Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sokolí přání - VIII.

24. 9. 2013
Jonathan se zachrul a zašklebil, když ucítil jak mu po obličeji stéká voda. Zamrkal očima a pootevřel je, ale ihned je zase zavřel, když se mu ostré světlo zakouslo do mysli. Chtěl si promnout obličej dlaní, ale zjistil, že je něco špatně. Trhl sebou. Otevřel oči, přimhouřil je, aby si přivykly na světlo a prohlédl si svoje ruce. Měl je svázané provazem. Kruci! Zamračil se. Zhluboka se nadechl a pomalu se přetočil na bok, aby lépe viděl. Žaludek se mu vzpouzel a pravá noha nesnesitelně bolela, ale snažil se to překonat. Zvedl hlavu a rozhlédl se. V ohništi vykopaném v zemi plápolal oheň, nedaleko stáli dva nevelcí skvrnití koně a okraj nepříliš rozlehlého prostoru, chráněného proti větru, omývala široká řeka. On ležel na měkkých kožešinách, přikrytý barevnou vzorovanou dekou. Nikde nikoho neviděl, jen jeden z koní tiše zaržál a zkoumavě si ho prohlížel. Pokusil se pomalu posadit. Se svázanýma rukama to šlo těžko. Opatrně odhrnul deku i vojenský kabát, který měl stále na sobě, a zachmuřil se. Pravou nohu ve vysoké jezdecké botě měl zpevněnou dvěma slabými kmínky. Zapátral v paměti. Co se, kruci, stalo? Nedokázal si vybavit téměř nic, jen ostrý vítr ve tváři, unavené zvíře, na kterém jel. Výkřik dravce. Rukama si neobratně přejel po obličeji. Na tváři, spánku a na hranici vlasů nahmatal bolavé rány, pokryté mazlavou hmotou. Promnul ji v prstech a prohlédl si je. Byla tmavá a příjemně voněla. Musel se zranit, ale proč a jak? A někdo jeho rány ošetřil, ale zajal ho. Snažil se rozhýbat mysl k činnosti, dokázal si vybavit křivý úsměv generála Custera, černou hlaveň revolveru, modré mrtvé oči. Kruci! Mysl byla pomalá, těžkopádná. Proč je tady? Co se stalo?! Jeho nevědomost ho rozčilovala. Znovu se neklidně rozhlédl kolem. Měl nepříjemný pocit, že ho někdo sleduje.
Pozorně propátrával každý kousek okolí. Namáhavě se otočil a očima zabloudil do míst, která se dosud ukrývala mimo jeho zorné pole. Překvapeně otevřel ústa a zase je zavřel. Za ním nehybně dřepěl Indián a upřeně ho pozoroval. V rukou svíral malou misku z kůry, ve tváři neměl žádný výraz, byla vážná, kamenná.
Zaraženě civěl na muže a otupělou myslí se mu prohnala nepřehledná smršť myšlenek. Krucipísek, co má jako dělat?! Pololeží na kožichu, není chopen se pohnout bez bolesti, natož vstát, má svázané ruce, jeho zbraně jsou kdo ví kde a před ním sedí rudoch a tváří se... jako rudoch. Kruci! Prekérní situace a boj asi nebude to správné řešení, nebo spíše možné řešení. Ale kdyby ho ten Indián chtěl zabít, už by to udělal, příležitostí k tomu měl evidentně dost. Že by na řadu přišla diplomacie? Nikdy nebyl dobrý diplomat, ale za pokus to stálo. Nejistě se pousmál a vypustil z úst první větu, která ho napadla: „Dobré ráno, jak se dnes máš?“
V temných očích muže před ním se mihlo něco jako otázka smísená s překvapením, než se zamračil a odfrkl si. Vstal, odešel k ohništi a Jonathan sledoval každý jeho krok. Zhluboka vydechl. Výborně, první pokus je za ním, ovšem nedokázal posoudit, zda byl úspěšný. Ale žije, což za úspěch lze považovat. Netušil, nakolik mu muž rozuměl, ovšem nedokázal si vysvětlit, proč si připadá jako pitomec. Pravidla zdvořilé anglické konverzace asi moc nevyužije, je to přece divoch, ne? Aspoň tak o Indiánech mluvili.
Muž naplnil misku jídlem, které připravil, a pohledem šlehl po vojákovi. Mladík ho pozoroval. Indián pevně stiskl rty a vstal. Položil ji vedle něj, vrátil se k ohni a sám se pustil do jídla.
Jonathan tázavě zvedl obočí a těkal očima z misky na Indiána a zpátky. Ten si ho nevšímal a klidně jedl. Mladík ještě chvíli váhal, než neobratně svázanýma rukama sebral misku. „Děkuji,“ promluvil ještě nahlas, ale muž u ohně se ani nehnul. Jonathannakonec povzdechl. Pokusí se něco sníst. Žaludek se mu sice vzpouzel, ale jeho mlčenlivý hostitel by to mohl vzít jako urážku. Dobře si pamatoval, jak se tvářila tetička, když zkusil něco odmítnout na jejích opulentních starosvětských hostinách.
Se svázanýma rukama to šlo dost špatně, ale aby žádal o rozvázání pout, to rovnou zavrhl. Maso nemělo žádnou výraznou chuť, jak byl zvyklý, ale donutil se sníst alespoň několik soust a upít trochu vývaru. Překvapivě mu udělal dobře. Pak neohrabaně položil misku na zem a usmál se na muže. „Bylo to dobré, děkuji.“ Odpovědí mu ale byl jen podmračený pohled. Nakonec vydechl a lehl si zpátky na lůžko. V čem se to ocitl? Jak? Matně si pamatoval, jak dojel zpátky do Camp Supply, pamatoval si, co se dělo předtím, ale co se dělo potom? To netušil. Nevěděl, kolik času uteklo. Den? Dva? Týden? Ale něco se muselo stát! Jen stále nevěděl co! Co se dělo, že se ocitl tady?
Znovu se zkoumavě zadíval na muže u ohně. Vlastně na něm nebylo nic zajímavého. Na sobě měl jen obyčejnou hrubou halenu, kožešinovou vestu, nohavice, nezdobené teplé boty. Černé vlasy protkané několika šedými prameny mu spadaly na záda. Podle vrásek v obličeji odhadoval, že by mu mohlo být něco kolem čtyřicet let. Neměl na sobě žádné ozdoby, žádné výšivky, bohaté náhrdelníky, jakých si všiml na bojovnících. Žádná pera. Byl vlastně úplně obyčejný. Nenápadný. Kdo to asi může být? A kam ho veze? Do vesnice Indiánů? Jaké s ním má úmysly? Tvrdě potlačil obavy a strach, které se snažily ovládnout jeho vědomí. Zatím se mu nic nestalo. Dostal najíst, to znamená, že mu bezprostřední nebezpečí nehrozí. Musí si zachovat chladnou hlavu a zdravý rozum!
Muž si zřejmě uvědomil jeho zkoumavý pohled a upřel na něj temné oči. Jejich pohledy se střetly a Jonathan zalapal po dechu. Nedokázal identifikovat, co v hloubce jeho očí viděl, ale nepříjemně ho to překvapilo. Naskočila mu husí kůže a bezděky se otřásl. Byla to snad...smrt? Zhluboka vydechl, uhnul očima. Proboha, zbláznil se snad?! Opřel hlavu do kožešin a snažil se zbavit nepříjemného pocitu. Do jeho otupělé mysli se znovu vkrádaly obavy. Co s ním bude?
Zadíval se na jasně modrou oblohu a zpozorněl, když zahlédl kroužícího dravce. Snášel se pozvolna níž, pak mávl křídly a usadil se na větev nedalekého stromu. Jonathan se usmál a přizvedl se na lokti, aby na něj lépe viděl. Byl to sokol, kterého znal. Tím si byl jistý.
Muž si také všiml dravce a sledoval mladíkovu reakci. On o něm věděl. Věděl, že patří k němu. Jeho úsměv nemohl znamenat nic jiného. To bylo zvláštní. Nakonec zavrtěl hlavou a vstal. Potřebuje uklidit tábořiště a vypravit se na další cestu. Slunce už bylo příliš vysoko. Už nebude mnoho dní vhodných na nocování venku. Už teď je zima a tušil, že brzy udeří silné mrazy. Cítil je v kostech. Pomalu vstal, aby si umyl ruce a připravil se k odjezdu.
 
Indián pohladil po nozdrách koně, který neklidně zafrkal a zatřásl hlavou. Znervózňoval ho dravec, který se držel příliš blízko. Poplácal ho po kohoutku a nahlédl na vlek. Voják usnul. Konečně. I když rozuměl tomu, co říká, nemínil mu odpovídat. Znal jejich prázdná slova a nikdy nepochopil jejich význam. Proč je vůbec říkají, když vlastně nechtějí znát odpovědi? Nechtěl s ním mluvit. Proč by to dělal? Zachránil ho a postará se o něj, dokud to bude nutné. Ale mluvit s ním nebude. Stejně nechtějí poslouchat. Všichni jsou stejní.
Odvrátil pohled a znovu vykročil. Brzy bude muset najít místo, kde se utáboří přes noc. Dnes urazili delší kus cesty, než předpokládal. Zítra odpoledne přebrodí řeku a poté by měli narazit na první farmu, tam mínil vojáka nechat. Vzhlédl a pozorně se zadíval na nebe. Údolí řeky neumožňovalo široký rozhled jako volné pláně, ale přesto ho znepokojovaly občasné mraky, které se honily po obloze. Dobře, že zítra drazí k cíli. Počasí se brzy zhorší.
 
Vítr. Vzduch, chladil ve tváři a zpíval pod křídly. Tichou písní šustil v peří. Krajina. Měkká, oslnivě bílá i v ustupující tmě. Světlající nebe věstilo nový den. Mávl křídly a vystoupal výš. Nechával se unášet vzdušnými proudy, obratně se jimi proplétal. Hledal cesty větru a sledoval zem pod sebou. Nad řekou se převalovala hluboká mlha. Jen tušil její koryto a sledoval jej. Letěl a nemusel mnoho dělat, aby se udržel ve vzduchu. Jen naslouchal svým instinktům, vrozenému umění.
Brzy vyjde slunce, brzy se krajina pod ním prosvětlí, ale i v přítmí dobře viděl. Viděl mlžný opar pod sebou a tušil blízkost lidí. Mávl křídly a vystoupal výš. Kroužil vysoko a i z té výšky viděl pohybující se tvory. Příliš velké na kořist, příliš nebezpečné pro lov. Sledoval dění pod sebou pozorným pohledem zkušeného lovce. Cítil nebezpečí, a přesto zůstával. Slunce prvními paprsky zaútočilo na mlhu pod ním.
Ticho protnul výkřik. Následoval výstřel a vzduch se naplnil ohlušující směsicí zvuků. Přitáhl křídla k tělu a střemhlav se spustil dolů. Svět se roztočil v divoké směsici bílých skvrn, tříštěných světlem slunce, a zešílel v ohlušujícím rachotu. Slil se do jednolité masy oslepujících záblesků. Točil se, sípěl.
Obrazy. Letmé záblesky se zakusovaly do jeho mysli. Braly dech. Černovlasá žena s dítětem v náručí padající do sněhu. Hořící kůže stanu. Kopyta koně dopadající mezi bezvládná těla. Letmý pohyb natažení karabiny a prst v bílé rukavici mačkající spoušť. Puška ležící ve sněhu. Jasné oči v temném obličeji. Lesklá hlaveň revolveru. Překvapený modrý pohled. Mrtvá tvář zrzavého mladíka. Vzpínající se koně. Děs v očích zvířat. Obličej, tvář starého muže, temné oči plné strachu. Temné oči, z nichž unikl život.
Bílý muž probudit!“ z dálky k němu doléhal tichý chraplavý hlas. Nemohl se nadechnout, nemohl se pohnout.
Musí probudit! Musí vrátit zpátky!“
 
Jonathan otevřel oči a zmateně zamrkal. Zíral přímo do tváře Indiána, který ho tiskl do kožešin a rukou mu zakrýval ústa. Zalapal po dechu ale nedostávalo se mu vzduchu. Muž sundal dlaň z jeho obličeje a on se konečně zhluboka nadechl. „Co se stalo? Co se...“ zasípěl.
Muž neodpověděl, jen uvolnil své sevření. Beze slova vstal. Stmívalo se.
Proboha! Snažil se rozdýchat tíseň a hrůzu, která svírala jeho rozbolavělou mysl. Co se to dělo? Kde to byl? Co vlastně byl? V hlavě se mu znovu a znovu míhaly útržky snu a k nim se přidávaly další. Jako by někdo strhl černý závěs. Mysl byla obnažena a milosrdně skryté hrůzy zaútočily na bezbranné vědomí. Věděl! Už konečně věděl, co se stalo! Nedokázal zabránit nekonečně se opakujícím vzpomínkám, aby naplnily jeho mysl, drásaly ji k zešílení. Sevřel zpocený obličej v dlaních. Trhavý dech se srážel do obláčků páry. Oči ho pálily. Proč?!
Muž ho chvíli sledoval. Jeho chvějící se prsty, jimiž si zajel do krátkých vlasů a rozmazal přitom hojivou mast, kterou ošetřil jeho rány. Nepřítomný bolestný pohled, kterým zíral před sebe. Poslouchal jeho sípavý dech. Přimhouřil oči a o jeho čelo se otřelo cosi jemného jako chladný vzduch, se kterým vdechl ještě něco. Něco laskavého, konejšivého ho pohladilo u srdce, které myslel, že už nemá. Pomalu sebral vak s vodou, který před chvílí naplnil, opatrně krok za krokem, se přiblížil k mladíkovi a lehce se dotkl jeho ramena. On sebou trhl a upřel na něj zelené oči. Co v nich bylo? Lítost? Hrůza? Bolest? Vina? Neptal se proč, nechtěl se ptát. Jen stiskl jeho svázané ruce a položil je na vak. Pak beze slova vstal, sevřel otěže koně, který byl zapřažený do vleku a pomalu vykročil.
 
Jonathan ležel nehybně na lůžku, které mu připravil mlčenlivý Indián, oči upřené na oblohu. Zatáhlo se a oteplilo, ale vzduch byl cítit sněhem. Zíral do mraků a nemohl spát. Tělo ho bolelo a svázané ruce nepřinášely žádné pohodlí, ale to bylo to nejmenší, co jej trápilo. Nedokázal zklidnit rozbolavělou mysl, nedokázal umlčet svědomí. Obrazy, které na něj útočily. Krvavé vzpomínky. V hlavě měl nepřehledný zmatek, potřeboval by si utřídit myšlenky. Zhluboka vydechl a pevně zavřel oči. Kdyby se tak mohl vypsat do deníku! To mu vždycky pomohlo. Měl ho. Od chvíle, kdy si jej ve Froth Cobb zastrčil do záňadří uniformy, ho nevytáhl. Cítil, jak ho tlačí na hrudi stejně jako doklady, mapa, kompas a peníze, které duchaplně neukládal do sedlové brašny. Jinak neměl nic, krom zbraní, které ale pravděpodobně sebral ten muž. Doufal v to. O svůj lovecký nůž by nerad přišel. I když o něj vlastně s největší pravděpodobností přišel. I jeho klobouk zůstal někde na pláních. Vzpomněl si, že uštval koně. To nechtěl. Vážil si ochotných, houževnatých zvířat. Ale v rozpoložení, v jakém se vracel do tábora, nebyl schopen odhadnout jeho síly a ovládnout svou zoufalou touhu po vybití všech rozporuplných pocitů, po tom, co...
Bylo pro něj těžké, přemýšlet nad tím, čeho byl svědkem, a přesto tomu nedokázal zabránit. Nakonec byl jen svědkem, ale i on jednou uposlechl rozkaz. I on střílel. Je pro něj omluvou, že nevěděl na co? Ale i on byl voják. I on sem přišel bojovat, zabíjet. Nechtěl tu být! Nechtěl sem jet, ale to jej neomlouvá! To nikoho neomlouvá! Cítil neodbytný stud a zklamání, které nedokázal vysvětlit. Nedokázal najít víru. Nedokázal věřit. Nevěděl čemu. Tápal v tom, co věděl, a nemohl najít odpovědi na své otázky. Příliš mnoho mu toho unikalo. Příliš mnoho toho nechápal. Příliš mnoho protichůdných myšlenek se mu honilo v mysli.
Co ti Indiáni provedli, že museli být tímto způsobem potrestáni? Vyvražděni? Proč byl náčelník tak odevzdaný? Proč se nebránili? Nebojovali? Psí vojáci přepadali zásobovací kolony, tak proč se armáda nestřetla s nimi? Proč zabíjeli ženy a děti? Byla to zbabělost, která se mu příčila. Bylo to proti veškerému jeho přesvědčení. Proti všemu, v co ještě věřil. Kdo něco takového mohl naplánovat? Custer? Sheridan? Věděl o tom Hazen z Forth Cobb? Co když se zprávy, které on sám vezl, týkaly právě vesnice Černého kotla? Proto musel odjet hned po Indiánech? Uspíšil snad on sám jejich likvidaci? Stihli by se jinak dostat do bezpečí? Hrdlo se mu stáhlo úzkostí, když si uvědomil, že v tom všem pravděpodobně hrál svou roli. Kdyby to věděl... Co by mohl dělat? Zničit ty zprávy? Vzpírat se? Kdyby to udělal, byl by jednoduše odstraněn a nahrazen někým jiným. Nemohl tomu zabránit. Byl bezmocný, a přesto cítil vinu. Vinu za to, kdo je. Kým je.
Ale dokázal se vzepřít rozkazu. Věděl, co to bude znamenat. Věděl, že za své přesvědčení zemře. Měl zemřít, byl na to připraven. Tak proč ještě žije? Custer ho chtěl zastřelit. Viděl mu to na očích, tak proč ho poslal zpět do tábora? Chtěl ho vidět houpat se na oprátce po boku indiánských bojovníků? Nebo v tom bylo něco jiného? Překazil mu snad ten mlčenlivý muž jeho plány? Hledají ho vojáci, nebo ho považují za mrtvého? Nevěděl, která varianta by byla lepší.
Zhluboka vydechl a pohled stočil k ohni. Sálal do tmy. Naštěstí kolem řeky bylo dost naplaveného dřeva, které bylo vyschlé po dlouhém létě, a jeho zachránce či věznitel si evidentně dobře věděl rady,jak jej zbavit vlhkosti podzimu a napadaného sněhu.
Co ale s ním, asi mínil udělat? Ptal se ho nejednou, kam ho veze a co s ním bude, ale on mu ani jednou neodpověděl. Mlčel a nechával ho na pochybách, ale přece měl pocit, že mu rozumí. Podle jeho lehkých grimas, podle neochotné odměřené pomoci, kterou mu byl schopen poskytnout, když ho požádal, usoudil, že minimálně rozumí anglicky. Je jeho mlčenlivost jen jazykovou bariérou, nebo je v tom něco jiného? Netušil, kdo to může být, ale z jeho temných očí mu běhal mráz po zádech. Jsou snad všichni Indiáni takoví? Ale bojovníci, které zajal, byli jiní. Dívali se na něj s nenávistí, vzpurností, hrdostí a to, co zahlédl v očích Černého kotla tento muž také postrádal. Jediné, co z něj dokázal vyčíst, byla prázdnota. Nekonečná chladná prázdnota a smrt. Nechápal to. Netušil, co s ním má v úmyslu, proč ho zachránil a vzal s sebou. Kdyby ho našli vojáci, v lepším případě by skončil na pěkně dlouho ve vězení a v tom horším by ho popravili. Ovšem nedokázal objektivně posoudit, zda by poprava byla opravdu tím horším případem. Neznal zdejší podmínky, ovšem v Anglii byla pro něj vidina vězení děsivější než rychlá smrt.
Rychlá smrt, jakou dostal Dick. Kluk, který se sotva pustil máminy sukně. Který do armády nepatřil. Bylo mu ho líto. Nebylo to spravedlivé. Nebylo to správné, jak zemřel a proč.
Nebyl o moc mladší než Jonathan, ale přece byl ještě téměř dítě. Byl mezi nimi propastný rozdíl. Dick nestrávil sedm let v armádě, neprošel si tvrdým nalinkovaným životem šlechtice, náročným po všech stránkách vyčerpávajícím výcvikem šermíře. Životem, který měl přísná pravidla a ve kterém neexistovalo dětství. Životem bez citu, bez pohlazení, bez mateřské náruče. Z Alexandera udělal takový život bezcitného povýšeného parchanta, kterému nezáleželo na ničem, jen na majetku. Proč i on není takový? Byla to snad jeho vrozená vzpurnost? Paličatá divoká drzost, se kterou se těžce potýkal jeho otec, když ho vychovával? Nutila ho stále porušovat daná pravidla a pak utíkat. Ukrývat se do stájí, kde mohl schovaný pod žlabem dýchat vůni hnoje a nechávat se laskat jemným chřípím koní. Tam sledoval, jak se klisny láskyplně starají o svá hříbata, a tiše si přál být tím hříbětem, alespoň na chvíli. Přitulit se k matce, nechat se obejmout. To ale nemohl. I když byl dítě, byl chlapec, muž, a to se neslušelo.
Co si vlastně kdy přál? Přál si jednou spojit svůj život s Catherin. Přál si vymanit se z područí armády. Přál si žít v klidu a po svém. Ale přál si to doopravdy?
Catherin měl rád. Byla to jeho přítelkyně, dobře ji znal, alespoň si to myslel. Hodně času spolu strávili jako děti, ale mohl by ji milovat? Nepoznal lásku. Armádní ubytovna sice nebyla klášter a nejedna vycházka kadetů a důstojníků končila v náručích žen, ale byly jen nástrojem uspokojení potřeb, nic víc. Catherin měla být jeho žena, matka jeho dětí, ale nebylo by manželství jen dalším omezením? Proč si na ni za celou dobu, co je v Americe, téměř nevzpomněl? Byla pro něj nedostupná, jeho plánům byl konec. Nebo plánům jeho otce? Vlastně nedokázal posoudit, zda je tomu rád, nebo ne.
Jaký vlastně měl vztah k ženám? Těmi, které využil, opovrhoval. Ono ani nešlo nic jiného než jimi opovrhovat, byly to ženy, které prodaly sebe a svou čest. Mnozí mladí šlechtici, se kterými se setkával,opovrhovali všemi ženami. Opovrhovali vším. On ale nechtěl být takový, příčilo se mu to, ale přesto takový byl. Nasadil tvrdou přezíravou masku, aby náhodou neukázal, kdo doopravdy je. Podvolil se a byl takový, jaký být měl, nic jiného neznal. Ale tady zjistil, jak se mýlil. Přátelství s Dickem, obyčejným chudým klukem, mu otevřelo oči. Zjistil, co tušil už dávno. Kolik mu toho chybělo. Zjistil to, když Dick mluvil o své mamince, když Colins vzpomínal na bratra. Naplno si uvědomil jak zoufale byl svět, ve kterém žil, studený a prázdný. Ale kde je svět, kde bude moci naplnit svá nikdy nevyřčená přání? Existuje vůbec? Pokud ano, on ho zřejmě nenajde. Netušil, co ho čeká. Netušil, kam ho ten muž veze. Mezi Indiány? Proč? Čeká ho snad trest z jejich rukou? Jsou to necivilizovaní pohani. Krutí a bezcitní. Alespoň to o nich slyšel. Budou se na něm mstít? Nebál se smrti. Věděl, že měl zemřít, a nebál se toho od chvíle, kdy odhodil svou karabinu do sněhu. Ale kdo by netoužil po životě?
Znovu se zadíval do řežavých uhlíků a přizvedl se na lokti. Chtělo by to přiložit. Zatnul zuby, namáhavě se posadil a chtěl se natáhnout k hromádce dřeva, která byla nedaleko, ale muž, který spal na druhé straně ohně, se prudce napřímil a namířil na něj jeho vlastní revolver. Vida, jak málo stačí Indiánovi jako budíček, vojáci by se od něj mohli učit. Jonathan zvedl svázané ruce, ale s uspokojením si všiml, že nenatáhl kohoutek. Výborně, bezprostřední nebezpečí mu nehrozí, zřejmě se zbraní neumí zacházet. Pousmál se, než pomalu promluvil: „Chtěl jsem jen přiložit, aby nevyhasl oheň.“
Muž se zamračil a vstal. Pomalu obešel ohniště, než do něj hodil několik kusů dřeva. Neodložil revolver,r ani když se vrátil na své místo a zabalil se do deky. Jonathan ho chvíli sledoval, než si odkašlal a zkusil to znovu: „Kdybys mě rozvázal, přiložil bych, stejně nemohu spát.“
Indián po něm jen šlehl pohledem, ale ani se nepohnul.
„Přemýšlej o tom, přísahám, že neuteču. Byla by to sebevražda, bez tebe bych byl mrtvý. A neublížím ti, slibuji.“
Indián si ale jen odfrkl a palcem natáhl kohoutek revolveru. Jonathan zhluboka vydechl. Výborně, rychle ho vyvedl z omylu, jen co je pravda. Jeho gesto bylo více než výmluvné. Stiskl zuby a znovu si lehl. Ten muž mu evidentně nevěřil a on se mu zase až tolik nedivil. Je snad z vesnice, kterou kavalerie srovnala se zemí? Pokud ano, proč ho prostě nezabil? Bylo by to logické, jenže jemu teď nedávalo smysl vůbec nic. Všechno bylo postavené na hlavu, včetně snu, který mu přinesl nechtěné vzpomínky. Nebylo to poprvé, co se mu zdálo, že létá. Ale bylo to tak dávno, co se mu to stalo naposledy. Tak proč teď?
Jako malý chlapec míval takové sny, miloval je, ale když se o nich někomu zmínil, tvářil se, jako by byl pomatený blázen. Proto o nich s nikým nemluvil. Jen čím byl starší, tím méně jich bylo. Ale velmi dobře si pamatoval, kdy se mu zdál ten poslední. Bylo to noc před tím, než odjel z Durhamu k armádě. Tenkrát chtěl utéct, ale nakonec si to rozmyslel. Netušil, kam by šel, a nedokázal si představit, jak by se zvládl sám protlouct. Bylo mu sice patnáct, ale nebyl naivní. Nakonec se s tím vším smířil. Podvolil se a tenkrát poprvé jeho spolehlivá křídla selhala. Zlámala se a on se střemhlav zřítil na zem.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA