Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. Modrá stuha

27. 10. 2012
Loreena McKennitt – Standing stones
 
Bylo už notně po půlnoci a celá vesnička Godrikův Důl spala, jen ve sklepě malého domku na okraji vesnice se ještě svítilo. Ovšem náhodný kolemjdoucí by si nemohl povšimnout života v podzemí, neboť okna tam nevedla a celá malá místnost byla pečlivě zabezpečena kouzly. Mladík s kaštanovými vlasy zaujatě skládal optické čočky a hranoly do stojanů a seřizoval je pod různými úhly. Svůj postup kontroloval v obsáhlém svitku pergamenu, který měl rozložený na zemi. Po několikahodinové práci se zdál být konečně spokojen. Ze stolu vzal hůlku, pečlivě namířil a pronesl polohlasem „Lumos Maxima!“
Paprsek světla se několikrát zlomil, když pronikl optikou, pak se ale rozptýlil a zmizel.
Albus vztekle kopl do stolu, až se některé čočky skutálely na zem a tam se roztříštily. Opřel se rukama o desku a přemýšlel. Co pořád dělá špatně? Proč nemůže dojít ke kýženým výsledkům? Zavřel unavené oči a snažil se projít si uvedený postup znovu. Někde musí dělat chybu.
Když se tenkrát vrátil od Bathildy, netušil, jak moc ho knihy, které mu půjčila zaujmou. Mudlovské vynálezy nebral příliš vážně, dokud se nezačetl do obsáhlého Sborníku fyzikálních objevů 1. poloviny 19. století. Nadchla ho optika a mudlovské výzkumy ohledně světla a záření. Několikrát se pod rouškou noci a pod ochranou kouzel proplížil do knihovny Britského muzea v Londýně, aby tam vyhledal některé ze spisů a objevů. Ve dne se nedostal na delší dobu z domu, proto využil své výhody a obelstil hlídače jednoduchým matoucím kouzlem, aby mohl okopírovat, co potřeboval. Fascinovaly ho možnosti využití optických přístrojů ve spojení s kouzly. Sehnal si potřebné vybavení, pečlivě uzavřel malou místnůstku ve sklepě, aby unikající magie nerušila Arianu a za hlubokých nocí, kdy jeho sourozenci spali, se s nadšením pustil do experimentů. Utíkal tak ze všedních, obyčejných dní.
Jeho domněnky ale nevycházely, pokusy končily neúspěchem. Ale proč? Zhluboka se nadechl a prsty si promnul spánky. Mávnutím hůlky spravil rozbité čočky a vrátil je do polstrované schránky. Dnes už ne, dnes půjde spát, zítra ho čeká další perný den. Vzal do ruky petrolejku a pečlivě za sebou uzavřel dveře. Ariana do sklepa nechodila, ale Aberforth se tam občas objevil. Nestál o to, aby věděl, co se uvnitř děje. Nechtěl mu dát příležitost k dalším urážkám.
 
Ariana tiše seděla v kuchyni a sledovala svého staršího bratra, jak ohřívá polévku.
„Jsi unavený, Ale,“ pronesla vážně svým jasným hlasem.
Albus sebou trhl. Ano byl unavený a duchem byl stále u svých pokusů. Tiše povzdechl a s jemným úsměvem se otočil k sestře.
„To nic, maličká, jen jsem dnes špatně spal. Nedělej si starosti,“ lehce ji pohladil po bledé tváři a zahleděl se jí do očí.
„Trápíš se,“ odpověděla věcně a dál zkoumavě nahlížela do jeho očí. Sklopil pohled. Věděl jak umí číst lidem v duši a přesto zalhal.
„Ne, to nic není,“ znovu se usmál.
„Trápíš se kvůli mně, nejsi tu šťastný,“ vyslovila pravdu, na kterou nechtěl ani pomyslet a dál ho sledovala velkýma modrýma očima. Z toho pohledu ho vždy mrazilo. Samozřejmě, že měla pravdu, ale jak by jí to mohl říct? Copak by mohl být tak bezcitný k tomu bezbrannému stvoření? Hlasitě vydechl a opět se jí pevně zahleděl do očí. Jemně vzal do dlaní její drobnou tvář a tiše promluvil.
„Ariano, to není důležité, jsem tu pro tebe a udělám vše na světě pro to, abys byla šťastná, ano? Slibuji.“
„Mám tě ráda Albusi,“ usmála se tím svým odzbrojujícím úsměvem, kterému podlehl každý, kdo ho uviděl.
„Já tebe také, moje maličká,“ lehce ji políbil na čelo a usmál se. Pak se škádlivě konečkem prstu dotkl špičky jejího nosu a s šibalským zamrkáním se otočil zpět ke kamnům, aby zamíchal naběračkou ve velkém hrnci. Ariana zatím připravila na stůl talíře a odběhla zavolat Aberfortha k obědu.
 
Ten den odpoledne ho opět navštívila Aileen, ale tentokrát se předem ohlásila vzkazem, který přinesla její drobná sova. Albus sice nebyl nadšený, ale zdvořilost mu nedovolila její návštěvu odmítnout. Mohl alespoň připravit Arianu na setkání s ní. S pečlivostí sobě vlastní se oblékl a vyšel do zahrady, aby vyhledal sestru. Seděla na terase a vyšívala drobné kvítky na velký ubrus, který jednou bude zdobit stůl v obývacím pokoji.
„Ariano?“ dřepl si na bobek a tiše na ni promluvil. Když se na něj zahleděla přes velký vyšívací rám pokračoval: „Dnes přijde Aileen, pamatuješ si na ni?“
„Ano, Albusi, je milá, “ usmála se jemně, pak ale zvážněla. „Netěšíš se,“ měřila si ho zkoumavým pohledem.
Její bratr sklopil oči, „Ne,“ hlesl tiše.
Ariana vstala a obešla napnuté plátno. Zvedla jeho obličej, aby se mu mohla podívat do očí.
„Neubližuj jí, není to správné,“ zašeptala.
„Já vím,“ odpověděl stejně tiše a nechal ji proniknout do svých myšlenek. Nechal jí nahlédnout do zmatku, který ho od té nešťastné noci naplňoval.
„Měl bys jí říct pravdu.“
„Měl, ale nevím jestli s ní o tom dokážu mluvit.“
„Pak by ses to měl naučit,“ odpověděla prostě a usmála se. „Také tak miluješ motýly?“ zahleděla se kamsi nad jeho hlavu a její oči zazářily. Pustila jeho tvář a s dětskou radostí se krátkými krůčky blížila k velkému otakárkovi, který se usadil na růžovém keři. Jemně nastavila drobnou ruku a tvoreček jí přelezl do dlaně. S něžným úsměvem si ho prohlížela, pak vztáhla ruce k nebi a nechala motýla odletět. Upřeně sledovala, jak zakroužil nad její hlavou a zmizel za vysokým živým plotem, který ji odděloval od okolního světa, aby ji ochránil.
Albus ji tiše sledoval. Zvířata se jí nikdy nebála. Vstřebával plnými doušky její něžnou sílu a v té chvíli si znovu uvědomil, jak moc mu na ní záleží. Nesnesl by pocit, že jí někdo ublížil.
Z myšlenek ho vytrhl zvonek, který se prudce rozhoupal nad domovními dveřmi. Než ale stihl vstát a dojít otevřít, vyšla už Aileen na zahradu a v těsném závěsu za ní Aberforth, který se ramenem opřel o rám dveří a s úšklebkem je sledoval, ruce zastrčené v kapsách kalhot.
„Albusi, zdravím tě,“ zářivě se usmála dívka a dříve než se mohl vzpamatovat, políbila ho na tvář. Albus strnul a žaludek se mu stáhl, když mu do nosu pronikla známá vůně mydlice a růžového oleje.
„Vítej, Aileen, prosím, posaď se, já... půjdu uvařit čaj,“ nuceně se usmál a pokynul k lavičce na terase.
„Pomůžu ti, něco jsem přinesla,“ vmáčkla mu do rukou velkou kulatou krabici, která voněla skořicí.
Jen tázavě zvedl obočí a sledoval jak se rozesmála.
„Nebuď zvědavý, budeš brzy starý,“ popíchla ho s úsměvem, a když se zamračil, rozesmála se ještě víc. Albus jen protočil oči v sloup a vykročil ke dveřím, aby připravil čaj. Aileen ho dohnala a společně prošli kolem Aberfortha, který jim neochotně uvolnil vchod.
 
„Sušenky?“ zazářily Albusovi oči, když otevřel krabici položenou na stole. Před tím oživil oheň v kamnech a postavil konvici s vodou na ještě teplé pláty.
„Pekla jsem je pro tebe. Vím, že máš rád sladké,“ mrkla na něj Aileen. Albus se ale zachmuřil.
„Aileen, já...“ nedořekl. Prsty rychle vzala jeden kousek drobného pečiva a strčila mu ho do úst.
„Nic neříkej, máme čas,“ zašeptala a zářícíma očima sledovala jeho překvapení.
Albus se zachmuřil ještě více a polkl. Sušenka mu v ústech nečekaně zhořkla.
„Copak, nechutnají ti?“ zkoumavě na něj hleděla Aileen.
„Ale... jistě, jsou... vynikající,“ pousmál se nuceně a otočil se k příborníku, aby mohl vytáhnout nádobí a skrýt rozpaky.
„Proč nepoužíváš kouzla?“ zeptala se se zájmem a sledovala, jak připravuje čajovou konvici, šálky a velký talíř na sušenky. Všimla si jak sklopil hlavu a povzdechl.
„Kvůli Arianě, nesnese je,“ odpověděl tiše.
„A proč, říkal jsi, že je jen nemocná,“ sledovala jeho záda v upnutém švestkově fialovém kabátci a stáhla obočí v zamyšlení. Tolik mu to slušelo, přitahoval ji tím více, čím hlouběji poznávala jeho složitou povahu a zázemí. Tohle byl jiný Albus, než kterého znala ze školy.
„Aileen, nechci o tom mluvit, ano?“ otočil se a podmračeně se jí zahleděl do obličeje.
„Ach tak,... promiň,... to jsem nechtěla,“ sklopila hlavu. Proč je tak uzavřený? Pomyslela si se stínem smutku.
„Já... dala bych na talíř ty sušenky, když dovolíš,“ pousmála se nakonec a znovu na něj pohlédla.
Beze slova jí podal talíř a dál připravoval čaj. Zamrzel ji jeho odmítavý postoj, ale chápala, že se nachází ve složité situaci. Musí mu dát čas, povzdechla tiše a sundala si rukavičky, aby si je neušpinila od skořice a cukru.
 
Nakonec odpoledne přeci jen proběhlo v příjemné atmosféře. Aileen vyprávěla Arianě, co ji napadlo, a dívka se vesele smála a zaujatě naslouchala. I Albus se nakonec uvolnil a občas se přidal s veselou příhodou. Aberforth je chvíli podmračeně sledoval zpovzdálí, nakonec si i on přisedl nedaleko na trávu a s chutí chroupal sušenky.
Aileen celou dobu obdivně sledovala Arianu, jak jehlou a barevnými hedvábnými nitěmi maluje drobné kvítky na vyšívací plátno.
„To je nádherná práce,“ usmála se Aileen a Ariana se zapýřila a skromně sklopila pohled.
„Já bych neměla tolik trpělivosti, jsi moc šikovná Ariano.“
„Mám dost času na vyšívání, představuji si, jak asi vypadá svět venku, a své sny vyšívám na látku.“
Aileen se zarazila. „Ty nechodíš ven?“ zkoumavě si dívku prohlížela.
„Ne, Aileen, je mi tu dobře. Svět venku je pro mě příliš nebezpečný,“ odmlčela se na chvilku, „a já pro něj,“ zašeptala tak, že to nebylo téměř slyšet. Albus i Aberforth strnuli a ostražitě pozorovali Aileen. Ta se tázavě podívala na Albuse, a když zavrtěl hlavou, pousmála se. „Ach tak. Ale jsi moc milé děvče. Málem bych zapomněla, něco jsem ti přinesla.“
Aberforthova pohledná tvář ztvrdla. „Nestojíme o milodary!“ zavrčel a měřil si Aileen pohledem.
„Aberforthe, nekaž pěkné odpoledne!“ okřikl ho Albus a zabodl do něj oči stažené do úzkých štěrbin. Aberforth si založil ruce na hrudi a s úšklebkem sledoval, jak Aileen vytáhla z kabelky širokou světle modrou stuhu a podala jí Arianě. Její oči se rozzářily a nechala si ji sklouznout do dlaní. Pak se rozesmála. „Je jako nebe. Děkuji ti, Aileen.“
„Není za co, myslela jsem, že by ti mohla slušet,“ opětovala starší dívka upřímný úsměv.
„Abe, že mi ji uvážeš do vlasů,“ vyskočila a lehkými krůčky přeběhla k bratrovi, sedla si před něj na trávu a vložila mu stuhu do rukou. Ten mlčky spletl její, do té doby rozpuštěné, vlasy do copu a svázal je darovanou mašlí.
„Abe mě vždycky češe,“ veselým hlasem zašvitořila Ariana a s nadšením se zatočila.
„Tví bratři jsou na tebe určitě moc hodní a starají se o tebe,“ usmála se Aileen na Aberfortha.
Ten se ale zamračil: „Jak který!“
„Aberforthe, jak to myslíš?!“ výhružně se postavil Albus. Už měl Aberforthova provokování dost.
„Tak, jak to říkám!“ odpověděl mladší chlapec stejně ostře a také vyskočil na nohy.
Aileen jen s překvapením sledovala, jak rychle se poklidná atmosféra změnila. Ariana se zastavila a zamyšleně pozorovala oba bratry.
„Vážně? Můžeš mi to laskavě vysvětlit?“ Albus se snažil udržet neutrální tvář. Uvnitř něj ale všechno vřelo. Celý den se Aberforthovi vyhýbal a doufal, že ho dnes ušetří svých urážek. Byl unavený. Příliš unavený, aby dokázal s klidem přejít jeho nevhodné chování.
„Na to, aby ses o ni ukázkově staral, s ní trávíš trochu málo času, nemyslíš? Radši se zavíráš do svého pokoje a vymýšlíš ty svoje nesmysly, oprašuješ svoje diplomy,“ mračil se Aberforth.
„Cože?! A kdo se stará o domácnost, kdo vaří?! Toho sis nevšiml, že máš každý den na stole teplé jídlo? Sám neděláš vůbec nic!“
„Kdyby se to aspoň dalo jíst,“ ušklíbl se Aberforth a nakrčil nos.
„Tak dost! Já se tu můžu přetrhnout, aby pán měl co jíst, a tobě to není dost dobré? Můžeš se klidně postarat sám!“
Aileen se postavila a oběma rukama chytila staršího z bratrů za předloktí. „Albusi, prosím, je tu Ariana.“
Ten k ní otočil pohled plný vzteku a zavrčel. „Aileen, nepleť se mezi nás! Tohle si musíme vyřešit sami. Myslím, že bys raději měla jít.“
Aileen ho pustila a ustoupila. Překvapil ji chlad, s kterým ji odbyl. Nevěděla, co má dělat.
„Ano, já... sbohem, mějte se dobře Albusi, Aberforthe, Ariano,“ se sklopenou hlavou chvatně odešla. Nečekala, až jí někdo půjde vyprovodit.
Oba bratři se měřili zlostnými pohledy. Když za Aileen zapadly domovní dveře Aberfort se ušklíbl a neodpustil si sarkastické rýpnutí: „Jak gentlemanské, pak kdo se tu neumí chovat.“
Albus zrudl. Měl co dělat, aby se ovládl. Několika dlouhými kroky došel k Aberforthovi, popadl ho za límec košile a vlekl ho ke dveřím do domu. „Pojď!“ sykl.
Aberforth se mu ale vytrhl a sám vstoupil dovnitř. Albus ještě pohledem zkontroloval Arianu, která se otočila a odcházela po cestičce do malého sadu v zahradě, pak s prásknutím zavřel.
„Co si to, u Merlina, dovoluješ?!“ spustil na bratra, který si ho vzdorně měřil přimhouřenýma očima. „Já jsem tu hlavou rodiny a dělám všechno pro to, aby to tu fungovalo, a ty mi jen házíš klacky pod nohy. Místo abys mi pomohl, chováš se jak omezenej ignorant!“ neovládl se, stiskl ruce v pěst a z plných plic hulákal bratrovi do obličeje.
Ten se tvářil pořád stejně nezúčastněně. „Myslíš si, že se před tebou budu plazit a obdivně na tebe vzhlížet, jako každej v Bradavicích? To jsi na omylu, bratříčku. Pro mě nikdy hlavou rodiny nebudeš! Nikdy! To si pamatuj. Pro mě budeš jen namyšlenej parchant, kterej...“ nedořekl. Albus už nevydržel jeho urážky. Týdny bratrských půtek, únavy a frustrace jako by v něm vybuchly a zatemnily mu rozum. Rozpřáhl se pravou rukou, a dřív než mohl Aberforth uhnout, uštědřil mu ráznou facku.
Aberforth, zůstal němě stát s otevřenou pusou a očima rozšířenýma překvapením sledoval svého staršího bratra. Rukou si instinktivně přikryl zrudlou tvář.
„Vypadni!“ vydechl Albus udýchaně. Když nereagoval, zařval mu do obličeje. „Copak neslyšíš?! Vypadni do svého pokoje!“ A Aberforth ho poprvé za celou dobu poslechl.
Když se za ním s prásknutím zavřely dveře v prvním patře, Albus se sesul na židli, opřel obličej do dlaní a nedokázal zadržet slzy vzteku a bezmoci.
„U Merlina, proč já?!“ vydechl zničeně.
 
 

 

aileen-001.jpg

Aileen Lufkinová, kolem roku 1900

 

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuji

(Máta, 28. 10. 2012 20:53)

Mirko, bude mi ctí, pokud u příběhu vydržíš. No vzhledem k tomu, že zatím mám děj spočítaný na 26 kapitol a už do druhé se mi nepodařilo nacpat celý obsah, který jsem původně chtěla, vypadá to na delší povídku. 30 kapitol to jistí :-D
Ano, odhadla jsi Ala správně, je to prostě vědátor, fyzika se k němu hodí a optiku ještě nečekaně využije :-)
Aileen je zamilovaná, ale už možná i něco tuší. I ona ale sehraje ještě důležitou roli. Víc ale neprozradím ani o té předeslaní zakázané lásce.
Těší mě, že do příběhu vkládáš takové naděje, upřímně se snažím, aby byl děj zajímavý, živý.
Také se těším :-)

Čím dál tím zajímavější

(Mirka, 28. 10. 2012 18:23)

Teda, Máto, tenhle příběh mě zřejmě už nepustí :-).
Že by se dal Albus na fyziku? Což o to, předpoklady a schopnosti by na to měl, a jistě by ho to trochu vytrhlo ze všedních starostí. Protože on je typ člověka, který nedokáže nechat zahálet mozek.
Už to tu zaznělo, ale i já se musím přidat... Ariana je kouzelná a moc se mi líbí její vztah s oběma bratry. Je v ní tolik lásky... škoda, že je tak poznamenaná a škoda, že zemřela tak brzy. Aileen snad brzy pochopí, že nemá šanci a já asi budu zlá, ale jsem ráda. Ne, že bych ji neměla ráda, to ne, ale je ve vzduchu ta zakázaná láska a něco mi říká, že... Prostě jsem si jistá, že to bude zajímavé.
Uff, nějak jsem se rozepsala, raději končím a zase se budu těšit v neděli.

Ano, je to smutné

(Máta, 28. 10. 2012 17:32)

Sophie děkuji za komentář.
Aberforth je možná ještě složitější povaha, než Albus. V zásadě si jsou dost podobní. Až na to, že Abe žil celý, hlavně školní, život v Albusově stínu. Byla do něj vkládána určitá očekávání, která buď nemohl, nebo pravděpodobně spíš nechtěl naplnit. Jako prostřední dítě musel celý život bojovat o své místo a on si vybral jako cestu vzdor, nejdříve vůči matce, která se sice k oběma chlapcům po otcově smrti chovala tvrdě, ale Albuse na rozdíl od něj podporovala. Je nešťastný a neumí se vyrovnat se svou současnou situací, neumí se podělit o své pocity a obavy a tak je ventiluje tímto způsobem. Nepřijímá Albuse jako hlavu rodiny, ani jako rovnocenného partnera, o kterého by se mohl opřít, i když mu na něm samozřejmě velmi záleží. A samozřejmě tu hraje svou roli i puberta :-) Kdyby si k sobě s Albusem dokázali najít cestu, měli by to oba mnohem jednodušší.
Jsem ráda, že se ti povídka líbí a těším se opět v neděli.

Smutnéé

(Sophie , 28. 10. 2012 16:51)

Je mi líto Ailen. A ostatně i Albuse. Je to smutné, když to takhle čtu. Pořád moc nechápu, proč se Aberfort chová jak se chová. Ale tak na jednu stranu to zase chápu. Ach jo, ale opravdu je to smutné...
Ale i tak se mi to dál líbí, určitě budu číst dál :)

Jééé Bezinka

(Máta, 28. 10. 2012 0:21)

Teda Bezinko ty jsi rychlík, děkuji za krásný komentář, moc si ho vážím.
Hoši to opravdu nemají lehké, ale teď bude na chvíli klid, dokud si to Abe zase nepohnojí.
Aileen stále věří, že Albuse dokáže získat, vlastně nikdo to v mé povídce nemá jednoduché, každý je něčím zatížen.
Arianu se snažím psát podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a moc mě těší, že se ti líbí. Kánonu se samozřejmě držet budu, to by pak ztratil význam prolog a hlavně její smrt byla v Albusově životě tak zásadní, že ji nelze nerespektovat. Snad jedinou zásadní změnou oproti kánonu je čas. V knize Ariana zemřela na konci prázdnin, já její smrt posunu až těsně po Vánocích. Potřebuji více času. Dva měsíce jsou zatraceně málo na "zblbnutí" někoho jako je Albus :-) ale už dost víc prozrazovat nebudu :-)
Těším se v týdnu u jednorázovky a v neděli opět u Dobra.

Ti kluci...

(Bezinka, 28. 10. 2012 0:01)

Tak jsem si původně chtěla znovu přečíst epilog u Pouta a hle... kapitolka Dobra je už dnes :-).
Achjo, bratři se nám ošklivě pohádali. Musím se upřímně přiznat, že bych Abemu tu facku dala taky, i když lituji oba dva. Albuse, že je zotpovědnost za sourozence a domácnost na něm, a Aberfortha, protože podléhá staršímu a 'tomu oblíbenějšímu' bratrovi. Opravdu to nemají lehké.
Aileen se snaží, chce se k Albusovi přiblížit, získat ho, ale jen si ubližuje a vlastně i jemu. Chudák holka, že se zakoukala do toho nepravého. Jinak Arianu moc hezky ji píšeš. Úplně z ní cítím něhu, jemnost, křehkost... ale zároveň i skryté nebezpečí. To jak ji oba milují mě dojímá, obzvlášť, když vím jak to s ní dopadne - tedy pokud se budeš držet kánonu.
Moc hezká kapitolka, Máto. A Velmi vydařené obrázky.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA