Jdi na obsah Jdi na menu
 


Část druhá: ROZHLÉDNI SE

Catherin a Alexander Grier-Falconwishforhovi. Domluvené manželství... manželství pro zisk. Manželství, kde je více ledu, než čehokoliv jiného. Manželství, které narušil oheň.
Kdo se víc spálí? Catherin, nebo Alexander? Koho spálí na popel jeho vlastní bolest? Nenávist? Lhostejnost? Láska? Představy? Přetvářka?
V pokračování se setkáme s postavami, které byly v prvním díle jen lehce načrtnuté a nyní konečně dostávají jasné obrysy. Nahlédneme do života v Alexanderově domě, a nejen domě, nahlédneme do jeho minulosti, myšlenek. Nahlédneme do života Catherin, do jejího trápení.
A madam Grier-Falconwishforth? Matka obou bratrů? I ona v tomto domě žije. I ona není prázdná, ač možná tak na první pohled vypadá.

Myra... dívka která byla zneužita a doufala, že najde novou cestu. Dívka, která byla nucena předčasně dospět a mnohem dříve než by chtěla musí volit a hledat pomoc.
Kdo jí pomůže? Když Jonathan, muž Sokolí přání... přežil? Nebo ne?


Psychologické historické drama, které navazuje na předchozí část a je stejně jako ona zasazené do skutečných událostí konce 60. a začátku 70. let 19. století, nejen v USA ale i ve Velké Británii.

 

Jak rychlá je cesta na vlastní temné dno? Do vlastní temnoty mysli? Jak těžké je se od něj odrazit, když člověk nenachází naději, nenachází sílu? Jak se vymanit z toho co nás svazuje? A kdo zavinil naši bolest? Kdo je jejím původcem? Kdo je vinen?

 

Aktuální stav: v tuto chvíli pozastaveno, dokončeno 7 kapitol.
 
Ukázka:
 V salonu, ze kterého se vcházelo na rozlehlou terasu za domem, na chvíli zaváhala, tušila co ji čeká. Lisa jí oznámila, že manžel ji očekává venku. Stiskla rty, vstoupila do dokořán otevřených dvoukřídlých dveří a zhluboka se nadechla svěžího vzduchu. Bylo zataženo a přesto květiny v květináčích opojně voněly. Přivřela oči a pevněji sevřela ruce v háčkovaných rukavičkách, než vykročila k malému stolku. Alexander k ní seděl otočený zády, četl noviny a nedal nijak najevo, že by zaregistroval její přítomnost.

„Dobré ráno,“ pronesla tiše a když se jí nedostalo odpovědi, obešla stůl a přisedla si na připravené křesílko. Služebná jí nalila čaj do šálku a když ji chtěla dál obsloužit, Catherin ji zarazila gestem ruky: „Ne děkuji, obsloužím se. Můžete jít.“ Nestála o to, aby u jejího ponížení byl ještě kdokoliv jiný.

„Jak si přejete, madam,“ uklonila se žena a rychle odešla. Catherin ji sledovala, když zmizela uvnitř povzdechla, ochutila si čaj, sevřela šálek i s talířkem v dlaních a rozhlédla se po krajině. Nevnímala ale co vidí. Cítila jen nervozitu, tíživé ticho, které jí bušilo ve spáncích, křičelo k zešílení. Proboha ať už něco řekne! Pevněji stiskla rty a očima zabloudila k muži, který se skrýval za novinami, jako za neprostupnou zdí. Byla to ochrana, nebo překážka? Co se skrývá za nimi? Led? Pohrdání? Uhnula pohledem, pozorovala obzor a když konečně do ticha zazněl jeho odměřený hlas, málem se polila čajem.
„Dnes je příjemné počasí, že? Možná by bylo na vyjížďku vhodnější než včerejší parno, nemyslíte, madam?“
Prudce trhla hlavou. Alexander nesložil noviny, neviděla mu do tváře. Zhluboka vydechla. „Ano, pane, máte pravdu. Možná si dnes opět vyjedu.“
„Jistě, samozřejmě, pokud si to přejete.“
Catherin zalapala po dechu. Co má tohle znamenat? Alexander konečně zavřel noviny, dlouhými prsty je přeložil na půl, ale stále je svíral v rukou a přes jejich hranu pozorně sledoval Catherin chladnýma temnýma očima. Jeho pohled, ač čokoládově hnědý, byl jako ledové ostří. Bezděky se zachvěla.
„Ano, pane,“ odpověděla tiše. Snažila se tvářit nezúčastněně, ale její srdce, divoce tlukoucí v hrudi, chvějící se ruce, ve kterých svírala šálek, ji zrazovaly.
Konečně odložil noviny na stůl, napil se ze svého šálku, než lokty pohodlně opřel o opěrky křesla a prsty spojil do stříšky. „Pak by jste si ale měla najít jiný doprovod, než včera,“ pousmál se a nespouštěl z ní oči.
„Ano?“ nezmohla se na víc. Jeho pohled, povýšený úsměv, tón hlasu nevěstily nic dobrého. Jemně sevřela v prstech lžičku a zamíchala svůj chladnoucí čaj. Očima studovala jemný vzor na šatech.
„Želbohu, Jonathan bude dnes zaneprázdněn. Odjíždí.“
„Ach tak...“ vydechla, na kratičký okamžik zvedla oči, nevydržela se na něj ale dívat a zahleděla se k obzoru. Polkla, než znovu potichu promluvila: „Neměl odjet až za několik dní? Madam něco takového říkala včera u večeře.“
„Ne, bohužel, nemůže se zdržet, loď nečeká.“
„Loď?“ překvapeně zvedla hlavu Catherin. Ruka se lžičkou jí ztuhla v půlce pohybu.
Alexander přimhouřil oči, spustil dlaně na područky a pohodlně se opřel do křesla. „Ano, loď, má drahá. Dnes večer odjíždí do Ameriky, aby ve válce s divochy ukázal co umí. Lepší příležitost nemohl dostat.“
Lžička ji vypadla z prstů a s třeskem spadla do šálku, až jí čaj vyšplíchl na šaty. „Ale...“ velmi pomalu jí docházelo co vlastně řekl... Do války... s divochy... do Ameriky... proboha! Chvíli tiše nadechovala vzduch, než byla schopná slova. „Proč?“
Jeho povýšený úsměv na okamžik ztuhl, v očích zableskla zloba, než se zamračil. „Vy se ještě ptáte, má drahá?!“ Když neodpověděla, jen pevně zavřela oči, pokračoval a s každým dalším ledovým slovem podněcoval nenávist, vztek, který se jí rozmáhal v hrudi, zoufalství.
„Možná proto, že nechci aby potomstvo, které mi porodí má žena, mělo JEHO zelené oči! Pokud si myslíte, že vás nechám kydat špínu na sebe a své jméno jste na omylu, vy i bratr!“ poslední slova řekl s takovým opovržením, že se až zachvěla.
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA