Jdi na obsah Jdi na menu
 


5. Letní bouře

11. 11. 2012
Loreena McKennitt – Moon Cradle
 
Albus seděl u psacího stolu ve své ložnici, hlavu si podpíral jednou rukou a druhou bezmyšlenkovitě kutálel hůlkou po masivní desce. Nevnímal přicházející letní bouřku, která halila noční nebe. Byl hluboce zamyšlen. Chtěl konečně napsat dopis Aileen, ale netušil, jak začít a co vůbec psát. Myšlenky mu stále utíkaly jinam. Bylo to téměř týden, co ho Bathilda seznámila s Gellertem a od té doby se scházeli každý večer nad šachovnicí.
Gellert byl nevypočitatelný. Čím lépe poznával jeho styl hry, tím hůře se mu porážel. I když jejich partie obvykle končily remízou, bylo pro něj stále těžší ji uhrát. Tušil, že se svou zdrženlivostí proti němu příliš nesvede a byl čím dál dravější a odvážnější. Věděl, že podle způsobu hry se dá odhadnout povaha člověka a Gellert ho neustále překvapoval. Stále dokonale zdvořilý, klidný, ve hře ale odhaloval svou pravou tvář nezkrotného dravce, který se nebojí obětovat cokoli, aby dosáhl svého cíle. Přistihl se, že se na jejich hru těší, konečně našel někoho, kdo se mu vyrovnal. Přál si ho porazit.
U šach vždy dlouho a zasvěceně diskutovali. Gellert znal dopodrobna dějiny své země, jak z pohledu mudlů, tak kouzelníků. A nejen to, podle svých slov se velmi zajímal o historii celé Evropy. Albus mnohdy zůstal v Batildině domě ještě dlouho po tom, co dohráli, a hovořili spolu o napoleonských válkách, zámořských objevech a dalších zajímavostech z mudlovských dějin.
Albus zase Gellertovi vysvětloval zákonitosti optiky, které se snažil využít, a on mu zaujatě naslouchal, ptal se, zajímal se. Dokázali spolu mluvit hodiny a hodiny a čas jako by se vždy zastavil. Odcházel pozdě v noci a na pokusy už mu nezbýval čas. Nelitoval ale. Čas strávený s Gellertem nepovažoval za promarněný.
S povzdechem odložil hůlku a promnul si dlaněmi obličej. Otevřeným oknem k němu prudký poryv větru donesl vůni letní noci a tichého napětí před bouří, která o sobě již dávala vědět klikatícími se blesky. Albus si protáhl krk a vstal, aby zavřel okno.
Na chvíli se ještě opřel o parapet a díval se do noci, kdy rozdivočelé živly měly projevit svou sílu. Okouzleně sledoval, jak poslední hvězdy zhasínají pod hutným pláštěm bouře, která se hlásila svou ničivou dravostí o vládu nad spánkem země. Nadechl vlhkou vůni trávy a růží, o které se s láskou starala Ariana a nechal vítr, aby mu laskal tváře. Když na parapet okna dopadly první velké kapky deště chtěl okno zavřít, ale strnul uprostřed pohybu. Na trávě pod oknem zahlédl drobnou bílou siluetu.
„U Merlina, to ne!“ zaklel, bez váhání sebral svou hůlku a bos vyběhl z ložnice.
Zadní dveře na zahradu byly dokořán lomcoval jimi prudký vítr. O kamennou dlažbu se tříštily veliké krůpěje. Když se zablesklo zahlédl tu drobnou postavičku jak kráčí po cestě k sadu. Nedbal lijáku, ani hromu, který udeřil s takovou intenzitou, až se zatřásly okenní tabulky, a vyběhl ven.
„Ariano!“ zahulákal do sílícího větru a rukou si snažil zakrýt tvář, aby lépe viděl přes déšť, který ho nemilosrdně bičoval. Měl to tušit, měl zamknout, jeho sestra se vždy nechávala zlákat bouří a pokud ji neudrželi doma její divoká magie vybuchovala do okolí s hrůzně drtivou intenzitou, jako by ji energie živlů posílila a vyprovokovala k obrovské ničivé explozi.
„Ariano, pojď domů!“ zařval a znovu se rozeběhl deštěm. Bylo ale pozdě. Když oblohu znovu zkřížil blesk, Ariana roztáhla ruce a nocí se rozlehl děsivý výkřik, který ale zanikl v úderu hromu. Z míst, kde stála drobná dívka, se vznesl stříbřitý vír a s neuvěřitelnou rychlostí se rozletěl do okolí. Nemohl dělat vůbec nic, jen si rukama zakryl hlavu a přikrčil se, aby ho vlna magie nepřipravila o rovnováhu. Nečekal ale takový náraz. Magie do něj tvrdě narazila s takovou silou, že ho jako hadrovou panenku odhodila stranou, na nejbližší strom, u kterého se zhroutil a ztratil vědomí.
 
Albus zamrkal očima plnýma vody a zasténal. Hlavou se mu rozpínala nepříjemná tupá bolest, která vystřelovala z jeho pravého spánku. Ledové kapky deště, které dopadaly na jeho obličej pomaličku probouzely jeho otupělou mysl k vědomí.
Opatrně se posadil a musel vší silou přemáhat nepříjemné motání hlavy. Co se to, u Merlina, stalo? Promnul si obličej a náhle mu to všechno došlo. Prudce trhl hlavou, až hrozilo, že se pod tím náporem bolesti roztrhá. Nahrbil se a pomalu se pokusil postavit. Kruci, jak dlouho tu ležel?
Déšť už ustával a bouře, která jej zaskočila, se ozývala už jen slabým hřměním. Pevně zavřel oči a zakryl si dlaněmi obličej, aby uklidnil rozbouřený žaludek. Chlad ho roztřásl, ale nedbal toho. Nejistě se rozešel tam, kde naposledy zahlédl svou sestru.
„Ariano!“ zavolal tišeji, než by si přál. „Ariano!“ klopýtal a ledová promáčená košile se mu lepila na promrzlé tělo. Pak ji spatřil. Ležela nedaleko a nehýbala se.
„Ariano, maličká, už jsem u tebe!“ zasípal spíš pro sebe a poklekl vedle ní do mokré trávy. Jemně vzal její hlavu do dlaní.
„Ariano, slyšíš mě? To jsem já, Albus,“ zašeptal a když nereagovala, srdce mu sevřel strach. Opatrně jí odhrnul mokré vlasy z krku a hledal tep. Lehce prohmatával bledou, kůži až konečně ucítil jemné pravidelné šelestění. Úlevou vydechl a spěšně se prohledal, aby našel hůlku, nenašel ale nic. Musela mu vypadnout, když ztratil vědomí. Najde ji později, teď musí dostat Arianu domů. Zhluboka se nadechl, aby aspoň trochu potlačil závrať a opatrně si přitáhl její drobnou postavičku do náruče. Pevně doufal, že ji dokáže donést dovnitř.
Vší silou se zapřel a donutil své roztřesené tělo vstát. Malátně kráčel trávou a snažil se celou svou vůlí udržet rovnováhu. Hlava mu pukala bolestí, ale zatnul zuby a postupoval krok za krokem k domu.
Trvalo to snad věčnost, než pod bosými chodidly ucítil mokrou hladkost dlažby v chodbě. Musel si na chvíli vydechnout. Opřel se zády o zeď a zhluboka nasál vzduch. Ta příšerná bolest ho ochromovala. Musel ale dál, musel ji dostat do pokoje a vzbudit Aberfortha, on se o ni postará. Sípavě se nadechl a znovu vykročil.
Schody do patra byly snad nekonečné, když se po nich vlekl. Nakonec přece jen, s vypětím všech sil, doklopýtal do Arianiny ložnice a s veškerou opatrností, jaké byl ještě schopen, ji položil do postele. Kolena se mu podlamovala slabostí, ale přesto se ještě donutil stát. Musí vzbudit Aberfortha!
Ve velké petrolejce, která stála na nočním stolku opatrně zvětšil plamen. Přidržoval se všeho, co bylo po ruce, a zoufale pomalu se blížil k ložnici, kde spal jeho bratr.
„Aberforthe! Abe, vstávej!“ měl co dělat, aby udržel rovnováhu. Sklonil se nad spícím chlapcem a opatrně jím zatřásl.
„Co je, to mi...“ Aberforth spolkl, co měl na jazyku, a očima rozšířenýma leknutím zíral na bratra. Ve světle petrolejky byl přízračně bledý a na tváři měl rozmazanou krev. Na přikrývky z něj kapala voda a promáčenou košili měl ušpiněnou od hlíny. Sledoval, jak neopatrně postavil petrolejku na noční stolek a oběma rukama se opřel o postel.
„Ariana!“ zachraptěl Albus.
„Co je s ní! Mluv, krucinál!“ prudce si sedl chlapec a popadl bratra za ramena. Jako v odpověď zaslechl vzdálené zahřmění. Došlo mu to hned; byla venku. Pustil promáčenou košili mladého muže a rovnýma nohama vyskočil z postele. Popadl petrolejku a rozeběhl se pryč. Albus si úlevně vydechl. Pak už nevydržel a sesul se do Aberforthovy postele.
 
„Co to je?“ zasténal Albus a rukou se snažil odstrčit cosi vlhkého, co ho obtěžovalo na obličeji a hlavně na bolestí tepajícím spánku.
„Drž, krucinál a nech ty ruce ležet,“ zaslechl známý chlapecký hlas. Někdo mu pevně chytil zápěstí a odstrčil.
„To bolí,“ sykl a znovu se snažil si obličej krýt.
„To nic nevydržíš? No tak, dej pokoj a lež!“ zavrčel ten někdo a znovu jeho ruce odstrčil.
Albus vydechl a otevřel oči. Oslepilo ho prudké denní světlo a zakouslo se bolestivě do jeho mysli, proto je raději zase zavřel.
„Co se děje?“ zahučel a pokusil se oči znovu otevřít. Vydržel ten oslepující nápor světla a čekal, až si přivyknou. Nad sebou zahlédl tmavou siluetu.
„Co by, snažim se ti očistit obličej, tak drž!“ ozvalo se ze strany, odkud tušil něčí přítomnost. Znovu mu ten někdo odstrčil ruce. Pak zahlédl kus mokrého bílého plátna, jak se mu jím ten kdosi snaží setřít špínu z tváře.
„Aberforthe, co se stalo?“ zamžoural do světla a konečně začal rozeznávat rysy bratrovy tváře.
„To bys mi spíš měl říct ty,“ měřil si ho Aberforth pohledem a stáhl ruku s vlhkým hadrem, aby ho mohl vymáchat.
Albus si promnul čelo, prsty nečekaně narazil na bolestivou ránu na spánku a usykl. Zapřel se rukama do slamníku a pokusil se posadit. Hlava se mu točila tak silně, že měl co dělat, aby udržel vzpouzející se žaludek tam, kde byl.
„Myslim, že bys neměl vstávat,“ konstatoval suše Aberforth.
Albus svíral bolestí pukající hlavu v rukou a snažil se upamatovat, co se to stalo. Jeho myšlenky ho ale neposlouchaly a žaludek se bouřil. Pak už to nevydržel a vyzvracel se přes kraj postele.
„Říkal sem ti to,“ ušklíbl se Aberforth a pevným tlakem do ramena ho donutil znovu si lehnout. Albus se, sice nerad, podvolil.
„Ariana, co je s ní?“ zasípal a pokusil se znovu otevřít oči. Hlavou mu probleskl matný stín vzpomínky na její malou postavičku v silném lijáku.
„Je v pořádku, před chvílí se probudila, teď už zase spí. Ty bys měl taky,“ odpověděl vážně Aberforth a znovu mu chladným plátnem otíral obličej. Pak látku znovu namočil, složil a jemně ji přiložil Albusovi na bolavé čelo. Pak se zvedl a otevřel okno, aby do pokoje vpustil čerstvý letní vzduch. Nakonec pomalu odešel, aby sehnal něco, čím by mohl uklidit tu spoušť. Docela ho štvalo, že ještě nemůže používat kouzla.
„Kde mám hůlku?“ zeptal se ještě Albus tiše a Aberforth se ve dveřích otočil. Jen rukou ukázal na noční stolek a zmizel.
„Díky,“ zašeptal Albus, znovu zamžoural do světla a rozhlédl se po místnosti. Matně poznával Aberforthovu ložnici a nedaleko postele zahlédl hromádku umáčeného špinavého oblečení. Do jeho rozbolavělé mysli, se pomaličku navracely vzpomínky na včerejší noc. Neuhlídal Arianu, povedlo se jí dostat ven, když byla bouřka. Povzdechl, byla to chyba, velká chyba. Opřel se do polštářů a oči znovu zavřel. Rukou si přidržel na čele mokré plátno. Než se vrátil Aberforth s hadrem a plechovým kýblem, tvrdě usnul.
 
„Albusi, drahoušku, to jsem ráda, že už je ti lépe,“ usmála se na něj zářivě Bathilda, když otevřel dveře domu a ustoupil, aby mohla projít.
„Vítejte, Bathildo, děkuji, je to už mnohem lepší,“ oplatil jí upřímný úsměv a za jejími zády dveře opět zavřel. Dnes byl konečně schopen po dvou dnech vstát. Hlava se mu sice ještě chvílemi točila a pobolívala, ale už se o sebe alespoň mohl postarat.
„Přinesla jsem ti další lektvary, aby ses co nejdřív dal do pořádku, a oběd,“ ukázala na objemný košík v rukou a odložila jej na stůl.
„Ještě jednou děkujeme, Bathildo, bez vás by sme to těžko zvládli,“ usmál se Albus na starší ženu. Byl jí opravdu vděčný, byla to ona, kdo Aberforthovi pomohl se o něj a Arianu postarat, když byl nucen ležet. Obětavě sehnala potřebné lektvary a postarala se o jejich domácnost.
Bathilda se usmála ještě zářivěji a poplácala ho po rameni: „Ale drahoušku, však to nic nebylo. Udělala jsem to ráda.“ Z košíku vytáhla několik lahviček a vtiskla mu je do dlaní. „Na, to si vypij a já vám zatím uchystám oběd. A vidíš, málem bych zapomněla, tohle ti posílá Gellert,“ když od ní přebral lahvičky, znovu zalovila v košíku a podala mu složený list pergamenu.
„Děkuji,“ houkl ještě za jejími zády, když se otočila na podpatku a rázným krokem zamířila do kuchyně.
Albus na nic nečekal, jednu po druhé odšrouboval lahvičky a jejich obsah vypil. Otřásl se odporem, ale se zadostiučiněním cítil, jak léčivé lektvary začínají účinkovat. Bolest hlavy polevila, mysl měl jasnější i žaludek se mu zklidnil. Pousmál se a s pergamenem v ruce vyběhl do své ložnice.
Když se v klidu usadil u psacího stolu, rozbalil dopis a začetl se do textu psaného strohým úsporným rukopisem:
 
Drahý Albusi,
tetička mě informovala o nehodě, která se Vám stala. Přeji Vám brzké uzdravení a doufám, že se brzy opět sejdeme nad šachovnicí. Začínají mi chybět naše dlouhé hovory, není tu totiž nikdo jiný, s kým bych si mohl tak dobře popovídat.
Rád bych Vám ještě něco navrhl. Nechtěl byste mě doprovodit na vyjížďku na koni? Samozřejmě, až Váš zdravotní stav dovolí. Byl bych vděčný za Vaši obohacující společnost, mudlovské děvče, které mě obvykle doprovází, je zoufale nudné.
 
                                                                     Gellert Grindelwald
 
 
Albus se pousmál. Také mu začínaly dlouhé rozhovory chybět. Vytáhl ze zásuvky stolu čistý list pergamenu, brk a inkoust a svým písmem plným kudrlinek napsal stručnou odpověď.
 
Milý Gellerte,
v první řadě děkuji za přání brzkého uzdravení. Díky Vaší tetičce je mi již podstatně lépe. Předpokládám, že Vás brzy budu moct navštívit.
S doprovodem na vyjížďku si nejsem tak jistý. Abych řekl pravdu, nikdy jsem na koni nejezdil a nemám potřebné zkušenosti. Nicméně, Vaše pozvání mě těší, kdybych byl v sedle zkušenější, pravděpodobně bych Vás rád doprovodil.
 
                                                         S přáním krásného dne
                                                                                     Albus Brumbál
 
Celý text si ještě jednou přečetl, pak pergamen složil a chtěl vstát, aby dopis předal Bathildě. V zamyšlení se ale zarazil. Vzpomněl si na dopis pro Aileen, který ještě nebyl schopen napsat a znovu se sklonil na stolem. Už to nemůže zdržovat, už takto je jeho prodleva neslušně dlouhá. Vytáhl nový list a začal psát.
 
Drahá Aileen,
chtěl bych se Ti omluvit. To, jak jsem se k Tobě posledně choval, bylo velmi nevhodné a upřímně se za sebe stydím. Nechtěl jsem Ti ublížit a už vůbec ne se k Tobě chovat hulvátsky. Moc mě to mrzí a byl bych rád, kdybychom i nadále zůstali přáteli.
Omlouvám se, že jsem se s dopisem tak dlouho zdržel, ale byl jsem zdravotně indisponován. Rád bych Tě pozval na zítřejší odpolední čaj, pokud budeš mít čas.
 
                                                    S přáním krásného dne
                                                                                       Albus Brumbál
 
Pevně doufal, že obsah dopisu nevyznívá jinak, než myslel. Složil pergamen a vložil jej do obálky, kterou nadepsal jménem Aileen Lufkinová a konečně se zvedl. Prstem jemně šťouchl do své sovy, která spala na bidýlku v otevřené kleci, a dříve než mu vyskočila na ruku, dal jí na usmířenou malý pamlsek. Pak jí předal zalepenou obálku, pohladil ji po hlavě a přenesl k otevřenému oknu, aby ji mohl vypustit.
„Odnes to Aileen a počkej na odpověď,“ zašeptal a s tím sovu vypustil do slunečného dne. Ještě ptáka sledoval, než zmizel za stromy, a pak svižně seběhl do přízemí.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuji

(Máta, 13. 11. 2012 22:24)

Dámy děkuji, moc mě těší, že povídce zůstáváte věrné :-)
Rito taky slash nevyhledávám a když už ano, musí být hodně dobře napsaný, ale na většinu postav z HP mi prostě nesedí :-) Toto je jediná povídka tohoto rázu, která vyjde z mé klávesnice, poněvadž je tento vztah potvrzen i Rowlingovou :-) Doufám, že vás nezklamu :-)
Mirko jen pro zajímavost, většina této povídky vzniká na mých nočních službách :-D
Zcela sobecky přeji, ať se počítač umoudří :-D
Těším se opět v neděli.

Tak zase ta noční...

(Mirka, 13. 11. 2012 21:34)

Jj, po dlouhé době sedím na noční a u počítače (ten doma si vzal do hlavy, že bude stávkovat - hňup) a dobře se bavím u tvé povídky.
Tak Albusovi ulétají myšlenky jinam... no kampak asi, že? :D
Také mám letní bouřky ráda, ale na Arianu bych natrefit nechtěla. Je občas vážně nebezpečná.
Prima kapitola a už se těším na další... jen nevím jak to teď bude s tím komentováním, pokud se ta naše herka nerozjede :-(

už se nemůžu dočkat

(Rita Holoubková, 13. 11. 2012 21:13)

Ano. Už se nemůžu dočkat, až to mezi Albusem a Gellertem zajiskří :D
Ne že bych přímo vyhledávala slash, ale v tomto případě mě to opravdu zajímá, neřnu-li doslova přitahuje. Jsem moc ráda, žes to do rukou vzala právě ty se svým vytříbeným jazykem a vkusem pro tuto dobu. Díky za kapitolu.
PS: Na jízdu na koni se taky těším :-)

Děkuji

(Máta, 13. 11. 2012 6:54)

Bezinko zdravím děkuji za komentář, už jsem si říkala co se děje :-)
Ano Arinana je v určitých situacích nezvladatelná, šlo mi o to nastínit to, co se v ní skrývá :-)
Aileen i Gellertovi se budu hojně věnovat, Gellertovi o něco více :-) Vlastně kůli vztahu Albuse a Gellerta celá povídka vznikla, jak daleko ale vše dojde neprozradím. Každopádně na Albuse na koni se těšit můžeš, sveze se a ne jednou :-D Musím uznat, že si jeho ježdění užívám :-D
Těším se zase v neděli :-)

omlouvám se za zpoždění

(Bezinka, 12. 11. 2012 21:52)

Ano, omlouvám se za spožděnou odezvu na další díl Dobra. Četla jsem hned v neděli, ale koment odložila na později a pak už jsem se k tomu pořádně neměla čas vrátit.
Arianina moc je vážně poněkud děsivá, líbilo se mi, jak jsi celou tu scénu popsala a taky bratrskou pomoc. Albus se konečně odhodlal napsat Aileen, to je dobře, jen se bojím, že to stejně nepomůže, její city se zdají hlubší, než předpokládá. A Gellert? Albus o něho začíná mít zájem, to se dalo předpokládat a jsem vážně zvědavá, jak daleko 'ten zájem' v tvém podání dojde. Nechám se překvapit :-).
Mimochodem, dost se těším na Albuse na koni, ta představa mě dostává. Děkuji za pěkný dílek.

Děkuji

(Máta, 11. 11. 2012 16:12)

Sophie děkuji za komentář, těší mě že čteš :-)

Jinak pokud chceš estránky nic na tom není, založíš ne na www.estranky.cz, administrace je jednoduchá, přehledná, nepotřebuješ znát html jazyk ani nic jiného, není to problém a jsou zadarmo. Pak se nechá ještě udělat blog, např. na blogspotu, ale mě víc vyhovuje formát stránek, než blog.

První komentář :)

(Sophie , 11. 11. 2012 12:43)

Miluju bouřky, takže mi to udělalo radost. Na jednu stranu , ale na druhou lekla sem se ,že to Ariana nepřežije. Už teď. Ano...
A samozřejmě, sem moc zvědavá jak se to bude vyvíjet dál.

Aaa měla bych otázku, je hodně složité si založit blog. Taky píšu, a tak mě napadlo se nechat inspirovat a zkusit to :))

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA