Jdi na obsah Jdi na menu
 


34. Jsi zbabělec!

9. 7. 2013
Rodrigo y Gabriela – One, Take 5 (Metalica cover)
 
srpen 1944
 
Albus vyšel z Bradavického hradu, zhluboka nadechl chladivý večerní vzduch, zachmuřeně se rozhlédl po školních pozemcích a pomalu vykročil k jezeru. Slunce už zapadlo a krajinu začínala pokrývat tma jako lehký závoj. Byly prázdniny, hrad byl tichý, prázdný a on neměl nic, co by rozptýlilo jeho myšlenky. Co by ho odvedlo od nepříliš objemné složky, kterou měl ukrytou v uzamčené zásuvce svého psacího stolu. Složky mudlovských papírů pokrytých Aleeniným drobným písmem, výstřižků z novin, důkazů. Důkazů toho, že měla pravdu. Ale s jistotou to věděl jen on. Jen on dokázal poskládat střípky zpráv a vzpomínek a stvořit obraz Gellertových záměrů. Jenže stále mu něco unikalo. Věděl, proč rozpoutal mudlovskou válku. Nálada v kouzelnickém společenství se stále vyostřovala. Jenže na co čekal? Proč ještě nevystoupil? Situace v Evropě se začínala obracet. Američané a Francouzi se vylodili ve Francii, Paříž povstala a bylo jen otázkou času, kdy němečtí okupanti kapitulují. Spojenci postupovali i v Itálii, a dokonce se němečtí vysocí důstojníci pokusili o atentát na svého vůdce. Z východu na Němce tlačili Rusové, Varšava hořela, Rumunsko už bylo osvobozeno. Síla Říše ochabovala, hroutila se, rozpadala. Aileen a její manžel z Británie organizovali kouzelnický odboj a vypomáhali i v tom mudlovském. Kouzelníci, kteří pro ně pracovali, skrytě pomáhali mudlovským vojákům na obou frontách.
Tak proč stále mlčí? Proč se stále skrývá? Byl z toho zmatený. Čekal tvrdou ofenzívu, otevřený boj, ten ale nepřicházel. Nikde nevypukla otevřená válka mezi kouzelníky, nedošlo k otevřenému střetu. Proč?!
Kouzelnický odboj zaznamenal dílčí úspěchy, ale ne příliš výrazné. Vypadalo to jako boj s chobotnicí s tisícem chapadel. Když přišla o jedno, narostlo jí hned nové. Aileen a její přátelé se pokoušeli najít Gellerta, ale byl dooporavdy nepolapitelný a nedostupný stejně, jako jeho nejbližší. Pokoušeli se neúspěšně proniknout do kouzelnické diplomacie. Ale chyběly jim důkazy. Bez nich nemohli nic. Nikdo jim neuvěřil. Všechno mělo svou logiku. Neúprosnou logiku, ale k čemu to směřovalo? Věděl, že k převratu, ale jak? Jak to chtěl udělat? Marně hledal ve vybledlých vzpomínkách zmínky, náznaky, slova. Jenže za čtyřicet let se mohlo všechno změnit.
Zhluboka povzdechl a zadíval se na rozlehlé jezero. Aileen mu čím dál častěji naznačovala, že jen on ho dokáže zastavit. Jen on ho dokáže najít a porazit. Spoléhali na něj. Jenže on stále váhal. Jak by se mu mohl postavit, když mu myšlenky na něj rozechvívaly každičký nerv v těle? Pocity, které ta dlouhá léta spaly, ho ochromovaly, jeho rozhodnost, jeho odhodlání. Bude to muset udělat! Věděl to. Nejen kvůli přísaze, kterou kdysi dal, kterou každým dnem váhání popíral, ale i kvůli sobě. Ale měl strach. Strach, že to nedokáže. Strach, že znovu zradí, že znovu podlehne. Strach sám ze sebe. Kdyby alespoň Gellert otevřeně vystoupil! Ulehčil by mu tak jeho vnitřní boj. Ulehčil by jeho rozhodování. Ale on to neudělal. Na co kruci čeká?!
Sevřel si kořen nosu prsty a bolestně zavřel oči. Merline, co má dělat? Obraceli se k němu pro pomoc, ale kdo pomůže jemu? Zoufale potřeboval radu, ale kdo mu poradí? Aileen? Znala část pravdy, ano, ale ona nesměla vědět všechno. Už tak toho věděla příliš, a to pro ni bylo nebezpečné. Ještě drahnou chvíli mlčky zíral na vodní hladinu, než vykročil k bráně na školní pozemky, za kterou se s prásknutím přemístil.
 
Hostinec U Prasečí hlavy osvětlovalo jen několik loučí. Nebylo tu mnoho hostů, pouze dva muži v černých kápích u stolu ve tmavém koutě tiše rozmlouvali nad sklenkami ohnivé whisky. Albus pomalu otevřel dveře a vstoupil. Hostinský s dlouhým neudržovaným prošedivělým plnovousem si ho změřil pohledem. Sledoval, jak kývl na pozdrav a usadil se u stolu stranou. Ušklíbl se, odložil sklenici, kterou otíral a vykročil k pozdnímu hostu. „Co to bude, profesore?“ zavrčel.
„Jako obvykle, děkuji,“ vzhlédl Albus a zadíval se muži zpříma do očí.
On opětoval jeho pohled, přimhouřil oči a lehce kývl. „Jak chcete,“ trhl rameny. Došel k pultu, z police vzal sklenku, zalovil někde v hloubce pod výčepem a vytáhl zaprášenou lahev. Nalil zlatavou medovinu a odnesl ji svému hostu. Pak se otočil k ostatním návštěvníkům a zavrčel: „Vypadněte!“
Oba muži se na něj otočili. „Ještě sme nedopili!“
Hostinský sebral jejich sklenky a zbytek obsahu vylil na podlahu: „Už jo! Ať už ste pryč! Nemám na vás náladu!“ Otočil se a odešel k pultu, kam odložil použité sklo. Oba muži zabloudili prsty pod pláště.
„To neuděláte!“ mračil se na ně a propaloval je pohledem, „Kde by ste vyřizovali svoje černý kšefty?! Hmmm?! Tak vypadněte, než vám pomůžu a pak už vás sem nepustim! Říkám to naposledy!“
Muži na sebe pohlédli, znali dobře jeho prchlivou povahu, ale také věděli, že bez něj by se jim vedlo mnohem hůř. Nakonec spustili ruce a neochotně mlčky odešli. Hostinský ještě chvíli podmračeně sledoval zavřené dveře, než svou pozornost zaměřil na svého posledního hosta a ušklíbl se. Albus celou dobu na oko nezúčastněně sledoval scénu, pod hábitem ale svíral svou hůlku a byl připraven kdykoliv zasáhnout.
„Nemusíš se vzrušovat, s nima si poradim,“ trhl hlavou ke dveřím, „nic si nedovolí.“
Albus jen kývl a upil ze své sklenice. Hostinský ho chvíli pozoroval a nakonec došel k němu, opřel se rukama o stůl a zavrčel. „Tak co je?!“
„Potřebuji s tebou mluvit,“ zvedl Albus oči od sklenky, kterou otáčel v prstech.
„Jestli de o toho kluka, od tý doby, co sem ti psal, tady nebyl,“ zabručel hostinský a stáhl ježaté obočí.
„Ne, Aberforthe, nejde o Raddlea. Jde o něco jiného. Potřebuji poradit.“
Aberforth se nevesele rozesmál: „Ode mě?! Od kdy se vážený profesor Albus Brumbál potřebuje radit se mnou?!“
„Jako jediný jsi ke mě byl vždy upřímný a část toho už znáš,“ promluvil tiše a pohledem studoval zaschlé mapy na desce stolu.
„To máš recht, nikdy ti nebudu mazat med kolem huby,“ uchechtl se, „Tak o co de?“ tázavě zvedl obočí.
„O minulost. Posaď se, prosím,“ požádal ho Albus, ale Aberforth se zamračil. „Zas mi říkáš, co mám dělat?“
„Ne, pro mě za mě klidně stůj, ale je to na dlouho,“ pousmál se na bratra, který si neochotně sedl na židli proti němu.
„Tak to vyklop, ať tu nesedíme do rána,“ zabručel a složil ruce na desku stolu.
„Jde o Grindelwalda,“ promluvil tiše a skousl si ret.
„O koho? Další zmetek, kterýho potřebuješ sledovat?“
Albus se nevesele pousmál a zavrtěl hlavou. „Ne, to je... Pamatuješ si na toho muže, tenkrát v Godrikově Dole, když... zemřela...“ zadrhl se a bolestně zavřel oči.
Aberforth stáhl obočí a zamyslel se. Nikdy o něm nechtěl mluvit, tak proč teď? „Jo,“ zabručel jen a čekal, co mu řekne.
Albus se zhluboka nadechl a naprázdno polkl. „Pamatuješ si, cos viděl tenkrát, když jsi vrazil do pokoje?“ promluvil tak tiše, že ho bratr sotva slyšel, a ten jen podmračeně kývl.
„Já...“ Merline, proč je to tak těžké? Proč je tak těžké, říct někomu celou pravdu? „Tenkrát jsem mu podlehl... Podlehl jsem sobě a chtěl jsem...“ stiskl zuby a sevřel si kořen nosu. Aberforth mlčel. Pozorně ho sledoval a trpělivě čekal. Věděl dobře, že mu to musí říct sám.
Albus pracně hledal slova, jak by mu všechno vysvětlil, svoji bolest, rozervanost, boj se sebou samým. Ale jak jednou začal, nedokázal přestat, chrlil na bratra všechno, jejich plány na revoluci kouzelníků, na hledání relikvií. O Arianě, která všechno věděla, která vycítila, co je Gellert zač, ale on ji nechtěl poslouchat. O Aileen, jak se k ní choval. A o něm a sobě. O devastující přitažlivosti toho muže. O své zvrácenosti, snech, které ho pronásledovaly, touze po moci. Mluvil dlouho a řekl mu všechno, všechno, co dlouhá léta ukrýval před světem. Co ukrýval sám před sebou. O dlouhém celibátu, samotě, ke kterým se dobrovolně uvázal. A o válce, o všem, co věděl, o své nejistotě, strachu. A Aberforth ho nepřerušoval. Jen se opřel o opěradlo židle, založil ruce na prsou a s neproniknutelným výrazem ho pozoroval.
Když domluvil, dlouze se odmlčel, nakonec vzhlédl a tiše se zeptal: „Co mám dělat?“
Aberforth mlčel, jen si ho měřil pohledem. Nakonec vstal a přešel po prázdném lokále. Nalil si sklenku ohnivé whisky a naráz ji vypil. Otřásl se odporem a s bouchnutím ji odložil. Nikdy nepil, alkohol mu nechutnal, ale teď potřeboval zpracovat všechno, co mu jeho bratr svěřil. Opřel se rukama o výčep a zadíval se na oprýskanou zeď za ním.
Albus ho upřeně sledoval. Když se po nekonečné době otočil a zabodl do něj zlobný pohled, sklopil hlavu, skousl si ret. Ať už se mu chystal říct cokoliv, zasloužil si to.
„Co po mě chceš?! Chceš rozhřešení?! Chceš, abych tě utěšoval?!“ chrlil na něj rozhořčeně.
„Ne, to bych nešel za tebou,“ zvedl Albus pohled, „Chci slyšet pravdu, co si o tom myslíš?“
„Seš zbabělec, Albusi! Seš zatracenej srab, kterej se nedokáže vyrovnat sám se sebou! Kterej se nedokáže postavit minulosti tváří v tvář! Ubožák, kterej radši uteče, než aby srovnal účty!“
Albus pokýval hlavou a sevřel si prsty kořen nosu. Aberforth měl pravdu. Je zbabělec, alespoň se tak cítil. A nejspíš to potřeboval slyšet, aby to sám pochopil.To pochopení ho zvláštně osvobodilo. Dýchalo se mu volněji, možná i proto, že se svěřil s tím obrovským břemenem, které jej léta tížilo, užíralo. „Máš pravdu,“ promluvil tak tiše, že ho Aberforth sotva slyšel, a vzhlédl. „Co mám dělat? Očekávají, že to skončím.“
Aberforth se ušklíbl. „Kdo jiný,“ odpověděl s hořkostí. „Dohnala tě tvoje minulost. Mudlové tomu říkají boží mlýny,“ uchechtl se nevesele, „a ty před ní zase zavíráš oči.“
„A co bys dělal na mém místě ty?“ zeptal se tiše Albus.
Aberforth přimhouřil oči. „Já sem, na rozdíl od tebe, věděl, kde je moje místo!“ odsekával zlobně, „věděl sem, co je potřeba udělat! Nezklamal sem, a teď nemusim účtovat. Já sem nikoho nezradil, nejsem vinen, nepotřebuju nic odčiňovat. Ty se musíš rozhodnout. Je to tvoje zodpovědnost, ne moje!“
Albus zavřel oči a pokýval hlavou. Stiskl zuby, dlouho mlčel a Aberforth ho tiše pozoroval. Mohlo by mu ho být líto. Věděl, že ho mnozí uznávají. I jeho se zastal, zaručil se za něj. Pomohl mu, když ho před několika lety obvinili, sám ho hájil před Starostolcem a obhájil. Vysekal ho z toho, nemusel do Azkabanu. Zachránil mu kůži, jen jeho pověst před zatracenými novináři už zachránit nestihl. Ale našel mu tohle místo, nemusel žít jako vyděděnec. Jemu splatil svůj starý dluh, kdy ho ale splatí Arianě? Kdy se konečně vzchopí? Má zodpovědnost, obracejí se k němu jako k naději. Přesto ho litovat nedokázal. Byla to jeho rozhodnutí. Jeho špatná rozhodnutí, která ubližovala, která zabíjela a stále zabíjí. Jeho vyčkávání, oddalování soudného dne stojí další životy. Nezáviděl mu jeho pozici. A to, že jeho bratra přitahoval muž? Tušil to, nad tím přemýšlet nechtěl. To bylo to nejmenší, co by mu mohl vyčítat, i když to v něm stále vyvolávalo odpor. Za to ho odsoudit nemohl, i když by to jiní udělali.
„Nemysli si, nesoudím tě. Ale nečekej, že tě budu litovat,“ zabručel a sledoval, jak se pousmál.
„To od tebe ani nežádám. Vyslechl jsi mě a nezavrhl, to mi stačí,“ povzdechl Albus a vstal od stolu. Nedopitou sklenku nechal stát na stole a došel ke dveřím. Zastavil se ještě před bratrem a zadíval se mu do očí: „Mohlo by to zůstat mezi námi?“
„Copak sem někdy něco řekl?! Nezapomeň, že toho o tobě vim na pěknou řádku palcových titulků v novinách, ale vždycky sem mlčel. A kdo by se mě ptal? Nikdo neví, že spolu máme něco společnýho, a tak to taky zůstane. Nestojim o to, aby si nás někdo spojoval,“ zamračil se Aberforth.
Albus sklopil hlavu. „Díky.“ Sáhl po klice dveří, ale ještě než ji stiskl, vzhlédl a tiše položil bratrovi otázku, kterou nikdy před tím nedokázal vyslovit: „Jak zemřela?“
Aberforth sebou trhl a zadíval se mu do tváře. Po chvíli tíživého ticha pomalu chraplavě promluvil: „Nevim. Poslední, co sem viděl, bylo, jak přišla do pokoje. Pak už nic.“
Albus kývl hlavou, stiskl kliku a vyšel do noci, která se pomalu, ale jistě, začínala měnit ve svítání.
 
Světlo nového dne odhodlaně zahánělo tmu. Lesní půda voněla nastřádanou vlhkostí a ptáci se probouzeli s písní ve svých hnízdech. Osamělý muž seděl na kraji lesa na padlé kládě a pozoroval prosvětlující se přírodu. Připadal si maličký, nedůležitý oproti obrovským prastarým velikánům, kteří se mu tyčily nad hlavou, a ten pocit mu přinášel mír. Najednou byl jen nicotný člověk, nedůležitý v nekonečném neměnném přírodním koloběhu pravidelného střídání světla a tmy, ročních dob, zrození a smrti. Válka tu neexistovala, neexistovaly přízemní starosti lidí, neexistovala zde moc. Tady se bojovalo o přežití jinak, zuby a drápy, ostrými zobáky. Neexistovala tu přetvářka, neexistovala tu vypočítavost, velké plány, bezúčelné zabíjení. To uměli jen lidé, a on si bolestně přál nebýt člověkem, nebýt svázán povinnostmi, očekáváním, strachem. Jen žít. Jen bdít za světla a spát za tmy, dýchat a živit se, jak zvířata dokáží, bez malicherných lidských cílů, bez zodpovědnosti, kterou si sám, aniž by chtěl, naskládal na ramena a která ho tížila a srážela na kolena. Před níž zavíral oči, otáčel se k ní zády, uzavíral se do svých obav, ale nedokázal se jí postavit čelem. A když se jí postaví, bude to mít smysl? Dokáže někdy najít klid? Dokáže se někdy otočit a pohlédnout bez znechucení do své minulosti? Dokáže se někdy podívat sám na sebe do zrcadla, aniž by cítil odpor?
Aberforth měl pravdu. Dohnala ho jeho minulost, před kterou utíkal. Utíkal do samoty, do svého pokojného kouta, kde si v klidu stárnul a hledal uspokojení v učení a službě jiným. Ale jeho minulost je stále v něm, svíjí se a rozdírá ho, požírá ho zevnitř. Zbylo z něj vůbec ještě něco? Něco jiného než vřískající svědomí? Svědomí, které se snaží neposlouchat, svědomí, kterému se ukrývá za neodbytný strach, za mizivou naději, že snad někdo jiný...
Pochybnosti! Stálé, neměnné o sobě samém. Čím více o tom všem přemýšlel, tím vtíravěji se do jeho mysli vkrádala myšlenka, zda jeho plány na změnu uspořádání společnosti jsou tak zcestné, tak nereálné, jak se snažil sám sebe přesvědčit. Uvědomoval si, že hrůzy války nemá na svědomí on, ale sami mudlové. On možná válku vyprovokoval, ale zvěrstva, která se tam děla, nebyla jeho dílem, alespoň to nic z toho, co věděl, nenaznačovalo. Zvedal se mu žaludek z toho, čeho jsou schopni. Nedokázali by tomu kouzelníci zabránit? Nepomohly by změny v uspořádání navodit klid? Věděl, že Gellertovi jde jen o moc. Ale co kdyby on sám... Kdyby využil dané situace ve svůj prospěch, podařilo se mu Gellerta odhalit a porazit, měl by možnost sám stanout v čele, sám vést kouzelníky a mudly... Pevně zatnul zuby a sevřel kořen nosu prsty. NE! NESMÍ! Jak dlouho by trvalo, než by se nadvláda silnějších kouzelníků zvrhla jen v další tyranii? Jak dlouho by mu trvalo, než by se sám stal tyranem? Než by sám v zájmu dobra společnosti začal páchat zločiny? NE! Mocní nesmí vládnout! ON nesmí vládnout! On musí zůstat pokorným učitelem! Musí zůstat v pozadí! Ale jak má odolat? JAK?
Zhluboka povzdechl a přikryl si obličej dlaněmi. Věděl, co by měl dělat. Věděl, co je správné. Věděl, že je správné hledat světlo v temnotě, je správné stavět se tyranům, je správné bojovat, ale proč jen v sobě nedokáže najít odhodlání?! Proč nemůže najít přesvědčení? Sílu postavit se tváří v tvář pravdě? Minulosti? Postavit se JEMU?! SÁM SOBĚ?! Tak zoufale si přál zapomenout na všechno! Zapomenout, jako na to zapomněl po těch dlouhých poklidných čtyřicet let. Jako dokázal zapomenut na bolest, kterou mu způsobil a která jej teď znovu naplňovala a mísila se s touhou, se strachem.
Bylo zbytečné ptát se proč. Věděl to. To boží mlýny, jak to nazval Aberforth. Nebo zákon prozřetelnosti a rovnováhy, který nás nutí vyrovnat své dluhy? Odčinit své viny? Nebo zkouška jeho vůle? Jeho sebeovládání? Kde ale najít sílu? Kde?
Zhluboka se nadechl a vstal. Vyšel z lesa zpět na cestu a pomalu vykročil k hradu. Je Albus Brumbál doopravdy zbabělec? Nebál se smrti, nebál se ponížení, bolesti. Bál se sám sebe. Jde ale neustále utíkat před tím, co máme v sobě? Jde se obracet zády k zrcadlu, které je ale všude okolo, aby stále s bolestně naléhavým výsměchem odráželo náš odraz? Popírat to, co je uvnitř? V nás samých?
Mohou si ti, kteří mají být silní, dovolit mít strach? Mohou si silní dovolit cítit slabost, a přesto zůstat silnými?
------
Poznámky:
Historické události na které v textu odkazuji:
4. 6. 1944 - prolomena německá obranná linie v Itálii, 4. 6. 1944 osvobozen Řím, v srpnu Florencie
Operace Overlord – invaze spojenců v Normandii 6. 6. 1944
20. 7. 1944 – atentát něm. vysokých důstojníků na A. Hitlera
srpen 1944 - vylodění amerických a francouzských jednotek na jihu Francie
1. 8. 1944 – povstání ve Varšavě
19. 8. 1944 - povstání pařížského lidu, 25. 8. 1944 – příchod vojsk Svobodné Francie do Paříže – kapitulace Němců
23. 8. 1944 – svržen fašismus v Rumunsku
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuji

(Máta, 10. 7. 2013 14:09)

Sophie děkuji, jsem ráda, že zůstáváš Dobru věrná i přes malé problémy se zveřejňováním :-).
Co Gellert plánuje se dozvíš pomaličku, polehoučku, tak jak to bude Albus postupně odkrývat. A on se nepotřebuje odhodlávat vystoupit. On přesně ví kdy to udělá. Má své plány dokonale promyšlené, až na jeden malý detail, se kterým nebude počítat, ač ho do svých plánů zahrnu,. a který mu bude osudný.
Děkuji ti za komentář :-)

Bylo třeba si říct, pravdu

(Sophie, 10. 7. 2013 14:02)

Další kapitolka, jsem ráda že tu je ikdyž třeba nepravidelně, alespoň se budu o to víc těšit. Jsem moc ráda, že se objevil Aberforth, a že nechal Albuse vypovídat se o tom všem. Možná vážně jen potřeboval to všechno někomu říct, aby pak věděl co dál. Tak to přece bývá. Jsem moc zvědavá , co Gellert plánuje, když se ještě neodhodlal vystoupit s anonymity.
Sophie :-)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA