Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sokolí přání - Prolog

30. 7. 2013

 

 

bez-nazvu-----kopie.png

 

Prolog

30. listopadu 1864, oblast kolem řeky Sand Creek, Colorado, USA

Vycházející slunce zalilo rudým světlem zvlněnou pláň pokrytou popraškem čerstvého sněhu a jinovatkou, kterou přinesla právě odcházející mrazivá noc. Zežloutlá tráva se chvěla v lehkém ledovém větru, bezlisté křoviny odolávaly neodbytnému mrazu. Osamělý indiánský jezdec vedl s jistotou svého koně krajinou proti proudu řeky. Jeho dech se srážel do obláčků páry a holé ruce zábly, když jimi pevně svíral řemení ohlávky. Nečekal mráz, jinak by si vzal rukavice. Nedal na hřbet skvrnitého koně ani deku, příjemně ho hřál i přes teplé kožené nohavice. Přitáhl si blíž k tělu barevnou pokrývku omotanou kolem ramen a ohlédl se. Druhé zvíře pomalu kráčelo v závěsu, uvázané na dlouhém provazu, naložené masem, nalovenou zvěřinou. Brzy sice měly přijít příděly dojednané s kupcem Smithem, ale Lidé nemohli dál čekat. Většina mužů byla na zimním lovu bizonů a oni potřebovali maso. Potřebovali nakrmit ženy a děti. Před dvěma dny, v době kdy se slunce sklánělo k západu, poslal zpět do tábora syna i s prvním naloženým poníkem. Měli velké štěstí. Podařilo se jim vystopovat zvěř. Ještě neuhodila tvrdá zima.
Když periferním viděním zaznamenal pohyb ohlédl se. Za nedalekým křovím se pohyboval velký šedý vlk. Odhrnul si z obličeje dlouhé černé vlasy protkané prvními prameny šedin a přimhouřil oči, zatímco pozoroval impozantní zvíře. Ranní příděl masa už mu dal. Každý den, pokud to jen bylo možné, se s ním dělil, snídal s ním. Doprovázel ho už po několik zim. Jeho mlčenlivý průvodce, který se k němu vždy přidal tak akorát na dohled. Pokud byl poblíž, cítil se jistěji. Pokývl hlavou, odvrátil pohled a vrátil se ke svým myšlenkám.
S kupcem Smithem dojednali dobrý obchod. Ne výborný, ale s bílým mužem neexistovaly výborné obchody, ale i dobrý byl vítězstvím. Jen aby Smith dodržel domluvené podmínky. Obchodovali s ním už několikrát a musel přiznat, že je nikdy příliš neošidil. Náčelník byl spokojen. On ale ne. Nevěřil bílým. Na to, aby jim důvěřoval, toho mnoho porušili. Jasně cítil jejich touhu po zemi, kde žili. Nevěřil v mír s bílým mužem jako jeho náčelník, přesto dělal vše pro to, aby ho dokázali udržet. Kvůli své ženě a dětem. Oni si zasloužili mír. Ač jeho starší syn už před dvěma zimami dospěl v muže, nechtěl ho vidět umírat v nerovné bitvě. V bitvě, kterou nemohli vyhrát. V bitvě, která není čestná a bojovník si odnese jen bolavé rány, smrt bez úcty, bez poct. Mír je pro ně dobrý, i když těžce vykoupený. Jak těžce, věděl moc dobře. On to byl, kdo doprovázel náčelníka Montavatu. On to byl, kdo mu pomáhal uzavírat obchody, sepisovat smlouvy už od doby, kdy se k němu přidal. Stejně tak dříve doprovázel svého otce, od něj se naučil jazyk bílých. Lidé ho potřebovali. On to také byl, kdo viděl mnoho porušených slibů, smluv, špatných obchodů. Nevěřil prázdným slovům bílých. Nevěřil v jejich dobré úmysly, a přeci dělal vše pro to, aby si udrželi klid a přátelství.
Stáhl obočí v zamyšlení a rozhlédl se. Spodní okraj slunce už opustil zvlněný obzor a jasně modrá obloha pozbyla narudlého nádechu. Tábor už byl blízko, ale něco se mu nezdálo. Zamračil se a pozorně zkoumal krajinu. Zhluboka nadechl čistý mrazivý vzduch. Příliš čistý. Nikde necítil kouř a přitom mu lehký vítr foukal do tváře. Pobídl koně k rychlejšímu kroku. Z ramena sundal svou starou loveckou pušku a položil si ji do klína. Krom koňských kroků nic neslyšel. To bylo zvláštní. Probouzející se tábor Lidí býval plný hlaholu. Rázně zarazil koně a pozorně naslouchal. Všude bylo ticho. Ticho rušené jen vzdáleným krákáním vran. Vrány?! Náhlá obava mu stáhla hrdlo. Zajíkl se neblahým tušením a s divokým výkřikem vrazil zvířeti paty do slabin. Když kůň vyskočil do rychlého cvalu, přikrčil se za jeho krk, přesto mu ostrý vzduch, který se mu opřel do tváře, vehnal slzy do očí.
Jakmile vyjel na nízkou terénní vlnu, kůň poděšeně zařehtal a vzepjal se na zadní. Málem by byl spadl z jeho hřbetu, kdyby se nezachytil hřívy. Snažil se uklidnit rozrušené zvíře, a jakmile se konečně zastavil, rozhlédl se po mělkém údolí. To, co uviděl, mu vyrazilo dech. Neschopen pohybu, či jen myšlenky zíral s otevřenými ústy na to, co bývalo jeho táborem. Co bývalo zimním táborem Lidí. Hrůza a děs ho sevřely a roztřásly jako zimnice. Očima nechápavě přejížděl po zbytcích rozbořených stanů. Po množství těl rozesetých všude kolem. Po mrtvých, nad kterými se s hlasitým křikem vznášely hladové vrány.
Když konečně popadl dech a pochopil, provaz, na kterém byl uvázaný soumar, mu vyklouzl z ruky. Znovu rázně pobídl koně a o zlomkrk se řítil dolů. Tam dole… jeho žena, děti… Hnal zvíře skrz děsivou spoušť. Hnal ho, i když uskakoval a řehtal. Hnal ho do míst, kde stával jeho stan, ze kterého zbyly jen potrhané trosky. Zarazil koně. Seskočil z jeho hřbetu, pušku odhodil stranou a rozeběhl se v zoufalé naději, že tu nejsou.
Ale jehonaděje odlétly na černých křídlech vran, na křídlech vzlétajících vyrušených ptáků . Jeho naděje byly zmařeny. Sesul se na kolena a něco v něm zoufale křičelo své nekonečné NE. Prsty se jemně dotýkal tváří, mrtvých tváří ženy a mladého muže. Pak už nevydržel tu bolest, která ho sápala a rozdírala. Z hrdla se mu vydralo kvílivé zvířecí zavytí a sevřel v náručí mrtvou. Ženu, jíž někdo serval vlasy i s kůži. Ženu, která na něj zírala prázdnýma temnýma očima. Ženu, kterou někdo znetvořil, okradl o všechno, co z ní dělalo ženu. Jeho ženu. Pevně zavřel oči, aby neviděl, a přece se nedokázal zbavit hrůzných obrazů. Svíral ji pevně, klečel v ledovém sněhu, třásl se zimou a nekonečným zoufalstvím.
Nevěděl, jak dlouho tam seděl, jen slunce nad jeho hlavou ukrajovalo mlčenlivý děsivý čas. Nevnímal ho, nevnímal chlad, jen tu obrovskou bolest a čím dál tím silnější narůstající vztek. Bezhlavý, zaslepený vztek. Stále dokola se musel ptát kdo a proč, ač tušil. Podle nábojnic rozesetých všude kolem, podle otisků jezdeckých bot, podle stop okovaných koní. Věděl. Věděl, kdo to byl. Rozhlížel se, jako by chtěl najít původce, putoval očima po mrtvých. Většinu z nich dobře znal, poznal zohavené, skalpované ženy i děti, které před několika dny viděl smát se a hrát si mezi stany. A mezi nimi zahlédl zahlédl kupce Smitha. Vztek ho naplnil až po konečky prstů. Opatrně položil tělo ženy, rychlým pohybem vytáhl z korálky zdobeného pouzdra nůž a vrhl se kbělochovi. Popadl oběma rukama jeho rukověť a vší silou bodl a znovu. Všechno mu bylo lhostejné, jen vybíjel svůj zaslepený žal, vztek a bolest na mrtvole muže, který jim přislíbil pomoc. Vybíjel všechno, co v něm vřískalo a kvílelo nesčetnými krutými hlasy, dokud jej nepřemohla únava. Nůž mu vypadl z rukou. Sevřel obličej v dlaních a zmáčel je slzami, které do teď nevnímal. Bezhlavý vztek vystřídala hořká nekonečná prázdnota, zraňující, bolavá, mlčící.
Vzhlédl k nebi, na kterém nebyl jediný mrak, jen zimní slunce. K nebi, jenž svou čistotou ostře kontrastovalo se vší tou hrůznou krvavou špínou všude kolem. Jen tiše zaštkal: „Proč?“ Ale nikdo mu neodpověděl. Nikdo, jen nervy drásající ticho. Ticho, které přehlušilo i krákání vran.
Seděl a slepě zíral před sebe. Třásl se chladem zakusujícím se do otupělého těla. Zhluboka nadechl řezavý vzduch a pomalu se postavil. Ze země sebral svůj nůž, automaticky ho očistil, než jej vrátil zpět do pouzdra. Slunce mu stálo vysoko nad hlavou a jeho šlachovitá postava nevrhala téměř žádný stín. Zatnul zuby a rozhlédl se okolo. Měl by pohřbít své blízké, měl by se s nimi rozloučit, jak se sluší. Zhluboka bolestně vydechl a neochotně došel k tělům ženy a syna. Ten pohled neskutečně bodavě bolel. Proč jen nemohl také zemřít? Přemáhal nové vlny vzteku a zoufalství snažící se ho znovu připravit o sebekontrolu. Rozhlédl se a stáhl obočí v zamyšlení. Kde je jeho mladší chlapec?! Hledal pohledem svého druhého syna. Snažil se nevnímat všechnu tu děsivou krvavou spoušť, mrtvé tváře a v hrudi mu rostla naděje. Našel několik čerstvě vyhrabaných jam v břehu vyschlého potoka a kolem nich stopy vedoucí pryč. Dál podél řeky. Někdo přežil! Rychle doběhl ke svému koni neklidně přecházejícímu opodál, chytil jeho otěže a chtěl se na něj vyšvihnout. Zarazil se ale, když jeho pozornost zaujalo něco jiného. Vypadalo to jako deka smotaná do pevného uzlu. Ten vzor znal. Pustil koně a rozeběhl se tam. Nevnímal ostré větve šlehající ho do tváří. Nevšímal si krvavých stop. Ale jeho zoufalá naděje se rozplynula, když strhl deku a našel chlapce, ne staršího než jedenáct zim, schouleného, chladného, s velkou rudou skvrnou na břiše, který si něco pevně tiskl k hrudi. Přemáhal obavy z toho, co najde. Přemáhal děs a hrůzu. Opatrně natáhl ruku a pomalu odhrnul cíp pokrývky. První co uviděl, byly oči. Oči vytřeštěné strachem a tiché, téměř štěněcí, zakňučení mu znělo jako nejkrásnější píseň. Oběma rukama stiskl pod pažemi malé děvčátko a sevřel je na prsou. „Maličká…“ zašeptal, než se mu hlas zlomil.

Do odcházející noci plál malý oheň, u něhož seděl osamělý muž. Svíral v náručí malé spící děvčátko, zabalené do deky ušpiněné od krve, nepřítomně zíral do řežavých uhlíků a děkoval všem duchům, že alespoň jedno jeho dítě přežilo. Ale to vědomí přeci nedokázalo naplnit prázdnotu rozprostírající se v něm. Jako by jeho duše zemřela společně se ženou a syny a zbyla jen ohlušující nekonečná temnota. Hrůzné bolestivé nic. Museldceru dostat k Lidem. Musí najít někoho, kdo se o ni postará. Upínal k té myšlence celou svou zraněnou mysl. Upínal se k ní jako k poslednímu paprsku světla, poslední zbývající hvězdě. Nechtěl myslet na to, co bude. Jeho mysl toužila po krvi. Přitáhl si klidně oddechující dítě blíž k sobě.
Ještě když slunce začínalo klesat k západu, vypravil se po stopách, které našel. Vedly směrem k zimním lovištím, jinam ani Lidé jít nemohli. Ale bylo jich žalostně málo. Tak málo z rozlehlého zimního tábora dvou kmenů. Tábora, kde zůstali hlavně ženy, děti a starci. On a jeho syn byli dva z hrstky bojovníků a lovců, kteří neodjeli na bizony. Už včera poznal s jistotou, kdo to udělal. Nemohl pochybovat. Nepochyboval, a to ho naplňovalo novým odhodláním. Nespěchal. Jel pomalu a snažil se z posledních sil zahnat touhu po pomstě, která ale sílila s každým krokem. S každým nádechem. S každým úderem srdce. Ne, nechtěl na to myslet. Ještě ne. Dřív musel něco udělat. Stiskl zuby a přiložil klestí z okolních křovin. Zamračil se, odhrnul si vlasy z obličeje a rozhlédl se po světlající obloze. Brzy zase vyrazí hledat svůj lid. To, co z něj zbylo.

Starý náčelník kráčel pomalu a namáhavě mrazivým dnem. Slunce mu sice svítilo do zátylku, ale nemohlo ho zahřát ve všudypřítomném chladu. Unavenýma smutnýma očima se rozhlédl po lidech, kteří ho lopotně následovali. Jeho Lidé. Lidé, pro které si přál mír. Lidé, pro které sjednával nové dohody. Žádal bílé vojáky o ochranu. Dodržoval vše, na čem se domluvili. Stále nemohl pochopit, co se stalo. Kolik nocí od toho krvavého úsvitu uteklo? Kolik nocí nekonečné hladové cesty, kdy se choulili u malých ohníčků hledajíce alespoň trochu životadárného tepla? Kolik dní vedl svůj zdecimovaný lid na zimní loviště bizonů? Nedokázal spočítat, kolik nocí a dnů přemýšlel nad tím, co je špatně. Co je špatné na nich, že musejí umírat. Oni přeci poslouchají, neporušují dohody, tak proč? Jeho mysl mu ale nedokázala dát odpovědi. Stále přemáhal pochybnosti a beznaděj. On se nemůže vzdát! Chce mír a bude se ho snažit zajistit za každou cenu. Ale nebyla už cena, kterou zaplatili příliš vysoká? Má povolat do vedení válečného náčelníka? Má ukončit svou zbytečnou snahu o mír a sledovat, jak jeho lid umírá v nekonečných nerovných bitvách? Věděl, že ne. Nechtěl válku, ale jeho Lidé umírali. Jak teď dokáže přesvědčit ostatní náčelníky? Jak dokáže přesvědčit mladé muže plné síly a zášti? Cítil se starý, nesmírně starý, jako sám svět.
Zhluboka povzdechl a po straně pohlédl na svou ženu, která kráčela po jeho boku stejně unaveně. Byla zraněná, podepřel ji. Zvedla tmavé oči a lehce se na něj usmála. Pak ale trhla hlavou a poplašeně se ohlédla. Sledoval směr jejího pohledu, zastínil si oči proti slunci a mlčky hleděl na jezdce pomalu sjíždějícího z terénní vlny. Vedl s sebou plně naloženého nákladního poníka. Viděl bolestnou radost v očích všech, když pozorovali příchozího. Tiše čekal, dokud nepřijel až k němu. Čekal, dokud muž nepodal jedné z žen malé dítě, které ochotně sevřela v náručí. Dokud se sám nesesmekl ze hřbetu koně, nezadíval se na něj temnýma prázdnýma očima a do dlaně mu nevtiskl provaz, na kterém byl uvázaný soumar. Pousmál se. On však jeho úsměv neopětoval. Jen se mlčky otočil a pohladil po nozdrách skvrnité zvíře. Chytil se hřívy a chtěl se na něj vyšvihnout, když náčelník promluvil tichým hlasem: „Zůstaň.“
Muž se zarazil a upřel na něj oči. „Nemohu!“ procedil skrz sevřené zuby.
„Potřebujeme tě. Tvůj lid tě potřebuje a tvůj náčelník tě prosí, zůstaň, alespoň dokud nenajdeme své muže. Pak jdi, kam tě táhne srdce,“ mluvil naléhavě, vážně, tiše. Po snad nekonečné době, kdy se vzájemně měřili pohledem, muž sklopil oči a lehce kývl.
Náčelník se dotkl prsty jeho ramena: „Děkuji, s tebou máme naději.“
Jen sklonil hlavu, podal mu otěže svého koně a šel hledat suché dříví na oheň. Dnes už nepůjdou dál, Lidé měli hlad.

Malé děvčátko, schoulené v náručí náčelníkovy ženy, pozorně sledovalo muže sedícího mlčky u ohně v nevelkém stanu. Splnil to, oč ho žádal jeho náčelník, i to, co si sám uložil. Včera konečně našli lovce a jeho dcera může zůstat ve stanu náčelníkovy ženy. Teď byl čas odejít. Touha po pomstě ho poháněla, sžírala, naplňovala neklidem. Naposledy pohlédl na dítě, než sevřel v ruce svou loveckou pušku a vyšel ze stanu. Rozhlédl se po provizorním táboře, kde byl stále ještě slyšet pláč a žalozpěvy, než vykročil k ohradě, kde měl připravené své dva koně. Zkontroloval, zda vše, co uvázal na soumara dobře drží, poplácal věrné zvíře po kohoutku a přehodil mu otěže přes krk.
„Odjíždíš,“ promluvil na něj někdo tiše. Trhl sebou, otočil se a zadíval se do smutné vážné tváře náčelníka. Nemusel nic říkat. Jen kývl hlavou.
„Tvá dcera tě potřebuje.“
„Má dcera potřebuje matku, o kterou ji připravili.“
„Přidáš se k Orlímu nosu?“ pozoroval ho zkoumavě starý muž.
Chvíli váhal, než zavrtěl hlavou. Měl jiné plány. „Ne. Chci být sám.“ 

„Co máš v úmyslu?“
Zvedl pohled a upřeně se zadíval náčelníkovi do očí. „Lov.“
„Dokáže krev bílých vojáků smýt tvou bolest?“
Neodpověděl. Chvíli na sebe mlčky hleděli, než se otočil k náčelníkovi zády a vyskočil koni na hřbet.
„Budeš vítán, pokud by ses chtěl vrátit,“ přidržel otěž a sledoval, jak muž kývl. Pak ji pustil a ještě dlouho se díval za jezdcem, který pobídl koně do cvalu a brzy mu zmizel z dohledu. Věděl, že není poslední, kdo odejde, přesto tiše doufal, že ho ještě někdy uvidí.

 


Poznámky:
Při masakru u řeky Sand Creek, který započal za úsvitu 29. 11. 1864, zemřela polovina obyvatel zimního tábora Šajenů (často též v češtině nazývaní Čejeni) a Arapahů. Mezi 600 lidmi bylo pouze 60 mužů – bojovníků a starců, zbytek byl na zimním lovu bizonů u Smoky Hill. Ostatní obyvatelé byly ženy a děti.
Ač se Indiáni nebránili a vyvěsili bílou a americkou vlajku, byli bez milosti postříleni a po té krutě zohaveni neukázněnými (často opilými) vojáky plukovníků Chivingtona a Anthonyho. Některým Indiánům se podařilo zachránit ve střeleckých zákopech, které narychlo vykopali, a až po setmění se odvážili prchnout. Poté se pěšky vydali na pouť dlouhou 50 mil za lovci ke Smoky Hill.
Při masakru zemřel náčelník Arapahů Bílá antilopa, který neozbrojen anglicky žádal vojáky, aby přestali střílet, dále Jednooký a Válečná čelenka a byl zraněn náčelník Levá ruka, který se odmítal bránit. Montavato přežil téměř zázrakem. Zemřel tu také bílý kupec Smith i se svým vojenským doprovodem, který byl v táboře přítomen, aby dojednal příděly potravin pro Indiány. Armádní velení ho tam poslalo záměrně, aby upokojil indiánské náčelníky. O plánovaném masakru nevěděl.

 
Během několika hodin šílenství zničili Chovington a jeho vojáci život nebo moc všech šajenských a arapažských náčelníků, kteří byli pro mír s bělochy. Po útěku těch, co přežili, zavrhli Indiáni Montavatu a Levou ruku a obrátili se na své válečné pohlaváry, aby je zachránili před vyhlazením. Posléze vypukla na pláních otevřená válka.

Informace jsem čerpala z knihy amerického historika Dee Browna – Mé srdce pohřběte u Wounded Knee, str. 63 - 66

Orlí nos – vůdce Psích vojáků, odbojné skupiny indiánských válečníků, později náčelník jižních Šajenů, který neuznával mír s bílými a volil cestu války
Montavato – náčelník severních Šajenů (prosím, pokud znáte překlad jeho jména, neuvádějte ho v komnetářích, děkuji)
Šajeni sami sebe a svůj kmen nazývali Lidé, nebo Lidské bytosti. Většina názvů kmenů v původních jazycích Indiánů má podobný význam.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA