Jdi na obsah Jdi na menu
 


27. Temnota v duši

14. 4. 2013

 

Loreena McKennitt – Dark night of the soul
 
Aberforth několika dlouhými kroky přešel zšeřelou místnost a nevěřícně zíral Albusovi do tváře.
„Co si sakra myslíš, že děláš?!“ vytrhl mu ze strnulých rukou lahvičku a mrštil jí na zem, kde se rozbila a obsah se s hlasitým zasyčením vypařil. Nadechl se k dalšímu proudu výčitek, otevřel ústa ale hlas mu odumřel, když si konečně uvědomil, jak jeho bratr vypadá. Zamrkal očima a nevěřícně zakroutil hlavou. Mávl hůlkou a zrušil kouzlo.
On se ale nepohnul, jen na něj stočil modré oči, ve kterých vyhasínalo něco jako poznání a vytřeštěně na něj zíral. „Proč jsi přišel?“ zašeptal chraplavě a ustoupil o krok.
„Co se to tady děje? Copak si zešílel?! Slyšíš? Odpověz!“ shodil ze zad vak a oběma rukama popadl bratra za vyhublá ramena a zatřásl jím.
„Nech mě být, prosím, nech mě, já už nechci...“ stáhl se jeho obličej bolestí a na tváře se vyhrnuly nové slzy.
Aberforth ho pustil a zamračeně sledoval, jak se schoulil, sklopil hlavu a prsty si zajel do vlasů. Jak ustupuje, až zády narazil na stěnu, po které se sesul a objal pokrčené nohy rukama.
„Tak to teda ne, pojď! Slyšíš?! Pojď!“ popadl bratra pod paží a donutil vstát. Pevně ho svíral a vlekl ho chodbou ven. Nejdřív se bránil, nakonec se ale podvolil a tiše ho následoval ven do mrazivého podvečera. Ven přes vesnici, přes kterou ho mladší bratr vlekl až na hřbitov ke hrobu jejich sestry, a tam se konečně zastavil.
„Přísahal jsi jí, pamatuješ?!“ zahulákal na něj zblízka a rukou máchl k náhrobku, „přísahal jsi jí, že se nevzdáš, krucinál, copak si nevzpomínáš?! Podívej se na sebe! Seber se a dej se do kupy! Slyšíš mě?!“
„Zklamal jsem ji,“ zaštkal tiše Albus a sesul se na kolena do sněhu, „nezasloužím si žít!“
„Co to plácáš za nesmysly?!“ zavrčel Aberforth a hrdlo se mu stáhlo úzkostí. Chtěl, aby se s ním bratr hádal, aby ho klidně zase zfackoval, aby ho proklel, aby ho seřval jako malého kluka. Chtěl vidět toho silného muže, kterého si pamatoval, ale ne tohle, ne tuhle lidskou trosku. Pohled na něj mu drásal nervy. Kruci, co se to s ním stalo? Bolestně zavřel oči, aby neviděl, jak Albus ukryl tvář do dlaní, jak do sněhu kapou jeho slzy. Pak už to nevydržel, sklonil se k muži před sebou a pevně ho objal rukama kolem ramen. „Kruci Albusi, co to vyvádíš? To nesmíš tohle, to nesmíš, rozumíš? Ty musíš žít, nenechám tě umřít, i kdybys stokrát chtěl, je ti to jasný...“ hlas se mu zlomil a z očí se vyřinuly slzy. Albus si opřel hlavu o jeho hruď, schoulil se mezi jeho silnými pažemi a nechal se konejšit jako malé dítě.
 
„Sedni si, připravím ti koupel. Vypadáš děsně a smrdíš!“ postavil před Albuse židli v kuchyni. Ten ho bez protestů poslechl, seděl, tiše se třásl zimou a nepřítomně zíral před sebe. Aberforth si povzdechl a zavrtěl hlavou. Kruci, co s ním má dělat? Roztržitě si prohrábl vlasy, ušklíbl se a vyšel ven, aby donesl dříví na oheň. Potřeboval se rozptýlit, musel něco dělat, aby zahnal dotěrnou bezmoc, která se ho snažila pohltit. Co má dělat?!
Mávnutím hůlky zatopil v kamnech, donesl několik věder vody, nalil je do velkého hrnce, aby se ohřála a vedle postavil naplněnou konvici. Taky nepohrdne hrnkem teplého čaje.
Z komory vytáhl dřevěné necky a dovlekl je do kuchyně. Našel mýdlo, kartáč a žínku, které připravil na stůl. Albus si ho nevšímal, stále prázdnýma očima zíral před sebe a občas zamumlal něco, čemu Aberforth nerozuměl.
 
Z teplé vody v neckách stoupala pára, když Aberforth, s rukávy vyhrnutými nad lokty, drhl Albusovi záda, až měl kůži zrudlou. Nebránil se ničemu, byl jako ochotné zvíře.
Aberforth v sobě přemáhal úzkost, přemáhal strach a bezmoc. Mluvil na něj, on ale nereagoval. Nakonec mu chrstl na hlavu vědro vlahé vody, aby spláchl mydlinky. Albus sebou škubl a zadíval se na něj očima rozšířenýma překvapením.
„Aberforthe,“ vydechl, „vrátil jsi se.“
„Jo, vrátil, jsem tady,“ dřepl si na bobek a pevně se mu zadíval do očí. Mihlo se v nich poznání, jako záblesk světla, který ale opět stejně rychle vyhasl.
Aberforth povzdechl a vstal. „Donesu ti čisté prádlo, nikam nechoď,“ promluvil ještě, než vyšel z kuchyně, tušil ale, že to bude zbytečné. Musí zjistit, co s ním je. Jak ale? Sám se léčitelstvím nikdy nezbýval. Neuměl ani diagnostická kouzla. Na koho se obrátit?
 
Aberforth sebou škubl a prudce se posadil. Z hlubokého spánku ho probudil křik z vedlejší místnosti. Neváhal, seskočil z postele a bos vrazil do Albusova pokoje.
„NE! Nech je být! NECH JE! Udělej to mě, udělej to radši mě!“ Albus se choulil v koutě postele, prsty křečovitě zatnul do vlasů a třásl se po celém těle.
„Co blázníš, člověče, nic se neděje. Všechno je v pořádku. Slyšíš, Albusi!“ vrhl se k němu a zatřásl mu rameny. „Albusi, no tak, to byl jen sen!“ mluvil na něj, ale on zíral očima rozšířenýma hrůzou někam za něj. Aberforth tušil, že vidí něco, co on vidět nemůže.
„Albusi, slyšíš mě? To jsem já Aberforth! Jsem tady, všechno je v pořádku! Jsem u tebe!“ sledoval, jak skryl svůj obličej v dlaních a roztřásl se pláčem.
„Kruci, co s tebou mám dělat?! Seber se člověče!“ bezmocně sledoval jeho třesoucí se ramena. Nakonec si ho znovu ten den přitáhl do náruče a konejšil tak dlouho, dokud znovu neusnul, stejně jako kdysi konejšil Arianu.
Pak slezl z jeho postele, zničeně se zhroutil na židli u psacího stolu a opřel hlavu do dlaní. Už chápal, co ho tolik táhlo domů. Pochopil, že přišel na poslední chvíli. Chápal to, ale nebyl na to připraven. Nebyl připraven na to, co ho tu bude čekat a netušil, jak se k tomu postavit. Uměl se postarat o zvířata, uměl je uklidnit, uměl odrodit ovce i kozy, podržet býka, podojit kozu i krávu. To všechno se naučil. Ale co má dělat teď? Kdo mu poradí? Kdyby se tak necítil tolik bezmocný!
Zavrtěl hlavou a zadíval se na postel, kde se neklidně převaloval jeho bratr. Jedno věděl jistě, že ho v tom nenechá. Ať se mezi nimi stalo cokoliv, nenechá ho v tom. Nemůže. Podvědomě cítil, že by pro něj udělal to samé. Přese všechno, co měli mezi sebou nevyřešeného, přes to, jak se k němu choval, se za něj před rokem postavil proti tomu muži. Muselo mu na něm záležet. Hlavou mu plynuly vzpomínky na ten osudný den. Vzpomínky, které by si z hlavy nejradši vymazal.
 
Když se nad domovními dveřmi rozklinkal zvonek, Aberforth si promnul unavené oči a pomalu vyšel z pokoje na chodbu. V noci ještě několikrát uklidňoval Albuse. Ráno, aby se zaměstnal, začal uklízet v domě všudypřítomný prach, nepořádek a pavučiny, a donutil ho něco sníst. Byl unavený, ale snažil se vydržet.
„Bathildo, zdravím vás,“ pousmál se rozpačitě, když otevřel. Dobře si pamatoval, jak se naposledy rozloučili.
„Aberforthe, vítej zpátky, drahoušku, můžu dál? Přinesla jsem vám něco k snědku a potřebovala bych s tebou mluvit,“ usmála se a zvedla košík, který svírala v ruce.
„Jak... jak víte, že jsem doma?“ zvedl tázavě obočí.
„Viděla jsem tě včera, když jsi šel kolem.“
Aberforth se na chvíli zarazil, pak ale pomalu kývl: „Aha, děkuju, pojďte, já...“
Bathilda mu pevně stiskla rameno a soucitně se na něj usmála. Aberforth si skousl ret a nechal ji jít napřed chodbou. V kuchyni od ní převzal košík a postavil vodu na čaj. Z jeho útrob vytáhl kus pečeného masa, sýr, chléb, domácí sušenky a kompot.
„Děkujeme, Bathildo, zaplatím vám, nemusíte si dělat škodu,“ zamumlal a upřel pohled na ženu, která se usadila u stolu. Nikdy nevěděl, jak se v takových situacích chovat.
„O tom nechci ani slyšet! Potřebujete to a já jsem sama, nemám to komu dát! Takže si takové řeči odpusť a buď rád, že něco máš!“ zamračila se na něj.
„Já... omlouvám se, děkujeme, ještě jednou...“ rozpačitě se ošil mladík.
„Není za co, drahoušku, tak je to lepší, udělám to pro vás ráda,“ znovu se usmála a vstala, aby mu pomohla přichystat čaj.
„Chtěla jste se mnou mluvit,“ prohodil tiše Aberforth, ač tušil, co mu asi chce říct a kousl do sušenky. Seděli spolu s Bathildou u stolu a ona právě nalila do šálků horkou voňavou tekutinu.
„Jde o Albuse,“ zadívala se na něj pozorně, „víš po tom, co jsi odešel...“ když se nadechl, aby něco řekl, umlčela ho rázným mávnutím ruky, „nepřerušuj mě, odešel jsi a asi jsi k tomu měl důvod. Nechci vědět, co mezi vámi bylo. Vím, že jste spolu nikdy nevycházeli. Důležité je, že jsi se vrátil.
Víš, po tom, co jsi odešel, Albus onemocněl. Měl těžký zápal plic. Po pohřbu se nevrátil domů, našli ho náhodou za vesnicí, málem umrzl. Myslím ale, že byl nemocný už před tím. Skoro dva týdny blouznil v horečkách a jen co se dal trochu do pořádku, odešel domů a snažil se pracovat. Nevím, jestli to víš, pracoval externě pro ministerstvo, ještě v době, kdy Ariana žila, aby mohl být s ní. Přepisoval dokumenty pro Starostolec. Měl možnost dělat mnohem lepší práci, ale kvůli sestře musel zůstat doma. Po její smrti se snažil dál pracovat, ale měl podlomené zdraví a pořád se trápil, až nakonec o práci přišel. Pak se uzavřel do sebe, přestal komunikovat. Pořád se obviňoval ze smrti Ariany, a jak jsem později zjistila, přestal kouzlit. Chtěla jsem mu pomoci, znám jednoho výborného lékouzelníka, který se zabývá podobnými problémy, ale nepustil ho k sobě. Tedy, lépe řečeno, ho vyhnal. Jeho stav se pořád zhoršoval. Občas jsem ho navštěvovala, nikdo jiný mu nezbyl. Někdy byl sdílnější, ale někdy mě ani nepřijal,“ bolestně se usmála a zavrtěla hlavou a zadívala se na Aberfortha, který pozorně studoval svoje ruce a mlčky pokýval hlavou.
„Aberforthe,“ stiskla mu jemně ruku, a když zvedl pohled, zadívala se mu do očí, „on tě potřebuje. Potřebuje pomoc.“
„Já vím. Ale jak mu mám pomoct?“ bezradně zavrtěl hlavou. „Vždyť mě skoro nepoznal.“
„Na jednu stranu se mu nedivím, změnil jsi se. Už nejsi chlapec,“ pousmála se a Aberforth lehce zčervenal.
„Musí se léčit!“ zadívala se na něj vážně Bathilda.
Aberforth nesouhlasně zavrtěl hlavou: „Já nevím, nechci ho nechat zavřít do nemocnice.“
„Poslouchej mě, napíšu znovu Madisonu Pullcherovi. Pokud na tom budeš trvat, zachová diskrétnost. Pomohl už mnoha lidem. Víš, přemluvila jsem ho, aby ještě počkal s hospitalizací, i když na ní trval. Předpokládám, že víš, co by to pro Albuse znamenalo. Stále jsem doufala. Zkoušela jsem ti psát, ale dopisy se vracely.“
Aberforth si skousl ret a uhnul pohledem. Bathildin nevrlý výr nebyl zrovna vytrvalý pták. Odehnat ho nebyl takový problém. Jenže jak mohl tušit? Ale na lítost nebyla vhodná doba. Chvilku se zamyslel, než znovu tiše promluvil: „Jen... nemám moc peněz. To, co se mi podařilo ušetřit, zbyde sotva na přežití.“
„To není problém, drahoušku, půjčím vám. Až se Albus uzdraví a najde si práci, splatí mi to,“ usmála se a stiskla mu ruku.
„Ale...“
„Dost řečí. Nikoho jiného blízkého tu nemám, tak pěkně poděkuj a přestaň se vzpírat,“ usmála se Bathilda a upila ze svého šálku.
„A co, když se neuzdraví?“ vydechl tiše otázku, která mu dorážela na unavenou mysl.
Bathilda se zachmuřila: „Nad tím ani nepřemýšlej, musíme věřit.“
„Děkuju,“ pousmál se Aberforth.
„Nemáš za co,“ sklonila Bathilda hlavu na stranu a zkoumavě si ho prohlížela. „Teď mi řekni, kde jsi se toulal, určitě to bylo dobrodružné.“
 
Aberforth stál mlčky u okna v obývacím pokoji a díval se ven do padajícího sněhu. Byl doma pár dní, ale přišlo mu to nekonečné. Nikdy nekončící boje s Albusovými bludy. Byl unavený, ztrhaný, pod očima měl hluboké stíny. Těch několik nocí skoro nespal. Alespoň se mu podařilo pořádně uklidit dům a obývací pokoj uvést do obyvatelného stavu. Po jejich nešťastném souboji byla většina nábytku nepoužitelná. Nechápal, proč tu Albus alespoň pořádně neuklidil. Podařilo se mu opravit jedno křeslo, stolek a komodu. Zdi bude muset vyspravit v létě. Věděl jak na to, i to se naučil na farmách. Teď tu stál a očekával ortel, který mu sdělí lékouzelník. Zhluboka povzdechl a promnul si nos.
Včera mu přišel vzkaz od Bathildy. Poslala ho po Albusově sově, kterou si vzala k sobě, aby v domě nestrádala, a dnes v brzkém odpoledni se dostavil pan Pullcher a nechal se zavést do Albusovy ložnice. Aberforth už minimálně hodinu čekal na to, až se kouzelník vrátí. Začínal být nervózní, proto přešel přes pokoj a přiložil do krbu. Zůstal sedět ve dřepu a díval se do plamenů, když ho vyrušilo tiché odkašlání.
„Pane Brumbále?“
Mladík sebou trhl a vzhlédl. „Ano, pane? Už jste hotov?“
„Ano, ano, zajisté vás bude zajímat co jsem zjistil,“ pousmál se na něj vysoký muž s prořídlými šedivými vlasy a vstoupil do místnosti. Sledoval ho pozornýma hnědýma očima skrz cvikr, který si nasadil na kořen nosu.
„Ano, pane, to bych rád. Posaďte se prosím, uvařím čaj,“ pokynul mu Aberforth nervózně ke křeslu a vzdálil se do kuchyně. Muž se rozhlédl po poničené místnosti a zamyšleně zavrtěl hlavou. Pak přijal nabízené místo a pohodlně se usadil. Sundal z nosu brýle a pečlivě je vyčistil bílým kapesníkem, než je uklidil do kapsy vesty.
„Pane?“ zadíval se Aberforth na muže, když nalil čaj do šálků a jeden z nich podal lékouzelníkovi. Druhý nechal ležet a zády se přel o komodu.
„Ano, ano jistě,“ pokýval hlavou a upil čaje, „jak bych začal. Stav vašeho bratra je vážný, to ano, ale musím uznat, že naštěstí nenaplnil mé nejhorší obavy.“
„Co to znamená?“ zvedl Aberforth tázavě obočí a založil ruce na hrudi.
„Znamená to, že rozhodně nejde o nevratný stav. Léčba bude sice náročná a zdlouhavá, ale mohla by být úspěšná,“ pozoroval ho upřeně lékouzelník. „Nejlepších úspěchů bychom patrně došli, kdybyste souhlasil s hospitalizací, víte, byl by pod neustálým dohledem a...“
„Ne, to nechci,“ zachmuřil se mladík.
„Ano, vím. Slečna Bagshotová mě informovala. Pak ale bude největší díl práce na vás, pane Brumbále. Jste si jistý, že to zvládnete? Jste velmi mladý,“ zamračeně si ho prohlížel.
„Já... postarám se o něj.“
„Nejde jen o běžnou starost, mladý muži. Musíte ho motivovat, mluvit s ním, pomoci mu najít nový smysl života. Chápete, jak to myslím?“
„Já... co mu vlastně je?“
Lékouzelník se zachmuřil a promnul si rukama obličej. „Nebudu vás unavovat odbornými obraty. Laicky řečeno trpí váš bratr onemocněním duše. Usuzuji, že byl příliš dlouho vystaven enormnímu psychickému tlaku a v důsledku toho byl velmi nevyrovnaný. Nepřidala mu ani vážná nemoc. Byl příliš slabý, a když začal odmítat svůj magický potenciál, zhroutil se a prostor dostaly halucinace, bludy, noční můry. Předpokládám, že se již velmi dlouho pořádně nevyspal.“
Aberforth pozorně sledoval staršího muže, a zatímco se odmlčel, aby se mohl napít ze šálku, tiše se zeptal: „A jak mu můžu pomoct?“
„Víte, to nejhorší, co jej ochromuje, je strach,“ když Aberforth tázavě zvedl obočí, pokýval hlavou a pokračoval, „ano mladíku, strach. Váš bratr se bojí sám sebe. Netuším, proč tomu tak je. Vzhledem k tomu, že je zkušený v nitrobraně, nepodařilo se mi zjistit jeho příčinu, nepustil mě dál a pokoušet se zlomit jeho obranu by mohlo mít nepříjemné následky, ale mohu vás ujistit, že je to ta nejhorší forma strachu, která existuje. Před ním neutečete,“ starší muž sledoval, jak se mladík zachmuřil a pokračoval. „Víte, jak bych to vysvětlil... Představte si, že se před všemi svými starostmi a strastmi ukryjete do malé temné místnosti, ale zapomenete, kde jsou dveře. Sice vám poskytuje bezpečí, které potřebujete, ale zároveň vás naprosto izoluje od okolního světa. Všechno, co k vám pronikne, vás děsí, proto se snažíte unikat dál a dál, protože není nikdo, kdo by vás z té temnoty vyvedl, nikdo komu by na vás záleželo natolik, aby dokázal otevřít ty dveře. Lidská duše a mysl je fascinující a děsivá zároveň a u kouzelníka ještě protkaná neodmyslitelnou magií,“ pousmál se zasněně lékouzelník, než zamrkal očima, znovu zvážněl. „Vy mu musíte pomoci tyto dveře otevřít, vytáhnout ho znovu do světa.“
„Ale jak?“ nechápavě zvedl hlavu Aberforth.
„Musíte s ním mluvit. I když nebude odpovídat, musí vědět, že vám na něm záleží,“ sledoval, jak mladík roztržitě kývl a pokračoval, „a ještě něco. Musíme v něm probudit zájem o okolní svět a magii. Léčba bude prozatím probíhat tak, že vám tu zanechám lektvary na spaní a na uklidnění a některá další léčiva. Je ale nutné, abyste dodržoval přesné dávkování, které vám napíši. Nikdy nepodávejte lektvar častěji, ani kdyby vás prosil na kolenou, mohla by na něm velmi snadno vzniknout závislost. Jsou mnohem silnější, než běžně dostupné směsi, a proto nebezpečnější. Dále musíte zavést pravidelný režim a postupně ho do něj zapojit. Předpokládám, že pokud půjde léčba dobře, bude vám brzy schopen vypomoci. Pak bych pro začátek doporučil objednat noviny a číst mu z nich.“
Aberforth kývl: „Ano, tomu rozumím, ještě něco?“
„Nemyslete si, mladíku, už tak je toho až dost,“ pousmál se lékouzelník, „ale ještě je důležité, aby zůstal, pokud možno, v klidu. Při rozrušení by mohlo dojít k uvolnění spontánní magie, která se v něm nyní nahromadila, a to by mohlo mít fatální následky,“ zachmuřil se, když sebou Aberforth poplašeně trhl. „A ještě na něco vás musím upozornit. Může být nebezpečný. Tedy, než se nám podaří zbavit ho bludů a halucinací, což by nemělo dlouho trvat. Pak doporučuji na uklidnění použít kouzlo. Můžete tak ochránit sebe i jeho.“
Aberforth nasucho polkl a kývl hlavou: „Doufám, že to nebude potřeba.“
„Musíte být připraven na vše, pane Brumbále, to je právě nevýhoda domácího léčení. Nezkušenost a unáhlenost může mnohdy nadělat více škody než užitku, ale musím uznat, že známé prostředí a starost blízkých působí mnohem lépe, než sterilní nemocniční prostředí. Žije tu ještě někdo z vašich příbuzných, na které se můžete obrátit?“ měřil si ho pozorně lékouzelník.
„Ne, rodiče zemřeli a s rodinou se nestýkáme,“ zamračil se Aberforth. „Nemějte obavy, já to zvládnu,“ prohlásil jistěji, než se skutečně cítil.
„Naštěstí váš bratr není ještě v tak zlém stavu. Ale mohu vás ujistit, že to bude těžké a dlouhé. Vydáváte se na nelehkou cestu a musíte počítat s tím, že jde o dlouhodobou záležitost. Obrnit se trpělivostí a klidem. Pokud by došlo ke komplikacím, nebo zhoršení, budeme už nuceni vašeho bratra hospitalizovat.“
„Budu se snažit.“
„Dobrá tedy, pokud na tom trváte,“ zamračil se muž, „zastavím se tu každý týden, abych viděl, jak si vedete. Alespoň pro začátek. Kdybyste měl jakýkoliv problém nebo dotaz, pošlete mi ihned sovu. Pokud nebudu nějak významně zaneprázdněn, budu schopen dorazit během chvíle. Nesmíte nic zanedbat a musíte být opatrný. Musím říct, že bych byl radši, kdyby váš bratr byl pod odborným dohledem, ale chápu vaše obavy. Léčba v nemocnici by ho mohla později diskreditovat. Společnost má k těmto problémům velmi zastaralý přístup, bohužel.“
„Děkuju vám, pane, jsem vám zavázán,“ sklopil Aberforth hlavu.
„Ještě neděkujte, to si schovejte, až uděláme nějaké pokroky,“ usmál se lékouzelník a pomalu vstal. „Nuže, mladý muži, přeji hodně trpělivosti,“ podal Aberforthovi ruku.
„Díky za váš čas, pane,“ pousmál se mladík a pevně stiskl staršímu muži pravici.
„Jen ještě,“ zašoupal Aberforth nohama, když si lékouzelník oblékal teplý zimní plášť, „jak je na tom teď?“
Muž se usmál: „Spí, a předpokládám, že bude až do rána. Vy byste toho měl využít a také se pořádně prospat. Budete to potřebovat.“
Mladík se pousmál a pokýval hlavou: „To máte nejspíš pravdu.“
„To víte, že ano. Dobrou noc a brzy na shledanou.“
„Děkuji a příjemnou cestu, pane.“ Sledoval ještě, jak muž prošel brankou, než zavřel domovní dveře. Opřel se o ně a zhluboka vydechl. Jak tohle zvládne? Kdyby věřil v Boha, modlil by se. Takto si jen promnul obličej rukama a pomalu vešel do své ložnice, kde padl na postel a ihned usnul.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Díky

(Máta, 14. 4. 2013 19:34)

Sophie děkuji, bratrům nic jiného nezbývá, byly by sami proti sobě, nikoho jiného nemají.
Bathilda je dobrá duše, vždycky byla, jen spoustu věcí nemohla vidět.

Jsem ráda :-)

(Sophie, 14. 4. 2013 17:40)

Takže další počtení, ke zlepšení mého dne. Jsem moc ráda, že bratři nakonec budou držet spolu, že k sobě snad tu cestu najdou a těším se na další čtení. Jinak Batylda byla moc milá.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA