Jdi na obsah Jdi na menu
 


32. Učitel

20. 5. 2013
Loreena McKenitt – Mystic Dream
 
Albus se probíral zásuvkami svého psacího stolu. Za pár dní odjede do Bradavic a chtěl si po sobě uklidit. S povzdechem vytahal stohy popsaných pergamenů a na dně našel kroniku Peverellů. Zachmuřil se, když si vzpomněl, za jakých okolností ji viděl naposledy. Byl vděčný Aberforthovi, že ho poslechl a nikdy se už o ní nezmínil. Vázalo se k ní příliš vzpomínek, příliš mnoho nebezpečí. Pohladil prsty stříbrné zdobení a rozepnul sponu. Opatrně listoval stranami a přemýšlel, co s ní má udělat. Má ji ukrýt? Nikdo krom Gellerta a Aberfortha o ní nevěděl. Stiskl zuby a prsty si sevřel kořen nosu. Nevěděl, zda může věřit sám sobě. Jestli dokáže odolat. Znal toho příliš mnoho, ale co kdyby ji objevil někdo další? Prudce knihu zaklapl a odložil stranou. Zabořil ruce do hromady pergamenů a opatrně se jimi probíral. Jeho překlady kroniky, záznamy z knih o pohybu hůlek, poznámky, dopisy a vzkazy psané důvěrně známým úsporným rukopisem. Prstem přejel po řádku písmen. Jak se v něm mohl tak mýlit? Jak je možné, že hned nepoznal, co je zač? Jak jen dokázal takového člověka milovat? A co bylo horší, proč ho stále tak přitahoval? Nedokázal odhadnout, jak by se zachoval, kdyby se náhle objevil na jejich prahu. Nemohl potlačit tetelivé napětí, kdykoliv si vybavil jeho tvář, jeho hluboký hlas, jeho medové oči... Merline! Byl si jistý, že kdyby nebral bezesný spánek, pronásledoval by ho ve snech tak, jak to dělal celý rok, než ho Aberforth donutil se léčit. Ve snech, kdy jej líbal, provokoval, ubližoval jemu i jeho nejmilejším, zahrnoval vášní i výčitkami, kde se cele obětovali jeden druhému. Kde se milovali i nenáviděli.
Musí zapomenout! Dostal šanci. Dostal možnost začít znovu. Gellert je nenávratně pryč, zmizel z jeho života i se svými lákavými nebezpečnými plány, ale on se stále nemohl rozhodnout, jestli je tomu rád, nebo ne. Jeho rozum mu napovídal, že jejich rozkol byl to nejlepší, co jej v životě potkalo, ale to něco zvířecího, zvráceného v něm stále šílelo lítostí. I proto se rozhodl pro úděl učitele. Proto se rozhodl, že raději prožije svůj život v osamění, zavázán ve službě druhým. A kdyby náhodou někdy zapomněl, jeho slib, jeho učitelská přísaha mu to připomene.
Povzdechl a promnul si rukama obličej. Je čas zúčtovat s minulostí. Všechny pergameny složil na hromadu, k nim přidal kroniku a seběhl do pokoje v přízemí. Klekl si ke krbu a hůlkou zapálil oheň. Chvíli sledoval mihotavé plameny a pak do nich začal vhazovat jeden pergamen za druhým.
„Co děláš?“ zeptal se ho Aberforth, který ho už drahnou chvíli pozoroval ode dveří.
„Uklízím,“ promluvil tak tiše, že ho bratr sotva zaslechl a zadíval se mu do obličeje. Aberforth si dobře všiml bolesti v jeho očích. Pomalu k němu došel a dřepl si vedle něj. Sevřel v prstech pergamen ležící na vrchu velké hromady a letmo si prohlédl text psaný Albusovou rukou. „Co je to?“
„Plány na lepší svět,“ pousmál se hořce a jemně mu vytáhl rukopis z ruky a přihodil ho k dalším v krbu.
„Jeho plány?“ zeptal se tiše.
„Naše plány,“ odtrhl Albus oči od plamenů, „plány na lepší budoucnost. Plány, jak vyvést kouzelníky z anonymity. Kruté a krví vykoupené plány. Jsem rád, že se nikdy neuskuteční.“ Vhodil do krbu poslední pergamen a v prstech sevřel kroniku.
Bratr ho chvíli sledoval a skousl si ret. Nakonec se tiše zeptal: „Co je to za knihu?“ Zvedl tázavě obočí a dotkl se vazby. Albus ji pohladil prsty, stále ještě váhal. Její černé desky odrážely oranžové světlo z krbu, na stříbrných ornamentech se mihotaly stíny a karneol na sponě se leskl odraženým ohněm. Stiskl zuby a zhluboka vydechl. Nakonec ji rozhodným rázným pohybem hodil do krbu, kde vzplála. „Minulost, kterou se nikdo nesmí dozvědět!“ promluvil tiše, zvedl se ze země a odešel.
 
„Albusi, pojď dál, už tě čekám,“ přivítala Bathilda tmavovlasého muže, když mu otevřela domovní dveře.
„Dobrý den, Bathildo, děkuji za pozvání,“ pousmál se na starší ženu, sklonil hlavu ve zdvořilém gestu a nechal se uvést do skromného pokoje. Povolil svůj kabátec a pohodlně se usadil do křesla ke stolu. Bathilda se zatím vzdálila do kuchyně, aby přinesla občerstvení.
Albus se rozhlédl po známé místnosti a zachmuřil se, v očích se mu mihla bolest. Tady se seznámili, tady to všechno začalo! Kdyby tak Bathilda tušila, kdyby tak věděla jen střípek z toho, co teď věděl on... Ale Bathilda nevěděla nic. Ptala se ho sice už po Arianině pohřbu, co se stalo. On jí ale nic neřekl, tenkrát to nedokázal, a pak už se otázkám na toto téma vyhýbala. Bathilda mu také hodně pomohla a bylo teď na něm, aby jí to konečně začal splácet.
„Tak kdy odjíždíš do Bradavic?“ zeptala se ho s úsměvem, když nalila čaj a přistrčila mu talířek s domácím koláčem.
„Zítra odpoledne. Máme ještě nějaké organizační jednání s panem ředitelem,“ pousmál se a upil ze šálku.
„To je výborné, Albusi. Přeji ti, aby se ti dařilo. Armando je skvělý člověk, pomůže ti, když budeš potřebovat. A ber si koláč, je čerstvý,“ pobídla ho gestem a sklonila hlavu na stranu.
„Ano, to ano, jen nevím, jak mě přijmou ostatní kolegové. Nemohu dosahovat jejich zkušeností,“ svěřil se jí se svou obavou.
„Máš možnost vnést do školy nový vítr a nové myšlenky. Neříkej, že to není potřeba. A zkušenosti získáš. Jsi chytrý a nadaný, brzy tam budeš jako ryba ve vodě, neměj obavy. Každý nějak začínal,“ usmála se a přátelsky mu stiskla ruku.
„Děkuji, Bathildo, za podporu. Ještě jsem se s vámi potřeboval domluvit...“ odmlčel se a skousl si ret. Bathilda ho s úsměvem pozorovala, tušila, co bude chtít, ale nechala ho, aby jí to řekl sám.
„Od října bych začal splácet svůj dluh. Ještě přesně nevím, jak nákladný pro mě život v Bradavicích bude, ale vzhledem k tomu, že tam budu mít byt i stravu, předpokládám, že by to neměl být problém.“
„Samozřejmě, drahoušku, nespěchám na to. Vydrž chviličku, hned budu zpět,“ poplácala ho po ruce a odběhla do své pracovny. Odtud přinesla několik pergamenů a brk, chvíli něco psala a pak mu podala malý lístek. „Tady, to jsou výlohy, které jsem zaplatila lékouzelníku Pullcherovi a za lektvary a pod nimi je číslo mého trezoru u Gringottových,“ vysvětlila mu položky na pergamenu. Nejraději by to smetla ze stolu, ale i lékouzelník jí doporučil domluvit se s ním na splátkách. Cítil by se jí dlužný, a to nechtěla. Věděla, že znovu potřebuje získat sebejistotu. „Nespěchej ale, nejdřív se pohodlně zařiď v Bradavicích.“
„Děkuji, Bathildo, jsem vám velmi zavázán,“ usmál se, převzal lístek a schoval ho do vnitřní kapsy kabátce. „Víte...“ vydechl a sklopil hlavu, „nevím kde bych dnes byl, bez vás a bez Aberfortha,“ promluvil tiše.
„Blízcí si musí pomáhat. Aberforth je jediná rodina, která ti zbyla. Ani on nikoho jiného nemá. Musím přiznat, že i mě příjemně překvapil,“ usmála se.
Albus kývl hlavou: „Jen stále nemohu pochopit, proč jste to dělali.“
„Albusi,“ zadívala se na něj vážně, „mám tě ráda jako vlastního, vždycky jsem měla, už od doby, kdy jste se přistěhovali. Záleží mi na tom, aby ses měl dobře. A Aberforth tě potřebuje stejně, jako ty jeho. Potřebuje jen vědět, že tu jsi, že se na tebe může kdykoliv obrátit. Víš, za ten půlrok si jistě sám mnohé uvědomil.“
„Děkuji, jen nevím, jestli vám to někdy budu moct oplatit, vám oběma.“
„No, myslím, že s Aberforthovou povahou na to nebudeš muset dlouho čekat,“ pousmála se Bathilda, „a pro mě je největší odměnou vidět tě v pořádku.“
„Děkuji vám,“ věnoval ženě jeden ze svých ne příliš častých úsměvů. „Budu se muset rozloučit, musím si ještě zabalit věci, děkuji za pohoštění.“
„Není zač, drahoušku, tak hodně štěstí,“ usmála se a šla ho vyprovodit ke dveřím.
„Doufám, že se brzy uvidíme,“ sklonil Albus hlavu a stiskl si s Bathildou ruku.
„Samozřejmě, budu teď poměrně často navštěvovat Bradavice, pracuji na nové učebnici Dějin čar a kouzel a potřebuji toho ještě hodně prokonzultovat s profesorem Binnsem. Zastavím se u tebe, když budeš chtít.
„Moc rád vás uvidím, Bathildo, kdykoliv.“
„Tak už jdi, zítra budeš mít perný den. Pozdravuj Aberfortha.“
„Děkuji, vyřídím vaše pozdravy. Hezký večer,“ mávl na ni už od branky a rychlým krokem vykročil k domovu.
 
Albus se rozhlédl po své ložnici. Police knihovny byly prázdné, stůl opuštěný s osamělým kalamářem, který postrádal brk. Zrcadlo toaletního stolku odráželo jeho zachmuřenou tvář, skleslá ramena a velký otevřený kufr u nohou. Naskládal do něj svůj skromný majetek a ještě mu zbylo poměrně dost místa. Když ho balil naposledy, chystal se na svou zahraniční cestu. Připadalo mu to tak dávno. Dva roky! Dva roky, které mu radikálně změnily život.
Zhluboka nadechl chladný vzduch, který sem proudil otevřeným oknem. Dnes bylo zataženo a počasí venku věrně odráželo jeho podivnou náladu. Zvláštní teskno a zároveň očekávání, konec a nový začátek, chvíli, kdy se člověk obrací k minulosti zády, aby mohl vykročit do nového života, a přesto s sebou vleče její tíhu. Prsty přejel po pečlivě ustlané posteli a cítil, jako by tak opouštěl kus sebe. Ten kus, který nikdy nechtěl poznat, a přeci byl jeho součástí. Vzpomínky, bolestné, kruté, nelítostné, a přeci důvěrně známé.
Pomalu vyšel na chodbu a stiskl kliku matčiny ložnice. Na prádelníku ještě matně rozeznal čáry, které nechtě nakreslil do prachu o předminulém slunovratu. Od té doby tu nebyl. Sevřel v dlaních rodinnou fotografii a chvíli ji pozoroval. Byl to jediný obraz jejich rodiny. Portrét rodičů byl zničen. Otřel z ní prach a vyšel zpět na chodbu. Chvíli zaváhal a nakonec přeci jen vykročil k ložnici, kterou obývala Ariana a opatrně otevřel. Bolest mu sevřela hrdlo, když se rozhlédl. Jako by to bylo včera, co nepřítomně připravoval její tělo na pohřeb. Tenkrát to bylo jako zlý sen, vidina způsobená horečkou, ze které se zoufale chtěl probudit, netuše, jak hořké to bude probuzení a jak moc bude bolet. Tenkrát, když omýval její bledý obličej, nemohl uvěřit, nechtěl přijmout její smrt. Až tehdy na hřbitově prohlédl.
Už nedokázal udržet slzy. Prsty si sevřel kořen nosu a jeho obličej se zkřivil bolestí. Proč jen musel být takový hlupák? Proč musel obětovat zrovna ji, aby našel krutou pravdu?
Nevěděl, jak dlouho tam stál, než dokázal umlčet vzlyky a potlačit slzy. Naposledy se rozhlédl po pokoji, a když jeho oči ulpěly na jejím portrétu, který kdysi dávno nechala vymalovat matka, tiše, spíš pro sebe, zašeptal: „Budu se snažit, maličká. Jen nevím, zda můj život bude dostatečně dlouhý na to, abych splnil svou přísahu a odčinil vinu.“ Stiskl zuby, zhluboka se nadechl a chtěl odejít. Na prahu se ale zastavil. Nakonec se otočil, několika kroky došel k vyšívacímu rámu, který stál u okna tak, jak jej Ariana naposledy opustila, a prsty uvolnil ubrus s nedokončenou výšivkou. Sevřel ho v ruce a konečně vyšel z pokoje.
Ve své ložnici fotografii i výšivku uložil do kufru a s bouchnutím zaklapl víko. Mávnutím hůlky ho zmenšil, oblékl si kabátec a sevřel v ruce kovové držadlo. Seběhl do přízemí, kde nahlédl do obývacího pokoje. Aberforth stál, na oko nezúčastněně, u okna a vyhlížel ven. Vycítil z něj rozpaky.
„Aberforthe?“ promluvil tiše a s klapnutím odložil svůj kufr na podlahu. Ten stiskl zuby a zhluboka se nadechl, než se otočil. Pousmál se a mlčky se zadíval na bratra.
„Budu muset jít,“ Albus nervózně přešlápl z nohy na nohu.
„Jo,“ odpověděl lakonicky Aberforth a rukou si promnul nos.
„Děkuji za všechno,“ vážně se na něj zadíval a napřáhl k němu ruku.
„Máš za co,“ ušklíbl se jeho mladší bratr, ale jeho hlas postrádal obvyklý drzý podtón. Pevně stiskl jeho dlaň.
„Já vím. Nezapomenu na to,“ pousmál se Albus. „Opravdu nechceš jít se mnou? Našli bychom ti práci někde poblíž Bradavic,“ zkoumavě si ho prohlížel.
On ale zavrtěl hlavou. „Ne, zůstanu zatim tady, možná se vrátim do Yorkshiru. Uvidim, kam mě vítr zanese,“ pokrčil rameny.
Albus pokýval hlavou: „Nemám v úmyslu tě přemlouvat.“
„Konečně jsi to pochopil,“ strnule se zasmál a poplácal ho po rameni. „Tak ať tě ta drobotina neudolá.“
„Neboj, mám trénink od tebe.“
Aberforth se na něj zašklebil.
„Nechám ti tady svou sovu, kdybys něco potřeboval. Neloučíme se navždycky, když budeš chtít, přijedu na prázdniny.“
„Polezu ti příšerně na nervy, na to se připrav.“
„To mi bude celkem chybět,“ sklopil pohled Albus, „Tak se opatruj.“
„Jo, ty taky.“ stiskl ještě Aberforth Albusovu dlaň, než uvolnil ruku.
„Pojď sem, ty blázne,“ přitáhl si Albus překvapeného bratra do náruče. Sevřeli se krátce v bratrském objetí. Pak se otočil, zvedl svůj kufr, v předsíni si nasadil klobouk a cestovní plášť přehodil přes ruku. Aberforth ho šel mlčky vyprovodit před dům. Ještě na sebe mávli, než se s prásknutím přemístil.
Byl volný, vyhrál svou velkou válku, mohl si jít, kam chtěl, ale stejně mu bylo podivně teskno. Tušil, že období, kdy k sobě měli nejblíž, končí. Znovu si půjdou každý svou cestou. Znovu budou žít každý v jiném světě, který se diametrálně lišil. Znovu si polezou na nervy, až se příště uvidí, nebudou si rozumět tak, jako tomu bylo vždycky. Nevesele se usmál a pomalým krokem se vrátil do domu.
 
Na okolní krajinu pomalu padal soumrak a temná nehybná hladina jezera odrážela jako zrcadlo siluety okolních hor. Zapadající slunce propůjčovalo pozdně letní přírodě neskutečně ohnivé barvy. Albus se rozhlédl po přírodním divadle a pousmál se nad pomíjivostí krásy slunečního světla, kouzlem okamžiku. Za chvíli slunce zmizí za hradbou hor a on se vrátí do hradu, kde se již připravuje hostina na zahájení školního roku. Dnes poprvé zasedne k čestnému stolu učitelů. Bradavice ho uvítaly jasnou oblohou a barevným divadlem západu slunce, na rozdíl od Godrikova Dolu, kde se nebe zahalilo to mraků. Těšil se na nový pohled na Velkou síň, ale zároveň se ho obával. Jak jej přijmou jeho noví kolegové? A jak studenti? Dokáže si s nimi poradit? Nejistota ho chvílemi ochromovala. Přesto, nebo právě proto, byl rozhodnut ze sebe vydat to nejlepší.
Pomalu se otočil a vykročil zpět k hradu. Ředitel mu osobně předal svůj bývalý kabinet a ukázal vše potřebné. Už změnil hesla na tajném vstupu do svého skromného obydlí a přestěhoval tam svůj kufr. Teď si ještě užíval posledních chvil klidu. Brouzdal se travou, kterou již zdobily krůpěje večerní rosy. Krok za krokem se přibližoval k tiché monumentální stavbě, která zářila mnoha světly a s otevřenou hřejivou náručí vítala všechny příchozí. Vystoupal po několika schodech do vstupní síně, kde na něj ze schodiště zavolal ředitel školy: „Pane Brumbále, tady jste. Je čas, pojďme se připravit. Studenti už jsou na cestě.“ Nervózně se ošil a vedl ho postranní tajnou chodbou na vyvýšené pódium k učitelskému stolu. I pro ředitele začínalo něco nového.
Jeho kolegové si ho zkoumavě prohlíželi. Téměř všichni ho znali a on si mezi nimi připadal až nepatřičně mladý a nezkušený. Ředitel mu pokynul k volné židli a sám se usadil do vysokého křesla uprostřed. Albus se nervózně zavrtěl, ale nebylo mu dáno příliš času na přemýšlení, neboť síň naplnily hlaholící hlasy příchozích studentů.
 
O dva měsíce později
 
Albus stál u okna ve svém kabinetě a vyhlížel na temnějící školní pozemky. Dnes byl Samhain, předvečer všech svatých, a den jeho konečného přijetí mezi učitele. Dnes složí přísahu, jež ho zaváže do konce života k službě v Bradavicích. Povzdechl a hůlkou zapálil svíci, kterou postavil do okna.
Za předchozí dva měsíce zjistil, že mu povolání učitele vyhovuje, naplňuje ho. Zaměstnávalo plně jeho myšlenky. Nebylo to jen o hodinách strávených ve třídách. Musel se pečlivě připravovat, opravovat eseje a domácí úkoly, sestavovat učební plány, učit se nové věci, vyhledávat, co zajímavého by svým svěřencům sdělil. Učení plně zaměstnávalo jeho mysl a za to byl vděčný. Pomáhalo mu to nemyslet na minulost, na chyby které udělal. Neměl na to čas. Ke svým povinnostem se stavěl velmi zodpovědně, nechtěl ředitele zklamat, a když už mu dal příležitost, nemínil ji promarnit.
Se studenty, díky svému věku, brzy našel společnou řeč. V mnohém je chápal a snažil se jim co nejvíce pomoci. Nedělal rozdíly mezi kolejemi. Dokonce některé slabší žáky ochotně doučoval. Jediné co jej trápilo, byly jeho vztahy s kolegy. Většina z nich na něj pohlížela povýšeně, s opovržením, čímž naplnili jeho obavy. Nejvíce si nesedl s ředitelem zmijozelské koleje profesorem Gampem, který učil astronomii. Očekával, že zklame, že odtud odejde s ostudou, a dával mu to okatě najevo. Zcela evidentně také nesouhlasil se zvolením profesora Dippeta ředitelem. Ostatní se proti němu nepostavili a jediný, kdo mu rozpačitě nabídl pomoc, byla profesorka, která učila obranu proti černé magii. Doufal, že po jeho přísaze se alespoň něco zlepší. Snad jeho kolegové konečně pochopí, že to myslí vážně a přijmou jej i přes jeho mládí.
Povzdechl a prohrábl si vlasy. Dnes odpoledne ho ředitel stručně seznámil s průběhem obřadu. Tradičně přísaha probíhala na slavnosti, veřejně před všemi studenty a profesory, a umožní mu propojení s prastarou magií hradu, která sloužila učitelům.
Byl nervózní. Dříve, než by si byl přál, se ozvalo lehké zaklepání na dveře. Povzdechl a šel otevřít.
„Připraven?“ usmál se na něj ředitel a sklonil hlavu na stranu.
„Ano, pane, ještě malou chvilku,“ pousmál se nervózně a žaludek se mu stáhl. Ze židle za psacím stolem sebral svůj sváteční kabátec a spěšně se oblékl. Ruce se mu chvěly více než první den před tabulí. Zhluboka vydechl a vyšel na chodbu.
Ředitel mu s úsměvem stiskl rameno: „Nuže, jdeme na věc, nemějte obavy, nic to není.“
Albus polkl a kývl hlavou, než vykročil za svým nadřízeným.
 
„Milí studenti, milí profesoři, sešli jsme se dnes, abychom oslavili předvečer všech svatých tradiční bohatou hostinou. Než ale přikročíme k hodokvasu, máme tu ještě jednu radostnou záležitost k vykonání, a to přísahu našeho nového mladého kolegy a profesora,“ zahájil ředitel oslavu a Albus musel nasucho polknout. Slavnostně vyzdobená Velká síň byla plná studentů, kteří utichli a napjatě sledovali ředitelovu řeč. Někteří profesoři přikývli, ale šedovlasý hrdý profesor Gamp se zamračil a odvrátil pohled.
Ředitel pokynul a školník ve svém nejlepším, a přesto ošumělém, oblečení přinesl nevelkou truhlici.
Ředitel povstal a přistoupil k ní. Klepl do jejího víka hůlkou a to se s třesknutím otevřelo.
„Pane Brumbále předstupte, prosím,“ pronesl obřadním hlasem a Albus se postavil. Musel naprázdno polknout a kolena se mu roztřásla. Zpocenou dlaní si odhrnul vlasy z čela a pomalu vyšel před čestný stůl učitelů.
Ředitel se na něj povzbudivě usmál, než pokračoval: „Albusi Percivale Wulfriku Briane Brumbále, jste připraven složit přísahu učitele Bradavic a zavázat se tak k službě škole?“
Albus se zhluboka nadechl a pevně prohlásil: „Ano, pane.“
Starší muž pokýval hlavou a mávl hůlkou. Z truhlice se vznesl objemný svitek pergamenu, zlatý brk a křišťálová koule, která zazářila bělavým průzračným světlem. Albus se snažil krotit svůj dech. Srdce mu tlouklo jako o závod, když přistoupil a sevřel kouli oběma rukama. Věděl, co má dělat, přesto se mu hrdlo stáhlo obavou. V rozechvělých dlaních ucítil tetelivé mravenčení a chladivě se přelévající energii. Zamrkal očima, aby zahnal mžitky a tiše čekal.
„Opakujte po mě, prosím,“ vyzval ho ředitel a začal silným hlasem pomalu předříkávat slova přísahy, které po něm Albus rozechvěle opakoval: „Já, Albus Percival Wulfric Brian Brumbál se tímto zavazuji věrně sloužit Bradavicím, dokud budu schopen, dokud mi smrt neznemožní vykonávat své povinnosti, “ když to Albus vyslovil, zazářila koule rudozlatým světlem a do vzduchu se vznesl průsvitný lev, znak Nebelvíru.
„Zavazuji se, že budu chránit jejich studenty i všechny zaměstnance, kdyby došlo k ohrožení hradu, a pokud to bude nutné, obětuji za ně svůj život.“
Žluté světlo promísené s temnotou černé proniklo Albusovými prsty a nad jeho hlavu se vznesl jezevec, znak Mrzimoru, když jeho slova dozněla ve ztichlé síni.
„Zavazuji se, že svým studentům poskytnu veškeré své vědomosti. Budu je svědomitě vést, učit a pomáhat jim, jak jen to bude v mých silách,“ zopakoval po řediteli další část přísahy a koule se rozzářila modrobronzově než přízračný orel, znak Havraspáru zamával křídly a vznesl se.
„Zavazuji se, že nikdy neprozradím žádná z Bradavických tajemství, která jsou skryta v hradu. Zůstanu navždy věrný svým povinnostem a závazkům, loajální škole.“ Stříbrozelené světlo ozářilo nejbližší okolí a zmijozelský had se vznesl nahoru, kde se propletl s ostatními zvířaty. Zlatavá záře zahalila Albuse, když se zvířata vrátila zpět do koule a mravenčivé teplo naplnilo jeho dlaně, rozlévalo se mu do celého těla, naplňovalo každou jeho buňku. Hrdlo se mu sevřelo a oči pálily, proto je pevně zavřel. Dech se mu zadrhl, když se nechal unášet na vlnách kouzla, které si jej přivlastnilo. Jeho srdce tepalo stejně, jako pulzovala pevná energie v jeho dlaních, která jej přijala, objala ho mateřsky, teple. Propletla se jeho vědomím s neochvějnou samozřejmostí. Věděl, že je navždy její součástí, že září a sálá v něm. Pak světlo pomalu pohaslo a zůstalo po něm jen tetelivé teplo v rukou. Matný odraz v hrudi, který tam zůstane.
„Tímto jste se zavázal Bradavicím, zavázal jste se na dobu, dokud vám smrt neznemožní nadále vykonávat své povinnosti. Vaše přísaha je nevratná, a až podepíšete, bude navždy zpečetěna,“ pokynul mu ředitel, když koule potemněla. Albus zamrkal očima a uvolnil sevření, aby se starý artefakt mohl vrátit do své schránky. Před ním se vznášel prastarý pergamen s přísahou a dlouhou řadou podpisů. Sevřel v prstech zlatý brk a připojil své celé jméno pod posledního podepsaného učitele. Bylo dokonáno.
Když ředitel mávl hůlkou a svitek i s brkem zmizel pod víkem truhly, strhl se v do té doby tiché Velké síni povyk a potlesk. Albus sklonil hlavu, sevřel si kořen nosu. Nakonec se rozhlédl a usmál na své studenty, kteří provolávali slávu, a musel ze všech sil přemáhat dojetí. Byl přijat. Ode dneška je součástí Bradavic a to vědomí ho zvláštně osvobodilo. Ode dneška patřil sem. Patřil škole.

 

 
Zde uzavírám první část povídky. Albuse zatím zanecháme jeho učitelským radostem, starostem a povinnostem a znovu se s ním setkáme za dlouhých čtyřicet let.
Rozloučíme se také s Loreenou, která mně dopomohla svou inspirativní hudbou při psaní, a vám, jak doufám, zpříjemnila čtení. Pro pokračování povídky jsem již zvolila jiný hudební doprovod.
 
Na kapitolu navazují tyto dodatky:
Dodatek III.: Krajem zídek a luk zde
Dodatek IV.: Bezová hůlka zde
D
odatek V.: Setkání zde
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuji

(Máta, 22. 5. 2013 15:26)

Sophie moc děkuji za komentář. V první řadě přeji brzké ukončení pobytu v nemocnici. Přeji brzké uzdravení :-).
Jsem moc ráda, že se ti kapitolka líbila. Těším se opět v neděli.

:-)

(Sophie, 22. 5. 2013 10:41)

Těší mě to čtení čím dál víc. Asi je to také tím, že si zase krátím čtením čas v nemocnici. Ale Albus, skládající slib učitelů byl výborný. A problémy mu samozřejmě dělá Zmijozelský ředitel koleje jak jinak :D

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA