Jdi na obsah Jdi na menu
 


12. Portrét

30. 12. 2012
Loreena McKennitt – Greensleeves
 
„Vítám tě, pojď dál,“ přivítal Albus bez úsměvu Aileen a ustoupil ze dveří.
„Ráda tě vidím, Albusi,“ zářivě se usmála dívka a pomalu prošla dovnitř.
„Ariana je u sebe v ložnici, přála sVi, abys šla za ní, zavedu tě nahoru. Předevčírem měla silný záchvat a je stále ještě zesláblá,“ zastavil ji mladík, když chtěla vejít do obývacího pokoje.
„Ach tak, děkuji,“ špitla, sklopila hlavu následujíc ho do patra. Její úsměv zmizel.
„Ariano, maličká, je tu Aileen,“ promluvil potichu, když vešel do jednoho z pokojů. Drobné děvče sedělo u okna a vyšívalo. Když uslyšelo jeho hlas, zvedlo hlavu a unaveně se usmálo: „Aileen, ráda tě vidím.“ Oslovená dívka se jen pousmála a opatrně vešla do skromné ložnice.
Albus jí přinesl z vedlejšího pokoje židli a postavil ji k vyšívacímu rámu. „Půjdu uvařit čaj, omluvte mě, prosím,“ omluvil se ještě a opatrně zavřel dveře.
Dívka se posadila a sledovala, jak Ariana vyšívá. Všimla si, že se jí lehce chvějí prsty, a pátravě se zahleděla do jejího obličeje. Byla pobledlá, přepadlá. I když bylo v místnosti teplo a v kamnech praskal oheň, měla přes ramena přehozený vlněný šál. Aileen si tiše povzdechla. Co se tu asi dělo?
Ariana zapíchla jehlu do plátna a unaveně se na ni usmála: „Nedělej si se mnou starosti, to bude dobré, jen si potřebuji trochu odpočinout.“
Aileen se zadrhl dech: „Já... to... jistě, jen jsem si všimla, jak jsi unavená.“
„Jsi hodná, Aileen, škoda...“ její slova přerušil Albus, když přinesl podnos s čajem. Postavil ho na stůl a chtěl odejít.
„Neposedíš s námi?“ zeptala se opatrně Aileen a nedokázala ukrýt tichou prosbu v očích.
„Ne, nezlob se, mám ještě práci,“ uhnul pohledem a rychle vyklouzl ze dveří. Aileen si skousla ret a sklopila hlavu. Ariana ji chvíli zkoumavě pozorovala, pak se pomalu zvedla a nalila čaj do šálků.
Starší dívka několikrát prudce zamrkala očima, aby zahnala nepříjemné pálení a přemohla se k úsměvu. Zvedla pohled a zahleděla se do Arianiny drobné tváře. Pociťovala k tomu děvčeti hlubokou náklonnost, tiché oddané přátelství. Věděla, že jí rozumí. Že nemusí nic říkat, nic vysvětlovat. Pak si náhle na něco vzpomněla a začala se přehrabovat v kabelce.
„Něco jsem ti přinesla,“ promluvila ještě trochu chraplavě a vytáhla naditý papírový sáček.
„Děkuji Aileen, jsou překrásné,“ rozzářila se Ariana, když jí vysypala do rukou hromádku pestrobarevných klubíček vyšívacích přízí.
„Nemáš za co, Ariano, těší mě, když se usmíváš,“ usmála se starší dívka a Ariana sklopila oči.
Odložila nová klubíčka do svého košíku na vyšívání a znovu se zahleděla své společnici do tváře. Náhle zvážněla. Opatrně vstala a přistoupila k Aileen. Vztáhla drobnou ruku a velmi lehce se dotkla jejího čela. Ta ztuhla a neodvážila se ani pohnout, překvapením zadržela dech. Bylo to vůbec poprvé, co se jí dívka dotkla. Musela přiznat, že má z Ariany trochu strach. Dotyk chladné ruky na tváři byl ale lehký a šimral jako vlahý letní vánek.
Ariana jí pomaličku přejela prsty po lících až k bradě a jemným tlakem jí zvedla obličej. Když se jí Aileen zahleděla přímo do očí, zamžikala a nechala se zajmout hlubokou silou dívčina pohledu. Jako hypnotizovaná hleděla do jasně modrých tůní, které s jistotou přijaly její myšlenky. Odevzdala se té něžné, ale pevné síle a nechala ji vstoupit až na dno své duše.
„Tady své štěstí nenajdeš, Aileen,“ promluvila tiše Ariana a její jemný hlas zněl jako z jiného světa.
Aileen zamrkala a na tvář se jí vyhoupla osamělá slza. Sklopila pohled a vymanila se tak z modravého kouzla.
„Chci to aspoň zkusit,“ zašeptala.
„Příliš se trápíš, příliš mnoho slz zbytečně obětuješ,“ dál tiše promlouvala Ariana a prsty setřela slanou kapku, která již doputovala téměř až ke rtům. Pak se pomaličku sklonila a políbila Aileen na čelo. Ta jen pevně zavřela oči, aby dokázala zadržet další slzy.
„Neplač, slzy štěstí nenosí,“ šeptala dívka a s něžným úsměvem stáhla ruce. Pomalu se usadila zpět k vyšívacímu rámu a prsty sevřela jehlu.
Aileen seděla strnule se sklopenou hlavou a najednou jí bylo tak teskno. Někde hluboko v srdci cítila, že má Ariana pravdu, ale přece si to nechtěla připustit, nechtěla se pustit té drobné naděje, kterou, jak doufala, ještě má. Cítila ale za Albusovým zdvořilým chováním chlad a to, co jí řekla Ariana, bolelo. Krutě bolelo. Trápilo ji to pomyšlení a nechtěla se s ním smířit, i když jí nikdy nic neslíbil, nikdy jí nenaznačil žádné hlubší city. Schovala obličej do dlaní.
Ariana ji tiše sledovala. Bylo jí to líto, měla Aileen ráda, ale nemohla jí neříct pravdu. Vždycky říkala pravdu, i když bolela, jinak to ani neuměla. A Aileen to potřebovala slyšet. Nesměla se utápět v neuchopitelných snech.

Albus pečlivě otíral prach z nábytku v obývacím pokoji. Obvykle to dělala Ariana a podílela se tak na chodu domácnosti, ale jí teď nebylo dobře, proto se toho ujal sám. Potřeboval nějakou činnost, kterou by zaměstnal ruce, aby zahnal nechuť a zmatek.
Konečně se pořádně vyspal. Lektvar zabral a žádné znepokojivé sny ho již několik dní nepronásledovaly. Ale pocity, které ho ovládly naposledy v Gellertově přítomnosti, ho stejně naplňovaly neklidem. Nedokázal se vyznat sám v sobě. Nechtěl, nemohl si připustit, že by mohly být reálné. A i kdyby, kdyby to přece jen nebyla iluze snů, nemohl se nechat strhnout, nemohl podlehnout těm nevysvětlitelným touhám, krutým, děsivým, svádivým.
Stále ale doufal, že v pozadí jeho nechtěných pocitů jsou ony sny, že způsobily jeho nevyrovnanost. Zároveň se obával dalšího setkání s Gellertem. Neměl strach z něj, měl strach ze sebe.
Sevřel v prstech prachovku a odstoupil od knihovny. Jeho oči zabloudily k velkému oválnému obrazu na zdi. Vysoký muž s tmavě hnědými vlasy, zářivě modrýma očima a širokými rameny tam pevně objímal drobnou plavovlasou ženu. Oba se usmívali, oba byli vyobrazeni v plné síle v době, kdy byli šťastní, a oba byli nyní mrtví.
Co by mu asi řekli? Odsoudili by ho za jeho nevítané pocity? Stiskl zuby a zhluboka si povzdechl. Pravděpodobně ano. Odsoudili by ho stejně jako všichni, kdyby se o tom dozvěděli. Neměl se komu svěřit, musel se s tím poprat sám. Sám se sebou.
„To jsou tví rodiče?“ promluvila tiše Aileen, on sebou ale přesto trhl. Neslyšel ji sejít dolů. Nebylo mu po chuti, že ho zastihla ve slabé chvilce. Pevně zavřel oči a němě kývl hlavou.
„Vypadají příjemně,“ pokusila se navázat hovor, když po ní ale šlehl pohledem, zarazila se. Uvědomila si, jakou chybu udělala. Úplně zapomněla na to, že ten pohledný muž z obrazu byl před osmi lety odsouzen za napadení mudlovských chlapců a vraždu jednoho z nich.
„Jistě, otec nevypadá jako vrah a matka jako blázen, že?“ odsekl Albus, zamračil se a v očích se mu zablesklo.
„Já... omlouvám se, to jsem nechtěla... nedošlo mi to...“ prosebně se na něj zahleděla. On si jen odfrkl, a odvrátil pohled.
Aileen nevěděla, co říct. Nervózně tiskla své háčkované rukavičky. Chvíli mlčky stála, a když se nepohnul ani Albus, opět potichu promluvila. Přemohla ji zvědavost.
„Opravdu tak nevypadá. Co se vlastně tehdy stalo?“
Znovu po ní šlehl pohledem, tentokrát ale vztek vystřídala bolest. „Copak to nevíš? Žilo tím tehdy celé kouzelnické společenství,“ zašeptal sotva slyšitelně, „noviny o tom psaly snad denně.“
„Tenkrát jsem se ještě o dění tolik nezajímala a ráda bych to slyšela od tebe,“ odvážila se a opatrně se dotkla jeho ramene. Trhl sebou, jako by ho spálila, a zvedl pohled. Zarazil ji chlad v modrých očích a ruku pomalu stáhla.
„Myslím, že toho na toto téma bylo řečeno a napsáno dost. Nemám, co bych k tomu dodal. Nechci o tom mluvit,“ procedil skrz sevřené zuby.
„Ach, já... omlouvám se moc, já... všechno kazím, moc mě to mrzí,“ sklopila pohled a o krok ustoupila.
Albus si skousl ret. Měl sto chutí říct něco nevybíravého, ale jeho zdvořilost mu to nedovolila. Proto raději mlčel.
Aileen povzdechla: „Albusi, co se děje?“
„Co myslíš?“ pozvedl tázavě obočí a otočil se k ní čelem.
„Já... Ariana mluvila o nějakém muži, co ji vyděsil. Byl to Grindelwald?“ zeptala se přímo a zkoumavě si ho prohlížela.
„Je to důležité?“ zavrčel.
„Albusi, má z něj hrůzu, bojí se ho. Ariana není hloupá. Dej si na něj pozor,“ prosebně se na něj zadívala.
„Nejsem malé dítě, dokážu se o sebe postarat, ano?!“ vyštěkl.
„Jistě..., tak jsem to nemyslela, já jen, mám o tebe strach. Připadá mi...“
„Co ti připadá? Jsem podle tebe nezodpovědný? Sobecký? Hmmm? Mohla by sis podat ruku s Aberforthem, on mi to otloukal o hlavu celé prázdniny!“ přerušil ji zlostně.
„Ne, copak to nechápeš?“
„Tak asi nechápu. Jsem hlupák, to jsi chtěla říct?“ odsekl tvrdě.
„Co se to s tebou děje?“ zašeptala a hnědé oči se jí zaleskly potlačovanými slzami.
Neodpověděl, jen si ji zlobně měřil. Dokázala několika větami rozvrátit jeho křehký klid.
„Změnil jsi se,“ zašeptala tiše.
„Ano? Možná jsi mě jen neznala!“ zavrčel a sevřel si prsty kořen nosu.
„Ne, Albusi, znala. Znala jsem tě jako vyrovnaného, zodpovědného muže. Jako muže, kterého jsem mohla obdivovat, se kterým jsem mohla mluvit a smát se. Záleželo mi na tobě a stále záleží,“ sklopila Aileen hlavu.
Albus sevřel rty. To bylo přesně to, co slyšet nechtěl. Přál si, aby odešla, aby ho nechala být. Nechtěl ji ještě více ranit a slova, která se mu drala na jazyk, by to nepochybně udělala.
„Záleží mi na tobě. A mám o tebe strach, to je snad logické,“ pevně se mu zahleděla do očí. Postoupila, chtěla se dotknout jeho tváře, byl ale rychlejší a zachytil její drobnou dlaň do své ruky. V jeho očích se zračila bolest, vnitřní boj, nevole, ale nic z toho, co v nich hledala. Ani stín porozumění, přátelství, lásky. Nasucho polkla a vyprostila svou ruku. Sklopila oči a otočila se k odchodu. Než prošla dveřmi na chodbu, ještě se ohlédla přes rameno.
„Slíbila jsem Arianě, že se za ní příští týden zastavím, ještě pošlu sovu. Opatruj se Albusi,“ než vyšla před dům, měla oči plné slz. Už nějakou dobu cítila, jak jí uniká, jak se jí vzdaluje, a dnes ho ztratila nadobro. Vlastně nevěděla, proč Arianě slíbila, že za ní přijde. Snad proto, že jí bylo děvčete líto. Prošla brankou a zahleděla se na domovní dveře. Když tenkrát poprvé zatáhla za zvonek, netušila, kolik bolesti ji tam čeká. Stočila pohled k obloze a nastavila tvář drobnému dešti. Kapky studily na rozpálených bolavých tvářích a mísily se se slzami. Tiše povzdechla a vykročila do meziprostoru přemístění.

„Albusi, posaď se ke mně na chvíli, prosím,“ zašeptala Ariana a prosebně se na něj zahleděla.
Jen se pousmál a posadil se na židli vedle ní. Už se setmělo, on dokončil úklid pokoje a zastavil se pro čajové nádobí. Nebylo mu lehko. Mrzelo ho, jak se choval k Aileen, ale možná lépe, než jí stále dávat falešné naděje. Možná měla pravdu, možná se přeci jen změnil. Ale kdo by se nezměnil? Vlastně si nepamatoval, kdy se naposledy od srdce zasmál, kdy naposledy usínal bezstarostný a budil se s optimismem do nového dne. Radostný život v Bradavicích mu přišel vzdálený a nereálný jako matný sen. Jeho neutěšené přežívání by mohl směle nazvat živořením. Neustálý vnitřní boj ho ničil, vyčerpával. Stále stál proti něčemu, proti sobě, proti svým pocitům. Bojoval sám se sebou, s Aberforthem, s realitou všedního dne. Zhluboka povzdechl a promnul si obličej rukama.
Ariana ho zkoumavě pozorovala.
„Je mi smutno,“ zašeptala po chvíli ticha.
„Proč, maličká?“ prohlédl si ji zkoumavě a jemně vzal její drobné ruce do svých. Cítil, jak se chvěje.
„Vidím, jak se trápíš, mám o tebe strach,“ zahleděla se mu do očí.
„To nemusíš, se mnou si nedělej starosti, já to zvládnu,“ pokusil se o upřímný úsměv.
„Dej na sebe pozor, Albusi. Ten muž je nebezpečný, má v očích smrt,“ zašeptala a on věděl, že vytušila, co ho trápí. Neodpověděl, sklopil pohled a skousl si ret, v zádech ho zamrazilo.
„Záleží ti na něm, velmi ti na něm záleží. Víc než si zaslouží,“ mluvila tak tiše, že ji sotva slyšel.
Znovu si ji pátravě prohlédl. Byla vážná a v očích se jí zračila neurčitá obava.
„Neboj se, maličká, dám na sebe pozor. Už kvůli tobě,“ jemně ji pohladil po tváři a lehce políbil na čelo, „jsi unavená, nechceš jít spát? Něco ti přečtu, ano? Co bys chtěla, povídej.“ Usmál se a sledoval, jak se její drobná tvář rozzářila.
„Bajky barda Beedleho, prosím.“
„Ale ty čteme pořád, snad ne Příběh tří bratří?“
„Je moudrý, mám ho ráda,“ usmála se a překotně vstala. Musel ji zachytit, aby neupadla. Její slabost mu přidělávala starosti. Obvykle se zotavovala rychleji. Jemně jí vzal do náručí a opatrně uložil do postele.
„Hned jsem zpátky, jen odnesu nádobí. Dojdu pro knížku a petrolejku. Neusni mi, maličká,“ mrkl a škádlivě jí ukazováčkem drnknul o nos. Zasmála se nahlas a v tu chvíli připomínala malou holčičku. Albus rychle odnesl tác s nádobím a vrátil se se starou ohmatanou knížečkou a lampou. Přitáhl si židli do kruhu světla. Zalistoval v runami popsaných stránkách, když našel, co hledal, odkašlal si a začal předčítat:
„Bylo nebylo, žili kdysi tři bratři, kteří spolu jednoho dne za soumraku kráčeli po osamělé klikaté cestě. Po nějaké době došli k řece příliš hluboké na to, aby ji přebrodili, a příliš nebezpečné na to, aby ji přeplavali. Byli ale zběhlí v umění kouzel a čar, jen tedy mávli hůlkami a nad zrádnou vodou se okamžitě objevil most...“

Bylo kolem půlnoci, Albus seděl u stolu ve své ložnici a vyhlížel oknem ven. Dešťové kapky na skle okna se leskly ve světle petrolejky a venku tušil obrysy stromů, které začínal svým chladným mlžným štětcem zabarvovat podzim. Měl vždy toto období rád. Znamenalo pro něj cestu do Bradavic, cestu za novým poznáním. Cestu do míst, které bylo jeho druhým domovem. A únik. Únik odtud, od postižené Ariany, od děsivých bolestivých vzpomínek. Tam mohl zapomenout. Být sám sebou, nezatížen krutou rodinnou historií. Tam si vybudoval novou historii. Svou vlastní. Historii úspěšného kouzelnického studenta. Nadaného, oblíbeného, obdivovaného. Co z toho ale zbylo? Nic. Cítil, jak se propadá do své současné neutěšené existence. Jak propadá letargii. Na jeho nadání se jen prášilo, stejně jako na jeho optické přístroje ve sklepě. Neměl chuť cokoli dělat. Proč taky? Aby zahnal nevítané myšlenky? Aby se neutopil ve vlastní bolesti, vzteku, bezmoci? Myšlenky měl těžkopádné a geniální mozek zahálel. Nedokázal se donutit k činnosti. K čemu taky? Nebylo tu nic, co by ho motivovalo, co by ho dokázalo donutit zvednout hlavu a přemýšlet, bádat, žít.
Jediný, kdo v něm dokázal probudit zájem, byl Gellert. Možná až moc velký zájem, nezdravý, nenormální, zvrácený zájem. Ušklíbl se pro sebe. Bohužel. Musí se mu vyhnout. Musí se toho zbavit. To pomyšlení ho bolelo, trápilo a sráželo hlouběji do jeho bludného přežívání. Ale musel to dokázat, jinak by s ním byl konec. Stále měl před očima, ten článek z Denního věštce. Stále stejně ho děsil, o to více, že teď věděl. Bolestně věděl, co ten muž prožil a soucítil s ním. Nechtěl to samé, proto to v sobě musel přemoct. Proto musel zapomenout.
Jako na protest jeho rozhodnutí zaklepala na okno sova. Polekaně sebou škubl. Kdo mu může touto dobou psát? Tušil to ale a pomalu vstal, aby otevřel okno. Bathildin výr si ho změřil nesouhlasným pohledem a přeskočil na stůl, kde ze sebe sklepal kapičky vody. Albus ho poznal hned a srdce se mu, ač nechtěl, rozbušilo očekáváním. Vyměnil kousek pergamenu, který sova svírala v zobáku za pamlsek, aby se vyhnul štípnutí, a nedočkavě jej rozbalil. Ihned to písmo poznal.

Milý Albusi,
omlouvám se, že ruším v tuto pozdní noční hodinu, ale dříve jsem se zabral do knihy, kterou mi půjčila tetička, a úplně zapomněl na čas. Doufám, že mi to odpustíte.
Chtěl jsem Vás pozvat na zítřejší odpoledne na vyjížďku. Minule Vám to šlo dobře a mohl byste se dále v ježdění zdokonalit. Bathilda slíbila, že by pobyla s Arianou, než se vrátíme.
Pokud by Vám to tak vyhovovalo, tak se můžeme sejít zítra o třetí hodině u nás.
Gellert“

Albus stiskl zuby a bolestně zavřel oči. Všechno se v něm pralo. Ne, nesmí tomu podlehnout, nesmí se nechat zlákat do pasti vlastní slabosti a nezdravé touhy!
Vytáhl kus pergamenu a se sebezapřením psal.

Gellerte,
neomlouvejte se, ještě jsem nespal. Obvykle touto dobou nespím.
Zítra ani v brzké době bohužel nemohu opustit dům. Ariana je po posledním záchvatu velmi zesláblá a potřebuje moji pomoc. Mrzí mě to, ale na vyjížďku Vás doprovodit nemohu, ač bych rád.
S přáním klidné noci
Albus“

S povzdechem složil lístek a předal ho sově, která si ho naposledy změřila pohledem a vyletěla ven.
Albus se znovu usadil ke stolu a rukávem bezmyšlenkovitě stíral kapky vody, které tu zůstaly po velkém ptákovi. Málem nadskočil, když sova znovu zaklepala na okno. Nečekal odpověď. Vpustil výra dovnitř a tentokrát klovnutí nezabránil ani pamlsek. Strčil si poraněný prst do úst a neohrabaně rozbaloval provlhlý pergamen.

Albusi,
to mě velmi mrzí, ale musíte mi slíbit, že až se Vaše sestra zotaví, doprovodíte mě. Podzimní vyjížďky jsou ty nejpříjemnější.
Smím se ptát, proč ještě nespíte? Studoval jste? Mě velmi zaujala kniha, kterou jsem objevil ve zdejší obsáhlé knihovně. Netušil jsem, že tu má tetička tolik starých svazků. Našel jsem tu rozsáhlé pojednání, které sleduje cestu obzvláště silných a mocných hůlek v minulosti. Věděl jste, že některé hůlky mají velmi zajímavou historii? Nevím, jaké jsou zvyky zde v Anglii, ale u nás se většinou hůlky po smrti kouzelníka lámou a ukládají do hrobu spolu s jeho ostatky. Ale u některých podivuhodných hůlek se to tak nedělo. Převzali je jiní a po nich zase jiní kouzelníci a putovaly tak mezi nimi, možná putují dodnes. Není to fascinující? Rád bych to s Vámi probral osobně, ale návštěva v tuto noční hodinu již není vhodná.
Snad se Vaše sestra brzy uzdraví a budeme si moct pohovořit.
Gellert“

Albus se neubránil úsměvu. To co mu mladík psal ho zaujalo. Zapomněl na svou letargii i bolest v poštípaném prstu a sedl si ke stolu. Svým rukopisem plným kudrlinek pokryl nový pergamen:

Gellerte,
jen jsem nemohl usnout a zamyslel jsem se. Nevyrušil jste mě.
Ta kniha musí být nepochybně zajímavá. Pokud si pamatuji, profesor Binns některé zmiňoval ve výuce Dějin čar a kouzel. Ale spíš mezi řečí, jako nepodložené zajímavosti.
Zde v Anglii máme stejné zvyky jako v Evropě, proto mě upřímně překvapuje, že některé hůlky mohly putovat mezi kouzelníky.
Zajímáte se o hůlky a hůlkovou magii? Jste muž plný překvapení, netušil jsem, jak široké máte zájmy.
Snad se brzy uvidíme.
Albus
PS.: Pokud budete chtít odpovědět, posílám Vám svou sovu. Bathildin pták je poněkud nevypočitatelný.

Zabalil pergamen a opatrně ho předal velkému ptákovi. Když ho probodl pohledem, který vypovídal o mnohém a odrazil se od stolu, nastavil Albus ruku u otevřené klece. Jeho sova na ni přeskočila, když jí zašeptal pár slov a pohladil ji po hlavě, zamávala křídly a zmizela do noci. Okno nechal otevřené a v očekávání si pohrával s velkým brkem, až si ušpinil prsty od inkoustu. Nemusel ale čekat dlouho. Sova se brzy usadila na stůl a sklepala ze sebe spršku vody. Ochotně mu předala dopis a on se dychtivě pustil do čtení.

Albusi,
děkuji za sovu. Ten pták je děsný, jediný koho neštípe, je tetička. Zato já musím konstatovat, že skoro nemohu psát.
Zajímám se hlavně o jednu hůlku, možná tu nejzvláštnější, ale o tom bych si rád promluvil spíš osobně, snad si najdeme čas. Třeba do té doby zjistím nějaké další skutečnosti. Jen nejsem příliš zdatný v překládání run a jiná stará písma vůbec neovládám, proto mi to jde zoufale pomalu. Nicméně, mám dost času studovat.
Rád bych s Vámi mluvil o více věcech, ale to v korespondenci opravdu nejde.
Gellert“

Albus se pro sebe usmál a ihned se dal do psaní odpovědi.

Gellerte,
musím konstatovat, že jsem na tom podobně. Také mi ten nerudný pták poranil ruce.
S překladem run a jiných písem Vám mohu pomoci. Nechci se povyšovat, ale co se týče run, čtu je stejně plynně jako latinku. S dalšími písmy bych si měl také snadno poradit. Pomohu rád.
Musím přiznat, že jste mě navnadil a na setkání se těším.
Albus“

Sledoval, jak sova zmizela ve tmě, a musel si chtě nechtě přiznat, že se na odpověď těší. Jeho přání bylo brzy naplněno a sova mu předala další lístek.

Albusi,
za Vaši pomoc bych byl velmi vděčný. Musím přiznat, že jsem na písma nikdy neměl trpělivost. Nebavila mě, i když se v Kruvalu probírala velmi podrobně. Dnes už tedy nechám hrabání se ve slovníku a počkám s tím na Vás. Sám už s tím stejně mnoho nesvedu.
Také se těším, až nám bude dáno se setkat.
Přeji dobrou noc.
Gellert“

Albus s úsměvem napsal krátkou odpověď.

Pomohu Vám velmi rád. Také se těším na setkání.
Dobrou noc Albus“

Když se sova s prázdnou vrátila, zavřel okno a lehl si na postel. Hlavu opřel do dlaní a zahleděl se na bílý strop. Usnul s širokým úsměvem a na své dřívější rozhodnutí rychle zapomněl.


Poznámky:

Nebudu v samotných kapitolách uvádět kompletní přepis Příběhu tří bratří, který je sice pro celý příběh důležitý, ale jehož znění zajisté znáte. Pokud si toužíte tento moudrý příběh osvěžit, vložila jsem jeho celé znění do samostatného příspěvku, který najdete v dodatcích.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jééé Bezinka

(Máta, 3. 1. 2013 15:44)

Bezinko zdravím v novém roce, říkala jsem si že máš asi napilno.
Díky za pochvalu, moc mě těší. Aileen už si ledasco uvědomuje, jen srdci prostě neporučíš. Ale ona roztržka jí už dost otevřela oči.
Těším se opět v neděli.

Úchvatné...

(Bezinka, 3. 1. 2013 13:41)

Omlouvám se, že píši až tak pozdě, ale u nás byl neskutečný blázinec. Dům plný lidí, jídla, nepořádku, hluku... I když to bylo velmi milé společenství, jsem ráda, že je po všem :-).
Takže dnes konečně lenoším, popíjím výborné latté, nohy mám na stolku, na klíně notebook a nadšeně splývám s tvými hrdiny a prožívám s nimi jejich příběh.
Moc se mi líbil rozhovor mezi Aileen a Arianou, ta dívka má pravdu a Aileen by to měla konečně pochopit. Ovšem krásné horko ve mě zvedla pozdější roztržka mezi ní a Albusem. Nevím, co zvráceného se ve mě v tu chvíli zjevilo, ale normálně (nebo spíš nenormálně) mě to rozlechtalo vnitřnosti :D. No a soví esemeskování bylo úžasné. Takže příště se můžeme těšit na další setkání Gellerta a Albuse a jeho vnitřním bojem a sebetrýzněním.
Jako vždy nádherná kapitola, obdivuji jak dokážeš člověka lehce přenést do děje. Jen tak dál.

Děkuji

(Máta, 30. 12. 2012 18:40)

Sofi děkuji, jsem ráda, že se kapitolka líbila. Děkuji i za přání.
Zítra nebude nová kapitolka, to by mě manžel pochválil. Zítra vás opět pozvu na čaj do mojí rozsáhlé filmotéky.

další neděle :D

(Sophie , 30. 12. 2012 17:07)

Něják se nám to zamotává. Tak Gellert objevil zajímavou hůlku? No jistě. Jak jinak. Musela sem se při tom usmívat. Opět mě okouzlila Ariana svou přímosti, i když Aileen mi bylo až líto.

Ááá když máme před tím Silvestrem, přeji do nového roku všechno nejlepší a k tomu hodně inspirace. :)
ps : pochopila sem to dobře, nebo je to jen můj přelud, že v pondělí bude další kapitolka ? :) :D

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA