Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prolog

30. 9. 2012
Loreena McKennitt - Marrakesh Night Market
 
Prosinec 1901
 
Na malém venkovském hřbitově bylo tíživé ticho. Sněhové vločky se pomalu snášely z těžkých ocelově šedých mraků a lehkými mrazivými prsty hladily po promrzlých lících několik lidí, kteří mlčky stáli kolem odkryté hrobky. Přímo před zejícím chřtánem černé temnoty smrti stáli dva mladíci v dlouhých teplých pláštích. Mladší z nich, spíš ještě chlapec, nezakrytě plakal, nedokázal zadržet slzy, nedokázal umlčet vzlyky. Jeho starší bratr ale jen nepřítomně zíral na temnou hrobku a nevnímal, co se kolem něj děje. Žádná jeho myšlenka nevzešla na povrch, nikdo nedokázal vyčíst v modrých očích, co vlastně cítí. Byly prázdné a bezvýrazné, stejně jako jeho obličej. Stáli tu společně s několika blízkými a vyprovázeli na poslední cestě svou sestru. Rozloučili se s ní v tichosti, bez řečníka, bez honosné nádhery, každý utopený ve svých myšlenkách.
Aberforth se hlasitě vysmrkal a uslzené oči stočil na svého bratra. Poprvé od její smrti se mu podíval do tváře a to, co uviděl ho popudilo. Jeho nepřítomná bezvýraznost ho udivila. Byla to jeho vina, a on neprolil jedinou slzu? Nedal jakkoliv najevo lítost, stud, bolest? Stiskl pěsti a zkřivil obličej v nenávistném úšklebku.
„Tak co, jsi spokojený, bratříčku? Máš konečně pokoj!“ zavrčel směrem k tomu prázdnému obličeji.
Albus sebou trhl a pohlédl bratru do tváře. Nevěděl, co by mu měl říct, sám se nedokázal vyznat ve svých pocitech, v tom zmatku, který ho naplňoval.
„Máš konečně volné ruce, můžeš vypadnout do světa, jak sis přál!“ vpálil mu Aberforth tak hlasitě, že to slyšeli i všichni přítomní.
„Abe, prosím, uklidni se,“ konejšivě ho pohladila po rameni asi čtyřicetiletá drobná žena.
„Nechte mě Batildo! Je to jeho vina!“ setřásl hrubě její ruku a vzdorně se díval bratrovi do očí. Ten měl stále stejně bezvýrazný obličej, stále stejně nepřítomně sledoval Aberforthův vztek.
„Slyšíš mě?! Copak je ti to úplně jedno?! Copak ti byla úplně ukradená?!“ nevydržel už jeho klid a začal na něj křičet, strčil ho prudce do ramene, až o krok ustoupil. Někdo ho pevně uchopil zezadu za ruce a snažil se ho odtáhnout pryč. Usilovně se bránil a nakonec se mu povedlo vysmeknout. Vrhl se na staršího bratra zaslepený zuřivostí a žalem a oběma rukama ho popadl za plášť na hrudi.
Albus se nebránil. Nechal sebou smýknout až ke zdi malého kostelíka, na kterou ho Aberforth hrubě přimáčkl. Díval se do bratrových očí plných hněvu a smutku. Miloval ho, toho hrubého, vzpurného a o tolik lepšího kluka, který mu zblízka křičel do obličeje. Dýchal by za něj, ale dokázal si to uvědomit až teď.
„Ty zaslepenej namyšlenej idiote! Nezáleží ti na ničem, jen na sobě, na ničem jiným! Parchante, že se nestydíš!“ Aberforth řval jako smyslů zbavený a dříve než mohl kdokoliv zareagovat, rozpřáhl se pravačkou a pevně semknutou pěstí praštil bratra do obličeje a zlomil mu nos.
„Aberforthe, co to děláš?!“ vykřikla zděšeně Batilda a snažila se společně s dalším mužem chlapce odtáhnout. Nakonec ho společnými silami odtrhli od Albuse, kterému z rozbitého nosu prýštila krev a odkapávala na černý plášť. Odtáhli ho pryč ze hřbitova, kde ho museli omráčit, aby nikomu neublížil.
Albus sledoval marný boj svého bratra. Rukama si zakryl tvář a šok a bolest konečně uvolnily stavidla, která zadržovala všechny ty děsivé pocity. Hlavně vinu, obrovskou vinu. Aberforth měl pravdu, je to jeho vina! On zavinil Arianinu smrt, jeho šílenství, zaslepenost, touha po moci. Sesunul se zády po drolivé omítce kostelíka a padl na kolena. Mezi prsty mu odkapávala krev a barvila bílý sníh před ním do ruda. Spustil ruce a zaryl dlouhé prsty do bílé ledové hmoty. Nedokázal potlačit vzlyk a slzy, které si konečně našly cestu na umazané tváře. Obrátil oči k ocelovému nebi a tiše zaštkal.
„Odpusť, Ariano!“ zašeptal do tíživého ticha a zatnul zuby. Zavřel oči a před sebou viděl její tvář. Jemně se usmívala a on si přesně pamatoval tu chvíli, kdy spolu stáli na zahradě a ona si hrála se spadaným listím. Zahleděla se na něj tenkrát svýma vědoucíma očima, pohladila ho po tváři a tiše zašeptala: „Ty nejsi šťastný, Ale.“
Tenkrát nebyl, ale nedokázal se jí přiznat. Nebyl a ona to věděla. Vycítila jeho touhu po dobrodružství, po světě. Tehdy pro něj byla koulí na noze, která ho poutala k této malé vesničce. Byl hlupák. Nedokázal být spokojený s tím, co měl, a díky tomu přišel o to nejdražší a nejdůležitější, co mu zbylo. Pochopil to ale až pozdě. Jeho vinou zemřela a to mu už nikdo neodpáře. Aberforth měl pravdu. Byl namyšlený, zaslepený, hloupý. Přál si pro ni lepší svět, ale nedal jí to, co nejvíc potřebovala, nedokázal ji ochránit, nedokázal v sobě přemoci svou sobeckou zaslepenost. S krutou cílevědomostí vykopal její hrob a možná, že ji i sám zabil. Ona mu mohla dát křídla, kdyby ji víc poslouchal, kdyby dokázal pochopit, co mu říká. On je ale zlámal, byl konec.
Ucítil jemný stisk na rameni.
„Aileen, nech mě být,“ zachraptěl, když poznal dívku, která se nad ním skláněla.
„Ukaž, dám tě do pořádku, bude to dobré,“ konejšivě ho pohladila po tváři. Nešetrně odstrčil její ruku a vydrápal se na nohy.
„Nikdy už to nebude dobré! Nech mě být!“ vykřikl a ustoupil o krok. Zarazila se.
„Albusi, prosím...“ zašeptala a vztáhla k němu ruku.
„Dej mi už pokoj! Vypadni!“ hněvivě ji provrtával očima, nechtěl, aby viděla jeho ponížení, nezáleželo mu na ní. Zamrkala očima a na tváře se jí vykutálely slzy. Nechápavě zavrtěla hlavou a sledovala ho, jak proti ní stojí nahrbený, zlomený s obličejem umazaným od krve. Měla ho ráda, ale to, jak se k ní poslední dobou choval, ji bolelo a dnes už to přehnal.
„Sbohem Albusi, žij blaze,“ zašeptala, sklonila hlavu mezi ramena a bez ohlédnutí odešla za hřbitovní zeď, kde se s prásknutím přemístila.
Uvědomil si, že ji viděl naposledy. Zranil ji, ale nedokázal cítit lítost, nemohla proniknout k jeho vinou a bolestí rozervanému srdci. Věděl, že Aileen tak bude líp, nebyla by s ním šťastná. Nedokázal by jí dát to, co potřebovala, nedokázal by to dát žádné ženě. Věděl to. Rukou si prohrábl vlasy umáčené od sněhu a nechal tichý povzdech splynout ze rtů.
Ariana byla jediná žena, kterou dokázal milovat.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Juchů, kapitolová povídka na tento pár!

(Memorin, 31. 12. 2012 23:51)

Rozečetla jsem tvou povídku na fanfiction, koukla se na Tvé ilustrace a tedy, klobouk dolů, kresby jsou velmi osobité. Jsem ráda, že jsi je nenakreslila dle příbližné představy mladých herců, ale jednoduše jen dle toho, jak si je ty sama představuješ. Jeden z důvodů, proč jsem nadšena, že jsem našla tento příběh. Věřím, že i charaktery budou předlohou Tvé představy o nich samotných. Sama mám myslím celkem ucelené představy o jejich osobnostech. O to víc se také těším, jakého předložíš Gellerta. Jak vykreslíš jejich intimní vztah, sama Rowla potrvdila, že spolu nějaký milostný čas strávili.

Beatrice vítej zpět

(Máta, 7. 10. 2012 17:08)

Vítej zpět v mém virtuálním mikrosvětě. Jsem moc ráda, že tě povídka zaujala a doufám, že se ti bude líbit i nadále. Psaní mě chytlo teprve nedávno, ale zato pořádně. Já jsem prostě taková, když už něco dělám, musím to dělat pořádně a na sto procent, jinak to ani nemá cenu.
Doufám, že se opět potkáme.

To vypadá velice zajímavě!

(Beatrice, 6. 10. 2012 21:03)

Zdravím tě, Máto, už dlouho jsem nezavítala na tvé stránky a byla jsem mile překvapena, že jsi do nabídky zařadila i povídky. Začala jsem tímto prologem (ani nevím, proč můj výběr padl zrovna na něj... snad mě zaujal název) a musím říct, že je rozhodně poutavý a ráda si počkám na pokračování. Jsem rovněž potterovec a ráda si přečtu dobře napsanou povídku z tohoto světa. A tvůj styl se mi zatím líbí. Až budu mít víc času, pustím se do té první kapitolovky. Před tím, ale zhltnu 'Muže, který nechtěl žít', neb je - podle mě - o jedné z nejzajímavějších postav v HP.
Takže se brzy zase ozvu.

Děkuji

(Máta, 2. 10. 2012 0:34)

Lenko děkuji moc, jsem ráda, že tě námět zaujal. Mladého Ala, jeho starosti i radosti si užiješ plnými doušky. :-)

skvělé...

(Lenka - Luna, 1. 10. 2012 20:35)

Tak to je super, že nepřestáváš psát. A navíc tak NEOTŘELÝ příběh. I když mě mrzí, že Pouto bude končit, na tohle se fakt moc moc těším. Mladý Brumbál, no to je něco. Deset bodů za nápad. Díky

Děkuji

(Máta, 1. 10. 2012 15:57)

Bezinko, jsem ráda, že mi zůstáváš věrná.
Tato povídka sice nebude tak dlouhá jako Pouto (zatím ji odhaduji tak na 15 kapitol včetně epilogu a jsem s psaním zhruba v polovině), ale těší mě, že ochutnávka zaujala.
Také se mi nepoštěstilo povídku na toto téma potkat a možná proto ji píšu. Nicméně musím říct, že není jednoduchá, hlavně reálie té doby (pohybujeme se kolem roku 1900 ve Viktoriánské Anglii) a filosofie, kterou tam je nutné zařadit, aby měla smysl. Ale co mě baví, stavět si charaktery postav a situace které vymýšlím, abych dosáhla dané dějové linie. Je to výzva a já výzvy potřebuji abych nezakrněla :-)
Těším se opět ve středu u Pouta

Ale co to vidím...

(Bezinka, 1. 10. 2012 15:26)

Tak slíbená ochutnávka je tu. A musím říct, že mě velmi zaujala. Rozjela jsi zajímavé téma, o mládí Albuse Brumbála a jeho bratra jsem snad ještě nic nečetla, takže sis mě již teď získala :-).
Jsem ráda, že Pouto nebude jediná delší povídka, ale že nás poctíš další svojí tvorbou. Budu se těšit na nový poutavý příběh.

Jsi rychlík

(Máta, 30. 9. 2012 23:27)

Mirko ty jsi rychlík, děkuji za komentář. Zatím neprozradím, nech se překvapit :-D I když myslím, že je to celkem jasné.
Mám ráda neotřelá témata, nebo neobvyklé zpracování obvyklých témat. Nebaví mě psát pořád o stejných postavách. I když mi nevadí o stejných postavách číst. Spíš tak doplňuji kánon, než že bych ho zásadně měnila. I když v tomto příběhu jsem nějaké, ne příliš zásadní, změny udělala.

Jůů...

(Mirka, 30. 9. 2012 23:10)

Tak to vypadá velice zajímavě. Vybrala sis neotřepané téma a já jsem vážně zvědavá jakým směrem se bude příběh ubírat.
Malý tip: Že by pár Albus a Gelert? Nazanačuješ něco o zakázané lásce, tudíž hádám, že půjde o vztah mezi muži? No nechám se překvapit. Každopádně jsi mě navnadila.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA