Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sokolí přání - II.

13. 8. 2013
19. září 1868, Kansas Town (dnešní Kansas City), Missoury, USA

Na malém nádraží se skřípěním a duněním zastavila velká lokomotiva, naplnila okolí oblakem páry a kouře. Z vagónů rychle vystupovali cestující, jako téměř poslední je následoval hnědovlasý mladík. Nespěchal jako ostatní. Pomalu došel k dřevěné budově a pozorně se rozhlédl. Pak se ušklíbl, položil svůj malý kufr na prkennou podlahu, přes něj přehodil plášť, který nesl přes ruku, a vyčkal, dokud výpravčí neodbavil vlak. Ač bylo teplo, nesundal elegantní jednoduchý kabátec, ani si nepovolil vázanku. Než podsaditý muž s tmavým mrožím knírem zmizel uvnitř, zastavil ho.
„Pane? Můžete mi, prosím, poradit? Odkud tu jezdí dostavník?“
Muž se podrbal ve vousech: „Jo, mladej pane, tady přímo před nádražím staví, kam máte namířeno?“
„Do Fort Riley,“ pousmál se mladík a muž se otočil k velké ceduli vyvěšené na nástupišti.
„No, tim směrem jede až za dva dny, takže máte namířeno k armádě?“ křivě se usmál výpravčí.
„I tak je to možné říci, děkuji. Můžete mi tedy ještě poradit, kde bych si tu mohl pronajmout pokoj?“
„Nevim, pro takový nóbl lidi, se tu asi nic moc nenajde.“
„Věřte mi nebo ne, ale jediné, co teď potřebuji, je postel, ve které nejsou švábi a nehoupe se.“
„Nad krámem má pár pokojů kupec Jingless. Pronajímá je.“
„Díky, pane, jsem vám zavázán. A můžete mi ještě prozradit, jak se k němu dostanu?“
„Nic složitýho na tom není, půjdete po hlavní a tam už to najdete. Všechno důležitý je tady na hlavní, obchod, saloon, holič, nádraží, pošta a kovář,“ ušklíbl se muž.
„Děkuji vám, hezký den,“ usmál se na něj mladík, než zvedl kufr a pomalu odcházel.
Muž ho ještě chvíli sledoval, než zavrtěl hlavou. Věděl, že do armády naverbují kde koho, ale takovou honoraci tu ještě nepotkal. Že by cizinec? Něco si nesrozumitelně zabručel pod vousy, podrbal se v řídkých vlasech a zmizel ve dveřích nádraží.
Jonathan pomalu kráčel prašnou ulicí. Některé domy tu byly jednoduché dřevěné, nebo, ještě častěji, z vepřovic. Povzdechl a prohrábl si vlasy. Potřeboval se někde umýt, čtyři dny ve vlaku na něm byly zatraceně znát. Byl v Americe něco přes týden a měl z té země velmi rozporuplné pocity. Byla plná kontrastů. Připadalo mu, že většina zdejších ani neumí anglicky. Často, když na ně promluvil, se tvářili zmateně. I štolbové, které zaměstnávali ve stájích, uměli angličtinu líp, než většina Američanů. Na jednu stranu všude okolo křičel pokrok. Vlaky tu jezdily mnohem rychleji než v Británii a pomalu v každém větším městečku byl telegraf, ale domy byly nevelké, ulice prašné, bez dlažby. Raději si nechtěl představovat, jak vypadají, když prší. Všechno sice bylo nové, ale chyběla tomu staletí tradic, která doma dýchala z každého kamene, z každé cesty, pečlivost, s jakou byl propracovaný každý detail. V Anglii domy obývaly generace předků, tady lidé žili v provizoriu, stěhovali se dál. Ze všeho tu čišela vykořeněnost, nestálost. Boston byl proti jeho rodnému Durhamu nezajímavý, ač se místní úporně snažili dávat najevo své bohatství.
Pohlížel na zdejší poměry bez iluzí možná i proto, že tu nebyl dobrovolně, z vlastní vůle. Chudoba se tu snoubila s bohatstvím úplně jinak než v Evropě stejně, jako se tu mísily národnosti. Mnoho lidí sem odjelo zbohatnout, ale povedlo se to jen některým, bez ohledu na titul a původ.
Pousmál se a pozorně si prohlížel okolí. Před ním jel jezdec na koni, na verandě jednoho z domů seděl stařík a pokuřoval z dýmky, jinak tu vládl ospalý poklid. Cestující, kteří vystoupili s ním, se už dávno ztratili z dohledu. Uhnul z cesty bryčce, která rychle projela kolem a zvířila velký oblak prachu.
Zastínil si oči proti slunci. Bylo teplo. Hodně teplo. Konečně nedaleko zahlédl dům s barvami provedenou cedulí Jingless & syn. Na zdejší poměry byl rozlehlý. Celé spodní patro zabíral obchod, jehož dvoukřídlé dveře byly otevřené dokořán. Pomalu vystoupal po několika schodech a rozhlédl se. Překvapeně zvedl obočí. Měli tu všechno, na co si běžný smrtelník vzpomněl. Od potravin, oblečení, zbraní a munice, sedel a postrojů přes nádoby a nádobí, velká kluba provazů, dokonce zahlédl i značně zaprášenou polici s několika knihami. Za pultem seděl shrbený stařík s dlouhými vousy a nepřítomně zíral do zdi. Jonathan pomalu došel až k němu a odkašlal si. Stařík se ani nepohnul.
„Pane?“ promluvil potichu. Nic se nestalo. „Pane?!“ zkusil to hlasitěji a mužík sebou konečně trhl, zamrkal očima a postavil se. „Čo to budé, mladíků?“ zahulákal a roztáhl ústa s posledními čtyřmi zbývajícími zuby.
Jonathan překvapeně ustoupil o půl kroku. Když se vzpamatoval, promluvil hlasitě: „Jste pan Jingless?“
„Cožé?“ stařík nechápavě vykulil vodnaté oči.
Jonathan zhluboka povzdechl, než zahulákal: „Jste pan Jingless?!“
„A proč to neřeknete rovnou, že chcete šéfa,“ vycenil dásně, otočil se k mladíkovi zády a aniž by udělal jediný krok zahulákal: „Šéféé,“ pak se s tázavě zvednutým obočím otočil zpátky a zahuhlal: „Ještě něčo?“
„Ne, děkuji,“ pousmál se Jonathan a zavrtěl hlavou.
„Přišel novej žvejkací tabák nedáte...“
„Co chceš Joe?!“ rychle vešel do krámu vysoký zarostlý muž ve středních letech. Rukávy košile neurčité barvy měl vykasané nad lokty, široký klobouk naražený do čela a podmračeně si měřil staříka.
„Já nič, šéfe, ale tenhle mladej pán si vás žádal,“ ušklíbl se a trhl hlavou k Jonathanovi. Muž si konečně všiml zákazníka. „Jdi dozadu dodělat dodávku, co včera objednal Petterson!“ když mužík s potutelným úsměvem zmizel, změřil si Jonathana podmračeným pohledem: „Tak co pro vás můžu udělat?“
„Doslechl jsem se, že pronajímáte pokoje, potřeboval bych ubytování na dva dny,“ pousmál se Jonathan.
Muž se zamračil: „Jo, mám volno, ale platit chci předem.“
„Samozřejmě, s tím počítám, kolik?“
„Čim platíte?“
„Tady se dá platit i něčím jiným, než penězi?“ zvedl tázavě obočí.
„Beru i zlato, ale kvalitní, žádnej prach,“ ušklíbl se muž.
„Zlato bohužel nemám, ale měl jsem libry,“ pousmál se Jonathan.
„Jiný naturálie nechci, jen zlato nebo peníze, jestli nemáte, můžete jít,“ zamračil se kupec.
Jonathan se pousmál a povzdechl: „Mám dolary, pokud vám to tak bude vyhovovat.“
„Tak to je jiná, hned vám to spočítám.“
„Je možné se tu někde najíst?“
Muž přimhouřil oči a zkoumavě si ho prohlížel. „Jestli připlatíte, moje hospodyně vám uvaří, ale žádný nóbl jídlo nevedeme.“
„Samozřejmě, s tím počítám,“ ujistil ho Jonathan. Počkal, až kupec vše spočítá, a pak mu zaplatil. Nechal se odvést ven a po schodech, které vedly po straně domu do horního patra, kde se z lodžie vstupovalo do několika pokojů. Jingless otevřel jedny ze dveří a pokynul mu dovnitř. Dvě jednoduché postele, stůl a na něm plechové umyvadlo, džbán na vodu a židle. To bylo veškeré vybavení malé místnosti, jejíž okno vedlo na druhou stranu do ulice. Jonathan kývl hlavou a vešel. „Děkuji vám, pane, jen ještě... kde najdu vodu?“
„Vzadu na dvoře, ale šetřete, je sucho a nikdy nevíme, jak dlouho ještě bude. Vody je nedostatek.“
„Díky,“ usmál se a odložil svůj kufr na postel.
„Kdybyste něco potřeboval, bude dole Joe. Večeře je před setměním,“ oznámil mu kupec, než se dotkl široké střechy klobouku a zmizel. Jonathan zavřel dveře a chvíli se potýkal s oknem, než se mu podařilo ho otevřít. V pokoji bylo zatuchlé dusno, ale ani otevřené okno tomu moc nepomohlo. Svlékl kabátec, uvolnil vázanku a rozepnul si několik knoflíků košile, která už nebyla sněhově bílá, jako když odjel z Durhamu, ale značně propocená a zaprášená. Vyhrnul si rukávy nad lokty a promnul si obličej rukama. Vedro tady bylo neskutečné. Doufal, že s přicházejícím podzimem se ochladí, armádní výcvik v takovém počasí musel být vražedný.


22. září 1868, půl dne cesty dostavníkem od Forth Riley, Kansas, USA

Pláně. Opravdu trefný název pro krajinu jako je tato. Všude, kam se podívám, rozprostírá se rovina, pokrytá vysokou travou, někde jsou ostrůvky nízkých křovin, někde lesíky, ale většina zdejší, lehce zvlněné, prérie je travnatá, prašná.
Je to zvláštní země. Člověk by měl sto chutí roztáhnout křídla a letět. Vznést se nad tu obrovskou plochu a doletět až na konec nekonečných travin, aby viděl, co je za nimi, jestli vůbec někde mají konec. Podívat se na ni z vrchu, jako pták. Láká k volnosti.
Ale moje volnost skončí za necelý půl den. Fort Riley už není daleko. Z Kansas Town je to den dostavníkem. Dnes konečně skončí má dlouhá cesta, a já nedokáži posoudit, zda jsem tomu rád. Ano, dlouhé horké dny ve vlaku, nekonečné dva měsíce na moři, ale přeci jen... Jsem z toho podivného pocitu zmatený, není mi příjemné, že má cesta končí. Nechce se mi znovu vstoupit do područí armády, ale úporně zaháním myšlenky na to, že bych ke svým povinnostem nenastoupil. Ale pláně jsou lákavé, když dýchám jejich vůni. Vůni volnosti, kterou jsem nikdy neměl, snad jen jako kluk, když jsem po durhamských loukách proháněl otcovy rychlé koně. Ale kulka pro dezertéra je pro mě dostatečnou hrozbou. Své povinnosti splním, ať budou jakékoliv. Je to otázkou cti, i když se všechno ve mě vzpírá...

Jonathan potřásl hlavou a pevně zavřel oči. Nadechl chladný ranní vzduch a opřel se zády o hrubou vepřovicovou stěnu za sebou. Za chvíli vyjde slunce a oni pojedou dál. Vůz dostavníku stál nedaleko a kolem se na chudé trávě popásalo na tucet statných polotěžkých koní. K přepřahací stanici patřily jen dva jednoduché domy, ohrada pro koně, studna a pár stromů okolo. Muž, který zde žil, byl vrásčitý, ošlehaný větrem a mlčenlivý. Zdrželi se tu přes noc a kočí brzy zapřáhnou čerstvé šestispřeží a poženou je dál přes pláně.
Včera odpoledne zahlédl z okna dostavníku indiánského jezdce. Seděl nehybně na koni na obzoru a sledoval cestu. Neviděl mu do tváře, na to byl moc daleko, ale stejně mu po zádech přeběhl mráz. Než zmizel z dohledu, měl z něj podivný pocit. Nevěděl, co si má o zdejších domorodcích myslet. Byli nepřizpůsobiví, bojovní, ale zatím se s žádným nesetkal z blízka. Většina lidí, které potkal, se o nich vyjadřovala posměšně, jako by to ani nebyli lidé. Nevěděl, jaký postoj k nim zaujmout. Překvapil ho jezdec, kterého zahlédl. I na tu dálku z něj vyzařovala hrdost a vznešenost hodná šlechtice. Pousmál se a zavrtěl hlavou, nejspíš je pošetilý.
Vzhlédl na světlající oblohu a jeho pozornost zaujal dravec, který mu neslyšně kroužil nad hlavou. Podle siluety usoudil, že to je sokol, i když se v dravcích až tak nevyznal. Ale sokola měl ve znaku jeho rod už dlouhá staletí. Rod nižší anglické šlechty Falconwish. Když se kolem Durhamu našlo uhlí a jeho předci se zapojili do obchodů, přidali si na konec jména koncovku -forth. Zbohatli a jediné, co jim chybělo, byl titul vysoké šlechty. A jak jej jednodušeji získat než svatbou? Šlechtický rod Grier byl zchudlý a obchodník Falconwishforth požádal o ruku jedné z dcer. Slovo dalo slovo, ale Marie si odmítla vzít podstatně staršího vdovce a utekla. Tetička, o které se nemluví. Jenže obchodník chtěl titul, Grierové peníze a k mání byla ještě jedna dcera, sice mladičká, ale byla. Jen její rodiče si vynutili, že jméno Grier zůstane ve spojení první. Ušklíbl se a zavrtěl hlavou. Proto má jméno, na kterém si každý zláme jazyk. Neměl sňatkovou politiku rád, ale v rodinách, jako byla jeho, se vždycky spekulovalo. Na jednu stranu tetičku vždy obdivoval, že se dokázala vzepřít. Nakonec emigrovala do Ameriky, rodina jí doma dělala ze života peklo. Nestačilo jim, že ji vydědili. A nakonec tady skončil i on sám.
Povzdechl a sledoval, jak pták opisuje pravidelné kruhy a snáší se níž. Překvapeně vydechl, když se s výkřikem snesl až nad zem a usadil se nedaleko do trávy. Mohl být na deset kroků od Jonathana a on viděl každý detail jeho černobílého vlnkování na hrudi, zahnutý ostrý zobák, černou hlavu, pozorné temné dravčí oči, které na něj upíral. Seděl nehybně, vznešeně a Jonatahan zatajil dech, aby ho snad nevyrušil. Nevěděl, jak dlouho to trvalo, snad několik hodin, věčnost, než pták otočil hlavou na stranu, odrazil se silnýma nohama a odletěl. Překvapeně zamrkal očima. Nechápal, co se právě stalo. Ale nebyl mu dán čas se nad tím hlouběji zamyslet, protože se otevřely dveře a z nich vyšel mlčenlivý správce stanice.
„Dobré ráno,“ pozdravil ho a pousmál se. Muž se jen dotkl krempy klobouku a vyšel k ohradě s koňmi. Měl pocit, že zdejší muži si své široké klobouky sundávají jen na spaní, ač pravděpodobně chápal proč. Zaklapl svůj deník a uložil ho i s tužkou. Pak z lavičky vedle sebe sebral jednoduché kožené pouzdro a vytáhl z něj lovecký nůž. Alexander nebude rád, až zjistí, že si ho odvezl. Je to rodinná památka, ale přeci nemůže čekat, že odjede úplně neozbrojen.
„Pěkná kudla, musela bejt dost drahá,“ pozoroval ho přimhouřenýma očima jeden z kočích, který mezitím vyšel ven a protáhl se.
„Děkuji. Byla dražší, než drahá. Je to dar. Od krále. Dědí se v naší rodině už tři století,“ pousmál se Jonathan, sevřel ostří v prstech a podal ho muži. Ten se ušklíbl a pozorně si ho prohlédl. Dlouhá štíhlá čepel s mramorováním ostrá jak břitva, krátká záštita, rukojeť ze světlé hladké kosti tak akorát do ruky. Jednoduchý, ale do detailů dokonale provedený. Jedinou ozdobou bylo na rukojeti vyřezané ozdobné F.
„Z čeho je ta čepel? Ještě sem takovou neviděl,“ stáhl obočí muž.
„Damascénská ocel. Wootz z Orientu. Je tvrdá, ale pružná, nezlomí se a skvěle drží ostří,“ usmál se Jonathan, vzal si nůž zpět a vrátil ho do pouzdra.
„Dejte si na něj majzla, aby vám ho někdo nešloh. Člověk nikdy neví, koho potká,“ zamračil se muž, vytáhl z kapsy balíček tabáku a papírky a začal si balit cigaretu.
„Nedělejte si starosti, pokud se ho někdo dotkne, pozná, jak tvrdá je ocel jeho čepele.“
On se ušklíbl, vzhlédl od tabáku ve svých prstech a přimhouřil oči: „Ste moc uhlazenej pán.“
„Zdání někdy klame. Myslíte, že bych ho vozil z Evropy, kdybych s ním neuměl zacházet?“ křivě se usmál Jonathan.
Muž jen zavrtěl hlavou, ale neřekl už nic. Jonathan ho chvíli pozoroval, než se tiše zeptal: „Kdy myslíte, že dorazíme k Fort Riley?“
Kočí si zapálil cigaretu, potáhl a zadíval se k obzoru, kde právě vycházelo slunce. „Snad kolem poledne, pokud se nic nestane, tady člověk nikdy neví. Ste voják?“
Jonathan stiskl rty a kývl. Muž se zasmál. „Taky sem chtěl k armádě, ale zlomil sem si nohu a vod tý doby pajdám. Dobře platěj.“
„Já jsem nechtěl, ale to je dlouhá historie. Za jak dlouho vyjedeme?“
„Jen zapřáhneme a naženeme cestující do vozu,“ ušklíbl se sledoval, jak Jonathan kývl a vstal. Pomalu došel nedaleko, chvíli si něco pozorně prohlížel v trávě a nakonec sebral dravčí pero, které uložil do malé knihy vázané v kůži. Divnej patron, tenhle kluk. Zavrtěl hlavou, típl nedopalek cigarety o podrážku boty, otřel si ruce o kalhoty a vstal, aby pomohl se zapřaháním.

Poznámky:
Velké pláně (Great Plains) také nazývané Velká prérie. Oblast v středozápadu USA, Kanady s malým přesahem do Mexika – široký pruh prérie rozprostírající se mezi řekou Mississippi na východě a Skalistými horami na západě.  
 
Jen pro ilustraci, takto mohl vypadat Jonathanův nůž. Tento překrásný kousek vznikl v české nožířské dílně Petr Dohnal a syn. http://www.dohnalknives.com/strana01cz.htm
 
462.jpg
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA