Jdi na obsah Jdi na menu
 


14. Cikáni

13. 1. 2013
 

 

Loreena McKennitt – Tango tu Evora

Slunce se pomalu nořilo za obzor a posledními měkkými paprsky se loučilo s listím, které tiše maloval podzim do všech barev, jež znal. Stromy šuměly podvečerním vánkem a kolem bystřiny, protékající lesem, se tvořily první kotouče mlhy. Vzduch voněl hlínou, listím a tlející travou. Ptáci ještě občas zazpívali písničku létu na rozloučenou, než odlétli do svých zimovišť.
Mlha se ovinula kolem nohou dvou klusajících koní, aby je vzápětí zase propustila do rudé sluneční záře. Dva jezdci ale nevnímali krásy okolní přírody. Plavovlasý mladík s úsměvem sledoval snažení svého přítele, který se úporně snažil udržet na vysoké ryzce.
Houuu momche, houuu bavno! To stačí, Albusi, ať si nevytlučete zuby,“ rozesmál se Gellert a přitáhl otěže černému hřebci, který neochotně přešel do kroku a pohodil jemnou hlavou.
„Hou, malá, hou,“ vydechl s úlevou Albus, když klisna zpomalila otřel si rukou zpocené čelo a zhluboka nadechl chladný vzduch.
„Chcete mě zabít?“ zahučel. Zamračil se na svého společníka, a když si všiml jeho pobaveného úšklebku, neodpustil si uštěpačnou poznámku: „Hlavně, že se dobře bavíte!“
Gellert stěží přemohl smích: „Šlo vám to, jde jen o to, naučit se ovládnout vlastní pohyb, chce to jen cvik. Uvidíte, za chvíli to zvládnete a cval je mnohem příjemnější,“ zašklebil se Gellert, sledoval nesouhlasný pohled svého společníka a koutky mu znovu cukaly, jak přemáhal pobavený smích.
„To bych si raději odpustil, dnes toho bylo dost, nemyslíte?“ zabručel Albus a tázavě zvedl obočí. Nedokázal ale už udržet vážnou tvář a úsměv se pomalu začal vkrádat i na jeho obličej. Gellertovu veselí nikdy nedokázal dlouho odolávat.
Chvíli jeli mlčky. Albus po očku sledoval plavovlasého mladíka. Jeho ostře řezaná tvář zjemněla v zapadajícím slunci, oči žhnuly světlem končícího dne. U Merlina, proč ho tolik přitahoval? Polkl a stiskl zuby. Gellert vycítil jeho pohled, trhl hlavou a zadíval se mu do očí. Po tváři se mu rozlil široký úsměv. Albus ho opětoval a uhnul očima. Snažil se přemoct vzrůstající napětí. Cítil na sobě jeho upřený pohled a snažil se na sobě nedat nic znát. Když Gellert promluvil, poplašeně sebou trhl.
„Přemýšlel jste o tom, co jsme probírali posledně?“
Albus se pousmál a tiše odpověděl: „Takže to nebyl žert?“
„Ne, myslel jsem to zcela vážně. O takovýchto tématech zásadně nežertuji,“ sledoval ho pozorně mladík.
"Je to smělý plán, musím přiznat, že i lákavý. Je ale reálný? Jak byste chtěl dosáhnout tak vysokého cíle?“ opětoval jeho pohled Albus a zachmuřil se.
„Jste příliš skromný, Albusi, naše nadání není zanedbatelné. A existuje něco, co by nám mohlo pomoci. Pokročil jste s překladem textů, které jsem vám přinesl?“
„Ano, něco jsem stihl přeložit. Texty se zmiňují o několika hůlkách, silných hůlkách, jejichž historie je ale velmi krvavá. Hůlka Osudu, hůlka Smrti a další.“
„A co když je to jen jedna hůlka?“ povytáhl Gellert obočí a přitáhl koni otěže, protože se znovu snažil naklusat.
 Albus zamyšleně nakrabatil čelo. Gellert věděl, že kdyby měl volné ruce, promnul by si kořen nosu.
„Jedna hůlka?“
„Ano, Bezová hůlka nebo také Prastará hůlka. Nejmocnější hůlka, která byla kdy vyrobena,“ usmál se široce Gellert.
„Bezová hůlka? Co je zač?“ ten název mu byl matně povědomý, ale nemohl si vzpomenout, kde jej slyšel nebo kde o něm četl.
„Podle legendy ji stvořila samotná smrt,“ zkoumavě ho sledoval Gellert.
Albus se zasmál: „Tomu přeci nevěříte.“
„Ne, samozřejmě, ale i pohádky mohou mít reálný základ, nemyslíte?“
Albus jen tázavě zvedl obočí.
„To je na delší vyprávění někde v klidu, teď bychom si mohli ještě zaklusat, co vy na to?“ ušklíbl se Gellert a dřív, než mohl Albus zareagovat, pobídl koně do klusu. Albus jen zavrtěl hlavou a následoval jeho příkladu. To ale Gellertovi nestačilo, když jej vysoká klisna dohnala šlehl po Albusovi pobaveným pohledem.
„Co říkáte, zacváláme si? Postavte se do třmenů lehce se předkloňte, chytněte se hřívy a povolte otěž! Hej, hop, jdi!“ zahulákal plavovlasý mladík. Al Ramah se s radostným zaržáním rozeběhl a Albus s vědomím, že dělá nehoráznou hloupost povolil otěž a nechal klisnu nacválat. Když se vzpamatoval z náhlé změny pohybu a popadl dech, musel s radostí uznat, že Gellert nelhal. Snažil se udržet rovnováhu a vítr mu cuchal vlasy. Měl chuť se rozesmát. Všiml si, že Gellert zastavil poblíž a pozoruje něco v dálce. Nechal klisnu dojít nedaleko a přitáhl otěž. Hlava se mu ještě točila a popadal dech, když dojel k němu. Mladík si ho všiml a široce se usmál, když zaregistroval jeho výraz. Pak ale zvážněl.
„Co je to?“ zeptal se se zájmem a ukázal na několik krytých vozů na louce a stoupající pramínek kouře.
„Nevím, podíváme se?“
Gellert jen kývl a pobídl koně. Pomalu se blížili k vozům a již dobře viděli, jak se kolem nich pohybuje několik mužů a žen. Muži vypřahali statné koně a ženy vynášely z vozů velké hrnce.
Tsiganite,“ pousmál se Gellert, a když Albus tázavě zvedl obočí, zamyslel se a hledal správné anglické slovo.
„Myslím, že vy jim říkáte cikáni... kočovníci.“
Albus kývl a matně si vzpomněl na studium mudlů, kde se o nich zběžně učili. Před očima měl svou poznámku v zápiscích. „Kočující divocí mudlové snědé pleti, občas se mezi nimi vyskytují jedinci s magickými schopnostmi. Jejich magie je ale spontánní a nevypočitatelná, stejně jako jejich chování a jednání. Kočují v rodinných skupinách a někdy předvádějí kejklířská, taneční nebo divadelní vystoupení za úplatu.“
Všiml si jich vysoký vousatý muž v širokém klobouku a pozoroval, jak se blíží. Albus si ho pečlivě prohlédl. Jeho přimhouřené temné oči ho znervózňovaly a chtělo se mu otočit koně a jet zpět k Derwisforthovu sídlu. Gellert se ale pousmál a zamával rukou.
„Dobrý večer.“
„Dobrej,“ zabručel muž a stále se tvářil podmračeně, „co pánové jako vy pohledávají tady?“ měřil si oba jezdce nedůvěřivě.
„Nepřijeli jsme ve zlém, jen jedeme okolo a zajímá nás, co se bude dít. Mám rád vaši hudbu.“
Mužova tvář se rozjasnila, oči ale stále prozrazovaly podezřívavost a potměšilost. Albusovi se zblízka nelíbil o nic víc než z dálky. Viděl, jak si přitiskl ruku na prsa a hluboce se uklonil.
„Pak pánové, račte sesednout a přisednout si k nám, k ohni,“ ukázal mezi vozy, kde se již vzdouvaly vysoké plameny a olizovaly velký kotel zavěšený na trojnožce. Při tom znalecky hodnotil Gellertova koně. Ten si ho nevšímal a otočil se na svého společníka.
„Co říkáte, Albusi, posedíme chvíli?“ trhl hlavou k ohni a tázavě zvedl obočí.
Albus dojel až k němu a tiše zašeptal: „Ten chlap se mi nelíbí, přemýšlí jak nás oškubat.“
Gellert se jen zasmál. A spiklenecky na něj mrkl. Pak seskočil z koně a uzdu podal muži. Z kapsy vytáhl minci a s významným úsměvem mu ji vložil do dlaně. „Postarej se nám o koně a přines k ohni nějaké víno,“ rozkázal pevně.
„Jistě, pane, k vašim službám,“ sklonil se znovu muž a chtivě stiskl minci v dlani. V očích se mu zablesklo a hvízdnutím přivolal podsaditého mladíka. Něco na něj křikl podivným jazykem a předal mu uzdu.
Albus neochotně sesedl a nechal mladíka, aby odvedl klisnu nedaleko k ostatním koním, kteří pili z velkých věder. Gellert se na něj široce usmál a pokynutím ruky ho vyzval, aby ho následoval. Když k němu došel, vzal ho přátelsky kolem ramen a Albusovi se málem podlomila kolena.
„Nebojte se, toho, kdo je štědrý, neokradou,“ usmíval se Gellert. Všiml si Albusovy nejistoty a ušklíbl se. Spustil ruku a poplácal ho po rameni: „Pojďte, není se čeho bát.“
Albus jen nesouhlasně zavrtěl hlavou a následoval ho k ohni.
„Pánové, posaďte se, tady John vám zahraje, posaďte se jako doma, Mary, přines víno,“ ukláněl se úslužně fousáč a směroval je k ohni. Gellert mu hodil další minci a muž ji obratně v letu chytil. Albus se pousmál, on sám s sebou peníze neměl, ani mudlovské, ani kouzelnické. Neměli moc na rozhazování. Nechal se usadit k ohni a štíhlá snědá dívka mu s úsměvem podala velký měch s vínem. Poděkoval jí pokývnutím hlavy a ochutnal. Bylo silné a nepochybně kořeněné, ale musel uznat, že lahodné. Děvče zavířilo dlouhou rudou sukní a ustoupilo o několik kroků, aby mohlo předat měch Gellertovi. Ten si ji zkoumavě prohlédl od šátku, který měla ovázaný kolem hlavy, aby držel bujné havraní kadeře, přes pestrý šál zakrývající její štíhlá ramena a útlý pas až k bohatě vyšívanému lemu široké sukně. Cikánka se opřela bosou zaprášenou nohou o kládu, na které mladík seděl a s vyzývavým úsměvem se sklonila, aby mu mohla podat měch.
Gellert se zadíval na Albuse, a když se jejich pohledy střetly, široce se usmál. Albus se zhluboka nadechl a stejně nedokázal přemoct plíživé horké vzrušení, které se mu rozpínalo z podbřišku a ovíjelo se mu kolem krku. Zamrkal a zahleděl se do ohně. Plameny ale nedokázaly zahnat to vtíravé nebezpečné, s čím marně bojoval. Pevně zavřel oči a promnul si je prsty.
Gellert s uspokojením přijal měch a mrkl na dívku. Ta se pousmála a přivřela oči, které se zaleskly odraženým ohněm. Mladík se s chutí napil a ona pomalu houpavě obešla oheň. Drobný šlachovitý mužík přinesl housle a potměšilý vousáč vytáhl z vozu otřískanou kytaru. Když zazněly první tklivé tóny, život v táboře jako by se zastavil. Ramenatý mladík se objevil v kruhu světla kolem ohně s basou a starší žena zahrála na podivnou píšťalu.
Houpavá pomalá melodie se nesla krajinou, na kterou pomalu padala tma. Štíhlá dívka vytáhla z kapsáře ukrytého pod sukněmi malou tamburínu a příjemným altem začala zpívat v jazyce, který Albus neznal. Ač slovům nerozuměl hudba ho dojímala. Vždycky hudbu miloval. Zavřel oči a nechal se unášet na houpavých harmoniích. Zapomněl na čas, zapomněl na okolní svět, melodie ho objala svými něžnými křídly a unášela jeho mysl do snění. Oheň ho hřál do tváře a stále na sobě cítil Gellertův pohled. Pousmál se a otevřel oči. Jejich pohledy se znovu střetly a hnědé i modré oči zářily odleskem divokých plamenů. Píseň pomalu skončila a odezněla do krajiny.
Nedaleko Albuse se usadila podivná žena. Obličej měla zbrázděný hlubokými vráskami, z pod rudého šátku jí splývaly dlouhé šedé vlasy. Na zádech měla velkou ovčí kůži, ale co jej nejvíce znepokojovalo, byly její oči. Byly prázdné, ale přesto vědoucí, plné porozumění. Uvědomil si, že musí být slepá, přesto ho ale propalovala pohledem.
Nasucho polkl a odvrátil od ní oči. Znervózňovala ho. Promnul si kořen nosu. Zatoužil odjet, ale Gellert se evidentně neměl k odchodu. Znovu přijal měch od vysoké dívky a s chutí se napil. Albus ho sledoval skrz oheň. Viděl, jak si zapálil dýmku a labužnicky potáhl. Znovu uhnul pohledem a zahleděl se na hudebníky. Všiml si, jak se dívka přitočila k muži s kytarou a zašeptala mu pár slov do ucha. Ten se široce usmál a kývl hlavou. Cikánka drobnou rukou zabubnovala na tamburínu a ostatní nástroje spustily postupně ve stejném rychlém rytmu.
Dívka rozvlnila své pružné tělo a zavířila širokou sukní. Rychlým pohybem hodila tamburínu i barevný šál starší ženě, která ihned rozezněla koženou blánu prsty a se smíchem se obezřetně přidala k tanci. Děvče se s úsměvem roztočilo a odhalilo drobné nohy podupávající do rytmu. Ladně zvedlo ruce a oddalo se plně pohybu. Albus musel uznat, že na ni byl pěkný pohled, když rozhýbala boky v divokém tanci, do rukou uchopila sukni, aby jí mohla roztáhnout do stran a rozvířit rudou látku ve velkých vlnách. Zatočila se na zdupané trávě a prohnula v zádech. Zabloudil pohledem ke Gellertovi, a když si všiml, jak zálibně děvče sleduje, nečekaně se mu stáhl žaludek. Odvrátil oči a zahleděl se do ohně.
„Smí vám, pane, stará Amer číst z ruky?“ Albus sebou trhl, když na něj stará žena promluvila skřípavým hlasem. Tázavě na ni pohlédl a chtěl se odtáhnout, ale něco v ní mu to nedovolilo.
„Nemám peníze,“ odpověděl tiše a polkl.
„Amer nechce peníze, Amer chce odpovědi. Chce mladý pán číst z dlaně? Amer umí předpovídat budoucnost, umí číst z kouzelných čar,“ roztáhla stařena ústa ve šklebu, který snad kdysi býval úsměvem. Albus se ošil, nikdy věštění nedůvěřoval, bylo pro něj příliš neuchopitelné. Žena ale stále přitahovala jeho pohled. Nakonec, snad ani ne ze své vůle, zvedl levou ruku a nechal si ji sevřít kloubnatými pařáty. Ta podivná osoba vrásčitými prsty zkoumala jeho dlaň i hřbet ruky.
„To je zvláštní ruka. Pán je zvláštní, jiný. Cítím velikou sílu, velikou. Je ve vás hodně, ale jste na rozcestí, mladíku. Na velkém a důležitém rozcestí. Musíte volit, mezi světlem a temnotou. Ať vykročíte kamkoliv, nebude už návratu. Dobře promýšlejte své jednání, protože smrt číhá na nečekaných místech, čeká tam, kde byste ji nikdy nehledal,“ žena se odmlčela a upřela na něj nevidoucí oči a Albus nervózně polkl.
„Vaším osudem je muž,“ pokračovala stařena a ztišila hlas, „muž, který vás neopustí po zbytek života, muž na kterého nikdy nezapomenete, kterého můžete buď milovat, nebo nenávidět. Jste rozdílní, opační, nevypočitatelní, spolu získáte zkázu, spolu získáte vítězství. Každý sám budete trpět, ale setkáte se znovu, až se osud naplní.
To, co vám uteče mezi prsty, možná najdete v dlaních, mladíku. Zvláštní ruku máte. Čtu v ní moudrost i šílenství, lásku i nenávist a dlouhý nešťastný život, plný ztrát a intrik. Máte před sebou velkou úspěšnou budoucnost, naplněnou bolestí.“
Albusovi se zadrhl dech a po zádech přeběhl mráz. Ženiny kloubnaté pařáty jako by ho pálily, jak pevně svírala jeho ruku a přejížděla prsty v dlani. Opatrně ji vyprostil a zahleděl se na ni. Připadalo mu, že ho propaluje pohledem nevidoucích očí a nervózně se ošil, když znovu promluvila.
„Teď se Amer bude ptát, mladý pane. Jste kouzelník, že?“
Albus zalapal po dechu. „Jak... jak, to víš?!“
Stařena se skřípavě zasmála: „Amer je ta, která ví, pane. Amer umí nejen číst v rukou. Vaše magie je mocná, pane, Amer ji cítí. Řekněte mi pravdu, pane. Kouzelníci stále žijí, stále přetrvávají.“
Albus naprázdno otevřel ústa a zase je s klapnutím zavřel. Světu kolem jako by někdo vypnul zvuk. Neslyšel nic, jen stařenin chrčivý dech a prudké tepání svého srdce.
„A... ano, kouzelníci žijí v utajení. Proč to chcete vědět, stejně se k nim nedostanete!“ zavrčel a vlasy v zátylku se mu zježily.
Žena z něj nespouštěla nevidoucí prázdné oči a znovu roztáhla vrásčitá ústa v úsměvu. „Amer nepotřebuje vědět kde, Amer potřebuje vědět, že jsou, Amer najde vše, i když je slepá,“ rozesmála se, pomalu vstala, a s tím jako by se Albusovi vrátil sluch. Znovu k němu dolehla rychlá hudba, zpěv i veselý hovor kolem ohně, praskání páleného dřeva. Ještě chvíli nepřítomně sledoval její pajdající siluetu, než zmizela v jednom z vozů.
Byl zmatený z toho, co mu řekla, její věštba mu nedávala smysl. Nedokázal svou přísnou logikou najít smysl v jejích slovech. Jediným, co pořádně pochopil, bylo, že jeho osudem je muž. Při tom uvědomění se ho znovu zmocnilo nezvané napětí. Aniž by chtěl, znovu se jeho pohled stočil ke Gellertovi, který ho zkoumavě pozoroval. Polkl a přes plameny ohně vnímal ty divoké oči, oči šelmy, dravce, které ho propalovaly tím nesnesitelným vášnivým žárem. Viděl, jak se pousmál a potáhl z dýmky. Uhnul pohledem a znovu se zálibně zadíval na tanečnici, která se krok za krokem, otočku za otočkou blížila a s cílevědomou výzvou v očích lákala mladíka k tanci. Sledoval, jak se rozesmál, vyklepal dýmku o kmen a shodil jezdecké sako. Nechal se vytáhnout na nohy a roztočil ji. Zasmála se a přitáhla si jeho dlaně na boky a prohnula pružné tělo. Gellert si ji přitáhl k sobě, pevně chytil její ruce a znovu ji vedl k otočce, při které se její dlouhá sukně ovinula kolem jeho nohou.
Ostatní obyvatelstvo tábora se shromáždilo kolem, někteří se přidali k tanci, někteří stáli, zpívali a tleskali do rytmu. Albus nedokázal odtrhnout pohled od Gellerta a tanečnice. Sledoval, jak se jeho pevné paže ovinuly kolem jejího pasu. Jak se k němu ta dívka tiskne, aby ho mohla zase opustit. Vířící sukni, jeho pevné přesné pohyby, ladnou cílevědomost dívčina těla. Sžíravé vzrušení ho začalo znovu naplňovat, ale s ním ještě něco. Něco temného, plíživého. Nechuť, vztek. Pevně stiskl rty a zavřel oči. Promnul si kořen nosu a zaskřípal zuby, nevšiml si, jak po něm Gellert šlehl pohledem. Už nechtěl vidět nic, chtěl pryč. Když k němu přistoupila starší žena s měchem vína, jen zavrtěl hlavou a rázně vstal. Rychle došel k ryzé klisně a vyškrábal se do sedla. Celé jeho nitro řvalo tím divokým vzteklým zvířecím řevem. Toužil být pryč, daleko, křičet do noci, tlouct hlavou do zdi. Nechápal, co se to s ním děje.
Aby trochu ulevil svým rozdivočelým pocitům, pobídl klisnu a povolil jí otěže. Vlastně nevěděl, proč to dělá, ale chytil se pevně hřívy a pobízel dál, dokud se neřítila rychlým cvalem. Cítil ostrý vítr ve tváři, který mu vehnal slzy do očí. Plně se odevzdal koni a důvěřoval jeho instinktům. Nechal ji cválat stmívajícím se krajem a snažil se přemoci v sobě ty nezvladatelné vášně. Přenechat je větru, který mu svištěl v uších. Ony se ale nenechaly odehnat a zakusovaly se mu do mysli, do srdce, do plic, které postrádaly vzduch. Stále se mu chtělo křičet, dusil to všechno v sobě a měl pocit, že ho všechny ty nezvané pocity rozsápou.
Nemohl vidět, jak Gellert odstrčil dívku, když si všiml, že zmizel. Jak popadl sako a s úsměvem jí vtiskl několik mincí do drobné dlaně. Jak vyskočil na koně a rozjel se v jeho stopách.
Příliš brzy zazněl klapot kopyt na rozlehlém dvoře ve stájích. Příliš brzy klisna zastavila a zhluboka oddechovala. Příliš brzy ho vytrhl z pevného sevření pocitů hluboký mužský hlas.
„Dobrý večer, pane, je všechno v pořádku?“
 Zatřásl hlavou, aby si pročistil myšlenky a zadíval se na muže, který chytil koně za uzdu. „Ano, jistě, pan Grindelwald se zdržel, přijede později,“ namáhavě slezl, a když dopadl na zem, bolelo ho celé tělo. Nevšímal si, jak ho muž zkoumavě pozoruje, a nejrychleji, jak byl schopen, vyšel k bráně. Ten nezvladatelný vztek ho stále naplňoval, pohlcoval. Nevyznal se v sobě, nedokázal to pochopit. Nedokázal se v tom vyznat. Jakmile vyšel z brány rozlehlého sídla, přemístil se k jejich domku.
Nedlouho po tom, co doznělo prásknutí vběhl do dvora další kůň. Plavovlasý jezdec pružně seskočil a křikl na vykuleného muže.
„Pan Brumbál už je tady?“
 „Ano, ale před chvílí odešel, ještě ho jistě zastihnete...“
Gellert už ho neposlouchal a vyběhl z brány. Rychlým krokem vyšel za zeď, která obklopovala rozlehlé zahrady a rozhlédl se. Nikde nebylo ani živáčka. Opřel se o rám brány a usmál se. Pak se pomalu otočil a rázným krokem se vrátil do stájí, aby obstaral koně.
 
  Albus stál a třásl se po celém těle. Rukama zaťatýma v pěst se opíral o stůl a nevnímal blikotavé světlo petrolejky. Chvěl se potlačovanými pocity, vztekem, který ho ne a ne opustit. Pevně zaťal zuby a oběma rukama popadl polstrovanou bednu, ve které skladoval optické sklo a mrštil jí na stěnu, kde se s třeskem rozbila a střepy se jako zvonivý vodopád rozlétly po zemi.
 „Ale...“ zaslechl za sebou známý hlas a syčivě vydechl. Měl sto chutí po něm skočit a... co vlastně, uhodit ho? Políbit? Merline!
 „Měl jsi pravdu, angličané dokáží překvapit, na povrchu chladní a rezervovaní, uvnitř vášniví.“
Albus sebou trhl a podmračeně se mu zadíval do tváře. Byl skrytý ve stínu, jen jeho oči žhnuly odraženým plamenem petrolejky a ještě něčím, něčím nebezpečnějším, lákavějším.
„Co po mě chceš?“ zachraptěl.
„Nic, ale ty něco chceš,“ ušklíbl se a vyšel do světla.
„Nech mě na pokoji, nech mě být!“ vykřikl, a přesto si přál, aby zůstal. Přál si to, i když se tomu zuřivě bránil.
Gellert se zářivě usmál: „Ty žárlíš!“ Postoupil o krok k Albusovi.
„Ne! Jak tě něco takového mohlo vůbec...“ nedořekl. Zajíkl se, když ho mladík pevně popadl za košili a přitáhl k sobě. Ucítil na tváři jeho dech vonící tabákem. Nasucho polkl a úporně se bránil pohledu do jeho očí, které lákaly, slibovaly, žádaly. Vzrušení ho naplnilo jako nezvladatelný výbuch tepla. Sípavě se nadechl.
„Nech mě, prosím, já nemohu, nechci...“ zašeptal téměř prosebně a zároveň si přál opak.
Gellert se jen usmál. Volnou rukou mu jemným tlakem zvedl obličej a zahleděl se mu do očí. Albus znovu polkl, když přiblížil svůj obličej těsně k jeho tváři a tiše zašeptal: „Vážně chceš, abych odešel?“
 
Albus se s výkřikem posadil v posteli. Merline, zapomněl si vzít lektvar! Nedokázal ovšem posoudit, jestli by mu vůbec pomohl. Třásl se a halena vlhká od potu ho studila na kůži. Promnul si obličej dlaněmi a syčivě vydechl. Bouře pocitů nadále ochromovala jeho myšlenky. Ale začínal převládat jeden. Uvědomění, které zahalovalo jeho vědomí, jeho rozháranou duši a přinášelo klid. Zavřel oči a stiskl zuby. Přitahoval a vzrušoval ho muž. Ta jistota ho naplnila, vtíravá myšlenka konečně pronikla jeho tvrdým rozumem a usadila se mu někde v podbřišku. Žhnula, pálila, naplňovala ho.
Nenáviděl se za to, hnusil se sám sobě, ale už se tomu nedokázal bránit. Už nedokázal racionálně odmítat to, co mu jeho nitro tak naléhavě sdělovalo. Zamrkal a zahleděl se do bílého stropu. Snažil se zahnat slzy bezmoci, zahanbení, nechuti.
Pomalu ulehl zpět na polštář. Nesmí se nechat zmanipulovat svým tělem, svou touhou. I když už věděl, už pochopil, co je jinak. Nemohl uvalit na svou rodinu další prokletí, další ránu. Zhluboka povzdechl zakryl obličej dlaněmi. Nesměl! Schoulil se pod přikrývkou do klubíčka, a pevně zavřel oči. Tu noc už ale neusnul.



Houuu momche, houuu bavno! - Houuu, chlapče, houuu, pomalu!
Tsiganite - cikáni
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Chlapci mi chyběli :-)

(Bezinka, 20. 1. 2013 17:08)

V prvé řadě se omlouvám za pozdní komentování, ale... Ježíšek nám nadělil ještě jedno pozdější překvapení (no skutečně jsem to nečekala, to se klukům a manželovi zase něco povedlo) a připravil nám úžasné lenošení u moře :D. Prostě paráda!

Ale teď už ke kapitole. 'Cikáni' se mi strašně líbili. Vůbec ta atmosféra byla velmi dobře zachycená a vtáhla mě do příběhu tak, že i mě se rozhořely tváře z ohně a vášnivého tance :-). Taky se mi moc líbila věštba, myslím si, že Albuse utvrdila v tom, co sám tušil. A jak tu píší děvčata... Gellert je prevít a viditelně si s Albusem hraje... a vychází mu to. No a konečně... další sen z kterého mi motýli víří v bříše.
Krása. Děkuji za příjemný podvečer a hned jdu na další :-).

Děkuji

(Máta, 17. 1. 2013 7:20)

Dámy děkuji za komentáře. Jsem moc ráda, že se kapitolka líbila.
Dančo jsem moc ráda, že zůstáváš věrná.
Těším se zase v neděli napočtenou :-)

Krásné

(Danča, 15. 1. 2013 7:50)

Výborná kapitola, skvěle vykreslená atmosféra. Taky jsem měla pocit, že s nimi tančím. Gellert je pěknej prevít... ale baví mě. Díky za kapču.

Jsem prostě okouzlená:D

(Sophie , 13. 1. 2013 13:41)

Tak po delší době, jsem si ke čtení pustila hudbu a udělala sem dobře, připadala jsem si jako bych tam vážně byla. Viděla Gellerta jak tančí a sama měla vztek na tu dívku, která tančila s ním. Klobouk dolu za tuhle kapitolku Máto :)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA