Jdi na obsah Jdi na menu
 


17. Kruh

2. 2. 2013
Loreena McKennitt – Between the Shadows

Albus stál mlčky na zahradě, opíral se o hrábě a zachmuřeně sledoval párek sýkorek, které se honily v nahých větvích jabloně. Bylo to již dva týdny, co s Gellertem vyzvedli tu truhlu, a stále se jim ji nedařilo otevřít. Všechny jejich pokusy byly k ničemu. Dlouhé hodiny pátrání v knihách po vhodném zaklínadle, nekonečné noci strávené ve sklepní místnůstce marnými pokusy. Vypozoroval, jak je Gellert nervózní. Začínal ztrácet trpělivost. Všiml si jeho potlačovaného vzteku a zklamání. Věděl, že předpokládá, že jsou uvnitř zbylé dvě relikvie – Kámen vzkříšení a plášť. On tomu ale příliš nevěřil. Vlastně stále nevěděl, zda věřit v samotné relikvie. Bylo to až příliš neskutečné, příliš pohádkové pro jeho logické chápání. Zhluboka povzdechl a promnul si unavené oči.
Trhl sebou, když ucítil lehký dotek na rameni. Vzhlédl a lehce se usmál na Arianu, která ho z blízka zkoumavě pozorovala svýma vědoucíma očima. Pohladila ho drobnou chladnou rukou po tváři a tiše promluvila: „Ty nejsi šťastný, Ale.“
Jen sklopil oči a jeho úsměv zmizel. Stáhl obočí, zadíval se na špičky svých bot a skousl si ret. „Nedělej si starosti, maličká, jsem v pořádku,“ usmál se a sevřel její dlaň ve své. Smutně se usmála a odvrátila se. Pomalu brouzdala listím, tu a tam sebrala nějaký, který se jí líbil, a z výšky ho nechala klesnout na zem.
Albus se znovu dal do hrabání. Navršil listy na kupku a prsty sundal ty, které ulpěly na hrábích. Fyzická práce ho uklidňovala, pomáhala mu vyčistit mysl. Pohledem znovu vyhledal Arianu. Opírala se o nedalekou stařičkou jabloň a prohlížela si proti světlu proděravělý list. Rozhlédl se po stromech v malém sadu a náhle se zarazil. Opřel se o hrábě a znovu se zamyslel. Co když ten strom měl nějaký význam? Co když je to klíč k otevření truhly? Ta myšlenka se mu usadila v hlavě a nedala mu pokoj. Jenže teď se nemohl zavřít ve sklepě, bádat v knihách. Promnul si dlaněmi obličej. Počká s tím na Gellerta, dnes večer by měl opět přijít.

Plavovlasý mladík znovu nervózně přešel po malé místnosti a zachmuřeně si změřil Albuse: „Jak to myslíte?“
Albus sedící na židli se usmál a klidně odpověděl: „Napadlo mě, že ten strom se nám nezjevil náhodou, mohlo by to být vodítko, klíč k otevření truhly.“
Gellert si promnul bradu. Vyzkoušeli toho už tolik, že se chytal jakékoliv naděje na rozluštění této hádanky. Dokonce se ještě sám několikrát vypravil ve dne i v noci na hřbitov ohledat ten hrob, nenašel už ale nic, žádnou odpověď na své otázky. A že jich měl požehnaně.
„Ale co znamená? Jakou má spojitost s truhlou, krom toho, že jsme ji našli v jeho kořenech?“ tázavě zvedl obočí a zahleděl se na svého společníka. Ten si promnul kořen nosu a stáhl obličej v bolestném soustředění: „Nevím, zatím mě nic nenapadá. Ten strom vyrostl z pod náhrobku, vyrostl do velikosti, ale pak uschl, až zmizel úplně. V tom musí být nějaká symbolika, nemyslíte? Jen tak tam přeci nebyl, třeba tím mělo být něco řečeno.“
Gellert sklopil hlavu a znovu se rozešel po místnůstce. Ruce založil za zády a stáhl obočí. „Myslíte, že by to mohlo být něco jako strom života?“ zvedl po chvíli hlavu a zahleděl se na tmavovlasého mladíka. Ten se opřel loktem o opěradlo židle a prsty si podepřel bradu. „To je možné. Ale otázkou zůstává jakého života? Vyrostl z Ignotusova hrobu...“
„Mohl by tedy čistě teoreticky být jeho,“ dokončil jeho myšlenku Gellert a sledoval, jak přikývl. Pak znovu sklopil pohled k podlaze a pokračoval ve své bezcílné pouti ode zdi ke zdi.
Albus ho chvíli zamyšleně pozoroval a pak automaticky sáhl po první knize, kterou měl po ruce a nahodile zalistoval stranami. Nevnímal text, dotek pergamenu na konečcích prstů ho uklidňoval. S knihou v ruce si připadal jistější. Sklopil pohled a nepřítomně si prohlížel stránky. Nakonec se zarazil a zaostřil. Kniha, kterou držel v ruce, byla Přirozená aristokracie: Genealogie kouzelnických rodů. Znovu prošel několik stran a pak prudce vstal: „U Merlina, že mě to nenapadlo dřív! Rodokmen!“
Gellert sebou trhl a s tázavě pozdviženým obočím ho sledoval.
„Podívejte,“ ukázal mu Albus jeden z rodokmenů a otočil knihu vzhůru nohama, „ vypadá jako strom a dost často se tak i zobrazuje.“
Mladíkova ústa se roztáhla, do širokého úsměvu a v očích se mu zablesklo: „Ano, to je pravda.“
Albus jedním dlouhým krokem přešel ke stolu a hledal v knize. Gellert se mu opřel o rameno a sledoval jeho počínání. Mladík si ho ale nevšímal. Spěšně listoval stranami, až nalezl, co hledal - rodokmen rodu Peverellů.
„Tady je to. Rod začíná Ignotusem. Strom zanikl, rod také, vymřel...“ zajíkl se a prstem ukázal na posledního mužské jméno.
„Ignotus Berthram Peverell, poslední přímý mužský potomek rodu Peverellů. Neměl děti, rod vymřel po meči...,“ pokračoval Gellert a stáhl obličej v zamyšlení.
Albus si promnul kořen nosu a soustředěně zkřivil tvář: „Opakující se jméno, začátek a konec...“
„Je stejný!“ dokončil Gellert myšlenku a zahleděl se na mladého muže. Ten kývl a zvedl pohled.
„Začátek konce, začátek, co nemá konec...“ zblízka se mu zahleděl do obličeje a cítil vzrůstající napětí, které tentokrát nesouviselo s ním samotným.
„Kruh!“ vydechl Gellert a v očích se mu zablesklo.
„Kruh!“ rozzářil se Albusův obličej.
„Výborně,“ roztáhla se Gellertova ústa v širokém úsměvu a poplácal svého společníka po rameni. Ten si náhle uvědomil jeho blízkost a zhluboka se nadechl. Opětoval úsměv a sklonil se zpět nad knihu, aby zahnal nervozitu, aby přemohl šimravé mravenčení kolem žaludku. Gellert se odvrátil a znovu se rozešel po místnosti. „Takže máme kruh, kruh, sgan, jak dál?“ mumlal si polohlasem a Albus zaklapl knihu s rodokmeny. Sedl si na židli a složil obličej do dlaní.
Gellert se zastavil u truhlice, jemně po ní přejížděl prsty a cítil pod, stále ještě zarudlými, konečky vystouplé znamení. Jak dál? Jaký je další krok k otevření? Kruh... relikvie smrti... dary smrti... kruh... koloběh... nekonečný koloběh života a smrti... neustále se opakující cyklus života a umírání. Umírání?
Náhle se zarazil. „Ach ano, jak prosté! Jak jednoduché!“ rozzářily se mu oči a Albus nechápavě vzhlédl.
„Dovolíte? Něco zkusím,“ požádal svého společníka. Když vstal a ustoupil stranou, švihl hůlkou.
„Avada Kedavra! Umiram!“
Albus s vytřeštěnýma očima zíral na paprsek zeleného světla, který udeřil do truhlice. „Co to...“ stihl ještě vydechnout, než znamení na víku rudě zaplálo a dřevo se vzňalo stříbrným plamenem. Oba mladí muži si zastínili obličej a ustoupili. Plameny ale zmizely tak rychle, jako se objevily, a v oblaku bílého kouře ležel na stole velký balík zabalený v černé látce. Gellert se vrhl ke stolu a chvějícíma se rukama přejel po sametovém obalu. Albus se k němu pomalu přibližoval a viděl, jak opatrně rozbaluje černou látku. Už byl u něj, když odkryl poslední vrstvu.
„Kniha?!“ zíral na mohutný svazek vázaný v kůži a zdobený stříbrem. Promnul si obličej dlaněmi. „Damned za vsichki mag’osnitsi! Kniga?!“ zaklel v rodném jazyce a odvrátil se.
„Nádherná kniha,“ vydechl obdivně Albus a se zatajeným dechem přistoupil ke stolu. Prsty jemně přejel po starých kožených deskách. Uprostřed byl vyražen znak relikvií. Kolem se rozprostíraly propletené ornamenty, tvořily až neskutečné tvary, které zakončovala mystická zvířata. Byla stará, velmi stará, ale nepochybně díky kouzelné ochraně, ve skvělém stavu. Jemně rozepnul stříbrnou přezku a s posvátnou úctou otevřel desky.
Gellert se mezi tím snažil uklidnit. Přemáhal v sobě zklamání, že v truhle nenašel, co hledal. Zhluboka nasál vzduch a zpovzdálí sledoval Albusovo počínání. Sledoval jeho dlouhé prsty, které se začaly probírat stranami. Pousmál se a s rukama založenýma na hrudi se opřel o stůl.
„Vypadá to jako kronika nebo deník,“ zašeptal tmavovlasý mladík a sklonil se nad staré listy. Ukazovákem pomalu přejížděl po řádcích, tu a tam otočil několik stran.
„To je zvláštní písmo, neznám ho, a přece mi připadá povědomé,“ promnul si kořen nosu a zavřel oči v soustředění. Ještě chvíli pozoroval text a nakonec zvedl hlavu.
„Nepůjdeme nahoru? Tady je chladno.“
„Jistě,“ spustil plavovlasý mladík ruce a postavil se. Následoval Albuse, který opatrně zavřel knihu a vykročil ze dveří.

 

Gellert si nalil víno z lahve, kterou právě otevřel. Upil a sledoval, jak Albus opatrně položil knihu na stůl. Usmál se, když si všiml, s jakou úctou se jí dotýká.
„Máte rád knihy, že?“
Albus sebou trhl a zvedl oči: „Ano, já... omlouvám se, jsem mizerný hostitel.“
„Ne, to je v pořádku, nic mi neschází. Myslíte, že dokážete přeložit text?“ zkoumavě ho pozoroval.
„Přiznám se, že nevím, písmo je mi povědomé, ale nemohu si vzpomenout, kde jsem ho viděl,“ zachmuřil se a sklopil pohled.
„Věřím, že to dokážete.“ usmál se Gellert a zvedl sklenku. „Na úspěšný překlad.“
„Děkuji za vaši důvěru, vynasnažím se nezklamat,“ usmál se a také pozvedl sklenku. Upil, z knihovny přinesl několik menších svazků a příruček a začal jimi listovat. Pak se zarazil a zahleděl se na svého společníka.
„Jak vás napadlo použít vražednou kletbu?“
Gellert pokýval hlavou: „Logická dedukce. Kruh značí koloběh a relikvie jsou podle pohádky dary Smrti. A součástí koloběhu života a smrti je...“
„Umírání,“ usmál se Albus, „skvělý závěr a úspěšný. Nejste zklamaný? Pokud si dobře pamatuji, předpokládal jste, že uvnitř budou relikvie,“ zkoumavě si prohlížel mladého muže.
„Ano, přiznávám, v první chvíli jsem pocítil zklamání. Ale cesta k našim cílům nebude nikdy jednoduchá a trpělivost je na místě. Nechal jsem se unést,“ pousmál se a znovu se napil vína. „Nezbývá než doufat, že v knize najdeme spolehlivé vodítko k relikviím.“
„Ano, to máte pravdu,“ usmál se Albus a usedl ke stolu. Opatrně otevřel desky a znovu se soustředěně zahleděl do textu.
Gellert ho chvíli sledoval, upíjeje víno. Nakonec, když viděl, jak se začal probírat příručkami, pomalu přešel po pokoji. Jeho pohled padl na noční stolek. Všiml si malé lahvičky a pousmál se. Několika kroky došel k posteli, sevřel lahvičku v ruce a přečetl si etiketu. Vrátil ji zpět na místo a tiše promluvil: „Trápí vás špatné sny?“
„Co prosím, já...“ Albus se zarazil, když si všiml, na co Gellert ukázal, a nasucho polkl, „ach tak, já... jen jsem poslední dobou špatně spal, nic vážného.“
„Jistě, to se stane. Četl jsem v jedné knize, od jistého Freuda, že pomocí snů k nám promlouvá naše podvědomí a sděluje nám tak, mimo jiné, to, co potlačujeme, co si skutečně přejeme,“ přešel po pokoji a zkoumavě se zahleděl na Albuse. Ten si promnul kořen nosu, a pokusil se o uvolněný úsměv: „Skutečně? To je zajímavé.“ Aby zaměstnal ruce uchopil svou sklenku a napil se vína.
„Možná vaše sny jen volají po splnění, pak byste, podle Freuda, patrně spal lépe,“ nepřestával se usmívat Gellert a lehce mu položil ruku na rameno. Albus sebou trhl a překotně se postavil, až mu víno ze skleničky vyšplíchlo na košili. Zhluboka se nadechl a sotva slyšitelně promluvil: „Ne... to je... to není důležité.“ Sklopil hlavu a promnul si kořen nosu. Cítil na sobě palčivý medový pohled. Otočil se k mladíkovi zády, opřel se rukama o stůl a syčivě vydechl.
„Omlouvám se, nechtěl jsem vás rozrušit,“ odtušil Gellert a sledoval Albuse, který po něm šlehl pohledem. Četl v něm vnitřní boj, bolest, vzdor.
„To je v pořádku, nemějte starost. Se svými problémy se vyrovnám sám,“ odpověděl ostřeji než chtěl.
„O tom nepochybuji, jen kdybych mohl být nějak nápomocen...“
„Ne, není to nutné, děkuji,“ přerušil ho Albus. Nezvedl hlavu, jen rozdýchával napětí, které v něm, vyvolaly jeho poznámky a nečekaný dotek. V pokoji zavládlo tíživé ticho.
Gellert Albuse pozoroval přimhouřenýma očima. Takovou reakci opravdu nečekal. V duchu si vynadal za svou nerozvážnost. Nejradši by se mu podíval do hlavy, co že jej to sužuje za sny, byl zvědavý. Věděl ale, že by to nebylo moudré. Hned při prvním setkání si ověřil, jak dobře jsou Albusovy myšlenky střeženy a nechtěl jej ještě více popudit. Sklopil hlavu a přešel ke knihovně. Konečky prstů přejel hřbety knih a tiše promluvil: „Ještě jednou se omlouvám, nechtěl jsem vás rozrušit, asi bych měl raději jít.“
„To je v pořádku, nic se nestalo,“ narovnal se Albus s hlubokým povzdechem, když znovu, alespoň částečně, získal ztracený klid. „Musela to být zajímavá kniha, od toho Freuda,“ pokusil se o úsměv. Nechtěl, aby mezi nimi zůstalo napětí. Vyčítal si svou unáhlenou reakci. Opřel se zády o stůl a založil ruce na prsou.
Gellert kývl a zářivě se usmál: „Ano, velmi poučná. Pokud chceme mudly úspěšně vést, musíme se nejdříve dozvědět co nejvíce o nich samých, o jejich skrytých touhách, snech. Freud tvrdí, že všechny ty jejich podivné neurózy a duševní problémy jsou způsobeny potlačenými touhami, nedořešenými krizovými situacemi, dlouhodobou psychickou zátěží. Je to zajímavý člověk, i když je to mudla, využijeme jeho poznatků. Náhodou jsem navštívil jednu z jeho přednášek ve Vídni, když jsem cestoval sem, tu knihu jsem si tam koupil. Mohu vám ji půjčit, kdybyste měl zájem.“
„Ne, to snad ani není nutné. Takže studujete mudlovskou duši? Čím mě ještě překvapíte?“ zvedl Albus tázavě obočí.
„Pokud chci, aby se mé plány staly skutečností, musím pro to udělat vše, co je v mých silách, tedy i studovat mudlovskou duši. Potřebujeme přeci vědět, po čem touží,“ pousmál se Gellert a probodl Albuse očima. „Tušil jste, kolik problémů si například způsobují tím, že potlačují svou sexualitu?“
Albus se zajíkl: „Co prosím? Tedy... ach tak, to je zajímavé... já....“ Nervózně se ošil a sáhl po sklence, aby se mohl napít. Pohled zabodl do dřevěné podlahy pod svýma nohama. Znervózňovaly ho Gellertovy oči, které ho upřeně pozorovaly.
Plavovlasý mladík se pousmál a pomalu vykročil k Albusovi. Ten si ho nevšímal. V chvějících se rukou svíral víno a hledal svou ztracenou rovnováhu.
„Dáme jim svět, kde nebudou muset potlačovat své touhy,“ promluvil tiše a tmavovlasý mladík si najednou uvědomil, jak je blízko. Jeho rozechvělé prsty povolily a sklenka se s třeskem rozbila na podlaze. Neviděl, jak se víno rozstříklo po starých prknech. Prudce zvedl hlavu a jeho pohled se střetl s Gellertovýma ohnivýma očima. Zajíkl se a zadržel dech. Chřípí mu naplnila slabá vůně tabáku a vína,žaludek se stáhl a v hrudi mu explodovala horečnatá smršť.
Gellert zblízka sledoval Albusovu tvář. Všiml si bouře pocitů, která se mu prohnala v modrých očích. Lehce se pousmál a zašeptal: „Už nebudou muset nic skrývat.“
Albus si najednou uvědomil nedostatek vzduchu v plicích. Uhnul pohledem, zhluboka se nadechl, vykročil prudce kolem Gellerta a zastavil se až uprostřed pokoje. Snažil se zas a znovu potlačit své rozdivočelé pocity. Nesmí se jimi nechat ovládnout! Sklonil hlavu a stiskl si kořen nosu prsty.
„Jste v pořádku?“ Gellert se ohlédl přes rameno a zkoumavě se zahleděl na jeho záda. Potlačil v sobě chuť se dotknout jeho odhalené šíje a napil se vína.
„Ano... já... jistě, jen dnes patrně nemám svůj den. Jsem unaven,“ zamumlal Albus.
„Ach ano, jistě, je pozdě. Dnes už toho bylo dost. Půjdu, příteli, také bych měl jít spát. Nevyjedeme si zase někdy?“ zvedl tázavě obočí Gellert.
„Já... snad někdy, děkuji za pozvání. Doprovodím vás,“ zvedl hlavu Albus a vykročil ke dveřím.
„To není nutné, trefím sám,“ usmál se Gellert a sebral svůj kabátec. „Dobrou noc, Albusi, a dejte mi hned vědět, až něco zjistíte,“ pokynul ještě ke stolu, kde ležela kniha.
„Ano, samozřejmě, spolehněte se,“ sledoval ho Albus pohledem, a když k němu napřáhl pravici, stiskl jeho zhrublou dlaň. „Dobrou noc.“
Gellert se ještě zářivě usmál a rázně vykročil ze dveří.
Když Albus zaslechl bouchnutí domovních dveří, zprudka dosedl na postel. Sevřel obličej v dlaních a syčivě vydechl. Ví snad Gellert o jeho pocitech? Tuší něco? Na to, že by z jeho strany mohly být opětovány, nechtěl ani pomyslet. Jak se má pak ubránit sám sobě? Jak nepodlehnout? Merline!

Poznámky:
 
Damned za vsichki mag’osnitsi! Kniga?! - U všech proklatých kouzelníků! Kniha?!
Umiram! - Zemři!

Zmíněnou knihu – Výklad snů vydal Sigmund Freud v roce 1900, kdy pracoval a pobýval ve Vídni.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuji

(Máta, 3. 2. 2013 20:42)

Bezinko díky ti za krásný komentář. Jsem ráda, že si užíváš jiskření mezi hochy, já si ho taky užívala, když jsem ho psala. Mě to taky bavilo, to psaní :-D Ještě si ho chvíli užiješ.
Máš pravdu, čas letí jak splašenej. Budu vás ještě chvíli napínat, neboj :-D
Těším se :-)

Ach, ten Gellert!

(Bezinka, 3. 2. 2013 19:17)

Tak jsem dočetla a jen sedím, koukám a áchám... Gellert si s Albusem hraje jako kočka s myší, ale - k mému zděšení - mě to strašně baví. Jejich setkání pročítám téměř zpomaleně, aby mi nic neuniklo a pak nejlépe znova :D. Pokaždé čekám, že už, už... ale tohle napětí je snad ještě lepší! Pak mám ale výčitky svědomí a je mi Ala vážně líto, protože si uvědomím, co je objekt jeho touhy za člověka, a co bude následovat. Ale zatím... zatím se kochám.
Jinak se mi samozřejmě líbila kapitola celá, dobývání se do truhly i její obsah. Jsem zvědavá co v knize Albus objeví. Začíná to být napínavé a zdá se, že směřujeme ke klíčovým událostem v příběhu. Ne, že by ty ostatní klíčové nebyly.
Děkuji za skvělou kapitolu, nesmírně jsem si ji užila. Tak zase za týden.

Díky

(Máta, 3. 2. 2013 12:20)

Sophie děkuji, ano Gellert dává Albusovi pěknou čočku a ještě dávat bude. Samozřejmě ví, co se s ním děje a hraje si, strká ho pomaličku, ale jistě tam kam chce on.
Ano kniha, přece jim to chlapcům nebudu ulehčovat, že? Jen ať pěkně přemýšlí a pátrají.
Jsem ráda, že se ti Loreena líbí, taky ji mám moc ráda a k tomu příběhu se hodí, jen na rok 45 možná budu muset změnit interpreta, páč mi začínají docházet písničky :-)
Díky za komentář i věrnost.

uch :D

(Sophie , 3. 2. 2013 11:00)

Tak nakonec jsem ani nedýchala, když šel Gellert za Albusem. Ach, jeho to určitě baví a něco tuší. Líbí se mi to. A kniha ? kniha, co nejspíš pojednává o relikviích sem zvědavá, co Albus rozluští:)

Ps: oblíbila sem si hudbu, která k tomuhle příběhu neodmyslitelně patří :)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA