Jdi na obsah Jdi na menu
 


24. Polámaná křídla

23. 3. 2013
Loreena McKennitt – The Old Ways
 
Pozdní zimní večer již dávno zahalil krajinu do hluboké tmy. Venku drobně mrholilo a tající sníh se měnil v blátivou břečku. Studený vítr se odhodlaně vkrádal do každé skuliny a strašidelně hvízdal v komíně. Albus si povzdechl a přiložil několik polínek do krbu, aby nevyhasl oheň. Pak založil ruce za zády a přešel k oknu. Chvíli nepřítomně zíral do tmy venku, než se znovu otočil a přešel zpět ke krbu. Svátky slunovratu skončily a on s Aberforthem už odzdobili stromek a zasadili ho zpět na zahradu. Jen výzdobu v pokoji ještě nechali, hlavně pro radost Arianě, která ale byla zamlklá, smutná. Cítil její strach, cítil ho mnohem intenzivněji, než kdykoliv dřív. Promnul si obličej dlaněmi a prsty zajel do vlasů. Když spustil ruce, rozechvěly se mu nervozitou. Nebyla ale způsobená Arianiným strachem, ani hmatatelným napětím, které vládlo mezi ním a bratrem. Způsobil ji malý kousek pergamenu, který včera přinesl Bathildin výr. Bylo na něm jen pár slov psaných známým úsporným rukopisem, a přesto v něm vyvolal nezvladatelnou bouři. Bouři, která se ho chystala připravit o rozum.
Merline! Tolik se na něj těšil, nedokázal si v tom zabránit, nedokázal tu touhu potlačit. Ale jak mu má odolat? Jak se má ubránit sám sobě? Nedokázal se od něj odpoutat, nemohl zapomenout. Za celý měsíc odloučení v sobě nedokázal najít sílu k odmítnutí. Stiskl ruce v pěst, až mu zapraštěly klouby. Musí odolat! Opakoval si stále dokola v duchu, a přesto cítil, že ta slova jsou jen prázdnou frází, která pro něj nemá význam, která ho už nezachrání. Bál se toho setkání, bál se toho, co bude, a přeci strach nedokázal přemoci tu ničivou vášeň.
Z úvah ho vytrhlo zaklepání na dveře. Zhluboka se nadechl a marně se snažil potlačit výbuch horka v hrudi, než vykročil do chodby.
„Zdravím, příteli, rád vás vidím!“ usmál se na Albuse plavovlasý mladík, který čekal za domovními dveřmi.
„Vítejte zpět, pojďte dál,“ oplatil Albus trochu roztřeseně jeho úsměv a ustoupil dovnitř. Gellert vešel a z ramen shodil umáčený plášť.
„Vezmu vám plášť k ohni, aby rychleji uschl.“
„Samozřejmě, děkuji,“ předal Albusovi svůj svrchník a sundal si klobouk. Pátravě si prohlédl svého hostitele a neunikla mu lehká nervozita, kterou se snažil skrýt pod přátelským úsměvem.
„Pojďte dál,“ uvedl ho Albus do obývacího pokoje, a když Gellert očima přeletěl výzdobu, pousmál se, neřekl ale nic.
„Co vám mohu nabídnout?“ otázal se, když rozprostíral Gellertův plášť přes křeslo co nejblíž ke krbu.
„Přinesl jsem víno, poslední lahev,“ usmál se zářivě Gellert a svůj klobouk odložil na plášť.
„Jistě, dobrá tedy, dojdu pro sklenky, omluvte mě,“ kývl na souhlas Albus a spěšně odešel. Gellert zavrtěl hlavou, prohrábl si zvlhlé vlasy a pohodlně se usadil do křesla u krbu. Měl dobré zprávy, cítil, že dnešek bude úspěšný den, jeho záměry se dnes naplní a brzy se mohou vypravit za svým cílem.
„Tak jak jste pořídil v Londýně?“ pousmál se tmavovlasý mladík, když nalil do sklenek víno.
Gellert pokýval hlavou a uchopil jednu z nich. „Byl jsem úspěšný, alespoň co se týká kamene vzkříšení,“ usmál se a z vnitřní kapsy kabátce vytáhl několik složených pergamenů, které podal Albusovi. Ten je se zaujetím rozložil. Jeden z nich byla mapa Británie s několika označenými místy. Dalších několik obsahovalo poznámky psané Gellertovou rukou a nějaký seznam. Albus stáhl obočí a zadíval se do textu.
„Soupis rodového majetku Gauntů? Jak jste k němu přišel?“ překvapeně zvedl hlavu.
Gellert se ušklíbl. „Přes jednu starší pohlednou dámu, která pracuje na ministerstvu. Ani já sám jsem netušil, jak cenným zdrojem informací tato osoba bude. Vaše ministerstvo by si mělo lépe vybírat své zaměstnance.“
Albus se zamračil. „Ale jak...“
„Ale příteli, nebuďte naivní, malá lest stačila, aby mě informovala o všem, co jsem potřeboval vědět. Nicméně, myslím, že to není žádné tajemství. Copak nechcete slyšet, co jsem se dozvěděl?“ se sebevědomým úsměvem sledoval svého společníka a upil vína.
„Ale ano, jistě, mluvte,“ ošil se Albus a dál nahlížel do seznamu.
„Situace se má tak, že Gauntové jako rod pomalu vymírají. A nejen to, díky své neschopnosti přišli o téměř všechen svůj majetek a nyní patrně přijdou i o to poslední, co jim zbylo. Jejich poslední rodinné sídlo je již na prodej a ministerstvo si vyžádalo soupis jejich majetku, aby zjistilo, zda jsou schopni uhradit své dluhy. Zatím stále ještě žijí v Malém Visánku, který k jejich sídlu patří, ale o jejich rodový majetek projevil zájem jakýsi zámožný mudla. Samozřejmě nemá ani tušení, že jde o kouzelníky. Oni se sice brání, ale vypadá to, že je ministerstvo donutí k prodeji. Krom několika nevýznamných drobností vlastní rodina ještě dva zajímavé artefakty. Medailon, o kterém tvrdí, že byl majetkem samotného Salazara Zmijozela, na kterého se samozřejmě neustále odkazují a...“ odmlčel se a vítězně se usmál.
Albus zvedl hlavu: „A prsten?“
„Ano, prsten s velkým černým kamenem s trojúhelníkovitým znakem, o kterém se mylně domnívají, že je znakem jejich rodu. Greta mi velmi obšírně vyprávěla, jak ji jím ten buran Gaunt neustále šermoval před očima, když na ni křičel, že ministerstvo nemá právo na jejich majetek, a tak měla možnost si ho do detailů prohlédnout. Takže Kámen vzkříšení je v Malém Visánku, v rukou nevzdělaného tupce, který nemá ani tušení o tom, co nosí na ruce.“
„To jsou zajímavé informace, jen se mi úplně nezamlouvá, jak jste je získal,“ zachmuřil se Albus a změřil si plavovlasého mladíka, který se rozesmál.
„Ale Albusi, to, v jaké jsou Gauntovi situaci, je veřejným tajemstvím, bylo by jen otázkou času, kdy bych to zjistil, takto jsem to jen trochu uspíšil a onen soupis se nám může hodit, ale je to jen kopie pořízená kouzlem, ještě jsem ho nestihl přepsat.“
„Dobrá tedy,“ promnul si Albus kořen nosu a znovu upřel oči na svého společníka. „A co neviditelný plášť? Podařilo se vám zjistit nějaké informace?“
„Ano, ano, samozřejmě. Nicméně to nebylo tak jednoduché, jako s kamenem. Dva týdny jsem strávil zavřený v kouzelnické matrice, abych našel, co hledám, a byl jsem úspěšný.“
„V matrice? Ale ta není...“
„Není, ale s trochou důvtipu a pár známými se tam dostanete velmi snadno,“ přerušil ho Gellert a ušklíbl se.
„Další malá lest?“ zvedl tázavě obočí Albus a nevesele se pousmál.
„Já se snadno nevzdávám, Albusi. Raději použiji malou neškodnou lest, než abych odešel s nepořízenou. A navíc, informace, které jsem zjistil, nikomu neublíží, jestli vás trápí toto. A nám významně pomohou.“
„Ano, jistě,“ pokýval hlavou Albus. „Co jste tedy zjistil?“
„S pláštěm to bude podstatně složitější,“ zachmuřil se Gellert, „Jak se psalo v kronice ona Peverellova neteř si vzala chlapce z mudlovské rodiny. Naštěstí byl nadán kouzelnými silami, to znamená, že o něm měli kouzelníci záznamy. Vypadá to, že finance, které jim věnoval její strýc dokázali rozmnožit a zbohatnout. Nakonec přijali jméno Potter – hrnčíř, prý aby si pamatovali, že vzešli, z chudých poměrů. Stali se poměrně významným kouzelnickým rodem a žijí na různých místech v Británii. Vytipoval jsem, naše pravděpodobné majitele pláště a jejich sídla označil na mapě,“ usmál se Gellert.
Albus pokýval hlavou a skousl si ret, chvíli stál mlčky, než vzhlédl na svého společníka, a ač tušil jeho odpověď, přeci se tiše zeptal: „Co tedy plánujete dál?“
Gellert se usmál, stoupl si a dolil víno do své sklenky, pak se upřeně zadíval Albusovi do očí.
„Malý Visánek, navštívíme Gauntovi.“
„Gellerte, já se nemohu na delší...“
„Poslouchejte mě, Albusi, teď už nemůžeme couvnout. Potřebuji vás, copak to nechápete?“ stáhl obočí a pevně se zadíval na svého společníka.
Albus už nedokázal snést jeho pohled, otočil se k němu zády a promnul si dlaněmi obličej a bolestně zavřel oči. „Ale moji sourozenci mě potřebují také,“ procedil skrz sevřené zuby.
 
Aberforth se převalil v posteli a promnul si obličej dlaněmi. Zamrkal očima a zhluboka zívl. Dnes nějak špatně spal. Posadil se, spustil nohy na podlahu a protáhl ztuhlé svaly. Asi byl úplněk, a to spal vždy jen na půl oka. Vstal a několika kroky došel k oknu. Venku byla tma. Kolik je asi hodin? Zamyslel se a prohrábl si rozcuchané vlasy. Měl žízeň, proto tiše přešel svou ložnici a vyklouzl ze dveří. Seběhl po schodech, ale za dveřmi do obývacího pokoje se zarazil. Uvnitř zaslechl tichý hovor. Kdo tu může touto dobou být? Neváhal a opatrně se naklonil, aby lépe slyšel.
„Ano, ano, já vím, ale nějak to musí jít,“ zaslechl neznámý hluboký mužský hlas, který se právě odmlčel. „Co kdybychom vaši sestru vzali s sebou? To by mohlo být řešení?“
Zajíkl se, když mu došlo o čem dotyčný mluví. Stiskl pěsti a poslouchal dál.
„Ale jak? Gellerte, copak nevíte, jak je to nebezpečné?“ zaslechl svého bratra.
„Najdeme způsob, jak ji zklidnit. Lektvar, nebo kouzlo. Albusi, nemůžeme tuhle příležitost promarnit! Relikvie máme na dosah ruky, copak to nechápete?“
Aberforth ustoupil ode dveří. Slyšel dost, aby pochopil, co má jeho bratr s tím neznámým člověkem v plánu. U Merlina! Tohle nesmí dovolit, to nejde, copak se ten namyšlenej idiot dočista zbláznil?! Otočil se na patě a vyběhl do své ložnice. To se nesmí stát! Nesmí to dovolit! Musí něco udělat! Ale co, kruci?!
 
Albus vrhl na Gellerta nesouhlasný pohled, ale neodpověděl. Došel k velké komodě a opřel se o ni rukama. Sklopil hlavu mezi ramena a syčivě vydechl.
Gellert k němu pomalu došel a pevně sevřel jeho rameno. „Čeho se pořád bojíš?“
Albus sebou trhl, když ucítil jeho dotek. Zatnul zuby a bolestně zavřel oči. U Merlina!
Plavovlasý mladík ho chvíli sledoval, než znovu tiše promluvil: „Albusi, spolu vybudujeme svět, kde nikdo nikdy nebude muset potlačovat svoje touhy, svoje pocity.“
Albus zalapal po dechu a rázně se otočil. Když se jejich pohledy střetly, roztřásla se mu kolena. Cítil ten oheň, který sálal z jeho očí, naplňoval ho a dusil jeho vůli, jeho sebeovládání. Zhluboka se nadechl a sklopil pohled.
„Bojím se sebe,“ zachraptěl.
„To je zbytečné, Albusi. Zahoď konečně svůj strach. Co doopravdy chceš?“
„Nic! Nech mě být, prosím,“ vydechl a snažil se ještě z posledních sil odolat, cítil ale, jak se jeho obrana bortí, rozum byl umlčen nepřekonatelným šílenstvím, které naplnilo jeho nitro. Tak dlouho se v něm svíjelo a teď ho svázalo, přivlastnilo si jeho myšlenky, ovládlo jeho tělo.
„Nelži, neumíš to!“ Gellert na nic nečekal, nesměl mu dát příležitost, aby mu znovu unikl. Dnes už ne, dnes bude jeho! Pevně sevřel jeho obličej v dlaních a donutil ho, aby se mu podíval do očí. Cítil, jak se chvěje, jak zrychleně dýchá, jak se ještě z posledních sil brání.
„Nebraň se už,“ zašeptal mu do ucha a lehce přejel rty po jeho tváři. Cítil, jak zakolísal, než ho políbil.
Albus zalapal po dechu. Myslel, že uhoří žárem, který ho spaloval, hučel mu v hlavě, v uších a naplnil ho tak, že měl pocit, že musí každou chvíli puknout. Když ucítil dotek jeho rtů věděl, že je ztracen, je konec, propadl se někam odkud není návratu. Vyšel vstříc jeho polibku, opětoval jeho vášeň, která brala dech a okolní svět neexistoval, čas se zastavil. Byl jen on, jeho ústa, která si přivlastnil, horký dech, který cítil na tváři, vůně tabáku, která se kolem něj šířila. Ruce, které pustily jeho obličej, aby ho mohly pevně obejmout a pružné tělo, které se k němu tisklo, které znal. Znal ze sna. Chtěl, zoufale chtěl všechno zakázané, zvrácené, co mu nabízel, co mu sám chtěl dát. Oběma rukama přejel po jeho lících a prsty zabořil do plavých vlasů. Zešílel!
 
Náhlé prásknutí, se kterým se prudce otevřely dveře zapůsobilo, jako tvrdá rána pěstí. Albus strnul a Gellert uskočil stranou.
„Co...“ zazněl ztichlým pokojem Aberforthův hlas, pak se ale zadrhl. Albus se zhluboka nadechl a otočil se k němu zády. Došlo mu, že je bratr musel vidět. Sevřel kořen nosu prsty a snažil se ovládnout vztek, ve který se změnilo jeho bezhlavé šílenství. Stiskl zuby a chtěl se otočit, strnul ale když do ohlušujícího napjatého ticha, které by se dalo krájet, šlehl jako bič Gellertův vzteklý hlas.
„Co tu chceš, kopele?!
„To bych se spíš měl ptát já, ne? Já jsem tady doma!“ zavrčel Aberforth stojící ve dveřích a překvapení, které se mu zračilo v očích vystřídalo pobouření.
„Vypadni!“ štěkl Gellert.
„Co si to krucinál dovoluješ!?“ odsekl Aberforth, v ruce pevně sevřel hůlku, aby se mu nechvěla a pohledem vyhledal bratra: „Albusi, můžeš mi to laskavě vysvětlit?!“
„Vysvětlit?! Do toho ti nic není, vypadni, než ti to vysvětlím sám!“
„Ty buď zticha! Uhni, chci mluvit s bratrem!“ vykročil Aberforth do pokoje.
Gellert se nahrbil, jako šelma připravená ke skoku, a než stihl chlapec zareagovat vytáhl svou hůlku: „Já tě naučím slušnosti, zvyar! Crucio!“ Aberforth se s děsivým výkřikem zhroutil na zem, kde se zkroutil zmítaný nesnesitelnou bolestí. Hůlka mu vypadla z ruky a v křeči si prokousl ret.
„NE!“ vykřikl Albus, vrhl se na Gellerta, strhl jeho ruku s hůlkou stranou a pohled plný nechápavého zmatku upřel na do jeho obličeje zkřiveného zlostí. „Co to děláš?!“
„Neměl sem lízt!“ sykl plavovlasý mladík a sklonil hůlku. Ustoupil o krok odfrkl si. Snažil se překonat zaslepený vztek.
„Je to můj bratr, Gellerte! Proč jsi mu ublížil?! To přeci nebylo nutné!“
„Měl by sis rozmyslet, co vlastně chceš, Albusi!“ zavrčel Gellert.
Albusovy modré oči se rozšířily překvapením. Nevěřícně zíral na Gellerta, který ho sledoval s nečitelným výrazem v obličeji. To, že bezdůvodně napadl jeho bratra se mu bolestivě zakouslo do srdce. To nedokázal respektovat, ač byl ochoten mnohé jeho postupy přejít, tohle nemohl. „To asi ano,“ stáhl rozhořčeně obočí, „ale jedno vím jistě, tohle nechci! Tohle ne!“ Mávl rukou k Aberforthovi, který se se sténáním snažil vyškrábat na všechny čtyři.
Gellert se na něj tázavě zadíval a rozhodil rukama. „Nechceš?! A jak si to jako představuješ?! Nebuď naivní, Albusi!“
„Naivní?! Takhle vypadají tvé velké plány?“
„A co sis myslel?!“ ušklíbl se posměšně Gellert, „že se budu někoho prosit?! Pamatuj si jedno, Albusi, po dobrým to nikdy nejde! Nikdy, rozumíš?! Musíš něco obětovat, abys mohl něčeho dosáhnout!“
Albus zalapal po dechu a na chvíli se odmlčel. Jeho pohled ztvrdl, když se zadíval Gellertovi zpříma do očí: „Pak máme asi jiné představy o tom, co jsou nutné oběti,“ odmlčel se a nakonec uhnul očima. Nedokázal už snést pohled na něj, nedokázal by pak říct to, co říct chtěl. „Ne, Gellerte, takhle ne, tohle já dělat nebudu. Je mi líto. Odejdi!“ To, co vypustil z úst mu rvalo srdce z těla. Zklamání a bolest ho sevřely, drtily jeho plíce, sápaly ho na kusy, ale přesto věděl, že takto to nechce, nemohl se přes to přenést. Velké plány se rozplynuly jako sen a zůstalo jen zklamání. Sevřel si chvějícími prsty kořen nosu a sklopil hlavu. „Sbohem!“
Gellert chtěl něco říct, nakonec ale jen nevěřícně zavrtěl hlavou, pevně stiskl rty. Sledoval Albuse, který se opřel o křeslo a sevřel jeho opěradlo tak pevně, až mu zbělely klouby a zhluboka dýchal. Když konečně plně pochopil, co vlastně řekl, měl chuť něco rozbít, už se nedokázal ovládat, vražedný vztek ho naplno pohltil a bolel bolestí, kterou ještě nepoznal. Bolestí kterou musel vybít. Bolestí zrady. Ještě se zhluboka nadechl, než se ušklíbl: „Výborně,“ sykl a přivřel oči, „ale dřív se vypořádám s tebou. Nestojím o to, aby mi někdo stál v cestě! Zradil jsi mě!“ zavrčel a namířil hůlku Albusovi do obličeje.
Aberforth se snažil rozdýchat bolest, která pomalu doznívala. Slyšel dobře, o čem je řeč. Rukou si setřel krev z úst, chňapl po svojí hůlce a snažil se vyškrábat na nohy. To přeci nejde!
Albus zalapal po dechu. Nevěřícně zíral na plavovlasého mladíka, který ho propaloval pohledem. Tentokrát ale nebyl plný vášně, ohně, žádosti. Byl plný chladu, zlosti. „Proč?“ zavrtěl hlavou a ustoupil o krok.
„Ještě se ptáš? Zahodil jsi to, co jsem ti nabízel. Je konec Albusi, vybral sis, už není návratu! Já neodpouštím!“ zasyčel Gellert. Albus chtěl sáhnout po své hůlce, když se ozval výkřik: „Mdloby na tebe!“ a červený paprsek, který těsně minul mladíkovo rameno, narazil do zdi, kde vyhloubil hluboký kráter.
Gellert se bleskově otočil, švihl hůlkou vrhl po Aberforthovi kouzlo, které se ale odrazilo od jeho štítu, který narychlo vyčaroval a prolétlo pokojem. Aberforth zakolísal, síla nárazu ho připravila o křehkou rovnováhu.
Albus se konečně probral ze strnulosti, než stihl Gellert znovu zaútočit rychle vytáhl svou hůlku a překážecím kouzlem ho zatlačil ke stěně. On ale několikerým švihnutím kouzlo zrušil a pokusil se Albuse omráčit. Ten v poslední vteřině uhnul a vyslal další kouzlo, které ale jeho protivník odrazil.
Aberforth se zhluboka nadechl a snažil se přemoct slabost, najít sílu, o kterou ho připravilo mučení. Jeho bratr se ho zastal, přese všechno, co se mezi nimi stalo se postavil tomu cizinci. Cizinci... snažil se poskládat zmatené myšlenky. Merline, co se to děje? To, co viděl, když vpadl do pokoje... jeho bratr s tím mužem... kruci, na tom teď nesejde, pak mu to vysvětlí! Viděl, jak spolu ti dva bojují. Viděl bolest v bratrových očích, nesmí ho v tom nechat. Stiskl zuby a znovu křikl: „Mdloby na tebe!“ Znovu ale minul a kouzlo zasáhlo portrét rodičů, který se roztrhal na cáry. Kruci!
Oba bojující kouzelníky to vyvedlo z rovnováhy, Albus se kryl vztaženou paží a musel okamžitě uhnout před proudem zeleného světla z Gellertovy hůlky. Aberforth znovu zaútočil, aby dal Albusovi čas nabrat dech, ale Gellert jeho kouzlo odrazil a chystal se švihnout hůlkou jeho směrem, když na něj Albus zpoza křesla, za které se schoval, vyslal další omračující kouzlo. Mrštně uskočil a vztekle zasyčel, mávl hůlkou a v místech, kde ještě před vteřinou byla Aberforthova hlava proletěla ohnivá koule, která narazila do dveří a zanechala na nich velký ohořelý flek.
Albus se ukryl za křeslo a zhluboka dýchal. Bolest, která drtila jeho útroby, ho ochromovala, sžírala. Nedokázal se pořádně soustředit na kouzla, jediné, co mu pulzovalo v hlavě, byla jeho slova. Zařízla se mu do srdce jako ostrý nůž a zanechala za sebou bolestivé krvácející rány. Jak se má postavit někomu, na kom mu tolik záleží? Uvědomil si že, to nebylo jen poblouznění, že to, co cítil s ním, nebyl jen chtíč těla, touha, a o to více to teď bolelo. Pevně zavřel oči a syčivě se nadechl.
„Copak, Albusi, bojíš se?!“ křikl posměšně Gellert a znovu zablokoval kouzlo, které po něm vyslal Aberforth. „Myslel jsem, že jsi lepší kouzelník! Bojuješ jak baba!“ uchechtl se nepříčetně.
Albus stiskl zuby, ze všech sil v sobě přemáhal bolestí šílející zvíře. Pevně sevřel svou hůlku, vyskočil na nohy a pustil se s novou vervou do boje. Urážet ho nikdo nebude! Ani on!
 
Ariana se s výkřikem posadila v posteli. Oči měla plné slz a zrychleně oddechovala, aby zahnala úzkost, kterou v ní vyvolal sen. Sen plný krve, krutosti, mrtvých a smíchu. Ach ne! Schovala obličej v dlaních. Snažila se uklidnit, když se o ni lehce otřela magie. Nepřátelská útočná magie, která rozechvěla její nervy, její tělo do poslední buňky. Poznala ji. Strnula a ruce se jí roztřásly. Zhluboka se nadechla a snažila se v sobě přemoci plíživé nezvané napětí, ta síla, kterou tolik potlačovala, kterou nenáviděla, se začala vzdouvat. Cítila ji, jak se rozpíná. Zasténala a roztřeseně stiskla ruce v pěst. Vstala z postele, téměř proti své vůli sáhla po klice dveří a pomalu je otevřela. Zaslechla práskání kouzel, výkřiky, cítila magii, která ji roztřásla jako zimnice. Věděla, že její bratři bojují. Bojují s ním. Chtěla se ovládnout, chtěla se vrátit zpátky do postele, schoulit se do klubíčka a spát, ale nemohla. To silnější, temné v ní jí to nedovolilo. Naposledy se ohlédla do pokoje, než sešla po schodech dolů. Opřela se zády o zeď vedle dveří a zhluboka dýchala. Strach jí svíral útroby, jako neviditelné drtivé kleště, musí ovládnout tu sílu, musí ji usměrnit, jestli chce pomoci. A ona přeci pomoci chce! Chce! Nutila temnějící mysli ta slova jako mantru. Opakovala si je stále dokola. Chce pomoci! Třásla se po celém těle, pevně zavřela oči a na tváře jí vyklouzly další slzy. Cítila ale, jak jí ta ničivá temnota, kterou skrývala, zahaluje mysl, jak se rozlévá do každého póru jejího těla, jak se ji snaží ovládnout, zastřít, ukrást její myšlenky, její tělo. Nesmí ji nechat zvítězit! Chce pomoci! Zaťala zuby a odlepila se od stěny. Pomalým krokem překročila práh pokoje. Napětí ji sevřelo, dech se zadrhl a ona cítila, jak ztrácí vědomí, nedokázala se ovládnout, nedokázala usměrnit to obrovské nezvladatelné, co bylo její součástí. Najednou věděla, že je konec, strach zmizel. Nezvládla to!
„Ariano, NE!“ zaslechla ještě z dálky Aberforthův výkřik, když svět kolem vybuchl a potemněl.
 
Všichni tři kouzelníci ze všech sil bojovali, nikdo si nevšímal tříštícího se skla, prachu, třísek ani zbloudilých kouzel, které kolem létaly. Soustředili se na boj a nevšímali si ničeho, jen svých protivníků.
Aberforth už se vzpamatoval a s Albusem po boku vrhali na Gellerta jedno kouzlo za druhým. Ten se ale ukryl za knihovnou, ze které létaly cáry pergamenů jak do ní narážela kouzla, a snažil se zneškodnit své protivníky. Vyslal na něj další kouzlo, které ale zablokoval, když jeho pozornost zaměstnala malá postavička v bílé noční košili, která vstoupila do místnosti. Strnul a hrdlo mu sevřel strach. „Ariano, NE!“ vykřikl a chtěl dívku odvléct z pokoje, než ale stihl udělat jediný krok místnost explodovala.
Síla kouzla všechny tři mladé muže odhodila stranou. Gellert narazil zády do zdi a sesul se podél ní na zem, Albus si narazil žebra o hranu komody až bolestí vykřikl a zhroutil se. Aberforth si sotva stihl rukama krýt hlavu, než upadl na podlahu a ucítil bodavou bolest v koleni. Všude kolem se rozlétly trosky nábytku a pak najednou bylo ticho. Děsivé ticho a tma.
První se vzpamatoval Gellert. Zasténal a zatřásl hlavou. Dotkl se konečky prstů lícní kosti, kde mu bolestivě tepalo a ucítil lepkavou krev. Muselo ho poranit nějaké kouzlo. Zhluboka nadechl vzduch plný prachu a přemáhal kašel. Vedle sebe nahmatal svou hůlku, pevně ji sevřel v dlani a zachraptěl „Lumos.“ Matné světlo se rozlilo okolo a on se obezřetně rozhlédl. Vyškrábal se na nohy a očima přelétl zdemolovaný pokoj. Viděl roztříštěné dřevo, Albuse, který sténal a rukou si třel naražený hrudník, Aberfortha, jak šmátrá po hůlce, a to děvče. Šokovaně zíral do bledé drobné tváře zašpiněné od prachu. Ležela nehybně na zemi, modré oči měla vytřeštěné, ruce rozhozené a z koutku úst jí stékal pramínek krve. Pochopil, co se stalo. Je mrtvá! Roztřeseně si prohrábl vlasy. Zmateně zalapal po dechu. Musí pryč! Hned! Pomalu vycouval otevřenými dveřmi ven. Hůlku měl připravenou v ruce, ale nikdo se ho nepokusil zadržet. Na chodbě se otočil na podpatku a rozeběhl se k domovním dveřím.
Albus pomalu zvedl hlavu a rozkašlal se. Musel si pořádně narazit žebra. Zděšeně se rozhlédl po zdemolovaném pokoji a zasténal. Co se to stalo? Zatřásl hlavou, znovu očima pátral okolo, když zaslechl kroky a zahlédl Gellerta mizejícího za dveřmi. To ne! Nepřemýšlel. Namáhavě vstal a nejrychleji, jak byl schopen, se po paměti rozeběhl temnou místností.
„Gellerte,“ zasípěl a snažil se ho dohnat. Vyběhl ze dveří do tmavé vlhké noci venku. „Gellerte! Počkej!“ zavolal do tmy, když zahlédl, jak se plavovlasý mladík prosmýkl brankou. Bolestí zkřivil obličej. Odvrátil pohled a nevšiml si, jak se Gellert bleskově otočil a bez rozmyslu švihl hůlkou.
Pritŭpyavam!“ vykřikl a sledoval jak paprsek rudého světla narazil Albusovi do hrudi, hůlka mu s klapnutím vypadla z ruky, on se s překvapeným výrazem zhroutil a sesul se ze schodů na rozbahněnou zem. Gellert se zastavil a zhluboka oddechoval. Prošel brankou zpět do zahrady, sklonil se nad ním a odhrnul mu vlasy z obličeje ušpiněného od bláta a prachu. Stiskl zuby a konečky prstů se dotkl jeho čela, nosu, rtů. Vztek už ho nadobro opustil. Zachmuřeně si prohlížel jeho tvář a někde hluboko, kde mu tlouklo srdce, ho bolestivě bodlo. Nemuselo to tak skončit. Takhle to nechtěl! Odvrátil pohled a pomalu se narovnal. Namířil na mladíka u svých nohou hůlku a tiše zašeptal: „Sbohem Albusi, takto to bude lepší!“ ale kletba, která by ukončila jeho život se mu zadrhla v krku, ruka, ve které pevně svíral hůlku se zachvěla a v očích ho pálilo. Zhluboka se nadechl a snažil se zahnat tlak, jenž svíral jeho hrdlo. Nedokázal to vyslovit! Nedokázal zabít! Proč?! Nevyznal se sám v sobě. Stál tam a udýchaně zíral na muže ležícího před ním. Na muže, který by mohl být hrozbou, ohrozit ho. Na muže, kterému věřil. Na muže, který ho zradil. Je to chyba, slabost, a on nikdy nesmí být slabý! Nikdy nebyl, tak co to bolestivě svírá jeho hruď? Trhl sebou, když nedaleko zaslechl čvachtavé kroky. Zamrkal očima, schoval hůlku, urychleně se prosmýkl brankou a zmizel ve tmě.
 
Albus se sípavě nadechl a bolest se mu zakousla do celého těla jako obtížný hmyz. Nezvladatelně se roztřásl chladem a plíce se mu bolestivě stáhly v záchvatu dusivého kašle. Přetočil se na bok a rukama umazanýma od bláta přikryl svůj obličej. Kde to kruci je? Co se stalo? Zamrkal očima a snažil se prohlédnout tmu, upamatovat se na poslední události. Pomalu se posadil a namáhavě vydechl. Zašátral po hůlce a klouby ruky narazil do schodu. Zaklel a opatrně prohledával okolí, až nahmatal malý kousek dřeva, který ho zahřál v dlani. Pevně semkl prsty kolem své hůlky a zašeptal: „Lumos!“
Matné namodralé světlo ozářilo okolí: domovní dveře otevřené dokořán, rozblácenou cestičku, dřevěnou branku. Do mysli se mu začaly vracet obrazy: Gellertův obličej zkřivený zlostí, Aberforthův bolestný výkřik, hádka, souboj a ničivý výbuch, který způsobili. Útěk a záblesk rudého světla, který ho udeřil do hrudi. Merline! Všechno to, co se mu v tom okamžiku vrátilo do mysli, zapůsobilo jako další ničivá exploze. Vydrápal se na nohy a nerozhodně se rozhlédl, jako by doufal, že v dálce zaslechne jeho kroky. Bylo ale ticho rušené jen odkapáváním všudypřítomné vody z tajícího sněhu. Jak dlouho tu asi ležel? Tělo ho bolelo, jako by ho někdo ztloukl, těžko se mu dýchalo a pálící krk ho neustále nutil ke kašli, ale nakonec se přeci jen rozešel k brance. Prošel na tichou ulici, překonal bolest a zrychlil krok. Než došel k Bathildinu domku skoro běžel. Nevěděl, proč to dělá. Jako by ho něco v něm popohánělo, ale nedokázalo dát vysvětlení.
Z oken v přízemí pronikalo ven matné světlo. Neváhal. Proběhl ke vchodovým dveřím a několikrát rázně zatáhl za zvonek.
Bathilda mu otevřela skoro ihned. Měla na sobě cestovní plášť a čepec a její oči se rozšířily překvapením: „Albusi, drahoušku, co se stalo? Jak to vypadáš?“ zakryla si rukou ústa, nechápavě zavrtěla hlavou a těkala očima od jeho obličeje umazaného od bláta, na ušpiněný, promáčený a potrhaný kabátec.
„Kde je Gellert? Musím s ním mluvit!“ zasípěl udýchaně, rukou se chytil za hrudník, kde mu tepala ostrá bolest. Znovu se ho zmocnil nezvladatelný kašel.
„Teď odjel. Byla jsem s ním na ministerstvu zařídit přenášedlo domů... Byl velmi rozrušený, když přišel. Co se stalo, Albusi, no tak!“
Albus na ni jen nevěřícně zíral. Opřel se loktem o rám dveří, aby neztratil rovnováhu, zavrtěl hlavou a stiskl zuby. Je pryč! Pořádně nechápal, co se vlastně stalo, jeho mysl jako by nedokázala poskládat střepy rozbité mozaiky a pochopit její smysl.
„Pojď dovnitř, drahoušku, uvařím ti čaj, usušíš se a všechno mi řekneš,“ starostlivě se na něj dívala. On ale jen zavrtěl hlavou: „Ne, děkuji... půjdu... Dobrou noc.“ Uhnul pohledem, otočil se zády a vrávoravě odešel do tmy. Bathilda se za ním ještě chvíli starostlivě dívala, než zavřela dveře.
 
Albus ani nevěděl, jak došel domů. Nevnímal chlad, kterým se třáslo jeho rozbolavělé tělo. Dopotácel se do domu a nedokázal zvládnout zmatek, který ho naplňoval, nedokázal se v sobě vyznat. Nechápal, co se kolem něj děje. Když vešel do pokoje strnul. Konečně si prohlédl spoušť, která tu zůstala, a když konečně pochopil, co vidí, zadrhl se mu dech a zakolísal. V matném přízračném světle z hůlky seděl na zemi Aberforth. Ušpiněné tváře měl zmáčené slzami a skrz vzlyky volal jméno své sestry. Svíral její křehké tělo v náručí a dlaní se snažil setřít krev z její tváře, jen ji ale víc rozmazával.
Albus zalapal po dechu a hůlka mu vypadla z ruky. Aberforth zaregistroval jeho přítomnost, upřel na něj uslzené oči a jeho tvář zkřivil hluboký žal. „Vidíš, co jsi způsobil?! Vidíš, cos udělal?! Je mrtvá, slyšíš?! JE MRTVÁ!“ křičel na něj a ještě pevněji ji k sobě přitáhl. Prsty zabořil do jejích vlasů, skryl bledý obličej na své hrudi a z jeho úst se vydral nářek smrtelně raněného zvířete. Nářek, který mrazil, žaloval, obviňoval.
Albus zavrtěl hlavou. Ne, to nemůže být pravda! To ne! Sevřel svou bolestí pukající hlavu rukama a prsty si zajel do mokrých vlasů. Ustupoval, dokud zády nenarazil na zeď a podél ní se sesunul na zem. Ne, to není pravda!
 
 
kopele – zmetku
zvyar – hovado
Pritŭpyavam! - Mdloby na tebe!
 
Na kapitolu volně navazuje Dodatek II.: Návrat, najdete ho zde
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuji

(Máta, 24. 3. 2013 11:59)

Sophie, to zda to je nebo není Albusova vina, o tom lze diskutovat. On to byl, kdo se spřátelil s Gellertem, on to byl, kdo Arianu neposlouchal, on to byl kdo se nechal svádět na scestí a přemýšlel o podmanění si světa. Nejde jen o samotný souboj, ale i to všechno, co tomu předcházelo.
Ale na jeho obhajobu, musím říct, že nevěděl, že se s ní něco stalo, neviděl ji, jednal zkratkovitě, nepřemýšlel.
Stejně lze diskutovat o tom, zda za to může Gellert. Ano chtěl Albuse jako spojence, sváděl ho, chtěl si ho přivlastnit, šel tvrdě za svým cílem, stejně jako by byl ochoten obětovat jeho bratra. Ale na kom bylo říct NE, dost?
Máš pravdu, kdyby se tohle nestalo, nikdy by se Albus nestal tím čím se stal. Možná by se jednou s Gellertem rozešli, přeci jen některé jejich postoje se lišily diametrálně a byla by jen otázka času, kdy by došlo ke střetu. Ale Albus by nikdy nenašel pokoru, kterou potřeboval získat.
Díky moc za komentář, vážím si ho.

Opravdu smrt pro větší dobro ....

(Sophie , 24. 3. 2013 11:40)

Není to vinna Albuse...nebo teda možná trochu....Sakra. Muže za to Gellert on napadl oba bratry, nakonec. A nebo možná moc rychle obviňuju. A musím říct, ikdyž sem věděla že Ariana zemře , bylo mi jí tak líto. Ona je chtěla zachránit, chtěla činit dobro pro své brášky, ale je to oba akorát rozeštve pravděpodobně....a hlavně je tak smutné, že Albuse zajímal spíš Gellert než Ariana....na jednu stranu se to dá pochopit, ale na tu druhou ....No, ale zase kdyby se tohle nestalo, asi by potom Albus nebojoval, proti Gellertovi a nezastavil ho, když bude chtít najít relikvie a ovládnout svět ....

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA