Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. Prasynovec

4. 11. 2012

 


Loreena McKennitt – Hayghwayman

 

 Albus s rukama založenýma za zády přecházel nevelkým obývacím pokojem a nezúčastněně si prohlížel hřbety knih v rozsáhlé knihovně, která zabírala celou jednu stěnu. Týkaly se povětšinou mudlovské a kouzelnické historie. Nikdy ho příliš nezajímaly události dávno či nedávno minulé, proto názvy téměř ani nevnímal.

Přemýšlel nad Aberforthem. Od jejich poslední hádky, která vyvrcholila tou nešťastnou fackou, s ním bratr nepromluvil. Vyhýbal se mu, jak jen to šlo. Vídali se jen u jídla. Neměl mu to ale za zlé. Samotnému mu bylo líto, že se nechal vyprovokovat. Byl ale rád, že rostoucí dusno v domě pominulo. Co ho ale překvapilo nejvíce, byla Aberforthova snaha pomoci mu s chodem domácnosti. Nedělal nic přímo, spíš jako by se snažil svou aktivitu utajit. Jaké ale bylo jeho překvapení, když druhý den našel v kuchyni u kamen naštípané dříví a na stole košík s nákupem. Tehdy vstal pozdě a obával se, že nakoupit už nestihne.
Tak to šlo den za dnem. Všímal si drobností, které Aberforth udělal a vnímal je jako tichou omluvu, jako snahu říci mu, že ho má přese všechno rád, a byl za to vděčný. Sám se nepokoušel s ním navázat hovor. Věděl, že pokud bude chtít přijít, musí to udělat on sám, až se na to bude cítit. Jen mu vždy poděkoval. Byl rád, že mezi nimi panuje sice křehké, ale příměří. Bylo mu o mnoho lehčeji.
Bolestně mu ale chyběl někdo z jeho vrstevníků, s kým by si mohl popovídat. Samota ho dusila, deptala. I když tušil, že s Aberforthem by si stejně neměli co říct. Aileen už se od té doby neozvala. Nedivil se, nezachoval se k ní zrovna slušně. Nevěděl, jestli je tomu rád, nebo ne. Stále se bál, že od něj očekává víc než přátelství. V srdci ale cítil, že jí to nemůže dát. Měl by jí ale napsat a omluvit se, nechtěl se chovat nezdvořile a hrubě, bylo to proti jeho přesvědčení.
„Albusi, pojď, čaj je hotov,“ vyrušila ho z úvah paní domu Bathilda Bagshotová, která vstoupila do pokoje s podnosem naplněným šálky, konvicí a talířem s domácím koláčem.
„Posaď se, drahoušku, a povídej, co je nového.“
Albus se při tom oslovení jen pousmál, vzápětí se ale zachmuřil. Co má, u Merlina, vyprávět nového? Několik týdnů nevytáhl paty z domu, pokud nepočítal návštěvy zde a tajné výpravy do Britského muzea. S hořkostí si vzpomněl na dopis od Elfiase, který mu včera přinesla velmi unavená sova. Jeho přítel v něm nadšeně líčil své zážitky na řeckých ostrovech. Vztekem a lítostí dopis roztrhal a zahodil do koše a pak se do pozdní noci zavřel ve sklepě. Aby unikl, aby zapomněl. Snažil se několikerým zamrkáním zahnat nepříjemné pocity a nedat na sobě nic najevo. Lehce se usmál a posadil se proti pozorné hostitelce.
„Ale Bathildo, však vy víte lépe než já, kde se tu co šustne. Spíš vy byste mi mohla vyprávět,“ zahleděl se do dobrotivé tváře starší ženy, která mu obratně nalévala čaj. Tmavě hnědé vlasy protkané několika stříbrnými prameny měla stažené do pevného drdolu a u krku upnuté lahvově zelené šaty mudlovského střihu jí dodávaly na přísnosti. Její obličej ale zářil milým úsměvem a ochotou, se kterou ho tato uznávaná historička vždy vítala.
„Ale Albusi, neříkej, že si s nikým nepíšeš?“ starostlivě si ho prohlížela.
„Mí přátelé jsou v zahraničí a na vědecké úrovni nemám momentálně co nabídnout. V Godrikově Dole nemám mnoho možností realizace,“ zhodnotil věcně svou situaci. Nechtěl se před ní zmiňovat o svých experimentech, dokud nebude mít nějaké výsledky.
„To je mi líto, drahý, kdybych tak pro tebe mohla něco udělat,“ povzdechla. „Cukr? Mléko? Ach jistě, že se ptám,“ usmála se a než mu vtiskla do ruky šálek, vhodila do něj dvě kostky cukru. S pokývnutím jej přijal a upil lahodnou tekutinu.
„A ber si koláč, je čerstvý. Zabalím ti ještě pro Aberfortha a Arianu. Proč s tebou vlastně nikdy nepřijde?“
„On je raději s Arianou,“ odpověděl opatrně Albus a neodolal voňavému pečivu.
„Zase jste se pohádali?“ odtušila Bathilda. Odpovědí jí byly jen Albusovy sklopené oči. Znala je oba příliš dobře.
„Ach, drahoušku, to je mi líto. Když vy jste tak rozdílní,“ konejšivě mu stiskla ruku a sledovala ho starostlivě hnědýma očima.
„To je v pořádku, Bathildo, už je to dobré,“ pousmál se nepřesvědčivě. „Čekáte ještě návštěvu?“ ukázal na třetí, zatím prázdný, šálek doufaje ve změnu tématu.
„Ano, jistě, je u mě na návštěvě můj prasynovec z Balkánu. Měl by se každou chvíli vrátit. Pokud se nebudeš zlobit, posedí s námi,“ osvětlila mu situaci Bathilda.
„Samozřejmě, rád ho poznám,“ usmál se Albus a v duchu tajně doufal, že to nebude někdo, jako Bathildin bratr, se kterým ho seznámila loni v létě.
„Myslela jsem si to, drahý,“ usmála se zářivě drobná žena a upíjela ze svého šálku. Pak ale zvážněla. „Co slečna Lufkinová? Je to moc milé děvče.“
Albus strnul. Co ale čekal? To Bathilda přeci Aileen řekla, kde ho najít. Bylo logické, že se na ni zeptá. Chtěl polknout sousto, které měl v ústech a vyhýbavě odpovědět, starší žena ho ale nenechala ani nadechnout.
„Víš, Albusi, myslím, že by ses měl oženit,“ měřila si ho přísně. „Nemůžeš se sám starat o domácnost, žena by ti pomohla a...“ tázavě zvedla obočí, když se sípavě rozkašlal. Onen zákeřný kousek koláče se mu zcela samozřejmě uhnízdil v krku a nechtěl ven.
„Jsi v pořádku, drahoušku?“ zkoumavě ho pozorovala Bathilda a Albus se s uslzenýma očima a zrudlý kašlem opatrně napil čaje.
„Jistě Bathildo, jen jste mě poněkud... zaskočila,“ zamumlal a snažil se popadnout dech. Bathilda se usmála a chtěla ještě něco říct, přerušilo ji ale bouchnutí domovních dveří. Zbystřila a pak se rozzářila. „To bude Gellert, přesný jako vždy.“
Albus se ještě snažil vyprostit z krku poslední zbytky koláče tichým pokašláváním, když pokojem zazněly rázné kroky a zavanula vůně koňského potu.
„Tetičko, jsem zpět. Dnes bylo na vyjížďku nádherné počasí, doufám, že nečekáte dlouho,“ zaslechl příjemný hluboký hlas s měkkým slovanským přízvukem a zvedl oči, které si chvilku před tím utřel do ubrousku.
Uviděl vysokého štíhlého mladého muže s plavými vlasy rozcuchanými větrem, které mu spadaly až na ramena, oblečeného v dlouhém jezdeckém saku a rajtkách. Vysoké boty s ostruhami dodaly jeho krokům vojenskou ráznost. Právě odložil na stolek rukavice z jemné kůže, aby mohl své tetě stisknout ruku a naznačit políbení. „Dnes vám to velmi sluší, teti.“ promluvil znovu a narovnal se.
„Ale drahoušku, neznamená, že když jsem staršího data, nedokáži prohlédnout roušku tvé zdvořilosti. Nicméně, děkuji,“ zasmála se Bathilda a zrůžověla. Gellert pozvedl koutek úst a sklonil ostře řezanou tvář. „Říkám, co si myslím.“
„Gellerte, ráda bych ti někoho představila. To je Albus Brumbál. Bydlí tady v Godrikově Dole s bratrem a sestrou. Vyprávěla jsem ti o něm, pamatuješ?“
Albus se postavil a mladý muž si ho krátce zkoumavě prohlédl, zatímco k němu natáhl ruku.
„Gellert Grindelwald jméno mé. Je mi ctí, že vás poznávám, Albusi. Tetička mi o vás vyprávěla tolik, že jsem zatoužil vás osobně poznat,“ sklonil hlavu ve zdvořilé úkloně.
„Gellerte, vítejte v Anglii. Vaše tetička ráda přehání. Nicméně, také vás rád poznávám,“ pokývl na oplátku Albus, když sevřel nabízenou pravici. Překvapila ho drsnost dlaně, kterou pevně stiskl. Pohlédl mu do očí, které měly barvu lesního medu, a když se jejich pohledy střetly, pocítil náhle dotek cizí mysli. Tázavě zvedl obočí a ihned tu svou uzavřel. Gellert to zhodnotil povytažením koutku úst a sklonil hlavu na stranu.
„Albusi, nebuď tak skromný. Pánové, posaďte se a potěšte starou ženu chvilkou konverzace,“ pokynula jim Bathilda s úsměvem.
„Samozřejmě, tetičko, jen bych se dříve převlékl a umyl, když dovolíš. Během chvíle jsem zpět,“ mírně se uklonil Gellert a rychlým krokem opustil místnost.
Albus se usadil zpět na své místo a zamyšleně sledoval dveře, ve kterých mladík zmizel.
„Je vždycky tak milý a zdvořilý,“ švitořila potěšeně Bathilda a dolévala čaj. „A je to velmi bystrý a nadaný mladý muž. Myslím, že byste si mohli rozumět.“
Albus její řeč vnímal jen na půl ucha. Ten muž byl bezpochyby stejně starý jako on, možná o pár let starší. Ano, byl zdvořilý, jak kázaly konvence a zvyk, ale to, že se pokusil tak náhle proniknout do jeho mysli ho překvapilo. Bylo to přinejmenším drzé, alespoň tedy v Anglii. V jeho očích zahlédl divoký nezkrotný temperament, který ale dokázal plně ovládat. Musel uznat, že ho Bathildin synovec zaujal a přál si dozvědět se o něm více. Automaticky upíjel čaj a čekal, až se jejich nový společník vrátí.
 
„Jak se vám líbí v Anglii, Gellerte? Slyšel jsem, že ve vaší domovině je poněkud jiné podnebí, než tady u nás,“ začal Albus konverzaci, když si mladík přisedl ke stolu a přijal od Bathildy svůj šálek. Převlékl se do sněhobílé košile s širokými rukávy, upnuté smetanové vesty a jednoduchých kalhot. Mokré vlasy sčesal dozadu. Albus se musel pousmát. Když se pohodlně usadil do křesla a ležérně přehodil nohu přes nohu, působil téměř rošťácky.
„Anglie je krásná země, ale trochu upjatá na můj vkus. Balkán je mnohem divočejší, co se týče počasí i lidí,“ pousmál se Gellert a upil ze svého šálku.
Albus se usmál: „Možná vše není tak, jak se zdá. Anglie dokáže překvapit nejen počasím, ale i tím, co se skrývá v lidech. Studoval jste v Kruvalu? Říká se, že je to výborná škola.“
Gellert se mírně zachmuřil: „Ano studoval, ale bohužel jsem se nepohodl s některými učiteli a musel jsem ze školy odejít. V některých ohledech byli velmi úzkoprsí a nechápaví. Rozhodl jsem se tedy, že nějakou dobu pobudu v Anglii. Předpokládám, že vy jste studoval v Bradavicích. O těch se u nás vypráví hotové pohádky. Rád bych je někdy navštívil.“
„Ano, Bradavice jsou skvělá škola. Jen vás asi zklamu, jsou velmi přísně střeženy, hlavně před návštěvami ze zahraničí. Při posledním Turnaji tří kouzelnických škol se zcela nečekaně dostala ven některá z bradavických tajemství. Správní rada nakonec rozhodla o úplném uzavření hradu vůči okolnímu světu,“ vysvětlil Albus situaci.
„Škoda. O to více jste ale podnítil mou zvědavost, jaká tajemství se v bradavickém hradu nacházejí. Mrzí mě, že jej pravděpodobně nikdy nenavštívím,“ povzdechl Gellert a znovu upil z šálku, v očích se mu ale zablesklo.
„Albus byl nejlepším studentem posledních let, Gellerte, je vynikající kouzelník, škoda jen, že se nemohl vydat na svou zahraniční cestu.“
„Bathildo, opět přeháníte,“ zhodnotil její oznámení Albus, ale zároveň se sebevědomě usmál.
„A co tak závažného vám překazilo odjezd? Cestování je pro kouzelníky velmi zábavné a přínosné,“ zajímal se Gellert.
„Neodkladné rodinné záležitosti,“ odtušil Albus a přál si změnit téma. Bathilda si ale přisadila. „Albusova matka nečekaně zemřela a je tedy na něm, aby se postaral o mladší sourozence. A přitom je tak nadaný, jeho kariéra měla začít v Evropě nebo alespoň v Londýně na ministerstvu kouzel a ne tady, v Godrikově Dole. Říkala jsem mu, že by se měl oženit a nechat domácnost na ženě. Myslíš si, že mě poslechne?“ rozhovořila se Bathilda a Albus se zachmuřil, téma hovoru mu bylo velmi nepříjemné.
Gellert se ušklíbl.„Vy byste, teti, každého hned strkala do chomoutu.“
Ale Bathilda jen zakroutila hlavou: „Ti dnešní mladí.“
„Samozřejmě, tetičko, zajímavé ovšem je, že jste se sama nikdy neprovdala,“ zhodnotil mladík drze situaci a s úsměvem zvedl obočí. Jeho tetička se trochu ošila, pak se ale usmála: „Ano, máš pravdu, vždy jsem se více věnovala historii kouzelnického světa, než svému vlastnímu životu.“
Albus se neubránil úsměvu, když Gellert opět zaměřil svou pozornost na něj.
„Takže zůstáváte v Godrikově Dole? To je výborné, tetička mi zde poskytla ubytování. Mám v plánu se tu nějakou dobu zdržet, pokud vám to nebude nepříjemné, uvítal bych vaši společnost, bezpochyby víte o tomto místě mnohé.“
„Ano, momentálně tu pobývám a bude mi ctí. Upřímně, společnost také rád uvítám,“ pokývl zdvořile hlavou Albus.
„Pánové, budete mě muset omluvit, musím ještě rychle něco zařídit. Nenechte se rušit,“ zvedla se s úsměvem Bathilda, když na okno zaklepala velká sova s dopisem v zobáku, a mávnutím hůlky nechala zmizet svůj šálek.
„Půjdu tedy, Bathildo, nerad bych obtěžoval,“ postavil se napůl Albus, ale Gellert ho zadržel.
„Posaďte se ještě Albusi, pokud nemáte jiný program, jsem vděčný za společnost.“
„Pokud vás tedy neobtěžuji, rád,“ sklonil hlavu Albus a znovu se posadil. Naplnil svůj šálek a položil si na talířek další kousek koláče.
Když za Bathildou zapadly domovní dveře, přerušil Albus ticho, které v pokoji zavládlo: „Gellert Grindelwald je poněkud nezvyklé jméno pro někoho, kdo pochází z jižní Evropy.“
„Ano, otec se narodil v Německu, studoval ale v Kruvalu, protože, jak sám stále dokola prohlašoval, v Německu prý vzdělávání kouzelníků nedosahuje takové úrovně. Ve škole se seznámil s mou matkou a zůstal na Balkáně. Dostala věnem rozsáhlý majetek, bylo by hloupé se ho neujmout.“
„To je bezesporu pravda. Umíte velmi dobře anglicky, což oceňuji. Málokdo z Evropy dokáže tak dobře ovládnout náš jazyk, i když přiznávám, že slovanské jazyky jsou také velmi náročné.“
„Angličtina byla vedle němčiny a ruštiny jedním z jazyků, na kterých trval můj otec. Malá a v jistém ohledu zaostalá země jako je Bulharské knížectví, nás nutí neustále zdokonalovat své schopnosti a dovednosti, abychom se ve světě neztratili. S angličtinou mi také vypomohla tetička, se kterou si hojně dopisuji, již od útlého mládí.“
Albus pokýval hlavou. Zajímavý a bezesporu vzdělaný člověk, pomyslel si a zakousl se do koláče.
„A co vy Albusi, věnujete se nějaké další činnosti, krom starosti o své blízké?“ zajímal se Gellert, než upil čaj ze šálku.
„Vlastně ano,“ odpověděl Albus, po tom co polkl sousto. „Nedávno mě zaujala mudlovská optika a spektrometrie. Mudlové v tomto oboru udělali obdivuhodný pokrok. Napadlo mě zkusit využít optické přístroje ve spojitosti s kouzly.“ Tak trochu očekával, že se mu jeho společník vysměje, on se ale zamyslel a prsty si přejel po rtech.
„To je velmi zajímavé. A zjistil jste něco?“ zeptal se po chvíli ticha a s novým zájmem si ho prohlížel.
„Zatím, bohužel, veškeré mé experimenty skončily neúspěchem,“ zachmuřil se Albus.
„Škoda, ale věřím, že se brzy k něčemu dopracujete. Zajímáte se o mudly?“ zkoumavě ho sledoval Gellert.
„Jen co se týče fyzikálních objevů. V některých odvětvích jsou zoufale zaostalí, ale zrovna ve fyzice mají velký potenciál.“
„Ano, to bezesporu,“ souhlasil Gellert.
„Vás mudlové zajímají?“ zkoumavě si ho prohlížel Albus.
„Musím přiznat, že ano. Sdílím s nimi některé jejich zájmy,“ pousmál se Gellert.
„Ano? Smím se ptát jaké?“
Gellert se zasmál: „Jistě, možná je to hloupé, ale propadl jsem jízdě na koni už jako malý chlapec. Člověk si v ostrém tempu nádherně vyčistí hlavu. Koně mi dávají křídla. Ježdění je velmi inspirativní činnost. A musím přiznat, že občas nepohrdnu ani dýmkou a tabákem.“
Albus zvedl obočí a zasmál se: „Zajímavé a nezvyklé.“
„Ano jistě, mnoho kouzelníků se o obyčejná zvířata nezajímá,“ stále se usmíval mladý muž a zkoumavě Albuse pozoroval. Po chvilce ticha opět promluvil: „Hrajete šachy?“
„Ano, rád. A vy?“ pokýval hlavou Albus.
„Velmi. Smím vás vyzvat k partii?“ vstal, levou rukou vytáhl z pouzdra u pasu svou hůlku a lehce s ní mávl. Ve volném prostoru se objevil mudlovský šachový stolek s umě vyřezanými figurami.
„Samozřejmě,“ s úsměvem vstal Albus a přešel ke stolku. „Nemáte rád kouzelnické šachy?“
„Jsou na můj vkus příliš hlučné a samostatné. Raději plně ovládám všechny své figury,“ připojil se k němu Gellert a vzal do rukou od každé barvy jednoho pěšce, aby ho mohl nechat volit barvu. Zatímco si Albus svlékal svůj fialový kabátec, ukryl figury v dlaních a nabídl mu uzavřené ruce.
Albus odložil svůj svrchník na křeslo. „Pravou, prosím.“
Gellert rozevřel pravou dlaň a usmál se. „Máte štěstí, bílé,“ vrátil pěšce na šachovnici a usedl na černou stranu. Albus se také pohodlně usadil a prvním tahem zahájil hru. Gellert neváhal a následoval jeho příkladu, nezačal ale obvyklou rozehrávkou. Jako prvním táhl pěšcem na pravém křídle. Albus to zhodnotil pozvednutým obočím. Mlčel ale a jeho protivník se sebevědomě usmál.
Oba mladí muži rozehráli svižnou hru. Gellert si uvolnil křídla a pokračoval v budování důmyslné obrany. Albus se nenechal zahanbit a podle svého nejlepšího uvážení rozestavěl své figury. Jaké bylo ale jeho překvapení, když mu Gellert jedním velmi odvážným výpadem střelcem sebral věž.
„Chytré,“ ocenil jeho tah a snažil se přijít na způsob jak protivníkovu figuru odstranit ze svého zázemí. Se zachmuřenou tváří ale zjistil, že je to téměř nemožné.
„Ano, můj oblíbený tah,“ pousmál se Gellert sebevědomě, a než dokázal Albus něco udělat, stáhl střelce zpět za svou barikádu. Albus pochopil, že má před sebou velmi nadaného soupeře, a to mu vyhovovalo. Obvykle se mu nikdo nevyrovnal. S Elfiasem často trávili volné večery nad šachovnicí, ale jeho přítel se nedokázal vyrovnat jeho inteligenci a kombinačním schopnostem. Teď to ale bylo jiné. Pečlivě dopředu promýšlel každý tah a věděl, že jeho protivník dělá to samé. Gellert byl ve hře odvážný a dravý, ale vždy postupoval promyšleně. Albus byl obezřetnější a spíš vyčkával, co jeho soupeř udělá. Byla to dlouhá vyrovnaná partie.
Když už na šachovnici zbývalo jen malé množství figur, uzavřel Gellert Albusova krále do kleští svého střelce a věže. „Šach,“ změřil si ho pohledem.
„Jistě,“ usmál se Albus a táhl králem. Dostal se tak do působení obrany svého střelce, kterého si předem připravil a ohrozil Gellertova krále. „Pat!“
Gellert pozvedl obočí: „Výborně, skvělá partie, budeme opakovat? Ať víme, kdo je vítězem?“
Albus vrhl letmý pohled z okna na stmívající se oblohu a zachmuřil se: „Bohužel, musím jít, je pozdě.“ Vstal a sebral svůj kabátec.
„Nebudu vás zdržovat, Albusi, rád jsem vás poznal a pevně doufám, že toto nebyla naše poslední šachová partie,“ postavil se Gellert a s úsměvem napřáhl k Albusovi ruku.
„Děkuji, bude mi potěšením. Ještě jsem nikdy neměl tak vyrovnaného soupeře,“ opětoval úsměv a stiskl napřaženou dlaň, „Na shledanou, nemusíte mě vyprovázet, cestu znám. Pozdravujte Bathildu,“ sklonil hlavu v pozdravu.
„Samozřejmě. Na shledanou a dobrou noc.“
Když tmavovlasý mladík zmizel, Gellert mávnutím hůlky rozsvítil lampu a usedl zpět ke stolku. Do prstů vzal bílého krále a prohlížel si ho v mihotavém světle.
Zajímavý muž, tenhle Albus Brumbál. Tetička nelhala, když mu vyprávěla, jak je nadaný a chytrý. Ve hře dokázal odhalit jeho neunáhlenou přemýšlivou povahu. Kdyby se mu povedlo ho získat pro své plány, mohl by to být silný spojenec. A byl to bezpochyby okouzlující mladík. Líbil se mu, spolu by mohli dokázat velké věci.
S klapnutím vrátil krále na šachovnici a v zamyšlení si dlaní podepřel hlavu.
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuji

(Máta, 5. 11. 2012 22:32)

Sophie, Fifi děkuji za pochvaly, moc si jich vážím.
Sofi Gellert se má líbit, stejně jako se všem líbil mladý Tom Raddle (krom Brumbála, samozřejmě) :-)
Fifi také jsem povídku na toto téma nečetla, aspoň teda ne dobře zpracovanou (jsem i náročný čtenář). Ráda si vybírám neobvyklá témata. Jsou pro mě výzvou, možná proto, že je ještě nikdo nezpracoval.
Těším se v neděli na počtenou.

:)

(Fifi, 5. 11. 2012 18:53)

Krásné vyprávění, těším se, až se to rozjede směrem ze zdvořilostních frází. Hmm, mudlovské figurky lze lépe posouvat po šachovnici. No uvidíme. Líbí se mi, že sis vybrala téma, které není tak časté (ještě jsem na dlouhou povídku nenarazila, nanejvýše na drabble). Tedy přeji příjemnou tvorbu a dychtím po dalších kapitolách :)

čtu až dnes, ale o to je to lepší :)

(Sophie, 5. 11. 2012 18:31)

Myslela jsem si, že to bude Gellert :) A sem příjemně překvapená, že se mi zalíbil. Mám pocit, ale, že nejen mě. I Albusovi se odpoledne líbilo.
Samozřejmě, už se těším na další kapitolku :)

Děkuji

(Máta, 4. 11. 2012 20:54)

Dámy, nezbývá mi opět než poděkovat.
Připadám si, obzvlášť u tohoto příběhu, spíš než jako autor, jako režisér, scénárista a kulisák v jednom. Příběhu - hře, který byl dán, dávám jasné obrysy, tváře, charaktery, prostředí, kulisy, situace a tak příběhu vdechuji život a musím přiznat, že mě to baví, velmi. Miluji divadlo :-D
A přiznávám, baví mě i Gellert, fascinují mě temné postavy, on sice ještě v této době úplně temný není, ale něco už v sobě má. Je nevypočitatelný a občas ho musim hodně držet na uzdě, dělal by si co chtěl :-D.
Dančo brzy se uzdrav, jsem ráda, že jsi se přes zdravotní komplikace odhodlala ke čtení.
Mirko ano tetička Baty mi taky prudce připomíná Brumbála ve stáří, ale uznej, od někoho se to naučit musel :-D
Těším se opět v sobotu :-)

Super

(Danča, 4. 11. 2012 20:36)

Dnes jen krátce, nesnáším chřipku, ale neodolala jsem.
Dílek je velmi povedený a na Gelerta jsem se těšila celou dobu a musím říct, že jsem mile překvapená tvým pojetím. Jsem zvědavá jak se chlapci k sobě popasují.
Znovu musím smeknout, jak dobře píšeš. Děkuji za kapitolku.

velmi zajímavé

(Mirka, 4. 11. 2012 20:24)

Máto, vstup Gelerta do příběhu se ti opravdu povedl, a tvé kulisy pro divadlo, jak pozadí svého příběhu sama nazýváš, je neotřelý a zajímavý. Jsem na další vývoj doslova natěšená. Nechci myslet na to se stane pak - i když někdo tu už nakousl, že možná bude změna - ale to jejich sbližování, přátelství, zakázaná láska... vážně jsem zvědavá. Batilda mi tady trochu připomněla Brumbála ve stáří - dohazovačka jak vyšitá :-). Ale to je dobře.
Tak zase v neděli.

Děkuji

(Máta, 4. 11. 2012 20:07)

Dámy děkuji mnohokrát za komentáře, jsem ráda, že se kapitolka líbila.
O vystižení atmosféry té doby se snažím, seč mi síly stačí a jsem ráda, že se daří.
A co se týče koní - potřebuji kulisy a rekvizity pro své divadlo, koně jsou jednou z rekvizit :-)
Těším se opět v neděli.

honem další :-)

(Rita Holoubková, 4. 11. 2012 19:38)

Tak Gelert se dostavil na scénu a musím říct, že impozantně. Úplně jsem si ho dovedla představit a moc chválím úroveň jejich dialogu, hned jsem se viděla v té době, v době J.A. Gelert jako koňák, proč ne. Vážně mě to chytlo a těším se na jejich sbližování. Za vystižení atmosféry palec nahoru.

Á, další dílek je tady

(Bezinka, 4. 11. 2012 18:07)

Tak bratři spolu sice ještě nekomunikují, ale zdá se, že nešťastná facka splnila účel. Prostě jak říká Batilda, jsou příliš rozdílní. Je dobře, že má Albus alespoň nějaké útočiště, i když seznámení s Gelertem nebylo - už jen z kánonu - nejšťastnější. Každopádně jsi ho zajímavě uvedla do děje a jsem na něho velmi zvědavá. Vím, že na Albuse měl vliv a já se těším jak to vezmeš do svých rukou a kam až své čtenářky dostaneš :-).
Takže, kapitolka se mi moc líbila a upřímně se už teď těším na rodící se přátelství, i když skončí velice špatně - pokud tvůj plán nezahrnuje změnu, ale to se nechám překvapit. Děkuji za moc příjemnou chvilku u večerní kávy.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA