Jdi na obsah Jdi na menu
 


21. Odjíždíte?!

28. 2. 2013
Loreena McKennitt – Marco Polo
 
V Godrikově Dole 29. října LP 1686
 
Nemůžeme tušit, kam nás život zavede, co nám osud přichystá, a přeci svým konáním ovlivňujeme jeho cestu, jeho směr, jeho cíl. Tím, jak přijmeme a rozvineme to, co nám bylo dáno, se podílíme na dláždění své cesty a jen na nás je, zda bude kryta čistým mramorem, nebo krví.
Jsem poslední z dlouhé řady mužských potomků rodu Peverellů. Jsem ten, kdo přepsal letité záznamy o Relikviích smrti a ukryl je. Jsem Ignotus Berthram Peverell, a jelikož nemám žádné potomky, kterým bych mohl své dědictví předat, musel jsem rozhodnout, kam povede cesta temného dědictví rodu našeho, který zaniká.
Rozhodl jsem tedy takto: Neviditelný plášť jsem daroval neteři, dceři své sestry, která byla z našeho rodu vypovězena. To děvče mi bylo vždy milé a jako jediný z příbuzných jsem souhlasil s její životní volbou. Zamilovala se do chlapce z rodiny místního mudlovského hrnčíře, který je sice nadám magickou silou, ale nikdy mu nebylo umožněno studovat. Učila ho ovládat své magické nadání a přála si s ním uzavřít svazek manželský, samozřejmě proti vůli své čistokrevné rodiny. Nakonec byla vypovězena a je nucena žít v chudobě daleko odtud. Navštívil jsem ji, abych jí předal její dědictví. K plášti jsem přidal i značný finanční obnos. Sám potomky nemám, proto jsem pomohl, kde bylo potřeba. Jsem ujištěn, že je šťastná, že rozhodla se správně.
Kámen vzkříšení jsem nechal vsadit do prstenu a daroval dcerce své sestřenice. Její osud nebude nikdy šťastný. Už jako velmi mladou ji provdali za Alberta Edgarda Gaunta. To, že je nevzdělaný násilník, nikomu nevadilo. Hlavním jeho kladem je prý to, že je potomkem slavného Salazara Zmijozela. Ubohé dítě.
Doufám, že mé dary přinesou alespoň nějakou útěchu. Nikomu jsem ale neprozradil pravý význam těch vzácných předmětů. Nikomu jsem neprozradil pravdu o relikviích. Ale podle příběhu předka svého jsem sepsal bajku, pohádku, aby poučení bylo zachováno. A kdyby náhodou někdo něco o oněch předmětech zjistil, aby byl varován před jejich vábivou mocí, která se proti svým nositelům obrací. Sepsal jsem více bajek, více pohádek, zaměřených převážně na soužití kouzelníků a mudlů, kteří, jak věřím, mohou nám býti prospěšní. Ve společnosti ale vládne ostrá protimudlovská nálada, proto podepsal jsem je pseudonymem Bard Beedle, abych nepoškodil své žijící příbuzné.
Teď obracím se k Tobě, kdo čteš tento text. Abys jej našel a získal, musel jsi vynaložit nemalé úsilí. Musel jsi dokázat, že jsi vzdělaný, chytrý, nadaný a trochu snílek. Nemáš strach a netrpíš předsudky. Čti dobře následující slova. Teď znáš celou pohnutou historii relikvií smrti. Znáš historii našeho rodu a pouč se z ní. Možná právě Ty jsi schopen všechny magické předměty nalézt a spojit. Přijmi ale mé varování. Nikdy tak nečiň se zlým úmyslem. Relikvie žádají pokoru a čisté srdce, které se nenechá zlákat mocí a nezneužije jich ke zvráceným cílům. Buď opatrný ve svých myšlenkách, ve svých činech, které o Tobě vypovídají mnohé. Nenech se zlákat kouzlem relikvií.
 
Toto vše sepsal a ke hrobu svého předka na hřbitově v Godrikově Dole uložil Ignotus Berthram Peverell
 
Gellert dočetl text na posledním z pergamenů, které mu Albus podal, a promnul si obličej dlaněmi. Albus ho zkoumavě pozoroval a v rukou svíral velký hrnek s čajem. Konečně dokončil celý překlad kroniky rodu Peverellů. To, že poslední člen tohoto rodu byl Bard Beedle, ho přinejmenším překvapilo. Když se nad tím ale zamyslel, zapadlo mu vše do sebe. Mělo to svou logiku. Konečně byl obraz minulosti kompletní. Jak ale postupovat dále?
Gellert se zřejmě zabýval podobnými myšlenkami, protože ruka, ve které svíral pergameny, mu klesla na kolena a on hleděl nepřítomně do plamenů v krbu. Nechal ho jeho myšlenkám a trpělivě čekal.
„Dobře,“ přetrhl Gellert po nedlouhé době ticho v pokoji a upřel na Albuse medové oči. „Výborně. Zítra odjíždím,“ pronesl rozhodně a sevřel v prstech hrnek s chladnoucím čajem a s chutí se napil.
„Co prosím?“ zalapal po dechu Albus s těžko skrývaným překvapením. Takovou reakci opravdu nečekal. Málem upustil svůj čaj a hlavou se mu prohnala nepřehledná smršť myšlenek.
Gellert ho zkoumavě pozoroval a po jeho tváři se rozlil široký úsměv: „Ano, slyšíte dobře. Zde toho již moc neobjevíme, je potřeba zjistit více o Gauntech a o historii rodiny, ve které se uchovával plášť. Tady to ale nejspíš nenajdeme. Vy jste odvedl obrovský kus práce, teď je řada na mě. Odjedu do Londýna a pokusím se najít další informace. Předpokládám, že do Vánoc bych mohl být zpátky a pak můžeme naplánovat, co dál.“
„Ach ano, jistě...“ potřásl Albus hlavou a uhnul pohledem. Bylo to logické rozhodnutí. Stiskl rty a sklopil hlavu, nedokázal potlačit myšlenky na to, jak moc by chtěl jet s ním.
Gellertovi neunikla bouře, která se mu prohnala v očích. „Nemějte obavy, nebudu pryč dlouho,“ usmál se a upil lahodného čaje.
Albus jen kývl, a aby zaměstnal ruce, přiložil do krbu velké poleno. Cítil v zátylku Gellertův upřený pohled. „Doufám, že dobře pořídíte,“ promluvil se sebezapřením a sledoval, jak chtivé plameny olízly vyschlou dubovou kůru. „Budete ode mě ještě něco potřebovat?“ Letmo se ohlédl přes rameno na svého společníka.
Gellert si v zamyšlení promnul bradu: „Hmm, jen bych si vypsal některá důležitá jména, kdybych narazil na problém, pošlu vám sovu, ale tetička má v Londýně několik dobrých známých zabývajících se historií kouzelnického světa, myslím, že mou žádost o pomoc neodmítnou.“
„Mé poznámky jsou vám k dispozici, nezbývá mi tedy, než vám popřát šťastnou cestu,“ zachmuřil se Albus, zatímco si sedal do křesla u krbu.
„Ale příteli, co je s vámi? Udělali jsme opět další pokrok, zase jsme o kus blíž našemu cíli a já udělám vše pro to, abych našel, co chci, copak mi nevěříte?“
„Samozřejmě že vám věřím. Jen jste mě překvapil, nečekal jsem, že odjedete.“
„Je to nutné, pokud chceme pokročit v hledání. A vy, jak sám tvrdíte, nemůžete opustit Godrikův Důl. Nevím, jak dlouho tu ještě budu moct zůstat, proto je nutné rychle jednat.“ Gellert se odmlčel a zahleděl se do Albusova zachmuřeného obličeje: „Neprojedeme se zítra? Dlouho jste mě na vyjížďku nedoprovodil, jste tu stále zalezlý jak jezevec v noře, tetička by jistě ráda pobyla s Arianou a já mohu cestovat až večer. Co myslíte?“
„Já...“ Albus sebou trhl a zvedl oči, když se jeho pohled střetl s Gellertovým, musel polknout, aby zahnal palčivé teplo, které ho pohltilo, „nevím, Gellerte, mám práci a...“
Gellert se rozesmál: „Ale no tak, příteli, potřebujete na vzduch, takže zítra o druhé hodině u mě a žádné výmluvy.“ Pružně se postavil a sklonil se nad tmavovlasým mladíkem. Rukama se opřel o područky křesla a s pobavením tázavě zvedl obočí: „Přece mi nedáte košem.“
Albus se neubránil úsměvu: „Dobrá, pokud na tom trváte, ale nemohu se na delší dobu vzdálit.“
„Ujednáno, tak zítra, budu vás očekávat a nezapomeňte se teple obléct, na koňském hřbetě člověk vymrzne,“ narovnal se plavovlasý mladík a několika hlubokými doušky dopil čaj z hrnku. „Budu se muset rozloučit, je pozdě. Musím ještě přichystat nějaké věci na cestu. Dobrou noc, Albusi, a zítra ve dvě,“ napřáhl Gellert ruku, a když Albus vstal a pevně ji stiskl, nechal se doprovodit do předsíně, kde z věšáku sundal svůj teplý plášť a klobouk.
„Na shledanou, Gellerte. Zítra mě tedy očekávejte,“ rozloučil se Albus se svým hostem a sledoval, jak zmizel ve tmě.
 
Dva koně klusali pozdně podzimním odpolednem. Krajina se halila do mlžného oparu a různé odstíny hnědé se střídaly s unavenou zelení posečených luk. Mrazivý vzduch věštil brzký sníh a kaluže pokrýval slabý ledový škraloup, který popraskal pod pravidelně se střídajícími kopyty.
Ouuuu, monche, šššš, spokoĭno!“ přitáhl plavovlasý mladík otěže černému hřebci, který neochotně přešel do kroku. Jeho společník ho mlčky napodobil a i jeho klisna zpomalila. Zhluboka nadechl mrazivý vzduch a poplácal ji po svalnatém krku.
Gellert se pousmál a po očku sledoval Albuse. „Brzy bude sněžit, ve vzduchu je cítit mráz,“ promluvil po chvíli mlčenlivé jízdy, když se Albus neměl k řeči.
„Ano, pravděpodobně ano, tady padá sníh brzy,“ zvedl Albus hlavu a pousmál se na svého společníka.
„U mě doma touto dobou bývají závěje, naše sídlo je stranou, na samotě, v zimě býváme často odříznuti od světa i na několik měsíců. Ne, že by nás to nějak obtěžovalo, díky přemísťování jsme nikdy netrpěli nouzí. Jen je člověk stále uvězněný v domě.“
„Musí to být tvrdý život, v horách,“ pokýval Albus hlavou a zkoumavě se zahleděl na Gellerta, který se ušklíbl.
„Ano, i když náš dům poskytuje dostatek pohodlí. V horách jste volný, kolem je jen divočina, jinak nic. V zimě jsem tam moc času netrávil, kvůli škole, ale v létě, když to bylo jen trochu možné, pobýval jsem venku. Spal jste někdy venku, jen s hvězdami nad hlavou?“
„Ne, bohužel, nikdy jsem neměl tu možnost,“ pousmál se Albus.
„Přišel jste o mnohé. Když ulehnete a jediným světlem v okolí je váš oheň a hvězdy. V horách se zdají blízké, na dosah ruky. Jedinou společností je vám váš kůň a divoká zvířata a na míle daleko není žádný jiný člověk. Možná tak stejně osamělý bača o několik kopců dál. Jakmile jsem trochu povyrostl, objížděl jsem naše rozsáhlé pozemky a stáda. Měli jsme sice několik sloužících, ale musejí být stále pod dohledem, aby svědomitě vykonávali svou práci. Téměř celé léto jsem trávil venku a zastupoval otce, který se musel starat o obchod. Když léto končilo bylo nutné zahnat stáda blíž k domu a do stájí. I když jsme pak přišli o koně, nikdo mě doma neudržel, pokud to nebylo nezbytně nutné. Utíkal jsem z domu do hor. Léto je u nás krátké, ale o to intenzivnější, všechno se vám odehrává přímo před očima, jako by příroda chtěla dohnat dlouhou zimu. Neustále se mění, každý den, každý okamžik je jiný, nevratný,“ Gellert se odmlčel a nepřítomně se zahleděl do dálky.
Albus ho po straně pozoroval. Po chvilce tiše promluvil: „Máte hory rád, že?“
Gellert sebou trhl a zahleděl se Albusovi do obličeje. „Víte, když se narodíte v horách, nikdy už se nenaučíte žít v nížině. Všechno vás tam táhne, otevřená poklidná krajina je pro vás nepochopitelná nezajímavá, nudná. Není tu nic k objevení, žádné nové údolí skryté mezi kopci, žádný nový výhled do krajiny, nic, žádná inspirace, jen sžíravý poklid, který člověka z hor znervózňuje. Nevíte kam se vrtnout, kam utéct, protože všude je jen nezajímavá pláň a jen někde v dálce tušíte hory a cítíte jejich volání,“ pousmál se, „možná vám připadám pošetilý.“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Albus a usmál se, „to není pošetilost. Chápu vaše pouto k horám. Já jsem se sice narodil v jižní Anglii, ale domov jsem našel až v Bradavicích. Tam je všechno jinak, to místo je neuvěřitelné, divoké, a přitom spořádané, čas tam plyne jinak, všechno má svůj řád a pořádek nezávisle na okolním světě,“ odmlčel se, potřásl hlavou. „Asi je pro vás složité zůstat tak dlouho v mírné Anglii, že?“
„Musím přiznat, že mi hory chybí. Ale pokud chci něčeho dosáhnout, musím ledasco obětovat. Nejsem člověk, který by se tak snadno vzdával svých cílů kvůli tak nepodstatným překážkám, jako je podnebí. To by bylo přinejmenším zbabělé. Překonal jsem už horší věci. A krajina v Godrikově Dole naštěstí není až tak rovinatá, takže se tu dá vydržet,“ ušklíbl se Gellert a poplácal černého hřebce po krku. „Ale dost sentimentálních řečiček, proběhneme se, ať si pořádně vyvětráme hlavy, než se zavřu do zatuchlé knihovny v zakouřeném Londýně, co vy na to?“ zašklebil se na svého společníka a povolil koni otěže.
Albus jen zavrtěl hlavou a neubránil se úsměvu, když pobídl ryzku.
„Dáme si závod, kdo bude dřív u řeky, hej, hej!“ zahulákal přes rameno Gellert.
„Vy jste zešílel!“ vydechl Abus než statná ryzka nacválala.

 

 Byla již tma, když dva mladíci kráčeli rychlým krokem k vesnici. Brzké stmívání je zastihlo při návratu z vyjížďky. Od úst jim stoupaly obláčky páry a zrudlé tváře jim zakrývaly široké krempy klobouků, které si oba stáhli do čela. Gellert vytáhl z vnitřní kapsy pláště svou malou dýmku, na chvilku se zastavil a naučeným pohybem hůlkou ji zapálil. Albus si toho všiml a počkal dokud nevyfoukl z úst kouř. Mladík ale zůstal stát a zkoumavě ho pozoroval, když jeho tvář ozářilo oranžové světlo, jak znovu potáhl. Albus polkl a sklopil pohled.
„Čeho se bojíte, Albusi?“ promluvil tiše Gellert a pomalu vykročil k mladíkovi před sebou.
„Prosím? Já...“ zajíkl se, když si uvědomil jeho blízkost a ustoupil o krok.
„Já se vrátím,“ propaloval Gellert svého společníka očima.
„Já... vím, to je... to nic,“ zavrtěl Albus hlavou a otočil se k němu zády. Stiskl zuby a zaťal ruce v pěst. Když ucítil pevný stisk na rameni a málem se mu podlomila kolena, zhluboka nadechl chladný vzduch, který ale nedokázal zchladit výbuch ničivého horka v jeho hrudi. Merline!
„Albusi, věř mi!“
Mladík sebou trhl a zvedl pohled. Když se jeho pohled střetl s Gellertovýma očima, polkl. Znal ten pohled, kruci, tak dobře ho znal!
„Vím, čeho se bojíš, nemusíš...“ zašeptal Gellert a vůně tabáku se mísila s mrazivým vzduchem. Albus zatnul zuby tak pevně, až měl obavu, že si je vyláme. Jeho plíce postrádaly vzduch a to, co jej spalovalo zevnitř, se ho cílevědomě snažilo připravit o poslední zbytky soudnosti, vůle. S krutým sebezapřením uhnul pohledem. Prudčeji než chtěl, se vytrhl z Gellertova sevření a ustoupil o krok.
„Musím jít, je pozdě. Šťastnou cestu, Gellerte, a dobře pořiďte. Sbohem,“ dřív než mohl plavovlasý mladík cokoliv udělat nebo říct, ustoupil ještě o krok a s prásknutím se přemístil.
Gellert se jen pousmál, potáhl z dýmky a rozhlédl se po temné krajině. Byl si jistý, že příště dosáhne svého cíle. Pomalým krokem vykročil k vesnici.
 
Albus vpadl do domovních dveří jako velká voda. Prudce je za sebou zabouchl, opřel se o ně zády a zhluboka popadal dech, jako by právě doběhl běh na dlouhou trať. V hlavě mu hučelo, hrudník hrozil, že vybuchne tím náporem palčivého horka, které ho zaplavovalo do poslední skulinky. Strhl si z hlavy klobouk a odhodil ho na zem. Zaklonil hlavu a opřel ji o tvrdé dřevo dveří.
Merline, jak má tohle vydržet? Jak má odolat? Jak se má ovládnout? Byl si najednou bolestně jistý, že Gellert o jeho citech ví, a co bylo horší, že je evidentně opětuje. Jemu ale na ničem nezáleželo, neměl co ztratit, hrál si s ním, tlačil ho tam, kam chtěl. Tam, kam chtěli oba. On sám, ač se úporně bránil, cítil, jak mu docházejí síly. Cítil, jak jeho vůle ochabuje, jeho sebeovládání je utloukáno touhou, bolestivou nezkrotnou vášní.
Kéž by se nevrátil! Kéž by ho už nikdy neviděl! Pak by snad mohl zapomenout, žít normální život. Nespokojený, neutěšený, ale normální. Kruci! Zaťatou pěstí praštil do dveří, až ho zabolely klouby na ruce.
„Albusi, jsi v pořádku?“
Když uslyšel ten hlas, strnul. Na hlavu jako by mu někdo vylil kýbl ledové vody. Bolestně zavřel oči a promnul si kořen nosu. „Aileen, přišla jsi za Arianou, jak předpokládám,“ procedil skrz sevřené zuby a upřel na ni chladný pohled. Proč se tu vždycky nachomýtne v tu nejnevhodnější dobu!
„Ano... já... asi jsi zapomněl. Když jsem přišla, slečna Bagshotová šla domů. Slíbila jsem jí, že tu počkám, dokud nepřijdeš,“ zakoktala se dívka a o krok ustoupila.
Jen prudce kývl hlavou, sebral ze země svůj klobouk a odhodil ho na věšák. Z ramen strhl plášť a nedbale ho pověsil. Palčivé vzrušení vystřídal vztek.
„Stalo se něco?“ zeptala se opatrně Aileen a znovu o krok ustoupila, když po ní šlehl pohledem.
„Nic důležitého!“ zavrčel a prosmýkl se kolem ní chodbou.
„Odpusť, zdál ses mi rozrušený, já jen...“
„Nestalo se nic, o co by ses měla zajímat!“ přerušil ji ostře a roztřesené ruce složil na prsou. Měl sto chutí něco rozbít a jen stěží se ovládal.
Aileen jen zamrkala očima a zalapala po dechu. Chvíli na Albuse nevěřícně zírala. Nakonec stiskla zuby a tiše promluvila.
„Omlouvám se, že obtěžuji. Měla bych jít. Sbohem!“ otočila se na podpatku, z věšáku sebrala svůj plášť a čepec a byla pryč. Když Albus zaslechl slabé prásknutí, jak se za brankou přemístila, bolestně zavřel oči a už se nedokázal udržet. Popadl hrnek se zbytkem čaje, který někdo nechal na skříňce a mrštil jím proti zdi, kde se s třeskem roztříštil a na bílé omítce zůstal velký světle hnědý flek. Opřel se oběma rukama o ten starý kus nábytku a snažil se uklidnit. Když vycítil něčí přítomnost, prudce se otočil a jeho pohled se střetl s Arianinýma vyděšenýma očima. Pevně stiskl zuby, zavřel pálící oči, zajel si prsty do vlasů. Přál si zmizet z povrchu zemského a už se nikdy neobjevit. U Merlina, co se to s ním děje?!
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jééé Bezinka

(Máta, 17. 3. 2013 19:43)

Bezinko zdravím, už se mi po tvých komentářích stýskalo :-)
Jop, Grindy je pěknej prevít, jde si tvrdě za svým a bohužel je nutné uznat, že vyhrává. Ví co chce a chce to získat za každou cenu a přišel i na to jak to získat.
Děkuji moc za komentář.

pěkné :-)

(Bezinka, 17. 3. 2013 19:29)

Takže Gellert odjíždí a Albusovi to vadí víc než by chtěl :-). Víc, než si hodlá připustit. Opravdu mu nezávidím ten vnitřní boj, obzvlášť, když mu to Gellert vůbec neusnadňuje a jasně mu dává najevo, že ví... že jeho tužby vítá. Prevít! Není se čemu divit, že Albus pak svoji podrážděnost vychrlí na Aileen, která má to 'štěstí' objevit se ve špatnou chvíli. Chudák holka.
Moc pěkná kapitola, Máto. Děkuji

Dělkuji

(Máta, 8. 3. 2013 17:22)

Sophie děkuji za komentář. Jsem moc ráda, že se ti kapitolka líbila. Já sem se ho potřebovala zbavit, už mi tam začínal dělat paseku dřív než potřebuji :-D
Že by mohl být víc než přítel je zcela evidentní, ale je tu několik ale která všichni známe.
Ano Aileen má nepříliš příjemný talent nachomítnout se Albusovi v cestě vždy, když si potřebuje řešit svoje vnitřní bolístky. Chudák holka. Všechno je to vlastně o lásce...
A kolik kapitolek pro vás ještě připravuji? Vzhledem k tomu, že už asi měsíc finišuji a stále nejsem schopná dofinišovat, vyapdá to podle posledního předpokladu na 40 kapitol a končím rokem 1945 :-)
Ještě jednou děkuji a těším se konečně opět v neděli.

Láska

(Sophie , 1. 3. 2013 18:43)

Tak ať si Gellert jede, říkám si na jednu stranu , ale zase plně chápu, že se Albusovi nelíbí ztratit jediného přítele v Godrikově Dole , to se nechá pochopit, kord když to dle citů vypadá, že by to mohl být víc než jen přítel. :) Tedy trochu mi opět bylo líto Allieen, ale ta umí opravdu přijít nevhod, hodně často. Zasloužila by si někoho, kdo by o ní stál, ale lásce člověk neporučí. Dnes asi za vším vidím, lásku proto sem zatím nenapsala jak sem ráda za další kapitolku :) kolik jich pro nás ještě máš ?
A ano vždycky žasnu jak jsou dobře napsané :)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA