Jdi na obsah Jdi na menu
 


35. Zbytečně!

14. 7. 2013

Clint Mansell – Death is the Road to Awe

 
Březen 1945
 
Bylo pozdní dopoledne a do oken malého podkrovního bytu v Londýně nahlédlo nejisté slunce. Drobná žena sedící před zrcadlem rozčesávala své dlouhé havraní vlasy protkané stříbrem stáří. Její jemná tvář už dávno nebyla mladá, ale vrásky jí neubraly na kráse.
Byla ráda v Anglii, i když na poslední chvíle tady měla smutné, bolestivé vzpomínky. V Německu, kam se odstěhovala za svými příbuznými, sice našla klid, našla muže, kterého měla ráda a respektovala ho. Anglii ale milovala. V Německu jí něco chybělo a co to bylo, zjistila, až když se sešla se svým dávným přítelem. Pochopila to, až když mu po nekonečných letech pohlédla do očí, i když už dávno věděla, že jí nikdy nemůže dát to, čím ji zahrnul její manžel. Prosila ho o pomoc. Žádala, přemlouvala, ale on mlčel. Proč ale stále váhá? Proč se jí nedařilo ho získat? Opravdu ho znala tak málo? Opravdu pochopila všechno? Netušila, co za tím vězí. Co mu brání. Povzdechla a odložila hřeben, aby mohla vlasy stočit do uzlu, když někdo zaklepal na dveře.
Zachmuřila se. Byla tu sama, její muž si odskočil naproti do mudlovské trafiky pro noviny. On by přeci přímo vešel, nemusel klepat. Další, naléhavější, zaklepání ji přinutilo rychle vstát a přiblížit se ke dveřím, které uzavíraly jejich malý byt. Děje se snad něco? Musel to být přítel, nikdo jiný by se sem dostat nemohl. Chránila je bezpečnostní kouzla. Postavila se na špičky, vyhlédla ven kukátkem a zachmuřila se, než pomalu otevřela dveře.
„Henry? Děje se něco?“ prohlédla si nevysokého muže se stejně tmavýma očima a prošedivělými havraními vlasy. Jeho návštěvu nečekala, obvykle se ohlásil.
„Potřebuji s tebou mluvit, jen pár chvil,“ pousmál se a rozhlédl se po chodbě, jako by se bál, že ho někdo uvidí.
„Jistě, pojď,“ otevřela dveře dokořán a ustoupila stranou.
Muž vešel, zabouchl a dřív, než stihla zareagovat, držel v ruce hůlku. Stihla sotva zalapat po dechu, než její oči ztratily veškerý výraz, vlastní vůle ji opustila. Nemohla dělat vůbec nic, jen na něj zírala, neschopná cokoli udělat, cokoli, co nebude chtít on. Nakonec pomalu, jako by se zdráhala, bránila celou bytostí, vykročila k oknu, které otevřela. Její pohyby byly trhavé, mechanické. Vyhlédla ven hluboko dolů do ulice plné lidí, mudlů spěchajících po svých záležitostech, než se posadila na parapet. Ještě naposledy pohlédla na muže stojícího před ní, jako by z posledních sil přemáhala kouzlo, kterým ji spoutal. V jejích očích se mihl strach a tichá otázka, než se zřítila do hlubiny.
 
Na ulici se shlukovali lidé a vysoký muž s prokvetlým světlým knírem se zachmuřeně rozhlédl. Co se děje před domem, kde bydlí?
„Musela vypadnout, takové neštěstí,“ neslo se mezi lidmi jako tichá vlna a muži nepříjemně zatrnulo v žaludku, když vzhlédl a uviděl otevřené okno. Jejich okno! Prodral se mezi lidmi a při tom pohledu se mu zadrhl dech v plicích. „Oh, nein...!“ zasípal a neschopen pohybu zíral na ženu ležící na chodníku. Trvalo mu snad hodiny, věky, než se vzpamatoval a padl na kolena. Sevřel ženina ramena a zatřásl jí. „Nein! Nein, mein lieber! NEIN!“ Ale její hlava se bezvládně zvrátila dozadu, po odřené tváři pomalu stékala krev. Byla mrtvá. Nelidsky zaskučel, zabořil ruce do havraních vlasů a přitáhl si tělo k sobě. „Warum Aileen?!“ tiskl ji silnými pažemi v náručí, houpal ji, jako by ji chtěl ukonejšit, jako by chtěl ukonejšit sebe. Bolelo to, jako kdyby mu někdo rval srdce z těla. Jako by měl sám umřít. Věděl, proč zemřela, a ještě s posledními zbytky chladného rozumu vzhlédl. V okně v podkroví zahlédl temný stín. Nedokázal však opustit mrtvou. Nedokázal se vypravit nahoru a tiché prásknutí, způsobené přemístěním, mu napovědělo, že by to bylo zbytečné. Proč hledat viníka, když ho znal? Sípavě zaštkal a nechal se pohltit zoufalstvím.
 
Albus sebou trhl, když někdo prudce zabušil na dveře jeho kabinetu. Zachmuřil se a vstal od stolu, kde opravoval domácí úkoly svých studentů. Dveře se znovu otřásly, jak se někdo z venku dobýval dovnitř. Pomalu otevřel, ale než stihl jakkoliv zareagovat, vpadl do jeho kabinetu vysoký muž a popadl ho za hábit na prsou.
„Vy sa to musete, vy... slysite?! Verila vam, verila...“ hulákal mu do obličeje.
„Pane Möldringu, uklidněte se, prosím!“ spěšně vstoupil do místnosti udýchaný ředitel Bradavic a s mrštností, kterou by od něj už nikdo nečekal, švihl hůlkou a zatlačil muže stranou, kde se schoulil a schoval obličej do dlaní. „Verila vam,“ opakoval stále dokola plačtivě.
„Co... co se stalo?“ popadal Albus dech a tázavě se zadíval na ředitele. Ten vážně pokýval hlavou a tiše promluvil: „Paní Möldringová byla zavražděna.“
Albus zakolísal a musel se pevně chytit stolu. „Merline...,“ vydechl a nebyl schopen najít slova. Stál mlčky, hlavu sklonil mezi ramena a prsty si sevřel kořen nosu. Aileen je mrtvá! JE MRTVÁ... znělo mu v hlavě jako neúprosný umíráček. „Jak? Kdy?“ vydechl a těkal pohledem z ředitele na zhrouceného muže.
„Dnes... byl jsem, byl jsem na chvili pryc,... a kdyz sem se vratil domu...“
„Pane Möldringu, uklidněte se,“ sevřel ředitel pevně mužovo třesoucí se rameno. „Pojďte se mnou, dám přinést čaj, promluvíme si.“
Podvolil se, než ale vyšel z kabinetu, vrhl na Albuse pohled plný žalujícího opovržení. „Verila vam, Brumbale. Verila, ze to zastavite, a proto zemrela...“
Albus ještě notně dlouho zíral na zavřené dveře. Nedokázal pochopit, co se právě stalo. Sundal si brýle, opřel se rukama o stůl a zhluboka dýchal, než ho ovládl nezvladatelný vztek, vztek na sebe sama, na celou tuhle nespravedlivou dobu, na NĚJ! Popadl lahvičku s červeným inkoustem a mrštil jí proti zdi, kde se roztříštila a zanechala po sobě velkou rudou kaňku. Rudou jako krev. Bolestně zavřel oči. Kdyby se odhodlal dřív, nezemřela by! Zase zavinil něčí smrt! ZASE! Znovu je vinen! Znovu zavíral oči, odvracel pohled, a znovu za to zaplatil někdo jiný. Merline!
Něco v něm se zlomilo, pevné hradby obav se zbortily a divoká touha po satisfakci, po odčinění, se s děsivým řevem drala ven. Zvíře, mocný tvor v něm se vzpínal a volal po boji, po krvi. Už ne! NE! Už nemůže čekat! Nesmí! Křičelo všechno v něm, všechno, co dlouhé měsíce umlčoval, skrýval, mu burácelo v hlavě, v mysli. Cítil svou sílu, svou magii tak silně jako nikdy dříve, a už nebyla tichá, přátelská, pomáhající. Byla ničivá, prudká, děsivá. Byla MOCNÁ. Mocnější než kdy před tím. Věděl, že v tuto chvíli by dokázal zabíjet, dokázal by ovládat masy, dokázal by jít za svým cílem bezohledně a krutě. Zhluboka dýchal a hledal pevnou půdu pod nohama. Chtělo se mu řvát vzteky. Ale musel se ovládnout! Neuvědomoval si, jak bolestivě zarývá nehty do dlaní. Neuvědomoval si chvění, třas celého těla.
Takhle ne. Takto to nejde! To, co se v něm vzdouvalo, bylo temné. Příliš temné a on tomu nesmí podlehnout! Nesmí ztratit sebekontrolu. Jeho síla dostane šanci, dostane možnost se projevit, ale ne teď! Teď potřebuje svůj chladný rozum, vědomosti, logiku. On bude pomáhat, ale ne vládnout! On ovládat nesmí, musí se vedení vyhnout, jak jen to bude možné! Prudce se narovnal a zhluboka se nadechl. Musí najít chladný rozum! Musí potlačit tu nezvladatelnou bouři, která ho naplnila. Jestli ho chce porazit, musí jednat. Je čas začít splácet své dluhy!
Pevně stiskl zuby a potlačoval všechno, co v něm vřelo a nutil mozek k činnosti. S nabytým odhodláním bolestivým násilím rozhýbával myšlenky. Musí jednat rychle! Musí přemýšlet! A musí udržet na uzdě SEBE!
Proč ji zabil? Protože věděla příliš mnoho. Pravděpodobně přišel na to, že o něm ví, i když byla opatrná. Zradil ji někdo? To on sám posoudit nemohl. To musí posoudit jiní. Syčivě se nadechl. Musí vědět, že se stýkali. Musí tedy sledovat i jeho. Hlídal každý jeho krok, tušil to. Jeho prsty sahaly až do Anglie. Proč se ale nepokusil i tady výrazněji rozšířit svůj vliv? Bál se ho snad? Opravdu byl jediným, kdo ho doopravdy znal? Mohla by to být jeho výhoda. Ale když odjede a bude ho hledat, přidá se k odboji, dojde mu to, školní rok je v plném proudu. Chvíli zavřel oči v bolestném soustředění, než rychlým pohybem strhl z vlasů černou stuhu, kterou si svazoval svůj dlouhý cop. Rozpletl ho a stříbrným nožíkem na dopisy, který byl součástí jeho stařičkého zdobného kalamáře, si uřízl silný pramen a uložil ho do skleněné lahvičky, kterou vyčaroval. Zavolal skřítku a požádal ji o jednu ze školních sov. Když zmizela, vytáhl pergamen a začal spěšně psát. I Aberforth je v nebezpečí, musí ho varovat!
 
Drahý příteli,
musel jsem náhle odjet za svým starým známým. Přítelem, o kterém jsme mluvili nedávno. Nevím, kdy se vrátím, předpokládám, že to bude brzy. Dej na sebe dobrý pozor, buď opatrný.
Ozvu se, jakmile to bude možné. A.
 
Nedovolil si napsat víc. Pevně doufal, že jeho bratr pochopí, co chtěl říci, nebyl přeci žádný hlupák. Pergamen pečlivě zapečetil a pojistil kouzlem, než ho předal sově, kterou skřítka nechala sedět na stole. Otevřeným oknem ptáka vypustil, pak ve svém bytě zabalil pár základních oděvů a teplý plášť, mudlovský oblek, několik dalších drobností a urychleně vyšel ze svého kabinetu. Neohlížel se. Zbytečně se nezdržoval.
Když pospíchal chodbou k ředitelně, tiše doufal, že Möldring ještě bude tam. Nečekal, až ho schody vynesou nahoru. Pružně je vyběhl a zaklepal na dveře. Snažil se zklidnit svůj dech a vyčkával, dokud jej ředitel nepozval dál.
„Profesore, co se děje?“ zvedl tázavě obočí Dippet, když na vyzvání vstoupil dovnitř. Möldring seděl zhroucený v pohodlném křesle a na stolku vedle stál netknutý vychladlý čaj.
„Pane řediteli, chtěl bych vás požádat, abyste mě uvolnil na nějakou dobu z výuky,“ vysvětlil a zhluboka vydechl.
„Chcete dovolenou?! Je polovina školního roku, to je nemožné!“ zachmuřil se drobný muž a nesouhlasně stáhl obočí.
„Pane, pokud mi tedy neumožníte opustit školu, budu nucen dočasně odejít i přes váš nesouhlas,“ zadíval se na něj pevně. Ředitel ho zkoumavě pozoroval. Tyčil se uprostřed ředitelny s odhodláním a autoritou, kterou u svého profesora neznal. Obvykle pečlivě učesané vlasy mu padaly na ramena, ve vždy klidných očích plál oheň, který tam ještě neviděl.
„Má to nějakou spojitost se smrtí paní Möldringové?“ zeptal se tiše a zamračil se.
„Ano, pane,“ odpověděl Albus a muž zhroucený v křesle zpozorněl a probodl ho pohledem.
„Co... co chcete?!“ zavrčel a zamračil se.
„Chci udělat to, co si přála vaše žena, pane Möldringu. Chci to skončit, ale budu potřebovat vaši pomoc,“ zadíval se zkoumavě na muže, který se ušklíbl a zavrtěl hlavou. „Vás obou,“ dodal ještě Albus a znovu pohledem zabloudil na svého nadřízeného. Ten se zachmuřil a promnul si prsty bradu. Chvíli zamyšleně studoval strukturu dřeva na mohutném psacím stole. „Co chcete dělat?“
„Omlouvám se, pane, ale obávám se, že vám nemohu říct více. Je to příliš nebezpečné. Pro vás i pro mě. Jen vás prosím, abyste mě dočasně uvolnil z výuky,“ mluvil pevně a odhodlaně. Při tom sáhl do kapsy a vytáhl lahvičku s vlasy, „a ještě bych měl jednu prosbu. Situace je vážná, byl bych vám vděčný, kdybyste o tomto rozhovoru i o mém odjezdu pomlčel.. Bylo by dobré, aby se učitel, který mě bude zastupovat vydával za mě. Mám obavy, že i tady v Bradavicích je někdo, kdo mě sleduje.“
Ředitel se zamračil a v prstech sevřel chladné sklo. Chvíli si lahvičku zamyšleně prohlížel, než se znovu zadíval na svého profesora. „Z vaší řeči soudím, že i škole hrozí nebezpečí.“
„Zatím sice ne přímé, ale mám obavy, že časem by jí nebezpečí hrozilo stejně, jako každému, kdo by se postavil na odpor.“
Ředitel pokýval hlavou a stiskl zuby. Pak s klapnutím položil lahvičku na stůl. „Dobře tedy, jděte, na jak dlouho potřebujete. Zastoupím vás sám. Předpokládám, že čím méně lidí o tom bude vědět, tím lépe,“ stáhl obočí v zamyšlení a na chvíli se odmlčel, než znovu zvedl pohled a zadíval se na svého profesora. „Pak mi nezbývá, než vám popřát hodně štěstí,“ napřáhl ruku.
„Děkuji, pane, jsem vám zavázán,“ pousmál se Albus a stiskl pravici svého nadřízeného. Ten jeho úsměv oplatil. „Ano, máte pravdu, ale o tom, jak mi to vrátíte, si promluvíme až po vašem návratu. Očekávám, že se vrátíte, profesore Brumbále.“
„Vynasnažím se, pane. Ostatně, pokud budu živ, váže mě má přísaha.“
Ředitel jen zachmuřeně pokýval hlavou a chtěl se vrátit za stůl, když ho Albus ještě tiše požádal: „Pane, mohl bych zůstat s panem Möldringem chvíli o samotě?“
„Ano, jistě, jistě. Půjdu se do kuchyně domluvit se skřítky na změnách v jídelníčku. Na shledanou pánové,“ lehce sklonil hlavu a vzdálil se.
Když za ředitelem zapadly dveře, zadíval se Albus na muže sedícího v křesle, který pozorně studoval vzor na starém koberci a tvářil se nepřístupně.
„Pane Möldringu, potřebuji vaši pomoc,“ promluvil tiše a lehce se dotkl jeho ramena. Muž sebou škubl a setřásl jeho ruku.
„Nechte mě byt. Nic nechápete..., nic nevíte.“
„Pane Möldringu...“ promluvil znovu tiše Albus, ale muž se prudce zvedl z křesla, došel k oknu, za kterým se již snášela noc, a otočil se k němu zády.
„Neni to vase věc... muzete si zase v klidu, žit... uz vas nikdo nebude obtezovat.“
Albus zhluboka vydechl. Chápal jeho ztrátu, chápal jeho zoufalství, ale pokud měl něco dělat, potřeboval ho. Byl jeho jediným spojením s odbojem. Jenže tento muž se vzdal.
„Copak už ho nechcete zastavit?“ zeptal se tiše a sledoval jeho shrbená záda.
„A k čemu? Copak... copak to nechapete? Nemame proti nemu sanci... Je konec...“ otočil se Möldring a přes rameno se zadíval Albusovi do tváře. V obličeji měl zapsanou bolest, žal, obrovskou beznaděj.
„Vždycky je čas, vždycky je šance, vždycky je naděje,“ zadíval se mu Albus zpříma do očí.
Muž si odfrkl a přimhouřil oči:„Vy ste byl jeji nadeje... a zklamal ste. Nezbylo nic.“
Albus stiskl rty a syčivě se nadechl. Musí ho vyprovokovat!
„Tohle chcete? Chcete se nechat zlomit? Protože o to mu jde! Chce vás mít z cesty a vy mu klidně ustoupíte? Pane Möldringu, má to cenu! Pomohu vám. Udělám, co bude v mých silách, a třeba položím i život, ale nemohu to dokázat sám. Vím o něm dost na to, aby se nám ho podařilo najít a zneškodnit. Ale bez vás jsou informace, které mám, bezcenné. Pokud mi nepomůžete, bude její smrt zbytečná!“
Möldring se prudce otočil a zamračil se. „Jeji smrt byla zbytecna! Kdybyste poslechl její prosby,... její volaní,... mohla by žit! Ale vy ste mlčel! Vaši vinou zemrela! Vaše váhani ji zabilo!“ hulákal Albusovi do tváře. Jeho obličej zbrunátněl vztekem a na čele mu naběhla silná žíla.
Albus mu bez mrknutí oka odolával. Neuhnul pohledem, ve tváři se mu nepohnul jediný sval. Konečně v jeho očích zahlédl i něco jiného než odevzdanost. Zahlédl v nich spravedlivý vztek. Pokud tu jiskru podchytí a rozdmýchá, bude bojovat. Byl rozhodnutý přimět ho ke spolupráci, ať to bude stát, co to bude stát: „Ano, máte pravdu, je to má vina. Můžete se pomstít, pokud vám to pomůže. Stojím před vámi, bránit se nebudu. Zaplatím za své váhání. Teď a tady. Ale máme společného nepřítele. Nepřítele, který by se rád zbavil nás obou. Můžete mě zabít, nebo se se mnou můžete spojit a společně se ho můžeme pokusit zničit!“
Möldring nadechující se k dalšímu proudu výčitek strnul s otevřenými ústy a zůstal vytřeštěně zírat. Čekal všechno, jen ne tohle. Pár vteřin zůstal překvapeně stát, než ústa zavřel a polkl. Pak sklonil hlavu a promnul si oči prsty. Sváděl boj sám se sebou. Hledal cestu z beznaděje, hledal v sobě sílu, odhodlání. Nakonec se znovu otočil k oknu a zadíval se do tmy venku.
„To ona byla bojovnik,... ne ja...“ promluvil tiše.
„V každém je bojovník, pane Möldringu. On čeká, že vás zlomí. Čeká, že se vzdáte. Chcete splnit jeho předpoklady?“
Möldring dlouho mlčky zíral ven a Albus respektoval jeho mlčení. Trpělivě čekal, dokud se neotočil a znovu chraplavě nepromluvil: „Ma to cenu? Copak... jak mam zit? Bez ni... miloval sem ji, chápete? Miloval! Miloval ste někdy někoho...tolik a pak ste o něj prisel?“
Albus zhluboka vydechl a zadíval se mu zpříma do očí: „Něco mnohem horšího, pane Möldringu, zavinil jsem smrt někoho, na kom mi velmi záleželo, právě proto, že jsem miloval. Život jí vrátit nemohu, ač bych to udělal nesmírně rád. Ale mohu pomstít její smrt. MY můžeme pomstít její smrt. Pomůžete mi?“
Muž se znovu dlouze odmlčel. Měřili se pohledy, ani jeden neuhnul a Albus věděl, že má vyhráno. Že muž před ním se rozhodl pro boj. Pak si Möldring skousl ret a tiše promluvil: „Dobře,... pomohu vam. Vezmu vas do Pariže. Pomohu vam to zastavit, ale pak uz s vami nechci mit nic spolecneho, rozumite?!“
„Děkuji vám, víc po vás ani nežádám.“
 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuji

(Adelaine, 17. 2. 2014 13:15)

Ahoj Máto,
Pustila jsem se do čtení povídky až nedávno a teď jsem dočetla to, co je napsáno. Mám nutkání Ti napsat komentář, abych ocenila práci, kterou sis s povídkou dala, a že je tam teda vidět spousty práce a lásky k době, povídce, zvířatům,… jen se trochu obávám, jak ten komentář vyzní. Nechci, aby vyzněl špatně, že se mi snad ta povídka nelíbí nebo tak nějak, protože je dobrá.
Takže musím Tě pochválit, protože jsi skvěle (aspoň dle mého mínění) vystihla viktoriánskou Anglii, včetně románového jazyka, kterým povídku píšeš. Máš skvělou slovní zásobu a vkusně dáváš slova k sobě. Moc hezky se to čte. Pravopisných chyb (až na interpunkci, ta je trošku bláznivá) je tam velice, velice poskrovnu. Tímto děkuji i Tvému manželovi, je vidět, že si s tím opravdu dáváte práci (jen jsem tam snad párkrát zahlédla „rychlím“ místo „rychlým“, což mě překvapilo o to víc, že jinak je to skoro bez chybičky). Trošku se mi Tvoje psaní na začátku zdálo malinko nevyvážené, chvíli až moc vzletné, hned nato obyčejné, ale velice rychle jsi to srovnala a teď se Ti opravdu daří.
Jako ostatní jsem velice nadšená z Ariany, udělala jsi z ní opravdu obdivu hodnou osobu, která pro velkou část lidí ve svém okolí mohla být významná. Jsem ráda, že jsi jí udělala hodnou jména Brumbál, protože přece jen ta rodina, ač měla na veřejnosti vroubky, byla chytrá a schopná.
Tvojí velikou předností, aspoň pro mě, je schopnost vylíčit pocity. Dokonale se Ti podařilo vylíčit Albusovu depresi po smrti Ariany, Abeforthův vztek a odloučenost bratrů, rozvíjení vztahu Gellerta a Albuse.
Co mě ovšem trochu mrzí, zvlášť vzhledem k úvodu, že jsem čekala víc. Víc rozporuplných myšlenek, víc otázek, co je dobro a zlo, víc rozhovorů Albuse s Gellertem o světě, o jejich plánech na budoucnost, víc věcí k zamyšlení. Měla jsem tady trochu pocit, že jsi Albuse udělala trošku nežádoucně hodného (říká holka, která nesnáší zlého Brumbála). Myslím tím, že v Tvé povídce vypadal, že se moc nezapojuje, že se zapojuje spíš jen kvůli tomu, že ho Gellert požádal, na Gellertovy plány vlastně nic moc neříkal, ani nesouhlasil, přišlo mi, že ho nebere vážně. Dle toho kánonického dopisu, co Gellertovi posílal, mi připadal zapálenější, taky o Gellertovi toho věděl víc… Takže svým způsobem nebýt kánonu, moc bych mu to sebeobviňování po Arianině smrti a strach setkat se s Gellertem nevěřila.
Jak jsem psala, mám pocit, že tehdejší dobu se ti podařilo předestřít opravdu věrně, jen mi přijde, že občasně bojuješ s propojením kouzelnického světa s viktoriánskou Anglií, ale to se mi může jen zdát.
Takže celkově Ti moc děkuji za povídku, myslím, že se Ti opravdu povedla. Užívala jsem si pomalý rozvoj jejich vztahu, líbilo se mi vylíčení vztahů i mezi sourozenci, bohatý románový jazyk, povaha Gellerta a mnoho dalších věcí, a že z toho dýchá obdiv a láska ke koním, tehdejší době…

Díky

(Máta, 25. 7. 2013 20:45)

Sophie děkuji moc za komentář. Ano, láska vydrží dlouho. A ta neopětovaná možná déle, než by se mohlo zdát.
Těším se také u další kapitolky, i když v tuto chvíli nemohu říci kdy bude, dopadla na mě totiž tvůrčí krize, týkající se Dobra. Nějak s ním nemohu pohnout.

ach ...

(Sophie , 14. 7. 2013 17:04)

Ahoj, takže další kapitolka. Jsem moc ráda, a dokonce mi to jde i do nálady a trochu i do toho, co se sama pokouším napsat :-) Teď zpět k téhle kapitolce. Alieen , je mi moc líto. Možná by si zasloužila možnost s ním bojovat, ale je mi jasné, že dost lidí zemřelo i tímhle způsobem. Možná trochu víc, mě dostalo to, že Albuse pravděpodobně stále ještě milovala. No je pravda, že láska vydrží dlouho. Velmi dlouho.
Jsem moc zvědavá co bude dál. Těším se na příště.
S. :-)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA