Jdi na obsah Jdi na menu
 


13. Vysoký cíl

6. 1. 2013
Loreena Mckennit – All Souls Night
 
Nesmělé zářijové slunce nečekaně proniklo těžkými mraky a pohladilo po bledých tvářích drobné děvče, které se ochotně nechalo laskat lačnými prsty paprsků. Nastavilo jim přivřená víčka a s hlubokým povzdechem přijímalo lechtavé teplo. Halilo její obličej do vyhřátého, vůní protkaného oparu. Teplu ale nebylo dáno proniknout skrz kůži. Chlad ji poslední dobou ochromoval. Nedokázalo ji zahřát slunce, oheň ani bratrova náruč, matčin šál.
Zhluboka nadechla vzduch vonící brzkým podzimem. Nikdy nevíš, kdy to může být naposledy. Zavřela oči a sklopila hlavu. Neodbytné myšlenky na smrt se jí vtíraly do mysli, když je nejméně očekávala. Nechtěla jim naslouchat, přesto se ale vracely. Dotíraly na ni, a i když je odháněla, nechtěly ji opustit. Uzavírala před nimi mysl, přesto si ale vždy našly skulinku a jako neodbytný hmyz se jí protáhly do hlavy, kde narostly do obludných rozměrů.
Nemohla se jich zbavit od té doby, co se setkala s ním. Od doby, kdy mu pohlédla do očí. Byly krásné, světle hnědé, lemované dlouhými řasami, když si ji pátravě prohlédly, ale to, co v nich uviděla, ji vyděsilo. Viděla v nich divoký temperament, chladnou promyšlenou vypočítavost, na pozadí bezcitné krutosti bolest smísenou se vztekem a bezmocí a touhu. Touhu svírat v rukou životy nevinných, zahrávat si s nimi, ovládat je. Nesměla na něj myslet, ty vzpomínky ji naplňovaly sžíravým neklidem.
Měla strach o Albuse. Vycítila jeho vábivé kouzlo, kterým dokázal získat vše, co chtěl, prohlédla ho a teď ji znepokojovalo, jak moc na něm Albusovi záleží. Bála se, že mu podlehne. Věděla, jak je ambiciózní, jak touží po uznání a úspěchu, jak se úpěnlivě snaží nahradit ztracenou úctu a jak moc trpí svou nečinností. Horoucně si přála, aby zvítězil jeho rozum, jeho zodpovědnost nad egem a ambicemi a ochránily ho před scestím. Ochránily ho před temnotou, která se ukrývá v každém a čeká na příležitost zahalit i ty nejčistší myšlenky do černého závoje. Jak tenká je ta hranice. Ona sama tu svou znala a děsila ji. Věděla, co se stane, když ji překročí. Jako rozhraní světla a stínu, stačí krátký krok a duše je ztracena. Obávala se o Albusovu duši.
Tiše povzdechla, pohledem bloudila po známém sadu a všimla si, že slunce se opět schovalo za mraky. Znovu vykročila unavenou usychající travou. Přitáhla si vlněný šál těsněji k tělu a objala svoje křehká ramena rukama. Snažila se zahnat nepříjemné pocity a prsty pohladila vrásčitou kůru staré jabloně. Vnímala šelestivý život pod kůrou a hluboký klid, se kterým z ní odcházela životní síla, aby ukrytá v kořenech vyčkala na příchod jara. Její vnímavé podvědomí, jako by se se vším loučilo. Stiskla zuby a přála si zbavit se svého příšerného prokletí vědění. Být tak jen obyčejným dítětem, bez krutého nadání, které ji sžíralo, bez síly, kterou neuměla ovládnout. Opřela se čelem o hrubou kůru a rukama objala pokroucený kmen. Po tváři jí stekla osamělá slza.
 
„Ariano, maličká, není ti chladno?“ promluvil tiše Albus, když došel k děvčeti, které se opíralo o starý strom. Pomalu zvedla hlavu, zahleděla se na něj velkýma očima a smutně se usmála.
„Chlad mi nevadí, chci vidět, jak léto odchází.“
„Poslední dobou jsi zamlklá, je všechno v pořádku?“ sevřel její tvář v dlaních a zkoumavě si ji prohlédl.
„To nic, jsem jen unavená, bude to dobré,“ zahleděla se mu do očí.
„Pojď, uvařím ti čaj, jsi prokřehlá,“ jemně ji objal kolem ramen. Podvolila se a nechala ho, aby ji odvedl dovnitř.
Když vstoupili do kuchyně opatrně ji usadil ke stolu a na kamna postavil konvici vody. Opravdu mu dělala starosti. Bylo to již přes týden, co měla ten nešťastný záchvat, a její stav se lepšil jen velmi pomalu. Byla stále slabá, unavená, ale dokázal z ní vycítit i nervozitu. Nechápal to, a ona mu to nechtěla vysvětlit.
S povzdechem vytáhl z příborníku velký hrnek a nasypal do něj bylinky. Opřel se zády o ten stařičký kus nábytku a zamyšleně sledoval, jak se choulí na židli, pečlivě zabalená do velkého šálu. Poslední dny jako by se mu ztrácela před očima. Občas ho napadlo, jestli to nezpůsobilo spíš setkání s Gellertem, než samotný záchvat. Stále nemohl přijít na to, proč se tak vyděsila. Něco takového se ještě nestalo. Že by něco v něm? Aileen tvrdila, že je nebezpečný. Pousmál se, ano, samozřejmě, každý inteligentní, nadaný čaroděj je nebezpečný. Bude pravděpodobně lepší, aby se s ním Ariana již nesetkala, nerad by ji znovu oslabil.
Ze zamyšlení ho vytrhla pískající konvice. Povzdechl a zalil čaj. Kuchyní zavoněla meduňka a mateřídouška. Chvíli pozoroval, jak se voda barví bylinkami, nakonec slil kouřící voňavou tekutinu a hrnek postavil před Arianu. Ta se na něj vděčně pousmála a obemkla štíhlými prsty rozehřátou nádobu.
Albus ji ještě chvíli pozoroval. Doufal, že se brzy zotaví. Leknutím sebou trhl, když na kuchyňské okno zaklepala sova. Ihned poznal Bathildina nevrlého výra. Otevřel a pokusil se mu opatrně vzít složený lístek. Pták se načepýřil a vrhl na něj opovržlivý pohled, nakonec mu ale pergamen vydal a s rozhořčeným zavřeštěním odletěl.
Albus tušil, kdo mu asi píše, a snažil se potlačit nervozitu a chvění rukou. Rozbalil lístek a začetl se do krátkého vzkazu.
 
Albusi,
narazil jsem na problém, se kterým nemohu hnout. Vaše znalost run, a popravdě i angličtiny, by mi velmi pomohla. Nemohli bychom se dnes sejít?
Gellert“
 
„Děje se něco?“ zkoumavě ho pozorovala Ariana.
„Ne, maličká, to nic, jen Bathilda potřebuje něco vědět,“ zablekotal první, co jej napadlo, „jen jí odepíšu a přijdu.“ Pohladil ji po vlasech a spěšně vyšel z kuchyně. Při tom přemýšlel, jak zařídit, aby se Gellert nesetkal s Arianou. Bral schody po dvou a vrazil do své ložnice. Něco ho přeci jen napadlo. Jistě, tak by to mohlo jít. Rychle načmáral krátký vzkaz na druhou stranu lístku:
 
Pomohu Vám rád. Jen se nemohu vzdálit z domu a mám obavu, že Vaše opětovné setkání s Arianou by nemuselo dopadnout dobře, stále se ještě nezotavila po svém záchvatu. Nevadilo by Vám přijít ke mně, až bude sestra spát, tedy nejdříve o deváté hodině? Vím, že je to pozdě, ale dříve opravdu nemohu.
Pokud souhlasíte, nezvoňte, nechám Vám otevřeno a budu Vás čekat.
Albus“
 
Složil lístek a šťouchnutím probudil svou sovu. Ta nesouhlasně zahoukala a zamžourala očima.
„Neboj, jen k Bathildě, a jednou,“ promluvil na ni tiše a nabídl jí pamlsek. Sova ho přijala a přeskočila mu na ruku. Když jí otevřel okno převzala od něj dopis a vyletěla ven. Zanedlouho byla zpět a přinesla lístek s pár slovy odpovědi:
 
To není problém, stejně chodívám spát pozdě. Tedy v devět. G.“
 
Albus se pousmál a odměnil ptáka pamlskem. Pak znovu seběhl dolů do přízemí.
 
Byla již tma, tmavovlasý mladík sedící v křesle před krbem pozoroval mihotavé plameny. V dlouhých prstech svíral hrnek s čajem a zamyšleně z něj upíjel. Byl opravdu zvědavý, o jaké poznatky se s ním touží jeho pozdní host podělit. Očima zabloudil k hodinám na krbové římse. Devátá měla odbít během chvilky. Zaslechl zaklepání na vchodové dveře a s pousmáním vstal. Bathilda měla pravdu, vždy chodí přesně. Odložil hrnek na stolek a vyšel vstříc hostu.
„Vítejte,“ usmál se a napřáhl ruku k mladému muži, kterému se v očích odrazily plameny z ohně v krbu.
„Zdravím vás, Albusi, rád vás vidím,“ přehodil si Gellert několik velkých knih z jedné ruky do druhé, aby mu mohl stisknout pravici.
„Nápodobně. Čím vás mohu pohostit?“
„Jestli se neurazíte, donesl jsem lahev červeného. Tenkrát jsme vypili pouze jednu, a tetička mi jich přivezla poměrně slušnou zásobu. Nerad bych je stěhoval domů,“ povytáhl mladík z nadité kapsy lahev.
Albus se neubránil úsměvu: „Dobré víno nikoho neurazí. Myslím, že nejlépe uděláme, když půjdeme ke mně do pokoje. Přeci jen, na psacím stole se nám bude pracovat podstatně lépe. Pojďte, prosím, za mnou.“ Zvětšil plamen v petrolejce na chodbě a rychlým krokem vystoupal po schodech nahoru. Otevřel dveře a uvedl Gellerta do své ložnice. Ten zkoumavým pohledem přejel malý skromně vybavený pokoj od pečlivě ustlané postele až po obsáhlou knihovnu na protější zdi a usmál se.
„Útulné,“ zhodnotil své pozorování a vkročil dovnitř.
„Děkuji, dojdu pro sklenky,“ odložil Albus petrolejku na stůl a odešel. Gellert zatím složil knihy k lampě a přidal lahev. Pak se zkoumavě zahleděl do knihovny. Se zájmem procházel jednu knihu za druhou - staré učebnice ze školy, obsáhlá pojednání o přeměňování zvířat, věcí i lidí, o zastíracích a obranných kouzlech, o nitrobraně a nitrozpytu, několik slovníků a knih o runách, kouzelných znacích a symbolech. Pár knih o mudlovské optice. Na kraji police se tísnilo několik map a svitků pergamenu. Nepochybně zrušené plány na zahraniční cestu. Nenacházel ale tu, co hledal. I když upřímně ani nečekal, že ji tu najde. Odložil svůj kabátec na postel a vyhlédl z okna. Ještě ani nestihl prohlédnout stíny na zahradě, když se vrátil Albus se dvěma sklenkami.
„Pokud vám to nevadí, odložil jsem si, je tu příjemně teplo.“
„Ale samozřejmě, udělejte si pohodlí, musel jsem již zatopit, venku se ochladilo,“ pousmál se Albus a otevřel vino, aby mohl naplnit sklenky jiskřivou tekutinou.
„Na nové poznatky,“ pozvedl Gellert sklenku k přípitku. Albus s úsměvem nastavil svou, a když sklo zacinkalo, jejich pohledy se střetly. Albuse zamrazilo v zádech. Gellertova ústa se roztáhla v širokém úsměvu a v očích se mu zablesklo.
Albus prudce zamrkal a napil se lahodného vína. Tvrdě potlačil chvění kolem žaludku. Sklopil hlavu a odložil sklenku. Pohledem zabloudil k objemným knihám, které Gellert přinesl a vzal do ruky první z nich.
„Tak s čím potřebujete poradit?“ zadíval se znovu na svého společníka a prsty pohladil staré desky vázané v kůži.
Gellert labužnicky upíjel víno a ještě chvilku sledoval Albuse. Pak odložil sklenku a vzal největší z knih a otevřel ji v kruhu světla, které kolem rozprostřela petrolejka, na straně, kterou měl založenou kouskem pergamenu. Sklonil se a dlouhým prstem přejel přes řádky až došel zhruba do poloviny. V zamyšlení stáhl obočí, až se mu na čele udělala hluboká vráska.
„Tady, text je psán v opačné časové posloupnosti, tedy od nejnovějších zpráv po nejstarší. Odtud by měly být přepisy starších zpráv, ale, bohužel, text mi nedává smysl. Nevím, kde dělám chybu. Možná je to mou omezenou znalostí jazyka, přeci jen nejsem rodilý mluvčí,“ pohlédl na Albuse, který zaujatě naslouchal a sám se sklonil nad knihou: „Dovolíte, rád bych se podíval blíže.“ Když Gellert nepatrně ustoupil, zadíval se Albus do textu. Přitáhl si židli, aby se mohl posadit a rukou přejel po starém písmu.
„Vskutku, jde o starou angličtinu a runy jsou také trochu jiné. Pisatel zcela evidentně přepsal do detailů původní text včetně archaického písma, pravděpodobně i ovlivněného rukopisem autora,“ stáhl obličej soustředěním a hluboce se zamyslel.
Gellert se narovnal a založil ruce na prsou. S úsměvem sledoval mladíka před sebou. Byl zcela zaujatý textem, nevšímal si kaštanových vlasů, které mu padaly do obličeje. Zářivě modré oči měl mírně přimhouřené, obočí nakrčené a co chvíli si nevědomky promnul kořen nosu, jak studoval staré písmo. Uvědomil si, že to dělá často, když je rozrušený nebo zamyšlený. Nespouštěl z něj oči, když se zvedl a donesl si dvě knihy ze své knihovny a listoval jimi. Porovnával znaky v nich a ve starém textu.
Jak se skláněl nad stolem světlo blikotavě osvětlovalo jeho šíji, poměrně široká ramena v bílé košili s rozhaleným límcem, velké obratné dlaně a dlouhé prsty, které jako by dotekem na starém pergamenu dokázaly rozluštit skryté poselství. Všiml si nepatrně zkřiveného ukazováku a prostředníku na pravé ruce, nepochybně od psaní. Světlo petrolejky kouzlilo nepředvídatelné stíny na jeho zádech.
Odtrhl pohled od mladíka před sebou a v zamyšlení si zhrublými prsty přejel po rtech. Musel si chtě nechtě přiznat, že jej velmi přitahuje. Sám sebe překvapil. Něco takového ještě k nikomu nepocítil. O to zvláštnější bylo, že ho přitahoval muž. Pousmál se a přimhouřil oči. No, proč ne? Konečně pochopil, proč nikdy nezatoužil po ženě. Věděl sice, jak společnost o podobných vztazích uvažuje, ale nezáleželo mu na tom. Nezáleželo mu na lidech.
Cítil za jeho pevným sebeovládáním a klidem velkou sílu, odhodlání, sebevědomí a nadání. Měl neodbytné nutkání dotknout se té odhalené šíje, snědé kůže, jen tak, lehce. Konečky prstů přejet na hranici stínu, který vrhal límec jeho košile. Cítit teplo kůže a blízkost. Při té představě ho příjemně mrazilo. Tělem se rozpínalo plíživé vzrušení. Nechal se unášet na jeho vlnách. Nadouvalo se a hřálo ho v hrudi. Už, už chtěl vztáhnout ruku, v půli pohybu se ale zarazil. Musí se ovládat. Sice od minulého setkání tušil, že mu není lhostejný, ale nechtěl nic uspěchat. Vycítil jeho vnitřní boj, jeho vynucenou odtažitost, strach. Musí mu dát čas. Trpělivost růže přináší a on tentokrát potlačí svůj bezhlavý temperament a počká. Věděl, že to nebude marné čekání. Bude jeho.
Albus se zachmuřil. Vytáhl ze zásuvky v psacím stole čistý list pergamenu a sevřel v prstech brk. Znovu se zahleděl do textu a začal pomalu přepisovat jeho obsah. Gellert ještě chvíli sledoval, jak slovo za slovem pomalu vykresluje své zdobné písmo. Upil ze své sklenky a pomalu přešel po pokoji. Zahleděl se na hřbety knih a nakonec vytáhl Dějiny bradavické školy čar a kouzel a pomalu jimi listoval. Když došel k obsáhlému popisu sporů mezi zakladateli školy, natočil knihu ke světlu a se zájmem se začetl.
Vida, tak i nerozlučná čtveřice zakladatelů Bradavic mezi sebou měla složité vztahy. Ušklíbl se a promnul si bradu. Když pasáž dočetl prudce zaklapl knihu, odložil ji vedle sebe na postel a zahleděl se na Albusovu siluetu, kterou osvětlovala petrolejka. Byl stále zaujat překladem a evidentně nevnímal okolní svět. Začínal se nudit a měl nutkání s ním mluvit. Pousmál se: „Albusi?“
Oslovený mladík sebou trhl a zvedl hlavu, očima vyhledal svého hosta.
„Ach, Gellerte, omlouvám se, zabral jsem se do překladu a nenabídl vám ani židli,“ zamrkal očima a nervózně si prohrábl vlasy.
Gellert se zasmál. „To je v pořádku. Jen mě tak napadlo,“ odmlčel se a stáhl obočí, jak hledal správná slova, „nepřemýšlel jste někdy o tom, jak nespravedlivě je postavena naše společnost?“
Albus se zarazil a zkoumavě si prohlížel mladého muže. „Jak to myslíte?“ zvedl tázavě obočí.
Gellert si přejel prsty po rtech a tiše pokračoval: „Víte, když tak sleduji, jak mudlové neumějí vládnout, jak se ženou do propasti, do záhuby a s sebou stahují i nás kouzelníky. Již nějakou dobu přemýšlím, zda by nebylo v jejich vlastním zájmu lepší, aby je vedl někdo, kdo na to má všechny předpoklady, vědomosti, nadání. Ovládá magické síly a chápe mnohem více, než oni.“ Zvedl oči a zahleděl se na svého společníka. Neviděl přesně rysy jeho tváře, kvůli petrolejce, která mu svítila do zad. Přesto si ale všiml hluboké vrásky, která mu vznikla na čele, jak se zamyslel. Sklonil hlavu a promnul si kořen nosu. Dlouho mlčel a nakonec s povzdechem promluvil.
„Abych se přiznal, nikdy jsem o ničem takovém nepřemýšlel. Musím však uznat, že to zní logicky. Ovšem společnost je tak postavena už velmi dlouho a zdá se, že to tak všem vyhovuje.“
„Ano, to se může zdát. Jenže spoustu kouzelníků ani nezajímá, co se děje, a mudlové tak mají volné ruce, aby si pod sebou mohli podřezat větev,“ zamračil se Gellert. „A nejen pod sebou, i pod námi. Kouzelníci by s tím měli něco dělat. Kdo jiný by jim mohl zabránit dělat stále stejné chyby? Kdo jiný by je měl vést? Kdo jiný by měl převzít zodpovědnost?“ tázavě zvedl obočí a zahleděl se na Albuse. Ten jen sklopil pohled a nasucho polkl. Opřel se loktem o opěradlo židle a v zamyšlení se zamračil. Ticho se prodlužovalo. Sáhl po své sklence a upil vína.
Gellert ho pozorně sledoval, jeho profil osvětlený petrolejkou. Pomalu vstal a vykročil k němu. Mladík si ho nevšímal. Hluboce zamyšlen sledoval rudé jiskřivé víno ve sklence, kterou pomalu otáčel v prstech. Opřel se o desku stolu a nespouštěl z něj pohled.
Albus zvedl hlavu a zadíval se svému hostu do tváře: „Já nevím, Gellerte, opravdu jsme natolik zodpovědní, abychom mohli rozhodovat o životech jiných, i když jen mudlů? Máme na to právo, vměšovat se do jejich záležitostí?“
„A kdo jiný? Když už se mezi mudly objevil schopný vůdce, buď se ho zbavili, nebo to byl psychopat a vyvraždil půl Evropy. Společnost nutně potřebuje obrodu, změnu než se zhroutí. Copak byste nechtěl lepší svět? Svět bez skrývání, kdy by každý kouzelník mohl být volný? Kde by Ariana nemusela být zavřená doma?“ když mluvil, pevně se zadíval Albusovi do očí.
Albus znovu nasucho polkl. Díval se do těch medových hlubin plných odhodlání, síly. Zachmuřil se, uhnul pohledem a promnul si kořen nosu.
„Samozřejmě, že bych chtěl. Kdo by takový svět nechtěl. Ale nebylo by to dobré, copak by to šlo bez krveprolití? Bez zbytečných obětí?“
Gellert si promnul obličej a vydechl: „Ne vždy je to, co je správné, zároveň i dobré. Ale pro větší dobro všech je nutné něco obětovat, nemyslíte? Pokud nic neobětujeme, nemůžeme se nikdy hnout z místa, nikdy dojít ke svému cíli.“ Naklonil hlavu na stranu a zvedl obočí.
„A jaký by to měl být cíl?“
„Lepší, čistší svět, kde mudlové a kouzelníci žijí společně v harmonii. Mudlové citlivě vedeni k jednotě kouzelníky, chráněni. A kouzelníci konečně volní na místě, které jim právem náleží. Ke kterému byli předurčeni, co svět světem stojí, ale bylo jim po tisíce let odepřeno,“ pousmál se Gellert a vykročil po pokoji. Musel být obezřetný, opatrný. Nejradši by na Albuse vykřičel všechny své plány, sny, cíle, ale tušil, že by to k ničemu nevedlo. Vystrašil by ho. Musel ho získávat pomalu, jedině tak se mohl stát jeho spojencem. Jeho partnerem. Přál si mít spojence. Vždy se setkával jen s nepochopením, s odsouzením, s opovržením. Teď to musí být jinak. Ve dvou by bylo vše jednodušší.
Albus mlčel. Přemýšlel nad tím, co mu Gellert řekl, a vše se v něm pralo. Jako by se v něm překřikovalo několik hlasů, a on nerozuměl ani jednomu. Sledoval, jak mladý muž došel zpět ke stolu a dolil víno do obou sklenic, jak upil, jak si zálibně proti světlu prohlížel jiskřivou rudou tekutinu a nakonec zvedl pohled a zadíval se mu do očí. Viděl ten podmanivý oheň, který v nich sálal. Znovu ho zaplavila vlna vzrušení. Uhnul očima a snažil se potlačit to plíživé teplo. Spojil dlouhé prsty do stříšky a opřel o ně obličej.
„Jak byste toho chtěl dosáhnout?“
„Dát jim novou víru, za kterou by mohli jít. Místo přežitých a pokroucených ideálů jasný nový směr. Jsou jako ovce, pokud je přesvědčíme, půjdou za námi jako pokorná zvířata. Těm chytřejším dáme prostor pro otázky a hledání odpovědí. Dáme jim postavení a možnost vést ty méně zdatné, slabší,“ usmál se a v očích se mu zablesklo.
„A pokud je nepřesvědčíme?“ zachmuřil se Albus.
„Nevěřím, že bysme je nepřesvědčili. Přeci jen, pomocí kouzel lze stvořit dokonalou iluzi. Podmanivou, lákavou, které neodolá žádný mudla,“ usmál se široce Gellert. Tušil vítězství.
Albus se ušklíbl: „Jste blázen.“
Gellert se nahlas rozesmál: „Jsem, to nepopírám, ale dovedete si to představit?“
Albus se už neubránil úsměvu. Jeho smích byl tak nakažlivý. Promnul si oči: „Musím uznat, že ta představa je lákavá.“
„Ta představa by se mohla stát skutečností, ale sám ji těžko zrealizuji. Pomůžete mi?“ usmívaje se, zabodl pohled Albusovi do očí. Ten se nadechl a chvíli váhal s odpovědí. Koutky mu samovolně cukaly. Cítil na sobě ten palčivý pohled. „Jste šílenec a snílek, ale ať je po vašem, pomohu vám. Jsem nejspíš stejný blázen,“ nevydržel už a rozesmál se také.
„Věděl jsem to,“ zaburácel Gellert.
„Šššš, tiše, ať nevzbudíte Arianu.“
„Věděl jsem, že mě podpoříte, dovedete si to představit? Co můžeme dokázat?“ sklonil se a rukou se opřel o opěradlo židle. Oči mu plály vzrušením a radostí.
„Ano, ano, jen už se prosím uklidněte, nebo vzburcujete půl Godrikova Dolu,“ s úsměvem ho krotil Albus. Sám ale nedokázal odolat jeho bujnému veselí. Musel se zhluboka nadechnout, aby přemohl žár, který zachvátil jeho hruď.
„Albusi, chápete, co nás čeká?“ stiskl mu rameno a jejich pohledy se střetly. Odpovědí mu byl jen zářivý úsměv a oheň, který zahořel v modrých očích. Prudce se narovnal a sevřel svou sklenku.
„Na nový lepší svět, na Albuse Brumbála a Gellerta Grindelwalda, strůjce nového pořádku!“
Albus si promnul oči a s širokým úsměvem následoval jeho příkladu: „Na bláznivé sny!“
 
 
Poznámky:
 
Dnes opět budu nabádat k zamyšlení své čtenáře, tak tedy:
 
1) Jak vidíte vy to, co jsem zmínila v myšlenkách Ariany. Je skutečně v každém z nás skryto jeho temné já, temná stránka? A do jaké míry ji lze nechat vyplout napovrch, aby nás nepohltila? Za jakých situací?
 
2) A co myšlenka většího dobra? Co jsme ochotni obětovat a udělat pro větší dobro společnosti? Dokážeme respektovat zlo konané pro dobro všech a do jaké míry? Dokážeme konat špatné věci za vyšším cílem? Je to správné? Dokážeme se s tím vyrovnat? A co dilema mezi tím, co je správné a co dobré?
 
Těším se na vaše názory.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuji

(Máta, 10. 1. 2013 22:30)

V první řadě dámy děkuji, za milé komentáře a stálou přízeň.
Ariana si o prostor sama řekla a já ji píšu podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Jsem ráda, že se vám můj pohled zamlouvá :-)
Mezi Gellertem a Alem to opravdu jiskří a to správné jiskření si opravdu užijete, protože Albus je mezek paličatej a má velmi silnou vůli, takže Gellert bude muset vyvinout nemalé úsilí a využít veškerý svůj potenciál, aby ho udolal :-)

O temnotě v nás je dobré vědět. Samozřejmě ovlivňuje nás výchova, prostředí ale hlavně naše vůle, pohled na svět, strach a sebepoznání. Pokud neznáme své hranice, pokud je nikdy nepřekročíme, nemůžeme správně odhadnout, které situace jsou pro nás neúnosné.

K myšlence většího dobra snad jen... Je-li zlo, konané pro větší dobro všech, přijato kolektivním svědomím, dokáže ho přijmout svědomí vykonávajícího jedince? A pokud ano, zůstane nepoznamenáno?
Ano za větší dobro je dobré bojovat, ale zlo plodí zase jen zlo. Pak tedy žijeme v začarovaném kruhu :-)
Těším se opět v neděli u další kapitolky.

Opět skvělá dávka emocí :-)

(Mirka, 6. 1. 2013 20:10)

Omlouvám se, že jsem se dlouho neozvala, ale vážně nebyl čas... bohužel ani na čtení. Nicméně jsem restík dohnala a nejsem schopna ničeho kromě přiblblého úsměvu. Prostě nádhera. Pouto se mi líbilo moc, ale tahle povídka... Nesmírně se zdokonaluješ ve psaní, tvoje postavy mají hloubku a troufám si říct duši. Užívala jsem si příběh plnými doušky, děkuji.

Zlo je v každém z nás, jen řetěz každého je jinak silný a dlouhý. A myšlenka v lepší svět je vždycky nebezpečná a přinese lidem víc bolesti než užitku. Toť můj názor. Ono... historie nám může být dobrou učitelkou.

Tak to skutečně bylo k zamyšlení!

(Bezinka, 6. 1. 2013 20:04)

Nejprve ke kapitole... Arianu píšeš vážně moc dobře, je tak živá a skutečná. Člověka její pocity hluboce zasáhnou. Ovšem musí být hrozné, když člověk tuší svůj konec. Jinak naše 'milé' chlapce jsem si jako vždy užila. Nádherně to mezi nimi jiskří a už už jsem měla pocit, že jeden druhého políbí, ale ovládli se :D. Každopádně při čtení zapomínám jaký Gellert je, vidím jej jen jako atraktivního mladíka a kolikrát jsem se přistihla, že bych jim to přála... Ještě, že jsi autorkou ty :-).
K otázkám...
Rozhodně temná stránka je v každém z nás, a na nás záleží nakolik jí dokážeme zvládnout. Samozřejmě k tomu napomáhají i jiné faktory, jako je rodinné zázemí, společnost, ve které se pohybujeme, vliv ostatních jedinců. Přesto nikdo není jen bílý nebo černý.

Jednou kdosi řekl: "Když se kácí les, létají třísky." Bohužel vždy jsou oběti, neboť další moudrá věta: "Nejsou dokonalé skutky, pouze dokonalé úmysly," hovoří za vše. Už ani nevím kdo ji vyslovil, ale stačí se ohlédnout do minulosti, ono na každém režimu bylo hodně dobrých úmyslů, dobrých myšlenek, a jak toho lidé dokázali zneužít ve svůj prospěch. Takže 'větší dobro' vždy přinese oběti.

Krásná kapitola, Máto. Těším se za týden.

K zamyšlení

(Sophie, 6. 1. 2013 17:22)

K první otázce, popravdě věřím, že v lidech je to dobré jak to zlé, každý má dobrou a světlou stránku a vše záleží na tom jak byl člověk vychován a také jak se případně ovládá, či neovládá.
K té druhé otázce na zamyšlení to tedy opravdu je, ale neobjetovali se takto pro vyšší dobro v historii už celé armády, když vojevůdci chtěli zbudovat lepší svět. Možná za vyšším dobrem, je vždycky touha činnit dobro, ale prostředky by měli být takové aby se s toho vyššího dobra nestalo ještě větší zlo.
Jo a mezi mladíky to vážně jiskří. :) Těším se na další nedělní kapitolku :)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA