Jdi na obsah Jdi na menu
 


16. Hrob Ignotuse Peverella

26. 1. 2013
Loreena McKennitt – Incantation

Albus si oblékl svůj kabátec a přes něj přehodil cestovní plášť. Venku bylo chladno a podzim už se naplno přihlásil o vládu studeným větrem a plískanicemi. Vyhlédl oknem do zahrady. Ve tmě skoro ani neviděl stromy, které už téměř shodily listí. Bude ho muset uklidit, zachmuřil se v zamyšlení.
Pak se odvrátil od okna a prošel pokojem. Ještě tiše vešel do ložnice na kraji chodby a sklonil se nad spícím děvčetem, pousmál se ale vzápětí zvážněl. To, že se chystal odejít, nebylo správné a on to věděl. Narovnal se a promnul si obličej dlaněmi. Věděl to, a přesto se chystal pryč. Pohledem znovu sklouzl k Arianě, k její vážné drobné tváři a na chvíli zapochyboval, měl nutkání sundat plášť a zůstat. Nakonec jen zatřásl hlavou a opustil pokoj. Nemůže se přeci nic stát.

Pomalu kráčel ztichlou vesnicí k oprýskanému kostelíku s malým hřbitovem. Drobně mrholilo a studený vzduch ho chladil na tvářích. Jeho dech se srážel v obláčky páry. Všude byla tma, nepotkal ani živáčka, což bylo pochopitelné v pozdní noční hodině, jako byla tato. Chápal, proč Gellert chce prozkoumat hrob v noci. Vyhnou se tak pozornosti mudlů i zdejších kouzelníků.
Kostel už se před ním rýsoval proti temnému zataženému nebi. Snažil se přimhouřenýma očima prohlédnout stíny kolem něj. Když se od odrolené zdi odlepila postava v dlouhém plášti, pousmál se a vykročil k ní.
„Dobrý večer, Gellerte, čekáte dlouho?“ pozdravil polohlasem vysokého mladíka, který se na něj usmíval zpod širokého klobouku.
„Dobrý večer, Albusi, ne nedělejte si starosti, ještě jsem se rozhlédl po okolí,“ dotkl se krempy na pozdrav a vykročil k příchozímu. „Půjdeme?“ pokynul k malé brance ve hřbitovní zdi.
„Samozřejmě,“ souhlasil Albus a přidal se k němu. Společně vešli to tíživého ticha hřbitova. Albuse vždy udivovala podivná atmosféra, která hroby obklopovala. Měl rád tu mlčenlivou stagnaci času, která se skrývala za zdmi. Přistupoval k tomu místu s úctou k mrtvým, kteří zde spočinuli, kteří ve zdejší půdě zanechali své kosti. Chápal pokoru mudlů k pohřebištím a sdílel ji s nimi, na rozdíl od jejich pošetilé víry.
„To je on,“ zašeptal Gellert a rozsvítil svou hůlku. Matné modré světlo sklouzlo po vlhkém pískovcovém náhrobku. Byl stářím omšelý a oprýskaný, ale stále na něm bylo patrné ono trojúhelníkové znamení.
Albus kývl a sledoval mladíka, jak prošel mezi hroby a sklonil se nad letitým kamenem. „Když dovolíte, podíval bych se dříve k matčinu hrobu,“ promluvil tiše, a když Gellert kývl, vykročil znovu po cestičce. Brzy ho našel a skloněnou hlavou vzdal úctu ženě, která pro něj tolik znamenala. Mávnutím hůlky vyčaroval věnec z chvojí a břečťanu a položil jej k náhrobku. Kdyby tak matka mohla žít, kdyby tu byla. Sevřel prsty kořen nosu v bolestné touze. Ale kdyby tu byla, nebyl by tady, byl by v Evropě a nikdy by nepoznal Gellerta. Téměř proti své vůli stočil pohled k světélku, které se pomalu pohybovalo kolem starého hrobu. Všiml si, jak se světlo odráží v jeho tváři, jeho soustředěného výrazu, dlouhých prstů, které centimetr po centimetru zkoumaly kámen. Zatřásl hlavou a zavřel oči, aby zahnal nevítané šimravé napětí. Nakonec pomalu vykročil zpět a protáhl se k náhrobku.
„Našel jste něco zajímavého?“ zašeptal a sklonil se nad mladíkem, který ve dřepu rukama zkoumal patu kamene v místech, kde se nořil do vlhké hlíny.
„Tady je to nejsilnější, posvítíte mi prosím? Potřeboval bych obě ruce.“
„Jistě,“ Albus tichým Lumos rozsvítil svou hůlku a sklonil se nad kamenem.
„Děkuji, tak to bude lepší,“ letmo pohlédl na svého společníka a usmál se. Albus se pohodlně opřel o náhrobek a sledoval jeho dlouhé prsty, jak zkoumají každý centimetr hrubého vlhkého povrchu.
„To je zvláštní, je tu...“ nedořekl.
„Je tu někdo?“ přerušil ho chraplavý hlas od hřbitovní branky. Než se Albus stihl vzpamatovat, popadl ho Gellert pevně za plášť a strhl za náhrobek. Dvojí tiché Nox zahnalo matné světlo a prostor potemněl. Albus se opatrně posbíral ze země, kam s žuchnutím dosedl a přikrčil se za kamenem. Připadal si jako malý kluk nachytaný na třešních. Musel se té představě usmát. Jeho pohled se střetl s Gellertovým. I on zadržoval smích. Ve tmě jasně viděl jeho jiskřící oči, které ho z blízka pozorovaly. Zajíkl se, když si uvědomil jeho těsnou blízkost, cítil tu zrádnou vůni tabáku, která mu obluzovala mysl. Stiskl zuby a odvrátil pohled.
Gellert se nepřestával usmívat. Všiml si, jak po cestičce šouravě pajdá shrbený muž, svítí velkou lucernou a brblá si do řídkých mastných vousů: „Prevíti! Děcka nehorázný, to si je nemůžou hlídat?! Lítat po nocích po hřbitově!“
Gellert se ušklíbl a Albus zašeptal „Správce, to se...“ nedořekl, protože mu jeho společník s tichým syknutím zakryl ústa dlaní. Starý mudla se totiž otočil a zkoumavě si prohlížel starý hrob. Pak se konečně odvrátil a odcházel.
Albus vykulil oči překvapením a zadržel dech. Gellert vyhlédl ze za náhrobku, když se ozvalo prásknutí branky, ušklíbl se a zadíval se Albusovi do očí. Spustil ruku, položil ji mladíkovi na rameno: „Omlouvám se, ale slyšel patrně lépe, než jste předpokládal.“
„Ach ano, jistě, bylo to hloupé,“ nasucho polkl Albus a uhnul pohledem. Pak se zachmuřil: „Asi bychom se měli zaštítit kouzly, aby se znovu neobjevil, sice nevím, co by nám mohl udělat, ale tak budeme mít aspoň klid.“
„Máte pravdu, příteli, to mě vůbec nenapadlo,“ prsty stiskl Albusovo rameno, které stále ještě svíral a s úsměvem vstal. Albus ho napodobil, i když se mu ještě trochu třásla kolena. Ne strachem, ale tím proklatým vzrušením, které v něm vyvolal jeho dotek, jeho blízkost, kruci.
Zády k sobě chvíli tiše šeptali kouzla a cítili, jak je zahalila tichá neproniknutelná clona.
„Nuže, můžeme pokračovat,“ promluvil s širokým úsměvem Gellert a jeho hluboký hlas, který se nesnažil tlumit zněl až nepatřičně. Albus jen kývl a rozsvítil konec hůlky. Plavovlasý mladík se opět sklonil a pokračoval tam, kde ho vyrušil příchod muže.
„Tady, je tu puklina, dost široká, aby se tam...auuu, proklet!“ prudce sebou škubl, až mu spadl klobouk a mával rukou. Obličej se mu zkřivil bolestí.
„Co se stalo?“ tázavě zvedl obočí Albus.
„Ale, něco tam je, ale když jsem to chtěl vytáhnout, něco to udělalo, jako výboj, či co, sgan!“ v matném světle si zamračeně prohlížel svoje zarudlé prsty, kde se začínaly tvořit velké puchýře. Mávl hůlkou z jejíhož konce vytryskla voda a chladil si popálená místa.
„Co to bylo?“ zkoumavě ho pozoroval Albus a stáhl obočí v zamyšlení.
„Nevím, něco malého kulatého. Bylo to hrubé, jako pecka, nebo semeno,“ tiše vysvětloval a mezi tím usykával bolestí.
Albus se nadechl a chtěl něco říct, ale zarazil se a s pusou otevřenou v náznaku slova, zíral na zadní stanu kamene, kde se pomalu rýsoval stříbřitý nápis. Gellert strnul a proud vody z jeho hůlky ustal. „Za vsichki prokŭlnatite mag’osnitsite, kakvo e to?“ vydechl a vykulil oči.
Albus se zachmuřil, „To je báseň, ale psaná starým jazykem, starou galštinou,“ stáhl obočí v soustředění a pozorně četl každé slovo.“
 

„Tak jsme právě dopátrali, příteli. Z galštiny neznám ani slovo,“ nakrčil nos Gellert a sebral klobouk, prohrábl si vlasy a znovu si ho zachmuřeně nasadil.

 

„Buďte trpělivý a vydržte chvíli,“ pousmál se Albus, aniž by zvedl oči od nápisu, potichu si mumlal, sevřel prsty kořen nosu a zavřel oči v bolestném soustředění. Chvíli tam stál a Gellert nervózně přecházel kolem. Když oči znovu otevřel a vítězně se usmál, tázavě ho pozoroval. Konečně rozeznal ve tmě jeho výraz a i jeho ústa se roztáhla v širokém úsměvu. Chtěl něco říct, ale Albus začal nahlas předčítat:

Stůjte, poutníci, a poslyšte,
moudří jste a mocní,
samu Smrt přelstili jste,
ta před vámi pokorně se sklání.

Nuž nastavte dlaň,
přijměte můj dar,
a pyšni buďte naň,
neb Smrt rozřeší každý svár.“

„Znáte Galštinu?“ pousmál se Gellert, vzápětí se ale zamračil. „Co to znamená?“
„Matka mě ji naučila,“ usmál se. „Zatím nevím, co by to mohlo znamenat, nechte mě chvíli přemýšlet,“ přikryl si Albus dlaněmi obličej. Pak spustil ruce a přeměnil několik spadaných listů na pergameny a malý klacík na brk. Položil je na vedlejší hrob a napsal přeložený text. Gellert mu nahlížel přes rameno, obličej stažený v zamyšlení. Bolest tepající v popálených prstech nevnímal.
„Nesouvisí to nějak s tím příběhem? S tou bajkou?“ zazněl do prodlužujícího se ticha jeho hluboký hlas, až sebou Albus trhl překvapením. Vzhlédl, ale vzápětí se znovu sklonil, pak se rozzářil úsměvem: „Ano, máte pravdu, je to jednoduché, ale jak dál?“
„Co zkusit odpovědět? Nejstarší z bratrů chtěl hůlku. Byl první,“ narovnal se Gellert a zadíval se na náhrobek: „Chci mocnou hůlku!“ nestalo se ale nic.
„Tak jednoduché to patrně nebude,“ prohrábl si Albus prsty vlhké vlasy a znovu se zamyslel, pak sepsal několik slov, některá škrtl a přepsal, dlouho přemýšlel. Gellert mu tiše četl přes rameno:

Ty, Smrti, mocná a silná,
dej mi hůlku ještě mocnější,
která sváry lépe než ty sama,
svou mocí rozřeší.“

Pousmál se a sledoval, jak si je vedle přeložil do galštiny. Ustoupil, když vstal a poslouchal, jak přečetl text. Chvíli se nedělo nic, pak se ale nápis na hrobu změnil. Albus se do něj začetl a pomalu si zapisoval překlad. Když měl hotovo, přečetl ho nahlas:

Tu máš, synu,
hůlku bezem protkanou,
nechť tvou pevnou ruku,
plní silou nesmírnou.

A ty, milý poutníku?“

„Další relikvií je kámen vzkříšení,“ promluvil tiše Gellert a Albus jen kývl a dal se znovu do psaní. Na pergamenu pomalu přibyla další slova:

Ty, Smrti, pevná a neústupná,
slyš mé přání jediné,
dej ať moje myšlenka pouhá,
na svět povolá mrtvé.“

Když text přeložil a přečetl nahlas, nápis se opět změnil. Znovu si ho zapsal a přečetl Gellertovi:

Tu máš, synu,
kámen z vody omletý,
ten vrátí mrtvé životu,
jen třikráte jím otočíš.

A ty, poslední poutníče,
vyslov přání své!“

Ten se pousmál s tiše sledoval, jak začal znovu psát:

Ty, Smrti, proradná a zrádná,
nevěřím tvým sladkým slovům,
chci odejít odtud, abys sama
schovala mě lstivým zrakům.“

Když ve tmě dozněl jeho hlas, promlouvající archaickým jazykem, nápis se znovu změnil:

Tu máš, synu nehodný,
vem můj plášť a jdi,
dříve než stisk smrti všemocný,
život z plic vytrhne ti.
*
Nuže, přistup, poutníku,
vydám ti svá tajemství,
řekni jen, co spatřit chceš,
kde najdeš mé poselství.“

Nahlas přeložil nápis a unaveně si promnul obličej: „Řekni jen co spatřit chceš, kde najdeš mé poselství? Říká vám to něco?“
Gellert se zamyslel. „Jsou to dary tří bratří...“ bezmyšlenkovitě si přejel zraněnými prsty po rtech a vzápětí usykl, „sgan, zatracené spáleniny... Příběh tří bratří je v Bajkách barda Beedleho, jak se to řekne galštinou?“ zkoumavě se zadíval Albusovi do obličeje.
„Jistě, jak jednoduché,“ pousmál se mladík, „a proto geniální,“ chvíli se zamyslel a pak vyslovil několik slov.
Nápis zmizel a chvíli se nic nedělo. Pak, když už oba mladí muži málem pocítili zklamání, vyrostla z té zrádné pukliny stříbřitá rostlinka, zvětšovala se a rostla, sílila a rozkládala své větve, až celý náhrobek pojal mohutný kmen, na kterém se jasně rýsovalo známé trojúhelníkové znamení. Albus zamrkal a zadržel dech v posvátné úctě. V zádech ho mrazilo, když sledoval rostoucí strom. Gellert tiše zaklel v rodném jazyce, jak si chtěl prohrábnout vlasy znovu si srazil klobouk z hlavy. Nechal ho ale ležet a nemohl odtrhnout oči od větví, které se roztahovaly do šíře. Oba kouzelníci ustoupili neschopni skrýt údiv nad neskutečným divadlem, které se před nimi odehrávalo. Když se rozložité větve obalily listy, aby vzápětí opadaly a změnily se na stříbřitý prach, který vyhasl, než se dotkl země. Strom se začal svraskávat a prohýbat, pukat a větve se ohýbaly až k zemi, až zbyl jen malý pahýl, který s tichým zasvištěním zmizel a okolí zahalila tma.
Oba mladíci stáli ještě chvíli tiše a vstřebávali to, co právě viděli. Nakonec do noci zaznělo Gellertovo tiché Lumos a matné světlo osvítilo okolí. Vykročil k náhrobku a světlo jeho hůlky osvítilo malou hladkou truhlici. Rychle se ohlédl na Albuse, který se už také opatrně přibližoval, a velmi jemně se jí dotkl prsty. Když se ujistil, že není nebezpečná, přejel dlaněmi po hladkém nezdobeném dřevě a pokusil se zvednout víko. Srdce mu zběsile tlouklo vzrušením, prsty se chvěly, cítil mocnou magii, která z truhlice vyzařovala. Nic se ale nestalo, víko nepovolovalo. Truhlice zůstala uzavřena. Zachmuřil se a klepl do ní hůlkou. Nic.
Albus se zájmem a stejným vzrušením sledoval jeho snažení. „Myslíte, že můžeme tu skříňku odnést? Nebylo by špatné ji prozkoumat někde v suchu a teple,“ zeptal se po chvíli, kdy se Gellert marně snažil otevřít víko.
Mladík trhl rameny a zachmuřil se. Opatrně sjel prsty pod její dno, usykl bolestí, když znovu zavadil o spáleniny na ruce a zabral. Byla sice těžká, ale s malou námahou ji zvedl.
„Počkejte, vezmu ji já, máte poraněnou ruku,“ zadržel ho Albus a schoval svou hůlku, posbíral pergameny a schoval je do kapsy. Zvedl truhlici a pomalu vykročil. Cítil v dlaních mravenčení, způsobené magií, kterou bylo dřevo truhly prosyceno. Všiml si, jak Gellert zrušil ochranná kouzla, sebral svůj klobouk a jeho kroky utlumila vlhká půda cestičky. Mlčky prošli brankou a vykročili přes vesnici. Plavovlasý mladík vytáhl dýmku a zapálil si, aby se uklidnil. Tabák zavoněl brzkým ránem a Albus zálibně natáhl jeho vůni.
Na bílém ciferníku hodin nad dveřmi hostince snadno rozeznali čas. Blížila se čtvrtá. Brzy mohli očekávat svítání. Když si Albus uvědomil, kolik je hodin, dopadla na něj únava, kterou předtím potlačilo vzrušení. Truhlice byla těžká a špatně se mu s ní šlo, přesto ale kráčel pevně dál.
„Můžeme ji nechat u vás? Nerad bych, aby ji našla tetička,“ zeptal se polohlasem Gellert po chvíli tiché chůze.
Albus sebou trhl, chvilku se zamyslel a kývl: „Ano, jistě, to by neměl být problém. Vím, kde ji uložit, aby se k ní nedostala Ariana. Můžeme ji tam nechat. Jen dnes už na pokusy o její otevření nemám sil.“
„Ano, samozřejmě, to chápu. Také jsem unaven, a přitom jste většinu odpracoval vy.“ Zkoumavě se na něj podíval Gellert a pak tiše s úsměvem pokračoval: „Netušil jsem, že píšete poesii.“
Albus se usmál: „Nenechte se mýlit, nepíši, to byla jen logická hra se slovy a významy, nic, víc.“
„Pak byste to měl zkusit,“ usmál se Gellert. „Smím vás doprovodit? Rád bych si ještě tu truhlici prohlédl na světle, než půjdu spát.“
„Samozřejmě, budu rád,“ pousmál se Albus. Mlčky došli k malému domku. Gellert obratně otevřel branku a podržel ji, aby mohl jeho společník projít. Pak klepl hůlkou do dveří, ustoupil a nechal Albuse vstoupit dovnitř. Rozsvítil hůlku a osvítil schody pod Albusovýma nohama, když stoupal ke svému pokoji.
Albus položil truhlici na stůl a úlevně vydechl. Gellert ho následoval a mávnutím hůlky zažehl petrolejku. Albus si zatím sundal plášť, prohrábl žhavé uhlíky v kamnech a přiložil několik suchých polínek.
„Nemáte hlad? Smím vám nabídnout nějaké občerstvení?“ sledoval, jak si Gellert svlékl plášť.
„Ano, přiznávám, něco k snědku by mi přišlo vhod,“ usmál se mladík a odložil klobouk. Albus automaticky sebral oba svrchníky, a než vyšel na chodbu, otočil se ještě ve dveřích: „Hned jsem zpátky, udělejte si zatím pohodlí, prosím.“
Když zmizel ve tmě, Gellert se usadil u stolu a z blízka si prohlížel truhlici. Byla hladká, bez jakéhokoliv zdobení. Neměla ani zámek. Prsty opět přejel po ploše víka a strnul. Ucítil pod citlivými konečky nerovnosti. Vzal petrolejku, přiblížil ji co nejvíce a její světlo odhalilo trojúhelníkové znamení, které téměř neznatelně vystupovalo. Usmál se a pokýval hlavou. Byl na správné cestě. Jasně cítil magii, která byla ukryta v truhle. Dnes už ale neměl dost sil, aby ji zkoušel otevřít, jen si ji zálibně prohlížel. Měl rád jednoduché a strohé věci, které nerušily jednotu tvarů svou přeplácanou zdobností. Prsty jemně přejížděl po hladkém dřevě a přemýšlel.
Dnes, díky Albusovi, udělal obrovský pokrok. Byl si dobře vědom, že sám by to nikdy nedokázal. Líbil se mu jeho klidný přemýšlivý přístup. Jeho odhodlání, se kterým řešil ten nelehký úkol. Usmál se pro sebe a chtěl si promnout bradu, ale když se dotkl kůže, usykl a trhl sebou. Zachmuřil se a prohlédl si na světle popálené prsty. Byly zarudlé a pokrývali je velké puchýře. Ušklíbl se nevesele a vyčaroval proud studeného vzduchu, aby bolestí tepající kůži ochladil. Moc to sice nepomohlo, ale alespoň tolik nepálily. Zadoufal, že tetička má dostatek hojivé masti. Alespoň, že si popálil pravou ruku a ne levou, může tedy bez problémů psát a kouzlit. Zaslechl kroky a zvedl hlavu. Pohledem provázel Albuse, který opatrně nesl velký podnos.
Gellert rychle vstal a sundal truhlici ze stolu. Albus tam položil tác a nalil kouřící čaj.
„Berte si,“ pokynul Gellertovi k talíři s nakrájeným pečeným masem od oběda a chlebem.
Ten se nenechal pobízet, obložil si poctivý krajíc a s chutí se zakousl. „Výborné, to vy sám?“ zvedl tázavě obočí, potom co polkl sousto, a když viděl, jak Albus s plnými ústy roztržitě kývl s širokým úsměvem hlavou, dodal: „Jste muž mnoha předností. Šťastná to žena, která vás získá.“
Albus vykulil oči, a jak se chtěl nadechnout, zaskočilo mu. Sípavě se rozkašlal. Gellert rychle odložil svůj krajíc na stůl, přiskočil k Albusovi, pevně sevřel jeho paži a druhou rukou ho několikrát praštil do zad.
Albus přestal kašlat a vzhlédl uslzenýma očima. „Příště si prosím schovejte podobné poznámky na dobu, kdy nebudu mít plná ústa, pokud se mě ovšem netoužíte zbavit,“ zasípěl s lehkou výčitkou a ještě si odkašlal, aby se zbavil pálení v krku.
„Omlouvám se, Albusi, to jsem nechtěl,“ usmíval se Gellert svým rošťáckým úsměvem a pevně mu sevřel rameno. „Netušil jsem, jaký efekt bude mít moje nejapná poznámka, a zbavit se vás věru nechci, co bych si bez vás počal.“
Albus nasucho polkl a uhnul pohledem. „Ach ano, to... děkuji... to je milé,“ zakoktal se a zvedl hlavu. Střetl se s Gellertovýma medovýma očima a objetí palčivého vzrušení na sebe nenechalo čekat. Uhnul pohledem, syčivě naplnil plíce vzduchem, kterého se jim náhle nedostávalo, a vyprostil se z jeho sevření. Bezmyšlenkovitě přešel po ložnici a automaticky zavřel dveře.
Gellert ho se stále stejným úsměvem pozoroval. „Jste v pořádku?“ zeptal se a v očích se mu zablesklo.
„Ano, jistě, jsem jen trochu unaven,“ promnul si Albus kořen nosu a vzhlédl. Snažil se přemoct mravenčení v podbřišku, a aby se zaměstnal, kousl do svého krajíce.
„Jistě, omlouvám se, měl bych jít, je pozdě,“ dojedl Gellert zbytek chleba, sebral svůj klobouk a vykročil ke dveřím.
„Ne, tedy... nechci vás vyhánět...“ trhl hlavou Albus. Pak ale rychle dodal: „Jak si přejete, vyprovodím vás.“ Vzal ze stolu petrolejku a vedl Gellerta po schodech dolů.
„Ještě jednou děkuji, Albusi, a zítra čekejte mou sovu. Dobrou noc,“ oblékl si svůj plášť.
„Není zač, rádo se stalo. Budu se těšit. Dobrou noc.“ otevřel dveře a plavovlasý mladík se kolem něj prosmýkl. Na ulici se ještě otočil a zamával, než rychle vykročil do brzkého svítání.



Za vsichki prokŭlnatite mag’osnitsite, kakvo e to? - U všech prokletých kouzelníků, co je to?
Sgan - kruci
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuji

(Máta, 28. 1. 2013 16:12)

Zdravím věrnou Bezinku a mávám.
Děkuji za komentář i pochvalu. Hřeje jako vždy. Jj Albus je paličák zatvrzelej. Jen nechme Gellerta, aby předvedl co umí, aby ukázal svůj potenciál :-)
Ráda udržuji své čtenáře v napětí a ještě radši nechávám konce kapitol otevřené nebo s tajemstvím, které je potřeba rozluštit :-)
Těším se také.

krásné

(Bezinka, 28. 1. 2013 15:22)

Četla jsem hned v neděli, ale pak už jsem se nedostala ke komentáři.
Kapitola samozřejmě úžasná a čtivá jako vždy. I mě se moc líbily verše a atmosféra na hřbitově. Jinak, vyrušení hlídačem bylo velmi milé a velmi jiskřivé. Přiznám se, že jim ty hlavy k sobě sama nedočkavě strkám. Jsem snad na tom hůř než Albus :D.
Těším se až se dozvíme, co obsahuje tajemná truhla, ale jsem si jistá, že to bude jen další vodítko... Ale možná se mýlím, píšeš tak, že se těžko odhadují záměry, které s chlapci máš a s námi čtenáři rovněž :-). Děkuji za díl a zase v neděli.

Vítej zpět

(Máta, 28. 1. 2013 2:33)

Mirko zdravím a vítám zpět. Jsem ráda, že jsi zpátky. Všimla jsem si, že se mi nějak poslední dobou vytrácejí komentující čtenářky o to větší radost mi udělal tvůj komentář. Samozřejmě chápu, že když jsou problémy, není nálada. Já se ze svých problémů vypisuji. Díky že jsi se ozvala.
Ke kapitole. Verši jsem kdysi dávno začínala. I tady nějaké mám, v rubrice poetické hříčky.
Moc mě těší, že se ti kapitolka líbila. Co bude v truhle samozřejmě neprozradím, lámejte si hlavinky dámy. Ale jediné co prozradím bude, že to hochům rozhodně neulehčím :-).

Po dlouhé době zpátky

(Mirka, 28. 1. 2013 0:47)

Dočetla jsem kapitoly a nezbývá než říct: super! Líbí se mi, jak se povídka vyvíjí pomalým tempem, nenásilně, poutavě. Vztah mezi zúčastněnými je silný a velice dobře popsaný. Z elektrizující přitažlivosti mezi Gellertem a Albusem mě příjemně mrazí :-).
Jinak výprava na hřbitov byla fakt zajímavá a verše mě nadchly. Že bys měla v sobě i básnické střevo? :D Co je v truhle mě zajímá, ale nevím proč, neočekávám relikvie... nebo alespoň všechny tři. Každopádně se to již za týden dozvíme. Díky za pěkný zážitek... a omlouvám se za prodlevu, starosti.

Děkuji

(Máta, 27. 1. 2013 11:16)

Sophie děkuji jsem ráda, že se ti kapitolka líbila. Co bude v truhle samozřejmě neprozradím, to by nebylo to správné dobrodrůžo.
Těším se zase za týden.

Tak dneska dřív :)

(Sophie, 26. 1. 2013 19:23)

Jaké příjemné překvapení. Další kapitolka. Ta výprava na hřbitov stála za to. Jsem zvědavá jestli jsou relikvie přímo v truhličce. A Albus píšící básně, to by se mi líbilo. A koukám, že nejen mě.
Už teď se těším na další....:)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA