Jdi na obsah Jdi na menu
 


33. Minulosti neutečeš!

30. 6. 2013
Rodrigo y Gabriela – Orion (Metalica cover)
 
 
 
Březen 1943, Bradavice
 
Byla už tma, když si vysoký muž sundal z nosu půlměsícové brýle a prsty promnul své unavené oči. Používal je zatím jen na čtení, ale byly mu neuvěřitelně nepříjemné, bolela ho z nich hlava. A to ho lékouzelník upozornil, že není daleko doba, kdy je bude muset nosit pořád. Povzdechl a vstal od stolu, aby si trochu uvolnil záda. Ještě ho dnes čekal štos esejí k opravení. Předpokládal, že nad nimi stráví další dlouhou noc. Ale slíbil svým studentům, že je zítra dostanou opravené, a mínil svůj slib dodržet. Protáhl si ztuhlé svaly a přešel po svém kabinetě. Očima přejel po knihovně, která nemohla pojmout to obrovské množství knih, které vlastnil. Bude si muset pořídit větší, nebo sehnat další zajímavý kus. Nechtělo se mu na ni používat zvětšovací kouzlo. Byla to stará mudlovská práce a nechtěl ji kazit kouzly. Měl rád poctivé řemeslo. Vedle knihovny stála velká komoda. Na tu byl obzvlášť pyšný. Sehnal ji náhodou za pár mudlovských liber na bleším trhu ve Sktosku, když byl před několika lety o prázdninách navštívit svého přítele. Její desku pokrýval starý ubrus s nedokončenou výšivkou. Jásavé barvy už dávno vybledly, stejně jako vzpomínky na děvče, které ho vyšívalo, ale pokaždé, když po něm přejel rukou, bodlo ho bolestivě u srdce. S její smrtí se nikdy nedokázal vyrovnat.
Na komodě se vršily pečlivě roztříděné komínky novin, jak kouzelnických, tak mudlovských, jak z Británie, tak překlady Evropských. Pečlivě sledoval zprávy. Znepokojovalo ho to, co se dělo v mudlovském světě. Zneklidňovala ho i nálada v tom kouzelnickém, ač ji dokázal pochopit. V Evropě zuřila válka a kouzelníci se právem obávali o svůj osud. Objevovaly se protimudlovské názory a čím více se vyostřovaly, tím více se jich obával. Kouzelnická veřejnost začala smýšlet jinak. Pomalu se měnila její orientace. Promnul si kořen nosu a zachmuřil se. Znepokojovalo ho to. Znal ty názory, už je kdysi slyšel. Slyšel je od jednoho muže a věděl, že mnoho kouzelníků smýšlí stejně. Ne, nechtěl na něj myslet, a přeci se do jeho myšlenek vracel stále častěji. Vyhýbal se vzpomínkám na něj celá dlouhá léta. Bylo to tak dávno, kdo ví jestli vůbec ještě žije a kde. Nemusí s tím přeci mít žádnou spojitost. Nebo snad ano? Dnes už nad tím nechtěl přemýšlet, dnes ne, chvíli si odpočine a dá se znovu do práce na esejích.
Pousmál se a lehkým dotekem rozhýbal malý stříbrný strojek na svém pracovním stole. Zhluboka povzdechl a přivolal skřítku, kterou požádal o konvici čaje a něco sladkého. Než se ale stihla vrátit, promluvil na něj ze zelených plamenů, které se rozhořely v krbu, chraplavý hlas ředitele Dippeta: „Profesore! Profesore Brumbále? Jste tu?“
Albus si lehce povzdechl: „Ano, pane řediteli, čím mohu sloužit?“ otázal se unaveně.
„Přijďte prosím ihned ke mě do ředitelny, je to naléhavé, někdo s vámi musí nutně mluvit,“ požádal ho ředitel, než jeho hlava zmizela.
Albus se ani nestihl nadechnout k odpovědi. Nakonec jen zavrtěl hlavou, přes košili si oblékl svůj temně fialový vyšívaný hábit a chtěl odejít, když se s prásknutím objevila skřítka s plným podnosem. Toužebným pohledem přejel po talíři s ohřátým jablečným koláčem překrytým nadýchanou šlehačkou, tak jak to měl nejraději, a konvici, ze které stoupala pára, než ji požádal, aby mu to nechala na stole a spěšně vyšel na chodbu.
Co od něj asi kdo potřeboval? Nějaká důležitá návštěva? Bylo po osmé, docela pozdní hodina na přátelské poklábosení. Rychle kráčel po chodbě a za nedlouho už stoupal po točitých schodech do ředitelské pracovny. Zaklepal a vstoupil.
„Dobrý večer, pane řediteli, přál jste si se mnou mluvit?“ pokývl hlavou na pozdrav a zkoumavě si změřil hosty. Vysoký štíhlý muž s již prošedivělým světlým knírem a světle modrýma očima oplatil jeho pohled. Ale drobná žena, která stála u okna se jen letmo ohlédla a zadívala se zpět do tmy venku. Oba byli oblečeni v mudlovských šatech a cítil z nich vůni nadcházejícího jara, kterou s sebou přinesli.
„Profesore Brumbále, děkuji, že jste se dostavil tak rychle. O mě ani tak nejde,“ usmál se na něj ředitel zpoza mohutného psacího stolu a vstal. „Dovolte, abych vám představil pana Möldringa z Německa a jeho paní,“ pokynul k muži a žena se při jeho slovech konečně otočila.
„Pane... ja... je mi cti... ze vas konečně poznavam,“ promluvil muž lámanou tvrdou angličtinou, když mu podal ruku.
„Také mě těší, pane,“ stiskl si s ním pravici a stejně si potřásl rukou se stále mlčící ženou. Někoho mu matně připomínala, jako by ji znal. Vlasy prokvetlé šedinami měla stažené do malého uzlu. Zkoumavě si ho prohlížela tmavě hnědýma živýma očima. Znervózňovala ho a nedokázal přijít na to proč.
„Čím vám mohu posloužit? Předpokládám, že kvůli posezení u čaje jste v tuto pozdní hodinu nepřijeli,“ zaměřil znovu pozornost na muže.
„Ano... pane Brumbal, ja... tedy my, jsme přijet kvůli jiné záležitost. Ale to by vam asi lepe... ehm, vysvětlit ma žena, že draha, zna... mnohem lepe anglicky,“ pousmál se muž.
Žena kývla: „Ano jistě, jen...“ pousmála se na svého manžela, než se znovu zadívala na Albuse, „smím s vámi mluvit o samotě, profesore?“
Albus se zarazil, nakonec ale kývl: „Samozřejmě, pokud to nikomu nebude vadit.“ Zkoumavě se zadíval na jejího manžela, který se souhlasně usmál, a pokynul ke dveřím: „Prosím tedy, pojďme.“
Chvíli mlčky procházeli chodbami hradu, než se zastavila a vešla do prázdné učebny. Albus ji následoval a zavřel za sebou dveře. A ona zatím mávnutím hůlky rozsvítila svíce ve stojanech. Byl z ní nesvůj, připadlo mu, že o něm ví mnoho, příliš mnoho.
Sledovala pozorně každý jeho pohyb. Velmi pečlivě si ho prohlédla. Změnil se, byl jiný, než pamatovala. Dlouhé kaštanové vlasy protkané hojnými stříbrnými prameny měl sčesané a spletené do copu, pečlivě upravený krátký plnovous také vykazoval známky stáří. Vrásky se mu rozprostíraly kolem očí, táhly se přes čelo. Křivý nos. Věděla, jak k němu přišel. Jediné co se nezměnilo, byly jeho oči, stále stejně jasně modré, živé, zvídavé a pronikavé, jen o mnoho moudřejší, klidnější. Pohyb a celkové držení těla vyzařovaly uvážlivou energičnost a vážnost. Nezdolnou sílu, rozhodnost a jistou eleganci, snad pozůstatek doby, ve které vyrůstal.
„Madam, tedy, smím se ptát, o čem jste se mnou potřebovala mluvit?“ přešel přímo k věci.
„Ano, jistě,“ povzdechla a skousla si ret. Ta drobná grimasa mu byla známá. A hlas. Musel ho někdy slyšet, ale kdy? Byla přeci z Německa. Byl zmatený.
„Předpokládám, že víte, co se děje v mudlovském světě, že?“ zeptala se a tázavě zvedla obočí. Její angličtina byla čistá, plynná, bez přízvuku, musela být rodilý mluvčí.
„Ano, samozřejmě a musím konstatovat, že mě to znepokojuje,“ odpověděl tiše a nespouštěl z ní oči. Snažil si v paměti vybavit její tvář. U Merlina, odkud ji zná?!
Kývla hlavou a sklopila pohled. Využil toho, že se dlouze odmlčela a zeptal se: „Omlouvám se, madam, možná je to nezdvořilé, ale neviděli jsme se už někdy?“
„Ano, pane profesore, jen nevím, jestli si na mě ještě pamatujete,“ pousmála se a přistoupila blíž. Zadívala se mu upřeně do očí a v tu chvíli mu to došlo. Konečně ji poznal.
„Aileen,“ vydechl a usmál se.
„Ano. Je to dávno, co jsme se viděli naposledy,“ opětovala jeho úsměv. On se ale zachmuřil a uhnul pohledem. Vzpomněl si, jak se rozešli. Choval se k ní velmi nevhodně.
„Nic ti nevyčítám, Albusi,“ sklonila hlavu na stranu, když o krok ustoupil a otočil se k ní zády, aby skryl provinění, které se mu zračilo ve tváři. Které nedokázal skrýt. Bylo to vůbec poprvé kdy se přímo střetl se svou minulostí. Nebyl na to připraven, nedokázal ovládnout emoce, které to v něm vyvolalo a zachovat svou obvyklou vlídnou vážnou tvář. Stále se cítil stejně jako kdysi. Možná proto, že se s tím, co se stalo, nikdy nevyrovnal. „Byl jsem hlupák,“ promluvil tiše.
„Ne,“ pousmála se, „udělal jsi chybu, nic víc. Chyby se dají odpustit.“
„Jenže za moje chyby zaplatil někdo, kdo s nimi neměl nic společného, a to se neodpouští!“
„Albusi,“ obešla ho pomalu a znovu se mu zadívala do tváře, „já vím, co se tenkrát stalo!“
Trhl sebou a zachmuřil se. „Jak to víš?“
Aileen se pousmála: „Před pohřbem jsem dlouho mluvila se slečnou Bagshotovou, řekla mi, že Grindelwald náhle odjel a byl rozrušený, že tě viděla potom a vypadal jsi hrozně. Nejsem tak hloupá, abych to nepochopila. Nikdy jsem z něj neměla dobrý pocit, nepamatuješ?“
Chvíli ho zkoumavě pozorovala, jak si skousl ret, jak sklopil hlavu. Tušila, že to pro něj bude velmi bolestivé setkání s minulostí, ale přesto to musela udělat, musela mu to připomenout, potřebovali ho. Všichni ho potřebovali.
„Nesoudím tě, Albusi, jestli se bojíš toho. Nesoudím tě a nepřišla jsem proto, že bych tě chtěla trápit. Chápu... vím, proč se to stalo,“ poslední slova řekla tak tiše, že je sotva slyšel a přesto poplašeně vzhlédl.
„Víš?“ nasucho polkl.
„Vím, že mezi vámi, mezi tebou a Grindelwaldem, nebylo jen přátelství,“ dotkla se jeho ramena a on ucukl, jako by ho spálila, nevěřícně se na ni zadíval a zalapal po dechu. Měl za to, že to tušil jen Aberforth a ani s ním o tom, co se stalo, nikdy nemluvil.
„Znala jsem tě, velmi dobře. A když jsem nad tím po čase přemýšlela, došlo mi to, všechno.“
Syčivě vydechl, stiskl zuby a hruď mu stáhl nepříjemný tíživý pocit. Místnost naplnila hluchá prázdnota. Nakonec vzhlédl. „Proč jsi přišla?“ zeptal se tiše.
„Potřebujeme pomoc Albusi. Tvoji pomoc,“ upřela na něj prosebné oči.
„Jakou pomoc?“ tázavě se na ni zadíval.
„Víš co se děje v Evropě, že?“
„Samozřejmě,“ zamračil se.
„Neděje se to náhodou, mudlovská válka, nálada v kouzelnické společnosti. Není to jen tak,“ vysvětlovala tiše.
„Ale co za tím stojí?“
„Spíš kdo,“ upřesnila a její pohled ztvrdl.
„Jak to myslíš?“ zachmuřil se.
„Můj manžel dlouhá léta pracoval na ministerstvu kouzel v Německu. Dokonce nějakou dobu jako poradce ministra pro zahraniční záležitosti. Dokud nezačala válka. Už dřív se někteří kouzelníci začali tvářit nespokojeně se stávajícím systémem. Mysleli jsme ale, že je to jen dozvuk první mudlovské války. Ale když vypukla druhá, názory a střety se vyostřily a na jejich stranu se přidal i tisk. Herman byl důrazně proti zastával se mudlovských práv, žádal propuštění redaktorů a musel odejít. Od té doby oba pracujeme v odboji.“
„V odboji? Jakém odboji?“
„Někdo ty myšlenky záměrně šíří a my jsme se snažili zjistit kdo a proč. Hledali jsme vodítka, spojnice, ale naši přátelé se začali ztrácet, nebo za podivných okolností umírali, stejně jako kdokoliv, kdo se postavil za práva mudlů. Navenek se kouzelnické společenství tváří, že je všechno v pořádku, ale každý, kdo se postaví proti je nenápadně odstraněn. Neděje se to jen u nás v Německu, ale i jinde v Evropě.“
Albus jen kývl, že rozumí a dál soustředěně naslouchal. Netušil, že existuje nějaký odboj, netušil, co se skrývá pod povrchem. Věděl jen o tom, co se dočetl v tisku, a ten byl evidentně předpojatý.
„Nálada v kouzelnické společnosti má přímou souvislost s válkou v mudlovském světě,“ vysvětlila polopaticky.
„Ano, to jsem samozřejmě pochopil,“ zachmuřil se.
Aileen pokývala hlavou: „Ano, to je pravda, ale mudlovská válka nezačala náhodou. Někdo ji vyprovokoval. Někdo, koho znáš,“ zadívala se na něj zpříma.
Stáhl obočí a zamyslel se. Tušil, kam tím míří a znervózněl, přesto se ale zeptal: „Kdo?“
Mlčky sáhla do kapsy a podala mu výstřižek z mudlovských novin, fotografii. Byl na ní muž, jehož tvář byla snad v každém výtisku. Mudlovský vůdce, stál v kruhu svých vysokých důstojníků, ale to zřejmě nebylo to hlavní. Zadíval se na výstřižek pozorněji a náhle pochopil, co mu chtěla Aileen říct. V pozadí zahlédl ještě jednoho muže. Tu tvář znal, velmi dobře ji znal, ale ne z novin. Polkl a hrdlo se mu stáhlo. Lehký úsměv, ostré rysy, oči šelmy, dravce. Za čtyřicet let, kdy ho neviděl, ho přesto poznal na první pohled. Zalapal po dechu a zbledl.
Aileen si všimla změny jeho výrazu a pokývala hlavou: „Ano, to je on.“
Odtrhl oči od obrázku a bolestně je zavřel. Všechno zapadlo na správné místo a on znal celou pravdu. Takhle si tedy představoval své plány na lepší svět? Merline! Žaludek se mu stáhl hrůzou, když plně pochopil všechny důsledky.
„Od kdy to víš? Že je to on?“ zeptal se tiše.
„Ten výstřižek je ze včerejších novin. Žijeme s manželem už půl roku v Anglii, z Německa jsme museli utéct. Stále jsme nemohli zjistit, kdo za tím stojí, unikal nám.“
Albus kývl: „Poznala jsi ho?“
„Ano, jeho tvář se nedá tak lehce zapomenout a to, co jsem z něj tenkrát cítila už vůbec ne. Albusi, potřebujeme tvoji pomoc, znáš ho, jeho záměry, jeho cíle.“
Albus si skousl ret. „Kdo všechno to ví?“
„Jen já a něco málo manžel. První co jsme udělali bylo, že jsme tě vyhledali.“
„Jak je možné, že jste na něj nepřišli už dřív?“ zachmuřil se.
„Nedal se nikde vidět, všechno vycházelo ze skupiny vysoce postavených čistokrevných čarodějů. Jde o dobře promyšlenou strategii. Jednají za něj jiní, ne jeho jménem, ale svým. Je velmi opatrný.“
„Ano, ale copak za těch čtyřicet let nevyvíjel žádnou aktivitu? Nebyl nikde k vidění?“
Aileen se zamyslela a nakonec zavrtěla hlavou: „Nevím, možná se skrýval za falešnou identitou a budoval svou síť spolupracovníků, možná cestoval. Nikdy se neúčastnil veřejného života v Německu, nikde nebyl vidět. Zapoměla jsem na něj, dokud jsem dnes neviděla tu fotografii.“
Albus povzdechl a promnul si čelo: „Musím to všechno promyslet.“
„Ano, chápu,“ zachmuřila se. Skousla si ret a chvíli se odmlčela, než znovu tiše naléhavě promluvila: „Pomůžeš nám? Odboj je roztříštěný, nikdo pořádně neví, co má dělat, proti komu bojujeme, ani já nedokáži domyslet vše. Potřebujeme, aby nás vedl někdo, kdo ho zná, kdo dokáže předvídat jeho kroky, kdo ho dokáže odhadnout a zastavit. Potřebujeme tě!“
Stiskl zuby a promnul si kořen nosu: „Nevíš, co po mě žádáš, já vás nemohu...“
„Albusi, prosím,“ přerušila ho a prosebně se na něj zadívala, „jsi naše poslední naděje, potřebujeme vůdce, který ví, co dělá!“
Chvíli ji zkoumavě pozoroval. Než zhluboka povzdechl. „Zatím toho příliš nevím, dokonce nemáme ani jistotu, jestli je za tím vším skutečně on,“ odpověděl vyhýbavě.
Aileen sklopila hlavu a pevně zavřela oči, jak zadržovala slzy. „Máš pravdu, omlouvám se, nechtěla jsem tě obtěžovat,“ otočila se a vykročila ke dveřím.
„Aileen, počkej,“ jemně sevřel její ruku a zadržel ji. „Pokuste se zjistit víc informací, cokoliv. Pak uvidíme, co se dá dělat.“
Pousmála se a kývla: „Dobře, sepíši ti všechno, co víme a požádáme o pomoc přátele v Evropě.“ Nakonec se mu zadívala do očí: „Děkuji.“
Pustil její ruku a sledoval, jak otevřela dveře. „Buďte opatrní.“
Ještě se naposledy ohlédla: „Budeme, vždycky jsme byli. Brzy na shledanou, Albusi.“
Kývl na pozdrav a ona zmizela na chodbě.
 
Albus zůstal stát v učebně a zachmuřeně hleděl na zavřené dveře. Tušil to! Tušil, že by za tím mohl být on. Od první mudlovské války sledoval tisk. Sledoval dění v Evropě a jen to, že o něm nikde nenašel jedinou zmínku utloukalo vědomí, že ví kdo to má na svědomí. Chlácholil se a uklidňoval. Jenže teď má jistotu, že zná muže, který za tím vší stojí! Ale jak je možné, že na to nikdo nepřišel dříve? Věděl, jak je nevypočitatelný, opatrný. Byl snad on sám jediný, komu se svěřil? Komu důvěřoval? Nechtěl na něj myslet! Celá léta na něj chtěl zapomenout, jenže teď je zpátky a s ním i jeho vlastní minulost, před kterou se léta skrýval, kterou utloukal, pohřbíval hluboko v sobě. S ním je zpět jeho zvrácené já.
Do mysli se mu vracely vzpomínky, na které už dávno usedl prach. Které chtěl zapomenout, vymazat z hlavy. Zaplavily ho jako příboj a přinesly všechno to, čemu se tak úporně bránil. Všechno to napětí, divokou vášeň, bolest, touhu po moci a hlavně plíživý strach. Strach ze sama sebe. Stiskl ruce v pěst a rázně přešel po učebně. Palčivá tíha osvobozených pocitů ho sevřela ocelovými pařáty, brala mu dech. Celá léta žil v samotě, v dobrovolném celibátu, ve službě škole, odepřel si vše co, by mohlo znovu probudit jeho zvrácené touhy, a teď? Stačila zmínka, jediná zmínka a dokázala ho připravit o dlouho budovaný klid, o rozvahu, sebeovládání. Opřel se rukama o kamenný parapet okna a syčivě vydechl. Zadíval se do temnoty venku, čelo opřel o chladné sklo a snažil se ovládnout všechno to nezvladatelné. Bojoval sám se sebou, bojoval s vlastním tělem, myslí, se zvráceným tvorem v sobě. Merline, copak se toho nikdy nezbaví?
Aileen nemohla tušit, jak celá léta cílevědomě utíkal před jakýmikoliv náznaky moci. Před lákadly, která nabízela a která mu ona naservírovala na stříbrném podnose. Dokázal by jim odolat?
Chvíli sledoval, jak jeho zrychlený trhavý dech zanechává na skle okna mlžný opar. Nakonec zhluboka vydechl, promnul si obličej rukama a zaklonil hlavu, aby uvolnil ztuhlý krk. Nevěděl, co bude. Zatím nemohl, nechtěl přemýšlet nad tím, co bude, ale jedno věděl jistě – čeká ho další dlouhá bezesná noc, ale eseje jeho studentů zůstanou pro dnešek neopravené.
 
 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuji

(Máta, 7. 7. 2013 12:59)

Sophie zdravím a moc děkuji za komentář :-) Ano nebude to mít jednoduché, ale postaví se k tomu jako chlap :-D Díky moc a těším se pravděpodobně zítra :-)

:-)

(Sophie , 7. 7. 2013 12:49)

Takže odboj a Albus jako budoucí vůdce velice pravděpodobně. Bude to pro něj těžké , ale já sem zvědavější a zvědavější :-) A taky jsem moc ráda , že Aliien našla své štěstí, v jiném muži.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA