Jdi na obsah Jdi na menu
 


29. Otázky

27. 4. 2013
Loreena McKennitt – Full Circle
 
Aberforth seděl v kuchyni u stolu a zamyšleně vyhlížel oknem ven, kde tma noci pomalu ustupovala dennímu světlu. V kamnech už nějakou dobu praskal oheň a on si hřál ruce o hrnek s čajem. Dnes špatně spal. Byl úplněk. Povzdechl a upil kouřící tekutinu, než znovu upřel oči k světlající obloze za oknem.
Bylo to několik měsíců, co se vrátil domů. Sníh už roztál a polehanou stařinou se začaly nesměle prodírat první sněženky. Slunce svítilo častěji a déle. Jaro mu, po dlouhé temné zimě, dodávalo sílu, naději. Ano, měl ji. Opravdu. Tenkrát, když přistihl Albuse, jak si čte v novinách, pocítil ji tak silně, že se málem zalkl. Dennodenně se pak se probíral Albusovou knihovnou a vybíral svazky, ze kterých mu předčítal. Ptal se ho, snažil se ho donutit reagovat. Ze začátku mu skoro neodpovídal, ignoroval jeho dotazy. Aberforth byl ale tvrdohlavý. I když trvalo téměř dva měsíce, než v něm dokázal probudit zájem, nemínil to vzdát. Chytil se toho stébla jako tonoucí a nehodlal ho pustit. Nehodlal se nechat odradit mlčením. Útočil na Albuse dotazy ohledně přeměňování, nitrobrany, i mudlovské optiky. Sice často pořádně nevěděl, o co jde, přece se paličatě vyptával na všechno, co ho napadlo, nepřestával s hloupými otázkami. Provokoval ho. Až konečně pomaličku, kámen po kameni, rozebral tu hráz, která je dělila. Hráz, kterou si Albus kolem svého vědomí vystavěl.
Když se mu konečně podařilo přimět Albuse k odpovědím, byly tiché, nejisté, jako by stále hledal správná slova, a nemohl je najít. Ale čím více se ptal, tím více Albus nabýval na jistotě. A včera ho konečně vyprovokoval k bouřlivé výměně názorů.
 
„Albusi?“ promluvil Aberforth a zadíval se na bratra, který zíral do plamenů v krbu. Ten jen kývl, ale pohled nezvedl. Venku byla už tma a na stole plápolala zapálená petrolejka.
„Vysvětli mi to s tou přeměnou stolu v koně. Proč se nepoužívá stejný zaklínadlo jako při proměně v býka?“
„To jste se měli učit ve škole,“ odpověděl tiše Albus a dál nehybně sledoval plameny.
„Nebyl sem tam, nevzpomínáš si?“ nedal se odbít Aberforth.
„Hmm, najdi si to v knize.“
„Já to ale nechápu, vysvětli mi to.“
„Je to jednoduché,“ promnul si Albus obličej rukama po chvíli mlčení a zvedl unavené oči, které na něj upřel. Krátce se zamyslel, pak začal potichu vysvětlovat: „Kdybys použil stejné zaklínadlo pro přeměnu v koně, jako v býka, logicky bys nemohl vyčarovat ani jedno. Když použiješ zaklínadlo pro přeměnu v koně, a při tom si představuješ býka, nikdy nemůžeš dosáhnout uspokojivého výsledku.“
„Ale proč?“ zvedl tázavě obočí a zaklapl učebnici přeměňování pro pokročilé.
Albus povzdechl. Pak se narovnal v křesle a spojil dlouhé prsty do stříšky. „K zaklínadlu patří myšlenka. Pokud myšlenka vyjadřuje něco jiného, nemůže být kouzlo úspěšné.“
„Ale zaklínadlo je jen slovo, zvuk,“ stáhl obočí Aberforth.
„Ano, je jen zvuk, jenže pomůže koncentrovat myšlenky na to, co chceš udělat.“
„A co neverbální magie, vždyť tam přece zaklínadla nejsou potřeba, proč teda záleží na tom, jaký zaklínadlo vyslovim?“
„Pokud kouzlíš neverbálně, musíš celou svou mysl soustředit na kouzlo, pokud použiješ zaklínadlo, není to nutné, zaklínadlo funguje jako vodič, jako spojnice mezi myšlenkou, tvou magií a hůlkou, chápeš to?“ tázavě zvedl obočí Albus a zamračil se.
Aberforth cítil, že je na správné cestě. Chtělo se mu smát, ale věděl, že musí vytrvat. Proto nasadil soustředěný výraz. „Proč teda záleží na tom, jakej zvuk vydám? Není to jedno?“
„Není to jedno, jinak by nebyla zaklínadla,“ zavrčel Albus.
„Ale proč, když můžu kouzlit i bez zaklínadel?“
„Aby ses naučil usměrnit myšlenky, je to tak snadnější než neverbálně, proto vznikla zaklínadla, to se ti tady snažím celou dobu vysvětlit. I když kouzlíš neverbálně, stejně myslíš na dané zaklínadlo. Je to jednodušší, než složitě vymýšlet účinek kouzla. Pokud ho budeš vymýšlet, pak se nesmíš v myšlenkách rozptýlit, jinak bys byl neúspěšný, “ Albus prudce vstal z křesla a rázně přešel po pokoji.
„Aha, a proč se vlastně přeměňuje psací stůl v koně nebo býka? K čemu to je?“ bezelstně se usmál Aberforth, když po něm Albus šlehl pohledem a povzdechl.
„Protože se na tom naučíš zpracovat svou energii a usměrnit ji, jak potřebuješ. Když to zvládneš, pak jsi schopen přeměnit cokoliv na cokoliv, ale pokud nemáš správný základ, nikdy ti to nepůjde.“
„Ale nemůžu k tomu použít stejné zaklínadlo, to je hloupé.“
„Pak existují jiná zaklínadla a schopní kouzelníci dokáží kouzlit i bez nich.“
„Ty bys to dokázal bez zaklínadel?“ tázavě zvedl obočí Aberforth.
Albus se zarazil, pomalu zvedl pohled od podlahy na Aberfortha, pak tiše odpověděl: „Možná.“
„Ukážeš mi to?“ neuhnul mladší mladík pohledem. Albus chvíli stál mlčky. Nakonec zavrtěl hlavou „Ne!“ sykl, rychlým krokem vyšel z pokoje a práskl za sebou dveřmi.
 
Aberforth se pousmál a pokýval hlavou. Zvedl se od stolu, aby přiložil do kamen. Albus mu už byl schopen pomoci v domácnosti. Zapojil ho do všedních činností a on se tomu nebránil. Bude se moct brzy rozhlédnout po nějaké práci. Věděl o několika statcích v okolí, kde by se jim mohla hodit pracovní síla. Na jaře byla vždycky spousta práce a statkáři nabírali nádeníky. Když z horního patra zaslechl kroky, usmál se a vrátil se ke stolu.
„Dobré ráno, dáš si čaj?“ pozdravil jako by nic Albuse, když vešel do kuchyně.
Ten mu kývl v odpověď a sám si nalil voňavou tekutinu do hrnku, který vyndal z příborníku. Opřel se zády o jeho desku a podmračeně sledoval Aberfortha.
„Proč to děláš?“ zeptal se tiše Albus a napil se, odložil hrnek na kredenc a založil ruce na hrudi.
„Co?“
„To všechno. Proč jsi se mnou zůstal?“
„Abych se měl s kým dohadovat,“ ušklíbl se Aberforth. Dnes měl dobrou náladu.
Albus mu oplatil jeho úšklebek a zavrtěl hlavou: „Co kdybys mluvil trochu vážně?“
„Ale, tak pán touží po vážnosti. No nic, můžu bejt rád, že se mnou vůbec mluvíš,“ provokoval Aberforth a napil se čaje.
„Není s tebou kloudná řeč,“ zabručel Albus a chtěl odejít.
„To říká ten pravej,“ ušklíbl se znovu Aberforth, „počkej, řeknu ti to, ale ty mi na oplátku taky něco řekneš.“
Albus povzdechl a ohlédl se ode dveří, kam mezi tím došel, pak se beze slova otočil a sedl si naproti Aberforthovi. Sevřel v prstech hrnek a upřeně se zadíval na desku stolu: „Myslel jsem, že mě nenávidíš.“
„Jo, taky jsem si to myslel, asi půl roku, po tom, co sem odešel,“ zvážněl Aberforth, „jenže pak vztek vyprchal. Nevěděl sem, žes byl nemocný.“
„Nevyčítám ti to, asi bych na tvém místě udělal to samé.“
„Jo, nezapřeme se,“ pousmál se Aberforth, pak ale sklopil pohled, „pořád mi to říkala.“
Albus stiskl zuby, prsty si pevně sevřel kořen nosu a oči se mu zaleskly.
„To jsem neměl říkat,“ skousl si ret Aberforth.
Albus zavrtěl hlavou a stěží přemáhal slzy: „Jak s tím mám žít?“
„Zapomeneš,“ utrousil Aberforth a uhnul pohledem.
„Myslíš, že to jde?! Myslíš, že jde, jen tak zapomenout? Když to je moje vina!“
„Byla to nešťastná náhoda,“ vydechl Aberforth se sebezapřením.
„Abe, nelži, když to neumíš! Víš to stejně dobře jako já, sám jsi mi to vykřičel do obličeje!“
„Byl jsem... idiot.“
„Ne, měl jsi pravdu, nic víc. Já jsem byl idiot, zaslepený, sobecký pokrytec! Vlastně nechápu, proč jsi se vrátil.“
„Ještě řekni, že ti to vadí,“ zamračil se Aberforth a změřil si ho pohledem.
„Ne, to bych lhal. Jen už jsem skoro zapomněl... jaké je to nebýt sám,“ pousmál se Albus.
„Táhlo mě to domů,“ promluvil tiše Aberforth po chvíli mlčení, „víš, taková podivná nervozita, jako bych měl bejt někde úplně jinde. Přišel jsem na poslední chvíli.“
„Možná kdybys přišel o chvíli déle, měl bys méně starostí,“ zkoumavě si ho prohlížel Albus.
Aberforth se zamračil. „Tak laskavě nemluv!“ Chvíli pozoroval, jak v prstech otáčí hrnek, a pak se tiše zeptal: „Kde jsi vzal ten jed?“
Albus prudce zvedl hlavu a vzápětí uhnul pohledem. „Koupil jsem ho na Obrtlé, když jsem byl loni na jaře v bance pro peníze, vlastně nevím proč, snad, kdybych někdy našel odvahu to skončit... když už bych nedokázal vydržet sám se sebou...“
„To byla pěkná hloupost,“ ušklíbl se Aberforth a Albus se na něj zkoumavě zadíval.
„Proč to všechno děláš?“ zeptal se po chvilce mlčení.
Aberforth zvedl pohled a zadíval se mu upřeně do očí. Po těch dlouhých měsících prázdnoty v nich viděl tu nekonečnou bolest, smutek, strach, které jeho bratr ukrýval hluboko v sobě. „Ty bys to pro mě taky udělal.“
Albus kývl hlavou a po chvíli tiše promluvil: „Udělal.“
„Tak vidíš, tak se tak hloupě neptej.“
Albus se smutně pousmál, skousl si ret a zadíval se na bílou stěnu někde za Aberforthovým ramenem. Chvíli mlčel, než znovu promluvil: „Dokážeš mi někdy odpustit?“
Jeho bratr se zachmuřil: „Možná.“
Albus mlčky kývl a napil se čaje, chtěl se zvednout, ale mladík ho gestem zarazil. „Ještě si sedni,“ vážně se na něj zadíval, a když se Albus znovu usadil na židli, zeptal se přímo: „Pročs tenkrát neodešel? Myslel sem, že odjedeš do zahraničí nebo do Londýna.“
Albus si promnul obličej rukama a chvíli mlčel. „Chtěl jsem být sám, nechtěl jsem mezi lidi. Moje vina byla příliš velká, než abych dokázal zapomenout. Začít znovu. Nedokázal jsem se s tím vyrovnat. S tím kdo jsem, s tím co mám v sobě,“ uhnul pohledem.
„Co máš v sobě?“ zeptal se tiše Aberforth a Albus sebou trhl a upřel na něj podmračený pohled.
„Nechtěj to vědět. Není to nic hezkého.“
Aberforth se odmlčel a chvíli studoval dřevo na desce stolu, než znovu tiše promluvil: „Proč nechceš kouzlit?“
Jeho starší bratr se zadíval na svoje ruce. „Je to důležité?“
„Myslim, že je,“ pozoroval ho upřeně.
„Magie znamená moc. Já nesmím mít v rukách něco tak...“
„Albusi, to je přece hloupost. Jsi kouzelník, nemůžeš ušlapat svoji sílu, víš dobře, že to nejde!“ skočil mu do řeči Aberforth.
„Nevíš, o čem mluvíš! Já toho nejsem hoden, jsem příliš... nebezpečný,“ poslední slovo vydechl sotva slyšitelně.
Aberforth ho chvíli mlčky pozoroval. „Čeho se bojíš?“ zeptal se nakonec tiše.
Albus sebou trhl. Na to už se ho někdo ptal... Někdo, na koho nechtěl ani pomyslet, a přece se nemohl těch vzpomínek zbavit.
„Sebe,“ odpověděl po tom, co si promnul kořen nosu, „bojím se, že se nedokáži ovládnout.“
„Proč?“
„Protože už jsem se jednou málem nechal zlákat. Kdo ví, jak daleko by to zašlo, kdyby... Nechci to pokoušet!“ odsekl rázně a vstal. „Nechci o tom...“
„To kvůli němu?“ nedal se odbít Aberforth a skočil mu do řeči, protože vytušil, že se chystá odejít.
„Záleží na tom?! Je to tak důležité?! Nechci o tom mluvit, rozumíš?!“ prudce se otočil a zasyčel na Aberfortha, až se přikrčil. Vzápětí praskl hrnek, který nechal stát na stole, a zbytek čaje se rozlil po dřevěné desce.
Aberforth vyskočil na nohy a vykuleně zíral na hromádku střepů. Nakonec zvedl hlavu a prosebně se zadíval na bratra, který se otočil k odchodu. „Počkej, nemůžeš to v sobě dusit!“
Albus se pomalu otočil a změřil si ho podmračeným pohledem: „Neříkej mi, co mám dělat, už vůbec ne, když nevíš, o co jde!“
Aberforth stiskl rty a zamračil se. „Tak mi to řekni!“
Jeho starší bratr se zhluboka nadechl, bolestně zavřel oči a promnul si kořen nosu: „Vím, proč se ptáš, ale můj názor nezměníš. Prosím, pamatuj si to!“ Aberforth jen sklopil pohled.
„A taky bys mi mohl přestat dávat do pití lektvary,“ založil Albus ruce na prsou.
„Já.... jak o tom víš?“ trhl sebou Aberforth a vykulil modré oči.
Albus se neubránil úsměvu: „Nejsem takový hlupák, abych to nepoznal.“
„Já... ale... jak...“ koktal mladík a zrudl.
„A taky nemusíš přede mnou tajit návštěvy lékouzelínka, vím o tom.“
„Já... nechtěl sem...“ ošil se Aberforth nervózně.
„Ode dneška budu lektvary brát sám a tvých přátelských posezení s lékouzelníkem se chci účastnit, ano?“
„Jo, já jen... když už nebudeš dělat žádný bejkárny...“
„Výborně,“ pousmál se Albus a otočil se k odchodu.
„Jen... ještě dneska se chci pustit do přestavby kůlny, pomůžeš mi?“ vzpamatoval se rychle Aberforth.
„Pokud chceš,“ pokrčil rameny Albus a otevřel dveře.
„Fajn,“ usmál se mladík a šel najít hadr, aby otřel rozlitý čaj.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuji

(Máta, 30. 4. 2013 23:32)

Sophie děkuji, já už se bála, že mi zmizely všechny mé komentující čtenářky. :-)
Díky, těším se zase v neděli.

:-)

(Sophie, 30. 4. 2013 18:25)

Samozřejmě sem četla v neděli jen sem nenapsala komentář. Jsem moc ráda, že se Albus probral s letargie. Jsem zvědavá co bude dál :-)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA