Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sokolí přání - III.

20. 8. 2013

22. září 1868, Forth Riley, Kansas, USA


Polední slunce téměř dostoupilo vrcholu, když nedaleko rozlehlé vojenské pevnosti Fort Riley zastavil dostavník. Strážný pozorně sledoval, jak z něj vystoupil tmavovlasý mladý muž, přijal svůj kufr a mávl na kočího, který jeho pozdrav opětoval, než práskl do koní. Mladík se ještě dlouho díval za vozem, dříve než se otočil, potom si zastínil oči proti slunci a zkoumavě se rozhlédl okolo. Pak vykročil k bráně.
Strážný na něj namířil zbraň a rázně ho vyzval: „Stůjte! Hlaste se!“
Mladík se pousmál, zvedl volnou ruku na znamení míru: „Poručík Grier-Falconwishforth se hlásí do služby ke generálmajoru Custerovi.“
Strážný sklonil zbraň a zasalutoval: „Pane, vaše doklady prosím.“
Jonathan jeho pozdrav s lehkostí opětoval a sáhl do vnitřní kapsy kabátce pro obálku. Muž si pozorně prohlédl jeden z papírů, a pak ho vrátil zpět. „Pojďte prosím se mnou,“ vykročil rázně k bráně. Jonathan ho následoval. Než prošel, ohlédl se přes rameno a očima přejel po zvlněném obzoru. Pak lehce povzdechl a překročil hranice pevnosti.

„Ale, pan Grier-Falconwishforth se dostavil. Naše posila z Evropy,“ křivě se usmál vysoký štíhlý muž, kterého strážný zastavil před jedním z vepřovicových domů a předal mu obálku s doklady. Upíral na Jonathana světle modré pronikavé oči a pozorně si ho prohlédl od dlouhých hnědých vlasů stažených černou stuhou, přes včera oholenou tvář s jemnými rysy, zaprášený, od pohledu drahý, elegantní kabátec, který mu dosahoval téměř po kolena, až po podpatky bot.
„Pane, hlásím se do služby,“ zasalutoval Jonathan a srazil podpatky. Ovšem ve vysokých jezdeckých botách by to vyznělo lépe. Custer ale jeho pozdrav neopětoval, jen ho upřeně pozoroval. Jonathan spustil ruku a stejně pozorně si prohlédl muže před sebou. Plavé vlasy mu spadaly na ramena, pod nosem měl mohutný světlý knír. Vyzařovala z něj autorita a sebejistota, i když tam stál jen v tmavě modré armádní košili, kalhotách, vysokých botách a neozbrojený. Cítil z něj ještě něco, něco, co ho znepokojovalo, ač to nedokázal identifikovat, ale rozhodně mu to nebylo příjemné. Nemohl být starší než Alexander. Opravdu, velmi mladý na tak vysokou hodnost.
„Hlásíte se do služby? Co pan bratr? Jak se mu vede?“ povýšeně sledoval mladíka před sebou.
„Předpokládám, že dobře,“ stiskl rty Jonathan.
„Výborně. Nuže, vítejte u 7. kavalerie armády Spojených států amerických, desátníku Grier-Falconwishforthe,“ usmál se křivě Custer a nespouštěl z něj pohled.
Jonathan zalapal po dechu a stáhl nesouhlasně obočí: „Pane, dovoluji si vás upozornit, že...“
„Nedovolujte si, desátníku, mohlo by se vám to pekelně vymstít,“ přerušil ho s úsměvem. „A pokud jde o vaši hodnost, berte na vědomí, že tady jste v americké armádě. Tady se důstojnické hodnosti nedávají za šlechtický titul, ale za zásluhy.“
Jonathan stiskl zuby a zhluboka se nadechl, než tiše promluvil: „Ano, pane,“ Volnou ruku sevřel v pěst. Věděl ale, že víc odporovat nemůže, proto přemáhal rostoucí vztek.
Custer se rozhlédl okolo, kde se nenápadně shromažďovali vojáci. „Seržante Colinsi!“
Ze skupiny vystoupil asi čtyřicetiletý ramenatý muž a postavil se do pozoru: „Pane?“
„Přiděluji vám ho, jeden muž vám chybí. Postarejte se o něj, a udělejte z něj chlapa, slečinky u kavalerie nechci,“ rozkázal, než se otočil znovu na Jonathana. „Desátníku, odpoledne vás chci vidět s ostatními na cvičišti. Rozchod, divadlo skončilo!“ podmračeně se rozhlédl okolo, než rázně vykročil k domu a zmizel uvnitř.
„Tak pojď, mladej, něco s tebou provedem,“ ušklíbl se Colins a poplácal Jonathana po zádech tak, že mu málem vyrazil dech.
„Ano, pane,“ zamračil se, sevřel rty do úzké linky a pomalu ho následoval. Výborně, skvělý začátek, jen co je pravda!

„Tak ty seš šlechtic?“ zašklebil se Colins, když Jonathanovi ukázal na hrubou židli a začal vybalovat nůžky, břitvu, hřebeny a další náčiní.
„Hmmm,“ zabručel Jonathan a s tázavě povytaženým obočím sledoval jeho činnost. Už se převlékl do nové uniformy a připadal si... jako sedlák. Tmavě modrá košile, světle modré kalhoty, bílé šle, zářivě žlutý šátek. Výborně, elegance a vkus evidentně zůstaly v Británii. Kabátec uniformy, který svíral v ruce, byl neforemný, škrábavý a všude odstával. Nostalgicky vzpomínal na svou britskou důstojnickou uniformu, která byla šitá na míru.
„Sedni si,“ vyzval ho Colins a zacvakal nůžkami. „Nebo tě mám stříhat ve stoje?“
„Stříhat?“
„Jo, vlasy musej dolu,“ ušklíbl se Colins a znovu výmluvně zacvakal nůžkami.
„Aha,“ stiskl rty Jonathan a nervózně se ošil.
Když si Colins všiml jeho nejistoty, zasmál se. „Nemusíš mít strach, než sem šel k armádě, vyučil sem se holičem, ucho ti neustřihnu. Starám se o všechny u sedmé.“
„To mě uklidnilo,“ utrousil a s povzdechem stáhl stuhu z vlasů. Sedl si, stiskl zuby a pohled upřel na zaprášenou podlahu pod svýma nohama. Jakoby nestačila degradace od Custera!
„Prosim tě, jak se někdo jako ty ocitl tady?“ vyptával se muž, když začal pracovat na mladíkově sestřihu.
„Moje volba to nebyla. Rodinu si člověk nevybere.“
„Hmm, to fakt ne. Jak se vlastně jmenuješ?“
„Jonathan Frederick Grier-Falconwishforth,“ odpověděl automaticky a sledoval, jak do jeho zorného pole padají dlouhé vlasy.
„A kruci,“ zarazil se Colins a zavrtěl hlavou, „jak si to má jeden pamatovat?“ chvíli se zamyslel, než se ušklíbl. „Co když ti budu říkat Jony?“
„Jste můj nadřízený, vzpouzet se nebudu,“ pronesl se sebezapřením Jonathan.
„Výborně. Seš z Evropy, co?“
„Hmm. Z Anglie.“
„Jaká je? Já tam nikdy nebyl.“
„Malá.“
Colins se zasmál: „Moc toho nenamluvíš. To jsou všichni Angličani takový?“
„Někteří jsou výmluvní až přespříliš, třeba můj bratr,“ ušklíbl se Jonathan.
„Taky mám bratra, má farmu v Coloradu. Je to docela z ruky. Vídáme se málo. Co dělá ten tvůj?“
„Přepočítává rodinný majetek,“ zavrčel Jonathan a stiskl ruce v pěst.
„To se někdo má,“ zasmál se Colins, „to bych taky bral.“ Chvíli pracoval mlčky, než si kriticky prohlédl Jonathanův nový sestřih. „Tak hotovo,“ zašklebil se. „Ještě se necháš trochu zarůst a bude z tebe chlap,“ poplácal ho po tváři. Jonathan se zamračil, stiskl rty a uhnul hlavou, ale když mu Colins na hlavu narazil široký černý klobouk překvapeně zamrkal. Sundal si ho a nespokojeně si prohrábl vlasy. Byl to nezvyk.
„Hele Jony, neber to tak tragicky. Tady sou stejně krátký vlasy lepší, aspoň si tě nikdo nesplete s rudochem,“ bodře ho plácl po rameni Colins. „Tak, desátníku, odchod do zbrojnice, za chvíli máme bejt venku. Generál nečeká.“

„Tak ještě karabinu a je to všechno,“ ušklíbl se Colins, když sledoval, jak Jonathan vytáhl z pouzdra revolver a zkoumavě si ho prohlížel. Byl lehčí, elegantnější než ty, co používali v Anglii. Vrátil ho zpět a pouzdro pověsil na široký pásek, kterým stáhl tmavě modrý kabátec uniformy, vedle svého loveckého nože. Z druhé strany zavěsil pochvu šavle. Potěžkal zbraň v ruce a prohlédl si její ostří. Mohlo by být kvalitnější. Pousmál se a zastrčil ji, kam patřila.
„Počkej, málem bych zapomněl na zásobníky,“ zahuhlal Colins a zmizel za dveřmi skladu munice.
„Zásobníky?“ zvedl Jonathan tázavě obočí, když se vrátil a podal mu šestihranné pouzdro.
„Jo, do karabiny.“
„Do karabiny?“
Colins se ušklíbl a nadechl se k odpovědi, když z venku zahlaholila trubka k nástupu. „A kruci. Na, vem si to, je nabitá. Jdeme, výrobní čísla nahlásíš na velitelství později,“ hodil mu Colins pušku a rázně vyšel ven. Jonathan chytil zbraň ve vzduchu a spěšně vyšel za ním. Měl ale nepříjemně neodbytný pocit, že mu něco uniká.
Co to bylo, zjistil brzy. Až moc brzy. Zjistil to, když byl vydán povel ke cvičné střelbě. Natáhl kohoutek a smáčkl spoušť, ale nic se nestalo. Zamračeně si prohlédl mechaniku karabiny. Kruci! Takovou zbraň nikdy nedržel v ruce! Co je to za patent?! Nenápadně se rozhlédl kolem po ostatních.
„Copak, desátníku, máte problém?“ ozvalo se za jeho zády a Jonathan ztuhl. Stiskl zuby a pomalu zvedl pohled. Za ním stál Custer a povýšeně ho sledoval. Předtím procházel kolem řady vojáků a pozoroval je s neproniknutelným výrazem v obličeji.
„Ne, pane, jen... nejsem obeznámen s mechanikou této karabiny,“ promluvil tiše se sebezapřením.
Custer s křivým úsměvem napřáhl ruku, a když mu podal pušku, rázně zatáhl za páku pod spouští zamířil a vypálil. Pak stejným způsobem vystřelil ještě šestkrát, než mu okázalým gestem podal karabinu zpět. „Ještě něco na tom nechápete?!“
„Ne, pane,“ procedil mezi sevřenými zuby a zrudl. Proč jen z něj musí při každé příležitosti udělat pitomce?!
„Seržante Colinsi,“ ušklíbl se povýšeně Custer, „buďte tak laskav a doplňte desátníkovi vzdělání ohledně karabiny Spencer, když jste to neudělal již dřív.“
Colins mlčky zasalutoval, než prsty uvolnil uzávěr zásobníku na pažbě karabiny, vytáhl trubici s pružinou a z kovové trubičky, kterou vytáhl ze šestihranného pouzdra doplnil náboje, než ji zase zasunul zpět a zajistil. Tázavě mrkl na Jonathana, který ho celou dobu pozorně sledoval.
„Tak se předveďte, desátníku,“ pozoroval ho Custer přivřenýma očima a Jonathan cítil, jak si to užívá. Kruci, kdyby se mu aspoň nechvěly prsty! Nabil karabinu, povolil kohoutek, zamířil, stiskl spoušť a... nic.
„Natáhnout!“ ušklíbl se Custer.
Jonathan zaskřípal zuby, zatáhl za páku a konečně vystřelil. Vyprázdnil další zásobník, když Custer za ním ohrnul ret a posměšně pronesl: „Vaše střelba je plýtvání municí, co jste v Evropě dělali?“
Měl pravdu, střelba nikdy nebyla jeho silnou stránkou a s jinak stavěnou zbraní, kterou neznal to bylo zatraceně znát. „V Británii se výcvik víc soustředil na šerm, pane,“ promluvil tiše, ač věděl, že neříká úplnou pravdu a stiskl rty.
„Dost!“ zavelel Custer a výstřely utichly. Povýšeně zvedl hlavu a usmál se. „Nuže,“ pokynul rukou k volnému prostranství a ušklíbl se, „můžete se nám předvést, třeba se něco přiučíme.“
Jonathan stiskl zuby, podal karabinu vojákovi vedle sebe a vystoupil z řady. Pomalu přešel do prostoru, tasil šavli a protočil ji v ruce. Mohla by být lépe vyvážená, ale už šermoval i s horšími věcmi. Po cestě měl sice tělo ztuhlé, ale aspoň se trochu rozhýbe. Custer pokynul muži, který stál nedaleko. Ten následoval Jonathanova příkladu, postavil se s obnaženou šavlí proti němu a zašklebil se. Byl minimálně o půl hlavy vyšší než on a šířkou ramen mu připomínal medvěda. Jonathan pochopil, jak se asi cítil biblický David. Se svou subtilní nevysokou postavou měl ale výhodu v rychlosti a už podle toho, jak jeho sok sevřel a tasil šavli, poznal, že není zkušený šermíř. Nepochybně mu nadělá na čepeli zuby, ale rozhodl se, že si s ním pohraje.
Stál bez hnutí a pozorně ho sledoval. Cítil na sobě Custerův dravčí pohled i pohledy všech ostatních, ale snažil se to nevnímat a soustředit se jen na svého soupeře. Vyčkával, zbraň volně skloněnou po boku. Muž se povýšeně usmál a zaútočil. Rozehnal se šavlí Jonathanovi z vrchu po hlavě. Ten mrštně uhnul, prosmýkl se těsně kolem něj za jeho záda a na plocho ho čepelí praštil přes zadek. Muž překvapeně vykulil oči. Vzápětí se otočil a při tom po něm ťal. Jonathan jeho útok bez problémů vykryl a srazil jeho šavli stranou. Ustoupil o krok, provokativně se usmál a dal mu šanci znovu zaútočit. Voják se zamračil, ihned domnělé výhody využil a bodl. Jonathan uhnul před špicí, volnou rukou se opřel do jeho paže těsně pod ramenem, aby ho zbavil zbytku rovnováhy. Zářivě se mu usmál do obličeje, než mu nacvičeným pohybem podrazil nohy. Mohl by ho jednoduše složit dobře mířenou ranou hlavicí šavle do hlavy, ale to by už byl nepoužitelný.
Když muž s překvapeným výrazem padl na záda do prachu, Jonathan lehce opřel špici šavle o jeho hrudník a s tázavě pozvednutým obočím sklonil hlavu na stranu. Někteří vojáci okolo se zasmáli. Zvedl pohled a rozhlédl se. Pak šavli stáhl, otočil se k muži zády a přešel stranou. Neustále ho ale po očku sledoval. S uspokojením si všiml, jak se rozzuřeně sbírá ze země. Dělal, že ho nevidí, a otřel si čelo do světlé kožené rukavice. Voják se několika dlouhými kroky přiblížil a zaútočil – znovu mu sekl z vrchu po hlavě. Jonathan se rychle otočil, vykryl útok, ustoupil do strany a nechal protivníkovo ostří sklouznout po svém. Volnou rukou srazil jeho pravici a naznačil sek na záda. Těsně před tím než se ostří dotklo jeho uniformy, přetočil šavli na plocho a znovu ho jí praštil, tentokrát přes lopatky, tak silně, až zavrávoral. Ustoupil a znovu vyčkával. Muž posbíral ztracenou rovnováhu, zavrčel a přimhouřil oči. Jonathan jen tázavě zvedl obočí a mile se usmál, absolutně klidný.
„Počkej, ty skrčku, já tě naučim,“ procedil mezi sevřenými zuby.
„Račte si posloužit, pane,“ křivě se usmál Jonathan a sklonil se do komického pukrle.
Muž neváhal a sekl po jeho levém rameni. Jonathan vykryl jeho ránu a tvrdě zatlačil jeho šavli dolů, až se její špička dotkla země, přišlápl ji a rychlým pohybem mu lehce přitlačil svou špici na krk těsně pod uchem tak, aby ho nezranil. On ale pustil šavli, popadl ho pod kolenem druhé nohy a trhl nahoru. Kruci, je ten chlap normální?! proběhlo Jonathanovi hlavou, než padl s roztaženýma rukama na lopatky na zem a měl co dělat, aby mu nepodřezal hrdlo a aby rukama zmírnil pád. Neváhal. Přetočil se přes rameno do kleku, aby se dostal z jeho dosahu. Ještě v kleče na jednom koleni podepřel špici své šavle druhou rukou a vykryl jeho ránu, kterou mu voják rychle uštědřil, po tom, co ze země sebral svou zbraň. Srazil ji do strany a urychleně vstal na nohy. Sotva se stihl postavit musel uhnout před bodnutím. Zamračil se. Přeci ho nenechá vyhrát! Odrazil sek mířený na pas a sám zaútočil. Muž se překvapeně bránil a uhýbal před jeho rychlým přesným útokem. Pokusil se ještě o protiútok, ale Jonathan mrštně uhnul za jeho záda, košem své šavle ho praštil přes předloktí a srazil jeho ruku dolů. Volnou dlaní ho sevřel pod bradou, zvrátil mu hlavu dozadu, aby ho zbavil rovnováhy a špičkou nohy mu zezadu prošlápl koleno. Než se o něj stačil opřít, ustoupil a nechal ho padnout na záda na zem. Přišlápl jeho ruku se zbraní a špičku své šavle mu opřel o krk. Zhluboka vydechl a odhrnul si vlasy z čela. Muž přivřel oči a nenávistně si ho měřil, už se ale nepokusil zvednout. I on zhluboka oddechoval.
„Výborně, desátníku, to stačí. Možná nejste zcela ztracený případ,“ křivě se usmál Custer a okázale zatleskal.
Jonathan trhl hlavou a vzhlédl. V zápalu boje úplně zapomněl, že tu ještě někdo je. Ustoupil od poraženého protivníka, vrátil svou šavli do pochvy, sebral ze země klobouk, oprášil ho a nasadil si ho zpátky na hlavu. Ani pořádně nevěděl, kdy ho ztratil. Sledoval, jak se jeho sok sbírá na nohy, přistoupil k němu a napřáhl ruku, aby mu pomohl. Muž ale jeho přátelské gesto ignoroval. Namáhavě se postavil, změřil si ho pohledem, odplivl si do prachu a rychlým krokem se vrátil mezi vojáky. Jonathan ho s tázavě povytaženým obočím sledoval. Výborně, nejspíš si vyrobil dalšího nepřítele. Má to ale talent!

„Jo hochu, pěkně si mu to nandal. Už to potřeboval, jen co je pravda. Moc si dovoloval a nikdo si na něj netroufl,“ zašklebil se na Jonathana Colins, „ale dej si na něj majzla, donáší důstojníkům a na tebe bude mít pifku.“
Jonathan se hořce ušklíbl: „To očekávám. A mimochodem, taky jsem byl důstojník. Do dnešního poledne.“
„No jo vidíš, to aby sme si před tebou dávali pozor, co?“ zachechtal se, hodil svůj talíř na hrubý stůl a sedl si na lavici. Jonathan se křivě usmál, sedl si naproti a zkoumavě si prohlížel obsah toho svého.
Colins ho sledoval přimhouřenýma očima. „Na to abys donášel, seš moc čestnej. To jak ses zachoval k tomu... no to je jedno. Ale dej si bacha, čest se tady moc nenosí.“
Jonathan vzhlédl a nevesele se usmál: „To je všude stejné.“ Chvíli se odmlčel, než znovu tiše promluvil: „A co generál Custer? Jaký je?“
Colins se zamračil a chvíli přemýšlel. „Je tvrdej, na disciplínu je jak ďas, to jo, vždycky byl. Některý chlapi pod nim sloužili už za občanský války, já jsem tu smůlu naštěstí neměl. Ale co tu nebyl, tak mužstvo děsně zlenivělo. Ještě žes nepřijel o pár dní dřív, řádil jak černá ruka.“
„Kde vlastně byl?“
Colins se uchechtl: „Loni v létě sme naháněli bandu rudochů, jenže ti smaraďoši se prostě vypařili. Přes noc byli fuč. Chvíli sme je hledali na pláních, ale jako by se po nich zem slehla. A Custer se jednoho krásnýho dne sebral a sjel si domů za ženou, jenže ho načapali a šel před soud. Suspendovali ho. Ale je zas zpátky. Mezi chlapama se šušká, že si ho vyžádal sám generál Sheridan a přitlačil těm nahoře nůž na krk. Tak ho máme zpátky.“
Jonathan se pousmál a zavrtěl hlavou, neřekl nic a pochybovačně ochutnal večeři. Colins ho chvíli sledoval, než se pustil do svého jídla.
„Seržante Colinsi, pane,“ vyrušil ho mladičký vojín.
„Kruci, co je?!“ zavrčel a otočil se.
„Generál Custer si vás žádá.“
„Výborně, zas to budu mít studený,“ zamračil se Colins. Vstal, sebral svůj klobouk a spěšně odešel. Jonathan se zachmuřeně rozhlédl. Na druhém konci velkého plátěného přístřešku zahlédl muže, se kterým se odpoledne utkal. Sledoval ho zamračeně přimhouřenýma očima. Pousmál se na něj a kývl hlavou. On ale odvrátil pohled a věnoval se dál svému jídlu. Jonathan si zhluboka povzdechl, ale to už se vrátil Colins a zamával obálkou. „Tak zejtra vyrážíme,“ ušklíbl se. Pak se otočil do prostoru. „Hej, mý chlapi ke mě, máme nový rozkazy!“
Ke stolu se pomalu přesunula skupina mužů, posedali si okolo a tázavě sledovali Colinse. „Tak jo hoši, zejtra za úsvitu vyjíždíme se zásobovací kolonou do Fort Hays, takže koukejte bejt nachystaný. Všechno bude v nejlepším pořádku, jako vždycky. Rozumíte? Kavalerie vyrazí až za náma.“
„Ano, pane,“ ušklíbli se někteří, jiní jen zamručeli a seržant si je změřil přimhouřenýma očima. „Tak dojíst a jestli někoho z vás v noci načapám, jak hraje karty, tak má každou noc hlídku!“
Pak upřel oči na Jonathana a ušklíbl se: „Už se těšim až odtud vypadneme, sedíme tu už moc dlouho. Ty by sis ještě měl dofasovat výstroj a dojít si na velení dodělat papíry. Zajdi i do stájí. Chlapci tam maj rádi, když ti můžou koně přidělit, myslej si pak, že sou důležitý. A zejtra sbohem, Fort Riley.“
Jonathan se usmál a zadíval se na palisádu, kterou byla pevnost obehnaná. Pláně lákaly.
 

cestny-generalmajor-george-armstrong-custer-kolem-roku-1868.jpg

George Armstrong Custer (kresba podle dobové fotografie

jonathan-po-prijezdu-k-7.-kavalerii.jpg

Jonathan po příjezdu k 7. kavalerii


Poznámky:
V textu narážím na rozdíly ve výzbroji britského a amerického jezdectva.
V Británii se v této době používaly jednoranné karabiny a tyto palné zbraně byly v Evropě běžné až do Prusko-Francouzské války (1870).
Oproti tomu v Americe byla již v roce 1848 zkonstruována opakovací páková mechanika, která umožňovala vypálit více ran na jedno nabití, což umožnilo podstatně rychlejší palbu.
Co se týče výzbroje 7. kavalerie v roce 1868, prameny se různí. Jeden zdroj uvádí karabinu Springfield (v této době předpokládejme model z roku 1866), která je ale jednoranná. Jiný zdroj uvádí karabinu Spencer (model z roku 1860, ráže .52) s pákovým opakovacím mechanismem, který umožňuje vypálit sedm ran. K přezbrojení na „springfieldky“ podle tohoto zdroje došlo až před bitvou u Litle Bighornu v roce 1876. Logicky jsem se v textu držela druhého zdroje a zvolila sice kratší, ale lehčí a v boji výhodnější opakovací karabinu.
V této době se také hojně využívala opakovací karabina s mechanikou Henry (za občanské války nazývaná „Ta zatracená yankeejská puška, co se v neděli nabije a střílí celej tejden“), která sice umožňuje vypálit patnáct ran, ale je podstatně těžší a častěji se zasekává díky mechanismu zásobníku umístěnému pod hlavní. Z dobových dokumentů a fotografií je zřejmé, že je využívala hlavně pěchota.
Revolver se u 7. kavalerie používal Colt Army model z roku 1860, ráže .44 s předním plněním na šest ran, v roce 1873 nahrazený zezadu plněným známějším modelem z téhož roku, ráže .45.
Šavle - Light Calvary Sabre, rok výroby 1860.
 

bez-nazvu.png


Pro neznalé vojenských hodností:
Poručík je nejnižší důstojnická hodnost – tedy armádní velení (Aby se kadet mohl stát důstojníkem, musel obvykle vystudovat vojenskou akademii a složit zkoušky, případně mohl být na důstojnickou hodnost povýšen zkušený a osvědčený poddůstojník).
Desátník je nejnižší poddůstojnická hodnost, v podstatě bez žádných vyšších pravomocí. Pod ním už je jen vojín a svobodník.
Seržant (anglicky v plném znění First class sergeant) je v tomto případě ekvivalent pro českého rotmistra, použitý z důvodu autentičnosti.

George Armstrong Custer v roce 1868 zastával hodnost čestného (brevet) generálmajora. Velel celé 7. kavalerii.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA