Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dodatek V.: Setkání

22. 6. 2013

  V lokále kouzelnické restaurace u U Děravého kotle bylo plno. Čas oběda obsadil veškeré židle hladovými krky a nový mladý hostinský Tom téměř nestíhal nosit na stoly další půllitry máslového ležáku, jeho pomocník roznášet jídlo.

„Chutnalo vám, profesore?“ usmál se na muže s dlouhými kaštanovými vlasy u jednoho ze stolů.
„Jistě Tome, výborné, jen co je pravda. I Bradavičtí skřítci by se od tebe mohli učit. Koukám, že nové místo ti svědčí,“ oplatil jeho úsměv muž, upřel na něj jasně modré oči a otřel si ústa do ubrousku.
„Ano, pane, mám rád rušná místa. I když Kotel je občas rušný až moc,“ povzdechl, sebral ze stolu prázdný talíř, než se jeho ústa znovu roztáhla v úsměvu. „Ale nestěžuju si, to chraň Merlin!“
Muž vstal a hostinský chtěl s úklonou odejít, když jej zadržel: „Tome, prosím, nemáš volný pokoj? Mám se tu dnes sejít s přítelem a naše jednání vyžaduje klid.“
„Jistě, profesore, pro vás všechno. Máte štěstí, ráno jedna dáma narychlo odjela,“ usmál se zářivě hostinský, „hned vám donesu klíč.“
„Děkuji ti. Buď klidný, nespěchám. Počkám v hale, abych ti nebrzdil obrat,“ poplácal mladého muže po rameni a vyšel z přeplněné místnosti. Zhluboka vydechl a opřel se o jeden ze sloupů v přítmí rozlehlé haly. Nepřítomně si prohlížel bohatě vyřezávané zábradlí a v myšlenkách se zatoulal k jezeru na školních pozemcích. Elfias chtěl začít pracovat na nové studii týkající se jezerních lidí a on mu přislíbil pomoc při výzkumu kolonie v Bradavicích. Dnes se kvůli tomu měli sejít. Nevídali se často, proto se těšil, až svého starého přítele uvidí.
Jen lehce zvedl oči, když zaznamenal pohyb na schodišti. Plavovlasý muž, který pomalu stoupal po schodech se zastavil a něco uložil do kapsy kabátce, pak se letmo rozhlédl.
Oba muži strnuli, když se jejich pohledy střetly. Oba bezhlese zalapali po dechu. Ani jeden neuhnul očima. Ani jeden nepromluvil. Ani jeden se nepohnul a čas se zběsile roztočil v nekonečné smyčce.
 
Merline, ty oči, tu tvář znal! Neschopen pohybu zíral do medových očí muže ve stínu na schodišti. Jeho žaludek udělal kotrmelec. Krk omotalo napětí tak pevně, že měl pocit, že ho musí každou chvíli zadusit. Srdce hrozilo, že mu svým tepem vyrazí ušní bubínky. Myslel, že se zalkne překvapením a přívalem protichůdných emocí, které ho naplnily po konečky prstů.
„Pane, váš klíč.“
Prudce trhl hlavou a nechápavě se zadíval na hostinského, který mu podával velký klíč s cedulkou a plíce konečně byly schopny pojmout alespoň k životu potřebné množství vzduchu. Polkl. „Co... co prosím?“
„Váš klíč, pane. Jste v pořádku?“ zkoumavě si ho prohlížel Tom.
„Ach... ach tak, jistě, děkuji ti,“ vynutil na strnulé tváři úsměv a sevřel v dlani chladný kov. Ještě sledoval jak mladý muž zmizel a pohledem se rychle vrátil ke schodišti. Bylo prázdné. Zhluboka vydechl. Merline, zbláznil se snad?! Něco se mu zdálo, jen pár stínů na schodišti, ale... Ne to nemohla být pravda. Vykročil ke schodům.
 
TO NEMŮŽE BÝT ON!
 
Ne nemůže! Jistě, muž pod schody mu byl jen podobný... ale ty oči! Ty oči! Plavovlasý muž kráčel chodbou mezi pokoji. Krotil zrychlený dech, potlačoval bouři, která se mu rozpoutala v hrudi.
Ty oči! Oči, které ho připravily o klid. Oči, které mu připomněly to, co myslel, že dávno zvládl! Tohle přeci cítit neměl! Nechtěl! Bylo to přes deset let, kruci! Je snad blázen?! To nemohl být ON!
Rozechvělýma rukama hledal po kapsách klíč od pokoje. Jak je možné, že ho cizí muž, kterého zahlédl jen letmo, připravil o sebekontrolu?! Krucinál! Dlaní praštil do dveří s číslem dvě.
Prudce zvedl hlavu, když zaslechl kroky na schodech. Než se stihl vzpamatovat, posbírat myšlenky, které se rozlétly neznámo kam, stál muž z haly před ním. Nezmohl se vůbec na nic. Jen zíral před sebe. Na něj a znovu během několika chvil přišel o dech. Nemohl to být on!
Muž ale stál stejně strnule. Nemohl to být... vypadal jinak. Byl jiný! Pečlivě zastříhané vousy mu pokrývaly tváře a bradu, křivý nos... ale stejně kaštanové vlasy... rty... jasně modré oči plné otázek. Oči, které jej připravily o sebeovládání, o rozhodnost, o plány, před více než deseti lety!
 
JE TO ON!
 
Není to přelud, není to vidina, sen. Je to ON! Muž který jej málem svedl na scestí. Muž, který mu ukázal, kdo skutečně je. Muž, na kterého nikdy nezapomněl. Muž, který ho děsil i přitahoval zároveň. Muž, kterého si už nikdy nepřál potkat, tu stál před ním a vpíjel se do něj medovýma očima. Stejně zmateně, stejně nerozhodně. Merline! Proč ho přitahuje?! Proč ho to táhne k němu? Proč se v něm probouzí zvrácené zvíře, které na dlouhých deset let umlčel, zamkl do nejzazšího kouta své duše? Chtěl zapomenout jeho mučivý hlas? Proč se dere ven, snaží se překřičet rozum, který kázal, aby se ihned otočil a odešel? Zmizel odtud, dřív než se znovu vrhne do pasti. Než se znovu nechá zlákat. Než znovu neodolá?! Je špatný, jeho myšlenky, jeho plány, jsou... jsou stejné jako on sám! On sám není dobrý! To, co se v něm svíjelo, nebylo dobré! Jestli tu zůstane ještě minutu, pohltí ho to!
Zaznamenal, jak levou rukou zabloudil pod kabátec, a udělal to samé. Tohle nemůže skončit dobře!
 
MUSÍ ZEMŘÍT!
 
Musí udělat to, co měl udělat už dávno! Ale ruka, která se dotýkala na hrudi jeho košile, která první sáhla po hůlce, se nezvladatelně chvěla. Znovu, stejně jako kdysi, se ho snažily ovládnout divoké emoce. Přitažlivost toho muže, jeho modrých očí. Všechno, co kdysi popřel a potlačil se dralo ven posílené léty do nezvladatelné hutnosti, která zastírala jeho chladný rozum. Všechny city posílené nekonečným časem spánku explodovaly a hrozily, že jej pohltí a všechno spálí na popel.
 
RYCHLÝM POHYBEM VYTÁHL HŮLKU.
 
Ruka se mu ale chvěla. Proč?! Proč nedokázal zapomenout?! Přeci se od všeho odstřihl, všechno potlačil, zašlapal někam hluboko, do nejhlubšího podzemí kam nikdy nezasvítilo světlo, ale odkud se to s hrozivým řevem prodíralo napovrch. Všechno to zvrácené. To, kdo je, kým je! Všechno to, co nenáviděl a po čem léta žíznil, ač si to nepřipouštěl. Vše, co chtěl zapomenout, a přeci to zůstávalo skryté v každé buňce jeho těla, v každé myšlence, každém nádechu, úderu srdce.
 
PROČ?!
 
Kolik mužů, kolik žen, využil? K nikomu nic necítil, jen k němu ano. Cítil, a chtěl zapomenout, jenže proč jsou jeho city znovu silnější než on? Proč prostě nemůže mávnout hůlkou a ukončit to, co měl skončit už dávno?! Jeho překážka! Jeho chyba! Jeho slabina! Musí být odstraněn! MUSÍ! Tak co mu brání?! Proč...
 
NEMŮŽE!
 
Nejde to! Nejde odstranit sílu, která jej přikovala k dřevěné zaprášené podlaze a snaží se ho připravit o zdravý rozum. Nejde udělat krok dozadu. Otočit se. Odejít!
Bránil se! Zoufale! Všemu, co tak dlouho potlačoval. Všemu, co se v něm vzpínalo, křičelo nesčetnými hlasy rezonujícími mu v hlavě, které se splétaly v jedno jediné slovo, jedno jediné, které nechtěl poslouchat. Které ho naplnilo až po konečky prstů. Bouralo jeho obrany, jeho zdi, za kterými se schovával. Ten nebezpečný zvrácený tvor. On, kterého schovával sám před sebou, se obnažil v celé své kruté kráse.
 
ON CHTĚL! CHTĚL VŠECHNO, CO MU NABÍZEL!
 
Zoufale chtěl! Stále, léta neléta. Chtěl ho! Chtěl znovu stejně jako kdysi. Ne, mnohem více! Mnohem naléhavěji. Dotknout se ho! Nebýt SÁM! Věřit! Ovládat a být ovládán! Milovat! Propadal se do zoufalé touhy, které se tolik bál. Kde je jeho rozum? Jeho chladná logika? Jeho sebeovládání? Vůle? Jeho velké plány? Pryč, všechno je pryč! Se syčivým výdechem...
 
ZAHODIL VŠECHNO!
 
Poslední zbytky pokory. Poslední zbytky toho, co ho drželo zpátky. Zapomněl na svou vinu. Zapoměl na celý svět. Nebezpečné zvíře v něm, kterého se tolik bál, slavilo hořké vítězství. Jeho síly byly zlomeny, přemoženy, zašlapány v prach. Nemohl se pohnout. Nemohl říct jediné slovo! Už se nemohl bránit sám sobě!
 
Ručičky na hodinách potměšile stály a vteřiny byly nekonečnými věky. Čas neexistoval a vesmír se houpal jako koráb v bouři. Vzduch explodoval jiskřivým napětím. Ničivou směsí vzrušení a smrti. Oba byli lovci i kořistí, spoutáni pouty fatální nezapomenuté touhy, která drtila jejich plíce. Oba je stejně zničila, stejně stvořila. Strach se mísil s přitažlivostí v bezhlesé symfonii divoce bijícího víru emocí, který byl kdysi přetržen, rozerván, a teď nabil síly ničivého uragánu.
A minulost se stala současností. Léta převrátila svůj běh zmizela v nenávratnu, když plavovlasý muž vykročil. Rukama stiskl pevně klopy jeho kabátce. Špičky hůlek se opřely o hrudníky v nichž divoce bily dvě splašené srdce. Přitáhl si ho k sobě: „Teď už mi neutečeš!“ zachraptěl tiše.
Klíče od pokoje mu vypadly z rukou „Já jsem neutekl, pamatuješ?!“ odpověděl stejně chraplavým šepotem. Nečekal sevřel jeho obličej v dlaních, jako by se bál nového odloučení a sám ho políbil. Chtivě, s vášní, kterou celou svou vůlí potlačoval, které se vzdal, kterou nechtěl a která ho pohltila stejně naléhavě a nezvladatelně jako kdysi.
 
Dveře se s prásknutím zavřely. Porcelánová tabulka s číslem dvě spadla na zem a roztříštila se. Zvířený prach pomalu sedal na prkennou podlahu a hodiny na zdi tiše ukrajovaly mlčenlivý čas.
 
13. srpna 1913, Batultsi, Bulharsko
Gellert se s trhnutím posadil v posteli. Kruci! Prsty si zajel do vlasů. Krotil zrychlený dech. Cítil, jak mu ve spáncích tepe krev. Odkopl přikrývku a bos prudce vstal z postele. Sen, tak neuvěřitelně živý, který ho rozrušil a přinášel starou zašlapanou bolest.
Rázně otevřel okno, ze stolu sebral hůlku, přivolal svou dýmku a sevřel ji v dlani. Ale ruka se mu chvěla. Nezvladatelně! Stiskl rty. Co je to s ním?! Jeden hloupý sen! Sen! To neodbytné napětí ho rozčilovalo!
Proč? Proč dnes?! Nemusel se ptát, znal odpověď. Zítra měl odjet do Londýna. Zítra měl po dlouhých deseti letech vkročit do Anglie. Zítra! Měl tam obchodní jednání, ale to byla jen zástěrka, jako vždycky. Chtěl se znovu pustit do hledání relikvií. A to by znamenalo... jen pomyšlení na to, že by se s ním měl setkat mu rozechvělo útroby. Nedokázal chladně uvažovat! Nedokázal myslet! Nedokázal se soustředit na své plány! Proč to ještě večer šlo a teď to nejde?! Proč se najednou neovládá stejně jako kdysi?! Proč se vzpomínky, které chtěl zapomenout mísí se snem?! S podivně živým snem?! Proč má... strach?! Z toho, že ztratí kontrolu sám nad sebou? Nad svými činy? Nad svými myšlenkami?! Má strach z lásky? Z lásky, kterou si odepřel?! Z lásky která ho oslabovala! Ochromovala! Vztekle stiskl zuby. Je to slabost a on nesmí být slabý! Nesmí! Nikdy!
Ne, nemůže tam jet! Půda v Anglii je pro něj moc horká, moc nebezpečná! Plná příliš citlivé minulosti, kterou nechtěl znát, potlačovaných pocitů. Co kdyby to nezvládl? Pak by bylo po všem a to nesmí dopustit. Jeho sebejistota zmizela. Jeho přesvědčení o sobě samém a své pevné síle bylo ztraceno. Uletělo na křídlech nechtěného nebezpečného snu. Ten led byl příliš tenký! Ne, zítra do Londýna nemůže! Nějaký důvod už najde! Snad později. Jindy. Ještě není připraven!
Zhluboka vydechl, sevřel v ústech dýmku a rychlím pohybem hůlkou ji zapálil. Zhluboka potáhl, vyfoukl kouř do chladného vzduchu venku a sedl si na parapet okna.
 
13. srpna. 1913, Bradavice, Velká Británie
Albus prudce otevřel oči a promnul si rukama obličej. Merline! Byl přesvědčený, že se těch nezvladatelných snů dávno zbavil! Dlouhá léta ho plně zaměstnávalo učení. Neměl myšlenky na cokoli jiného, na kohokoliv jiného... na něj!
Proč? Proč zrovna dnes? Proč takový sen?! Zhluboka vydechl a snažil se potlačit šimravé vzrušení. Staré známé, nechtěné. Pomalu se posadil a spustil nohy na podlahu. Přešel po své učitelské ložnici a nalil si ze džbánu vodu. Napil se a zaklonil hlavu.
Cítil, jak studená tekutina chladí jeho rozpálené útroby. Vzrušení se v něm svíjelo jako had. Zvíře v něm se zmítalo. Mocný nebezpečný tvor, kterého vůlí spoutal a uvěznil ve svém nitru, se rval a dral na svobodu. Sápal se ven a žádal všechno to lákavé, co nabízel on! NE! Ne, tohle NE! Mrštil hrnkem o zeď, rukama se opřel o psací stůl, dlouhé rozcuchané vlasy mu spadaly do obličeje. Zhluboka dýchal, snažil se zklidnit divoce bijící srdce a najít pokoru, najít znovu sám sebe. Nesmí! Nikdy!
Očima přejel po dopisu od Elfiase, který ležel na stole. Zítra se měli sejít. V Londýně. U Děravého kotle. Proč má pocit, že by tam neměl chodit?! Proč se jeho rozum brání jen myšlence na to, překročit zítra práh toho domu?! Napíše mu! Rozhodl se náhle. Hned ráno mu napíše a pozve ho rovnou do Prasinek. Ne, zítra do Londýna nemůže!  
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ano, máš pravdu

(Máta, 26. 6. 2013 8:56)

Sophie máš samozřejmě pravdu, sny jsou velmi mocné, o čemž jsme se samozřejmě v této povídce již přesvědčili. Mělo to vyvolat dojem, že se doopravdy setkali a jsem ráda, že se zadařilo. Setkání se dočkáš, ovšem nemůžeme zapomenout na to, že se v té době mezi nimi bude vršit tisíce mrtvých, na rozdíl od situace, kterou jsem popsala.
Díky moc za komentář a těším se opět v neděli :-)

Mocné to sny ...

(Sophie , 23. 6. 2013 9:35)

Tak jak říká můj nadpis sny jsou velice mocné. Chvíli jsem si říkala, že se to určitě stalo a ono nic sen? Zírám :) Těším se, na jejich setkání v reálu :) Samozřejmě se mi moc líbí jak oba nechtějí podlehnout. O to víc se těším, až se vážně setkají.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA