Jdi na obsah Jdi na menu
 


První bitva 1/2

10. 8. 2014

Zdravím své čtenáře a omlouvám se jednak za zpoždění a jendak za změnu ve zveřejňováné Snu s rytířem. Bohužel o prázdninách nemám tolik času, kolik jsem předpokládala. Kapitoly budou tedy prozatím příbývat nepravidelně. Kdy bude nová kapitola se dozvíte s předstihem na úvodní straně stránek.

Děkuji za pochopení a přeji příjemné čtení.

Vaše Máta



Zhluboka se nadechl, nutil plicím vzduch plný prachu. Prachu, který byl všude kolem něj. Dusivý nekonečný oblak. Lepil se mu na zpocený obličej, mísil se s krví stékající z mělkého škrábance na tváři. Již pomalu zasychala, tmavla na opálené kůži. Prach trýznil jeho plíce, přesto to nevnímal. Jen dýchal a v uších mu stále zněl zběsilý tep. Duněl a hřímal, šuměl v žilách, divoce, šíleně. I tak měl pocit, že se už nikdy nebude moct pohnout. Jen dýchal. To bylo jediné, co teď dokázal. Dýchat. Být. Žít. Jen žít... žít, přestože smrt byla všude kolem. Smrt a krev, stejně rudá jako ta na jeho tváři, stejně rychle zasychající do neskutečných map na palčivém slunci. Možná byl dech to jediné, čeho byl schopen. Dech a tep protkaný bolestným sténáním zraněných a umírajících kolem. Ticho křičící třeskem zbraní, bojem. Ticho, které nekonejšilo, ale řezalo jako ostré čepele, drásalo jeho mysl k zešílení. Mrtvé ticho... ticho po bitvě.
Nechápal, jak dokázal sevřít v ruce jílec meče, nechápal, jak dokázal ve zběsilém krvavém šílenství kolem přežít... nechápal, jak dokázal zabíjet. Nemohl chápat vůbec nic. Málem by si nevzpomněl ani na své jméno.
A teď jen stál. Netroufal si odhadovat, jak dlouho ho ještě jeho vlastní nohy udrží. Netušil, kdy bitva skončila, kdy zasadil poslední smrtící ránu, kdy ve všudypřítomném prachu osaměl. Netušil, kolik času uteklo. Kolik nekonečných nádechů naplnilo jeho plíce okolním palčivým vzduchem. Jen lačně lapal po dechu, opíral se o svůj meč, křečovitě svíral jeho hlavici. Ztupená špice zubatého ostří se zarývala mezi zdupaná stébla trávy kdesi u nohou, v prostoru, který byl daleko za branami jeho vnímání, v okolním zapovězeném světě.
Vše, co měl na sobě, ho neuvěřitelně tížilo. Zbroj i jeho vlastní unavené potlučené tělo bylo příliš těžké na to, aby s ním dokázal manipulovat. A ještě mnohem těžší než ocelové kroužky, bylo neviditelné závaží na jeho ramenou. Životy, které dnes během několika hodin vzal. Mnohem víc ho tížila cizí krev na jeho varkoči, na čepeli meče, o který se opíral, na jeho rukou. Tíha první vybojované bitvy tvrdě dopadla na jeho vědomí. Nesmlouvavě... mnohem bolestivěji než zbraň nepřítele.
Nezabiješ, kázal Bůh... A on zabil... nejednou. Netušil kolikrát. Rozdával smrt stejně jistě, jako čekala na něj a bylo jen boží vůlí, že stále ještě dýchá. Smrt nebo život, obojí se mísilo na bitevním poli v neskutečném propletenci. Zabij, abys mohl jít dál. Zabij, abys žil. Je to tak špatně? Nebo dobře? Kde hledat rozhřešení? Kde hledat útěchu?
Nakonec už jeho znavené nohy neudržely váhu těla, křičícího svědomí. S těžkým výdechem padl na kolena. Pevně zaťal zuby a čelo opřel o ruce složené na hlavici meče. Ze všech sil zadržoval slzy, které ho pálily v očích mnohem palčivěji, než pot a krev, prach, který dýchal. Chtělo se mu křičet, však z jeho úst syčivě vycházel jen jeho dech. Možná se chtěl modlit, jenže prastará latina zmizela kdesi v útrobách jeho mysli, kde byl schopen najít jen dvě slova: děkuji a odpusť.
A tak prosil o odpuštění, stejně jako děkoval. Děkoval za život přesto, že si nedokázal představit, jak dokáže dál žít. Pak už slzy neudržel. Ač sám nechtěl, opustily jeho oči, hledaly si cestičku na tváře. Smývaly z nich prach a krev. Ulevovaly zmatku v jeho mysli.
Jak blízko byl dnes smrti? Jak málo stačilo, aby se odtud nedostal živý? A kolika silným mužům zařídil, že už neodejdou? Kolika ženám zařídil vdovský šat? Kolika dětem ukradl otce? Kolika otcům zabil syny? Proč?
Netušil, jak dlouho klečel v prachu bitevního pole. Netušil, co se děje kolem něj, až do jeho unavené bolavé mysli pronikl hlas, který znal... Ten hlas volal jeho jméno: „Kryšpíne! Pane Kryšpíne, díky Bohu!“ Něčí ruka sevřela jeho rameno. Pevně zaťal zuby a vzhlédl. Jeho sluha Jakub se skláněl nad ním a zkoumavě si ho prohlížel, sám zaprášený, unavený z bitvy. Jedna ruka mu zlomená visela podél těla. Když se jejich pohledy střetly, mladík rychle uhnul očima.
„Jste zraněný, pane? Už jsem se bál, že vás nenajdu.“
Kryšpín jen těžce vydechl, zavrtěl hlavou, znovu ji sklonil. Styděl se za svou slabost, styděl se za slzy na svých tvářích. Sundal si jednu těžkou koženou rukavici a rychle je setřel.
Jakub se jen dobrotivě pousmál. „Můžete vstát?“
„Snad ano...“ zachraptěl Kryšpín. Netušil, že ještě dokáže mluvit. Jeho vlastní hlas ho překvapil.
„Tak pojďte,“ sevřel ho Jakub zdravou rukou pod paží a pomohl mu postavit se na nohy, podepřel ho. Vykročili k táboru a Kryšpín konečně dokázal ovládnout své tělo, alespoň částečně, jen mysl měl plnou obrazů, neodbytných, krutých, krvavých. Špice jeho kopí, která se smekla po cizím štítu, zlomené ratiště. Meč, jenž děsivě snadno pronikl těsně vedle kroužků do krku muže. Praskání vazu pod jeho zubatým ostřím. Kopí zaražené hluboko do hrudi jeho koně. Rozzuřené smrtonosné tváře, mrtvé oči. Krev a těla, která viděl všude okolo. Někdy zahlédl známé barvy varkočů, sotva rozpoznatelné, zaprášené, zrudlé krví. Osamělá rozťatá přilbice jim ležela v cestě. Polkl, a až když konečně opustili bitevní pole, když zahlédl stany tábora, dokázal tiše promluvit.
„Jakube... já...“ upřel na něj oči.
Jakub se pousmál, a ač se díval do tváře mladého silného muže, v hloubce jeho jasně modrých očí zahlédl vystrašené dítě. Dítě, kterým, ač nedávno pasován na rytíře, bezesporu stále ještě byl. Alespoň dnes za úsvitu. Věděl, že zítra... zítra tomu bude jinak. „Nemusíte mít obavy, pane, nikomu to neřeknu.“
Kryšpín škubl koutkem rtů: „Děkuju.“
„Zvyknete si... a brzy už bez toho nebudete moct být, budete se těšit na každou další bitvu.“
Kryšpín prudce vydechl. Na tuhle bitvu se taky těšil. Těšil se, až konečně bude moct stanout po boku rytířů těžké jízdy, v první linii jít a bojovat. Za svého krále, za svou zemi, za to, čemu věřil. Aby mohl dokázat, že si své ostruhy zaslouží. Jenže nikdy nemohl úplně domyslet, jaké to bude. Ač už prošel nejednou potyčkou, nejedním soubojem, ještě nikdy nemusel zabít. Nedokázal si představit šílenství, kterým bitva je. Vražedné šílenství, do kterého se propadl on sám. A probuzení... bylo možná ještě horší. Netušil, jak se z toho všeho dokáže vzpamatovat.
Nevnímal, jak se dostal ke svému stanu. Sám by tam nejspíš teď netrefil. „Já vám dnes nebudu moc platný,“ nevesele škubl koutkem rtů Jakub, když došli do jeho provizorního obydlí a pohledem střelil po své zraněné ruce, „když chvíli počkáte, někoho vám sem pošlu.“
Kryšpín jen potřásl hlavou. Byl rád, že je tady, ostatní mu bylo lhostejné. Počkal, dokud Jakub nezmizel venku, pak odhodil na zem meč, který stále ještě svíral v ruce. Sundal si přilbu, nechal si ji spadnout k nohám stejně jako těžké rukavice.
Zvedl své otlačené dlaně proti obličeji. Lehce se chvěly únavou, napětím, které mu stále ještě bušilo v hlavě v rytmu jeho vlastního tepu. Téměř čekal, že budou zrudlé krví. Krví, která se mu bude lepit mezi prsty, stékat k zemi. Krví, kterou dnes prolil. Prudce zatřásl hlavou, promnul si obličej. Zhluboka vydechl. Jak se zbavit neustále se opakujících obrazů? Jak uklidnit mysl? K čertu, jak nezešílet?!
Když někdo vešel, prudce trhl hlavou a vzhlédl. „Co tu chceš?!“ štěkl na ženu, která v rukou svírala velký otlučený cínový džbán. Pevně stiskl rty a ustoupil o krok.
Jen si ho prohlédla od hlavy po paty pozornýma tmavýma očima, než se pousmála. Z poutka na svém opasku vytáhla velký jednoduchý roh, naplnila ho vínem ředěným vodou a podala mu ho. „Nemáš žízeň, pane?“
„Já... tedy...“ zakoktal se Kryšpín. Polkl. Měl žízeň, hrdlo měl vyschlé jako nikdy, rozdrásané prachem. Jen vyzývavě zvedla obočí, sklonila hlavu na stranu. Znejistěl. Byl na dva kroky od ní, ve svém stanu... sám se ženou... vůbec poprvé. Znovu polkl. Prohlédl si ji ještě pozorněji než ona jeho. Věděl, kdo to je. Kampfrau, jedna z žen táhnoucích s vojskem. Příliš vyzývavých žen, které ho lákaly, vzrušovaly. Jedna z těch, kterým se vyhýbal. Na sobě měla jen zaprášené spodní šaty, zpod šátku na hlavě jí padaly do tváře tmavé vlasy. Nebyla to žádná křehotinka, přesto měla štíhlý pas, nejspíš i pevné pružné tělo a překvapivě velmi pohlednou tvář, ve které ale bylo zapsáno, že toho má hodně za sebou. Na opasku měla velkou taštici a v pouzdře dlouhou jednoduchou dýku. Mohlo jí být kolem pětadvaceti let, snad... její věk nedokázal odhadnout. Usmívala se úsměvem zkušené ženy, která ví.
Znovu mu nabídla roh. Ještě zaváhal, než ho nejistě přijal a hltavě se napil. Vyprázdnil ho tak rychle, jak dokázal, a vrátil jí ho. „Teď jdi a pošli mi sem nějakého muže, který mi pomůže ze zbroje,“ pevně sevřel rty, narovnal se do plné výše a povýšeně vystrčil bradu. Ze všech sil se snažil, aby jeho hlas zněl tvrdě, odmítavě, přesto se chvěl nejistotou. Odkašlal si, stiskl zuby a zamračil se na ženu, která se usmála a zavrtěla hlavou: „Jak chceš, ale muži teď mají jiné starosti, s nimi nepočítej. Si to sundej sám,“ mrkla na něj a chtěla odejít ze stanu.
Kryšpín jen naprázdno otevřel a zavřel ústa, nejistě si skousl ret: „Tak... tak počkej...“ Věděl, že sám se těžké zbroje zbaví jen tak nezbaví a... možná nechtěl být sám, ne teď. I když ho přítomnost té ženy znervózňovala a zároveň jitřila jeho smysly.
Usmála se, a než došla zpět k němu, stáhl si z hlavy kroužkovou kapuci. Dlouhé vlnité vlasy, uvolněné z koženého řemínku, kterým je měl svázané, mu spadly do obličeje. Polkl, když přišla až k němu. Jemně mu jeden pramen odhrnula prsty, než mu přes hlavu přetáhla náprsenku a odložila ji stranou. „Je to těžké...“ vydechl chraplavě, téměř nevnímal, co říká. Sledoval, jak zvedla hlavu. Vzhlédla, stále se usmívajíc: „Neměj obavy, jsem zvyklá.“
Když zkušenými prsty rozepnula široký opasek, roztáhl ruce, aby mu ho mohla sundat. Jen pevně stiskl zuby, bezděky se zachvěl, když se přiblížila těsně k němu, bradou se opřela o jeho hruď a přidržela opasek tak, aby mu nespadl, za jeho zády si ho předala z ruky do ruky. Téměř ho objala kolem pasu. Kryšpín zalapal po dechu a nedokázal zabránit svým očím, aby nesklouzly po jejím krku až do výstřihu šatů, kam, vzhledem ke své výšce, dobře viděl... A to, co viděl... a blízkost ženy... Polkl. Ještě žádná žena mu nebyla tak blízko, jen ta bez tváře z jeho horečnatých hříšných snů, které ho již několik dlouhých let pronásledovaly a pálily v tříslech. Dřív než si to stihl uvědomit, žena krátce vzhlédla, zachytila jeho pohled. Ihned uhnul očima, otočil hlavu do strany a i pod opálením a prachem zrůžověl. Nemohl vidět, jak se lehce pousmála, než odložila opasek. Odstrčila jeho ruce, když si sám chtěl sundat varkoč. „Nech to na mě, pane. Jsi unavený,“ promluvila tiše. Neměl vůli bránit se jí.
Obešla ho, aby mohla vzadu zvednout zaprášené plátno, přetáhnout mu ho přes hlavu a při tom se o něj opřela. Letmo se dotkla jeho tváře. I přes kroužkovou košili a prošívanici pod ní cítil, jak mu přejela rukou po zádech. Nebo si to jen představoval? Netušil, kde končí realita a začíná palčivá představa. Možná to byl jen další ze snů. Přišel, aby si hříšně pohrával s jeho myslí, teď přeplněné k prasknutí krvavými obrazy, šílející z toho, co prožil. Otravoval ji touhou přetlouct to vše něčím jiným. Pohrával si s jeho tělem, které proti jeho vůli zaléval chtivý žár, sálal z jeho podbřišku, otupoval veškeré svědomí. Když mu zatlačila do zad, prkenně se předklonil, paže spustil volně dolů, jako loutka v jejích rukou. Opřela se o něj bokem, aby mu mohla shrnout kroužkovou košili ze zad.
Zavřel oči. Těžké ocelové kroužky se zachrastěním sklouzly z jeho těla, dopadly na zem. Narovnal se a ona začala pomalu, jeden po druhém, rozvazovat řemínky na jeho prošívanici. Shlížel na ni, na její zaujatý výraz, když se předloktími pohodlně opřela o jeho hruď a prsty obratně uvolnila první smyčku. Pevně stiskl ruce v pěst, polkl. Aby zahnal neodbytné představy, zamrkal, pohled zabodl do těžkého stanového plátna. Svaly v obličeji mu ztuhly, jak pokračovala v rozvazování jednoho řemínku za druhým, až k pasu, aby mohla prošívanici sundat, odložit ji stranou. Ale než to udělala, přejela mu dlaněmi po klíčních kostech skrytých pod látkou jeho oděvu, po ramenou. Její dotek se Kryšpínovi propaloval do kůže, pálil jako pekelný oheň.
Poklekla na jedno koleno a rukama zabloudila pod jeho tuniku a halenu k boku, aby mohla uvolnit jednu z kroužkových nohavic. Dlouze vydechl, zaryl si nehty do dlaní. Bože... co se to dnes děje?! Co se to děje s ním?! Což hříchu nebylo dost?! Proč mě svádíš k dalšímu! Příliš lákavému, příliš potřebnému pro jeho bolavou duši, která zoufale volala po ukojení. Toužil sedřít o její tělo krev z rukou, jed smrti ze své kůže...zapomenout v její náruči, v jejím těle... Dotek jejích prstů na stehně, když přidržela kroužky, aby mu nespadly na nohu, její obličej příliš blízko jeho klínu, rameno, kterým se o něj opírala... Zachvěl se potlačovaným chtíčem, známou touhou ochutnat nepoznané, zapovězené. Myslel, že každou chvíli musí zešílet, nebo už možná šílí. Napůl zastřeným zrakem sledoval, jak se přesunula k jeho druhému boku, znovu mu odkryla výhled do svého výstřihu. Když chtěla uvolnit druhou nohavici, zalapal po dechu. Popadl její ruce, pevně je stiskl. Pokoušela ho, příliš ho pokoušela, mnohem víc než kterýkoliv z jeho snů, než jakákoliv jiná žena kdykoliv jindy. Vzhlédla a tázavě zvedla obočí. Trvalo mu několik prudkých nádechů, než dokázal chraplavě promluvit: „Nech mě být a odejdi! HNED!“

kryspin--prvni-bitva-.jpg

 

Další čásr bude připravena 13. 8. 2014

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA