Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. Nečekané překážky

20. 10. 2012
Loreena McKennitt – Caravanserai
 
Albus zachmuřeně stál u kuchyňského okna a vyhlížel do zahrady. Sledoval Aberfortha, jak leží v trávě a stéblem šimrá jejich sestru Arianu po jemném obličeji. Ta se smála a snažila se odstrčit jeho ruce.
Nedokázal potlačit němý obdiv k tomu chlapci. Na povrchu byl hrubý, neotesaný, ale s ní zjemněl, s dětskou hravostí se jí věnoval. Každou minutu, kdy byla vzhůru, byl s ní a svým nepřekonatelným způsobem ji vytahoval z šílenství tak, jak to on sám nedokázal. Možná byl příliš dospělý, příliš zavalený povinnostmi a starostmi.
Po smrti matky se s jejími záchvaty potýkali téměř každý den a byl to právě Aberforth, který ji dokázal uklidnit. Teď, čtrnáct dní po pohřbu, se už konečně začala zklidňovat, dokázala překonat šok ze ztráty a změny, které tolik nesnášela.
Povzdechl si a prsty zastrčil uvolněný pramen vlasů za ucho a odvrátil se od okna. Jeho teď čekala mnohem prozaičtější práce. Vyhrnul si rukávy košile a na krk si pověsil matčinu zástěru. Byl vděčný za to, že k nim nechodí žádné návštěvy. Naplnil velký hrnec vodou a postavil ho na plotnu. Po straně mrkl do zahrady, aby se ujistil, že Ariana je stále venku a hůlkou rozdělal oheň v kamnech. Víc kouzel si nemohl dovolit použít, věděl, co by následovalo, kdyby je vycítila. I když si musel popravdě přiznat, že podpalování ohně bylo jediné z kouzel pro domácnost, které uměl. Nikdy neměl potřebu se nějaká učit. Proč také? O domácnost se starala matka, on měl vyšší zájmy.
Často na ni myslel. Vždy pevně svírala v rukou svůj nelehký úděl a vychovávala své dva syny s tvrdou důsledností. Vedla je k pokoře a slušnosti. Jemu samotnému, od té doby, co otce zavřeli do Azkabanu, vtloukala do hlavy, že musí zachránit čest rodiny. Jednou, jako nejstarší z jejích dětí, bude nést zodpovědnost na svých bedrech, jeho povinností je navrátit úctu jejich jménu. Věděl, že ji nezklamal. Podporovala ho, živila jeho ambiciózní sebevědomí a touhu po vzdělání, po úspěchu.
O to více ale bojovala se vzpurným Aberforthem. Ani on se v bratrovi stále nedokázal vyznat. Nebyl hloupý, byl i nadaný, ale snad na protest matce a bratrovi, v jehož stínu byl nucen žít, se skryl do slupky hrubého burana. Čím byl starší, tím bylo těžší s ním vyjít. I teď mu dával okázale najevo, jak jím pohrdá. Unavovaly ho věčné potyčky s mladším chlapcem. Neustále si musel vynucovat jeho poslušnost, neustále musel bojovat s jeho nezvladatelným temperamentem. Někde hluboko cítil, že je stejně nešťastný jako on, ale nedokázali si k sobě najít cestu.
Jedině s Arianou byl jiný. Vlastně nikdo z těch několika málo lidí, se kterými se stýkali, nedokázal odolat jejímu podmanivému kouzlu. I matka, vždy tvrdá jako skála, se k ní chovala s překvapivou něhou, až ho to vždy hluboko v srdci zabolelo. K synům naopak přistupovala rezervovaně, chladně. Vlastně se nedivil Aberforthovu vzdoru, věděl, že matku miloval, on sám ji také miloval, ale také věděl, že jí jeho bratr nikdy neodpustí výčitky a chlad. Milovali ji oba, hluboce je zasáhla její smrt. Věděl, jak zemřela, co se stalo, a o to více ho to zdrtilo. Na smutek ale neměl čas. Bylo na něm postarat se o rodinu a snažil se k tomu postavit, jak nejlépe uměl.
Stiskl zuby, sevřel rty a přiložil několik polínek, aby se oheň rozhořel. Z papíru vybalil kousek hovězího masa, které brzy ráno přinesl od řezníka, a nechal ho sklouznout pod hladinu v hrnci. Chvíli sledoval, jak se usadilo na dně, a s povzdechem nahlédl do prastaré mudlovské kuchařky, kterou si otevřenou položil na stůl. Zamyšleně luštil vybledlá písmena na umaštěných stránkách a pak z nákupního košíku vytáhl kořenovou zeleninu. Zamračil se a olámal zelené natě. Prohledal několik šuplíků v kredenci, než našel velký nůž. Ještě stále pořádně nevěděl, kde má co hledat.
Nuže, do boje, pousmál se nevesele a začal neobratně čistit pestrobarevné kořeny. Mohl by požádat Bathildu, aby pro ně nějakou dobu vařila, ale nedokázal překonat svou pýchu. Nedokázal nikoho požádat o pomoc. Musel se s tím poprat sám. Nechtěl se ponížit natolik, aby přiznal, že se neumí postarat o něco tak primitivního, jako je chod domácnosti. On, Albus Brumbál, primus a nejlepší student z Bradavic, že by nedokázal uvařit obyčejnou polévku? Třes se, zákeřná zelenino, ještě ti ukážu, kdo je tady pánem, uchechtl se a připravil si očištěné kořeny na stůl. Pevně sevřel rukověť nože a rozkrojil mrkev po délce. Ještě že se v lektvarech učili krájet přísady, jen kuchyňský nůž byl proti malému stříbrnému nožíku, který používali ve výuce, dost neohrabaný a tupý. Lektvary ho ale nikdy příliš nebavily. Samozřejmě, díky svému geniálnímu mozku a preciznosti je snadno zvládal, ale nikdy nedokázal najít zalíbení v bublajícím kotlíku. Jeho doménou bylo přeměňování, ale to mu bylo momentálně k ničemu. Z myšlenek ho vytrhl podivný pocit v levém ukazováku a následná štípavá bolest.
„Do prkýnka!“ zaklel a odhodil nůž tak prudce, až se již nakrájená mrkev rozlétla po stole a potměšilé kuchyňské náčiní s třeskem spadlo na zem. Pořezaný prst si instinktivně zastrčil do úst a volnou rukou naslepo zašátral po hůlce, kterou odložil na příborník. Prsty ale nahmatal již značně rozpálené pláty kamen. Ucukl ihned a vztekle nakopl dveře, které se s třísknutím zavřely, až praskla skleněná tabulka a vysypala se na zem.
„Krucinál!“ zavrčel přes prst ústech. Chtělo se mu křičet. Jak to, že je tak nemožný? Mával popálenými prsty ve vzduchu a měl sto chutí něco rozbít. Vybít vztek a bezmoc. Co si to na něj život uchystal za frašku? Opřel se oběma rukama o desku stolu a snažil se uklidnit, když zaslechl, jak se nad domovními dveřmi rozklinkal zvonek.
U Merlina, proč zrovna teď?! Pevně stiskl rty a po cestě ke dveřím si snažil otřít zkrvavenou ruku. Nemínil se s nezvanou návštěvou dlouho zdržovat, ve vší slušnosti ji vyprovodí, odkud přišla. Prudce trhl klikou, a když se dveře rozlétly, strnul. Vytřeštěně zíral do usmívajícího se obličeje nečekaného hosta.
„A...A...Aileen?!“ vykoktal a na víc se nezmohl, jen na myšlenku, že až uvidí Elfiase, nedaruje mu to.
„Ahoj, také tě ráda vidím,“ usmála se na něj dívka a zkoumavě si ho prohlédla od rozcuchaných vlasů, vykulený oči a rtů stažených do úzké škvírky, přes kuchyňskou zástěru umazanou od krve a pomačkanou košili s vykasanými rukávy, až ke špičkám bot. Měla co dělat, aby se nerozesmála, jeho výraz jí v tom ale zabránil. V životě by neřekla, že jí někdy bude připadat roztomilý.
„Co tu děláš?“ zapomněl na slušné vychování a tázavě zvedl obočí.
„Přišla jsem navštívit přítele, to se nesmí? Nepozveš mě dál?“ musela se stále držet, aby se nerozesmála nad jeho rozpaky, znala ho jako sebejistého, rezervovaného a vždy bezchybně upraveného mladíka.
„A...ale...já... jistě, prosím,“ vykoktal a stěží hledal svou obvyklou zdvořilost. Ustoupil ze dveří a pokynul jí dovnitř.
Když vešla do skromného obývacího pokoje, s úsměvem se rozhlédla. „V Godrikově Dole je krásně, musí se tu příjemně žít.“
Chvíli ji zachmuřeně pozoroval. „Jak jsi mě našla?“ vyhrkl dřív, než se stihl ovládnout.
Úsměv jí zmizel z obličeje jako stržená maska. „Nejsi rád?“ zkoumavě ho pozorovala.
Uhnul pohledem a nejraději by si nafackoval, nechtěl být hrubý.
„Elfias mi řekl, že jsi musel náhle odjet,“ všimla si, jak se zamračil a rychle pokračovala. „Nechtěl mi ale nic říct. Tak jsem navštívila slečnu Bagshotovou, zmínil jsi se, že se dobře znáte. Albusi, je mi moc líto, co se ti stalo. Musí ti být hrozně. Proč jsi mi nenechal aspoň vzkaz? Pomohla bych ti.“
Zvedl pohled a podíval se jí do tváře. „Zvládnu to sám!“
Ztrápeně se na něj usmívala a opatrně se k němu blížila. Znovu ucítil kolem žaludku tu nevysvětlitelnou nechuť. Uhnul pohledem a otočil se k ní zády. Přál si, aby odešla. Když ale ucítil jemný dotek na rameni strnul, pevně stiskl zuby a syčivě vydechl.
„Promiň, nechci ti nic vyčítat, jen...“ nedořekla, obešla ho a chtěla se konečky prstů dotknout jeho tváře.
„Omlouvám se, že ruším!“ zavrčel někdo chladně, až sebou Albus i Aileen překvapeně trhli.
Albus vrhl nevraživý pohled ke dveřím, kde se o futra opíral Aberforth, ruce založené na hrudi a měřil si je chladnýma přimhouřenýma očima.
Než se Albus stihl nadechnout, aby ho umravnil, Aileen se usmála a napřáhla k němu ruku v jemné háčkované rukavičce.
„Zdravím tě, ty jsi Aberforth, že?“
„Copak, bratříček ti o mě vyprávěl, co?“ odsekl a posměšně se ušklíbl. Napřaženou ruku ignoroval. Aileen strnula.
„Chovej se slušně!“ zavrčel Albus a stiskl pěsti.
„Já se budu chovat, jak budu chtít, a ty mi nemáš co rozkazovat, Albusi!“ prskl na staršího bratra.
„Aberforthe, varuji tě, přestaň se chovat jako buran, mám toho už plné zuby!“
Aileen o krok ustoupila a očima rozšířenýma překvapením sledovala oba bratry. Byli si teď podobní jako nikdy dříve. Slyšela o Aberforthově nezvladatelné povaze, ale netušila, jak nevraživě se dokáže chovat ke staršímu bratru. Stáli proti sobě a z obou sršel vztek. Oba měli jasně modré oči přimhouřené, obličeje zkřivené zlostí, hnědé vlasy rozcuchané. Kdyby nebyl Aberforth menší, vypadali by jako odraz v zrcadle.
„Albusi, prosím, nechte toho,“ chtěla staršího z obou brarů chytit za ramena, nepřála si být svědkem potyčky, ale než stihla dokončit pohyb vstoupila do dveří drobná, asi třináctiletá, dívenka.
„Abe, kde jsi, čekala jsem na tebe,“ promluvila jasným zvonivým hlasem a rozhlédla se po pokoji velkýma modrýma očima. Oba mladíci se zarazili.
„Ariano, už jdu, pojď,“ vztek z Aberforthovy tváře ihned zmizel a vystřídala jej tichá něha. Chtěl ji chytit za ruku a odvést, ale vysmekla se mu.
„Kdo je to?“ zadívala se dívka zvědavě na Aileen. Nejistě postoupila o pár kroků k ní a stále ji upřeně pozorovala. Aileen měla pocit, že ji vidí až do duše, tak pronikavý pohled ještě nezažila.
„Ariano, to je Aileen, moje...spolužačka,“ zašeptal tiše Albus a Aileen bolestivě bodlo u srdce, při jeho zaváhání. Zahnala ale svoje pocity a jemně se usmála.
„Aileen je pěkné jméno. Vítej u nás. Ale něco není tak, jak by sis přála, že?“ usmála se odzbrojujícím úsměvem Ariana a Aileen zalapala po dechu.
„Neboj, i tobě se splní sny, někde na tebe čekají, jen je musíš najít, Aileen,“ stále ji pozorně sledovala křehká dívenka. Z velké kytice lučních květů, kterou svírala v drobných rukou vytáhla kopretinu a pomalu ji Aileen podala. Ta jen zamrkala očima. Z toho, co jí to děvče řeklo, ji zamrazilo. Její milé gesto ji ale dojalo. Prsty stiskla slabý stonek a chtěla sevřít její drobnou dlaň v rukou, ale dívka o několik kroků ustoupila. Květy jí upadly na zem. Její výraz se změnil, jasné oči potemněly a celá se napjala. Pokojem se jako závan ostrého větru prohnala vlna magie. Aileen vykulila oči a překvapeně sledovala změnu, která se s ní stala. Albus nervózně hledal svoji hůlku. S hrůzou si uvědomil, že ji zapomněl v kuchyni. Aberforth neváhal, nedbal nebezpečí a několika dlouhými kroky přiskočil k Arianě. Pevně ji chytil za ramena a zatřásl s ní.
„Ariano, slyšíš, mě, to jsem já, Aberforth, nedělej to, vrať se, všechno je v pořádku!“ pevně se jí zadíval do vytřeštěných očí.
Aileen zděšeně ustoupila o několik kroků, až narazila na zeď. Albus jen strnule vyčkával, byl připravený, popadnout Aileen a utéct, kdyby se Aberforthovi nepodařilo Arianu uklidnit, bez hůlky by s ní nic nesvedl.
„Ariano!“ zatřásl znovu Aberforth děvčetem. „Poslouchej mě, jsi v bezpečí, nic se neděje, jsem s tebou!“ pevně svíral její úzká ramena. Ariana přerývaně dýchala. Pak její strnulost začala konečně povolovat, jako by se zmenšila. Sklopila oči a na bledé tváře se jí vykutálely slzy.
„Už je to dobré,“ konejšivě ji objal a hladil po plavých vlasech spletených do dlouhého copu.
Albus zhluboka vydechl, nebezpečí bylo zažehnáno. Aileen jen nechápavě sledovala, co se to děje. Aberforth uvolnil obětí a chytil Arianu něžně kolem ramen, aby ji mohl odvést. Než zmizeli na chodbě, vrhl ještě nevraživý pohled na bratra.
Jakmile za nimi zapadly dveře, zadívala se Aileen vyděšeně na Albuse. „Kdo to byl?“
„Ariana, moje sestra,“ zašeptal a sklonil hlavu.
„Co je s ní? Nikdy jsi o ní nemluvil.“
„Je nemocná, potřebuje klid. Nesnese dotek cizího člověka.“
Chvilku ho pozorovala a najednou se začala cítit nepatřičně.
„Já, nevěděla jsem... promiň. Asi bych měla jít.“
Jen pokýval hlavou a dovedl ji ke dveřím. Když prošla kolem něj ven, chtěla ho ještě konejšivě pohladit po tváři, ale když viděla jak sebou trhl, zarazila se.
„Slečna Bagshotová ti vzkazuje, aby ses odpoledne zastavil, má pro tebe nějaké knihy,“ zašeptala a když vzhlédl, skousla si ret. „Můžu zase někdy přijít?“ zkoumavě se mu zahleděla do tváře.
„Nevyženu tě,“ tiše promluvil a sklopil pohled.
„Děkuji, pěkný den Albusi,“ pomalu se otočila a mlčky odešla za branku, odkud se mohla přemístit. Setkání s jeho sourozenci ji překvapilo a naplnilo zármutkem. Bylo jí ho líto, velmi líto.
 
Albus se pomalu vrátil do kuchyně. Unaveně se sesul na židli a schoval obličej do dlaní. Proč si jen připadá jako idiot? Jeho role se mu vůbec nezamlouvala, kdyby se alespoň neustále nemusel dohadovat s Aberforthem, to ho unavovalo víc, než cokoliv jiného. A Aileen? Vůbec ho netěšilo, že ho našla a hlavně že ho viděla v takové situaci. Nestál o to, aby ho vůbec viděla. Nechtěl, aby věděla pravdu. Její soucitné pohledy ho přiváděly k šílenství. Bolestně si přál být pryč od toho všeho, daleko, v Evropě, ve světě, kdekoliv, jen ne v Godrikově Dole!
Když se hlasitě syčící polévka přihlásila o jeho pozornost, rozhodl se, že alespoň odpoledne navštíví Bathildu, když už ho pozvala. Snad mu knihy od ní trochu zvednou náladu.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuji

(Máta, 25. 10. 2012 21:42)

Rito děkuji, jsem ráda, že jsi se bavila, upřímně v této povídce moc zábavných momentů nebude, i když se snažím ji odlehčit, kde to jen trochu jde.
A to ještě není všechno, jak můžete podle kánonu tušit, ještě stále nemáme pohromadě všechny postavy. Zase řádím a musím přiznat, že nejvíc nejspíš na chudákovi Alovi :-)
Ariana je postava s velkým potenciálem, tak jsem ho využila a postavila si ji k obrazu svému podle toho minima informací co bylo v kánonu.
Těším se opět v neděli :-)

to je nářez

(Rita Holoubková, 25. 10. 2012 19:43)

Teda Albus v kuchyni mě fakt rozesmál, bavila jsem se jako už dlouho ne. Jeho prsty dostaly pěkně zabrat. A do toho ještě neshody s bratrem a starost o Arianu, která mě v tvém podábí začíná dost zajímat.
Jak už jsi psala, bratři k sobě nemohou najít cestu, lituju je oba, oba to mají těžké. Když k tomu ještě připočtu Aileen, jenž to zřejmě nebude chtít s Albusem vzdát, zamotáváš děj pěkně :-).
Vážně jsem na tenhle propletenec zvědavá... na to, jak jejich příběh pojmeš.

Děkuji

(Máta, 23. 10. 2012 23:13)

Sophie vítám tě a děkuji za komentář.
Dančo, hlavně, že jsi se dostala ;-) Děkuji ti za pochvalu ještě tě čeká slušná řádka kapitol, píšu patnáctou a zatím mám osnovu na 26 a obsáhlý epilog. Nějak se mi vymkla z rukou a nafukla se do neplánovaných rozměrů :-). Aileen si to tak trošku zpískala sama, ale netušila, jak to dopadne. Ale srdci čověk neporučí a už Albusovy úvahy v minulé kapitole mluvily za vše. Ještě jí budu věnovat, přeci jen, objeví se v povídce docela často.
Také se těším v neděli napočtenou

Nestíhám

(Danča, 23. 10. 2012 20:32)

Už úterý a já mám teprve možnost zahálet, ach jo!
Opět skvělá kapitola, myslím, že jsem na nejlepší cestě se do téhle povídky zamilovat. Píšeš fakt způsobem, který vtáhne do děje a ani si neuvědomíš, a už je konec. Aileen mi začíná být líto, chuděra si podle všeho nevybrala to pravé srdce. Těším se, jak to bude dál. Díky za kapitolu.

Skvělé :)

(Sophie, 23. 10. 2012 19:04)

Tak to je přesně to , co jsem si měla chuť přečíst. Albus a jeho část života. Těším se na další díl v neděli :) Určitě sem přijdu :)

Děkuji

(Máta, 21. 10. 2012 16:38)

Bezinko děkuji moc :-D Pak máme stejné pocity a představy o postavách :-) Mezi nimi nikdy nebyl vřelý vztah, bohužel k jejich vlastní škodě i jak o Albusovi mluvil Aberforth v sedmém dílu, z toho šlo vypozorovat mnohé. Dýchali by za sebe, ale... neměli to jednoduché, byli v podstatě stejní, ale úplně jiní a ještě si vzájemně přichystají nepříjemné chvilky.
Ariana dostane prostor, zaslouží si ho a rozhodně z ní nebudu dělat prostoduché dítě. Přeci jen, tak nadaná čarodějka a ještě takto poznamenaná nemůže zůstat prostoduchým dítětem. Využívám toho, že o ní v kánonu bylo velmi málo a dala stvořila jsem si ji podle svého. Stejně jako další postavu, která se ještě ukáže časem a která mě opravdu baví (ne že by mě tedy nějaká nebavila, ale tato mě prostě fascinuje :-))

Konečně káva, koláč a dobrý příběh...

(Bezinka, 21. 10. 2012 16:15)

Tak tohle byl ten pravý odpolední dezert! Máto, skvělé... opravdu! Bavila jsem se výsostně a nádherně jsi mi zvedla náladu. Šoda, že tuhle scénu Albuse v kuchyni nikdo nenatočil, byla tak skutečná a na mou duši, přišla mi autentická. Mám pocit, že dokážeš vykreslit jednotlivé postavy přesně podle mých představ.
Podle tvého komentu, to nebudou mít bratři jednoduché, ale on ani v kánonu nebyl jejich vztah právě bezproblémový, že? No, už se nemohu dočkat, až přibude další díl
PS: Pochvala za Arianu. Jak říkám, vykresluješ velmi dobře postavy, dáš jí ve své povídce větší prostor? Ta dívka je rozhodně zajímavá a v kánonu toho o ní mnoho nebylo.
Díky a v neděli.

Děkuji

(Máta, 21. 10. 2012 16:02)

Mirko moc děkuji, jsem ráda, že se ti kapitolky líbila. Ta scéna v kuchyni mě fakt bavila, na Alovi jsem se celkem vyřádila. I muž u korektur se řehtal nahlas.
Máš pravdu, nebudou to mít jednoduché, odhadla jsi mě dobře :-D jejich vztah bude tak trochu jako na horské dráze. Když oni jsou oba úplně stejně nešťastní a neumí v tom chodit.
Těším se zase v neděli.

kouzelné

(Mirka, 21. 10. 2012 15:29)

Božínku, nešikovný Albus byl doslova k sežrání, jak já měla úplně nutkání utěšit ho. Nemá to chlapec lehké, a jak tě znám díky Poutu, tak se to určitě ani v budoucnu nezlepší. S Abem očividně nevycházejí, a tak se můžeme těšit na drobné komplikace. Každopádně jsem se pobavila a zároveň litovala jejich těžký osud. Těším se na další.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA