Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sokolí přání - VI.

10. 9. 2013

26. listopadu 1868, oblast kolem řeky Washity, Oklahoma, USA

Krajinu pokrytou sněhem zahalovala hluboká tma, jen na východě se začínal den hlásit světlajícím obzorem. Přestalo sněžit a nebe se vyjasnilo. Noční klid rušil jen tlumený dusot koní ve sněhu, občasné odfrknutí, vrzání řemenů, tiché povely, cinkání přezek.
Jonathan se ze všech sil snažil neusnout. Jeli rychle. Byl příliš unavený na to, aby dokázal přesně určit kam, ale nejspíš na jih. Vnímal jen pohyb svého koně, ledový vzduch, který dýchal, jinak nebyl schopen odhadnout vůbec nic. Netušil, kolik mužů ho obklopuje, kdo mu velí ani jak vypadá tichá noční krajina. Zamrkal očima, zahlédl světlo na východě a pousmál se. Za chvíli vyjde slunce. Vítaná změna oproti chladu a vánici. 
Jedou do boje? Vypadalo to tak. Kavalerie vyjela nalehko a rychle. Neměl sil nad tím více přemýšlet. Jediné, co si přál, bylo spát. Lehnout si, zavřít oči a nechat se unést do bezesné temnoty. To ale nesměl. Zhluboka nadechl mrazivý vzduch a pevněji sevřel v ruce uzdu svého koně. Musí zůstat vzhůru!

Když dal velící důstojník znamení k zastavení, Jonathan trhl hlavou a rozhlédl se. Kolem bylo mnohem víc světla, než pamatoval. Nakonec musel usnout. Měl štěstí, že nespadl z koně. Muži kolem něj byli mlčenliví, vážní, tiší. Snažil se překonat únavu. Vládlo zde nepříjemné napětí. Vycítil, že boj je blízko. A jemu se chce tak příšerně spát! Kruci!
Neměl mnoho času nad tím přemýšlet, protože jezdci se znovu dali do pohybu. Kavalerie se rozdělila a důstojník je vedl přes mělkou řeku, která se skrývala v hluboké mlze. Všude bylo ticho. Takové ticho, které může být jen v ranním oparu. Těžké dusivé ticho, které ještě stupňovalo napětí. Jonathan byl neklidný. Stále přemáhal únavu, snažil se probrat otupělé vědomí k životu. Jak má v tomhle stavu bojovat?! 
Zastavili u brodu. Jsou snad u cíle? Ticho rušilo jen cinkání přezek. Když domnělý klid zahnal oparem znásobený charakteristický zvuk, jak vojáci vytahovali z pouzder karabiny, naskočila mu na zádech husí kůže. Boj byl blízko. Jonathan neváhal a vytáhl tu svou. Možná zemře a bylo zvláštní, že mu to bylo lhostejné. Jeho mysl jako by se vznášela kdesi daleko, v tichém snu, na nehybných křídlech sokola. Pousmál se té myšlence.
„K palbě připravit!“ zazněl tichý rozkaz a Jonathan opřel karabinu o rameno. Oči se mu ale klížily. Povolil kohoutek, natáhl mechanismus a prstem pohladil spoušť. Byl připraven, ale necítil se tak. V mlze nic neviděl, jen první paprsky slunce, které ozářily modré nebe a nejasné velké siluety, které nedokázal identifikovat.
Když odněkud za řekou zazněl křik, překvapeně zamrkal očima a vzhlédl. Znělo to jako ženský hlas. Chvilku nato protnul ticho výstřel. Pár nekonečných vteřin byl nesnesitelný klid, něž zahlaholily trubky k útoku.
„PAL!“ velel důstojník a Jonathan stiskl spoušť. Zpětný náraz karabiny a rachot palby ho konečně naplno probral k vědomí. Ale to, co slyšel, nebyla vřava bitvy, ale první výkřiky a pláč. Něco bylo špatně! Proboha!
„Přes brod! Do útoku! Vpřed!“ 
Jonathan pobídl koně a vjel do vody. Nedokázal pochopit, co se kolem něj děje. Sklonil karabinu. V mlze matně rozeznával velké stany, slyšel křik, střelbu a hlahol trubek. Gerry Owen, hrají Gerry Owen! Uvědomil si náhle, když ve všudypřítomném hluku rozeznal tóny skladby. Co se to kruci děje?! Mlžný opar omezoval jeho výhled jen na blízké okolí. 
Proti nim vyjel muž na koni, mával prázdnýma rukama na znamení míru a něco volal, ale slova zanikala v práskání výstřelů. Jonathan zalapal po dechu. Poznal ho! Byl to Indián, kterého jen o den dřív viděl ve Fort Cobb. Byl to Černý kotel! Jenže palba nepřestávala a Jonathan jen nevěřícně zíral před sebe. Muž se napjal bolestí a vzápětí padl do bláta na břehu. Na zděšeně uskakujícím koni zůstala vystrašená žena, která svírala v rukou malé dítě. Nemohla dělat vůbec nic, jen tiskla děvčátko v náručí. Nikdo nezastavil palbu a i ona se sesula mrtvá z neosedlaného hřbetu. Kůň zařehtal a splašil se. Dítě se s vystrašeným pláčem vyprostilo z mrtvých rukou ženy a utíkalo pryč, než se mu další smrtonosná kulka zaryla do zad. Jonathan na poslední chvíli strhl koně do strany, aby nešlápl na mrtvého muže.
„Co děláš pitomče!“ zavrčel voják jedoucí vedle něj. Jonathan stiskl zuby a zarazil koně. Mlha se pomalu rozpouštěla v paprscích ranního slunce a odkrývala hrůzné divadlo. Vojáci na koních strhávali hořící stany a mělké údolí, kde tábor stál, naplňoval zmatek, děsivý křik a střelba. Bože! Bosé, právě probuzené ženy, se marně snažily chránit své děti, než je dostihla neúprosná smrt. Než si je našla dobře mířená kulka mužů vycvičených k zabíjení. Sníh se barvil jejich krví. Plačící děti, zmatené a vyděšené, nechápající, chlapci i dívky, nemluvňata v náručích svých matek nemohla uniknout palbě vojáků, kteří sevřeli tábor do kleští a obklíčili ho ze všech stran. Nikde žádný odpor, nikdo se vojákům nepostavil, vypadalo to, že v táboře téměř ani žádní muži nejsou. Žádný boj, jen hrůzná jatka. Nebránili se, jen se snažili prchnout a do toho všeho panického zmatku burácela armádní kapela nepochopitelně veselými takty a naplnila celou krvavou scénu děsivou absurditou.  Střelba, hudba, křik a pláč se mísily v neskutečné kakofonii, trhaly ušní bubínky a zarývaly se Jonathanovi do unavené mysli. Hrdlo se mu stáhlo odporem. Pane Bože, proč?! Zalapal po dechu. Všechno v něm se vzpíralo jediné myšlence na to, že by se přidal k vojákům. Jen nevěřícně sledoval scénu před sebou, neschopen odtrhnout zrak. Pochopil. Pochopil, proč viděl strach ve tváři Černého kotla!
NE! Rozhodl se. Tohle NE! To přeci nemůže! ON NE! Všechno to, co léta potlačoval, všechen vzdor se v jediném okamžiku vydral na povrch. Rozbořil jeho pracně budované sebeovládání a pokoru a naplnil ho až po konečky prstů. On tohle dělat nebude! Nebude vraždit ženy a děti! Není tupé zvíře! Už ne! Všechno mu bylo lhostejné. Vnímal jen nezvladatelný vztek a odpor, které ho pohltily. Nic víc neexistovalo. Jen odpor k Alexandrovi, své vynucené povinnosti, celé armádě, ke Custerovi, který to všechno se zájmem pozoroval z vyvýšeného místa. Viděl ho. Seděl zpříma na koni a povýšeně sledoval, co se děje v údolí. Tohle je tedy jeho boj proti Indiánům? Takhle vypadá zdejší válka?! Ne, sprostého vyvražďování se on účastnit nebude, ať si ho třeba odstřelí!  Věděl, že ho vidí. Cítil na sobě jeho pohled. Vzdorně zvedl hlavu. Chvíli se i na tu dálku měřili očima. Jonathan demonstrativně odhodil svou pušku, kterou do té doby svíral v ruce, do sněhu. Custer uhnul pohledem, kývl na jednoho z důstojníků a něco mu řekl. Jonathan se ani nehnul, jen sledoval, jak muž sjel dolů a mávl na něj rukou. Věděl, co mu chce. Pobídl koně. Křik v údolí utichal, vojáci nahnali do středu poničeného tábora malou skupinku plačících žen a dětí. Jonathan stiskl zuby. 
„Desátníku, neuposlechl jste rozkaz!“ zavrčel na něj důstojník a namířil na něj svou karabinu.
„Ano, pane,“ odpověděl Jonathan tvrdě a vzdorně se mu zadíval do tváře.
Muž překvapeně zvedl obočí: „Budete se zodpovídat generálovi!“
„Ano, pane, z celého srdce po tom toužím!“ 
„Hněte sebou!“ 
Jonathan pobídl koně do cvalu a vyjel na malou vyvýšeninu. Důstojník ho následoval. „Sesedněte!“ křikl, a než Jonathan stihl zareagovat, tvrdě ho praštil pažbou karabiny do ramena. Jonathan nečekal náraz, sesul se ze sedla a spadl do sněhu. Ihned se ale postavil zpět na nohy. Nezasalutoval, nepozdravil generála, jen tam klidně stál a ač v něm všechno vřelo, zachoval si klidný přezíravý výraz hodný anglického šlechtice. Neudělá mu takovou radost, aby dal najevo jakoukoliv emoci!
„Ale, desátník Grier-Falconwisforth,“ usmál se křivě Custer a povýšeně ho sledoval ze sedla svého koně. Chtěl ještě něco říct, ale někdo na něj zavolal. Zamračil se a vzhlédl. 
„Pane, tenhle chtěl zdrhnout!“ Jonathan se otočil a stiskl rty. Poznal seržanta, kterého porazil v šermu. Vlekl za límec kabátu Dicka, který měl na tváři velkou podlitinu, a potěšeně se šklebil. V mladíkově obličeji se mísil strach se vzdorem. 
„Ale, další,“ ušklíbl se Custer, „copak, vojíne, to jste tak zbabělý, že se bojíte pár ženských?!“ štěkl.
„Ne pane, zazmatkoval jsem. Omlouvám se,“ promluvil tiše mladík a sklopil hlavu. „Zazmatkoval? Omlouváte se?!“ okázale se zasmál Custer. Dick se zachvěl a Jonathanovi se do hlavy nahrnula nová vlna vzteku. Musel vynaložit veškeré síly na to, aby se ovládl. 
„Skvělá výmluva, vojíne, co si myslíte, že vás přátelsky poplácám po rameni?! A co vy, desátníku, máte taky nějakou duchaplnou výmluvu?!“
„Ne!“ odpověděl chladně Jonathan a s hrdě vztyčenou hlavou hleděl nahoru na Custera.
„Ne?! To je jediné, co mi řeknete?!“
„Upřednostňuji šerm před střelbou. Rovný boj muže proti muži, a ne zbabělé střílení do žen a dětí, PANE!“ zatímco klidně mluvil, pečlivě hlídal každou svou grimasu, každý pohyb mimických svalů, aby nevzešel napovrch jeho vztek.
„Ale, tak takto to je, podívejme,“ nepříjemně se usmál Custer. „Takhle se buduje demokracie, desátníku.“ 
„Pokud tohle patří k vaší demokracii,“ Jonathan trhl hlavou ke zbytkům tábora, „pak zůstávám věrný monarchii a své královně!“ Mluvil pevným, jasným hlasem. Všechno mu bylo lhostejné. Stejně zemře! Nedělal si iluze, že by mohl vyváznout. Veškerá léta budovaná pokora, vynucená disciplína byly ty tam. Nebude se nikomu plazit u nohou! A už vůbec ne Custerovi! Radši zemře s hrdostí, než aby prosil o život.
Generál se posměšně rozhlédl okolo. Mezi přítomnými důstojníky bylo hrobové ticho. „Výborně! Dobře, že jste nás seznámil se svým pobuřujícím stanoviskem. Neuposlechl jste rozkaz, zajisté jste natolik vzdělaný, abyste věděl, co to znamená.“
„Smrt,“ odpověděl s nezúčastněným klidem Jonathan.
Custer s povýšeným úsměvem vytáhl revolver a namířil mu zbraň do obličeje. „Správně, desátníku.“ 
Jonathan se upřeně díval přes hlaveň generálovi do očí. Obličej měl zahalený ve stínu. Vycházející slunce mu svítilo do zad a odráželo se od chladné oceli naleštěného revolveru. Jen generálovy oči zářily jak dva smrtící safíry, když palcem pomalu natáhl kohoutek. Jonathan vnímal každé tiché klapnutí mechaniky. Každý pohyb kovových promazaných součástek, pomalé otočení bubínku a čas se neuvěřitelně vlekl. Neuhnul pohledem, slyšel jen ohlušující ticho, které bralo dech. Nekonečně se vlekoucí vteřiny. Údery svého srdce, které mu naplnily hlavu k prasknutí.
Buch!
Zemře. Brzy. Který úder bude poslední?
Buch!
Je po všem.
Buch!
Necítil nic, vzdor a odhodlání mu vyhnaly z hlavy všechno ostatní. 
Buch!
Strach i únava zmizely v nenávratnu.
Buch!
Cítil, jak mu po páteři pod uniformou stéká kapka ledového potu, pomaličku se prodírá po jeho zádech až k pasu. Ukrajuje poslední vteřiny života.
Buch!
Nekonečná temnota hlavně a za ní dvě jasně modré oči. To je tedy poslední, co v životě uvidí?
Buch!
Ukazovák na spoušti. Několik milimetrů, které ho dělily od smrti.

Prásknutí výstřelu zaznělo do ticha. Jonathan neuhnul pohledem, nezavřel oči a viděl, jak se hlaveň na poslední chvíli odklonila, než Custerův obličej zahalil obláček kouře z revolveru. Mladík vedle něj se sesul na zem. 
Stiskl zuby a letmo se podíval stranou. Dick byl mrtvý. Ležel ve sněhu a smrt ještě nestihla smazat překvapení z jeho modrých očí. Kabát na hrudi se barvil krví. Teď je řada na něm. Znovu upřel pohled na Custera.
Ten sklonil zbraň, nezúčastněně ji vyklepal o dlaň druhé ruky, přimhouřil oči a ušklíbl se, než potichu promluvil: „Mám lepší nápad, desátníku. Odjedete do tábora a předáte generálmajoru Sheridanovi zprávu. Informujete ho o našem vítězství a o tom, že postupujeme dál na jih. Necháte se zadržet a počkáte na příjezd kavalerie Pak půjdete před vojenský soud. Pro někoho, jako jste vy, je škoda kulky. Provaz vám bohatě postačí.“
Jonathan se beze slova otočil a nasedl na svého koně. Vrhl na Custera poslední vzdorný pohled, než mu vrazil paty do slabin a odjel.
„Pane,“ přitočil se ke Custerovi jeden z důstojníků, „Co když dezertuje?“
„Nedezertuje, nemějte obavy. Na to je moc hrdý,“ usmál se povýšeně Custer.
„A co když nedojede? Řádí tu Lovec. Za posledních pár dní nás připravil o tři muže a vyjasnilo se, bude snadným terčem,“ zachmuřil se důstojník.
„Vím,“ křivě se usmál Custer. „Sázím pět dolarů na to, že nedojede. Přidáte se?“ pyšně zvedl bradu a schoval revolver do pouzdra. „Dost řečí, sežeňte své muže a postřílejte poníky! Seržante, ukliďte ten svinčík,“ zavelel, opovržlivým pohledem přejel po mrtvém mladíkovi před sebou, než se otočil, pobídl koně a pomalu sjel mezi trosky tábora.

Jonathan vyjel na okraj mělkého údolí. Když za sebou zaslechl další výstřely, zastavil a ohlédl se. Vojáci se rozestavěli kolem velké ohrady s koňmi a jednoho po druhém odstřelovali. Poděšená zvířata pobíhala v panickém zmatku po uzavřeném prostoru, řehtala a řičela v poslední zoufale marné touze uniknout před smrtí.
Stiskl rty a pobídl koně. Nasadil mu ostruhy a donutil ho nacválat. Věděl, že je zvíře unavené, ale nešetřil ho. Štval ho zasněženou plání po stopách, které tu zanechala kavalerie, usiluje v šíleném tempu utopit bouři, kterou pociťoval uvnitř. Snažil se větrem, který mu svištěl v uších, otupit vzdor, vztek a divoký zvířecí řev. 
To, čeho byl svědkem, ho naplnilo odporem. Proč? Proboha, copak mají na tohle právo?! Copak má na tohle kdokoliv právo?! Copak pro to lze najít ospravedlnění? Lze pro to najít dostatečně pádný důvod? 
Před očima mu stále probíhaly děsivé scény dnešního krvavého úsvitu, nedokázal se jich zbavit. Nedokázal je vymazat z hlavy. Stále slyšel křik a pláč a stále stejně mu drásal nervy. Nechápal to, copak někdo, kdo se tváří jako vyspělý, pokrokový, může schvalovat toto? Kruté barbarské vyvražďování? Jsme snad bohy, abychom mohli takto rozhodovat o životech? 
Pobízel koně stále dál. Nutil ho ještě zrychlit, všechno mu bylo jedno, všechno mu bylo lhostejné. Nevnímal pláň pokrytou sněhem, byla jen rozmazanou oslňující skvrnou. Nevnímal ostrý vzduch, který mu vháněl slzy do očí. Snažil se umlčet vřískající hlasy ve své hlavě, ale nedařilo se mu to. Rozdivočelé myšlenky vířily v jeho mozku jako roje výbojných včel, bodaly a drásaly jeho mysl.  Když ticho prořízl výkřik dravce, trhl hlavou a vzhlédl. Ale kůň, na kterém seděl, se z posledních sil vzepjal. Nestihl udělat vůbec nic, jen ještě zahlédl sokola, kroužícího na čisté obloze, než zvíře naposledy zařičelo a padlo na bok. Poslední, co byl schopen vnímat, byla ostrá bolest v noze a úder do hlavy, než jeho mysl pohltila konejšivá tichá tma a on ztratil vědomí.

Poznámky:

Masakr u Washity proběhl za úsvitu 26. 11. 1868. Během několika chvil byl zničen tábor poklidných Šajenů. Zabito bylo 103 Indiánů (z toho bylo jen 11 bojovníků, zbytek byli ženy, děti a starci) a zajato 53 žen a dětí. Následně bylo postříleno několik set koní. K celé akci vyhrávala armádní kapela skladbu Gerry Owen – hymnu 7. kavalerie.

Pro otrlé: Gerry Owen


Generálmajorové Custer a Sheridan naplánovali tento masakr dopředu a informovali o něm generála Wiliama B. Hazena, správce rezervace a velitele vojenské pevnosti Fort Cobb. Jen den před masakrem jej navštívili náčelník Černý kotel a zástupci sousedních Arapahů. Černý kotel prosil, aby mohli přesunout svých 180 stanů blíž pevnosti z důvodu bezpečnosti, protože se dozvěděl o příjezdu vojáků. Byl ujištěn o tom, že pokud se náčelníci poklidně vrátí do svých vesnic a udrží tam své mladé muže, nic se jim nestane. V té době už Hazen o plánovaném masakru věděl. Černý kotel i jeho žena při masakru zahynuli.
Události, včetně toho, co masakru předcházelo, jsem se snažila popsat tak, aby se co nejvíce blížily realitě.
Informace jsem opět čerpala z knihy Dee Browna, Mé srdce pohřběte u Wounded Knee, str. 113 – 115. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Díky

(Máta, 11. 9. 2013 9:57)

Díky za tvé slzy. Bylo mi ctí.

US ARMY

(Rainman, 11. 9. 2013 9:51)

Vždycky jsem myslel, že jsem drsňák. NEJSEM! Jdu si utřít slzy z očí a pustit tohle.
http://www.youtube.com/watch?v=P91kX4OQOWA

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA