Jdi na obsah Jdi na menu
 


9. Vzpurný chlapec

9. 12. 2012

Loreena McKennitt – Santiago
 
Albus sundal čočku ze stojanu a vyleštil ji měkkým hadrem. Zkontroloval ji proti světlu petrolejky a znovu vrátil na původní místo. Jednou rukou si rozepnul knoflík u límečku košile, který ho nepříjemně škrtil, a druhou přidržoval čočku, aby mu nevypadla. Jemně utahoval šroubky a zkoušel, jestli pevně drží.
Spustil ruce a s pousmáním usoudil, že by to mohlo stačit, chtěl sáhnout po hůlce ale ucítil něčí pohled. Zvedl hlavu a uviděl Gellerta, jak pohodlně sedí na židli a nohy ve vysokých jezdeckých botách opírá o stůl. S pozvednutým koutkem úst sledoval jeho snažení.
Mohl bys, prosím, dát ty boty dolů?“ požádal ho Albus s lehkou výčitkou.
Jistě, promiň,“ usmál se plavovlasý mladík a s klapnutím spustil nohy na zem.
Albus pokývl hlavou na znamení díků a sáhl po své hůlce. Zároveň vytáhl z polstrované krabičky optický hranol.
Baví mě tě pozorovat,“ přerušil znovu ticho Gellert a vstal.
Albus po něm jen šlehl pohledem. Znervózňovaly ho jeho přimhouřené oči. Musel se plně ovládat, a přesto mu dělalo problém udržet ruce v klidu. Snažil se soustředit na svou práci. Ale mrazení v zátylku a šimravé napětí kolem žaludku rozptylovalo jeho myšlenky. Promnul si kořen nosu a rukama se opřel o stůl.
Znervózňuju tě,“ konstatoval tiše Gellert. Jeho hluboký měkký hlas se ozval za Albusovými zády.
Jsem zvyklý pracovat sám,“ procedil skrz zaťaté zuby a chtěl se k němu otočit čelem.
Neotáčej se,“ zašeptal a Albus vycítil jeho blízkost. Zhluboka se nadechl a narovnal se, chtěl něco říct, ale Gellert jako by to vytušil.
Ššššš, tiše...“ zašeptal mu přímo do ucha a Albus strnul, když se rukama opřel o jeho ramena. Zalapal po dechu a zachvěl se vzrušením, když mu dlaněmi přejel po zádech až k pasu. Upustil skleněný hranol na zem, kde se roztříštil. Prudce se otočil, ale za ním byl jen jeho vlastní stín.
 
Albus se v posteli prudce posadil. Zrychleně dýchal, rukama si promnul obličej a dlouhými prsty zajel do vlasů. Co to, u Merlina, bylo? Nemohl se zbavit mrazení v zádech, ruce se mu třásly, v ústech měl sucho a pachuť vína, které večer vypil. Snažil se všemi silami dostat své myšlenky pod kontrolu, ovládnout palčivé vzrušení, které spalovalo jeho nitro. Prsty zatnul do haleny na hrudi a cítil, jak je vlhká od potu.
Jediným prudkým pohybem odhodil přikrývku a seskočil z postele. Několikrát rázně přešel po pokoji. Stále těžko rozdýchával to, co cítil, co s ním udělal jeho dotek, jeho blízkost. Krucinál!
Pěstí praštil do desky psacího stolu, až ho zabolely klouby na ruce. Nalil do umyvadla vodu a opláchl si obličej. Studená voda, ale nedokázala zahnat horkost, která spalovala jeho tváře, jeho hruď. Ne, byl to jen sen, hloupý sen, vůbec nic neznamená, co by taky? Něco tak... nepravděpodobného? Šíleného? Zvrhlého? Zmatek, jen zmatek naplňoval jeho mysl.
Několika dlouhými kroky přešel přes ložnici a bos seběhl do kuchyně. Snažil se rutinní činností zaměstnat hlavu, která ho neposlouchala. Z příborníku vytáhl velký hrnek, nabral vodu z vědra a hltavě se napil, aby zahnal nepříjemnou pachuť v ústech. Konečně se mu povedlo trochu se uklidnit.
Pomalu vyšel ven brouzdaje holýma nohama v orosené trávě. Zhluboka nadechl svěží vzduch a sledoval, jak mdlé světlo nad vrcholky stromů hlásá příchod nového dne.
Znovu upil z hrnku vodu a cítil, jak mu chladný vzduch klouže po mokrém obličeji. Jeho rozbouřené nitro se konečně začalo uklidňovat a nadvládu nad myšlenkami získával chladný rozum. Přísně si zakázal myslet na ten znepokojivý sen. Zakázal si přemýšlet nad těmi nezvanými pocity, které v něm vyvolal. Bylo to hloupé, nereálné, iracionální. Ušklíbl se nevesele a posadil se na lavičku u domu.
Možná by měl přeci jen dát šanci Aileen. Možná by ho vyléčila z podivných pocitů, které v něm vyvolával Gellert. Jeho vnitřní hlas mu ale našeptával, že by to bylo zbytečné. Nechtěl ji trápit. Nechtěl s ní žít. Necítil k ní nic, co by ho dokázalo udržet v její blízkosti, co by dokázalo otupit jeho nechuť. Nebyla by s ním šťastná, ani on s ní.
Pomalu se zvedl a vrátil se do domu. Vyběhl do své ložnice a otevřel dokořán okno, aby vyvětral vydýchaný vzduch. Posadil se na židli a zamyšleně se opřel bradou o složené ruce. Nesmí se nechat zmámit podivnými sny. Někde je jistě žena, která v něm dokáže probudit to, co Aileen nedokázala.
 
„Abe, prosím, dojdi pro vodu,“ houkl Albus na mladšího bratra, který se mihl ve dveřích kuchyně. Ten se o několik kroků vrátil, stiskl rty, mlčky popadl vědro a v kuchyni po něm zbyl jen rozvířený vzduch. Albus se za ním chvíli díval a pak si prsty promnul kořen nosu. Byl unavený. Velmi unavený. Bolest mu vystřelovala z krku do ramenou, jak usnul s hlavou položenou na stole. Pod očima měl hluboké stíny a náladu pod bodem mrazu. Nejvíce toužil po tom svalit se do postele a celý den prospat. To si ale nemohl dovolit.
Zhluboka povzdechl a zamíchal v hrnci polévku. Vaření už mu relativně šlo. S uspokojením musel uznat, že dokázal i upéct maso, připravit jednoduchý nákyp, nebo kaši. Hospodyňka k pohledání, ušklíbl se a zkontroloval obsah trouby, ve které pekl pěkný kus vepřového. Maso zavonělo kuchyní, když jej v pekáči otočil, podlil a vrátil zpět.
Otřel ruce do zástěry a vyhlédl z okna ven. Ariana na terase vyšívala, skláněla hlavu a jemnými prsty přidávala na látku jeden pestrý květ za druhým. Drobná ramena jí halil vlněný šál po matce. Dnes bylo venku chladno. Podzim se hlásil prvními barevnými listy a rudými plody jeřabin na stromech. Léto uteklo tak rychle, že mu připadalo jako závan vlahého větru na tváři. Brzy budou moct očesat jablka v jejich malém sadu. Letos se jich urodilo opravdu hodně.
Z přemýšlení jej vyrušilo, jak Aberforth bouchl vědrem o zem, až trochu vody vyšplíchlo na podlahu. Albus syčivě vydechl.
„Mohl bys být opatrnější?“ procedil mezi sevřenými zuby.
Aberforth se nadechl a chtěl něco odseknout, nakonec si to ale rozmyslel a demonstrativně za sebou bouchl dveřmi, až se skleněné tabulky zatřásly. Albus jen sklonil hlavu mezi ramena a přál si zbavit se bodavé bolestí za krkem i úporného hučení v hlavě. Jako naschvál neměli doma žádný lektvar proti bolesti. Rukama si promnul ztuhlé svaly a pomalu se sehnul, aby zvedl vědro s vodou. Jeho záda zaprotestovala nepříjemným škubáním, ale zatnul zuby a odnesl ho na místo. Na stůl připravil nádobí a konečně sundal umaštěnou zástěru. Ještě se napil čerstvé vody, než vyšel ven, aby zavolal sourozence k obědu.
 
„Aberforthe, měl by sis začít balit, za pár dní odjíždíš,“ promluvil tiše Albus, když dojedl oběd. Složil svůj příbor na talíř a teď už jen nepřítomně okusoval poslední kousek chlebové kůrky.
Aberfoth, který zrovna nesl k ústům kousek masa napíchnutého na vidličce, ztuhl. Prudce spustil ruku, až příbor třískl o talíř a změřil si bratra pohledem.
„Já nikam nepojedu, zůstanu doma!“ odpověděl s tichou hrozbou v hlase.
„Nebudu se s tebou dohadovat, pojedeš. Potřebuješ to,“ s hraným klidem ho sledoval bratr a zvedl se, aby odnesl svůj talíř.
„Jak ty můžeš vědět, co potřebuju? Zkoušky NKÚ mám, nechci sbírat tituly jako ty!“ odsekl vzpurně Aberforth.
Albus stiskl zuby. Neměl s tím začínat, ne dnes. Ale nemínil Aberforthovi povolit. Odhodil talíř na desku příborníku, až v půlce pukl a příbor se rozsypal okolo. Nevšímal si toho a pomalu se otočil. Zabodl do bratra tvrdý pohled.
„Aberfothe, myslím, že už jsme se o tom nadiskutovali dost!“
Mladší chlapec vstal a pevně mu odolával. „Ne! Nepojedu, nenechám ji tu s tebou samotnou!“
Albus se zhluboka nadechl a bolestně zavřel oči. V hrudi se mu rozpínal nezvladatelný vztek. Očekával, že každou chvíli vybuchne jako kotlík s pokaženým lektvarem.
„Ariano, prosím, mohla bys nás nechat o samotě?“ požádal ještě s hraným klidem sestru, která jen mlčky kývla a s hlavou sklopenou mezi ramena tiše odešla. Měl ještě tolik soudnosti, aby ji poslal pryč, nechtěl se hádat před ní a to, že se pohádají, věděl teď jistě.
Aberforth si jen odfrkl a jeho tvář zkřivil posměšný úšklebek. Založil ruce na prsou a sledoval bratra přimhouřenýma očima.
„To nemyslíš vážně, že ne?“ procedil mezi sevřenými zuby Albus a znovu zabodl pohled do Aberforthových modrých očí.
„Myslím, bratříčku, kašleš na ni, nezajímá tě. Je ti úplně ukradená. Věčně někde trajdáš a je ti jedno, co se s ní děje!“ Aberforth se už neudržel a poslední slova křičel přes masivní kuchyňský stůl.
Albus zalapal po dechu a měl co dělat, aby po chlapci neskočil. „Tak dost! To nemůžeš myslet vážně! Jak můžeš vůbec něco takovýho vypustit z úst?!“ zapřel se rukama o desku stolu a každé slovo zlobně odsekával.
„Myslím to vážně! Co mi uděláš?! Zase mi nafackuješ?!“ posměšně na něj prskl Aberforth. Sledoval, jak se Albus narovnal, a nastražený jako šelma ho sledoval přes vlasy, které mu spadaly do obličeje. Zachvěl se, šel z něj strach. Vytušil, že to přehnal. Instinktivně sáhl po hůlce. Když mu ale vzápětí vyletěla z ruky a skončila v bratrově nastavené dlani, zalitoval. Nebyl schopen pohybu, jen sledoval, jak obešel stůl a stále se na něj výhružně díval. Snažil se nedat najevo strach a vzpurně se ušklíbl. Kolena se mu ale chvěla. Věděl dobře, jak schopný kouzelník před ním stojí.
Albus se blížil krok za krokem k Aberforthovi. S uspokojením si všiml strachu, který se mu mihl v očích. Stále se ještě snažil ovládat svůj vztek, krotit agresivní sílu, která se jej snažila ovládnout. Odložil bratrovu hůlku na stůl a nespouštěl z něj pohled. Když ale zahlédl Aberforthův úšklebek, vybuchla v jeho hlavě ničivá exploze. Popadl bratra za košili na prsou a hrubě ho přimáčkl na zeď, až se chlapec zajíkl. Hůlku mu přimáčkl k tváři a zasyčel mu do obličeje, ve kterém se už strach zračil zcela jasně. „Odjedeš do Bradavic, i kdybych tě měl proklít!“
Aberforth polkl a díval se rozšířenýma očima bratrovi do obličeje, do očí, ve kterých plál nepřirozený oheň. Strach ho naplno ovládl. Zadržel dech a sklopil pohled. Už to nedokázal unést. Snažil se ze všech sil zadržet slzy.
Albus ho ještě chvíli sledoval. Pak uvolnil sevření, bez jediného slova sebral ze stolu jeho hůlku a s prásknutím dveří odešel.
Aberforth se sesunul po zdi a už nedokázal udržet slzy. Bylo mu to líto. Chtěl ale jen to nejlepší pro Arianu. Kdyby byl doma, mohl by se Albus dál věnovat svým zájmům, on by tu byl rád. Na škole mu nezáleželo. Proč musí, krucinál, mít vždycky jiný názor? Sevřenou pěstí praštil do zdi a tvář se mu zkřivila bolestí. Pevně zavřel oči a snažil se ovládnout, když na rameni ucítil lehký stisk. Trhl hlavou a pohlédl do tváře Arianě, která na něj upírala velké modré oči. Odvrátil pohled a opřel si hlavu o zeď. Jemně ho pohladila po tváři.
„Miluje tě, Abe,“ zašeptala vážně. Znovu na ni stočil uslzené oči.
„Nevím, Ariano, nevěřím tomu,“ zašeptal a bolestně semkl víčka.
„Sám víš, že je to tak. Chce pro tebe to nejlepší,“ nepřestávala ho sestra upřeně sledovat.
„A proč se mě teda nezeptá, co bych chtěl já? Proč musí trvat na svých názorech?“ potáhl nosem Aberforth a znovu jí pohlédl do tváře.
„Protože jste oba stejně paličatí, oba stejně tvrdě trváte na svých představách, oba tak neradi ustupujete ze svých plánů a domněnek. Abe, jste bratři, milujete se a nastavujete si vzájemně zrcadlo. Na tom druhém vidíte své vlastní chyby.“
„Chtěl jsem tu být s tebou, nechci jet do školy,“ neudržel vzlyk a náhle vypadal jako malý vyděšený chlapec.
Ariana se usmála: „Abe, co se má stát, se stane, ať budeš doma nebo ve škole.“
Při jejích slovech ho zamrazilo v zádech. Nechal se obejmout jejíma křehkýma rukama a schoval hlavu do vlněného šálu, který jí zakrýval ramena. Lehce ho hladila po vlasech.
„Bude se mi stýskat, sestřičko.“
„Mě také Abe,“ zašeptala a opřela tvář o jeho hlavu. Z velkých modrých očí jí vyklouzly dvě velké slzy.
 
Albus prudce zavřel dveře své ložnice. Neudržel se a kopl do nohy postele, vzápětí ale usykl bolestí a sevřel v prstech odřený palec. Popadl lahvičku s inkoustem a mrštil jí o zeď, kde se roztříštila a modrý inkoust vytvořil na bílé zdi velkou kaňku. Několik kapek dopadlo na jeho vztekem zkřivený obličej a košili. Nevšímal si toho a rukama se opřel o stůl.
Proč? U Merlina, proč? Proč se Aberforth musí stále dohadovat? Proč ho musí stále přivádět k šílenství svou vzpurností a tvrdohlavostí? Záleží mu na něm a chce pro něj to nejlepší - vybavit ho do života. Přál si, aby jednou uspěl, aby se o sebe dokázal postarat.
Promnul si rukou obličej a cítil, jak ho ničivý vztek pomalu opouští. Zůstávala jen lítost. Hluboká lítost. Takhle to nechtěl. V očích ho pálily slzy, proto pevně semkl víčka a snažil se je zadržet.
Opatrně si sedl a opřel obličej do dlaní. Byl si jistý, že se o Arianu dokáže postarat, i když to bude znamenat, že bude mít mnohem méně času pro sebe. Nebude moct volně opustit dům jako do teď a trávit dlouhé hodiny s Gellertem nad šachovnicí, nebo kdekoliv jinde. Při té myšlence ho bolestivě bodlo. Zahnal ale sebelítost a nahradil ji odhodláním. Pomalu uložil Aberforthovu hůlku do zásuvky stolu. Byl rozhodnutý mu ji vrátit až na nádraží, než nastoupí do vlaku. Mávnutím své hůlky uklidil rozlitý inkoust. Tupě zíral na bílou stěnu a cítil se neuvěřitelně vyčerpaný. Jako kdyby z něj někdo vysál všechny pocity, všechny radosti a zanechal jen lítost a smutek.
Z letargie ho vyrušilo zaklepání na okno. Pomalu vstal a otevřel. Do pokoje vlétl Bathildin velký výr a pohodlně se usadil na stole, v zobáku měl složený kousek pergamenu.
Albus jej opatrně vyprostil ptáku ze sevření a musel rychle uhnout, aby ho neštípl. Znal ho, byl příšerně náladový. Rozbalil pergamen a očima přelétl krátký vzkaz:
 
Albusi,
doprovodíte mě dnes na vyjížďku? Můžeme se sejít o třetí hodině odpolední u mě, pokud se Vám to ovšem bude hodit.
 
Gellert“
 
Když dočetl zamyšleně stáhl obličej. Nakonec, proč ne, čerstvý vzduch by mu mohl udělat dobře. Náhle zatoužil uniknout z těžkého dusna, které v jeho domově zavládlo. Jen zadoufal, že bude Bathilda mít lektvar proti bolesti. Otočil lístek a na druhou stranu vzkazu připsal pár slov: „Rád, čekejte mě. Albus.“ Vrátil jej sově, a když za ní zavřel okno, začal se pomalu převlékat.
 
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuji

(Máta, 11. 12. 2012 18:02)

Sophie, Bezinko moc děkuji za ohlasy, jsem moc ráda, že se kapitolka líbila.
Bezinko ani mi neříkej, letos Vánoce nějak nezvládám, snažím se aspoň uklidit, ale i tak, letos to prostě nepobírám. Jsem poslední dobou nějak mimo a kalendář je něco co mi uniká. Konečně mi ale jde aspoň trochu psát, s tím jsem se poslední dobou dost prala.

Bezinko, můžu tě ujistit, že Gellert není hlupák a svým způsobem je citlivý, takže se máš na co těšit. Jinak bych pomalu neměla o čem psát. Jsem i 21 kapitoly a stále ještě nejsem ve finále.
Hoši to spolu nemají lehké a ani mít nebudou, bohužel k jejich vlastní škodě. vystihla jsi to perfektně, sama bych to neshrnula lépe.

Ještě jednou děkuji, vaše komentáře jsou pro mě potřebnou motivací, kterou poslední dobou potřebuji více než kdy jindy, abych povídku vůbec dokázala dokončit.
Těším se v neděli :-)

Moc příjemné ráno :-)

(Bezinka, 11. 12. 2012 8:38)

Tak, jsem zpět. Po pečícím, uklízecím a hlavně pracovním maratónu, mám konečně dostatek času pro sebe a věci, které mám ráda :-).... A pak, že jsou Vánoce svátky klidu a míru, v práci jsem měla sto chutí hodit odjištěný granát! Ale to sem nepatří :D.

Máto, ten sen byl dokonalý a tak uvěřitelný, rozvířil mi v břiše hejno vážek. Zrovna tak jako Albus jsem i já za krkem cítila horký dech a cizí dlaně na svých bedrech... Gellert se Albusovi dostává pěkně pod kůži a způsobuje mu tím nemalé nesnáze. Jsem zvědavá, jak se s tím popasuje, k čemu všemu se odhodlá, nebo zda svoji touhu potlačí dřív, než Gellert něco pozná a využije toho.
Aberforth je něšťastný, Albus je nešťastný... oba se milují, ale cestu k sobě nedokáží najít. Opravdu smutná záležitost. Albuse chápu, strašně moc, on to nemá lehké, stal se z něho živitel a ochránce rodiny. Je příliš mladý na takové břemeno. A jeho bratr... Aberforth je především úplně jiný, byl by skutečně šťastný doma, po boku Ariany, nemá takové ambice jako Albus. Ariana je jeho spřízněná duše a on je na rozdíl od staršího bratra připravený a víc než ochotný být po jejím boku. Tím samozřejmě nechci říct, že by sestru Albus miloval méně, to ne, jen měl jiné plány a představy o svém životě a osud jej od všeho odřízl.
Máto, krásná kapitola, umíš skvěle popsat pocity všech zúčastněných a příběh je tak uvěřitelný, jako by jej psala sama Rowlingová. Děkuji za pěkné ráno :-).

První komentář :D

(Sophie , 9. 12. 2012 9:50)

Tak počtení bylo zajímavé. Hlavně se mi líbil Albusův sen. Nu nemůžu si pomoc. Líbil se mi. :) Jinak, se mi taky moc líbilo jak Ariana uklidňovala Aberfortha to bylo svým způsobem hrozně dospělé od někoho kdo skoro neví o světě, ale hlavně to bylo krásné. Ano to je to slovo...
Těším se na další kapitolku a na vyjížďku na koni samozřejmě taky :)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA