Jdi na obsah Jdi na menu
 


30. Síla kouzel

5. 5. 2013
Loreena McKennitt - Cymbeline
 
Albus pečlivě rozmíchával v plechovém kýblu vápno s vodou. Minulý týden s bratrem společnými silami vyspravili zdi v obývacím pokoji a Aberforth je teď bílil. Odmítl použít kouzlo, tak se do toho museli dát po mudlovsku. Povzdechl a hřbetem ruky si otřel čelo. Ano, Aberforthovi se podařilo vyvléct ho znovu k vědomí. Ale kde hledat pevnou půdu pod nohama? Klid bez břemene, které ho tížilo? Bez věčného připomínání si vlastních zvrácených chyb? Zachmuřeně se rozhlédl okolo. Ovšem, musel si přiznat, že chce žít, ale bude někdy schopen volně dýchat?
Slunce svítilo a za domem na terase bylo příjemně teplo. Aberforth, hned jak to šlo, vysekal polehanou stařinu a v zahradě se zelenala nová tráva. Ptáci zpívali ve větvích, kde z pupenů rašily mladé listy. Zhluboka nadechl teplý vzduch. Stále nevěděl, kde je jeho místo. Stále nenacházel smysl své existence.
Za ten dlouhý čas, kdy byl ponechán o samotě, konečně pochopil, co znamenala Arianina prosba, proč chtěla jeho přísahu. A i přesto se málem nechal strhnout. Tak málo stačilo, a před cestou do pekla ho uchránil Aberforthův spravedlivý hněv. Jak má ale naplnit svou přísahu, když si není jistý sám sebou? Kde najít sílu? Odvahu? A hlavně pokoru? Jak konečně překročit vlastní stín? Jak začít znovu?
Upřel oči na své ruce umazané od bílého vápna. Lehce se chvěly a on věděl, že to není tak dlouho, co je neudržel v klidu. Co mají dělat, aby uchránily mysl před scestím? Co mají dělat, aby udržely na uzdě jeho? Co uměl jiného, než kouzlit? Magie a kouzla pro něj byla celým světem, jeho světem. Světem, který si chtěl... musel odepřít.
Cítil v sobě narůstající tlak magie. Občas přemýšlel nad tím, jak se asi musela cítit Ariana. S neustálým vnitřním tlakem, se sílou, kterou neovládala. Obdivoval, jak se s tím dokázala vyrovnat, o to více, že teď věděl, jaké to je. On také nesmí podlehnout, naučí se žít bez ní, bez kouzel, jako obyčejný mudla nebo moták. Magie je pro něj příliš nebezpečná. Z myšlenek ho vytrhlo zamečení a bolest v koleni.
„Auuu!“ vylétlo mu z úst, než se rychle otočil. „Kůzle potměšilý, to se dělá?! Huš, jdi se pást!“ snažil se rukama odstrčit malého kozlíka, který na něj dorážel a snažil se klubajícími se rohy znovu nabrat jeho koleno.
Aberforth si před nedávnem našel práci na nedalekém statku a tam se mu podařilo zachránit před porážkou starší poraněnou kozu i s kůzletem. Když ho Albus sledoval, jak se o zvířata pečlivě stará, jak léčí její nohu, musel se chtě nechtě usmívat. Vycítil, že jeho bratr zvířatům rozumí, má je rád.
Když se mu konečně podařilo zbavit kozlíkovy pozornosti, zamyšleně se podrbal ve vousech a zastínil si oči proti slunci, jak sledoval skotačící mládě.
„Albusi, už to máš?“ vyrušil ho Aberforthův hlas, když na něj zahulákal ode dveří a on sebou leknutím trhl a zachmuřeně se otočil.
Jeho bratr se opíral o rám dveří. Byl od hlavy po paty zacákaný bílým vápnem a šklebil se na něj, když vyklepával velkou štětku nad travou.
„Hmmm,“ zabručel Albus a popadl kýbl, aby ho mohl odnést.
„Pěkně roste, zloduch rohatá, na podzim z něj bude pěknej kus, prodáme ho na trhu,“ usmál se Aberforth a kývl směrem ke kozlíkovi, který se marně snažil vyprovokovat ke hře svou poklidně se pasoucí matku. Albus se pousmál a kývl hlavou. Zvířatům moc nerozuměl a neměl tolik zkušeností, aby mohl uspokojivě odpovědět.
„Už to budu mít, tohle bude stačit. Co kdybysme příští týden vymalovali kuchyň?“ zadíval se na něj zkoumavě Aberforth.
Albus pokrčil rameny: „Když myslíš.“
Aberforth povzdechl, sehnul se, popadl kýbl a zmizel vevnitř.
 
„Pomůžeš mi?“ houkl na Albuse bratr, když procházel kolem dveří do pokoje. Zrovna se hůlkou snažil ovládat několik košťat a hadrů, kterými se pokoušel uklidit nepořádek po malování. Dělaly si ale co chtěly a ne a ne ho poslouchat.
Albus nakoukl dovnitř, ale musel urychleně uhnout, aby ho nepraštila násada smetáku, který s třeskem spadl na zem.
Aberforth se ušklíbl, jak potlačoval smích a podrbal se v rozježených vlasech: „A kruci, nechtěj mě poslouchat...“ odfrkl si a zadíval se na bratra, který protočil oči v sloup.
„Taky koukám. Jen bys mohl páchat atentáty na někoho jiného, buď od té lásky. Asi se do toho budeme muset dát rukama,“ vešel dovnitř Albus a rozhlédl se po vyprázdněné místnosti. Musel uznat, že to tu vypadá mnohem lépe než předtím.
„A co kdybys to zkusil ty? Byl jsi vždycky v čarování lepší. Jinak na tom necháme ruce,“ zkoumavě ho pozoroval.
„To není dobrý nápad, Aberforthe. A navíc, ani nevím, kde zůstala moje hůlka a nemíním ji hledat,“ zamračil se Albus. Zalhal, ač dobře věděl, kde zůstala, zůstane pěkně tam. Otočil se na podpatku. „Jdu dát ohřát vodu,“ houkl ještě přes rameno, než chvatně vyšel z místnosti.
Aberforth se ušklíbl. Něco ho napadlo. „Hloupá výmluva, bratříčku,“ sykl, vyběhl z pokoje a vydusal po schodech do své ložnice. Mínil svůj plán ihned zrealizovat.
 
Albus s bouchnutím postavil na zem dva kýble s kouřící vodou, pohledem přejel zacákanou podlahu, zamazaná okna a povzdechl si. Do večera měli co dělat.
Aberforth stál u okna s rukama založenýma na hrudi a s nečitelným úsměvem ho sledoval.
„Tak co, dáme se do toho, nebo tam budeš stát jak špatně vytesaná socha?!“ zamračil se na něj Albus a hodil hadr do vody.
„Říkal jsi, že nevíš kde je, ale já jo,“ povolil ruce a v dlani svíral hůlku. Albusovu hůlku.
Albus se zarazil a vzhlédl. Stáhl obočí a ustoupil o krok. „Kde jsi ji vzal?!“
„Našel jsem ji ve sklepě, v hromadě střepů. Nevím, co to bylo, co jsi tam rozbil, ale byla tam,“ stále se usmíval Aberforth, zkoumavě si ji prohlížel a otáčel ji v prstech.
„To bylo optické sklo,“ povzdechl Albus a promnul si obličej rukama. Nedokázal odtrhnout oči od kousku dřeva v bratrových rukou. Přitahoval jeho pohled jako magnet. Pocítil tak silnou touhu se jí znovu dotknout, sevřít ji v prstech a kouzlit, že se až zachvěl. „Schovej ji, prosím, a už ji nikdy nevytahuj,“ zachraptěl se sebezapřením.
„Ne,“ pousmál se Aberforth a v očích se mu zablesklo.
„Kouzlit nebudu, kolikrát ti to mám ještě...“
„Já vím, kouzlit nechceš, tak k čemu by ti byla,“ rukama sevřel oba její konce a zabral. Dřevo se lehce prohnulo.
Albus ihned pochopil, co chce udělat. „NE!“ vykřikl a vrhl se na bratra. Prudce do něj strčil, až upadl na zem a hůlku mu vytrhl z ruky. Zalapal po dechu, když si uvědomil, co drží v dlani. Ruka mu mravenčila a vlasy v zátylku se naježily. Už ji ale nedokázal odhodit, nedokázal povolit prsty, když z její špičky vytryskl proud zlatých jisker. Merline! Štěstí , které zaplavilo jeho hrudník zatlačilo všechen strach, úzkost. Cítil se zase celý, jako by mu někdo vrátil chybějící kus duše, jako by ho znovu zcelil.
Aberforth si na zemi třel naražený loket, přesto se ale usmíval. Věděl, že vyhrál. Tohle bylo jeho velké vítězství. Nechtěl hůlku doopravdy zlomit, to by neudělal. Chtěl jen vyprovokovat bratra a konečně byl úspěšný. Sledoval, jak Albus švihl hůlkou a z okna zmizely bílé cákance. Jak rozhýbal koště, donutil mokré hadry tančit a pokoj jako by se naplnil zlatým světlem. Vlastně ho nikdy pořádně neviděl kouzlit. Byl z něj najednou jiný člověk. Připadalo mu, jako by ožil. Narovnal do té doby shrbená záda, jeho pohyby byly svižné a rychlé, oči mu zářily světlem, které v nich celé měsíce nezahlédl.
Albus se nechal unést radostí. Když už jednou začal, nedokázal přestat. Mával hůlkou a pokoj se roztančil pohybem všech věcí, které byly v dosahu. Když se pak zadíval na Aberfortha, stále ještě ležícího na ušpiněné podlaze, sklopil pohled. Přistoupil k němu a podal mu ruku, aby mu pomohl na nohy. „Omlouvám se,“ pousmál se, když bratr pevně sevřel jeho dlaň a nechal se vytáhnout do stoje.
„To nic,“ ušklíbl se Aberforth a ometl si prach z kalhot, „účel světí prostředky.“
Albus zamrkal, aby zadržel slzy. „Idiote, pitomej,“ vydechl a pak z náhlého nepochopitelného popudu sevřel bratra v náručí. Aberforth překvapeně vykulil oči a zalapal po dechu. Takový projev vděku věru nečekal a uvedl ho do rozpaků. Poplácal Albuse po zádech a usmál se. „To je dobrý,“ zahučel. Nevěděl, jak se má chovat.
Albus ho pustil a podrbal se ve vlasech. „Promiň, nechal jsem se unést, já... díky,“ pousmál se.
„To chápu,“ ušklíbl se Aberforth a uhnul před hadrem, který tančil nebezpečně blízko jeho nohy a rozstřikoval kolem sebe spršky vody.
 
Albus mávnutím hůlky poslal na stůl konvici s čajem, dva hrnky a obložené chleby, které připravil k snídani a pousmál se. Když už začal kouzlit, nedokázal se toho vzdát, nedokázal znovu odložit hůlku. Bylo to jako droga a sám nebyl schopen posoudit, zda je to dobře nebo špatně. Jeho hůlka, jeho magie k němu neodmyslitelně patřily. Vlastně nechápal, jak dokázal tak dlouho žit bez kouzel. Žít? Ne, to nebyl život. Ten rok jako by neexistoval, nežil, jen prostě vegetoval. Jeho vina nebyla o nic lehčí, jeho bolest o nic menší a nechuť k sobě samému se také nezměnila, ale přeci se cítil mnohem lépe. Konečně pochopil, že on by se čarování opravdu nedokázal vzdát. Ani jeho pevná vůle, by mu neumožnila žít bez kouzel. Zešílel by, však k tomu neměl daleko.
Stáhl obočí v zamyšlení. Teď ještě potřeboval vyřešit jeden problém. Musel si co nejdříve najít práci. Nechtěl se nechat dál živit od Aberfortha. Už udělal dost. Bylo na čase, aby se postavil na vlastní nohy, aby se naučil žít sám se sebou a také aby začal splácet svůj dluh Bathildě. Vědomí vlastní neschopnosti ho rozčilovalo. Nepřímo mu to naznačil i lékouzelník, se kterým se konečně mohl rozloučit. Sice ještě užíval některé lektvary, ale už nebyly nutné pravidelné návštěvy. Všiml si i na Aberforthovi, jak se mu ulevilo.
Vzhlédl, když na okně přistála sova a přinesla ranní noviny. Zastrčil jí připravené drobné do váčku na noze a zabaleného Denního věštce hodil na stůl. Pták ještě nestihl ani odletět, když zaslechl, jak si jeho bratr na chodbě oklepával boty. Vracel se ze statku, kde si odbyl ranní díl práce kolem zvířat. Až se nasnídají, obstarají jejich zvířata, než se zase vrátí zpět. Tak, v neměnném rytmu, utíkal den za dnem.
Aberforth vstoupil do kuchyně, kývl mu na pozdrav a s ním místnost naplnila vůně zvířat. Albus se zhluboka nadechl a zachmuřil se. Ta živočišná vůně mu připomněla koně a... Stiskl zuby a prsty si promnul kořen nosu. Nechtěl na něj myslet, a přece se mu stále znovu vkrádal do myšlenek. Nedokázal na něj zapomenout. Na jeho medové oči, nakažlivý úsměv, plavé vlasy rozcuchané větrem, divokou nespoutanou povahu, lákavé nebezpečí, které bylo v něm. Na kruté sebepoznání, které mu přinesl. Jeho poslední slova ho stále stejně bolela.
Nevěděl o něm nic. Když mluvil s Bathildou, záměrně se tomuto tématu vyhýbal a zdálo se, že ani jí se od té doby, co tak náhle odjel, neozval. Byl tomu rád, ač nedokázal zapomenout.
Aberforth ho zkoumavě pozoroval, když si sedal za stůl. „Všechno v pořádku?“ zeptal se tiše, než si nalil čaj do hrnku.
Albus sebou trhl, jako by ho přistihl při něčem nemravném. „Ano, jistě, já... jen jsem se zamyslel,“ rozpačitě se usmál a sedl si naproti bratrovi. Ten z něj nespouštěl pohled. Nedokázal odhadnout, na co myslel, ale podle jeho výrazu soudil, že to nebylo nic příjemného.
„Vypadal jsi... nevím, že tě něco trápí,“ plácl první, co jej napadlo.
Albus se ušklíbl. „Žádná novinka. Přemýšlel jsem nad tím, že bych si měl sehnat práci,“ zamluvil rychle svoje pocity a uhnul pohledem.
Aberforth vycítil, že mu neříká úplnou pravdu, ale ignoroval to a pokrčil rameny: „Pokud chceš.“
„Chci, už jsi toho udělal dost, potřebuji se postavit na vlastní nohy.“
„Co na ministerstvu? Tam už jsi jednou pracoval, ne?“ prohodil Aberforth, než rozbalil noviny a nezúčastněně si je prohlížel.
Albus povzdechl a zavrtěl hlavou: „Ne, pokud nebude jiná možnost.“
„Proč? Čeho se pořád bojíš?“ zadíval se na něj Aberforth přes okraj novin.
„To není důležité,“ zabručel a zakousl se do krajíce chleba. Jeho bratr si jen povzdechl a napodobil ho.
„Hele,“ uchechtl se Aberforth, a když Albus tázavě zvedl obočí, začal předčítat z novin: „Současný ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích Phineas Nigellus Black se po kouzelnickém souboji ocitl v nemocnici Svatého Munga. Jeho zranění jsou velmi vážná a lékouzelníci projevili obavy, že již nebude schopen vykonávat své povolání ředitele. Prozatím ho zastupuje jeho právoplatný zástupce Armando Dippet, ale vzhledem k jeho povinnostem učitele nemůže ředitele zastupovat déle než do prázdnin. Současný ředitel se bohužel není schopen vyjádřit k nastíněnému problému, jelikož není schopen mluvit, ale pouze krákat. Všeobecně se tedy předpokládá, že na jeho místo nastoupí již zmíněný profesor Dippet. I správní rada se k této volbě přiklání. Ovšem dříve je nutné vyřešit závažný organizační problém, a to přísahu ředitele školy. Několik zkušených kouzelníků již pracuje na rozklíčování podstaty ředitelské přísahy a řešení neobvyklého problému současné hlavy Bradavic. Samozřejmě vás budeme informovat o tom, jak se bude situace ve škole vyvíjet,“ dočetl Aberforth a uchechtl se. Dobře si pamatoval úskočného, neoblíbeného ředitele školy, který ho často poctil nějakým tvrdým trestem. Nemohl popřít, že mu něco takového přál.
Albus se pousmál. I on si ředitele pamatoval. Nikdy sice neměl kázeňské problémy, ale pro své aktivity s ním byl nucen být v neustálém kontaktu. Dobře si pamatoval jeho nechuť, když mu jako studentu Nebelvíru předával informace, nebo pověření pro studentskou organizaci při Starostolci. Vzpomínal si také na profesora Dippeta, který ho učil přeměňování, nevysokého drobného mužíka, ale energického a obětavého. Toho by si dokázal představit v ředitelně lépe, než neustále zachmuřeného a neoblíbeného Blacka.
„Asi budou shánět nového profesora, nechceš se přihlásit?“ zašklebil se Aberforth napůl v žertu.
Albus si zaklepal na čelo a zamračil se: „Ty máš ale nápady.“
Aberforth ještě bratra se smíchem popíchl, než vstal od stolu: „Velký profesor Albus Percival Wulfrik Brian Brumbál, to by se ti líbilo ne?“
„Šašku,“ zavrčel Albus a hodil po něm zbabčelé jablko, které měl připravené na stole pro zvířata. Aberforth ho obratně chytil ve vzduchu a ušklíbl se: „Počkám venku, pane profesore!“ a musel rychle uhnout před bratrovýma rukama, kterýma ho chtěl popadnout za límec košile. Ještě na něj vyplázl jazyk, než zmizel na chodbě. Albus jen zavrtěl hlavou. On a profesor? Když je mu sotva dvacet? Co by je asi tak měl učit... Posbíral zbytek jablek ze stolu a vyšel ven za bratrem.
 
Poznámky:
 
Dobu nástupu Albuse do Bradavic jsem měla promyšlenou od začátku – rok a půl po smrti Ariany, při střídání ředitelů. Jenže naše oblíbená autorka mi trochu udělala čáru přes rozpočet, když smrt Nigeluse Blacka načasovala až na rok 1926. Proto jsem se ho potřebovala nenápadně zbavit poněkud dříve, a tak, aby nebyla popřena podstata ředitelské přísahy, která u mě vychází z té učitelské, o které se budu zmiňovat později.  
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuji

(Máta, 8. 5. 2013 22:04)

Sophie děkuji moc za komentář.
Ano Albus je z nejhoršího venku, teď ho ještě dostrkat do Bradavic :-)
A zda se setkají dříve než v roce 45 to se také dozvíš, již brzy :-)

:-)

(Sophie , 8. 5. 2013 19:06)

Takhle dobře to zařídit klobouk dolu. Albus určitě začne kouzlit. Jsem moc zvědavá jestli se Gellert ještě ukáže nebo spíš jak dojde k tomu, že najednou budou stát proti sobě.Těším se na další počtení :)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA