než dokázal alespoň nějaké dohledat. Mnohem déle, než předpokládal. Jen samotná hůlka mu neustále unikala. A pak se náhodou dozvěděl, že jistý výrobce hůlek prohlašuje, že ji vlastní. Na to nešlo nereagovat, i kdyby to byla jen fáma, musel ji prověřit. Jenže osud stál proti němu. Než se stihl dostat do Athén, kde si Gregorovič zařídil svou dílnu, někdo se ho pokusil vykrást. Gregorovič se pak přestěhoval z obchodu neznámo kam a místo svého pobytu úzkostlivě tajil. S nikým se nestýkal, nikoho nepřijímal. Tím mu sice v podstatě potvrdil, že nějaký mocný předmět přechovává, ale také se vyhnul osobnímu setkání. Celou dobu se marně pokoušel dostat blíž. Navštívil jeho obchod, několikrát se setkal v rámci pracovních jednání s jeho bratrem, který se staral o prosperující prodej a dodávky materiálu, ale neuspěl. Ve společnosti se sice šuškalo kde co, ale tuto informaci nikdo neznal. Nepodařilo se mu jen v náznaku zjistit, kde má Gregorovič svou dílnu. Ale tlačil na něj čas. Bude muset brzy odjet, a nechtěl odjet s prázdnou. Měl naplánováno, že zbytek léta stráví v Británii, které se prozatím na svých cestách úzkostlivě vyhýbal, a pokusí se najít zbylé relikvie. Již si tam také sjednal obchodní setkání jako krytí. Ale ke svému pátrání nutně potřeboval hůlku. Musí být připraven, kdyby náhodou došlo ke střetu s... Zhluboka se nadechl a skousl si ret. Kolem žaludku se mu usadilo nežádané tetelivé napětí. Na chvíli se zastavil a zamračeně pozoroval svoje bosé nohy, z poloviny ukryté v písku, a téměř násilím zahnal nevítané myšlenky. Rozhodně v Anglii bude hůlku potřebovat!
Teď už mu zbyla jen poslední možnost, které se snažil vyhnout, hlavně proto, že byla příliš zdlouhavá. Gregorovičova dcera. Byla to jeho poslední naděje, jak zjistit, kde výrobce žije. A pak? Zřejmě se bude muset uchýlit ke krádeži, i když se mu to nezamlouvalo. Kdyby se něco nepodařilo, mohl by si pošpinit svou pověst a tím ztratit důvěru kouzelnické smetánky. Ale jinou možnost nemá, všechno ostatní už neúspěšně vyzkoušel. Věděl, že riskuje, ale hůlku chtěl, potřeboval.
Nebylo složité zjistit, která z dívek to je. Měl štěstí, její matka se jí snažila bohatě provdat a zajistit si tak postavení ve společnosti, které Gregorovičovým chováním velmi utrpělo. A nebylo složité ji na sebe upozornit. Věděl, jak se chovat, aby si ho všimla a aby jeho zájem vypadal náhodně. Byla mladá a naivní, nebylo složité v ní podpořit zdání, že je žádána. Jediným problémem by mohla být její matka. Ovšem v tomto případě nemínil zajít nijak daleko. Nepotřeboval nic jiného, než ji doprovodit domů, pokoušet se o více, by bylo zbytečné a zdlouhavé.
Ženy. Některé byly chytré, nebezpečné, ale většinou to byly jen tiché loutky svých mužů, ozdoby pro společenské události. Ve skutečnosti ho nezajímaly, ovšem pokud s jejich pomocí mohl něco získat, pak je směle využil. Uměl být přesvědčivý. Stejně jako ho nezajímali muži, pokud se nehodili do jeho plánů. Nedovolil jakýmkoliv citům, aby ovlivňovaly jeho rozhodování, jeho úsudek a chladnou logiku. City byly příliš pošetilé, nebezpečné. On si je odepřel a tu zoufalou prázdnotu, kterou snad kdysi pociťoval, naplnil svými plány, upnul se k nim, nic jiného ho nezajímalo, nic nebylo důležitější.
Ve společnosti pomalu, ostražitě podsouval své poznatky, názory, ovšem nikde nemluvil o svých plánech. Takovou chybu udělal jen jednou, a víckrát ji opakovat nemínil. Zatím byl stále nenápadným mužem, obchodníkem, který se pohybuje mezi čistokrevnou smetánkou, tu na jednom místě, zanedlouho jinde. Nikde se příliš dlouho nezdržoval. Spíš pozoroval, než by se sám výrazněji zapojoval do dění, občas nenápadně vyslovil svou domněnku a sledoval, jak na ni budou přítomní kouzelníci reagovat, někdy se zapojil do diskuse. Nikoho nikam netlačil, neupozorňoval na sebe. Obezřetně vybíral a pomalu ovlivňoval některé významné muže kouzelnické společnosti. Oklikou upozorňoval na dění v Evropě. Dokázal, že někteří se začali o mudlovský svět více zajímat, ale na to, aby v nich dokázal probudit opravdový zájem, by potřeboval čas, který, jak se obával, neměl. V Evropě to vřelo, válka byla na spadnutí, a on by potřeboval ještě podstatně více času, aby vzbudil v kouzelnících potřebné antipatie. Kouzelníci byli příliš lhostejní a on neměl mnoho možností to změnit. Jak aristokracie, tak obyčejní lidé se velmi málo zajímali o dění mezi mudly, a on potřeboval dav, potřeboval stádo, které jej bude následovat. Potřeboval ovlivnit veřejné mínění, a to se mu prozatím nepodařilo. Kouzelníci spali na vavřínech a nemínili se z nich zvednout.
Očima přejel temný obzor, přehodil si frak přes předloktí a z kapsy vylovil svou dýmku. Letmým mávnutím hůlky ji zapálil a s chutí potáhl. Nakonec mu otcovy obchody byly prospěšné více, než předpokládal. Dostal se tak do vlivné společnosti, měl otevřený vstup mezi kouzelnickou aristokracii. To bylo přesně to, co potřeboval. Otec byl s jeho prací spokojen. Převzal veškerý prodej po Evropě a obchody dojednával už výhradně sám. Otec se již staral jen o dovoz, krom Anglie. Naštěstí se neptal proč a jezdil tam sám. Možná tušil, že k tomu má osobní důvody. Přesto měl obrovské volné pole působnosti a možnosti, ve které ani nedoufal. Teď nesmí udělat chybu a musí být trpělivý. Musí hrát dokonale svou hru. Až časem se může těšit na výsledky, na plody svého úsilí. Byl si jistý, že budou sladké, opojné a budou jen jeho, ovšem bude si na ně muset ještě počkat. Musel postupovat pomalu a obezřetně, kouzelníci neměli rádi náhlé zvraty. Musel je získávat postupně. Snad najde způsob, jak jim dokázat, jak jsou mudlové neschopní, a věřil tomu, že i válka, která co nevidět vypukne, ovlivní kouzelnickou společnost. Jen se obával, že ne dostatečně a hlavně, on ještě nemůže stanout v čele, ještě nemá dostatečný vliv. Ten bude muset teprve získat. Ovšem je na dobré cestě, jen si nemůže dovolit udělat chybu. Chybou by bylo, nechat si uniknout Bezovou hůlku. Chybou by bylo, nechat se chytit, až ji bude moct získat. Chybou by bylo, nechávat nadále žít někoho, kdo zná dopodrobna jeho plány, kdo zná jeho. Pevně stiskl rty, zavřel oči a syčivě vydechl. To jsou chyby, kterých se nesmí dopustit! Které musí vyřešit v brzké době! Znovu potáhl z dýmky a vydechl obláček kouře. Zítra musí být úspěšnější, než dnes! Musí si pospíšit!
Zamyšleně se procházel po břehu moře, až došel k malému přístavu. Chvíli sledoval loďky různých velikostí, které se pohupovaly na klidné hladině uvázané u mol, a vychutnával si vlahou noc. Když dokouřil, vyklepal dýmku a obul si boty, než se přemístil do hotelu.
 
6. srpna 1913, Athény, Řecko
 
„Ale Gellerte, copak vy nejste unaven?“ rozesmála se Larisa, když hudba konečně dohrála a ona si odhrnula uvolněný pramen vlasů z čela.
„Možná je to váš jiskřivý temperament, co mě drží na nohou, má drahá,“ protočil dívku v otočce a s úsměvem sklonil hlavu na stranu, než ji odvedl k vysokému otevřenému oknu, aby se oba mohli vydýchat.
„Pokud mě na chvilku omluvíte, přinesl bych něco k pití.“
„Budu vám vděčná,“ zářivě se usmála dívka, roztáhla vějíř a nastavila tvář vlahému vzduchu, který sem pronikal otevřeným oknem.
„Červené, bílé, šampaňské nebo něco jiného?“
„Bílé, děkuji,“ vydechla.
Během chvíle byl zpět a podal jí chladnou sklenku.
„Na vás, Lariso,“ usmál se a pozvedl svou, naplněnou rudým vínem.
Jen se zasmála a napila se. Víno bylo osvěžující. Jen kdyby ji tolik nebolely nohy. Nikdy toho tolik nenatančila, jako za posledních pár dní, ale její společník byl neúnavný a tančil skvěle, to se muselo nechat. Jen matce se příliš nelíbil. Matka ji také chtěla co nejdříve provdat, ovšem ona si vedle sebe dokázala lépe představit Gellerta než kohokoliv jiného. Nic si k ní nedovolil, krom obvyklých společenských zvyklostí, ale ten oheň, který sálal z jeho očí... Chtěla poznat, co víc se v něm skrývá.
Nechtěla se vdávat. Ne teď! Jenže matka byla neoblomná. I když, aby pravdu řekla, kdyby si měla vzít právě jeho, nebránila by se. Lákaly ji jeho cesty za obchodem. Chtěla by cestovat. Athény sice byly krásné, narodila se tu a byly centrem kouzelnické Evropy. Tady se odehrávalo vše důležité, ale toužila poznat svět, něco jiného. Navštívit Paříž, Mnichov, Řím nebo Káhiru, o kterých jí vyprávěl Gellert. Jenže byl jen obchodník, pravda bohatý a patrně s odpovídajícím původem, jinak by se mezi aristokracii nedostal, ale JEN obchodník. Matka pomýšlela výš. Alespoň, že nyní si mohla užít jeho pozorné společnosti. Možná by se jí podařilo matku umluvit. Časem.
„Nad čím přemýšlíte, má drahá?“ vytrhl ji z myšlenek jeho hluboký hlas, který jí příjemně rozechvíval útroby. Pomalu otevřela oči a pohlédla na něj. Lehce se opíral o rám okna a s úsměvem ji pozoroval. Koketně sklonila hlavu: „Hádejte.“
Přimhouřil oči a nespouštěl z ní pohled, připadalo jí, jako by jí viděl až do žaludku, a lehce zrudla. Ne, do mysli se jí vloupat nepokusil, to by přeci poznala, i když si nebyla tak jistá, zda by se mu dokázala ubránit, nikdy v nitrobraně příliš nevynikala, ale stejně měla pocit, že v jejích očích dokáže vyčíst všechno. Lehce se zachvěla a pomalu vydechla. Než uhnula pohledem.
„Přála byste si cestovat, že?“ nespouštěl z ní pohled a napil se vína.
„Ale jak... jak jste na to přišel?“ překvapeně zamrkala očima. On se ale jen rozesmál.
„Ale Lariso, to není tak složité. Dívka s vaším temperamentem, s vaší energií a zavřená celý život v jednom městě? V jednom domě? Nepřipadáte si občas jako v kleci?“
Larisa jen sklopila pohled a odvrátila se. Skousla si ret a zadívala se do tmy venku.
„Nemusíte nic říkat, drahá. Vím jaké to je. Ještě mi nevěříte, že obchod může mnohdy být zajímavější a dobrodružnější, než se zdá?“
„Vlastně ano, věřím. Patrně jsem to dříve nechápala,“ pronesla tiše a letmo vzhlédla.
„Ale no tak, drahá, proč vidím ve vaší tváři smutek? Vy se máte radovat, užívat si života. Pojďme tančit,“ střelil pohledem po její matce, která seděla nedaleko, a když zjistil, že se nedívá, rychle Larise zastrčil zbloudilý pramínek vlasů za ucho. Překvapeně sebou trhla a vzhlédla. Usmíval se na ni, s napřaženou rukou sklonil hlavu na stranu a vyzývavě zvedl obočí.
„Vy mě chcete uštvat, Gellerte!“ na oko se zamračila, ale nakonec se rozesmála. Hodila chmury za hlavu a vložila svou dlaň do jeho nastavené ruky. Nechala se znovu unést k tanci a vlastně mu byla vděčná, rozehnal její obavy velmi rychle.
 
„Škoda, že již musíte jít, Lariso. Lze jen s lítostí konstatovat, že v příštích dnech se žádné společenské události konat nebudou,“ povzdechl Gellert a zkoumavě pozoroval svou společnici.
„To mě mrzí úplně stejně,“ posmutněla Larisa.
„Chyběla by mi vaše společnost, má drahá. Co kdybych si zítra v obchodních jednáních vyšetřil trochu času? Rád bych se s vámi ještě viděl, než odjedu.“
„Odjíždíte?“ zvedla dívka pohled a skousla si ret.
„Předpokládám, že mě mé obchody brzy zavedou jinam. Bohužel.“
„Na to, zda bych si s vámi mohla vyjít byste se musel zeptat matky, přeci jen...“ nechala větu nedokončenou a sklopila hlavu.
Gellert se jen pousmál a lehce jí stiskl ruku, kterou svírala jeho předloktí. Ona jen potěšeně vzhlédla. Společně vykročili k hloučku žen, mezi kterými postávala Larisina matka a loučila se s přítomnými dámami. Všimla si jich a vykročila jim vstříc.
„Madam Gregorovičová? Směl bych mít malou prosbu?“
„Pane Grindelwalde? Co si račte přát?“ pousmála se a pozorně ho sledovala přimhouřenýma očima.
„Rád bych vaši dceru pozval zítra odpoledne na procházku k moři. Nebude to dlouho trvat a budu muset odjet. Velmi by mě potěšila její osvěžující společnost po několik posledních dní, co strávím v Athénách.“
Žena se na chvilku zamyslela, než pomalu promluvila. „Odjíždíte?“
„Ano madam, bohužel. Má obchodní jednání jsou téměř u konce.“
„Předpokládám, že Larisa vás ráda doprovodí, ovšem s doprovodem, samozřejmě,“ usmála se žena a zavířila vějířem.
„Děkuji, madam, jsem vám velmi zavázán,“ sklonil hlavu ve zdvořilé úkloně. Žena se jen pousmála, než znovu zaměřila pozornost na svou dceru.
„Lariso, měla by ses konečně rozloučit.“
„Ano, matko,“ sklopila oči Larisa, přesto se ale usmívala.
„Madam, smím vám nabídnout doprovod?“
„Nenamáhejte se, pane Grindelwalde, máme doprovod.“
„Jistě, madam, omlouvám se, zapomněl jsem. Kde mohu Larisu zítra vyzvednout?“
„Nejlépe bude, když na ni počkáte přímo u moře,“ měřila si ho pozorně žena, „řekněme o čtvrté odpoledne, pokud vám to tak bude vyhovovat, dole na pláži.“
„Samozřejmě, madam, děkuji,“ usmál se na ni.
„Výborně, nuže dobrou noc,“ přimhouřila oči a sledovala, jak na ni Gellert kývl a rozloučil se s Larisou. Něco jí na něm vadilo, jen nevěděla co, i když se choval galantně, její dcery si hleděl, byl pozorný. Každopádně, brzy bude z cesty. A že stráví ještě nějakou dobu ve společnosti její dcery, jí nevadilo. Na to ji měla moc ráda, aby ji neustále držela zavřenou doma. Věděla, jak tím trpí. Sama si nebyla jistá, zda je dobré, aby se vdala tak brzy, proto vybírala jejího budoucího chotě tak pečlivě. Ale pan Grindelwald jím určitě nebude, i když se jí očividně zamlouval. Natolik mu nevěřila.
 
7. srpna, Athény, Řecko
 
Gellert stál pohodlně opřený o strom ve stínu v místech, kde rozlehlé zahrady nedalekého panského sídla přecházely v pláž a pozorně se rozhlížel po okolí. Světle hnědé sako si přehodil přes rameno, rukávy košile vykasal nad lokty. Nejraději by si povolil i vázanku, ale to by již bylo bráno jako společensky nepřijatelné. Zamračil se. I to, že sundal sako, by někdo mohl brát jako drzost. Jenže bylo dusné parno, v saku by dlouho nevydržel. Bohatě mu stačilo, že jej musel mít na jednání s obchodními partnery.
Pozorně sledoval obzor, linku moře. Všiml si, že se tam začínají kupit mraky. Hladina byla klidná jak rybník. Překvapivě klidná. Ovšem bouře by mu přišla vhod, měl by šanci. Zkušenosti, které měl s počasím, mu napovídaly, že nejspíš bouře přijde. Přemohl v sobě touhu vytáhnout svou dýmku a zapálit si, místo toho se dál pozorně rozhlížel. Přišel dříve, samozřejmě nechtěl nechat Larisu čekat, bylo by to nezdvořilé. Ostatně chodit všude včas bylo jeho zvykem. Dobrým zvykem, kterým si zajistil důvěru mnohých svých partnerů. Když už něco slíbil, vždy to splnil a nikdy nesliboval nic, co splnit nemohl, to byla jeho zásada. Potřeboval, aby mu lidé důvěřovali.
Přenesl váhu z jedné nohy na druhou a volnou ruku zastrčil do kapsy. Pláž byla liduprázdná. Naštěstí. Věděl, že patří k panskému sídlu, ale občas se sem zatoulali mudlové nebo kouzelníci, kteří vyrazili k moři. Zamračil se a z kapsy košile vytáhl hodinky, aby zkontroloval čas. Larisa měla zpoždění, ovšem věděl, že to ještě nemusí nic znamenat. Ženy obvykle čas nedodržovaly, a už vůbec ne ženy z Balkánu. Ušklíbl se a hodinky schoval. Doufal, že si to Larisa nerozmyslela. Zhluboka vydechl a prohrábl si vlasy.
Konečně zahlédl nedaleko osamělou dívku se slunečníkem, která se zkoumavě rozhlížela kolem. Neměla mít doprovod? Ovšem takto by mu to vyhovovalo více, samozřejmě. Pousmál, se a vykročil ze stínu.
„Dobré odpoledne, Lariso,“ pozdravil ji s širokým úsměvem a ona se s trhnutím otočila.
„Gellerte, nemohla jsem vás najít,“ oplatila jeho úsměv a nabídla mu ruku. Pevně ji sevřel v dlani a políbil. Když neměla v dohledu matku, byla mnohem odvážnější. Ovšem zahlédl, jak se za její sukní krčí drobná domácí skřítka. Evidentně doprovod s přesnými instrukcemi. Více si jí nevšímal a nabídl dívce rámě: „Projdeme se?“ Nechtěl se zdržovat u domu, bylo v něm příliš očí, které by je mohly pozorovat. Nechtěl se dostat do řečí, i když nepochyboval, že se do nich již dostal. Věřil tomu, že to, že se zajímal o Larisu Gregorovičovou, nenechalo chladnou nejednu znuděnou paničku. Ale zanedlouho nebudou mít o čem povídat. Za pár dní odjede a neukáže se tu dost dlouho. Řeči zase utichnou a nepochybně do té doby Larisu provdají.
„Ráda,“ usmála se Larisa a i ona střelila pohledem k domu, jak si ale dokázal domyslet, z jiného důvodu.
Loudavě vykročili po pláži a tiše spolu hovořili. Gellert se v myšlenkách neubránil ironii. Jistě, konverzace o nepodstatných zbytečnostech, jak zábavné. Na povrchu ale nedal nic znát a snažil se co nejlépe bavit svou společnici. Pomalu došli až k malému přístavu, který již Gellert znal. Dívka se rozhlédla, a když zjistila, že okolí je liduprázdné, dům je z dohledu, rázně zaklapla slunečník, vymanila se z Gellertova sevření a strčila mu ho do ruky. Ten jen tázavě zvedl obočí a sledoval, jak skopla boty, zvedla světlou sukni šatů a vyzývavě se na něj ušklíbla než se rozeběhla po písku do míst, kde voda omývala břeh.
Gellert se křivě usmál. Vzpurné divoké bezstarostné dítě! Také býval takový, kdysi... Pevně stiskl rty, zadíval se na mraky na obzoru. Zahnal chmurné myšlenky a nasadil lehký úsměv, když sledoval, jak se Larisa bosýma nohama cáká ve vodě, pobíhá a směje se, zatímco se jí drobná skřítka snaží dohnat a donutit, aby přestala s dováděním. Sevřel v ruce její slunečník a pomalu se rozešel k ní. Všimla si ho a s úsměvem k němu vykročila. „Nechcete si taky zchladit nohy? Voda je příjemná a to vedro je k nevydržení.“
„Ne, nechci, stačí mi dívat se na vás,“ zasmál se.
„Omlouvám se, ale tak málo se dostanu ven jinak než s matkou. Nemohla jsem se ovládnout,“ sklopila pohled, ale potěšeně se usmívala.
„Neomlouvejte se, Lariso, nevidím na tom nic špatného,“ usmál se na ni a podal jí slunečník. Ona se sice zamračila, ale nakonec si ho vzala a sevřela ho v podpaží, než se na Gellerta zkoumavě zadívala: „Nebude vám vadit, když zůstanu bosa?“
„Ani v nejmenším, udělejte si pohodlí,“ usmál se na ni blahosklonně a znovu jí nabídl rámě. Larisa se do něj potěšeně zavěsila a po chvíli mlčení tiše promluvila: „Kdy odjíždíte?“
Gellert stáhl obočí a chvilku ji zkoumavě pozoroval, než odvrátil pohled. „Pozítří brzy ráno. Již mám zajištěno přenášedlo.“
Larisa sklopila hlavu a skousla si ret. Chvíli se odmlčela, než znovu tiše promluvila: „To je mi líto.“ Stáhla obočí a nadechla se, jako by chtěla ještě něco říct, ale nakonec stiskla rty a mlčky kráčela po Gellertově boku dál. Všiml si jejích rozpaků, a nijak to nekomentoval.
Došli až na okraj pláže, kde se do hladiny moře zakusovala skaliska, když se začal zvedat vítr. Mraky, které pozoroval Gellert, než Larisa přišla, se nadouvaly, moře se začínalo bouřlivě dmout a divoce se dralo do vyhřátého písku.
Larisa se zastavila, pustila se Gellertova předloktí a zvedla hlavu. Okouzleně sledovala přírodní divadlo, než se s rozzářenýma očima otočila na muže vedle sebe.
„Nikdy jsem nebyla za bouřky venku, zůstaňme,“ zaprosila.
„Pokud si to přejete, jen to může být nebezpečné, nebojíte se?“ tázavě zvedl obočí a pobaveně ji sledoval.
„Ne, čeho? Vody? Nějak nesdílím s ostatními dámami jejich pošetilé obavy, věříte mi to?“
„Překvapujete mě, Lariso. Pokud je to tedy vaše přání, zůstaneme, ale musíte mi slíbit, že jakmile by to bylo nebezpečné, dovolíte mi doprovodit vás domů,“ usmál se a přísně stáhl obočí.
„Samozřejmě, můj starostlivý ochránče,“ ušklíbla se a znovu se zadívala do ocelově šedých mraků. Vlny moře se s hukotem tříštily o útesy a do větru rozsévaly náruče slaných kapek. I Gellert s potěšením sledoval přírodní divadlo. Z hor věděl, jak ničivá dokáže taková bouře být, ale přesto ho lákala svou nespoutanou silou. Dokázat si tak podmanit živly a jejich sílu! Divoké síly přírody, které nedokázali spoutat ani kouzelníci. Možná by se o to mohl pokusit s Bezovou hůlkou.
Oba se stavěli síle větru, který se hnal od moře a přinášel s sebou chlad bouře a spršky vody. První velké kapky se začínaly střemhlav řítit k zemi, když Gellert přehodil Larise přes ramena své sako. Ta se na něj vděčně usmála a znovu nastavila tvář větru. Ochladilo se a její šaty ji nemohly zahřát. Vytáhl hůlku a chtěl kolem nich vyčarovat clonu proti dešti, ale ona jeho ruku zadržela.
„Ne, prosím.“
„Copak chcete úplně promoknout?“
„Samozřejmě, chci si to užít se vším všudy,“ zasmála se a v očích se jí zablesklo. Když si uvědomila, že svírá jeho zápěstí, poplašeně stáhla ruku a lehce zčervenala.
Gellert jen zavrtěl hlavou: „Co když onemocníte, drahá, nejste na to zvyklá.“
„A vy ano?“ tázavě zvedla obočí a zkoumavě si prohlížela jeho tvář.
„Řekněme, že ano,“ pousmál se.
„Pak nevidím, kde je problém,“ mrkla na něj a nastavila tvář velkým kapkám.
Gellert ji sledoval a křivě se usmál. Vzpurná a paličatá, tušil, že už s ní moc práce mít nebude, brzy dosáhne svého. Předpokládal, že ráda poruší bezpečnostní opatření, natruc matce samozřejmě.
Když se spustil prudký déšť, přitáhla si jeho sako blíž k tělu a překvapeně vyjekla. Během chvilky na nich nebyla nit suchá. Gellert pevně sevřel její loket: „Tak to by stačilo, nechte mě doprovodit vás domů.“
Larisa jen kývla, než se otočila na skřítku, která oddaně svírala lem její sukně a třásla se zimou. Nesměl ji nikdo doprovodit a ona tak chtěla! Na chvilku se zamyslela, než jí rázně poručila: „Přines moje boty, zůstaly na pláži!“
„Ale slečna nesmí nikam chodit sama s tím pánem, pamatujte na to.“ zahuhlala skřítka.
„Řekla jsem, abys mi přinesla boty! Nebo tě mám potrestat?!“ rozkázala znovu Larisa a zamračila se.
„Jak si přejete slečno,“sklonila skřítka hlavu a s puknutím zmizela.
„Nuže?“ Pousmál se Gellert.
Larisa se jen usmála, zavěsila se za jeho loket a přemístila se.
Gellert ji musel přidržet, aby neztratila rovnováhu. Přejela si volnou rukou po čele, než s ulehčením vydechla. Evidentně nebyla zvyklá se sama přemisťovat. Rozhlédl se kolem. Byli na opuštěném místě, ze kterého bylo dobře vidět celé město. Zdálo se, že tu žádný dům není, ale podle mravenčení magie tušil, že je to jen zdání.
Larisa se vyprostila z jeho sevření, vytáhla hůlku a mávla. Nedaleko se objevila malá vrátka. Vzhlédla a potěšeně se usmála.
Gellert se ale zamračil: „Lariso, můžete si domů vodit návštěvy?“
„Ne,“ zablesklo se jí v očích, „taky nepůjdeme dovnitř, a nikdo se to nedozví.“
„Ale neměla byste...“
Jen se ušklíbla. Nečekala, až domluví, popadla ho za ruku a odhodlaně vykročila k brance. Vešli do rozlehlé zahrady, která obklopovala nevelký, leč od pohledu pohodlný dům. Larisa se obezřetně rozhlédla a pomalu ho vedla podél zdi dozadu. Gellert se zkoumavě rozhlédl a prsty volné ruky přejel po zdi domu. Cítil pulzování ochranných kouzel. Pousmál se. Už teď se dostal dál než předpokládal.
Larisa ho zatím vedla udržovanou zahradou až do tmavého kouta, kde stál malý altán, než pustila jeho ruku a usmála se na něj.
„Věnujete mi přeci ještě trochu času, stejně za chvíli budu muset domů.“
„Pokud je to vaším přáním, rád. Jen doufám, že si tím nezpůsobíte nějaké problémy.“
„To se nebojte, já už si to zařídím, mrkla a schovala se pod střechu altánu. Venku ještě stále pršelo, ale bylo zřejmé, že tady se již nejhorší průtrž přehnala. Gellert ji pozoroval, jak shodila mokré sako z ramen a začala si hůlkou vysoušet šaty a vlasy. Když se k němu otočila zády, rychlým nenápadným pohybem vytáhl své kapesní hodinky, které si za tímto účelem připravil a očaroval, klepl do nich hůlkou a hodil je mezi květiny, které obklopovaly altán. Pomohou mu překonat bezpečnostní opatření a přemístit se sem. Pak sám vysušil svoje oblečení a s úsměvem pozoroval Larisu rovnající si vlasy, které se jí osvobodily z účesu.
„Slečno, jak to, že jste nepočkala na svou skřítku...“ s puknutím se objevilo malé stvoření, v rukou svíralo Larisiny boty a nešťastně lamentovalo, zatímco těkalo pohledem z dívky na Gellerta.
„Mlč!“ štěkla na ni Larisa a zamračila se. Skřítka ihned ztichla a vytřeštěně zírala na svou paní. „Je to tvoje vina, mělas být rychlejší! Copak sis myslela, že tam na tebe v tom dešti budeme čekat věčnost?! Trest tě nemine! A teď mi dej boty!“
Skřítka se vyděšeně stáhla a na zem před dívku položila očištěné boty. Už nepromluvila ani slovo a znovu se schovala za její sukni. Larisa jen rozmrzele zavrtěla hlavou, než vzhlédla. Gellert celou scénu nezúčastněně pozoroval. Na skřítcích mu nezáleželo, proč taky. Larisa se pousmála.
„Omlouvám se, ale musela jsem to vyřídit.“
„Neomlouvejte se, je potřeba trestat každou neposlušnost,“ sklonil hlavu na stranu, opřel se o sloupek a zastrčil ruce do kapes.
„Jsem ráda, že se mnou souhlasíte, bohužel se už najdou i lidé, kteří si to nemyslí,“ znovu se zamračila na skřítku. Když vzhlédla, znervózněla. Najednou nevěděla, co říct, co s rukama. Sebrala Gellertovo vysušené sako a podala mu ho. On se jen pousmál a přehodil si ho přes předloktí. Larisa se ošila a nakonec se posadila do jednoho z křesílek. Stáhla obočí a zadívala se na svoje ruce.
„Víte Gellerte,“ odmlčela se a skousla si ret, „tak ráda bych odtud odjela, nejradši bych utekla a jela pozítří s vámi.“
Gellert se zachmuřil. Ne, takové představy v ní nesměl podporovat. „Bohužel, Lariso, to není možné. Se mnou nemůže nikdo jezdit a už vůbec ne žena. Věřte mi, to není život pro vás. Je mi líto. I matka zůstávala doma, když otec jezdil za obchodem, a velmi jeho dlouhou nepřítomností trpěla.“ Přešel pomalu přes altán a zadíval se do ustávajícího deště.
„Ach, omlouvám se, nerada bych, aby to vyznělo...“
„To je v pořádku. Ale je to, bohužel, něco, co vám nemohu splnit.“
„Chápu,“ tiše sklopila hlavu, než se zadívala na jeho záda, „Uvidím vás ještě někdy?“
Pomalu se otočil a stáhl obočí v zamyšlení: „Netuším. Nevím, kdy opět navštívím Athény. Možná za rok, možná za dva. Momentálně jsem zde zařídil vše, co potřebuji, a osobní návštěva v nejbližší době nebude nutná.“
Larisa sklopila pohled: „To už nejspíš budu vdaná. Matka je neoblomná.“
Gellert ji jen mlčky pozoroval. Ano, bude, sám v to doufal. Zhluboka vydechl a promnul si bradu. „Bohužel, Lariso, v tomto vám opravdu nepomohu, ač bych rád.“
„Já vím,“ špitla jen.
„Asi bych měl jít, nerad bych vám způsobil nějaké problémy.“
„Pokud si to přejete, vyprovodím vás,“ pomalu vstala z křesla a sebrala svůj slunečník, který před tím odložila. Tiše ho provedla zahradou kolem domu a brankou ven.
„Sbohem Lariso, bylo mi ctí vás poznat,“ sevřel její prsty a políbil jí hřbet ruky.
„Mě také, Gellerte. Děkuji za vaši společnost. Šťastnou cestu a hodně štěstí,“ sledovala ho smutným pohledem, když jí ještě poděkoval, usmál se a s prásknutím se přemístil.
 
11. srpna, Athény, Řecko
 
V malém mudlovském hotýlku na okraji Athén už vládl hluboký noční klid, jen v jednom z oken se ještě svítilo. Plavovlasý muž zachmuřeně vyhlédl ven, kde zuřila další z letošních bouří. Hodila se mu. Nakonec zatáhl závěsy, z postele sebral tmavý kabátec s velkou kapucí a oblékl se. Ruce skryl v černých rukavicích z jemné kůže. Předevčírem oficiálně odcestoval z Athén. Odhlásil se v drahém kouzelnickém hotelu, kde celou dobu bydlel, a z ministerstva kouzel se dostal pomocí běžného přenášedla. Nikdo nesměl vědět, že se dnes večer tajně vrátil. Nikdo nesměl vědět, že je tady a co se chystá udělat. Nikdo ho nesmí poznat. Do vnitřní kapsy kabátce zastrčil svou hůlku, stáhl si kapuci do čela, sfoukl petrolejku, než se s prásknutím přemístil.
Zahrada byla temná, jen v záhonu zelenavě svítily jeho hodinky. Opatrně je sebral a schoval do kapsy. Na listy bubnovaly kapky deště a co chvíli okolí osvítilo bělavé světlo blesku. Bouře pomalu ustávala, ale přesto ještě hustě pršelo. Gellert mávl hůlkou a ošetřil své oblečení kouzlem proti vlhkosti.
První z ochranných kouzel překonal hravě díky důvěřivé Larise. Ušklíbl se. Zjednodušila mu to více, než čekal. Pomalu se plížil zahradou. V domě se nesvítilo, bylo krátce po půlnoci. Všichni evidentně spali.
Lehce se dotkl zdi. Musí najít Gregorovičovu dílnu! Předpokládal, že bude v místech, kde jsou ochrany nejsilnější. Zachmuřil se a obezřetně postupoval. Kousek po kousku prsty zkoumal povrch mokrých kamenů. Když obešel celý dům, zastavil se a zamyslel. Vypadalo to, že kouzla jsou nejsilnější v zadní části domu vedle vchodu do zahrady. Vrátil se tam a rozhlédl se. Holá rovná zeď, několik oken. U této části domu nebyly žádné stromy ani keře, žádné psí víno. Ale když se postavil na špičky, dosáhl na široký parapet. Než se ale pokusí dostat dovnitř, musí si poradit s kouzly. Vytáhl hůlku, sundal si rukavice a dlaní pravé ruky se opřel o zeď. Usilovně se soustředil, snažil se myslí napojit na ochrany domu, rozklíčovat kouzla, která jsou zde použitá. Vnímal jejich šimravé pulzování v holé dlani a pousmál se. Nic složitého, naštěstí. Gregorovič evidentně používal klasická ochranná kouzla a spoléhal na jejich vrstvení a utajení. Ustoupil ode zdi, hůlkou provedl složitý pohyb a tiše zamumlal dlouhé zaklínadlo. Cítil tichý závan, jak se kouzla sesmekla a sklouzla. Když se znovu dotkl zdí, byly jen chladné a mokré, nic jiného necítil. Další překážku překonal. Rychle si natáhl rukavice a chytil se parapetu. Špičky bot se mu sice smekaly po vlhkých kamenech, ale nakonec se mu podařilo vytáhnout se nahoru. Díky pravidelnému ježdění si udržoval obratnost a sílu. Vida, jak se mu to hodí. Sedl si na parapet a rukou přejel po okně. Vypadalo to, že tam už žádné ochrany nejsou. Výborně! Nahlédl do temné místnosti, ale neviděl nic, ani když se zablesklo. Pevně doufal, že našel to správné místo. Klepl hůlkou do dřevěného rámu a okno se se zavrzáním otevřelo. Na chvíli se zaposlouchal, ale v domě bylo ticho, Přehoupl se přes rám a opatrně seskočil dovnitř.
Rozsvítil hůlku a v matném namodralém světle se rozhlédl. Byl doopravdy v dílně. Vedle něj stál pracovní stůl, kolem bylo rozvěšené různé nářadí. Podél zdí se táhly řady polic s materiálem i hotovými hůlkami. Pomalu, bez sebemenšího hluku postupoval místností a hledal místo, kde by mohl být uložen objekt jeho zájmu. Obešel stůl, svítil si do polic a zachmuřeně si prohlížel jejich obsah, až v jedné z nic zahlédl podlouhlou zdobenou krabičku. Lehce se jí dotkl prsty a otevřel ji. Byla to ona. Na jejím dně ležela Bezová hůlka. Křivolaká, stařičká, ale musela to být ona. Nedočkavě bez přemýšlení se pro ni natáhl a sevřel ji v prstech. Ucítil tak silnou magii, že měl chuť se rozesmát, ale vyrušil ho hluk. Krabička se červeně rozzářila. Kruci, detekční kouzlo! Měl si uvědomit, že bude ještě chráněná! Nezdržoval se a rychle se rozeběhl k oknu. To už se ale u dveří objevilo světlo. Vyskočil na parapet, při tom mu ale sklouzla z hlavy kapuce. Než stihl přehodit nohy stál nedaleko muž s lampou v ruce: „Stůj!“ křikl a chtěl švihnout hůlkou. Gellert byl ale rychlejší. Z obou hůlek, které svíral v ruce se rudě zablesklo. Muž se zhroutil na zem a Gellert bez váhání vyskočil z okna. Čvachtavě dopadl na nohy do kaluže na cestičce a urychleně proběhl kolem domu. Mezi tím Bezovou hůlku schoval do vnitřní kapsy kabátce a svou starou hůlkou vyrazil branku. Když byl konečně mimo ochranná kouzla, ohlédl se, jestli ho někdo nesleduje a s prásknutím se přemístil.
 
13. srpna, Batultsi, Bulharsko
Gellert seděl u psacího stolu ve své rozlehlé ložnici a pozorně si prohlížel několikery noviny, které měl rozložené před sebou. Potáhl z dýmky a s uspokojením vyfoukl kouř. Pak tisk odložil, vstal a několika pomalými kroky se přesunul k otevřenému oknu, kterým sem pronikal chladný letní vzduch. Jeho milované hory, škoda, že tu může zůstat jen krátce. Křivě se usmál a zadíval se do tmy venku. Byl spokojený. Dalo by se říci, že velmi spokojený. Konečně získal to, po čem tolik let bezvýsledně pátral! Konečně získal Bezovou hůlku. Nakonec to nebylo tak složité, jak předpokládal. Znovu potáhl z dýmky a přivřel oči. Geregorovič měl naštěstí tolik rozumu a nechal si informaci o ztrátě hůlky pro sebe. Byla by hloupost, pustit tuto zprávu mezi kouzelníky. Zazdil by tak svůj prosperující obchod. To znamená, že po něm ani nikdo nebude pátrat. Gregorovič ho sice zahlédl, když utíkal, ale do společnosti stejně nechodí, nebude mít šanci se s ním setkat. Vše vyšlo lépe, než předpokládal, než čekal. Měl obavy z problémů, ale nakonec žádné problémy mít nebude. I když by pravděpodobně bylo bezpečnější, kdyby se alespoň nechal ostříhat. Přeci jen plavé vlasy, které sahaly až na ramena, nebyl mezi kouzelníky obvyklý účes a i otec kvůli jeho vzhledu neustále brblal. Ušklíbl se. Co se dá dělat, léta divokého bezstarostného mládí má stejně za sebou. Zařídí to, než zítra odjede.
Pomalu přešel ke stolu, v prstech sevřel Bezovou hůlku a pozorně si ji prohlížel ve světle petrolejky. Musela to být ona. Vypadala velmi staře, a přesto byla dokonale zachovalá a pružná. Její, staletími nasčítaná, magie v ní pulzovala silně a mocně. Nyní vlastní nejmocnější hůlku, která kdy byla vyrobena! Na její rukověti dole našel malou trojúhelníkovou značku. Znak relikvií. První a nejmocnější relikvie mu tedy patří a zítra bude čas vypravit se pro ty další. Zítra odjíždí do Londýna!
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

To, co dokážeš říct několika slovy, je úžasné

(Niina, 22. 7. 2015 22:33)

Milá Máto,

doufám, že sem ještě občas chodíš :-)

tento dodatek je můj nejoblíbenější. Miluju pasáže s Gellertem a zvláště tenhle skvěle ukazuje, jak je ten Tvůj momche okouzlující a jak dovede orat s ostatními důvěřivci. Stvořila Jsi muže, který je v každém ohledu dokonalý a uvěřitelný, a to, že je nebezpečný padouch, mu každý rád odpustí. Úžasné dílo od začátku do konce.
Zdravím a netrpělivě čekám na další Gellertovy a Albusovy osudy :-)

Vítej zpět

(Máta, 14. 6. 2013 9:56)

Sophie děkuji moc za komentář. Hlavně přeji brzké uzdravení, holka moje milá, ať tě zdravíčko netrápí.
Upřímně, taky bych mu podlehla, zmetkovi mému vymazlenému :-D a patrně nejsem sama.
Díky moc a těším se za týden v pravidelnou neděli.

Ach ...

(Sophie, 14. 6. 2013 7:45)

Hlásím návrat komentářů :D Díky mému špatnému zdraví sem si toho moc nepřečetla :D Ale Gellert, kterému patří tento dodatek byl skvělý. Chvilku jsem si říkala, že by bylo bezvadné být na místě Larisi, ale potom mi jí bylo moc líto. Jen jí využil, aby získal Bezovou Hůlku. Teď se asi budou dít věci :)Těším se na další čtení :)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA