Jdi na obsah Jdi na menu
 


6. Divoký hřebec

18. 11. 2012
Loreena McKennitt – Kechariotmene
 
Po prašné cestě mezi pastvinami svižně kráčeli dva mladí muži. Oba byli oblečeni v jezdeckém oděvu a mlčky se blížili k rozlehlému panskému sídlu. Nepatrně menší z nich, s kaštanovými vlasy staženými do ohonu, se každou chvíli nervózně ošil, z klopy smetl neviditelný prach, ruce strčil do kapes, aby je mohl zase vytáhnout a složit za zády. Vyšší plavovlasý mladík ho sledoval už od chvíle, kdy se přemístili do nedalekého lesíka a pobaveně se usmíval. Po chvíli to už nevydržel a rozesmál se nahlas.
„Albusi, nebuďte tak nervózní, koně nejsou lidožrouti.“
Ten na svého společníka vrhl jen letmý pohled a měl co dělat, aby se neušklíbl. Najednou mu nepřipadalo jako dobrý nápad nechat se zlákat k ježdění, nikdy na tom zvířeti neseděl. Sotva se vyhrabal ze své nehody, hned se šine do dalšího nebezpečí.
„Vám se to mluví, Gellerte, když jezdíte od malička,“ sykl Albus a urovnal si dokonale padnoucí sako, čímž Gellerta vyprovokoval k dalšímu smíchu.
„Nebojte, nic to není, jen musíte naslouchat zvířeti a naladit se na něj, přizpůsobit se mu, jen tak jej můžete ovládnout. Všechno vám vysvětlím,“ usmíval se na něj plavovlasý mladík a Albus si jen odfrkl. To už ale stáli téměř před otevřenou bránou do zdí obehnaných zahrad a odkryl se jim pohled na rozlehlý dům. Albus zapomněl na všechnu nervozitu a překvapeně zvedl obočí. Ač bydlel nedaleko, nikdy tu nebyl, na vycházky po okolí nikdy neměl čas.
Za branou se příjezdová cesta dělila na dva pravidelné půlkruhy, aby obkroužila mohutnou fontánu a sešla se znovu u pat dvojramenného schodiště, které končilo vysokými dvoukřídlými dveřmi. Vše bylo upravené, bez jediného kazu.
Gellert se ušklíbl. „Na mě příliš okázalé, mám raději jednodušší architekturu.“
Albus se zasmál a nadechl se k odpovědi, ale všiml si děvčete, které na ně mávalo z vrcholu schodiště a rychle seběhlo do písku cesty.
„Gellerte, vítejte,“ přivítala dívka veselým hlasem s výrazným skotským přízvukem vyššího mladíka a ladně mu nabídla ruku. Ten ji jemně uchopil do prstů a lehce se dotkl rty bílé rukavičky, přitom ale nespouštěl oči z kulatého obličeje posetého pihami.
„Zdravím vás, Josephin, dnes vám to nesmírně sluší, máte nový klobouk?“
„Ach, Gellerte, lichotíte mi,“ rozlil se jí po tváři ruměnec a cudně sklopila oči. Jemně vyprostila svou dlaň z jeho sevření a usmála se.
„Děkuji, tetička mi jej včera dovezla z Londýna, líbí se vám?“
Gellert se zachmuřil a zkoumavě si dívku prohlížel. Nebyla vysloveně krásná, obličej měla příliš kulatý a samou pihu. Úsměv jí ale vyhloubil ve tvářích rozkošné ďolíčky a světle modré oči jasně kontrastovaly se zářivě rudými vlasy. Byla drobná, ani štíhlá, ani příliš kyprá, ale stavba těla dávala tušit budoucí ladné křivky a bujné tvary, až jednou dospěje. Albus ji odhadoval tak na patnáct let a teď stěží skrýval pobavení, když sledoval Gellertovu hru.
Josephin ztuhl úsměv na rtech, a vyčkávavě hleděla mladíkovi do obličeje. Gellert se zamyslel a rozhlédl se okolo, pak se zábleskem poznání utrhl z blízkého keře poupě bílé růže a opatrně jej zastrčil za stuhu jednoduchého černého kloboučku.
„Jste nádherná, má drahá, ale teď je to dokonalé,“ spokojeně se usmál a znalecky zhodnotil své dílo.
Úsměv, který se dívce rozlil po tváři, mohl směle konkurovat slunci.
„Děkuji, jsem potěšena,“ špitla a znovu sklopila oči. Pak konečně plně zaregistrovala Albusovu přítomnost.
„Ach, já tu mluvím o svém klobouku a při tom se chovám nezdvořile. Vy jste přivedl přítele. Nepředstavíte nás?“ zkoumavě si prohlížela druhého mladého muže.
„Má drahá, vy a nezdvořilá, to nemyslíte vážně,“ zasmál se Gellert. „Dovolte, abych vám představil Albuse Brumbála, bydlí zde, v Godrikově Dole. Albusi, slečna Josephine Francese Hope Bell-Renderwin. Je tu na prázdninách a laskavě svolila, abych ji doprovázel na vyjížďkách.“
„Slečno Josephine, velmi mě těší,“ usmál se Albus, přijal nabízenou ruku a naznačil políbení.
„Nápodobně, ráda vás poznávám, Albusi. Se dvěma mladými muži se na vyjížďce opravdu bát nebudu. Alespoň tetička konečně přestane mít starosti o mé zdraví, je příliš starostlivá. I když, pokud jste stejně zručný jezdec jako Gellert, nebudou naše vyjížďky zrovna poklidné. Jezdíte často, Albusi?“ švitořila jasným hláskem a zavěsila se do Gellertova rámě, které jí galantně nabídl. Všichni se pomalu rozešli po pískové cestě k západnímu křídlu sídla, za kterým se skrývaly hospodářské budovy.
„Já... vlastně nejezdím na koni, ale Gellert o tom vyprávěl tak nadšeně, že jsem neodolal a zatoužil si toto umění také vyzkoušet,“ osvětlil jí situaci Albus a snažil se kráčet sebevědomě a rázně, cítil ale, jak mu opět nervozitou měknou kolena.
„Nejezdíte? To je zvláštní, snad jsem ještě nepotkala mladého muže, který by nikdy neseděl na koni. A jak cestujete?“
„Dávám přednost... bryčce,“ vyslovil Albus co nejrychleji první, co jej napadlo, šlehl pohledem po Gellertovi a zachytil jeho pobavený úsměšek.
„Ach tak... snad najdete v ježdění zalíbení. Já sama miluji cval s větrem o závod a slyšel jste o pólu? Škoda, že jej nemohou hrát také ženy, miluji to nebezpečí, zpěnění koně, rychlost, obratnost, tvrdí muži...“ zasnila se dívka.
„Ale drahá, je dobře, že pólo je jen mužským sportem. Víte, jak by koňská kopyta zdupala vaši krásnou tvářičku, kdybyste spadla ze sedla? Mužům jizvy nevadí, ale vaše krása by tím velmi utrpěla,“ oponoval jí s úsměvem Gellert.
„Už jste mě někdy viděl spadnout?“ propíchla pohledem mladého muže, do kterého byla zavěšená, a sebevědomě se usmála.
„Samozřejmě, že ne. Vašemu jezdeckému umění se jen tak někdo nevyrovná, ale pólo přeci jen vyžaduje něco...“ Gellert ztichl v půli věty a zaposlouchal se. I Josephin a Albus se zastavili a naslouchali nepříjemným zvukům, které k nim doléhaly od stájí. Slyšeli křik mužů a zděšený ryk koní.
„Co se to děje?“ zašeptal pro sebe Gellert.
„Nevím, požádala jsem Jaydena, aby nám připravil koně,“ odpověděla Josephin stejně potichu. Gellert dál zachmuřeně sledoval bránu do dvora, který byl obklopen stájemi, bezmyšlenkovitě pustil dívčinu ruku a znovu vykročil. Tentokrát pevným rychlým krokem.
Josephina si zvedla sukně jezdeckých šatů a rychlými krůčky ho následovala. I Albus musel popoběhnout, aby mu stačil.
Než stihli dorazit k bráně, vyběhl jim vstříc podsaditý muž ve středních letech. Rajtky i boty měl umazané od prachu, rozepnutý kabátec roztržený a přes pleš se mu táhla dlouhá krvácející rána. V ruce svíral dlouhý bič a v široké tváři měl tvrdý odhodlaný výraz.
„Jaydene, co se stalo?“ zavolala Josephin a rozeběhla se, aby muže zastavila.
„To Al Rameh, splašil se! Tem kůň je ďábel, jednou nás všechny zabije!“
„Co to plácáte za nesmysly, chlape? Co jste mu provedli?“ bez zaváhání se na něj rozkřikl Gellert a popadl ho za klopu kabátce. Takhle ho Albus neznal. Tvář mu ztvrdla vztekem a oči plály tím ohněm, který v něm vždy jen tušil, který se ale zatím nikdy neprojevil.
„Já... nechtěl z boxu, slečna si přála... připravit koně, pane,“ koktal zděšeně muž a očima těkal z rozzuřené Gellertovy tváře na Josephin a zpět. Albus jen udiveně sledoval scénu před sebou, stejně jako děvče.
„Tak jsi na něj vzal bič, co, dork, copak nevíš, jak se s takovým zvířetem zachází?“ zařval štolbovi do tváře Gellert a muž v jeho sevření zbrunátněl.
„Takovej floutek mi nebude říkat, co mám dělat! To zvíře je šílený a je lepší ho vodstřelit, než někdo přijde vo kejhák!“ vytrhl se z mladíkova sevření a zlobně si ho měřil. Gellert neváhal, bleskově vyškubl štolbovi bič z ruky a chtěl jím muže, který se instinktivně přikrčil, přetáhnout, když se ze dvora ozval další řev. Na okamžik strnul, pak prudkým pohybem bič zlomil o koleno a odhodil ho stranou. Rychle rozepnul své sako, mrštil ho muži do náruče a zasyčel mu do tváře:
„Život toho nejpodřadnějšího zvířete v této stáji má mnohem větší cenu než tvůj a všech tvých pacholků dohromady, um gruba!“ otočil se na podpatku a rozeběhl se ke stájím.
Albus a Josephin strnule stáli neschopni pohybu. Pohlédli na sebe s očima rozšířenýma překvapením a oba se co nejrychleji rozeběhli za Gellertem, až Josephin uletěl nový klobouk. Albus horečnatě přemýšlel, co by měl dělat. V nejhorším koně omráčí a s mudly si už nějak poradí. Svou hůlku měl připravenou ve vysoké jezdecké botě. Doufal ale, že to nebude nutné, že Gellert ví, co dělá. Jako první doběhl k bráně a mezerou mezi prkny nahlédl do rozlehlého čtvercového dvora.
 
„Pusť ho, zvyar, a vypadni!“ zahulákal Gellert na posledního muže, který se ještě snažil udržet na provaze nevelkého vraníka, který se vší silou vzpíral a leskl se potem. Ramenatý mladík neváhal, koně pustil a prchl do bezpečí stájí. Cestou pomohl vstát ošklivě potlučenému muži a dovlekl ho k dřevěným dveřím, za kterými oba zmizeli.
Kůň, nabyv konečně volnosti, hrůzně zaryčel a zdivočele se rozeběhl podél zdi. Když mu v dalším pohybu zabránil roh dvora, vzepjal se na zadní nohy a slepě bil kopyty do vzduchu. Pak se otočil a se zdviženým ohonem se rozeběhl na druhou stranu divoce vyhazuje zadníma nohama.
Albus se zatajeným dechem sledoval nádherné zvíře. Jeho černá srst se leskla na slunci a dlouhá hříva vlála v divokém cvalu. Když si kůň přišlápl provaz a prudkým trhnutím osvobodil jemnou hlavu z kožené ohlávky, všiml si dlouhých krvavých šrámů, které se táhly přes jeho klenutý hřbet až k citlivým bokům. Albus stiskl zuby. Jak mohl někdo ublížit tak nádhernému zvířeti?
Gellert zatím tiše stál a sledoval beznadějný boj hřebce o svobodu. Několika kroky došel k pohozené ohlávce a odvázal od ní provaz, který svinul a volně držel v ruce. Ostražitě čekal, až si ho kůň všimne.
Hřebec ještě chvíli pobíhal po dvoře a Albus už chtěl sáhnout po hůlce, když Gellert zatočil svinutým provazem nad hlavou a dlouze zahvízdal. Kůň se zastavil tak prudce, až zvířil velký oblak prachu. Divoce zaržál a s vyceněnými zuby vyrazil proti mladému muži. Ten stále klidně stál a zabodl svůj pevný pohled koni do očí. Hřebec zastavil těsně u něj a opět zvířil oblak prachu. Vzepjal se na zadní a Gellert ustoupil jen tolik, aby se vyhnul předním kopytům, nepřerušil ale kontakt s očima koně. Znovu zatočil provazem a hvízdl. Zvíře dopadlo na všechny čtyři a dalo se do divokého cvalu po obvodu dvora, uši položené na šíji, zlověstně koulel očima. Gellert ho stále sledoval, nastražený jako šelma, a provazem v ruce udržoval zvíře v rychlém pohybu, aniž by se ho jedenkrát dotkl.
Hřebec divokým tempem obíhal podél zdí, vzpurně pohazoval hlavou, až jeho hříva létala vzduchem, náhle zastavoval a měnil směr, chňapal zuby do vzduchu a vyhazoval zadníma nohama. Gellert stále pevně sledoval pohyb koně, ani jedinkrát neuhnul pohledem, ani jedinkrát nezakolísal, nutil stále koně k rychlému cvalu, bez ohledu na čas a pražící slunce.
Trvalo snad věčnost, než kůň přestal pohazovat hlavou a hrozit vyceněnými zuby, než se jeho kroky zklidnily a vyrovnaně cválal po obvodu dvora. Pak konečně zpomalil do klusu a občas natočil hlavu k mladíkovi uprostřed, ten ho ale znovu odehnal a donutil k rychlému běhu.
Albus fascinovaně sledoval divadlo za bránou. Nebyl schopen pohybu, jen občas polkl, aby si uvolnil hrdlo. Viděl, jak nezkrotný hřebec opět zpomalil do klusu, nakonec zastavil a sklonil hlavu, až se chřípím málem dotkl prašné země a několikrát přežvýkl. Pozorně sledoval Gellerta a boky se mu prudce zdvíhaly, po namáhavém zdlouhavém běhu. Na to Gellert zřejmě čekal a zvolna se ke koni otočil zády. Sebral ze země ohlávku, zahodil ji stranou i s provazem a posadil se se zkříženýma nohama do prachu. Zhluboka oddechoval, stáhl si kožené rukavice a holýma rukama si otřel zaprášený obličej.
Kůň ho z dálky zkoumavě pozoroval. Natáhl krk a několikerým nasátím ochutnával vzduch. Zakýval skloněnou hlavou a pak váhavě vykročil. Udělal první, druhý krok a znovu se zastavil. Nasával vzduch rozšířenými nozdrami, nervózně přešlápl a znovu postoupil. Pomalými krůčky opatrně přicházel k mladému muži a těsně za jeho zády se zastavil. Chvíli stál a natahoval hlavu, stále nejistý, zda smí. Pak v jedné nekonečné vteřině postoupil ještě o krok a jemným pomalým pohybem se lehounce dotkl chřípím Gellertovy šíje. Mladý muž se ani nepohnul a kůň s hlubokým zaržáním vydechl. Mladík nijak nereagoval, stále uvolněně čekal, co kůň udělá. Ten jako by postupně získával jistotu, třel nozdry o mladíkův krk a hrudník a nakonec mu je vtiskl do rukou vdechujíc pach jeho zpocených dlaní.
Albus vydechl a konečně se uvolnil. Když zaslechl táhlý povzdech, všiml si, že vedle něj stojí Josephin a stejně fascinovaně sleduje dění ve dvoře.
Gellert přitiskl dlaně na koňskou hlavu a pevně hladil jeho dlouhý jemný profil. Zvíře opět zaržálo a pysky se otřelo o mladíkovu tvář. Ten se zasmál hlubokým hrdelním smíchem a pomalu se postavil se skloněnou hlavou třel rukama hřebcovu propocenou srst a prsty zabořil do jeho dlouhé hedvábné hřívy. Kůň přitiskl ušlechtilé čelo Gellertovi na hruď a spokojeně zafuněl.
Albus s obdivem sledoval, jak ještě před nedávnem smrtelně nebezpečné zvíře stojí klidně a uvolněně a nechává se s důvěrou laskat a hladit za ušima. Gellert tiše bručivě šeptal ve svém rodném jazyce a kůň jako by mu rozuměl každé slovo: „Khaĭde, momche, tova e dobre. Dobro momche!“ prsty se probíral dlouhou hřívou. Pomaličku postupoval přes krk k plecím, které se ještě rychle zdvíhaly. Pevně třel kohoutek a hřbet, ale důsledně se vyhýbal ranám, které způsobil štolbův bič. Sjel prsty zvířeti mezi přední nohy a stále konejšivě šeptal. Kůň na chvíli strnul, ihned se ale uvolnil a blaženě přivřel oři. Gellert ho dlouho drbal na hrudi a nakonec přešel k citlivému břichu a slabinám. Hřebec natáhl hlavu a spokojeně zaržál.
Mladík ho s úsměvem poplácal po pevném zadku a pomalu odcházel. Kůň se ihned otočil a oddaně jej následoval, dotýkajíc se jeho ramene. Gellert přidal do kroku a popoběhl a jeho čtyřnohý pronásledovatel bez okolků přidal také.
Bylo to jako hra, tanec. Muž a kůň v naprostém souznění s radostí ze společného pohybu. Mladík se ostře rozeběhl, hřebec radostně zařehtal a vyskočil do cvalu, těsně za ním uhnul a s hravým pohozením hlavou odběhl, aby se nechal znovu dohnat.
„Fascinující!“ zaslechl náhle Albus za sebou hluboký mužský baryton a leknutím málem nadskočil. Byl tak zaujatý tím, co se děje ve dvoře, že si nevšiml vysokého impozantního muže, který stál za ním a se stejným zájmem sledoval totéž.
 „Ach strýčku, není úžasný?“ vypískla Josephin a zatleskala drobnými dlaněmi. Oči se jí leskly nadšením a pozorný pozorovatel by si povšiml několika slz na pihovatých tvářích.
 „Kdo je ten mladík? Něco takového jsem ještě neviděl!“ očima stále sledoval neúnavnou hru zvířete a člověka.
 „To je Gellert, doprovází mě na vyjížďkách, je tu na prázdninách stejně jako já, bydlí v Godrikově Dole! Pamatuješ, vyprávěla jsem ti o něm. Al Rameh se splašil a on ho zkrotil, strýčku. Bez biče, ohlávky,... viděl jsi to?“ Josephina mluvila tak rychle, že Albusovi až přecházel zrak. Jak je někdo schopen říct tolik slov za tak krátký čas? Tiše si povzdechl.
„Ano, Josephine, ano, viděl jsem to, Jayden mě ihned přivedl. Velmi zajímavý a neobvyklý přístup ke koním, musím konstatovat, a bezpochyby úspěšný. Nevíte o tom více, mladý muži?“ oslovil nečekaně Albuse, ten se zarazil, ale než stihl otevřít ústa předběhlo ho rozzářené děvče.
„Strýčku, Albus dnes přišel s Gellertem, chtěl by zkusit jezdit na koni, víš ještě...“
„Ano Josephin, to stačí, má drahá,“ utnul rázně a s úsměvem proud dívčiných slov muž a podal Albusovi ruku.
„Vítejte u nás mladý muži, jsem Jonathan Karson Derwisforth, pán tohoto rozlehlého domu.“
„Nevýslovně mě těší, pane. Jmenuji se Albus Brumbál. K vašim službám,“ stiskl mladík pevně nabízenou ruku a sklonil hlavu ve zdvořilé úkloně.
„Vy jste místní? Nikdy jsem vás tu neviděl a to znám Godrikův Důl a jeho obyvatele velmi dobře.“
„Ano pane, s matkou, bratrem a sestrou jsme se téměř před osmi lety přistěhovali. Já s bratrem jsme ale většinu času strávili na studiích a matka byla spíše uzavřená,“ vydržel Albus mužův zkoumavý pohled a usmál se.
„Zajímavé... Brumbál... nezemřela nedávno vaše matka?“
„Bohužel ano, pane,“ odpověděl tiše Albus a jeho úsměv ztuhl.
„Ano, ano, zaslechl jsem o tom náhlém úmrtí. Upřímnou soustrast přeji, a kdybyste cokoli potřeboval, nerozpakujte se požádat, rád se o obyvatele svého panství postarám,“ stiskl Albusovi rameno Derwisforth a usmál se.
„A...ano, pane, děkuji a moc mě těší váš zájem,“ odpověděl prkenně Albus a v duchu přemýšlel, s čím by asi tak jemu, kouzelníkovi, mohl pomoci mudla. Muž naštěstí znovu zaměřil pozornost na dění ve dvoře.
„Neuvěřitelné, co váš přítel dokáže. Al Rameh byl vždy divoký a nezkrotný kůň. Abych pravdu řekl, každý se ho bojí. Až na Martena. On jediný ho dokázal uklidnit. To byl pacholek, který tu pracoval, ale před pár měsíci spadl z půdy a srazil si vaz. Od té doby jsou s hřebcem problémy a dnes patrně vše vyvrcholilo, že Jaydene?“ změřil si přísně podkoního, který svíral v rukou loveckou pušku a podmračeně je sledoval.
„Pane, ten kůň by nás všechny zabil...“ pokusil se o vysvětlení muž, ale jeho pán ho přerušil rázným mávnutím ruky.
„Samozřejmě Jaydene, a proto jsem velmi zavázán tomu mladému muži, že ušetřil život váš, vašich mužů, i toho nešťastného koně,“ rázně vyštěkl pán domu.
„Ano, pane. Ale ten kůň je ďábel, pane...“ pokusil se podkoní znovu oponovat.
„Ale Jaydene, nebuďte směšný!“ přerušil ho tvrdě Derwisforth. „Jděte, promluvíme si později. Nepočítejte ovšem, že vaše jednání zůstane bez následků. Že byste byl schopen odstřelit mého jediného arabského plemeníka, jen tak nepřejdu.“
Jayden ještě něco zavrčel, otočil se na patě a rychle se vzdálil.
„Nejspíš budu potřebovat nového podkoního,“ zamumlal pán domu pod vousy a zachmuřeně sledoval mužova vzdalující se záda.
Mezitím Gellert zavedl hřebce do stáje, aniž by mu musel nasadit ohlávku. Pak sebral ze země svoje rukavice, umyl si ruce v nedalekém sudu a nabral vodu dlaněmi, aby si opláchl ušpiněný obličej. Nakonec rázným krokem zamířil k bráně.
„Albusi, Josephine, dnes už asi nebudu schopen jezdit, jsem vyčerpán,“ pousmál se unaveně a odhrnul si rozcuchané umáčené vlasy z čela.
„To nevadí, Gellerte, necháme to na jindy,“ úlevně vydechl Albus a poplácal mladíka po rameni.
„To bylo skvělé, mladý muži, něco takového jsem ještě neviděl,“ ocenil jeho výkon pán domu a napřáhl ke Gellertovi ruku. „Jonathan Karson Derwisforth, rád vás poznávám.“
Gellert se sebevědomě usmál a dříve než stiskl nabízenou pravici otřel si mokrou ruku o zaprášené rajtky.
„Gellert Grindelwald, k vašim službám pane. Odhaduji správně, že jste majitelem těchto přepychových stájí?“
„Máte bystrý úsudek, mladíku. Správně. Mé stáje jsou vám kdykoliv k dispozici,“ usmál se potěšeně muž.
„Je mi velkou ctí, velmi rád, vaší nabídky využiji, než se vrátím do své vlasti,“ opětoval Gellert úsměv a znovu si natáhl rukavice.
„Pevně doufám, že to nebude moc brzy. Teď ale musíte přijmout pozvání na skleničku dobrého vína a vysvětlit mi, jak jste dokázal zkrotit toho hřebce,“ muž ho bodře poplácal po rameni a ukázal k domu.
„Velmi mě těší, pane, ale raději bych se vrátil domů. Má garderoba není ve stavu vhodném ke společenskému posezení,“ sklonil zdvořile hlavu Gellert a chtěl se urychleně rozloučit, ale muž se rozesmál.
„Ale Gellerte, myslíte, že se v tomto rozlehlém sídle nenachází jedny kalhoty a košile, kterou bych vám mohl zapůjčit, než služebné navrátí čistotu vašemu oděvu? I kdybych měl zavřít brány, dnes mi neutečete!“
Gellert šlehl pohledem po Albusovi. Ten ale jen rozpačitě pokrčil rameny. Nakonec přeci jen zdvořile sklonil hlavu. „Bude mi velkou ctí, pane, s vámi posedět.“
Josephin se zářivě usmála a bez okolků se zavěsila do Gellerta, nedbajíc jeho zaprášené košile, a všichni společně kráčeli k velkému domu.
 
„Můžete mi konečně vysvětlit, jak jste dokázal zkrotit toho koně?“ pohlédl po straně Albus na Gellerta, když se konečně krok za krokem vzdalovali od rozlehlého sídla. Pomalu se stmívalo. Nakonec tam zůstali mnohem déle, než původně předpokládali. Albus, spíš než by se zapojoval do hovoru, který se týkal nejvíce koní a politické situace na Balkáně, o kterou se pán domu živě zajímal, raději se zájmem sledoval Gellertovo umění konverzace. O tom, co byl ochoten sdělit, dokázal živě zasvěceně diskutovat, ovšem z témat, kterým se chtěl vyhnout, elegantně, někdy až s nonšalantní drzostí vykličkoval. Musel se mu chtě nechtě obdivovat.
Gellert se pousmál a změřil si Albuse pohledem. „Ano, příteli, je to velmi prosté, řekl bych primitivní a proto geniální.“
„Bylo to kouzlo?“
„Ne, ani v nejmenším, i kdyby se to tak mohlo zdát. Jde jen o jednoduchou řeč těla. Svým postojem dáte najevo, jak ke zvířeti přistupujete. Pokud se chováte jako šelma a neprojevíte svůj strach kůň uteče. Pokud se k němu otočíte zády nejste nebezpečný, chováte se jako kořist. Funguje to bezchybně i u jiných zvířat, například u psů. Pokud před rozzuřeným psem začnete utíkat, uloví vás, pokud se mu postavíte, dáváte mu jasně najevo, že to s vámi nebude mít jednoduché. Ovšem jestli vás napadne, nebo ne, závisí na tom, jak moc je to dominantní zvíře,“ zasmál se Gellert.
„Zajímavé, kde jste se to naučil?“ otázal se Albus a po straně sledoval svého společníka, mladík ho neustále překvapoval.
„Přímo od koní. Každý, kdo by s nimi strávil tolik času jako já a nebyl úplný...dullard... glupak, hloupý, by přišel na to samé,“ odpověděl Gellert s překvapivou hořkostí.
„Musela to být bezpochyby zajímavá zkušenost,“ usmál se Albus.
 „Ano, to byla. Strávil jsem mezi našimi koňmi téměř celé dětství, než jsem nastoupil do Kruvalu. A pak jsem jednou o prázdninách přijel domů a byli všichni pryč. Šedesát hlav, čtyři stáda, několik výtečných hřebců, klisny i s hříbaty. Zůstali nám všehovšudy dva koně, které se povedlo rodičům usmlouvat,“ tiše odpověděl a stiskl zuby.
 „Co se stalo?“ zeptal se s účastí Albus
 „Zabavili je. Mudlové! Potřebovali je do války. Tak velké stádo před nimi nebylo možné utajit. Rodiče s nimi často obchodovali. Nakonec jsme zjistili, že většina našich koní šla na porážku.“
„To je mi líto,“ zašeptal Albus.
 „Už je to pryč,“ nevesele se usmál Gellert a v očích se mu zablesklo.
Chvíli kráčeli mlčky. Rozhodli se, že do Godrikova Dolu dojdou pěšky. Byl příjemný podvečer a alespoň jim z hlav vyvane víno, které vypili.
Gellert po chvíli vytáhl z kapsy saka malou dýmku a mávnutím hůlky ji naplnil. Stiskl troubel mezi zuby a hrotem ji zapálil. Pomalu potáhl, a když vypustil z úst obláček kouře, opět hůlku schoval do vysoké jezdecké boty.
Albus ho sledoval a pak to nevydržel a znovu se zeptal: „Proč jste tomu muži nevysvětlil to, co mě? Rozumějte, jak se ke koním chovat.“
 „Nepochopil by to. Nikdo z nich! Copak jste neviděl toho... dullard Jaydena? Vzít na takové zvíře bič a ještě ho chtít odstřelit! Ti nepochopí. Nikdy! Mudlové. Glupavi amat’ori!“ zaklel ve svém rodném jazyce Gellert a Albus s údivem sledoval jak mladík odložil obvyklou, dokonale zdvořilou masku. Najednou nic nepředstíral, na nic si nehrál. Teď to byl opravdu on, bez přetvářky, kterou si žádaly společenské konvence. Cítil v něm onu hořkost, zklamání a nechuť, kterou ale v tom domě dokázal dokonale skrýt. Nejspíš zažil nepěkné věci. O situaci na Balkáně mluvil zasvěceně a nestranně, ale přesto si Albus, jako citlivý pozorovatel, dokázal všimnout jemných grimas nesouhlasu a hlavně hněvivého ohně v jeho očích, když mluvil o osmanských okupantech, o křehkém míru, který zajistil vznik Bulharského knížectví, o lidové teroristické organizaci. Vypadalo to, že tamější politika se kouzelníků dotýká mnohem více, než v poklidné Anglii.
„Říkal jste, že se o mudly zajímáte,“ konstatoval po chvíli Albus.
„Ano, to je pravda a čím více toho o nich vím, tím hloupější mi připadají,“ odfrkl si Gellert.
„Proč?“
 „To je na dlouhé vyprávění a na to jsem již dnes příliš unaven,“ pousmál se nevesele plavovlasý mladík a znovu potáhl z dýmky.
 „Škoda. Snad najdeme příležitost toto téma probrat hlouběji,“ Albus pozorně sledoval svého společníka.
Ten se zastavil, vytáhl dýmku z úst a zkoumavě si Albuse prohlížel. Nakonec se unaveně usmál.
„Pokud o to skutečně budete stát, rád.“
Albus s úsměvem přikývl. Zbytek cesty absolvovali mlčky, až na krátké rozloučení u branky Bathildina domku.
 
-----
Poznámky:
 
1) K překladům zde použitých výrazů do Bulharštiny jsem použila internetový překladač, proto znalce jazyka prosím o shovívavost, případně upozornění na chyby. V Bulharsku se k psanému projevu používá azbuka, já jsem však pro srozumitelnost použila její přepis do latinky. Zatím překládám především nadávky, vzhledem k tomu, že Bathilda zřejmě svého synovce anglicky nadávat nenaučila. :-)
 
Khaĭde, momche, tova e dobre. Dobro momche! - No tak, chlapče, už je to dobré. Hodný hoch!
um gruba – nechápavý hovado
zvyar – hovado
dork – tupče
Dullard – tupec
glupavi amat’ori – nechápaví břídilové
glupak - hlupák
 
2) Zde popsaný způsob komunikace s koňmi, potažmo se zvířaty, vychází z přirozené komunikace zvířat mezi sebou, ze základního přírodního vztahu šelma x kořist. Je to velmi jednoduchý a účinný vzorec postoje těla a chování, který lze aplikovat i v neverbální komunikaci s lidmi a často je zajímavé a prospěšné si tyto postoje uvědomit a naučit se s nimi pracovat. Co si o tom myslíte vy? Komentáře jsou k dispozici. Mám ve zvyku na ně odpovídat.
Jinak, přímo způsob této komunikace s koňmi popsal Monty Roberts ve své knize Muž, který rozumí koním a dalších svých publikacích. Nelze ovšem popřít, že tento způsob byl znám již dříve. Každý citlivý „koňák“ dokáže vypozorovat, co a jak na zvířata působí, jak se k nim chovat. Nutno ovšem podotknout, že v době, ve které se pohybujeme, kdy se lidé velmi často ke koním chovali jako k neživým dopravním prostředkům, byl citlivý přístup spíše výjimkou. Koní bylo všude hodně a práce kolem nich dost, proto nebyly výjimkou čeledíni či podkoní, kteří se ke zvířatům chovali hrubě a krutě.
 
3) Věřím, že nikdo se nerodí v zásadě špatný. Formují nás výchova, životní podmínky, zkušenosti. Stejně tak věřím, že v této době ještě Gellert nebyl úplně zkažený, do jeho pocitů a myšlenek jsem vložila spíš bolest, hořkost a zklamání než čistou nenávist, i když nemůžeme popřít jeho pohrdání mudly. Ovšem o jeho životních zkušenostech a názorech se dozvíme až později. Koně jsem v podstatě využila jako protiváhu k lidem, abych naznačila rozdíl v jeho chování k nim, připravila podklad pro jeho myšlenky, postoje. Mohlo by to být cokoliv jiného, psi, papoušci, známky a měly by stejnou váhu. Koně mi ale připadají jeho povaze, kterou jsem si vystavěla, nejbližší. Mohla jsem tak také využít vlastních zkušeností v této oblasti.
 

p3170012.jpg

Gellert Grindelwald, kolem roku 1900

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuji

(Máta, 21. 11. 2012 22:54)

Dámy děkuji, jsem ráda, že jsem vám kápla do noty. Také mám koně moc ráda už od dětství, ale bohužel mi nebylo dáno s nimi strávit mnoho času. O to intenzivněji jsem ho však trávila. A teď jsem konečně našla místo, kde bych mohla jezdit, ale zase mi nezbývá čas :-).
Gellert je ale stále Gellertem, je sebevědomý, cílevědomý, nevypočitatelný a v jistém ohledu i krutý. Ale stále je člověk, nespoutaný mladík, může si dovolit být trochu snílek a hlavně někomu věřit, někomu se otevřít, i když to běžně nedělá. Taky ho mám ráda, i když mě v některých ohledech děsí, hlavně to co se z něj stane později.
Těším se opět v neděli napočtenou :-)

Krásně popsáno

(Danča, 21. 11. 2012 19:11)

Moc hezká kapitolka, docela jsem chlapcům záviděla. Koně mám moc ráda a příležitostí zajezdit si strašně málo :-).
Jinak... těším se až se chlapci sblíží. Prozatím si Gellert vede celkem dobře :D

To byl zážitek

(Mirka, 19. 11. 2012 12:03)

Teda...
Máto, tys mi kápla přímo do noty! Miluju od dětsví koně, kdykoliv jsem mohla, tak jsem utekla na statek a jezdila. Tahle kapitola je skvost, ten hřebec mi doslova rozbouřil krev v žilách - nic méně i Gelert - a zatoužila jsem zase nasednout do sedla a uhánět přírodou. Myslím, že naplánuji víkend u rodičů a opět díky tobě uteču na statek :D.
Jinak je pravda, že v této době, o které píšeš, se skutečně s koňmi zacházelo otřesně, vždycky si vzpomenu na film: Krasavec Beauty, a mám slzy v očích.
K dalšímu tématu - souhlasím s tím, že nikdo se nerodí špatný. Ovlivňuje nás okolí, společnost, rodina, výchova... Zkrátka život sám. Možná i proto začínám mít tvého Gelerta v oblibě. Je zajímavé číst o jeho mládí, o jeho bolesti, plánech... Z tohohle pohledu toho o něm skutečně nic nevíme, je to velice zajímavé.
Děkuji ti za tuhle originální povídku, Máto.

Děkuji

(Máta, 19. 11. 2012 10:49)

Bezinko mávám s děkuji :-)
Musím přiznat, že Gellerta ráda píšu, fascinuje mě jeho divoká nevypočitatelnost, nikdy nevím co mi vyvede a občas mi dá dost práce ho udržet na uzdě :-)
Těším se také opět v neděli :-)

Bezvadná kapitola

(Bezinka, 18. 11. 2012 21:13)

Tahle kapitola neměla chybu, zhltla jsem ji jedním dechem! Moc krásně napsáno, scéna s hřebcem jako živá. Vážně se mi odehrávala před očima. Obdivuji tvoji dovednost dokonale popsat vyhrocené situace a konflikty.
Mimochodem... Gelert se mi tady moc líbil - až mě to děsí :-).
Děkuji za příjemnou chvilku a samozřejmě se nemůžu dočkat dalšího dílu.

Děkuji

(Máta, 18. 11. 2012 14:58)

Sophie děkuji moc za komentář, těší mě že zůstáváš věrná.
Gellert se na rozdíl od tebe koní nebojí :-) Strach nepatří k žádným zvířatům, protože jej vycítí a jakmile člověk projeví strach, stává se kořistí :-)
Svět není černobílý, všechno zlo nemusí být prvoplánově zlé a dobro prvoplánově dobré. Zlo nemusí na povrchu vypadat jako zlo :-) A každé zlo musí podle mě mít příčinu, důvod.
Tak zase v neděli :-)

Šarmantní Gellert

(Sophie , 18. 11. 2012 13:12)

Ahooj, tak opět sem se dočkala další kapitoly. Čtu vždycky v neděli takové osvobození od učení :D. Teď téhle kapitole. Málem sem přestávala dýchat když se Gellert vrhl k tomu koni. Možná je to mým strachem s koní. Ale i tak. Navíc už mi nepřipadá tak přímočaře pouze zlý. Původ zla je asi v tom, co lidé udělali jemu.

Samozřejmě se těším na další kapitolu. :)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA