Jdi na obsah Jdi na menu
 


7. Setkání

24. 11. 2012
Loreena McKennitt – Beneath a phyrgian sky
 
Albus soustředěně rovnal čočky do stojanu. Nevšímal si svého okolí, zaujatě se věnoval své činnosti a mihotavé světlo petrolejky pohazovalo ve tmě roztodivné stíny. Zrovna utáhl jeden z mnoha šroubků, když v zátylku ucítil pohled a v chřípí ho zašimrala slabá vůně tabáku. Strnul.
Albusi,“ když uslyšel známý hluboký hlas s měkkým slovanským přízvukem, pousmál se a chtěl se otočit.
Ne, neotáčej se,“ promluvil znovu a Albus tázavě zvedl obočí. Byl už tak blízko, že na krku ucítil jeho dech. Pak ucítil ještě něco. Dotek. Lehounký dotek, jak mu prsty přejel po krční páteři.
Zalapal po dechu překvapením a jako příboj jím projela vlna vzrušení, rychle otočil hlavou, ale uviděl jen tmu.
 
Albus se prudce posadil na posteli a zhluboka oddechoval. U Merlina, co to bylo za podivně živý sen? Promnul si unavený obličej a do mysli se mu znovu vracely detaily. Stále cítil to plíživé vzrušení, které v něm vyvolal jediný dotyk. Zatřásl hlavou a zhluboka vydechl.
To byla ale hloupost, pousmál se a spustil bosé nohy na podlahu. Potichu přešel přes ložnici a do umyvadla nalil ze džbánu vodu. Nabral ji do dlaní a opláchl si obličej.
Oknem pronikalo do pokoje měsíční světlo. Vyhlédl ven do zahrady a chvíli sledoval stříbřitý svět za oknem. Pomalu ho otevřel a nadechl voňavý vzduch, který ho příjemně chladil na mokré tváři. Znovu se pousmál. Hříčka snů. Nemohl ho přeci tolik vzrušovat... Zavrtěl hlavou a s povzdechem zalezl zpět do postele, aby ho opět mohl přemoct spánek.
 
„Albusi, nepůjdeme se projít? Je tak krásně a já se ráda podívám po okolí Godrikova Dolu, než se vrátím do zaprášeného Londýna,“ podívala se na Albuse prosebně Aileen, když ze stolu začal sklízet čajové nádobí.
Albus se zamyslel, pak se ale usmál: „Dobře, to není špatný nápad, jen ještě upozorním Aberfortha, že jdeme pryč.“ Sebral podnos a odešel s ním do kuchyně.
Po tom, co Aileen pozval po svém úrazu na čaj, je občas navštívila. Ariana si ji velmi oblíbila, také potřebovala společnost. Odložil podnos na stůl a povzdechl. Zoufale se snažil nedat jí jedinou příležitost, jedinou naději. Stále ale v sobě nedokázal najít sil, aby jí řekl pravdu. Vnímal stále její snahu o sblížení a to jej trápilo. Stokrát si nadával do zbabělců a umiňoval si, že si s ní promluví, ale nikdy k tomu nedošlo. Promnul si dlaněmi obličej a vyšel do patra, aby zavolal Aberfortha, který se pod záminkou, že je unaven, zavřel do svého pokoje.
 
Aileen zhluboka nadechla svěží vzduch a usmála se. Kráčeli s Albusem po lesní cestě a blížili se k rozlehlé louce plné květin. Bylo tu opravdu krásně. Moc toho po cestě nenamluvili. Každý utopený ve svých myšlenkách, vnímali jemné vůně stromů, květin na louce, šimravých slunečních paprsků.
Když vyšli za hranici lesa, kde se cesta zakousla do krajiny hlubokým úvozem a pokračovala přes louku, Aileen náhle zastavila. Albus to nezaregistroval, ušel ještě několik kroků a musel se otočit, aby jí viděl do tváře. Vážně na něj hleděla zpod dlouhých řas a vykročila, aby se k němu mohla přiblížit. Albusovi se stáhl žaludek, když se drobné prsty v háčkované rukavičce dotkly jeho tváře. Její ruku jemně uchopil do své s odtáhl. Sklopil oči a uhnul pohledem.
„Aileen, počkej prosím, vyslechni mě, já...“ zadrhl se a snažil se najít vhodná slova. Aileen natočila hlavu na stranu a váhavě ho pozorovala. Tiše doufala, že jí nechce říct to, čeho se tolik bála.
Oba sebou trhli, když za zatáčkou uslyšeli dusot kopyt a nadšený dívčí smích. Albus se vzpamatoval jako první. Popadl Aileen do náruče a strhl ji stranou. Během vteřiny se kolem nich přehnali dva jezdci na koních a v plném trysku se řítili dál po cestě.
Aileen zalapala po dechu a náhle se ocitla v Albusově objetí. Upřela na něj leknutím rozšířené oči a přála si, aby ji nepouštěl. Albus ale uhnul pohledem, pomohl jí nabrat ztracenou rovnováhu, pak okamžitě spustil ruce.
„Omlouvám se, nechtěl jsem...“ ošil se nervózně a dlaněmi si očistil kabátec.
„To nic. Za to nemůžeš, to tamti blázni,“ pousmála se Aileen a chtěla ještě něco říct, když znovu zaslechli klapot kopyt, tentokrát ale pomalejší a z druhé strany.
„Albusi, rád vás vidím!“ zaslechl známý hlas a otočil se.
„Zdravím, Gellerte, nebýt toho, že jste nás málem ušlapali, mohl bych říct totéž,“ ušklíbl se Albus a změřil si mladíka, který seděl v sedle zpoceného černého hřebce a zhluboka oddechoval.
„Albusi, moc se omlouváme, ale to jsem způsobila já, chtěla jsem Gellertovi dokázat, že moje kobylka je stejně dobrá jako Al Ramah,“ doklusala k nim Josephin a lehkým zatažením za otěže zastavila bílou klisnu, na které seděla v dámském sedle. Rukou v rukavičce si otřela pot z čela a zářivě se usmála. „Moc mě to mrzí, ale v tom úvozu jste nebyli vůbec vidět.“
„To je v pořádku, Josephin, omluva se přijímá. Kdo vyhrál?“ zeptal se již s úsměvem Albus.
„Zrovna jsem ji doháněl. Zahlédl jsem vás na poslední chvíli a strhl koně...“ zasmál se Gellert a zkoumavě si prohlížel Aileen, až jí to bylo nepříjemné.
„Takže já!“ zazářila Josephin.
„Ano, drahá, jsem přeci gentleman,“ oplatil jí úsměv. Josephin se zvonivě rozesmála a Aileen je všechny nechápavě sledovala.
Gellert si toho všiml a seskočil z koně. „Albusi nepředstavíš mě své rozkošné přítelkyni?“
„Jistě, Aileen, dovol, abych ti představil Gellerta Grindelwalda, přijel k nám z Balkánu a je ubytován u slečny Bagshotové,“ učinil Albus za dost konvenci a sledoval jak Aileen se zdvořilým úsměvem podala Gellertovi ruku: „Aileen Lufkinová, těší mě, že vás poznávám, pane.“
„Je mi ctí,“ sklonil se Gellert a bez okolků políbil hřbet její ruky.
Její úsměv ztvrdl: „Jak tak sleduji, smělost vám nechybí, pane Grindelwalde!“ Změřila si ho přísným pohledem a ruku urychleně stáhla.
„Přijměte prosím mou omluvu, slečno Lufkinová, nechtěl jsem vás pobouřit, stále si nemohu zvyknout na upjaté anglické zvyky,“ sklonil Gellert hlavu v úkloně, nepřestal se ale široce usmívat.
„To byste měl, pokud se tu toužíte pohybovat,“ zamračila se a Gellert se zatvářil zkroušeně, v očích se mu ale zablesklo.
„Jistě, vynasnažím se, slečno, teď mě prosím omluvte,“ sklonil znovu hlavu a došel ke svému koni, který už pomalu odcházel, aby ho chytil za uzdu. Josephine zatím dojela až k nim a s úsměvem na ně zavolala: „Neposedíme chvíli na louce, je krásně, co myslíte?“ Tázavě se rozhlédla po ostatních přítomných.
„Pokud je to vašim přáním, Josephin, rádi,“ usmál se na ni tmavovlasý mladík, a když odklusala napřed, společně s Aileen pomalu vyšli z úvozu na louku. Gellert je následoval a vedl koně na ruce. Aileen stále cítila v zátylku jeho upřený pohled. Musela uznat, že byl pohledný, cítila z něj nezdolnou dravou energii, ale bylo na něm něco, co ji děsilo, něco temného, plíživého. Z jeho upřeného pohledu se jí ježily chloupky na krku.
„Aileen, Josephin je mudla,“ upozornil ji tiše Albus, když vykročili do trávy. Jen mlčky kývla a ošila se, aby se zbavila nepříjemného mrazení v zádech.
Když Josephin dohnali, pomohl jí Gellert ze sedla a odepjal koním otěže, aby se mohli volně popásat.
„Aileen, dovol abych ti představil Josephine Bell-Renderwin,“ představil Albus své společnici rudovlasé děvče, které se zářivě usmálo a stisklo si s ní ruku.
„Těší mě Josephine, Aileen Lufkinová,“ oplatila starší dívka upřímný úsměv. Děvče jí bylo sympatické.
„Posadíme se?“ několika dlouhými kroky se k nim přidal Gelllert a bez dalšího rozmýšlení rozepjal a sundal své jezdecké sako, aby se na něj mohla Josephin posadit. Ta to ocenila dalším zářivým úsměvem a s jemným ruměncem místo přijala.
Albus následoval Gellertova příkladu a usadil Aileen na svůj kabátec. Sám se pohodlně natáhl do trávy.
„Aileen, vy jste místní?“ zeptala se se zájmem Josephine a prohlížela si starší dívku.
„Ne, jsem z Londýna,“ usmála se Aileen, ale vzápětí si skousla ret, když Josephine úžasem zvedla obočí a vykulila oči.
„Z Londýna? To máte za sebou dlouhou cestu. Tetička vždy odjíždí do Londýna na týden, aby se jí cestování vyplatilo. Stejně si vždycky stěžuje, jak ji to unavuje. To tu jistě pobudete, že?“
„Ano...samozřejmě,“ sklopila pohled Aileen a přemýšlela, jak se z ošemetné situace vymluvit. Josephine jí ale nedala příliš prostoru.
„Londýn je krásné město, tolik bych se tam chtěla podívat, ale tetička mě nikdy nevzala, prý má svých starostí dost. Škoda, že už brzy budu muset domů, léto bude končit a rodiče se vrátí z cest. Ráda bych tu zůstala, od dětství sem ráda jezdím,“ zasněně se rozhlédla kolem.
„Nejste místní?“ s úsměvem ji pozoroval Albus.
„Ne, jsem ze Skotska, z Blackburn. Rodiče vždy na léto odjíždějí do Indie, odkud dovážejí zboží. Mohla bych jet s nimi, ale já raději zůstávám tady u tetičky a strýčka, nemám ráda tamější podnebí.“
„Ach tak, nebyly poslední dobou ve Skotsku opět nějaké nepokoje?“ zeptala se starší dívka konverzačně.
„Možná ano, nevím, nikdy jsem se o politiku nezajímala,“ odpověděla s lehkým úsměvem Josephine.
Aileen se usmála a neunikl jí Gellertův lehký úsměšek, stále ji znervózňoval, jak ji pozoroval přimhouřenýma očima.
„A vy, pane Grindelwalde? Albus říkal, že pocházíte z Balkánu,“ zeptala se a oplatila jeho zkoumavý pohled.
„Ano, to je pravda. Má domovina je Bulharské knížectví, má rodina vlastní rozsáhlé pozemky v horách nedaleko Batultsi.“ odpověděl s úsměvem a vytáhl z kapsy dýmku, tabák a potřebné náčiní, aby ji mohl nacpat.
Albus pozorně sledoval, jak škrtl sirkou, přiložil ji k hlavičce a soustředěně potáhl. Když vyfoukl obláček kouře, zašimrala Albuse v nose známá vůně tabáku. Vzpomněl si na svůj dnešní sen. Musel pevně stisknout zuby, aby na sobě nedal nic znát. Rozhlédl se po okolí a snažil se nemyslet na mravenčení v podbřišku. Co se to s ním, u Merlina, děje?
„Děje se něco, Albusi?“ zkoumavě ho pozorovala Aileen.
„Ne, nic, jen jsem se zamyslel,“ usmál se nepřesvědčivě a utrhl stéblo trávy, které stiskl mezi zuby. Gellert si ho s nečitelným úsměvem změřil pohledem, neřekl ale nic, místo toho znovu potáhl z dýmky.
Krátké ticho přerušila Josephine: „Aileen, jezdíte také na koni?“
„Ne, dávám přednost jiným dopravním prostředkům. Já... k velkým zvířatům mě to nikdy moc netáhlo. Vy ale jezdíte velmi dobře, jak jsem si všimla,“ konstatovala s úsměvem Aileen.
„Josephine je skvělá jezdkyně, občas ale příliš riskuje,“ usmál se Gellert a pohlédl na svou společnici.
„Lichotíte mi,“ zapýřila se Josephine, „miluji rychlost, a proto se občas vyplatí riskovat.“
„Ale drahá, měla byste být opatrnější, divoká jízda v dámském sedle může být velmi nebezpečná,“ na oko přísně si ji změřil Gellert.
„Jistě, ale kdybyste celý život nejezdil jinak, nepřipadalo by vám to tak,“ usmála se sebevědomě Josephine a Gellert se rozesmál.
„Nesmějte se mi, je to pravda. Nikdy bych nesedla na koně jako muži, je to nevkusné. Dáma musí být dámou i když jezdí na koni,“ zvedla bojovně kulatou bradu a ihned pokračovala, „ale slyšela jsem, že ve Francii je jedna žena, která jezdí jako muži, v kalhotách, dovedete si to představit? Žena v rajtkách! Skandál! Vyprávěl mi to otec, když se vrátil z obchodního jednání v Londýně. Prý vyvolala pozdvižení nejen ve Francii!“
Gellert stěží potlačil smích. „Vážně? Ta dáma má nepochybně odvahu.“
„Tsss, dáma...“ vypustila Josephine vzduch mezi stisknutými zuby a nadechla se k odpovědi. Gellert ji ale předešel: „Neměla byste být tak upjatá, drahá, tento výraz vám nesluší,“ usmál se svým podmanivým úsměvem zatímco jí přiložil prst na rty a Josephin stáhla obočí, až se jí na bledém čele vyhloubila hluboká vráska.
„To není o upjatosti, pane Grindelwalde, to je o eleganci, rafinovanosti, ženské kráse. Tím, že se žena oblékne do pánských kalhot, ztratí sama sebe, ale to muž jako vy zřejmě neocení,“ usmála se sladce Aileen, když vstoupila do konverzace.
„Zajisté máte pravdu, slečno Lufkinová. Já naopak oceňuji odvahu jít proti proudu a snahu nechovat se jako ovce, což vyžaduje jistou dávku intelektu,“ opáčil Gellert drze a opětoval milý úsměv.
Albus jen s pozvednutým koutkem úst sledoval výměnu názorů. Nehodlal se do ní nijak zapojovat. Věděl dobře, že si Aileen poradí sama.
Aileen se stále usmívala a v tmavě hnědých očích jí zaplál oheň: „Pro někoho je možná dodržování zvyků a konvencí znakem stádního chování. Lze jím ale získat a ovlivnit více, než drzostí, nemyslíte?“
„Samozřejmě, ale jejich občasné porušení udržuje lidi ve střehu a cvičí náš ostrovtip,“ oponoval jí Gellert s přimhouřenýma očima.
„Jistě, ale pak musíte být připraven na to, že ruce protějšku mohou být rychlejší než ostrovtip nevychovance,“ opáčila Aileen, aniž by se přestala usmívat. „Měl byste se mít na pozoru, pane Grindelwalde. I ovce mohou být inteligentní a mívají poměrně tvrdou hlavu. Ve stádě by vás mohly ušlapat.“
Gellert se rozesmál nahlas, potáhl z dýmky, která už málem vyhasla, a pak nenuceně sklonil hlavu v úkloně: „Výborně, slečno Lufkinová, dokázala jste mi, že srovnání žen s tupými ovcemi nebylo zrovna moudré. Omlouvám se.“
Aileen ho zkoumavě pozorovala. Omluvil se sice, ale to, co z něj cítila, co z něj vyzařovalo, dokazovalo pravý opak. Poznala, jak dokonale dokáže krotit temperament a hrát svou hru. Zamrazilo ji v zádech, když zvedl hlavu a jejich pohledy se střetly, pocítila strach, podivný třepotavý strach kolem žaludku. Ihned ale své pocity zahnala a znovu se usmála.
„Doporučovala bych vám, abyste již nevypouštěl z úst takováto nemoudrá srovnání, obzvláště v přítomnosti dam. Mohly by být podstatně méně shovívavé, než já,“ měřila si plavovlasého mladíka.
„Ano, slečno, máte mé slovo,“ pozvedl Gellert pravou ruku na znamení přísahy a Aileen si byla jistá, že to jen hraje. Jeho společnost jí nebyla příjemná, zatoužila být pryč.
Josephine, která celou výměnu názorů sledovala s vykulenýma očima, se na Aileen zářivě usmála. Ta ale zvážněla.
„Měli bychom už jít, Albusi, brzy bude večer,“ stočila pohled na svého společníka, kterého vytrhla ze zamyšlení.
„Ano, jistě, rozloučíme se, také bych měl jít,“ usmál se, zahodil stéblo a vstal. Pomohl Aileen na nohy a rukama oprášil svůj kabátec, který si přehodil přes rameno. Slunce už se sice sklánělo k západu, bylo ale stále příjemné teplo.
„Škoda, rád jsem vás poznal, slečno Lufkinová,“ pokývl Gellert hlavou a o podpatek vyklepal dýmku.
„Nápodobně, pane Grindelwalde, Josephine, přeji příjemný večer,“ pousmála se Aileen.
„Děkujeme, slečno, bylo mi potěšením,“ usmála se zářivě dívka.
„Albusi, zastavíte se tento týden na šachy? Dlouho jsme nehráli,“ zavolal ještě Gellert za odcházejícím párem.
„Rád, pošlu vám svou... ehm, vzkaz,“ zarazil se, nakonec s úsměvem zamával a několika dlouhými kroky dohnal svou společnici, která se pomalu vzdalovala po cestě.
Chvíli šli mlčky, než Albus přerušil ticho. „Gellert je zajímavý člověk, že?“
„Nevím, Albusi, je bezesporu inteligentní, ale něco se mi na něm nelíbí,“ zachmuřila se Aileen.
„Proč? není špatný,“ usmál se Albus a zkoumavě dívku pozoroval.
„Mám z něj divný pocit, je nebezpečný.“
Albus se rozesmál: „Nemyslím, je jen chytrý, vzdělaný a musím uznat, že temperamentní.“
„Scházíte se často? Jak dlouho ho vlastně znáš?“ starostlivě si ho změřila Aileen.
„Ano, poměrně často, na šachy. Je to pár týdnů, co přijel. Proč?“
„Dej si na něj pozor,“ požádala ho starostlivě, on se ale rozesmál.
„Aileen jsi příliš nedůvěřivá, opravdu to není špatný člověk.“
Aileen už neodpověděla, jen si skousla ret. Copak ji její intuice mohla tolik klamat? Byla si jistá, že ho odhadla správně. Stále nedokázala zahnat ono mrazení v zádech. Trochu se divila Josephin a jejímu oddanému zbožňování toho muže. Poznala hned, že ji jen využívá. To byli mudlové opravdu tak hloupí, nebo to bylo způsobeno jejím naivním mládím?
 
----
Poznámky:
 
Ona žena, o které s takovým opovržením mluvila Josephine, byla Gabrielle „Coco“ Bonheur Chanel, zakladatelka známé módní značky, která ve své době způsobila nejeden šok ve vyšších kruzích svým stylem oblékání. Jejím přičiněním ale dámy konečně získaly pohodlí, když je vysvlékla z korzetů a vymyslela módu, která je nijak neomezovala.
Uvedená událost se sice stala o nějaký ten rok později, ale doufám, že mi odpustíte malý časový skok. Chtěla jsem na tomto ukázat rozdílný přístup Gellerta a Aileen k danému problému.
A co váš názor? Přikláníte se více k postoji Gellerta, nebo Aileen a Josephine? Je lépe, když se žena vymaní ze zvyklostí a konvencí i za cenu, že ztratí sama sebe? Svou podstatu? A kde je ona hranice? Jak daleko je možné dojít v přejímání mužských rolí, aniž bychom jako ženy popřely samy sebe? Role ženy se v naší společnosti od přelomu 19. a 20. století značně změnila, ale problém je to pořád stejně ožehavý.
Netrpělivě očekávám vaše názory v komentářích a jsem připravena na ně reagovat.
 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Opět nestíhám...

(Mirka, 27. 11. 2012 19:57)

Vážně nemůže mít den aspoň třicet hodin?
Kapitola se mi líbila moc, úplně geniálně vsouváš do svého příběhu skutečné události, a to se mi moc líbí. Rovněž člověka nutíš přemýšlet a uvažovat nad různými věcmi. Jsem nadšená čím dál víc, takže jasná desítka a .... Bože, taky bych chtěla být jen křehkou, opěvovanou ženou... bohužel, honím se jak blbec, doma nestíhám další směnu a ještě vypomáhám přítelovi. Jj, kampak se poděly ty křehké ženy?
Děkuju za příjemný podvečer.

víc než zajímavé :)

(Sophie , 25. 11. 2012 19:01)

Během čtení Albusova zajímavého snu mě taky zamrazilo. To je pravda. Tak hezky příjemně.
Pokud jde potom o rozhovor tak souhlasím spíš s Gellertem. Myslím, že občas není nic špatného na tom jít proti proudu. Ale k roli, ženy ve společnosti? Ženy by měli být samostatné. Svým způsobem. :) Jak ukazuje trochu Aileen když má s Gellerta špatný pocit. Nedivím, se moc. Protože z něj dnes poprvé spadla ta maska toho okouzlujícího mladého muže.

No snad víš co tím chci říct. Sem zvědavá co bude dál :D

Zajímavé...

(Rita Holoubková, 25. 11. 2012 14:13)

Tahle kapitola byla jako stvořená pro diskuzi... Já jsem teda asi protipól Bezinky, protože jsem velice soběstačná žena a jsem na to hrdá. Takže jsem vděčná za každý prosazený pokrok, jehož ženy v minulosti docílily :D.
Jinak Albus má velmi zajímavé sny. Pěkně se mu Gelert dostává pod kůži, a to mě baví. Těším se na další díl.
Vím, že nekomentuji pravidelně, ale opravdu pravidelně čtu. Zatím

Líbí se mi to čím dál víc

(Bezinka, 25. 11. 2012 13:05)

Kapitola jako obvykle úžasná, moc se mi líbí Albusovo snění o Gelertovi :-), i mě mrazilo z jeho doteku.
Jinak rozhovor mezi zúčastněnými byl velice zajímavý a nutil mě k přemýšlení. I když já se musím přiznat, že mě se myšlenka, kdy byly ženy ženami, líbí víc, než přílišná emancipace a hnaní za úspěchcem, osamostatněním, kariérou. Možná proto, že já sama jsem tímto životem unavená, líbilo by se mi zůstat jen ženou - matkou. Pravda je, že pokrok člověk nezastaví a některé věci jsou potřeba, ale nese sebou i jistá negativa.
Děkuji ti za další skvělou oddychovku a vážně mě bavilo zapřemýšlet nad nynějším postavení žen :-).

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA