Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sokolí přání - IV.

28. 8. 2013
20. října 1868, pláně u brodu řeky mezi pevnostmi Fort Hays a Fort Larned, Kansas, USA

Nikdy bych neřekl, jak nádherné budou na pláních hvězdy. Podzim je v plném proudu a ochladilo se. Často prší a země se pak pod koly vozů mění v rozbahněnou břečku. Ale okolní krajina získala svěžest, o kterou ji připravilo léto. Pestře se zabarvila a připomíná mi tak Anglii. Ale jen ty barvy, jinak s ní nemá společného zhola nic. Pláně jsou snad nekonečné a každá noc, kterou trávím pod střechou v pevnosti mě naplňuje nevysvětlitelným neklidem. Netuším, proč tomu tak je, ale naštěstí jich není mnoho. Zásobovací kolona se, na rozdíl od kavalerie, pohybuje velmi pomalu a cíl je ještě daleko. Naším cílem je ležení v indiánské rezervaci v Oklahomě mezi Fort Dodge a Fort Cobb, kam směřuje i celá 7. kavalerie a další oddíly jezdectva, dělostřelectva i pěchoty, snad se tam vyskytly nějaké problémy. Postupujeme pomalu od pevnosti k pevnosti, nejdříve na západ a teď na jih.
Nikdy bych neřekl, že to napíši, ale musím přiznat, že když mě Custer přidělil k seržantu Colinsovi, udělal pro mě to nejlepší, co mohl. Jemu bych to ale neprozradil ani na mučidlech, nepochybně by mě mé „výsady“ rychle zbavil. Se zásobovací kolonou se většinu času pohybujeme mimo pevnosti, odděleně od kavalerie. Dal mi tak možnost se mu vyhnout. Lépe být jen desátníkem pod Colinsem, než poručíkem a dělat rohožku Custerovi. Colins je zkušený. Alespoň se chová ke svým lidem jako člověk, mezi muži má přirozenou autoritu. A Custer stejně, kdykoliv má možnost, hledá způsoby, jak mi šlápnout na krk. Připadá mi, že se, nejen ze mě, ale i ze všech ostatních, snaží sedřít kůži za živa na nekonečných cvičeních a manévrech. Čím dál tím víc mi připomíná Alexandera, jen s tím rozdílem, že k němu si nemohu nic dovolit, což je značně frustrující a občas k nevydržení, ale pokud chci tady z toho všeho vyváznout se zdravou kůží, musím se ovládnout. Rodina se nejspíš doopravdy nezapře, ovšem pýcha není na místě. Jestli je na světě člověk, kterého bych mohl nenávidět, je to Custer. Být s ním v jedné pevnosti se pro mě stává nesnesitelným.
Ale nyní opět nocujeme venku pod hvězdami. Je už sice chladno, ale pokud neprší, nestavíme ani stany. Zítra přebrodíme řeku a budeme pokračovat dál. Muži jsou však neklidní a Colins je ustaraný. Ani mě se neklid nevyhnul. Občas zahlédneme v dálce indiánského jezdce. Nikdy se ale nepřiblížil na dostřel, ale přesto mám neodbytný pocit, že nás sledují, a nejen já. Colins zdvojnásobil noční hlídky a i ve dne co chvíli vysílá někoho dopředu na průzkum. Mluvil o Psích vojácích. Netuším, co jsou zač, ale evidentně jsou s nimi problémy.
Je tu ještě něco zvláštního. Často vídám dravce, což by samo o sobě nebylo nic neobvyklého, ale létá nízko a vždy je to sokol. Mám pocit, že je to stále ten samý, kterého jsem zahlédl po cestě do Fort Riley. Nevím, nechápu proč, ale vždy, když ho zahlédnu na nebi, nebo sedět nedaleko na stromě, cítím se jistěji. Tenkrát, když se snesl tak blízko, jsem našel na tom místě jeho pero a od té doby jej nosím na klobouku. Je to tak trochu má revolta proti armádě. Ale děje se tu něco, co je mimo mé chápání. Něco, co nedokáži vysvětlit, a připadám si jako pošetilý hlupák. Ale kde hledat vysvětlení?

Jonathan se pousmál a chvíli si prohlížel stranu v deníku popsanou svým drobným rukopisem, než knihu zaklapl a odložil i s tužkou stranou. Zadíval se do velkého ohně, ze kterého k nebi plnému hvězd stoupaly jiskry. Kolem ve tmě matně rozeznával vozy rozestavěné do kruhu a nedaleko stojící uvázané muly a koně co chvíli frkali a ržáli. Nocí se nesla teskná, smutná melodie, kterou hrál na malou kovovou flétnu zrzavý vojín. Nemohl být starší než on.
Mladík přestal hrát a spustil ruce. Mlčky zíral do ohně a Jonathan ho chvíli zkoumavě pozoroval, než se tiše zeptal: „Jsi Ir?“
Vojín sebou trhl a vzhlédl: „Ano, pane.“ Hrdě vztyčil hlavu a pousmál se.
„Narodil jsi se v Irsku?“
„Ne, pane, tady v Americe, ale stejně sem Ir,“ sveřepě stáhl obočí.
Jonathan kývl a usmál se, chvíli se odmlčel, než znovu promluvil: „Kdybychom byli doma, nenáviděli bychom se.“
Mladík tázavě zvedl obočí: „Proč?“
„Narodil jsem se v Anglii. Vlastně jsem tam donedávna žil.“
„Jste Angličan?“ Podezřívavě Jonathana pozoroval, pak se ale ušklíbl a zavrtěl hlavou: „Vem to čert, tady je to stejně jedno.“
„To máš pravdu. Hezky hraješ.“
„Díky, pane, vy zase dobře šermujete,“ zrozpačitěl mladík a uhnul pohledem. „Viděl jsem vás, bylo to vážně dobrý a seržant...“ nedořekl a skousl si ret.
Jonathan ho zamyšleně pozoroval. Mladík se ošil, než vyhrkl: „Naučíte mě to?“
„Nestačí ti běžný výcvik?“ zvedl tázavě obočí.
„Ano, tedy... ale... chtěl bych se to naučit.“
„Ale na to, co umím jsem musel tvrdě dřít přes deset let.“
„Ale já myslel... generálovi jste říkal...“ překvapeně zvedl hlavu vojín.
„Generál nemusí vědět všechno,“ mrkl na něj Jonathan. „Když mi bylo deset zaplatil mi otec prvního učitele. V naší rodině je šerm tradice. U armády se mi to pak hodilo.“
Vojín si Jonathana prohlížel s novým zájmem. „Byl jste ještě dítě.“
Jonathan se křivě usmál. „Dětství nepatří mezi výsady šlechticů,“ pronesl s hořkostí a uhnul pohledem. Pak se ušklíbl: „Ale vždy jsem byl vzpurné dítě. Už v pěti letech jsem dostal bičem.“
„Proč?“ zvedl tázavě obočí mladík.
„Otec miloval dostihy a měl pár závodních koní. Chvíli před tím mě za límec sundal ze svého šampiona a vynadal mi, že buď zabije ten kůň mě, nebo já jeho. Jenže netušil, že jsem na něm už notně dlouho rajtoval. Byl jak beránek,“ zasmál se Jonathan. „Štolbové si o tom vyprávěli ještě několik let.“
„Jezdíte od pěti let?“
„Vlastně oficiálně od šesti. To už otec rezignoval na moje věčné útěky do stájí a pořídil mi vlastního koně, tedy poníka.“
„Vlastního koně? Taky bych chtěl být šlechtic. Mí rodiče byli chudí, maminka mi nedávno zemřela, proto jsem šel k armádě. Otec jel na západ hledat zlato, a já nechtěl jet s ním, hledal jsem si práci,“ pousmál se vojín.
Jonathan nesouhlasně zavrtěl hlavou a zamračil se. „Nechtěl, věř mi. Samé povinnosti, tvrdá výchova, výcvik a od patnácti povinně armáda. Když jsem měl jít do zálohy a být volný, poslali mě sem.“
„Omlouvám se, pane, to sem nevěděl.“
„To je v pořádku,“ přerušil ho Jonathan a zašklebil se, „tak zítra, až v poledne zastavíme, hlaste se na výcvik šermu, vojíne.“
„Díky pane.“
„A teď ještě něco zahraj,“ vybídl ho Jonathan a přitáhl si vojenský kabát těsněji k tělu.
„Jo, ale něco veselýho!“ promluvil Colins a vstoupil do kruhu světla kolem ohně. Jonathan sebou trhl. Netušil, že tam je a všiml si, jak si ho zkoumavě prohlédl, než se ušklíbl a kývl na vojína.
„To je náš Dick, chtěl by do kapely, že jo, hochu. Ale to ho musej nejdřív povýšit,“ poplácal ho po zádech. „Tak vem tu svoji píšťalku a dej se do hraní.“
„To je whistle...“ zvedl bojovně hlavu, ale vzápětí rychle dodal, „Pane!“
Colins se zamračil, ale nakonec jen zavrtěl hlavou: „Vy Irčani. Buď rád, že tu není generál, seš ještě ucho, sloužíš sotva pár měsíců, ale za tohle by tě potrestal, dej si na to majzla. A teď už radši nemluv a hraj.“
Dick zasalutoval a zahrál rychlou melodii, která byla povědomá i Jonathanovi. Ten mlčky sledoval plameny. Bylo mu příjemně. Sám to nechápal. Nevěděl, jak je to možné, ale byl spokojený. Mezi lidmi, kterými by mohl opovrhovat, v zemi kam nechtěl, kde byl proti své vůli, sesazený ze svého postu, odtržený od všeho, na čem mu kdysi záleželo, byl spokojený. Na čem mu vlastně kdy záleželo? V tuto chvíli mu bylo všechno lhostejné. Jen prostě byl.
Neznal to. Nikdy dřív. Nebylo to zadostiučinění, které cítil, když políbil Catherin. Byla to jen prachsprostá obyčejná spokojenost a jeho samotného překvapila. Bylo mu dobře jako ještě nikdy před tím, alespoň co jeho paměť sahala.
Po chvíli se ve tmě objevil další muž. „Pane,“ zasalutoval a postavil se do pozoru.
„Pohov! Já vim,“ mávl rukou Colins. „Desátníku Grir-Fal..., kruci, čert to vem. Jony, Dicku, nástup na hlídku a vemte s sebou ještě Starguse a Hawkinse.“
„Ano, pane,“ pronesli Dick s Jonathanem jednohlasně. Dick schoval flétnu a Jonathan vstal, připnul si k opasku šavli a sebral svou karabinu, kterou před tím vyčistil a nabil. Dotkl se na pozdrav krempy klobouku a zmizel do tmy.

18. listopadu 1868, tři dny cesty na jih od Fort Dodge, hranice Kansasu a Oklahomy, USA

Zásobovací kolona pomalu postupovala zvlněnou krajinou. Drobně pršelo a vojáci na kozlících vozů i na koních se choulili v promáčených kabátech se zvednutými límci, široké klobouky stažené do čela. Kolem nich se rozprostíral řídký březový lesík a pestré listí už téměř opadalo z mladých stromů. Jonathan se zachrul v sedle a mrkl mezi vozy po Dickovi, který jel na druhé straně. Mladík jeho pohled zaregistroval, lehce kývl hlavou a pousmál se. Jonathan jeho úsměv opětoval a zadíval se na mokrou klesající, téměř neznatelnou, cestu. Museli jet velmi pomalu. Mulám zapřaženým do vozů podkluzovala kopyta.
S Dickem, kdykoliv to šlo, šermovali. Po první neobratnosti se rychle naučil základům a Jonathan měl alespoň možnost rozhýbat se po dlouhých hodinách v sedle. Bylo to potřebné rozptýlení. Kdyby byl v Británii, nikdy by neřekl, že se spřátelí s Irem, ale teď mu to připadalo naprosto normální. Bylo neuvěřitelné, jak se za pár měsíců dokázal převrátit jeho pohled na svět. To, co by mu dříve připadalo nemožné, absurdní, bylo najednou jeho každodenní realitou, a co bylo pro něj téměř nepochopitelné, byl v této své nové realitě rád.
Colins, který vedl kolonu, zastavil koně, nataženou paží naznačil, aby zastavili i ostatní a zkoumavě se rozhlížel okolo. Jonathan pobídl koně do klusu a dojel k němu. „Pane? Děje se něco?“
Colins na něj upřel zachmuřený pohled: „Nevim, Jony, ale vem Dicka a jeďte se podívat napřed.“
„Ano, pane, rozkaz,“ dotkl se krempy svého klobouku, než zavolal na mladíka. Oba pobídli koně do klusu a pečlivě prohlíželi okolí. Neviděli ale nic, co by je znepokojilo. Jonathan právě nechal svého koně nacválat a chtěl vyjet z lesíka na nízkou terénní vlnu, když se proti němu s výkřikem snesl nevelký dravec. Sokol. Překvapeně zarazil koně, když mu pták ostrými pařáty téměř srazil klobouk z hlavy a vznesl se nahoru. Zamrkal očima, zalapal po dechu a rozhlédl se okolo. Co to, kruci, bylo?! Zmateně zavrtěl hlavou. Něco nebylo v pořádku, ale sám netušil, co. Měl neodbytný pocit, že musí pryč. Nevěděl, proč to dělá, ale otočil koně a rychlým klusem se rozjel zpět.
„Pane? Co se děje?“ zachmuřil se Dick
„Musíme zpátky! Hned!“ křikl Jonathan už přes rameno a automaticky sáhl po šavli. Pobídl koně do cvalu a ještě si všiml, že vojín za ním udělal totéž a z pouzdra u pasu vytáhl revolver. Byli už téměř na dohled koloně, když před sebou zaslechli první výstřely a za sebou křik. Jonathan se letmo ohlédl přes rameno a zahlédl několik jezdců na koních, kteří se nebezpečně přibližovali. Kruci! Nasadil koni ostruhy a donutil ho ještě přidat, když mu těsně kolem ramena proletěla kulka. Rychle se rozhlédl ale neviděl nic podezřelého. Zatracenej déšť! To už ale zahlédl, jak před ním Colins vystřelil z revolveru a hned po tom se jeho kůň vzepjal a padl na svého jezdce. Strhl své zvíře stranou, aby o něj nezakoplo, ale nestihl zareagovat, když po něm někdo ze strany skočil a strhl ho ze sedla. Dopadl bolestivě na levý bok a automaticky se rozehnal šavlí. Když její hlavice narazila na něco tvrdého, útočník vykřikl a na chvíli uhnul, než se rozpřáhl malou sekerou. Odněkud práskl výstřel. Muž nestihl dokončit pohyb, napjal se a celou vahou padl na Jonathana. Ten se namáhaně vyhrabal z pod těla. Postavil se na nohy, ale než se stihl rozkoukat, s divokým výkřikem se na něj vrhl další bojovník. Zatočil tvrdým kyjem a snažil se ho omráčit. Jonathan podepřel šavli volnou rukou, aby ustál sílu nárazu a strhl ho stranou. Uštědřil protivníkovi ránu loktem do obličeje a hned poté ho poslal k zemi, když ho tvrdě praštil hlavicí šavle po hlavě. Rozeběhl se ke středu kolony, kde právě jeden z kočích pažbou karabiny omráčil Indiána, který se dobýval na kozlík vozu, a kde neklidně pobíhal jeho kůň. Za sebou zaslechl čvachtavé kroky a uhnul, právě v čas, před zdobeným oštěpem, který mu ale rozsekl kabát na rameni. Když ho jezdec dojel a chtěl na něj z koně skočit, uhnul. Na nic nečekal a bodl. Neminul. Muž, který se před ním rychle sbíral na nohy, překvapeně zamrkal a rukama se chytil za hruď v místech, kam pronikla špice šavle. Pak jeho pohled potemněl a on padl. Jonathanovi několik vteřin trvalo, než popadl dech. Poprvé někoho zabil. Neměl ale čas nad tím přemýšlet. Vyprostil svou šavli a rozhlédl se kolem. Nikdo se na něj nepokusil zaútočit, proto se rozeběhl ke svému koni, vyšvihl se do sedla a z výšky znovu zhodnotil situaci. Zahlédl, jak se nedaleko jeden z indiánských bojovníků blíží ke Colinsovi uvězněnému pod tělem koně. Šavli zastrčil do pochvy, nasadil svému koni ostruhy a vyrazil rychlým cvalem k němu, mezi tím vytáhl revolver a bez zaváhání vystřelil. Bojovník padl. Stiskl zuby a rozhlédl se okolo. Viděl Dicka, který k němu jel. Neměl klobouk a přes tvář se mu táhl dlouhý šrám, ale jinak se zdál nezraněný. „Co se děje?“ křikl na něj.
„Už se stahují, pane,“ nevesele se usmál a ukázal ke konci kolony, odkud ujíždělo několik indiánských jezdců pronásledovaných vojáky.
Jonathan se zamračil. „Máš trubku? Zatrub ať se vrátí, potřebujeme je tady.“
Dick prudce kývl a poodjel stranou, odkud zatroubil signál k návratu. Jonathan seskočil z koně a se sebezapřením odvalil mrtvolu Indiána z Colinsova koně a klekl si k němu.
„Pane! Seržante Colinsi!“
„Jony? Už je po všem?“
„Ano, pane, vydržte dostaneme vás zpod toho koně.“
„Tak sebou sakra hoďte, prasecky to bolí! Svině rudokožský!“ zkřivil obličej bolestí.
„Hned to bude.“
„Poslouhej mě, Jony, převezmeš velení a dovedeš kolonu do Camp Supply, je ti to jasný?!“ chytil ho pevně za rukáv a přitáhl k sobě.
„Ale pane, já ne...“
„Drž hubu, pitomče, je to rozkaz! Já to dodělám těžko a ty seš tady jedinej, kdo pořádně něco ví o velení. Je jedno, že teď seš jen desátník, nikdo se z toho neposere! Měls přece bejt důstojník, tak se předveď! Mí chlapi tě poslechnou, a jestli ne, tak si to s nima vyřídim, jak se z tohohle vykřešu! Doklady, mapa a kompas sou v sedlový brašně.“
„Ano pane,“ vydechl Jonathan.
„Kde sou, krucinál, ty flákači, když je člověk potřebuje!“ To už ale poblíž seskakovali z koní další vojáci a přibíhali k nim.
Jonathan se vzpamatoval z překvapení. „Rychle, pomozte mi ho odtud dostat.“
Několik mužů se zapřelo do těla koně, Dick s Jonathanem opatrně pod rameny nadzvedli seržanta, který se napjal bolestí a zatnul zuby, a vyprostili ho ven. Opatrně ho odtáhli dál. Levou nohu měl ošklivě pohmožděnou. Jonathan zaťal zuby, snažil se zklidnit divoce bijící srdce, dech a najít klid. Kruci, co má dělat?! Lékař jezdí s kavalerií a do Camp Supply je to ještě minimálně tři dny! Kavalerie už je předjela. Zhluboka se nadechl. Musí něco udělat, v první řadě převzít velení. „Pánové, seržant Colins mě pověřil velením nad zásobovací kolonou,“ rozhlédl se okolo. Někteří muži kývli, jiní se jen zamračili a všichni pohledy sjeli ke Colinsovi, který se sevřenými rty kývl.
Jonathan vstal. „Hawkinsi, vezměte si k sobě někoho, udělejte nosítka a odneste seržanta do jednoho z vozů. Sežeňte nějaké přikrývky a připravte z nich lůžko. Je ještě někdo zraněn?“ rozhlédl se okolo.
„Ne, aspoň co vim, ne vážně. Ale sejmuli jednoho z kočích a Karsona,“ zamračil se jeden z mužů.
„To je o dva muže méně,“ Jonathan stáhl obočí v zamyšlení. „Stargusi, Elliote vykopejte hroby. Pohřbíme je, než pojedeme dál. Dick a Woody půjdou se mnou a zbytek zkontroluje vozy, koně, muly a postroje, ať můžeme pokračovat v cestě. Odstrojte seržantova koně a co je použitelné, uložte do vozu. Tělo dejte stranou.“ Ještě se sklonil k sedlové brašně, vytáhl z ní vše, co potřeboval, otočil se a pomalu odcházel. Jeho spokojenost a klid byly ty tam. Zmizely jako sen po ránu, jako iluze, z níž se náhle probudil. Zapomněl, že jsou vlastně ve válce, a ona se mu připomněla tak tvrdě, jak jen to bylo možné. Právě prošel svým prvním bojem na život a na smrt a teď zápasil sám se sebou. Vzrušení opadlo a on najednou nedokázal pochopit, co se vlastně stalo. Musel se maximálně soustředit, aby si udržel klid a rozhodnost, aby dokázal překonat bouři pocitů, která ho ochromovala, ve které se nedokázal vyznat. Zhluboka se nadechl a po očku se podíval na Dicka. Byl na tom nejspíš podobně, jen to nedokázal tak dobře skrývat.
Zatím pro něj armáda znamenala jen hodiny a hodiny výcviku a výuky, ale teprve dnes poznal opravdový boj. Uspěl, přežil, ale zabil a bylo to až příliš jednoduché. Bylo příliš jednoduché bodnout, vystřelit. Kdyby to neudělal, pohřbívali by teď společně se dvěma muži i jeho. Ale je to tak správně? Ale teď nesměl dát najevo slabost. Pokud má velet, nemůže váhat!
Periferním viděním si všiml pohybu na zemi. To už ale Woody vytáhl revolver a chtěl vystřelit na Indiána, který zasténal a začínal se probírat z bezvědomí.
„Woody, dost!“ zavrčel Jonathan a strhl jeho ruku stranou. Kulka se zaryla do země nedaleko Indiánovy hlavy.
„Nic jinýho si nezasloužej,“ zavrčel voják a nesklonil zbraň.
„Ukliďte ten revolver, desátníku!“
„A co s nima chcete dělat, pane? Nechat je běžet?! Aby si přivedli další prašivý rudochy?!“
Jonathan stiskl zuby a sám vytáhl svůj revolver a namířil jím vojákovi do obličeje: „Řekl jsem ukliďte tu zbraň!“ zavrčel výhružně, přimhouřil zelené oči a natáhl kohoutek. „Nebudete nikoho zabíjet, pokud na vás nezaútočí, je vám to jasné, desátníku?! Ne pod mým velením!“
Woody stiskl rty a zamračil se. Nakonec ale sklonil zbraň a uklidil ji zpět do pouzdra. „Ano, pane,“ procedil mezi sevřenými zuby.
„Tak se mi to líbí,“ pousmál se Jonathan a zajistil svůj revolver. „Woody, Dicku prohlédněte Indiány. Ty, co přežili, svažte, vezmeme je s sebou.“
Mladík jen kývl, než zvedl hlavu. „Pane, jste zraněný.“
Jonathan se zarazil. Až teď si uvědomil bolest v rameni. Zkoumavě si prohlédl rozpáranou látku svého kabátu. Roztřepenými okraji začínala prosakovat krev. Rána musela být hlubší, než předpokládal. „Nic to není, pak se na to podívám. Nejdřív uděláme, co jsem řekl a vyrazíme, ať tu nezůstáváme moc dlouho, jsme moc na ráně.“
Dick kývl, Jonathan poodešel stranou a chvějícíma se rukama pomalu rozložil mapu. Zachmuřeně se do ní zadíval a zhluboka vydechl. Křest ohněm, pomyslel si nevesele.

Poznámky:

 

Whistle je druh irské flétny, vyráběný z kovu a laděný buď do stupnice D –dur, nebo G –dur. Zajímavostí je, že na tuto flétnu lze zahrát dvě oktávy.  

serzant-colins.jpg

Seržant Colins

 

dick.jpg

Dick

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA