Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kniha první: Fénix, drak a pohádky

Příspěvky

Prolog

30. 9. 2012

 Na malém venkovském hřbitově bylo tíživé ticho. Sněhové vločky se pomalu snášely z těžkých ocelově šedých mraků a lehkými mrazivými prsty hladily po promrzlých lících několik lidí, kteří mlčky stáli kolem odkryté hrobky. Přímo před zejícím chřtánem černé temnoty smrti stáli dva mladíci v dlouhých teplých pláštích. Mladší z nich, spíš ještě chlapec, nezakrytě plakal, nedokázal zadržet slzy, nedokázal umlčet vzlyky. Jeho starší bratr ale jen nepřítomně zíral na temnou hrobku a nevnímal, co se kolem něj děje. Žádná jeho myšlenka nevzešla na povrch, nikdo nedokázal vyčíst v modrých očích, co vlastně cítí. Byly prázdné a bezvýrazné, stejně jako jeho obličej. Stáli tu společně s několika blízkými a vyprovázeli na poslední cestě svou sestru. Rozloučili se s ní v tichosti, bez řečníka, bez honosné nádhery, každý utopený ve svých myšlenkách.

 

1. Plány a sny

16. 10. 2012

V hospodě U Děravého kotle bylo plno. U několika sražených stolů seděla početná skupina bradavických studentů, kteří bujarým popíjením oslavovali vykonané zkoušky. Hostinský John Spokard, jemuž ale nikdo neřekl jinak než Spoky, pomalu nestačil nosit ze sklepa čerstvé víno a medovinu, aby uspokojil žíznivé krky mladé společnosti.
„Na Albuse Brumbála, nejlepšího z nás!“ vykřikl podsaditý mladík s poďobaným obličejem a z jeho čerstvě dolitého poháru vystříklo několik kapek vína, jak ho prudce srazil s ostatními, kteří už také provolávali přípitek.
 

2. Nečekané překážky

20. 10. 2012

Albus zachmuřeně stál u kuchyňského okna a vyhlížel do zahrady. Sledoval Aberfortha, jak leží v trávě a stéblem šimrá jejich sestru Arianu po jemném obličeji. Ta se smála a snažila se odstrčit jeho ruce.
Nedokázal potlačit němý obdiv k tomu chlapci. Na povrchu byl hrubý, neotesaný, ale s ní zjemněl, s dětskou hravostí se jí věnoval. Každou minutu, kdy byla vzhůru, byl s ní a svým nepřekonatelným způsobem ji vytahoval z šílenství tak, jak to on sám nedokázal. Možná byl příliš dospělý, příliš zavalený povinnostmi a starostmi.

 

 

3. Modrá stuha

27. 10. 2012

Bylo už notně po půlnoci a celá vesnička Godrikův Důl spala, jen ve sklepě malého domku na okraji vesnice se ještě svítilo. Ovšem náhodný kolemjdoucí by si nemohl povšimnout života v podzemí, neboť okna tam nevedla a celá malá místnost byla pečlivě zabezpečena kouzly. Mladík s kaštanovými vlasy zaujatě skládal optické čočky a hranoly do stojanů a seřizoval je pod různými úhly. Svůj postup kontroloval v obsáhlém svitku pergamenu, který měl rozložený na zemi. Po několikahodinové práci se zdál být konečně spokojen. Ze stolu vzal hůlku, pečlivě namířil a pronesl polohlasem „Lumos Maxima!“

 

 

4. Prasynovec

4. 11. 2012

Albus s rukama založenýma za zády přecházel nevelkým obývacím pokojem a nezúčastněně si prohlížel hřbety knih v rozsáhlé knihovně, která zabírala celou jednu stěnu. Týkaly se povětšinou mudlovské a kouzelnické historie. Nikdy ho příliš nezajímaly události dávno či nedávno minulé, proto názvy téměř ani nevnímal.

  

 

5. Letní bouře

11. 11. 2012

Albus seděl u psacího stolu ve své ložnici, hlavu si podpíral jednou rukou a druhou bezmyšlenkovitě kutálel hůlkou po masivní desce. Nevnímal přicházející letní bouřku, která halila noční nebe. Byl hluboce zamyšlen. Chtěl konečně napsat dopis Aileen, ale netušil, jak začít a co vůbec psát. Myšlenky mu stále utíkaly jinam. Bylo to téměř týden, co ho Bathilda seznámila s Gellertem a od té doby se scházeli každý večer nad šachovnicí.

 

 

6. Divoký hřebec

18. 11. 2012

 Po prašné cestě mezi pastvinami svižně kráčeli dva mladí muži. Oba byli oblečeni v jezdeckém oděvu a mlčky se blížili k rozlehlému panskému sídlu. Nepatrně menší z nich, s kaštanovými vlasy staženými do ohonu, se každou chvíli nervózně ošil, z klopy smetl neviditelný prach, ruce strčil do kapes, aby je mohl zase vytáhnout a složit za zády. Vyšší plavovlasý mladík ho sledoval už od chvíle, kdy se přemístili do nedalekého lesíka a pobaveně se usmíval. Po chvíli to už nevydržel a rozesmál se nahlas.
„Albusi, nebuďte tak nervózní, koně nejsou lidožrouti.“

 

7. Setkání

24. 11. 2012

Aileen zhluboka nadechla svěží vzduch a usmála se. Kráčeli s Albusem po lesní cestě a blížili se k rozlehlé louce plné květin. Bylo tu opravdu krásně. Moc toho po cestě nenamluvili. Každý utopený ve svých myšlenkách, vnímali jemné vůně stromů, květin na louce, šimravých slunečních paprsků.

Když vyšli za hranici lesa, kde se cesta zakousla do krajiny hlubokým úvozem a pokračovala přes louku, Aileen náhle zastavila. Albus to nezaregistroval, ušel ještě několik kroků a musel se otočit, aby jí viděl do tváře. Vážně na něj hleděla zpod dlouhých řas a vykročila, aby se k němu mohla přiblížit. Albusovi se stáhl žaludek, když se drobné prsty v háčkované rukavičce dotkly jeho tváře. Její ruku jemně uchopil do své s odtáhl. Sklopil oči a uhnul pohledem.
„Aileen, počkej prosím, vyslechni mě, já...“ zadrhl se a snažil se najít vhodná slova. Aileen natočila hlavu na stranu a váhavě ho pozorovala. Tiše doufala, že jí nechce říct to, čeho se tolik bála.
 

8. Myšlenky s vůní tabáku

2. 12. 2012

Dva mladí muži seděli zamyšleni nad šachovnicí. Petrolejová lampa osvětlovala mihotavě jejich vážné tváře a kladla roztřesené stíny na okolní nábytek. Obraz jen občas narušil krátký pohyb jednoho z nich, když tahem své figury posunul hru vpřed.
Bylo krátce po půlnoci, když jeden z nich, nepatrně starší s plavými vlasy, uchopil svou dámu a s tichým klapnutím ji přemístil po hracím poli. Vítězně se zasmál a tichým hlubokým hlasem ukončil mlčení: „Šach, mat.“

 

9. Vzpurný chlapec

9. 12. 2012

„Abe, prosím, dojdi pro vodu,“ houkl Albus na mladšího bratra, který se mihl ve dveřích kuchyně. Ten se o několik kroků vrátil, stiskl rty, mlčky popadl vědro a v kuchyni po něm zbyl jen rozvířený vzduch. Albus se za ním chvíli díval a pak si prsty promnul kořen nosu. Byl unavený. Velmi unavený. Bolest mu vystřelovala z krku do ramenou, jak usnul s hlavou položenou na stole. Pod očima měl hluboké stíny a náladu pod bodem mrazu. Nejvíce toužil po tom svalit se do postele a celý den prospat. To si ale nemohl dovolit.

 

10. Midnight Sun

16. 12. 2012

 „Dnes jste nějaký zamlklý,“ pousmál se Gellert na svého společníka, když kráčeli po cestě k Derwisforthovu domu a v očích se mu zablesklo.

Albus si jen promnul čelo a útrpně pohlédl na mladého muže po svém boku: „To je v pořádku, jen jsem se nepohodl s bratrem.“
„To mě mrzí, tetička vyprávěla, jak moc jste rozdílní. Co se přihodilo tak závažného, smím-li se ptát?“ zkoumavě si ho prohlížel.
 

11. Ariana

23. 12. 2012

 Nástupiště devět a tři čtvrtě halila pára a kouř, které matně prosvěcovalo slunce, blížící se k polednímu vrcholu své cesty. V roztříštěném světle působily všechny přítomné postavy přízračně, topíce se v kotoučích bílého oparu, pocházejícího z komínu a pístů velké červené lokomotivy. Hemžilo se to tu dětmi a mladými lidmi různého věku. Matky se loučily se svými ratolestmi posledním objetím, posledním polibkem. Otcové to vše sledovali s poklidným úsměvem, objímali své holčičky a poplácávali své syny po ramenou.

 

12. Portrét

30. 12. 2012

 „Vítám tě, pojď dál,“ přivítal Albus bez úsměvu Aileen a ustoupil ze dveří.
„Ráda tě vidím, Albusi,“ zářivě se usmála dívka a pomalu prošla dovnitř.
„Ariana je u sebe v ložnici, přála si, abys šla za ní, zavedu tě nahoru. Předevčírem měla silný záchvat a je stále ještě zesláblá,“ zastavil ji mladík, když chtěla vejít do obývacího pokoje.

„Ach tak, děkuji,“ špitla, sklopila hlavu následujíc ho do patra. Její úsměv zmizel.

 
 

13. Vysoký cíl

6. 1. 2013

Nesmělé zářijové slunce nečekaně proniklo těžkými mraky a pohladilo po bledých tvářích drobné děvče, které se ochotně nechalo laskat lačnými prsty paprsků. Nastavilo jim přivřená víčka a s hlubokým povzdechem přijímalo lechtavé teplo. Halilo její obličej do vyhřátého, vůní protkaného oparu. Teplu ale nebylo dáno proniknout skrz kůži. Chlad ji poslední dobou ochromoval. Nedokázalo ji zahřát slunce, oheň ani bratrova náruč, matčin šál.

 

14. Cikáni

13. 1. 2013

Slunce se pomalu nořilo za obzor a posledními měkkými paprsky se loučilo s listím, které tiše maloval podzim do všech barev, jež znal. Stromy šuměly podvečerním vánkem a kolem bystřiny, protékající lesem, se tvořily první kotouče mlhy. Vzduch voněl hlínou, listím a tlející travou. Ptáci ještě občas zazpívali písničku létu na rozloučenou, než odlétli do svých zimovišť.

Mlha se ovinula kolem nohou dvou klusajících koní, aby je vzápětí zase propustila do rudé sluneční záře. 
 

15. Pohádka

19. 1. 2013

 Albus se s chutí zakousl do červeného jablka. Seděl ve větvích staré jabloně a z výšky sledoval, jak Ariana rovná lesklé plody z košíku do nízké bedýnky. Z náhlého bláznivého popudu zakýval nohama a zasmál se. Chvilku si připadal jako malý bezstarostný kluk, když si vzpomněl, jak se ukrýval ve větvích, jak se s Aberforthem honili mezi stromy, když usmívající se matka houpala v látkové kolébce, zavěšené na větvi, maličkou Arianu. Vzpomínal, jak jim zpívala, jak se kolem ní usazovali a zobali čerstvé křížaly, jak je laskavě hubovala při dětských lumpárnách.

 

16. Hrob Ignotuse Peverella

26. 1. 2013

Albus si oblékl svůj kabátec a přes něj přehodil cestovní plášť. Venku bylo chladno a podzim už se naplno přihlásil o vládu studeným větrem a plískanicemi. Vyhlédl oknem do zahrady. Ve tmě skoro ani neviděl stromy, které už téměř shodily listí. Bude ho muset uklidit, zachmuřil se v zamyšlení.

 

17. Kruh

2. 2. 2013

Albus stál mlčky na zahradě, opíral se o hrábě a zachmuřeně sledoval párek sýkorek, které se honily v nahých větvích jabloně. Bylo to již dva týdny, co s Gellertem vyzvedli tu truhlu, a stále se jim ji nedařilo otevřít. Všechny jejich pokusy byly k ničemu. Dlouhé hodiny pátrání v knihách po vhodném zaklínadle, nekonečné noci strávené ve sklepní místnůstce marnými pokusy. Vypozoroval, jak je Gellert nervózní. Začínal ztrácet trpělivost. Všiml si jeho potlačovaného vzteku a zklamání. Věděl, že předpokládá, že jsou uvnitř zbylé dvě relikvie – Kámen vzkříšení a plášť. On tomu ale příliš nevěřil. Vlastně stále nevěděl, zda věřit v samotné relikvie. Bylo to až příliš neskutečné, příliš pohádkové pro jeho logické chápání. Zhluboka povzdechl a promnul si unavené oči.

 

18. Odhalení

7. 2. 2013

Albus kráčel pomalým krokem po Příčné ulici. Přitáhl si teplý plášť těsněji k tělu a klobouk stáhl do čela. Byl zachmuřený stejně jako podzimní obloha. Počasí bylo nevlídné, sychravé, ale co jiného čekat v půli října v Londýně, že? Počasí ale nebylo to, co ho trápilo. U Gringottových právě navštívil jejich trezor a byl nemile překvapen malým obnosem, který tam našel. Bez problémů jím naplnil svůj váček a zůstala jen prázdná podlaha. Věděl, že na tom nejsou finančně dobře, ale že je to až tak zlé, netušil. 

 

19. Hříchy tří bratří

14. 2. 2013

 Dnes je den, kdy bude zaznamenáno mé rodinné tajemství a zůstane tak uchováno pro generace příští, aby nikdo nezapomněl na přednosti, tajemství i nebezpečí, které skýtá dědictví rodu našeho.
Byli jsme tři, tři bratři: Antinoch, Cadmus a já Ignotus, nejmladší. Ovšem dnešních dní jsem se dožil jen já. Sourozenci mí zemřeli mládi a nezanechali po sobě žádných potomků, proto zbývá na mém brku, aby zapsal osud náš, naše dědictví, naše prokletí.

 


 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA