Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sokolí přání - IX.

1. 10. 2013
             Slunce se skrylo v těžkých temných mracích, k zemi se začínaly tiše snášet první vločky.  Jonathan vzhlédl a nechal si několik ledových sněhových hrudek spadnout na tvář. Příjemně studily, ale nemohly mu pomoci od bolesti. Od rána byl nucen jet na koni a každičký sebenepatrnější pohyb zvířete mu způsoboval nesnesitelnou bolest ve zraněné noze. Ale přes řeku a do protějšího svahu, který byl porostlý řídkým lesem, by se jinak nedostal. Jeho průvodce mu odstranil z nohy dlahy, aby se mu lépe sedělo, ale klouby měl ztuhlé a při sebemenším pohybu bolely k zešílení. Jen došlápnout na nohu pro něj byl problém a vylézt na koně by bez pomoci těžko dokázal. Styděl se za svou bolest a slabost. Nesnášel bezmoc. Pevně zatínal zuby, aby nevydal jediné zasténání, jediný bolestný výdech. Křečovitě svíral svázanýma rukama hřívu koně a nebyl ho schopen ani vést. Přál si jen jediné: Slézt z koňského hřbetu a kamkoliv se složit. Bylo mu lhostejné, co s ním bude, jak skončí. Hlavně aby už byl konec té lopotné bolestivé cesty.
Indián vedl koně svahem a co chvíli se obezřetně rozhlížel. Hrozí jim snad nějaké nebezpečí? Nebo něco hledá? Budou už brzy u cíle? Pevně v to doufal. Rozhlédl se a mezi stromy si všiml hlubokého úvozu. Sledovali ho lesem. Kam asi ta cesta vede? K vojenské pevnosti? Do vesnice nebo městečka? Vedly k Indiánům cesty? Z toho mála, co o nich věděl, tušil, že obyvatelé amerických plání jsou kočovníci. Dosvědčovala to také provizorní obydlí ve vesnici Černého kotla, takovou cestu by proto nejspíš nebudovali. Veze ho tedy do pevnosti? Pokud ano, může se těšit na vojenský soud. To ovšem nebyla událost hodná nadšení.
Když kůň, na kterém jel, náhle zastavil, vzhlédl a zadíval se na muže u jeho hlavy. Ten pečlivě prohlížel okolí, než sáhl do pouzdra mezi věcmi na hřbetě druhého koně a vytáhl karabinu. Uvázal obě zvířata k tenkému kmínku a ještě zkontroloval Jonathanovi pouta, než po něm šlehl pohledem a povolil kohoutek pušky. Jonathan se trpně pousmál. Pochopil, co tím chtěl říct, a utíkat opravdu nemínil. Útěk byl to poslední, na co by pomyslel. Byl by sám proti sobě. V tomhle stavu by daleko nedojel a husté sněžení, ve které se změnilo letmé poletování osamělých vloček, by jeho útěk změnilo v nekonečné bloudění. Netušil, kde je a kam ta neznámá cesta vede. Jen seděl na neosedlaném hřbetě a sledoval, jak se muž plíží v řídkém lesíku, který je obklopoval, až mu zmizel z dohledu v bílé tmě mezi vločkami.
 
                Muž pomalu postupoval. Hustě padající sníh mu bránil ve výhledu, ale přece tušil, že něco není v pořádku. Farma byla nedaleko, ale necítil kouř, neslyšel žádná zvířata. Pomalu vyšel z lesa a držel se poblíž prázdné ohrady. Před sebou rozeznával několik tmavých siluet. Stavení farmy.
Opatrně se přiblížil až k roubené stěně, přitiskl se k ní zády a nahlédl do okna. Dům byl tichý a temný. Zachmuřil se, chvilku vyčkával, než obezřetně došel ke stájím a vstoupil dovnitř. Byly prázdné, až na něco sena a kupku hnoje, který nikdo neuklidil. I vůz byl pryč. Pevněji stiskl svou karabinu a tiše jako duch se proplížil ke dveřím do domu. Byly pootevřené. Lehce do nich strčil a vchod se se skřípáním uvolnil. Chvíli váhal, naslouchal, než vešel.
Dům byl chladný a prázdný. Na podlaze i hrubém nábytku ležela vrstvička prachu, který ho šimral v nose. Chtělo se mu kýchnout, proto si ho stiskl. V nevelké světnici vyplašil několik myší, které, jak se zdálo, byly jedinými zdejšími obyvatelkami. Sehnul se k ohništi a v prstech promnul zbytek starého popela. Tady už dlouho nikdo nevařil.
Zamračil se. Museli odjet. Nikde neviděl známky napadení nebo boje. Museli opustit dům ze své vůle. Netušil, co se stalo, ani nad tím nemínil hloubat, ale na podzim byl dům ještě obydlený. Tenkrát tu vyměnil několik kožešin za čepel nože, kdyžse mu ten jeho zlomil. Farmář byl sice nedůvěřivý, ale nakonec mu pomohl.Onsám neměl nic proti osadníkům, pokud se chovali přátelsky a nechávali Lidi na pokoji, ale pokud to nebylo životně nutné, nepřibližoval se k nim.
Pomalu přešel po místnosti a vyhlédl z okna. Venku hustě sněžilo a zvedal se vítr. V tomto počasí nemohou dál. Riziko, že zabloudí, bylo příliš velké. I kdyby byl sám, hledal by někde úkryt. Zhluboka vydechl. Doufal, že se dnes vojáka zbaví, ale duchové jsou evidentně proti němu. Jen nevěděl, jak dlouho to s ním vydrží, aniž by mu ublížil. Rozčiloval ho, jak se neustále snažil navázat hovor. V nejhorším mu dá roubík.
I když si musel chtě nechtě přiznat, že ho překvapil. Je statečný. Věděl, že má bolesti. Cesta na koni pro něj musela být velmi náročná, přesto ani jedinkrát nezasténal, nepožádal o zastávku či pomoc. To dokázal ocenit každý z Lidí. Věděl, jak je takové zranění nepříjemné. Kdysi, když byl ještě velmi mladý, stalo se mu něco podobného, když jeho kůň při lovu bizonů klopýtl a spadl na něj. Jeho noha se bude ještě dlouho hojit, ale nepotřebuje víc než klid. Jenže teď se o něj nějakou dobu bude muset postarat, než počasí dovolí další cestu. Stiskl zuby. Nelíbilo se mu to ani trochu, ale jednou ho zachránil a zajal, tak se o něj musí postarat, to bylo zvykem Lidí a on ho nemínil porušit. A navíc ten pták. Sledoval každý jejich krok. Nebál se ho, ale něco mu říkalo, že by se neměl protivit. Je snad ten mladý běloch jeho nadějí, že ještě někde najde svou ztracenou duši? Cestu zpátky? Duchové si pro něj připravili těžkou zkoušku, ale nemínil se vzdát. Toužil po jejich přízni. Toužil naplnit prázdno, které pociťoval. Toužil znovu najít sám sebe, a proto nemohl váhat. Pomalu se odvrátil od okna a vyšel z domu.
 
                Jonathan seděl nehybně, tiše. Vnímal klidný dech koně a přemáhal bolest. Oči měl pevně zavřené, tvář nastavil padajícímu sněhu. Cítil se velmi vyčerpaný. Bolestí, vnitřním neklidem, nejistotou, otázkami, na které neznal odpovědi a které cítil někde hluboko v podvědomí. Zhluboka vydechl a pomalu otevřel oči. Sledoval velké chuchvalce sněhu, které se pozvolna snášely k jeho obličeji. Cítil jak ho ledové vločky vlhce šimrají na kůži. Některé se smekly a padaly dál na  ramena,modrý vojenský kabát, jiné roztávaly v teple jeho těla a na tvářích, na čele se měnily v kapičky vody. Pomalý hluboký dech se srážel v obláčky páry a stoupal navzdory padajícímu sněhu.
Unavenou myslí pomalu proplouvaly vzpomínky na domov. Byl tak nedosažitelný, vzdálený, bolavý. Pevně stiskl rty. Jeho domov pro něj znamenal příliš mnoho rozporuplných pocitů. Miloval i nenáviděl to místo a plně si to uvědomil až tady. Nedokázal posoudit, který z pocitů v něm převažuje. Přál by si někdy znovu vidět velký dům, nadechnout vůni milovaných stájí, rozhlédnout se po rozlehlých loukách, a zároveň ho děsil chladem, odmítáním, křivdou, které se skrývaly v jeho zdech. Netušil, zda se tam někdy vrátí. Hlavně v tuto chvíli nedokázal posoudit, jestli by vůbec chtěl.
Sklonil hlavu a pevně stiskl zuby. Proč jen ho napadají takové sentimentální myšlenky? Stáhl obočí a rozhlédl se. Indiána nikde neviděl. Opatrně změnil polohu a usykl. Krucinál! Bolest ho velmi rychle vrátila do reality. Sentiment zmizel rychleji, než se stihl znovu nadechnout. Když periferním viděním zaznamenal pohyb, otočil hlavu a zadíval se do padajícího sněhu. Muž se vracel. Zachmuřeně uložil karabinu zpět do pouzdra a odvázal koně. Jonathan tušil, že to bude zbytečné, ale přece se tiše zeptal: „Stalo se něco? Kam jdeme?“ Indián nereagoval, ani neotočil hlavu.Jonathanjen vydechl a přidržel se hřívy. Pravděpodobně se to brzy dozví.
Netrvalo dlouho a dokázal v padajícím sněhu rozeznat siluety domu. Zamyšleně stáhl obočí. Samota? Farma? Proč? Tohle určitě nebylo vojenské ležení ani pevnost. Na vesnici to také nevypadalo, v blízkosti nedokázal rozeznat žádné další stavení. Byl čím dál tím zmatenější. Zachmuřeně sledoval, jak Indián uvázal koně a začal z jeho hřbetu sundávat připevněné věci. Jsou snad u cíle? Když jeho mlčenlivý společník zmizel v domě, usoudil, že zřejmě ano. Jeho konečně čeká chvíle, kdy bude moct opustit koňský hřbet. Když dopadne na zdravou nohu mohl by to zvládnout sám. Pevněji sevřel rukama hřívu, stiskl zuby, položil se zvířeti na krk a zdravou nohu pomalu přehodil přes koňský zadek. Držel se pevně, aby zmírnil dopad, ale vše se nepodařilo podle jeho plánu, a přece jen plnou vahou došlápl na bolavou nohu.
„Krucinál!“ zaklel polohlasně a padl na kolena. Nedokázal udržet výkřik. Prsty zabořil do sněhu, do nohy se mu zakousla nesnesitelná bolest. Proboha proč?! Stiskl zuby, aby potlačil další zasténání a slzy deroucí se mu do očí. Sklonil hlavu, která se točila ve zběsilém víru. Snažil se rozdýchat slabost hlubokými nádechy. V uších mu hučelo a měl pocit, že snad každou chvíli omdlí.
Když zaznamenal cvaknutí kohoutku, pomalu zvedl hlavu a bolestný pohled upřel na Indiána, který stál na dva kroky od něj a mířil na něj revolverem.
Jonathan trhavě vydechl a ušklíbl se: „Tak už mě, kruci, zabij!“ procedil mezi sevřenými zuby. Cokoli je lepší než tohle!  Ale on zajistil a uklidil zbraň a místo ní vytáhl z pouzdra nůž. Jonathan mu s pevně semknutými rty hleděl do obličeje, a když se špička ostří téměř dotkla jeho tváře, zvedl bradu. Připadal si jak podsvinče před porážkou. Ale Indián se sehnul a sevřel jeho svázané ruce. Ucítil, jak se chladná čepel dotkla jeho dlaní, než pouta povolila. Překvapeně sledoval, jak se narovnal, uklidil nůž. Pak ho pevně popadl v podpaží a vytáhl na nohy. Bolestně zasténal a  namáhavě se postavil.
Muž si přehodil jeho ruku přes ramena, podepřel ho a pomalu vykročil k domu. Jonathan se mu pozorně zadíval do tváře. Viděl každý rys, každou vrásku jeho obličeje, velký orlí nos, temné oči, rudou ošlehanou kůži. Zhluboka se nadechl a do nosu mu pronikla zvláštní směsice vůně a zápachu. Tak takhle jsou cítit Indiáni? Kdyby neměl rty zkřivené bolestí, nejspíš by se své zbloudilé myšlence zasmál.
Místnost, do které vstoupili, byla temná a chladná. Jonathanovi chvíli trvalo, než se rozkoukal. Indián ho dovedl k hrubému lůžku a nešetrně mu pomohl posadit se.
Vydechl, odhrnul si zvlhlé vlasy z čela a bolestně se pousmál na muže před sebou. Chtěl mu poděkovat, ale nebyl schopen najít ztracený hlas. On ale jen pevně stiskl rty, otočil se a odešel ven. Jonathan se ještě naposledy rozhlédl po místnosti, dlaní si promnul zápěstí, které měl odřené od provazu, než si neohrabaně lehl a ihned usnul.
 
Nevím, jaký je den, datum, ale pravděpodobně je již prosinec. Rok 1868, nepředpokládám, že bych byl v bezvědomí víc jak měsíc. Neznámý dům na samotě, Oklahoma, USA
 
                Netuším, jak dlouho jsem spal. Nicméně pamatuji si, že venku se začínalo stmívat, když jsme dorazili k tomuto domu. Netuším, co je to za místo, a moje otázky zůstávají nezodpovězeny. Stále nemohu pochopit, proč a v čem jsem se to ocitl, a je to velmi unavující stále hledat odpovědi, které nepřicházejí. Ale stejně doufám, že se mi s tím mužem podaří promluvit. I kdyby mi alespoň řekl, co se mnou má v plánu, bylo by to lepší než neustálá nevědomost a zmatek. Zmatek z toho, co se děje a co se dělo.
Je toho příliš, co nevím, ale jedno vím jistě: S touto válkou, do které jsem byl zatažen, není něco v pořádku. Útok, kterého jsem se musel zúčastnit, nemůže znamenat nic jiného. Vojáci přece museli vidět, na koho střílí, koho zabíjejí! Musel to vidět i Custer. Ale kdo mi dá odpovědi? Vím tak málo o Indiánech, a jak s nepříjemným pocitem musím uznat, i o nás Evropanech. A to jsem myslel, že společnost, ve které žiji, znám. Možná jsem se hluboce mýlil. Začínám pochybovat o nás, a hlavně o sobě, o tom, kým jsem. Ale koho se ptát? Indián nemluví, ač si jsem již jistý, že mi rozumí. Němý také není, slyšel jsem ho tiše rozmlouvat s koňmi jazykem, který neznám. Proč tedy nechce mluvit? Proč mi pomáhá? Kdo je to?
 
                Jonathan vzhlédl od svého deníku a zkoumavě se zadíval na muže, který seděl před krbem. Viděl jen jeho záda. V ohništi plápolal oheň a do toho mála světla, co do místnosti pronikalo špinavými okny a vánicí venku, rozhazoval roztančené stíny. Indián se pohodlně uvelebil na kožešině a pečlivě brousil svůj nůž. Ničeho si nevšímal.
Pomalu vydechl. Probudil se před několika hodinami, alespoň jak dokázal odhadnout, a tehdy konečně mohl sundat svůj vojenský kabát a i vysoké boty, což bylo velmi nepříjemné. Musel se pevně zakousnout do rukávu své uniformy, aby nevykřikl bolestí. Stále děkoval bohu za pevné vysoké boty, které pravděpodobně uchránily jeho kotník před mnohem horším zraněním. Ovšem koleno na tom bylo patrně hůř, bolelo vůbec nejvíc, hrálo všemi barvami a nepříjemně natékalo. Ale Indián přinesl zvenku sníh a kus hrubého plátna a s jeho pomocí mu chladil pohmožděnou nohu. Pomáhalo to, bolest už nebyla tak ostrá. I spánek ho osvěžil a muž ho již nespoutal. Možná pochopil, že opravdu nemíní utéct ani ho nijak ohrozit. Ostatně příležitostí k tomu měl dost. Ale to by opravdu byl sám proti sobě. Měl rozum a dokázal navzdory situaci, ve které se nacházel, chladně uvažovat. Ne, momentálně pro něj bude nejvýhodnější zůstat, kde je, v péči toho divocha. Myslet na útěk může, až bude schopen pohybu. Promnul si oči, než se znovu sklonil k rozepsanému textu, a musel je přimhouřit, aby na něj dobře viděl.
 
                Ten muž mě zajímá čím dál víc.  Ale je nevyzpytatelný. Myslel jsem, že mě odveze k armádě, když tam evidentně patřím, ale má domněnka byla chybná. Opět! Nedokáži předvídat jeho chování. Nedokáži pochopit jeho úmysly. Můžu se jen domnívat, že mi chce opravdu pomoci. Ale zištně, či nezištně? Necítím se ohrožen, ovšem nebylo by moudré jej podceňovat. Je nebezpečný. Ale mě doposud neublížil, pokud jsem udělal, co mi naznačil. Nemám důvod se obávat, alespoň prozatím.
Dům, kde se nacházíme, je opuštěný. Vypadá, že tu dlouho nikdo nebyl. Předpokládám, že jsme tu zůstali kvůli počasí, ale jist si nejsem. Ostatně jako ničím!
Otázky, otázky, nic než otázky k zbláznění! Otázky, na které neznám odpovědi!
 
                Jonathan se zamračil a pevně sevřel rty. Rázně zaklapl v kůži vázané desky, stiskl je v prstech. Musí se dozvědět pravdu! Když rozumí jeho řeči, měl by přece i umět mluvit! Upřel na Indiána podmračený pohled: „Proč mi neodpovídáš?!“
Muž se ani nepohnul. Už toho měl všeho dost, byl pevně rozhodnutý ho vyprovokovat! Ostatně v tom byl zatraceně dobrý, měl Alexanderovu školu.
„Poslouchej! Vím, že mi rozumíš! A také vím, že nejsi němý!Cotakhle přestat hrát tu zatracenou hru na mlčení?! Už mi vážně leze na nervy!“
Muž zvedl oči a úkosem pohlédl na Jonathana. Stiskl rty, syčivě vydechl, pevněji sevřel rukověť nože, než se odvrátil a pokračoval v činnosti.
„Kruci, nemůžeš mi aspoň jednou odpovědět?! Nevím, kde jsem, nevím proč, nevím nic! Co kdyby ses laskavě obtěžoval mi aspoň říct,,, co se mnou hodláš udělat?! Mám právo to vědět!“ Už se neudržel a zvedl hlas. Indiánův klid ho rozčiloval, stejně jako nevědomost a zmatek. Přeci ho nemůže pořád ignorovat!
Muž pomalu vzhlédl a zamračil se. Odložil brusný kámen, opřel se o volnou ruku a pozvolna vstal. Upřel na Jonathana temný pohled a došel až k němu. V ruce stále pevně svíral nůž. Jonathan mu vzdorně zíral do tváře. Měřili se pohledy a vzduch zhoustl napětím. Ani jeden neuhnul, ani jeden neustoupil v tichém souboji vůle.
„Řekni mi konečně pravdu!“ procedil mezi sevřenými zuby Jonathan.
Indián si odfrkl a pomalu promluvil hlubokých chraplavým hlasem: „Bílý muž vždy moc mluvit. Mluvit zbytečně! Neustále se dožadovat toho, na co nemít právo! Bílý muž ptát a nechtít znát odpovědi! Neumět naslouchat hlasu Lidí, proto já nenaslouchat hlasu bílého muže!“
„Krucinál, kdybych nechtěl znát odpovědi, proč bych se ptal?! Co je to za nesmysly?!“
„Bílý muž mlčet! Být ticho, nebo zavázat ústa a ruce!“ zavrčel Indián a odvrátil se. Došel zpět ke krbu a usadil se na kožešinu.
Jonathan jen několikrát naprázdno otevřel a zavřel ústa a nespokojeně zavrtěl hlavou. Výborně!
„Počkej, to přeci...“
„Mlčet!“ šlehl po něm Indián pohledem.
Mladík se zamračil a odvrátil oči. Složil ruce na prsou a odfrkl si. Výborně, je zavřený kdo ví kde s vyšinutým rudochem, který se každou chvíli tváří, že ho chce zabít. Venku padají trakaře, kdy a kam se odtud dostane, ví Bůh. Zapráskaná Amerika, byl mu ji čert dlužnej! 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Že? Nadpisy mě taky děsně točí :-D

(Máta, 2. 10. 2013 6:55)

Já děkuji... že čteš.
Rozdíly ve způsobu myšlení, které je tak jiné a zároveň stejné, náhledy do jejich duší, myšlenek, to bylo to co mě na této práci fascinovalo po celou dobu co jsem to psala.
Těším se opět za týden :-)

Hergot, proč to má mít nadpis?!

(Kaktus, 2. 10. 2013 6:49)

Díky za další kousek, je to krásný čtení. Ty kontrasty uvažování, vycházející z naprosto jiného směru uvažování obou protagonistů, kdy oba mají pravdu a oba se mýlí... Díky.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA