Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. Plány a sny

16. 10. 2012

 

Loreena McKennitt – Huron Beltane Fire Dance

 

Červen 1900

V hospodě U Děravého kotle bylo plno. U několika sražených stolů seděla početná skupina bradavických studentů, kteří bujarým popíjením oslavovali vykonané zkoušky. Hostinský John Spokard, jemuž ale nikdo neřekl jinak než Spoky, pomalu nestačil nosit ze sklepa čerstvé víno a medovinu, aby uspokojil žíznivé krky mladé společnosti.
„Na Albuse Brumbála, nejlepšího z nás!“ vykřikl podsaditý mladík s poďobaným obličejem a z jeho čerstvě dolitého poháru vystříklo několik kapek vína, jak ho prudce srazil s ostatními, kteří už také provolávali přípitek.
Jmenovaný, štíhlý mladý muž s kaštanovými vlasy staženými do krátkého ohonu a zářivě modrýma očima, se potěšeně zasmál a přidal svůj pohár k těm ostatním. Oči mu svítily štěstím. Opravdu byl nejlepší z ročníku, ani havraspárští, kteří vynikali chytrostí, se nemohli měřit se sebevědomým Nebelvírem.
S každým novým džbánem opojných nápojů se nálada všech přítomných uvolňovala, stejně jako vázanky pod nažehlenými límci. Přípitky následovaly v rychlém sledu a smích naplňoval lokál životem.
Bylo po půlnoci a rozjařenost mladých lidí dosáhla vrcholu. Všichni chlapci již odložili kabátce i vázanky, děvčata povolila knoflíčky upnutých límečků a odložila rukavičky, když Steward Ackerly zazpíval první tóny známé skotské odrhovačky. Za chvíli se přidali všichni, rozjásanými hlasy vyzpěvovali jednoduchý nápěv a tleskali do rytmu. Někteří chlapci vyskočili na nohy a vytáhli k tanci výskající děvčata.
„Ale, pojď...“ popadla Albuse za ruku Aileen Lufkinová a zářivě se na něj usmála. Zaváhal, nebyl si jistý, jestli se udrží na nohou. Když na něj šibalsky mrkla a vytáhla ho za ruku na nohy, rozesmál se, pevně ji chytil do náruče a v rychlém rytmu společně křepčili mezi ostatními páry. Šlo jim to spolu a za chvíli už sami vydupávali podpatky jednoduchý rytmus v kruhu ostatních studentů. Zanedlouho se k nim opět přidaly další páry a naplnili tak hospodu pohybem. Konečně píseň skončila. Aileen i Albus zhluboka oddechovali, opřeli se o sebe, aby neztratili rovnováhu a hlava se jim točila vším tím vypitým alkoholem a divokým tancem. Oba dva se smáli srdečným smíchem rozverného mládí.
„Musím na vzduch, je tu horko,“ zachraptěl Albus, když konečně popadl dech. Jemně od sebe Aileen odstrčil a přidržel ji za ruku, aby neupadla. Když se ujistil, že pevně stojí, vrávoravě vykročil ke dveřím na dvorek.
„Půjdu s tebou,“ dohnala ho několika dlouhými nejistými kroky. „Potřebuju se taky trochu vydýchat. Dovolíš?“ jemně se ho chytila za předloktí. Po straně na ni pohlédl a usmál se. Společně vyklopýtali ven.
Chladivý letní vzduch je pohladil po tvářích. Opřeli se vedle sebe o cihlovou zeď a Albus zvedl oči k obloze. Na úzkém pruhu nebe zahlédl matně pableskovat hvězdy. Nevšímal si, jak ho děvče zkoumavě pozoruje a myšlenky omámené alkoholem se rozlétly po vzdálených krajích.
„Na co myslíš?“ zašeptala po chvíli. Albus málem nadskočil leknutím, úplně zapomněl, že tam ještě je. Pohlédl jí do tváře a chvilku přemýšlel, co má říct.
„Na to, co bude, na svou cestu, na svět, který mě čeká, nový, neznámý, plný tajemství,“ tiše odpověděl a usmál se, v očích se mu zalesklo. Ona ale posmutněla a sklopila pohled.
„Bude se mi stýskat,“ špitla.
Jemně jí položil ruku na rameno v gestu přátelské útěchy. „Budu ti psát, chceš? O velkých dobrodružstvích Albuse Brumbála ve světě, o všem novém co najdu, o všech hrdinstvích, které vykonám, chceš?“
Zvedla pohled a rty jí zvlnil úsměv. „Chci!“ zamrkala a zahleděla se mu do očí. Opatrně vztáhla ruku a chtěla se dotknout jeho tváře. Byl ale rychlejší a v pohybu zachytil její dlaň.
„Aileen, ne, já...“ nedokázal doříct, co měl na srdci, než mu prsty zakryla ústa.
„Nic neříkej,“ zašeptala a pomaličku se k němu přiblížila. Když vyprostila svou ruku z jeho a opřela se o jeho hruď strnul. Něco v něm křičelo: Nedělej to! On ji ale nedokázal odstrčit. Nedokázal ji zranit chladem a odmítáním. Zmatek mu naplnil útroby, a když prsty druhé ruky jemně přejela po jeho odhalené, potem pokryté šíji, zašimralo mu v podbřišku nezvladatelné mravenčení.
„Aileen, prosím...“ pokusil se ještě jednou o chabý odpor, když ho ale svým rozechvělým tělem uvěznila u zdi a vytáhla se na špičky, aby ho mohla políbit, jeho vlastní tělo ho zradilo. Snad všechny své zábrany, stud i podivnou nechuť, zdrženlivost vůči ženám utopil v litrech alkoholu, které dnes vypil. Nezabránil jí, aby se dotkla svými rty těch jeho. Ten dotek, jemný jako motýlí křídla, ho odzbrojil, zboural poslední zbytky rezervovanosti a odtažitosti. Lehce vzal její tvář do dlaní a polibek opětoval. Přitiskla se k němu, nedovolila mu ani mělký nádech a prsty propletla do jeho, už tak rozcuchaných, vlasů.
Pevně ji objal kolem ramen a nechal se unést její vášní. Někde hluboko v duši tušil, že dělá chybu, ale už to nedokázal zastavit. Nedokázal ji od sebe odstrčit. Její havraní vlasy voněly po mydlici a kůže po růžovém oleji. Byla krásná, jemná, žádoucí.
Nesmíš! Vykřikl naposledy jeho vnitřní hlas, než ho docela zašlapal a propadl se do šílenství. Jako ve snu sledoval, jak se od něj odtáhla, s pohledem cílevědomé kočky ho jemně vzala za ruku a vykročila ke svému pokoji. Jako ve snu sledoval svoje ruce, jak se jí neohrabaně snaží pomoci z korzetu. Nedokázal ovládnout bolestnou touhu, která naplňovala jeho alkoholem opojené tělo, přízemní zvířecí pudy ho naplno zbavily svědomí.

 
Úporná tupá bolest se Albusovi zakousla do hlavy. Zasténal a oběma rukama se chytil za temeno, do kterého zevnitř tloukla snad tisícovka permoníků ostrými krumpáči. Dlouhými prsty sklouzl na obličej a promnul si kořen nosu. Těžký vydýchaný vzduch mu naplnil plíce a v ústech cítil odpornou pachuť alkoholu. Konečně otevřel oči a strnul. Tohle nebyl jeho pokoj! Znovu oči zavřel v bláhové naději, že se mu to jen zdálo. Když je ale otevřel, uviděl jen stejně neznámé zdi. Velmi opatrně se posadil a několikerým polknutím se snažil zahnat nepříjemné chvění kolem žaludku. Obezřetně se rozhlédl po místnosti, do které se pomalu začalo vkrádat svítání. Když jeho pohled zabloudil k posteli oči se mu rozšířily poznáním. Vedle něj ležela Aileen a zhluboka oddychovala.
Sevřel obličej v dlaních. Co to, u Merlina, prováděl?! Snažil se násilím donutit mysl, aby mu vydala střípky vzpomínek na noc, která právě končila. Matně si vybavoval vášeň, se kterou se k němu ta dívka tiskla a kterou ho dokázala nakazit. Nezvládl si už vzpomenout, co všechno se dělo, když za nimi zapadly dveře jejího pokoje, ale podle poházených svršků si to uměl snadno domyslet. Prsty si masíroval rozbolavělé spánky a nedokázal v sobě potlačit nechuť a odpor, který naplnil jeho útroby. Dívka vedle něj ho nepřitahovala. Byla krásná, to ano. Působila křehce, když sledoval její jemnou šíji, vlasy rozhozené po polštáři. Do obličeje jí neviděl, byla k němu otočená zády a spala na boku stočená do klubíčka.
Ač se snažil, nemohl v sobě najít ani stín vášně, ani oddanou náklonnost, kterou, jak předpokládal, měl pociťovat muž k ženě. Jediné co cítil, byla slabá touha ji chránit, jako ostatně každou ženu. Netoužil ji pohladit, netoužil ji obejmout. Jediné, co si bolestně přál, bylo odejít. Být pryč z té vydýchané zatuchlosti a zapomenout.
Potichu a opatrně spustil nohy na podlahu a urychleně posbíral své svršky. Nedbale se oblékl a s botami v ruce po špičkách přešel ke dveřím. Když je otevřel, naposledy se ohlédl k posteli. Zmatené myšlenky se potulovaly v jeho rozbolavělé mysli. Nedokázal je uchopit, nedokázal racionálně vysvětlit prázdno, které ho naplňovalo. Stiskl zuby a potichu za sebou zavřel dveře.

 
Když se konečně proplížil chodbou do pokoje, který sdílel s Elfiasem, nejistě došel k pohodlnému křeslu a velmi opatrně se posadil. I tak jeho rozbolavělá hlava zaprotestovala výbuchem světelných jiskřiček, které se mu míhaly před očima jako kouzelnický ohňostroj. Musí někde sehnat lektvar proti kocovině, jinak se při přemístění do přístavu rozštěpí.
Zhluboka oddechoval a snažil se utřídit své myšlenky. Stále nedokázal zahnat onu nechuť, která se mu usazovala kolem žaludku, kdykoliv jen pomyslel na to, co se stalo. Naplňoval ho zmatek z vlastních pocitů. Nechtěl, nemohl se nechat spoutat ženou, nedokázal si představit, že by s nějakou žil, sdílel lože, nebo dokonce měl děti. Nechápal svoje pohnutky, nechápal, proč nedokázal najít zalíbení v jemných dotecích. Co se to s ním děje? Pravda, nikdy nevyhledával společnost děvčat, ale nikdy se jí ani cíleně nevyhýbal. S Aileen dokázali hodiny diskutovat nad rozpracovanými esejemi. Byla chytrá, svým způsobem rafinovaná, svou ženskou logikou a přímočarostí mu často dokázala vytřít zrak. Nadáním se mu sice nemohla rovnat, přesto mu ale dokázala věcně oponovat v diskusích. Byli přáteli, ale nikdy si nepřál víc. Nikdy jí nezavdal jedinou příčinu, jedinou příležitost, až včera a hluboce toho litoval. Co bude dál? Dobře věděl, co by mělo následovat, konvence a zvyky, které včera hodili za hlavu mluvily jasně a ta myšlenka ho naplňovala odporem. Nechtěl na to ani pomyslet. Co to, u Merlina, udělal? Proč se jí nevzepřel? Proč se nechal strhnout? Dobře věděl, že za to mohl alkohol, kdyby nebyl opilý, nikdy by to nepřipustil a ona to věděla. Byl to opravdu její promyšlený tah, nebo hloupá náhoda? Shoda okolností? Čekala snad na příležitost, nebo to, co se stalo, byla jen neuvěřitelná hříčka osudu? Jeho unavené myšlenky nedokázaly proniknout do tak jemných nuancí chování. Nedokázal odhadnout její pohnutky, ani svoje.
Promnul si obličej dlaněmi a zhluboka povzdechl. Možná by mu byla dobrou manželkou. Proplula mu hlavou další z nekontrolovatelných myšlenek. Ihned ji ale zahnal, on by jí nebyl dobrým mužem, to věděl jistě. Nedokázal by před ní dlouho skrývat nechuť a odpor. Nechtěl ji trápit. Na jednu stranu vítal, že dnes odjíždí. Chytil se té drobné naděje, tiše doufal, že snad zapomene. Když ji opustí, bez rozloučení, které by jí dalo naději. Věděl, že jí tím ublíží, ale doufal, že méně, než kdyby jí dal falešný prostor pro snění, které by se nikdy nemělo naplnit. Dva roky jsou dlouhá doba, může se stát cokoliv.
Opatrně se postavil a donutil němě protestující tělo k pohybu. Měl pocit, že mu každý dotek bosých nohou na prkenné podlaze vyrazí mozek z hlavy. Přesto ale pokračoval a tiše, krok za krokem, přecházel po pokoji.
Když došel k toaletnímu stolku, opřel se o leštěnou desku a zahleděl se na sebe do zrcadla. Tmavé vlasy měl rozcuchané, obličej bledý a ztrhaný kocovinou. Pod očima měl hluboké stíny. Pohledu do svých očí se raději vyhnul.
„Zbabělče!“ zasyčel na svůj obraz a pohlednou tvář zkřivil posměšný úšklebek. On, nadaný a sebevědomý Nebelvír, který se nebojí ničeho, zbaběle uteče před ženou. Bude to jednodušší pro něj nebo pro ni? Dělá to přece kvůli ní, aby jí neublížil ještě víc, než kdyby jí řekl pravdu. V hloubi duše ale věděl, že by jí nedokázal říct do očí, co cítí. Nedokázal by snést její slzy. Bylo mu na zvracení ze sebe samého. Nejraději by praštil pěstí do zrcadla a roztříštil tak svůj odraz, aby se na sebe už nemusel dívat. Ovládl se ale a místo toho nalil do umyvadla studenou vodu z vysokého džbánu. Strhl ze sebe pomuchlanou košili a s hlasitým šplícháním se umyl.
Ledová voda sice nezahnala úpornou bolest hlavy, ale dokázala zostřit jeho smysly a myšlenky už nebyly tak těžkopádné.
Slyšel, jak ulice pod oknem pomalu ožívá. Ve velkém kufru, který vozíval do Bradavic, vyhrabal čistou košili a vázanku. Z ramínka sundal kabátec, který včera obezřetně odložil v pokoji, ne dole v lokále. Přeci jen ho matka něco naučila, pomyslel si s uspokojením a uhladil ještě mokré vlasy, které černou stuhou svázal do ohonu, jak měl ve zvyku. Váček s penězi strčil do kapsy a pomalu vyšel z pokoje, aby na Příčné ulici sehnal lektvary proti bolesti, kocovině a také na povzbuzení. Jak se tak díval na Elfiase, bude je potřebovat také.

 
Když se vrátil, svíral v rukou několik lahviček a sám se cítil o mnoho lépe. Svoje lektvary vypil hned, jak vyšel z obchodu. Společně s čerstvým vzduchem mu udělaly dobře. Byl rád, že Příčná ulice ožívá tak brzy. Zase se dokázal kontrolovat, byl rozhodnutý udělat, co si předsevzal. Pochybnosti zahnal svým samozřejmým odhodláním.
Teď hlasitě zabouchl dveře a sledoval, co to udělá s jeho přítelem, který hlasitě chrápal. Ten se ale jen zachrul a dál nerušeně spal. Ušklíbl se pro sebe a proplížil se k oknu, které otevřel a pustil dovnitř chladivý letní vzduch.
„Elfi, vstávej, musíme balit,“ zatřásl s mladíkem pokojně pochrupujícím v posteli.
„Efmi chps...“ zamumlal a otočil se na druhý bok. Albus se usmál a došel pro pohár. Vylil z něj zbytek zteplalého vína a nabral ledovou vodu. Po špičkách se přiblížil k posteli a pečlivě mířeným chrstnutím ji vylil příteli do obličeje.
„Aaaa, co to, cože...?!“ posadil se zprudka ramenatý mladík a zamrkal očima rozšířenýma překvapením.
„Dobré ráno, Elfi, spíš jak medvěd, je čas balit, svět čeká!“ rozesmál se Albus při pohledu na kamaráda, který stěží popadal dech.
„Albusi, chceš mě zabít?! Moje hlava...“ zaštkal a oběma rukama se chytil za obličej, na kterém mu navždy zůstalo několik jizev po dračích spalničkách.
„Na, vypij to a mrskni sebou, loď nečeká,“ poháněl Elfiase a podal mu několik lahviček s pestrobarevným obsahem.
„Dík,“ zabručel a ztěžka se posadil. Opatrně odšrouboval víčka a postupně si jejich obsah nalil do krku. Otřásl se odporem a prohrábl si vlasy. Albus už pochodoval po pokoji a házel do kufru svoje věci. Touha být už konečně pryč naplnila jeho unavené tělo nečekanou činorodostí.
Když Elfias konečně vylezl z postele a postavil se na nejisté nohy, aby se mohl protáhnout, přistála na parapetu otevřeného okna sova.
„To budou noviny, prosím zaplať jí a pojď už konečně balit, nebo to nestihneme,“ houkl Albus na přítele z útrob své skříně.
„To nejsou noviny.“
Albus vystrčil svou znovu rozcuchanou hlavu: „Cože?“
Elfias mu mlčky podával pergamenovou obálku nadepsanou jeho jménem. Albus se zarazil. Kdo mu mohl psát? Doma přece věděli, že dnes odjíždí, rozloučil se s nimi už předevčírem. Písmo mu ale bylo povědomé. Hodil poslední věci do kufru a s hlasitým klapnutím zavřel víko. Nedočkavě roztrhl obálku a přejel očima stručný dopis. Chvíli na ten kus pergamenu zíral, a když mu konečně došlo, co čte, jeho obličej ztratil poslední zbytek barvy, kterou v něm ještě zanechala kocovina. Zhluboka se nadechl a dopotácel se ke křeslu, do kterého ztěžka dosedl.
„Albusi, jsi v pořádku?“ s účastí ho sledoval Elfias.
Albus mu mlčky podal pergamen a složil obličej do dlaní. Jeho přítel se pozorně zahleděl do dopisu a zajíkl se nepříjemným překvapením.

 
Drahý Albusi,

 
je mi moc líto, že právě já Ti musím sdělit tu smutnou zprávu. Včera v podvečer zemřela Tvá matka, Albusi, a nikdo té smrti neželí více, než já. Aberfortha to zdrtilo a Arianin stav se prudce zhoršil. Přijeď, potřebují Tě. Vím, že jsi měl v plánu vycestovat do Evropy. Prosím odlož svou cestu a vrať se domů.

                                                   Líbá a upřímnou soustrast přeje
                                                                                  Batilda Bagshotová“

 
Elfias vážně pohlédl na svého přítele zhrouceného v křesle. Věděl, jak se na cestu těšil, dlouho plánovali všechna svá dobrodružství.
Albus seděl mlčky. Věděl, co musí udělat, co se od něj čeká, a přesto se v něm všechno vzpíralo. Nakonec vší silou své pevné vůle zahodil své touhy a sny, zahodil své plány a pomalu se zvedl. Mávnutím hůlky zmenšil kufr tak, aby jej dokázal unést v jedné ruce a pomalu vyšel na chodbu. Elfias ho tiše následoval. Bylo mu to moc líto. Kendru Brumbálovou znal a byla to obdivuhodná, silná žena. Albus se jí v mnohém podobal. Věděl, kde je jeho místo, a nezaváhal, i když to zhatilo jeho dlouho připravované plány. Seběhl do haly a vyprovodil přítele ke krbu. Sledoval, jak nabral do hrsti letaxový prášek.
Albus se na něj ještě zahleděl pevným pohledem.
„Sbohem. Šťastnou cestu, Elfiasi. A nikomu neříkej, kde jsem, ano? Nikomu!“
Elfias jen kývl a na sucho polkl. Zarazil ho vážný tón té prosby, kterou nechápal. Albus zatřásl hlavou a vhodil prášek do krbu. Když z dřevěných schodů zaznělo spěšné klapání podpatků, vstoupil do plamenů a zmizel.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuji

(Máta, 20. 10. 2012 18:59)

Mirko neomlouvej se, jsem ráda, že vůbec čteš :-) znám to, já pro změnu při práci studuju. Ale psaní se zatím nějak nemůžu vzdát.
Jsem ráda, že se ti Al líbí a doufám, že bude i nadále. Čekají ho složité časy, nebude to mít jednoduché, ostatně kdyby měl, nebylo by o čem psát :-).
Kapitolka bude zítra nebo dnes v noci, podle toho jak stihne manžel opravit.

ten čas kdyby byl...

(Mirka, 20. 10. 2012 18:11)

Tak, ke čtení jsem se dostala až dneska. Jsem poslední dobou v jednom kole, no jo no holt dvě zaměstnání... Ale nebudu fňukat.
Kapitola jedním slovem super! Mě se fakt tenhle polidštěnej Albus náramě líbí. Jsem zvědavá jak se se životem popasuje do budoucna. Těším se na další kapitolu, která podle všeho má být již zítra?
PS: Píseň si pustím dodatečně. U čtení mám ráda ticho :-)

Vítám vás dámy

(Máta, 18. 10. 2012 11:38)

Damy zdravím u nové povídky.
Rito, ano snažím se ho vnímat přesně tak jak jsi napsala, jako člověka, bez pozlátka a bez šedé moudrosti, kterou získal až časem, ke které se musel dopracovat. A musím uznat, že mě baví. Velmi.
Dančo doufám, že vydržíš. Třeba zas někdy spáchám nějakou ilustraci aby se ti představoval lépe ;-) Ze začátku to pro mě byl taky trochu problém, ale teď už ho mám v hlavě jasně zřetelného :-)
Přiznám se, že přikládání písní jsem okoukala z Fanu. Já u této hudby přímo píšu, Loreena mi tu hraje v podstatě pořád a některé písně mě přímo inspirovaly ke kapitolám, k situacím, kterými své postavy protáhnu.
Těším se v neděli.
Jen pro info, jsem u 13 kapitoly a teprve se pomalu dostávám k jádru pudla, takže ač to původně nebylo v plánu můžete se těšit na obsáhlejší povídku. :-)

hmm, zajímavé

(Danča, 17. 10. 2012 16:11)

Tak jsem zkusila další tvoji povídku. Přečetla jsem zatím jen tu jednorázovku, a ta byla skvělá, tak jsem zvědavá... Vypadá to zajímavě, i když si dost dobře neumím představit mladého Brumbála :D. Ale určitě budu číst dál.
PS: Písnička skvělá. Koukám, že se s přikládanými písněmi rozthl pytel :-).

Líbí se mi

(Rita Holoubková, 17. 10. 2012 15:45)

Máto, právě proto, žes Albusovi strhla masku cnosti, se mi líbí. Vždyť to byl především člověk, a také kdysi mladý muž. Mě se naopak zamlouvá představa chybujícího, impulzivního Brumbála. Jsem zvědavá, jak jsi jeho život propracovala. Rozhodně mě láká toto neprobádané téma, takže v neděli.

Zdravím věrnou Bezinku

(Máta, 16. 10. 2012 19:35)

Bezinko zdravím u nové povídky a jsem moc ráda, že tě zaujala.
Albus v této době rozhodně není onen bělovousý moudrý učitel a vycházím z toho, že k tomu si musel dojít a nejlépe se spousta věcí uvědomuje na vlastních chybách.
V povídce se hlavně snažím přiblížit svým způsobem syrovou realitu všedního dne, tak aby se zdála skutečná a pochopitelná, zasazená do reálné historické situace. V rámci vymezeného prostoru, který mi dala Rowlingová (a který jsem si pravda ještě trochu upravila, hlavně délkou časového období) popsat jaký byl Albus, jaký byl Aberforth, Ariana a další postavy a pevně doufám, že mě nezatratíte. U této kapitoly jsem se přiznám trochu obávala, jak ji přijmete, protože jsem Albusovi strhla onu masku vždy ctnostného muže. Ovšem snažila jsem se zachovat jeho kladné povahové vlastnosti.

Začátek se mi líbil

(Bezinka, 16. 10. 2012 19:07)

Á, máme tu novou povídku a musím říct, že vskutku vypadá zajímavě. Mladý Albus Brumbál mě velmi zaujal a překvapil, jsem moc zvědavá jak jsi příběh bratrů pojala.
Zdá se, že večírek se nám poněkud zvrtnul a ráno bylo ošklivé, takové to ráno... POTÉ, které nikdo nechce prožívat. Albusovi se zhatily plány a byl vržen do kruté reality. Vážně se těším, jak to bude zvládat, jak se s tím popere. Každopádně jsi mě navnadila k pokračování. Ono se vlastně ani nic jiného nedalo čekat, protože píšeš skvěle :-).
Tak zase v neděli.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA