Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sokolí přání - I.

6. 8. 2013
3. července 1868, sídlo rodu Grier-Falkonwishforth, hrabství Durham, Velká Británie
 
Nevysoký štíhlý mladík kráčel rázným krokem chodbou rozlehlého sídla. V ruce pevně svíral vojenský klobouk a ozvěna jeho kroků se rozléhala v prostoru. Došel k vysokým dveřím, které bez zaklepání otevřel a vstoupil do přepychově zařízené pracovny. Když je přibouchl, ani ne třicetiletý muž sedící za velkým psacím stolem vzhlédl a upřel na něj podmračený pohled. Prsty si přejel po úzkém tmavém kníru: „Nenaučili tě klepat a zdravit?!“
Nejsi můj nadřízený,“ odsekl mladík, bez vyzvání se usadil do křesla a svůj klobouk odhodil na malý stolek.
Jsem hlavou rodiny, proto bys mi měl projevovat jistou úctu,“ křivě se usmál muž a vstal.
Jsi můj bratr, ne generál,“ odpověděl bez mrknutí oka mladík a pozoroval ho. Chtělo se mu ušklíbnout, když si pořádně prohlédl, co má na sobě. Vždycky se vyžíval v tom, aby všem dával najevo okázalost a bohatství. Jemu samotnému vyhovovala strohost vojenské uniformy, ač zářivě červená nebyla zrovna jeho oblíbenou barvou, ale jako čerstvý důstojník britského jezdectva neměl na výběr. Prsty si pohrával s hlavicí šavle a se zájmem sledoval, jak bude jeho starší bratr reagovat. Všiml si, jak se mu zablesklo v očích, ale ve tváři se mu nepohnul jediný sval. Škoda.
Proč myslíš, že s tebou chci mluvit?“ zeptal se ho chladně.
Netuším,“ zvedl v nevinném tázavém gestu obočí a pousmál se, ač dobře věděl.
Netušíš?!“ ušklíbl se muž. „Co kdybych ti připomněl včerejší odpoledne? Jakpak sis užil krásný letní den?“
Chceš podrobné vyprávění o vyjížďce, nebo o kvalitě koní v našich stájích? Je totiž příšerná. Otec by se styděl.“
Ne, nechci slyšet, na čem jsi jel, ale s kým,“ zamračil se muž.
Myslíš moji milou společnici Catherin, přítelkyni z dětství?“ usmál se mladík.
Myslím Catherine Susane Grier-Falconwishforth, moji ženu, Jonathane!“
Jsi si jistý, že mluvíme o stejné osobě?“
Pochybuješ snad o mé inteligenci?!“
Ne, Alexandere, nikdy jsem nepochyboval,“ pronesl tak, že by mu to nevěřila ani slepice na dvoře nedalekého statku, a vyzývavě zvedl bradu.
Alexander se zhluboka nadechl a nevesele se usmál: „Dobře tedy. Když máš tak špatnou paměť, dovol, abych ti připomněl několik skutečností. Catherin je už přes půl roku má žena. To, že jsi ji včera vzal na vyjížďku bez doprovodu, podotýkám, je bezesporu drzost. Nicméně, to bych byl ještě schopen akceptovat, ale ne to, že jsi ji políbil!“
Jonathan přimhouřil zelené oči a stiskl rty: „Možná bych ti měl připomenout, bratříčku, že jsme se měli brát. Ale kvůli tomu, že tvá manželka zemřela, sis ty musel urychleně najít dostatečně vysoce postavenou náhradu. Stejně ti na ní nezáleží, tak co ti na tom vadí?“
Co? Co třeba, že usiluješ o to, pošpinit mou i její čest?!“
Ty máš ještě čest? Nějak jsem si nevšiml,“ ušklíbl se Jonathan.
Alexandr stiskl ruce v pěst a nuceně se usmál: „Nezdá se ti, že to trochu přeháníš?! Jsi doma sotva pár dní a naděláš tolik problémů, jako jsem nemusel řešit už dlouho!“
Ne, jen neskáču, jak pískáš! Ale nemusíš se obávat, dovolená mi zanedlouho skončí, pak se vrátím k armádě. Už tě tu nebudu obtěžovat. Můžeš si zase v klidu přepočítávat naše bohatství. Prozatím!“ křivě se usmál Jonathan a pohodlně se opřel do křesla.
Mám lepší nápad. Co bys říkal na malou studijní cestu?“ opětoval jeho ironický úsměv Alexander. Na tento okamžik se těšil už dlouho. Schválně si své oznámení načasoval na poslední chvíli.
Jonathan ztuhl. „Cestu?“ Zvedl tázavě obočí.
Ano, cestu. Víš, že Británie momentálně vyznává mírovou politiku izolace, a tobě by jen prospěla válečná zkušenost. Abys mohl využít svého vzdělání, zařídil jsem ti, řekněme…, příležitost.“ Jonathan se zhluboka nadechl a procedil skrz sevřené zuby: „O čem to mluvíš?!“
Zajisté jsi slyšel, že v Americe probíhá válka s domorodým obyvatelstvem odmítajícím se připojit k naší, bezesporu, vyspělejší kultuře.“
Samozřejmě. Co to má ale společného se mnou?“ zamračil se Jonathan.
Nechápeš? Nuže dovol, abych ti vše vysvětlil. Pamatuješ na tetičku, o které se nemluví?“ užíval si každé slovo a pozorně sledoval svého mladšího bratra. Těšila ho každá grimasa nesouhlasu a zmatku, kterou na něm viděl.
Jonathan stáhl obočí. Samozřejmě, sestra jejich babičky, tetička, o které se nemluví. Marie Caroline Grier, jejíž útěk od rodiny a emigrace do Ameriky se přetřásaly na každé rodinné sešlosti už téměř století, když nebylo o čem mluvit. Matka ji neustále předhazovala jeho sestrám jako příklad nestoudnosti a vzpurnosti. Stále ale nechápal, kam jeho bratr míří, proto jen tázavě zvedl obočí.
Alexander se povýšeně usmíval: „Nuže, shodou okolností vnuk naší milé příbuzné oslnil za občanské války Ameriku. Ve třiadvaceti letech se stal brigádním generálem, není to skvělá kariéra? Co všechno se nedozvíš z tisku. Od jisté doby s ním vedu poměrně čilou korespondenci. Momentálně je sice na…, řekněme, dovolené, ale brzy se má navrátit ke kavalerii. Náš milý bratranec George Armstrong Custer souhlasil s tím, že tě… vezme pod ochranná křídla a dá ti možnost se ledasčemu naučit,“ sklonil hlavu na stranu, s širokým úsměvem vytáhl z kapsy vesty zlaté hodinky a s cvaknutím je otevřel. „Za tři hodiny ti z Durhamu odjíždí vlak do Liverpoolu a tam tě očekávají na obchodní lodi Victoria, která vyplouvá dnes večer do Bostonu. Budeš se hlásit na velitelství americké armády. Tam ti sdělí, kam se odebereš dál. Zde jsou veškeré doklady a peníze, které budeš potřebovat. Generál Gordon ti přeje šťastnou cestu a vzkazuje, že uniformu včetně všech zbraní máš nechat zde. Cestovat smíš v civilu. V Americe stejně dostaneš jinou,“ s okázalou přezíravostí položil na kraj stolu dvě obálky.
Jonathan naprázdno otevřel ústa a zase je zavřel. Překvapeně zamrkal očima, aby se ujistil, že se mu to jen nezdá. Nakonec se zamračil a našel ztracenou řeč: „To nemůžeš!“
Ale můžu, Jonathane, můžu. Šťastnou cestu. Nechám zapřáhnout do vozu, abys nemusel jít do Durhamu pěšky. Nezapomeň se rozloučit s matkou a pozdravuj George, jsem mu velmi zavázán.“
Ale já do Ameriky jet nechci a taky nikam nepojedu!“
Jaká škoda. Já myslel, že budeš rád. Britské velitelství již vydalo potřebné rozkazy, opravdu si dovolíš neuposlechnout? Zajisté víš, co by to znamenalo,“ zářivě se usmál Alexander, když viděl, jak už se Jonathan neudržel a vyskočil na nohy, propaloval ho vzteklým pohledem. Jak prsty křečovitě stiskl rukověť své šavle, až mu zbělely klouby na ruce. Konečně pocítil kýžené zadostiučinění.
Ale, ale, přece by ses nezlobil? Dělám to jen pro tvé dobro. Měl by sis jít sbalit, vlak nečeká.“
Jonathan se nuceně uklidnil, pomalu sebral obálky a pevně stiskl rty. Zlobný pohled zabodl do bratrovy usmívající se tváře a křivě se usmál: „Výborně, tohle se ti tedy povedlo. Elegantní způsob jak se zbavit mladšího sourozence, jen co je pravda. Ovšem o moje dobro ti opravdu nikdy nešlo! Takové pohádky vyprávěj dětem před spaním, až nějaké budeš mít! Já ti to věřit nebudu! Co seš to za parchanta?!“ zasyčel na něj. Nečekal na jeho odpověď, otočil se na podpatku a rázně vyšel z pracovny.
Když za sebou práskl dveřmi, Alexander se za ním se spokojeným úsměvem díval přimhouřenýma očima. „To bys nepochopil“, pronesl potichu, než si sedl zpět ke stolu. Věděl, že odjede, nemá jinou volbu.
 
Jonathan se celou cestu do své ložnice úporně snažil nevybuchnout. Ale jakmile za ním zapadly dveře, neudržel se a vztekle nakopl nohu postele.
Krucinál! Co si o sobě sakra myslí?! Samozřejmě si domyslel, o co Alexanderovi jde. Zanedlouho měl jít do zálohy a převzít svůj třetinový podíl na majetku. Jenže s tím se jeho milý bratříček nechtěl smířit. Příliš si za těch šest let, co uplynulo od smrti otce, zvykl rozhodovat o všem sám, a najednou by se měl dělit? Ne, na to byl jeho starší bratr příliš namyšlený a hrabivý, než aby něco takového dopustil. Bylo mu jasné, že na to, aby ho dostal do Ameriky, musel vynaložit nemalé úsilí a finanční prostředky. Ale evidentně se mu to povedlo, ač by se to zdálo nemožné. S dostatkem prostředků a konexemi na vysokých místech jde očividně vše, i v armádě. Kdyby ho poslal do Malajsie, nebo jiné britské kolonie, byl by pro něj návrat příliš jednoduchý. Mohl by získat významnější postavení, ale v Americe bude všechno jinak. Kruci, parchant! A nedělal si iluze, že by Custera žádal o to, aby na něj dával pozor, spíš naopak.
Ani o Catherin Alexanderovi nešlo. Na svém záměru musel pracovat dost dlouho. To, co se stalo včera, už nemohlo nic ovlivnit, přesto toho využil. Pevně stiskl rty. Když se před rokem dozvěděl, že si ji jeho starší bratr chce vzít, měl sto chutí ho na místě zastřelit, ale nakonec se ovládl. Znal se s ní od dětství. Už tehdy si slíbili, že se vezmou, ač netušili, že už jim to jejich rodiče domluvili dopředu. Avšak Alexander si usmyslel něco jiného a své záměry dokázal vždy zrealizovat. Pro rodiče Catherin byl bezesporu lepší partie. Přesvědčil je, na to byl dostatečně cílevědomý, jak mu opět dokázal. Catherin si vzal, jeho se zbavil a shrábne všechno. Dokonalý plán a on sám s tím nemohl udělat vůbec nic! Nic, než se podvolit, nebo se jít podívat, jak vypadá vězení zevnitř, a to na takovu dobu, aby si to rychle rozmyslel. Stiskl zuby a prsty pevně sevřel pelest postele. Krucinál! Nikdy nechtěl do armády, nebyla to jeho volba, byl to zvyk. Jako mladší ze sourozenců to měl jasné – armáda, nebo církev. Armáda nabízela lepší možnosti. Jeho otec mu zařídil, že jakmile složí důstojnické zkoušky může jako poručík odejít do zálohy. Byl mír, Británie neválčila a Jonathan byl prominentní kadet. Proč by měla koruna platit další důstojníky, když je momentálně nepotřebovala? Jenže Alexander se s tím nemínil tak lehce smířit a našel způsob, jak obejít otcovu závěť. Sklonil hlavu a syčivě vydechl. Do obličeje mu spadly dlouhé hnědé vlasy, které se uvolnily z černé stuhy, jíž si je svazoval.
Nenáviděl ho! Už několik let mu jeho starší bratr neuvěřitelně lezl na nervy tím, jak si neustále dokazoval, že má navrch. Musel však přiznat, že on sám ho při každé příležitosti provokoval. Byl jeden z mála, u koho si to mohl dovolit a neskončit u zdi, proto toho využíval, kdykoliv měl možnost. Nikdy s bratrem neměli zrovna přátelský vztah, ale něco takového by od něj nečekal. Možná, že má Amerika přeci jen jisté výhody - hodně dlouho Alexandera neuvidí, pokud se tak ještě vůbec někdy stane. Ušklíbl se nevesele a rozhlédl se po své ložnici, jak přemáhal bezhlavý vztek. Škoda, že neměl po ruce rukavici, omlátil by mu ji o obličej. Věděl, že Alexander by souboj nevyhrál, neměl cvik. Už v pracovně měl sto chutí tasit a vyřídit to s ním jednou pro vždy. Jenže, dokázal by ho zabít? Vlastního bratra? Netušil. Nehledě k tomu, že by si nadělal jen další problémy a stejně by mu to v ničem nepomohlo. Promnul si obličej rukama a zhluboka vydechl. Odepnul pásek se šavlí, setřásl z ramen rudý kabátec uniformy a obojí hodil na ustlanou postel. Přešel k oknu a opřel čelo o chladné sklo. Co ho čeká v Americe? Proč jen vždycky musí dělat to, co chtějí ostatní, i když se mu to příčí? Když zoufale nechce? Nesnášel armádní dril, ale ve vlastním zájmu se ho naučil respektovat a beze zbytku dodržovat. A teď, když měl být volný, zařídí mu bratříček závazek jinde. Proč krucinál nikdy nemůže jednat podle svého vlastního rozhodnutí?!
 
Hnědovlasý mladík pomalu vyšel z rozlehlého domu a zhluboka nadechl vlhký vzduch. Pohledem přejel stromy halící se do zeleně a louky plné vysoké trávy, na které bylo vidět od hlavního vchodu. Ohlédl se přes rameno. S matkou se rozloučil před chvílí v salonu. Všiml si, že ač se snažila tvářit nezúčastněně, zadržovala slzy. Netušil, jestli ji ještě někdy uvidí. Všude bylo pusto, nikdo s ním nevyšel ven. Catherin nikde neviděl, předpokládal, že jí Alexander zakázal opustit její pokoje. Vytušil, že i ona dostala svůj díl výčitek. Ale věděl, že toho nelitovala, ani on ne, ač to bylo společensky nepřijatelné. Byla to jejich malá pomsta. Jenže ona s ním bude muset žít. Vlastně mu jí bylo líto, tohle si nezasloužila. Naposledy pohlédl na dům, který býval jeho domovem, než nastoupil do vozu. Kočí práskl bičem a on upřel oči na polstrovanou stěnu a stiskl zuby. Jak nesnášel bezmoc!
 
5. září 1868, obchodní loď Victoria, Atlantský oceán
 
Moře je… spousta vody. Nechápu, co na něm námořníky tolik přitahuje, ale to asi já, suchozemská krysa, nikdy nepochopím. Obzvlášť ne po prvním týdnu na lodi, který jsem strávil… poněkud indisponován. Tomu velmi nepříjemnému stavu se říká mořská nemoc. Bocman mi vykládal, že si jí musí projít každý, kdo kdy vstoupí na loď. Upřímně, byl bych raději, kdybych toho byl ušetřen, včetně bocmanova svěžího dechu.
Ale plujeme už přes dva měsíce a podle kapitánova odhadu, bychom měli dorazit do Bostonu během několika dní. Oceán je sice neklidný, ale vítr stálý, odpovídá na otázky cestujících ten muž. Ovšem nakolik jsou jeho informace použitelné, nemám ponětí. Celou dobu tvrdí totéž. Ale pravdou je, že nás zatím nepotkala žádná větší bouře. Pevně doufám, že ani nepotká a plavba bude klidná jako doposud. Netuším však, jestli lze nazývat klidnou plavbou probíjení se vlnami, které velmi často omývají palubu.
Nechci přemýšlet o tom, jak a proč jsem se sem dostal, ale kdykoliv si vybavím Alexandrovu tvář, popadá mě nezvladatelný vztek. Nakonec mě přeci jen připravil o všechno, hlavně o svobodu. Ne, netrpím sebelítostí. Na majetku mi nezáleží, snad jen, že jsem díky němu mohl v klidu žít bez armádního biče nad hřbetem. Tedy pokud by se Britové opět nenamočili do nějaké války, čemuž zatím nic nenasvědčovalo. Dokonce i vztahy s Francouzi jsou sice chladné, ale nic neukazovalo, že by neměly zůstat mírové.
Každopádně mu musím chtě nechtě vyslovit obdiv, jakým způsobem se dokázal vypořádat s armádní byrokracií. I když evidentně stačí zachrastit dostatečným množstvím peněz, a armáda vyšlapuje, jak potřebuje. Tak to si vlastně žádný obdiv nezaslouží. Chrastit penězi umí přeci každý! Tedy ten, kdo je má. Je to… ne, nechci být hrubý. Touhy seznámit jeho hrudník zblízka se svou šavlí jsem se zbavil. Netuším však, jak by tomu bylo, kdybych se s ním potkal. Ovšem to bych tu šavli nejdříve musel mít, že?
Ale přese všechno nemohu popřít fakt, že mě zajímá, jaké rozdíly jsou mezi britskou a americkou armádou. Jaký bude onen, všude vyzdvihovaný a opěvovaný, Nový svět. Nicméně to může být způsobeno také tím, že se nemohu dočkat, až se zase ocitnu na pevné zemi. Ale byl bych raději, kdyby má noha spočinula v rodné Británii než v Americe.
 
Jonathan povzdechl a vzhlédl od svého deníku. Ne, nebyl tu rád. Nebude rád ani v Americe, ale… kruci, musí se s tím nějak porvat! Nikdy nebyl zbabělec! A nic by Alexandera nepotěšilo víc, než kdyby se dozvěděl, že ho to trápí. Takovou radost mu přeci neudělá! Rázně zaklapl v kůži vázané nevelké desky, schoval je do vnitřní kapsy kabátce a k nim zastrčil tužku. Seděl na zádi lodi. Po nebi se honily četné mraky a foukal tu prudký vítr, který mu co chvíli vháněl vlasy do obličeje. Nemělo cenu je znovu a znovu svazovat. Byla to zbytečná práce. Ale raději trávil čas na palubě, než dole v kajutě, kterou sdílel ještě se dvěma cestujícími. Tady bylo neustálé houpání lodi snesitelnější. Chvíli pozoroval kormidelníka namáhavě udržujícího kurz, než se zvedl a přidržuje se zábradlí, přešel po palubě. Zhluboka nadechl vlhký vzduch a přimhouřil oči, protožemu ve tváři přistála sprška slané vody. Vzhlédl do plachtoví, které nadouval vítr. Pak došel ažna příď a zadíval se k obzoru.
Když se ze strážního koše ozvalo dlouho toužebně očekávané „Země na obzoru!“, druhý důstojník, který měl zrovna službu na palubě, přešel rychle na příď vedle Jonathana, roztáhl dlouhý dalekohled a pozorně studoval hranici moře a oblohy.
Pane? Jak dlouho ještě bude trvat, než doplujeme do Bostonu?“ zeptal se ho Jonathan ve chvíli, kdy rázně zaklapl dalekohled.
Podíval se na něj a na chvíli se zamyslel: „Předpokládám, že pokud se neotočí vítr, což je v této oblasti obvyklé, tak bychom zítra mohli večeřet v Novém světě. Ale jestli se tak stane, budeme muset křižovat, což by nám nejspíš zabralo další dva dny,“ usmál se.
Děkuji, pevně doufám, že se splní vaše první předpověď,“ oplatil jeho úsměv a důstojník pokýval hlavou. „Ano, to chápu, pane, ale věřte mi, pluli jsme už i déle. Omluvte mě, musím vydat rozkazy, a uvědomit kapitána,“ sklonil hlavu, a když Jonathan kývl, vzdálil se. Ještě sledoval, jak upravil kurz a zmizel v podpalubí. Opřel se o zábradlí a zadíval se přes příď k obzoru. Nuže, Ameriko, najdeme si k sobě cestu?
 
Poznámky:
Bocman – vedení lodní posádky. Udržoval pořádek a zajišťoval komunikaci mezi velením a posádkou.
Grafitové tužky se v Británii používaly od 16. stol.
 

jonathan-frederick-grier-falconwishforth.jpg

Jonathan Frederick Grier-Falconwishforth

alexander-eugene-emerson-grier-falconwishforth.jpg

Alexander Eugene Emerson Grier-Falconwishforth

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA