Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sokolí přání - V.

3. 9. 2013

21. listopadu 1868, Camp Supply, Oklahoma, USA

Mraky na nebi tvořily neproniknutelnou clonu, kterou neměly šanci rozehnat sluneční paprsky ani ostrý vítr rozechvívající zežloutlou trávu všude okolo. Vysoko nad plání kroužil dravec, využíval větru a obratně se proplétal vzdušnými proudy.
Mladík jedoucí na koni v čele zásobovací kolony sundal svůj klobouk a vzhlédl. Přimhouřil zelené oči, chvíli sledoval ptáka, než si prohrábl vlasy, a znovu si klobouk nasadil. V dálce před ním se rozprostíralo vojenské ležení. Viděl velké množství bílých stanů a stoupající kouř z ohňů. Brzy splní svůj úkol.
Když dravec nad ním zakřičel a snesl se níž, znovu vzhlédl. Teď už nepochyboval, že je to ten samý pták. A ten pták mu nejspíš zachránil život. Ale proč? Proč se ho držel? Byl divoký, volný, necvičený, a přece ho doprovázel. A co víc, upozornil ho na nebezpečí. Nechápal to. Byly to otázky, na které nedokázal najít odpovědi. Když se nad tím zamyslel, bylo to absurdní, připadal si jako vyšinutý blázen, jeho logika to nedokázala přijmout, a přesto cítil k tomu ptáku zvláštní náklonnost. Ale proč, kruci?!
Zhluboka vydechl a promnul si oči. Byl unavený. Celé tři dny, co vedl kolonu, poháněl všechny k rychlosti a sám toho moc nenaspal. Měl obavy z dalšího útoku, ale pomohla jim otevřená krajina. Přesto byli všichni v pohotovosti. Měl o dva muže méně a jeden z vojáků vždy musel hlídat zajatce. Tři mladé indiánské bojovníky, kteří přežili. Pokoušel se s nimi mluvit, ale odpovědí mu bylo jen ticho a pevně stisknuté rty, zachmuřené vážné tváře. Temné oči. Pohledy, které ho propalovaly. Byli to Psí vojáci. Jeho muži to potvrdili. Přepadali pravidelně zásobovací kolony. Někdy úspěšně, někdy neúspěšně a Jonathan chápal, proč to dělali. Chtěli armádu oslabit. Byl to dobrý tah. Tak nemohli přemýšlet divošští tupci, jak je nazývala většina vojáků. Na to museli dokázat logicky uvažovat, pozorovat a chápat. Nikdy nepodceňujte svého nepřítele, vtloukali jim do hlavy na hodinách strávených v armádní učebně pro poručíky čekatele.
Měl je nechat zastřelit? Zabít? Příčilo se mu to pomyšlení. I přes léta tvrdého výcviku a armádního drilu si dokázal zachovat soucit a zdravý selský rozum. Nebyl bezduché vraždící zvíře. Nechtěl jím být. Nechtěl zbytečně utrácet životy, ač to byly životy nepřítele, a pevně doufal, že mezi důstojníky jsou lidé podobně smýšlející. Byl dobře vycvičený zabiják. V boji mu nic jiného nezbylo. Ale nechtěl být zbytečně krutý.
Vidí ale každý voják, kdykoliv zavře oči, poslední pohled člověka, kterého zabil? Člověka, se kterým neměl nic společného, jen těch pár vteřin, které dělí život a smrt? Neznal toho muže. Jen krutá náhoda tomu chtěla, aby se setkali a jeden z nich zemřel. Aby si vzájemně usilovali o život. Možná, kdyby se setkali za jiných okolností, mohli být přáteli. Necítil vůči nikomu z nich zášť. Proč? Neměl důvod. Možná kdyby ji cítil, bylo by mu teď lehčeji.
Čekal, že to přijde, věděl to. Dělal jen to, k čemu byl vychovaný, tak proč se tím tolik zabývá? Proč se mu do hlavy stále vracejí ty neodbytné myšlenky? Jsou to snad výčitky, lítost? Přesto ale věděl, že až se příště ocitne ve stejné situaci, v boji, nebude váhat. Zachová se stejně. Bude pak jeho podivná lítost mírnější? Otupí snad jeho vnímání množství životů, které uhasí?
Prudce zavrtěl hlavou a zhluboka vydechl. Tábor už byl blízko.


„Desátníku?“ stáhl překvapeně obočí muž, který jim vyjel vstříc z tábora.
Jonathan zasalutoval. „Pane, hlásím, že zásobovací kolona seržanta Colinse dorazila. Seržant Colins byl raněn a pověřil mě velením.“
„Dobře, přebírám velení. Hlaste se u generála Custera. Kde je seržant Colins?“
„Rozkaz, pane. Ve třetím voze, bude potřebovat lékaře.“
Muž jen kývl a mávl rukou na znamení, že může odjet. Jonathan zasalutoval a pobídl koně. Na setkání s Custerem se věru netěšil, ale byla to povinnost. Než ale dojel ke generálovu stanu, zarazil se. U cesty ležel mrtvým muž. Poznal ho. Byl to jízdní posel z Fort Dodge, který je před dvěma dny předjel. Byl mrtvý. Někdo ho zastřelil a skalpoval.
„Desátníku?“ oslovil jednoho z mužů, kteří se pohybovali kolem.
„Hmmm?“ neochotně zvedl pohled a zachmuřeně se zadíval na Jonathana.
„Co se mu stalo?“
„Našli jsme ho dneska ráno. Lovec zase řádí.“
„Kdo?“ překvapeně zvedl obočí Jonathan.
„Lovec. Je to tak čtyři roky, co se poprvé objevil v Coloradu. Nikdo neví, kdo to dělá, snad nějakej rudoch. Střílí jednotlivý vojáky, co se pohybujou dál od pevnosti. Několikrát sme se ho pokoušeli chytit, ale vždycky zmizel a objevil se jinde. Je jak duch. Jediný, co po něm zbyde, je mrtvola, pár nábojnic nebo zaseknutá karabina. Ani indiánští zvědové ho nedokázali najít. Nic nebere, jen skalp, občas munici, nebo karabinu. A vždycky se trefí, parchant,“ odfrkl si muž a zamračil se.
Jonathan stáhl obočí a po zádech mu přeběhl mráz. Lovec? Pak kývl: „Díky desátníku.“ Dotkl se krempy klobouku na pozdrav a pobídl koně.

„Desátník Grier-Falconwisforth. Co mi chcete?“ ušklíbl se Custer od stolu, kde měl rozebraný svůj revolver, odložil hadr umazaný od oleje a vstal, když Jonathan vstoupil do jeho stanu, postavil se do pozoru a zasalutoval.
„Pane, hlásím, že zásobovací kolona seržanta Colinse dorazila.“
„Kde je seržant, desátníku?“ zamračil se muž a založil ruce na prsou.
„Seržant Colins byl raněn a pověřil mě velením, pane.“
„Ale, to je zajímavé, desátníku. Pověřil? Máte na to svědky?“ křivě se usmál Custer.
Jonathan přimhouřil oči a zhluboka se nadechl, než pomalu promluvil. „Ne, pane, ale seržant Colins vám jistě tuto skutečnost potvrdí. Je při vědomí a momentálně pravděpodobně v péči lékaře.“
„No dobrá, dobrá. Hlášení.“
„Ano, pane. Třetí den cesty od Fort Dodge jsme byli přepadení skupinou ozbrojených Indiánů. Jeden kočí a desátník Karson padli. Seržant Colins byl vážně raněn, několik mužů bylo zraněno lehce. Škody na zásobách žádné. Zajati tři indiánští bojovníci. Zbytek cesty proběhl bez problémů.“
Custer se zamračil, než se znovu křivě usmál a upřel na Jonathana chladné oči. „Výborně, desátníku, předvedl jste se. Jistě si zasloužíte ocenění,“ pronesl povýšeně a Jonathan stiskl zuby. Nečekal nic dobrého.
„Hlaste se u generálmajora Sheridana, bude pro vás mít práci.“
„Ano, pane, rozkaz,“ procedil Jonathan skrz sevřené zuby a zasalutoval. Výborně, jediné, po čem teď toužil, byl hrnek horkého čaje a chvíle klidu, a místo toho si vyslouží další práci! Otočil se na podpatku a zmizel ze stanu. Venku si narazil klobouk na hlavu a stiskl pěsti. Skvěle!

Nad pláněmi se snášela noc, když z rozlehlého vojenského ležení vyjel na jih osamělý jezdec. Ještě zastavil a zachmuřeně pohlédl na narychlo stlučenou šibenici, na které se v ostrém větru pohupovali tři mrtví indiánští bojovníci. Nemohl pro ně nic udělat, na to byl moc malý pán. Stiskl zuby a pobídl koně do klusu. Čekalo ho více než sto mil cesty do pevnosti Fort Cobb, kam měl doručit důležité dokumenty od gemerálmajora Sheridana.

22. listopadu 1868, Fort Cobb, Oklahoma, USA

Jonathan vyjel na nízkou terénní vlnu a rozhlédl se. Pevnost Fort Cobb už byla v dohledu. Díky Bohu! Jel celou noc a střídal krok, klus a lehký cval, aby šetřil koně. Bylo to houževnaté oddané zvíře. Kde by byla armáda bez svých koní? Sám měl co dělat, aby udržel otevřené oči. Lezavý vlhký chlad se mu společně s větrem vkrádal pod kabát i uniformu. Byl hladový a unavený. V noci, když se o něj pokoušela dřímota, sesedl a klusal vedle koně, aby udržel směr a odlehčil mu na chvíli od váhy na hřbetě. Neznal zdejší krajinu a orientovat se mohl jen podle kompasu. Konečně v pozdním dopoledni dojel k cíli své cesty. Pobídl koně a rozjel se k pevnosti, která se halila do mlžného oparu, líně se povalujícího kolem řeky.
„Desátníku, hlaste se!“ vyzval ho strážný u brány.
„Desátník Grier-Falconwishforth, 7. kavalerie. Nesu zprávy pro generála Hazena,“ zasalutoval unaveně Jonathan.
„Jeďte,“ pousmál se strážný a otevřel bránu.
„Díky, pane,“ oplatil jeho úsměv a vjel do pevnosti. Konečně.

„Desátníku? Pohov. Nové zprávy z Camp Supply?“ pousmál se vlídně generál, když se Jonathan ohlásil, a vstal od svého stolu.
„Ano, pane,“ podal mu naditou zapečetěnou obálku.
„Díky, desátníku,“ převzal ji muž a zkoumavě si ho prohlédl. „Jděte si odpočinout, sotva stojíte. Hlaste se o příděl k obědu s posádkou a jděte se vyspat. Zůstanete zatím tady, dokud nebudu mít zprávy pro vaše velení.“
„Díky, pane, rozkaz,“ vděčně se usmál Jonathan, zasalutoval, nasadil si klobouk a pomalu odešel. Že by všichni generálové nebyli nelidové? Proběhla mu hlavou zbloudilá myšlenka.

25. listopadu 1868, Fort Cobb, Oklahoma, USA

Je ráno. Jsem ve Fort Cobb už třetí den a odpočinek mě postavil na nohy. Je chladno a ve vzduchu je cítit sníh. Venku fouká ostrý vítr, zima přichází. V Durhamu je jistě už bílo. Pláně poránu pokrývá jinovatka a kolem řeky se válí hluboká mlha. Pevnost je chráněná proti útoku i proti větru, ale v Camp Supply musí být vítr nesnesitelný. Nejraději bych tu zůstal, ale to se mi zřejmě nepoštěstí...“

Když Jonathan zaslechl ruch, zvedl hlavu od svého deníku a rozhlédl se. Seděl venku v závětří a choulil se do svého kabátu. V ubikaci pro mužstvo bylo už příliš vydýcháno, proto se přesunul na chvíli ven.
Na otevřené prostranství vjelo několik jezdců. Jonathan se zarazil a zkoumavě si je prohlížel. Byli to Indiáni. Vedl je starý muž zabalený ve velké tmavě hnědé kožešině. Pozorně si prohlédl jeho tvář. Překvapil ho, když se otočil a zadíval se mu zpříma do očí. Bylo v nich tolik bolesti, obav, smutku člověka zkoušeného útrapami. V hlubokých vráskách toho Indiána viděl zlomenou hrdost kdysi velkého muže. Zalapal po dechu a pocítil lítost, kterou nedokázal vysvětlit. Nedokázal pochopit. Zaraženě sledoval, jak muž sesedl z koně a pomalu i se svými průvodci vykročil k domu generála.
„Hej, vojíne,“ sykl na vojáka, který procházel kolem.
„Ano, pane?“
„Kdo to je?“ trhl hlavou k domu, kde zmizeli Indiáni.
„Černej kotel, náčelník z rezervace. Je tu každou chvíli, furt o něco škemrá,“ ušklíbl se vojín.
Jonathan se zamračil. Bylo mu proti mysli, když o něm mluvil tak hanlivě, ale sám si nedokázal vysvětlit proč. Proto jen kývl. Muž na nic nečekal a zmizel.
Jonathan zůstal sedět venku. Musel myslet na náčelníka. Byl tolik jiný, než bojovníci, které zajal. Tento muž nebyl vzpurný, nebyl bojovný. Byl zlomený, unavený. Nechápal, proč ho pohled na něj tolik zasáhl. Neustále se mu do mysli vkrádala otázka, co asi musel zažít? Co si musel vytrpět? Proč měl pocit, že to tak není dobře? Mají přeci být odbojní, vzpouzející se, ale tento muž takový nebyl. Jasně z něj cítil, že nechce bojovat. Nechce válčit. Jen v klidu žít.
Trhl hlavou, když zaregistroval, jak Indiáni vyšli ven. Sledoval, jak Černý kotel nasedl, přitáhl uzdu svého koně, naposledy smutně pohlédl na dům, ze kterého vyšel, než sklopil hlavu a pomalu vyjel z pevnosti, následován svými druhy. Jonathan poznal, že má strach. Zhluboka vydechl a zadíval se na svoje ruce. Proč?
„Desátníku,“ promluvil na něj někdo a Jonathan sebou trhl, vstal tak prudce, až jeho deník i s tužkou spadl na zem, a zasalutoval.
„Pohov. Hlaste se u generála Hazena.“
„Ano, pane, rozkaz,“ urychleně posbíral deník a uložil je do záňadří uniformy, než spěšně vykročil k domu. Předpokládal, že zanedlouho už bude sedět na koni a probíjet se ostrým severním větrem zpět k vojenskému ležení.

Z temného nebe se sypal sníh a prudký vítr ho vháněl Jonathanovi do obličeje. Kruci, zrovna když potřebuje rychle dojet do ležení, strhne se vánice. Má to ale štěstí. Sníh se kupil na zemi a znesnadňoval mu cestu. Viděl sotva na pár sáhů před sebe a jediné, na co se mohl spoléhat, byl jeho kompas. Naštěstí v cestě neměl žádné překážky, které by musel objíždět. Co chvíli sesedal ze sedla a klusal vedle koně, aby se zahřál. Vyjel už dopoledne, ihned po Indiánech, a odpoledne ho zastihla vánice. Byl už asi v půli cesty a pevně doufal, že se neztratí. Ale kompas byl přesný i v bouři a Jonathan důvěřoval svému koni, který klusal pevně dál. No, aspoň nebude na ráně, kdyby se kolem potuloval Lovec, o kterém mluvil muž v ležení. Když se dozvěděl o tom, že poveze zprávy do Fort Cobb, musel přiznat, že měl obavy. Ale z nařízení generálmajora Sheridena měl vyjet až s tmou. Kdo by to asi tak mohl být? Indián? Běloch s nevyřízenými účty? Ušklíbl se a zavrtěl hlavou. Teď je před ním na každý pád bezpečný. Teď by se mohli možná tak čelně srazit. Jestli ho ovšem neudolá počasí. Cítil, jak se mu klíží oči, proto zarazil koně a seskočil do závěje. Chvíli podupával, aby rozproudil krev v žilách, než chytil uzdu a rozeběhl se. Nesměl usnout, to by byl jeho konec. Ale ruce i nohy měl zmrzlé a i během se zahříval jen pomalu. Zatnul zuby a donutil unavené tělo k pohybu.

Jonathan pomalu projížděl vojenským ležením. Byla už hluboká noc a bouře naštěstí polevila. Ale stále sněžilo a na zemi se kupily závěje. Všude byl klid, většina vojáků krom hlídek spala. Z posledních sil se držel v sedle, aby se dokázal dostat ke Custerovu stanu. Vida, ještě svítí. Očividně čert a Custer nikdy nespí, ušklíbl se, než namáhavě slezl ze sedla.
„Pane, desátník Grier-Falconwishforth se hlásí. Nesu spěšné zprávy z Fort Cobb,“ postavil se do pozoru a zasalutoval. Nedokázal se ale ovládnout a zavrávoral.
Custer se zamračil: „Desátníku, stůjte pořádně, když jste v pozoru!“
„Ano, pane,“ stiskl zuby Jonathan a snažil se z posledních sil udržet se na nohou, když předával generálovi obálku. Parchant jeden! Pomyslel si.
Generál si přečetl krátkou zprávu, pak pohrdavým pohledem sjel Jonathana od hlavy k patě, než chladně promluvil: „Sežeňte si čerstvého koně, desátníku, a hlaste se u svého oddílu. Chci vás vidět během půl hodiny na nástupu s ostatními. Odjíždíme.“
Jonathan překvapeně vydechl: „Ale...“
„Je to rozkaz, opovažte se neuposlechnout,“ zavrčel výhružně Custer.
„Rozkaz, pane,“ zatnul Jonathan zuby a přimhouřil oči. Nečekal, až ho generál propustí, a odešel.
Custer ho s křivým úsměvem sledoval, a když zmizel, vyšel sám ze svého stanu, aby vzburcoval důstojníky a uvědomil generálmajora Sheridena, že vyjíždějí.

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA