Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sokolí přání - VII.

17. 9. 2013

 26. listopadu 1868, Camp Supply a oblast kolem řeky Washity, Oklahoma, USA

Strakatý kůň tiše zafrkal a Indián, který držel otěže, se lehce dotkl jeho nozder. Přejel dlaní po hebké kůži a pokračoval dál na čelo. Zvíře slastně přimhouřilo oči a zaržálo. Jeho věrní koně, věrní průvodci samotou. Vzhlédl, zastínil si oči a zadíval mezi řídkými stromy na rozlehlé vojenské ležení. Vycházející slunce se odráželo od bílého sněhu a bodalo do očí.
Včerejší a dnešní den se lišily jako nemnoho jiných. Ve včerejší vánici by nepřežil, kdyby neměl své koně. Zastihla ho v otevřené krajině, neměl se kde skrýt a věrná zvířata mu poskytla potřebné teplo. Až k ránu, když vítr ustal, zůstal v řídkém lesíku a na chvíli usnul, než ho probudily první paprsky vycházejícího slunce, stejně jako každý den. Přitáhl si pestrou deku blíž k tělu, přehodil otěže koni přes krk a vyšvihl se mu na hřbet. Už v noci zaregistroval, že vojáci odjíždějí, ale neměl dost sil, aby je následoval. Byl rád, že se mohl pod provizorním přístřeškem schoulit na své kožešiny a dopřát si několik krátkých chvil spánku. Stejně se mu vojáci neztratí. Podle širokého pruhu zdupaného sněhu je najde vždy a všude. Je jejich stínem, který nosí smrt.
Pobídl koně do kroku a pomalu se rozjel lesíkem tak, aby zůstal skryt, ale zároveň aby viděl stopy na pláni. Lehký vánek si pohrával s jeho dlouhými černými vlasy protkanými šedinami. Nevšímal si toho, jen se obratně proplétal krajinou.
Čtyři zimy. Jsou to čtyři zimy, co žije ve svém dobrovolném vyhnanství. Čtyři zimy rozsévá smrt. Kdysi dávno to byla pomsta, co naplnilo jeho duši odhodláním, ale teď? Vztek a touha po odčinění svého neštěstí pominula a zůstalo jen prázdno. Nic než prázdno a hořká pachuť umírání, která se stala jeho neodmyslitelnou součástí. Která ho zneklidňovala, hnala stále dál v nekonečném útěku před sebou samým. Jeho životem byla smrt, pro nic jiného nežil. Jen pro zabíjení. Neměl jiný důvod k životu, než to, k čemu se kdysi z pomsty rozhodl a čeho se nemohl vzdát. Neuměl se vzdát, i když tím popíral muže, kterým možná kdysi byl. Muže, který zemřel se svými syny a ženou. Muže, ze kterého zbylo jen tělo, vražedný nástroj, za který by se styděl.
Neuměl se vrátit ke svým lidem. Nedokázal se podívat do očí své dcery. Nemohl najít klid mezi stany tábora, na pláních, v práskání výstřelů. Nemohl najít klid o samotě ani mezi lidmi.
Byl lovec, který neustále hledá kořist. Loví pro nasycení prázdnoty v sobě. Loví, protože nic jiného už nezná. Všechno, čím kdysi byl, zapomněl. Všechno opustil, aby zahnal neodbytné volání po pomstě, která ho ale pozřela a nemínila vrátit zpět. Z jejích spárů se nedokázal vymanit, neuměl proti ní bojovat, byla jeho součástí. On byl pomstou. On byl lovcem. On zabíjel. On proléval krev bílých mužů.
Věděli o něm. Vojáci. Několikrát jim unikl jen o vlásek. Věděl, že jednou neunikne. Že jednou ho dostanou. Bude to dnes? Zítra? Ne, dnes není dobrý den na umírání. Dnes jeho život beze světla nekončí.
Kolik už jich zabil? Mnoho. Mnoho vyschlých skalpů ukrýval v plátěném vaku. Byly to symboly jeho samoty, jeho nikdy nekončícího hledání neexistujícího klidu.
Zhluboka nadechl chladný vzduch a natočil zachmuřenou tvář slunečním paprskům. Nehřály. Jeho nehřály ani v parném létě. On neměl na teplo nárok. Zapomněl, jaké je to cítit. Zapomněl, jaké je to žít. Zapomněl, kdo je. Teď byl lovec a jen jeho věrní koně ho provázeli.
Kdysi měl ještě jednoho průvodce. Vlka, se kterým ve šťastných dnech svého života snídával. Ten ale zmizel. Odešel, když opustil Lidi. Odešel, když opustil svou dceru, a od té doby jej neviděl. Odešel i s posledním kusem jeho duše. Vrátí se někdy? Nevěřil v to. Duchové mlčeli. Ztichli ve chvíli, když se vydal na cestu msty. Zmizeli. Opustili jeho, nebo on opustil je? Byl vyděděnec, co v rukou nosí smrt. Muž bez naděje, bez budoucnosti, který si ale sám zvolil svou cestu a neuměl z ní sejít.
Pobídl koně k rychlejšímu kroku a postupoval dál. Slunce stoupalo na čisté obloze. Za chvíli zastaví, aby se najedl. Měl by také doplnit vodu. Nechtěl rozdělávat oheň a rozehřívat sníh, kouř ve dne by byl moc nápadný.

Zastavil. Už ujel dost dlouhý kus cesty. Zachmuřil se a zadíval se po stopách, když jeho kůň zaržál a natočil uši dopředu. Trhl hlavou a zpozorněl. Věděl, co to znamená. Sesmekl se z jeho hřbetu, shodil z ramen deku a z pouzdra, které měl uvázané na druhém poníkovi, vytáhl karabinu. Opatrně se skryl v houští a rozhlédl se. Opřel pažbu o rameno a tiše čekal. Jeho koně se nikdy nemýlí.
Zahlédl jezdce. Štval koně po stopách vojáků zpět k ležení. Ubohé zvíře, brzy ho jeho břemene zbaví. Obratně uvolnil kohoutek a natáhl zbraň. Mechanika tiše zaklapala. Přimhouřil oči a zamířil. Sledoval přes mušku pohyb koně. Cválal z posledních sil. Ukazovákem se lehce dotkl spouště. Ještě má čas, za chvilku bude blíž. Nebude mít šanci uniknout. On šanci nedává, míří přesně. Nikdo neunikl jeho rychlé smrti, nikoho neušetřil.
Ale na kratičkou chvíli zaujalo jeho pozornost něco jiného. Na čisté modré obloze kroužil dravec a hlasitě zakřičel. Jen letmo uhnul očima, než se znovu zaměřil na svůj cíl. Ale kůň se vzepjal a zařičel. Udělal poslední krok a padl. Nevydržel.
Stiskl zuby a zachmuřeně sledoval, jak zvíře ještě zahrabalo ve sněhu kopyty, než vydechlo naposledy. Voják, který na něm jel, se nehýbal. Ještě chvíli čekal, než zbraň znovu zajistil, pomalu a opatrně se vyplížil z křoví na otevřenou pláň. Držel se při zemi, připravenou karabinu svíral v ruce. Ale všude bylo ticho a klid, jen dravec se snesl o něco níž.
Konečně byl na místě, položil pušku stranou a dlaní pomalu přejel po krku mrtvého koně. Ještě nevychladl, srst měl vlhkou potem a stoupala z ní pára. Z pouzdra vytáhl nůž, přimhouřenýma očima se zadíval na jezdce. Pomalu se k němu přiblížil. Nehýbal se. Jednu nohu měl uvězněnou pod tělem koně, ruce ve světlých armádních rukavicích rozhozené ve sněhu. Odložil stranou jeho klobouk. Všiml si dravčího pírka, které měl zasunuté pod stuhou. Kůži na spánku a na tváři měl odřenou, z rány stékala krev a kapala do sněhu. Vypadal jako mrtvý. Propletl prsty do jeho krátkých vlasů, sevřel je a zvrátil mu hlavu dozadu. Nechtěl se dívat na jeho tvář, nikdy se tvářemi svých obětí nezabýval, ale teď si ji z nepochopitelných důvodů prohlédl. Byl mladý. Velmi mladý. Nemohl být o mnoho zim starší než jeho syn, o kterého přišel. Jeho světlou kůži na tvářích pokrývalo řídké strniště.
Pevně sevřel rty, nůž v ruce se mu lehce zachvěl, než jeho špičku přiložil na hranici vlasů a rychlým naučeným pohybem prořízl kůži. Ale mladík sebou škubl, jakmile pevněji stiskl vlasy v dlani a chtěl trhnout, zasténal a na pár chvil omámeně otevřel zelené oči. Upřel na něj nevědomý pohled, než je znovu zavřel. Zamračil se a přiložil mu ostří svého nože pod krk, příčilo se mu skalpovat někoho, koho žije. Smrt z jeho rukou byla rychlá, přesná. Nezabíjel pro potěšení. Ale sotva se chladná čepel dotkla měkké kůže na hrdle mladého muže, dravec, který se do té doby vznášel vysoko nad plání, zavřeštěl a snesl se na zem. Muž překvapeně zamrkal a vzhlédl. Pták ho upřeně sledoval. Napjatý, připravený zaútočit. Byl blízko. Kdyby natáhl paži, dokázal by se ho dotknout. Zalapal po dechu a překvapeně si ho prohlédl. Byl to sokol. Neobvykle velký samec. Zírali na sebe, nehybně, bez dechu, snad věčnost, než muž zatnul zuby, zamračil se a znovu přitlačil ostří na mladíkův krk. Pták znovu zakřičel, odrazil se silnýma nohama, mávl křídly a ostré pařáty a zobák zaryl do jeho ruky.
Muž překvapeně uvolnil sevření, nůž mu vyklouzl z dlaně a druhou rukou se snažil zbavit útočícího dravce. Ten ho pustil. Vzlétl, opsal malý kruh, než se znovu snesl a usadil se vojákovi na hrudi. Přikrčil se a upřel na něj temné oči.
Jak je tohle možné?! Zachmuřeně si třel předloktí a ostražitě sledoval sokola. Rukávem jeho haleny začínala prosakovat krev. Ještě nikdy neviděl vojáka, kterého by doprovázelo zvíře. Ani mezi Lidmi to nebylo časté. Věděl, co mu říká. Věděl, co po něm chce. Tento muž musí žít! Ještě nikdy nikoho neušetřil. Ale teď věděl, že musí poslechnout. Nemohl, nechtěl se protivit vůli duchů, když po tak dlouhé době promluvili. Zachvěl se. Má snad ještě naději? Má snad ještě možnost zaslechnout tiché hlasy, když ušetří jediný život? Tento život? Sledoval, jak z tenké rány na bílém čele stéká krev do vlasů. Ostře kontrastovala se světlou kůží i se sněhem, do kterého kapala a barvila jeho čistotu. Ne, dnes neměl zabíjet. Pokud chtěl mít naději, nesměl zabít! Toužil po ní. Po těch nekonečných letech zatoužil po naději znovu najít svou duši. Znovu slyšet tiché hlasy v šumícím větru, cítit teplo slunečních paprsků na tváři, dotek prašné země. Dnes nesmí zabít!
Pomalu, opatrně natáhl ruku pro svůj nůž. Pták se znovu přikrčil, ale nezaútočil, když ho sebral očistil a uklidil do pouzdra. Jen sledoval, jak se narovnal a zvedl svou karabinu, než vykročil pryč. Udělal sotva pár kroků zpět ke svým koním a dravec se vznesl. Proletěl mu těsně nad hlavou, až se muž překvapeně přikrčil a sedl si před něj. Zmateně těkal očima z dravce na mladíka. Pokusil se znovu vykročit, ale pták se ohnal po jeho noze ostrým zobákem. V posledním okamžiku uhnul a vrátil se o krok dozadu. Pomalu si dřepl a natáhl k sokolovi ruku. Ten uskočil, poodletěl zpět k vojákovi a znovu na Indiána upřel temné oči.
Muž ho chvíli sledoval, přemýšlel, ač tušil, co by měl udělat. Co po něm chce. Pochopil. Ještě chvíli ho pozoroval, než zhluboka vydechl, odložil svou karabinu zpět do sněhu a připlížil se k mladíkovi. Sklonil se nad jeho hruď a poslouchal. Slyšel pravidelné tepání srdce. Opřel se do sedla a pokusil se ho vyprostit zpod těla koně, ale zvíře bylo moc těžké, než aby ho sám nadzvedl. Chvíli zachmuřeně přemýšlel. Nakonec nadzvedl vojáka pod zády, sevřel ho zezadu oběma rukama kolem hrudi, zapřel se nohama a pomalu ze všech sil zabral. Vytáhl ho, ale jak napínal síly, podklouzly mu ve sněhu nohy a padl na záda i s mladým mužem. Polohlasně zaklel ve svém rodném jazyce a vyhrabal se zpod bezvládného těla. Zamračeně ze sebe oklepal sníh a klekl si k mladíkově noze, na kterou padl kůň. Opatrně ji prsty prohmatával. Nebyla zlomená, jen pohmožděná. Potřebovala by zpevnit. Neklidně se rozhlédl kolem. Měl by odtud co nejdřív zmizet, je sem moc vidět. Úkosem pohlédl na dravce, který vše pozoroval, sedě jen pár kroků od nich, než vstal a pomalu se rozeběhl. Potřeboval svého koně.
Byl zpět během pár chvil, seskočil z koňského hřbetu. Musel vynaložit veškeré své síly, aby přes něj dokázal položit vojáka. Sebral svou karabinu, chytil koně za ohlávku a pomalu vykročil. Víc udělat nemohl, dokud se nedostanou dál. Ještě se přes rameno ohlédl a sledoval, jak se sokolí samec odrazil, mávl křídly a vzlétl.

Přes bílou pláň se rychle pohybovala početná skupina vojáků. Koně pravidelně klusali a ochotně krátili vzdálenost od vojenského ležení.
„Generále, pane,“ zasalutoval muž z předsunuté hlídky, který se cvalem vrátil.
„Co chcete, desátníku?“ zavrčel Custer. Měl špatnou náladu, jejich tažení nebylo tak úspěšné, jak předpokládal.
„Pane, vpředu je padlý vojenský kůň,“ odpověděl muž chvatně a ukázal rukou směrem, odkud přijel.
„Nu dobrá. Kapitáne, veďte muže dál, dokud se nevrátím,“ štěkl na důstojníka vedle sebe a pobídl koně do cvalu.
„Pane,“ zasalutovali dva muži, kteří stáli nad tělem koně, „vypadá to na Lovce, ale něco se stalo, jezdec je pryč a vypadá to, jako by se tu poprali.“
„Ano, vidím,“ přejel očima po uváleném sněhu, ve kterém byly dobře viditelné stopy krve. Poznal toho koně, nebylo to dlouho, co ho viděl naposledy. Lovec nezklamal.
„Nepůjdeme ho hledat, pane? Možná ještě žije, jsou tu stopy,“ rozhlédl se jeden z mužů kolem.
„To je zbytečné,“ pronesl chladně Custer, „stačí, že jsme přišli o oddíl majora Eliota, další muže postrádat nemůžu. Nasedněte, pokračujeme!“
Muži se rychle vrátili ke svým koním a vyrazili dál. Custer zůstal na místě a ze sedla se rozhlédl po kraji. Křivě se usmál. Nepředpokládal, že jeho vzdálený příbuzný přežil, a jestli náhodou ano, ve zdejší divočině nebude mít šanci. Určitě ne v zimě a raněný. Namyšlení zbohatlí Angličané! Netušil, že mu v žilách koluje šlechtická krev, ale stejně mu to bylo lhostejné, jemu to nikdy nepomohlo a tomu spratkovi to taky nepomůže. Rudochům je jedno, jaká krev teče z ran jejich obětí. Ale musel uznat, že vydržel překvapivě dlouho. Ale teď se s největší pravděpodobností zbavil hned dvou problémů. Lovce a ohrožení svého postavení ze strany ambiciozního příbuzného. Jeho kariéra v Americe skončila dřív, než vůbec začala, a mohl si za to sám. Idiot.
Zvedl hlavu a zadíval se vstříc kavalerii, která k němu pomalu přijížděla. Tohle byla jeho síla! Ne šlechtický původ, ale dobře vycvičení na slovo poslouchající vojáci. S nimi dokáže všechno! Ale dřív bude muset napsat dopis do Británie a připsat ho mezi padlé. Poprava by mu bohužel nemusela projít.
„Kapitáne,“ oslovil muže v čele, „Pošlete sem někoho, ať posbírá všechno, co je použitelné.“
Ten zasalutoval a otočil se, aby splnil jeho rozkaz. Custer se ještě ušklíbl, než se připojil k důstojníkům.

Jonathan zasténal a pomalu otevřel oči. Co se s ním stalo? Proč ho tak neuvěřitelně bolí hlava? Vnímal kolem sebe jen rozmazané stíny, nejasně viděl plápolající oheň. Zhluboka vydechl, znovu oči zavřel a namáhavě si dlaní přejel přes obličej. Když se dotkl spánku usykl bolestí a cukl rukou. V nestálém světle ohně se snažil zaostřit na konečky prstů, které pokrývala tmavá mazlavá hmota. Voněla po bylinách. Co se, kruci, stalo? Kde to je? Byl přikrytý dekou, která byla silně cítit koňským potem, a na tváři jej šimrala jemná srst. Snažil se zaostřit na oheň. V okolí byla tma, jen nedaleko tiše šuměla voda. Znovu pevně zavřel oči a pokusil se upamatovat, co se stalo. Matně si vybavoval ostrý vítr ve tváři, bílou pláň prozářenou sluncem, výkřik dravce, ale pak už nic. Jeho mysl jako by se naplnila oblakem černého dýmu. Ten zastíral všechno do neproniknutelné temnoty. Vydechl a znovu se rozhlédl, a ač se mu žaludek vzpouzel, přizvedl se na lokti, aby lépe viděl. Bolelo ho celé tělo. Stiskl zuby, zamrkal a snažil se rozkoukat. Viděl řeřavé uhlíky, vysoké plameny, které ho hřály ve tváři. Pak zahlédl ještě něco. Oči. Temné hluboké oči, ve kterých se odráželo světlo ohně a které ho nehybně upřeně sledovaly. Zalapal po dechu a rukou si promnul zavřená víčka, než je otevřel a znovu se zadíval přes oheň. Byly tam opět, a nejen ony, i tvář, strnulá, jak socha vytesaná z kamene, rámovaná dlouhými vlasy. Prudce se posadil, chtěl po paměti sáhnout k pasu, kde měl mít svůj nůž a revolver, ale místo toho vykřikl bolestí, zamotala se mu hlava a zhroutil se zpátky. Do jeho pravé nohy se zakousla nesnesitelná bolest a vystřelila od pasu až po špičky prstů. Zatnul zuby a snažil se rozdýchat závrať. Co se mu stalo?
Když se trochu vzpamatoval, znovu vzhlédl. Tvář byla pryč. Znejistěl, překonával svou slabost a pokusil se znovu posadit. Stiskl zuby, takže měl pocit, že si je snad musí každou chvíli vyláma,t a rukou zabloudil k pasu. Nenašel ale nic. Kde je jeho revolver a nůž? Kruci, co má dělat?! Periferním viděním zaznamenal pohyb a trhl hlavou. I když se mu točila, všiml si přikrčené postavy, ozářené světlem plamenů.
„Kdo jsi?“ zachraptěl a snažil se prohlédnout tmu. „Slyšíš? Kdo jsi? Kde to jsem?“
Pak jen letmo zahlédl rychlý pohyb a ucítil tupou ránu, než znovu ztratil vědomí.
Muž pohlédl vojákovi zblízka do obličeje. Nehýbal se. Ještě chvíli si ho zkoumavě prohlížel, než se zamračil a vstal. Suchý klacek, který svíral v ruce, hodil do ohně, přešel zpět na své místo a zabalil se do deky. Nevěřil mu. Byl to běloch a ještě ke všemu voják. Než ošetřil jeho rány, odzbrojil ho. Nejspíš ho i sváže.
Rozhodl se, že ho podél řeky odveze k vesnici bílých. V jejím okolí bylo několik farem, tam ho nechá a půjde si dál svou cestou. Vojenské pevnosti, která stála po cestě, se chtěl obloukem vyhnout. Tušil, že by tam nalezl smrt. Ale čekala je dlouhá cesta údolím řeky, ze které dnes překonali sotva třetinu. Udělal pro něj vlek za koně, mladých stromů bylo kolem řeky dostatek, ale stejně postupovali pomalu. Proti proudu sice byly vesnice Lidí, byly blíž, ale tam ho nechtěl vozit. Byl to běloch, patří k bílím, ne k Lidem.
Zachmuřil se a prohrábl oheň. Bude muset lovit, sušeného masa měl málo a chtěl ho ušetřit. Zima bude krutá. Přitáhl si teplou deku blíž k sobě. Bylo hodně chladno. Přes den sice svítilo slunce, ale v noci se kolem řeky rozléval mrazivý vzduch a brzy bude hůř, až uhodí zimní mrazy. Voják by je nemusel přežít. Proto udělal tak velký oheň, z většiny svých kožešin připravil lůžko pro něj. Kdyby mu někdo ještě včera řekl, že ušetří vojáka a ještě se o něj postará, vysmál by se mu jako starému bláznovi. Možná, že on sám je starý blázen. Nevesele se pousmál a zavrtěl hlavou.

Poznámky:

7. kavalerie měla po útoku na tábor Šajenů postupovat dál do sousedních vesnic stejně poklidných Arapahů. Ty ale přilákaly výstřely a hluk a vyrazili Šajenům na pomoc. Podařilo se jim odříznout a zlikvidovat oddíl majora Eliota. Kolem poledne se sem začali sjíždět i Komančové a Kajovové z blízkého okolí. Když Custer viděl vzrůstající množství indiánských bojovníků, stáhl své vojáky a vrátil se zpět do Camp Supply, kam usilovným a zdlouhavým pochodem dovedl i oněch 53 zajatých žen a dětí.
Zimní tažení proti Indiánům v Oklahomě mělo selektovat a odstranit odbojné indiánské bojovníky (Psí vojáky) a jejich koně. Ovšem dělením se očividně nikdo nezabýval. Každý Indián který se pokusil bránit, když se na něj střílelo, byl považován za odbojného.
Dee Brown – Mě srdce pohřběte o Wounded Knee, str. 115

 

 

lovec.jpg

 

Lovec

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA