Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sokolí přání - X.

8. 10. 2013
Dny jsou stále stejné a od posledního zápisu utekly čtyři. Místo mého pobytu se nezměnilo.
 
            Čtyři nekonečné dny! Jeden jako druhý. Nudné, prázdné. Indián stále mlčí, ale to, že se mi jej podařilo vyprovokovat, považuji za úspěch. Teď alespoň vím, že mluví anglicky. Jeho jazyk je sice hrubý a neotesaný, ale co jiného také od takového člověka čekat, že? Zajímalo by mě, kde se ho naučil. Ovšem smysl jeho slov mi uniká. Proč si myslí, že bych ho nechtěl poslouchat? Jaký k tomu má důvod? Čím více o tom přemýšlím, tím jsem zmatenější.
Nezbývá mi nic jiného, než se ho znovu pokusit přimět k odpovědím. Trpělivost sice nikdy nebyla mou silnou stránkou, ale šermířský výcvik dokáže naučit mnohému. Bude nejlepší k němu přistupovat jako ke složitému strategickému problému. Ovšem jeho odolnost, se kterou vzdoruje veškerým mým pokusům o navázání kontaktu, je přinejmenším obdivuhodná. Přesto jsem přesvědčený, že ho udolám, ostatně tu nic jiného na práci nemám. Lépe přemýšlet, jak přimět k odpovědím jednoho divocha, než stále pochybovat o sobě samém, o společnosti.
Vím, že to, co se stalo, bylo špatné, ovšem snažím se utěšovat myšlenkou, že to byl jen ojedinělý případ, že k tomu velení mělo vážný důvod. Ovšem je mi to slabou útěchou, když tomu sám nevěřím. Ospravedlnit to totiž nejde ničím. Ne, i přestože hledám vysvětlení, nemohu. Nemohu souhlasit. Je to proti všemu, čemu jsem ještě věřil. Možná jsem byl nekonečně naivní, ač jsem si myslel, že nejsem. Je mi zle z pomyšlení, že muži, se kterými jsem strávil tolik času na cestách se zásobovací kolonou, při výcviku, se kterými jsem se denně setkával, byli bez mrknutí oka schopni zabíjet ženy a děti. Všichni uposlechli a nezdálo se, že by jim to bylo proti srsti. Zvedá se mi žaludek z toho, že opak byl pravděpodobně pravdou.
Až na Dicka. Od něj bych to, že se bude zdráhat, i čekal. Vím, že v boji by neváhal, stejně jako já sám. Když jsem ho učil šermovat, zjistil jsem, že se nebojí. Necouvl před zbraní. Ale tohle nebyl boj. Jenže Dick za své přesvědčení zemřel. Já přežil. Těžký je stesk a tíseň přeživšího. Lítost toho, který měl zemřít, ale zůstal naživu. Nemohl jsem tomu zabránit, a přece toho lituji. Lituji toho chlapce. Byl to ještě chlapec a byl to... přítel.
Přítel. Pravý význam toho slova mi nikdy nebylo dáno zjistit, až ve chvíli, kdy Dick vydechl naposledy. Proč si uvědomuji, jak moc mi na něčem záleželo, až když jsem o to přišel? Když jsem přišel o přítele.
Přátelství. Něco tak obyčejného v mém světě dosud neexistovalo. Znal jsem rivalitu, šikanu, pohrdání, tichou toleranci, chladnou přezíravost. Přátelství nikoliv. Mezi kadety v Anglii neexistovalo přátelství, jen touha porazit toho druhého, vynikat. Ostražitá čest a hraná ochota šlechticů, kteří pouze zjišťovali, zda by vás nemohli později využít. Nejde nevzpomínat s lítostí na chlapce, bezprostředního, upřímného. Chlapce, který neměl postranní úmysly, u kterého člověk nemusel být neustále ve střehu. Byl tak jiný. Ukázal mi to, čím jsem možná být chtěl, ale nemohl.
Dost chmurných myšlenek! Dost bolavých vzpomínek. Dickovi život nevrátím, i kdybych stokrát chtěl. Ale kdybych měl jen sebemenší příležitost, vím, který život bych bez rozmýšlení zkrátil. Bez výčitek a rád. Tušil jsem, že bych ho dokázal nenávidět. Ale teď už mám jistotu. Je ztělesněním všeho, co je špatně. Všeho, co mě děsí, ač netuším proč. Na nás. Na mě! Pokud bych tu příležitost dostal, neváhal bych.
Ale v současnosti jsou tyto myšlenky scestné, nereálné. Dokud se nedozvím, co má v úmyslu ten muž, nemá moc cenu přemýšlet nad budoucností. Měl bych znovu zkusit štěstí, ale pro tentokrát ho nebudu dráždit. Nerad bych skončil znovu svázaný a s roubíkem. Dnes je čas na trochu pokory. Uvidíme, jak zapůsobí ta. Pokud se tedy udržím, to je již jiný problém. Nuže, konverzaci zdar!
 
            Jonathan se ironickyusmál a zaklapl svůj deník. Promnul v prstech kožené desky, než ho odložil stranou. Seděl pohodlně opřený o dřevěnou stěnu za sebou, kabátec uniformy měl rozepnutý, široký pásek už dávno sundal a odložil. Uvnitř bylo relativně teplo a Indián mu opět půjčil jednu za svých dek.
Zadíval se na muže stojícího u okna. Jak dlouho už tam stojí a zírá ven do padajícího sněhu? Byl tam už, než začal psát. Připadalo mu, že se snad za celou dobu nepohnul. Indián zavřený v domě působil... jak? Nepatřičně? Podivně? Hloupost! Zahnal prapodivné myšlenky a pousmál se, než potichu promluvil: „Omlouvám se. Minule jsem to přehnal. Nechtěl jsem tě popudit.“
Nic. Jak očekával, muž nepohnul ani brvou. Jonathan se ale nemínil tak lehko vzdát.
„Víš, jsem zmatený. Nechceš se mnou mluvit, ale zachránil jsi mě. Proč? Jaký si k tomu měl důvod? Proč jsi mě vůbec nechal žít? Není pravda, že nechci znát odpovědi. Chci. Chci vědět, co se stalo, proč jsem tady. Proč jsi tu se mnou. Proč jsi mi pomohl. Stejně jako bych chtěl vědět, kdo jsi a co máš se mnou v úmyslu. Já vím, asi se zase ptám zbytečně. Jenže co jiného mi zbývá? Co jiného, než se ptát? Není nikdo jiný, kdo by mi mohl odpovědět, proto se ptám tebe.“
Muž stále mlčky zíral ven. Nepohnul se. Jonathan si promnul obličej rukama a prsty si znovu umazal mastí, která pokrývala jeho rány. Nevesele se usmál a otřel je o kabátec. Zadíval se na prkennou stěnu a skousl si ret. Než znovu promluvil: „Zachránil jsi mě, ošetřuješ mě. Proč jsi mě prostě nenechal ležet tam, kde jsem byl? Proč jsi mě bral s sebou?“
Ticho. Stále jen ticho. Jestli to bude takhle pokračovat dál, bude z něj brzy řečník. Možná by spíš umluvil pařez, aby rozkvetl, než se dobrat odpovědi od jednoho Indiána.
„Nu dobře, chceš, abych tě prosil? Pak tedy, PROSÍM! Řekni mi pravdu...“ Jonathan se úporně snažil nezvedat hlas. Všiml si, jak muž nepatrně sklonil hlavu. Rozmýšlí se snad? Skousl si ret a nutil se k trpělivosti. Mlč a čekej! Okřikoval sám sebe.
Indián se nepohnul, trvalo to snad věčnost, než se zhluboka nadechl a tiše promluvil: „To bílý muž nikdy nepochopit.“ Jeho odpověď nezněla tvrdě, odmítavě, spíš jako tiché konstatování. To Jonathana utvrdilo v přesvědčení, že jeho snaha není marná.
„Ale já bych to chtěl pochopit, jenže sám, bez pomoci, to nemohu dokázat. Pomůžeš mi? Stejně jako jsi mi pomohl tam na pláních.“
„Zachránit život. To musí bílému muži stačit.“ odpověděl ještě tiše Indián, než se odvrátil od okna a odešel pryč z místnosti.
Jonathan stiskl rty a zavrtěl hlavou, než ji opřel o hrubou stěnu a očima studoval nízký strop. Přece mu nemůže vzdorovat věčně, krucinál!
 
            Muž vyšel ven, zachmuřeně se rozhlédl a nastavil tvář padajícímu sněhu. Všechno v něm se pralo. Jeho vrozený instinkt, touha po blízkosti lidí, touha po společnosti, kterou na takovou dobu umlčel, v zoufalé snaze křičela po prolomení bariéry. Prolomení masky, za kterou se skrýval sám před sebou, kterou stvořil a udržoval po celou dobu, kdy se toulal po pláních. Toulal se a zabíjel.
Poprvé po těch letech někdo narušil jeho samotu. Někdo vpadl do jeho neutěšeného světa a nedal mu chvíli pokoj. Odmítal přijmout jeho mlčení a snažil se mu dostat pod kůži. A ke všemu to byl běloch. Ale něco v něm si přálo s ním mluvit, vysvětlit mu všechno, co chtěl vědět. Znal odpovědi na jeho otázky, ale copak něco takového chtěl někdy nějaký bílý muž poslouchat? Je nezajímal svět Lidí, nezajímaly je jejich příběhy. Je zajímala jen půda pod jejich nohama. Je zbytečné o tom mluvit? Proč mu ale duchové poslali do cesty toho muže? Z jakého důvodu? Chtějí snad, aby s ním mluvil? Aby mu odpovídal? Netušil. Mlčeli. Od chvíle, kdy se rozhodl vzít vojáka s sebou, mlčeli. Jen sokol jej neustále sledoval. Držel se poblíž a hlídal každý jejich krok.
Pomalu došel k ohradě a vlezl dovnitř. Nechal tu své koně. Věděl, že bílí zavádějí svá zvířata do stájí, ale na to jeho poníci nebyli zvyklí. Tiše zamlaskal a sledoval, jak se k němu oba rozešli. Čeká je těžké období strádání a hladu. Letošní zima začala tvrdě a velkým množstvím sněhu, které tu nebylo obvyklé. Bude pro ně náročné vyhrabat v něm dostatek trávy. Doufal ale, že sníh nevydrží dlouho a že i oni se budou moci vypravit dál, že se toho muže brzy zbaví. Zbaví pokušení překonat svůj odpor a promluvit s ním.
Pohladil koně po nozdrách a nechal se laskat jeho jemným chřípím. Nebylo pravdou, že celou dobu své dobrovolné samoty netoužil po společnosti. Toužil po ní přímo bolestně, ale jeho návrat skončil vždy tím, že zůstal skryt na kraji tábora a sledoval dění mezi stany. Neodvážil se jít blíž, i když věděl, že by ho jeho náčelník neodmítl. Věděl, že by jej přijal. Jenže on nedokázal vkročit mezi Lidi. Nedokázal překonat volání krve, lovu. Nedokázal se nestydět sám za sebe. Sám před sebou. Držel se poblíž svého náčelníka a jeho kmene. Nikdy se příliš nevzdaloval. A věděl, že Montavato o něm ví. Jednou dokonce vyšel z tábora. Předpokládal, že s ním chtěl promluvit, on ale zmizel dřív, než k němu stihl dojít. Nedokázal by se mu podívat do očí. Nenašel k tomu sílu, odvahu. Možná byl zbabělec. Možná se jen nedokázal vyrovnat sám se sebou, se svou ztrátou.
Jenže teď je tu mladý muž, kterého zachránil. Kterého chtěl zabít, ale neudělal to. A ten muž cílevědomě bourá jeho tvrdou masku, rozčiluje ho neustálými otázkami, provokuje jeho ušlapané bolestivé já, které se snažil neposlouchat, které ale neustálou žízní po lidské společnosti nabralo sil bizoního býka. Se stejnou razancí se dralo ven a způsobovalo mučivou nerozhodnost. Bolestivou prázdnotu naplnilo nadějí. Naplnilo tím něčím tichým, lehkým, šimravým, co pocítil tenkrát, když probudil vojáka z neklidného spánku. Ten muž byl něčím jiný. Jiný než ostatní a on pocítil touhu zjistit čím. Ten muž ho prosil! Prosil, aby s ním mluvil! Dosud nepotkal bělocha, který by o něco prosil. Vždy jen žádali, bez proseb, nutili, omezovali. Ale tento muž prosil. Ne o život, o jeho pozornost, o odpovědi.
Nebyla to náhoda, že jej našel. Vše se dělo za nějakým účelem. Má se podvolit a nechat vše plynout? Nechat se udolat jeho úsilím? Cítil, že ještě nepřišel čas, ještě nebyl připraven, ale pokud se brzy nedostane z jeho společnosti, promluví. Jednou bude mluvit, ale ne dnes.
Otřásl se chladem. Stál venku jen ve své hrubé haleně, kterou mu promáčel padající sníh. Zhluboka vydechl a pomalu se rozešel k domu. Nechtělo se mu dovnitř. Domy bílých ho odpuzovaly. Byly ošklivé, divné. Ale v tuto chvíli mohl být rád, že se má kde skrýt. V hlubokém sněhu by těžko hledal úkryt. Ale než došel ke dveřím, zarazil se. Měl nepříjemný pocit, že ho někdo sleduje. Automaticky sáhl po noži a prudce se otočil. Obezřetně se rozhlížel, přikrčil se a vrátil se k ohradě. Nikde nic neviděl, padající sníh mu bránil v rozhledu. Ještě chvíli naslouchal, a když nezaznamenal nic podezřelého, vrátil nůž do pouzdra a narovnal se. Jeho koně byli klidní. Upozornili by jej na přítomnost člověka nebo šelmy. Nakonec se zvolna otočil a vstoupil dovnitř.
Voják spal. Musel usnout, když byl venku. Schoulil se na bok, jak mu dovolovala zraněná noha. Muž neodolal a přišel blíž. Tiše si ho prohlížel. Krátké hnědé vlasy měl rozcuchané a umaštěné, jeho tváře pokrývaly řídké vousy, čelo tmavá hojivá mast, kterou si už několikrát rozmazal. Ale jeho výraz byl klidný, lehce se usmíval. Připomínal mu dítě. Bylo zvláštní, jak bezbranně působili spící lidé. I silní muži, sveřepí bojovníci.
Jako bolavý osten se mu do mysli zahryzly vzpomínky na jeho děti. I své syny tak pozoroval, když spali. Spokojeně, s důvěrou, dokud jim kulky bílých mužů neukradly životy, které ještě mohly trvat mnoho let. Muži, jako je on. Zamračil se a chtěl se odvrátit, ale vzpomínky, keré v něm vždy vyvolaly zášť a novou touhu po krvi, nyní vyzpěvovaly tesknou píseň plnou smutku. Děje se něco. Něco s ním.
Než se stihl vzpamatovat, voják zhluboka vydechl a rukou si promnul obličej. Nedokázal odtrhnout pohled, když zamrkal a otevřel zelené oči. Tolik mu připomínal syna! Byl tak jiný, a přece....
„Co... stalo se něco?“ zamumlal mladík a rozespale stáhl obočí, než se namáhavě posadil.
Muž se pomalu odvrátil, došel ke svým věcem a našel rezervní halenu, aby se mohl převléknout. Stáhl z ramen umáčený kus oděvu a rozprostřel ho nahrubou židli. Cítil, že ho voják sleduje. Cítil jeho pohled. Cítil jeho otázky, které vířily ve vzduchu přímo hmatatelně. Nedokázal se udržet a přes rameno se ohlédl. Seděl ve stínu v koutě, ruce založené na prsou. Upřeně ho pozoroval přimhouřenýma očima, ve kterých se odrážely plameny krbu. Tvář měl klidnou, vážnou, krom lehkého úsměvu, který mu pohrával na rtech.
Odvrátil se a přehodil si přes ramena halenu, přiložil do krbu dřevo, sebral kotlík, který tu našel a odešel ven nabrat sníh.
 
            Jonathan pozorně sledoval každý Indiánův pohyb. Překvapilo ho, že ho pozoroval, když spal. Proč? Dělal to častěji, nebo to bylo poprvé? Proč jeho pohled hřál? Jeho kamenná tvář se zdála uvolněnější, přátelštější. Nebo to byla jen hříčka snů a stínů? Podařilo se mu snad proniknout za jeho tvrdou hradbu? Přesto cítil, že by neměl mluvit. Ne, teď ne. Něco se chvělo ve vzduchu, něco, co nedokázal identifikovat, ale co cítil, když ho tenkrát Indián probudil z jeho divokého snu.
Mlčky sledoval, jak muž shodil halenu. Na zádech měl několik starých jizev. V jakých bojích je asi utržil? S bílými nebo jinými Indiány? Při lovu? Lehce se usmál, když se ohlédl a zaměřil si ho pohledem. Nedíval se odmítavě, tvrdě, spíš s jakousi nerozhodnou vlídností. Pak se oblékl a zmizel venku. Ano, ten muž je opravdu nevypočitatelný. Ale nebylo by moudré na něj v tuto chvíli mluvit. Cítil podivnou obřadnost toho, co se děje kolem něj. Cítil, že teď musí promluvit ten muž a on musí čekat. Čekat, dokud to neudělá. Stejně podivná byla jistota, se kterou věděl, že to udělá.
Sledoval plameny ohně, které olizovaly temné, častým používáním začouzené stěny ohniště, když se Indián vrátil. Pověsil kotlík na hák nad oheň, hodil před krb kožešinu a pohodlně se na ni usadil na zkřížené nohy.
Tetelivé ticho se prodlužovalo. Jonathanovi připadalo zvláštní, že necítí nervozitu, jaká by ho v takových chvílích běžně provázela. V podivné souhře vzpomínek a skutečnosti mu proběhlo hlavou poznání, že stejně se cítil, když u večerních ohňů na pláních poslouchal Dicka, jak hrál na svou flétnu. Musel se tomu usmát. Teď bylo všechno jinak, ale přece něco bylo stejně. Ale co? Proč to nedokáže identifikovat? Proč je mu... dobře? Kruci, je přece zajatec! V rukou necivilizovaného divocha, který je ozbrojený! Je bezbranný, nemůže se pohnout bez bolesti. Nemůže chodit a už vůbec ne bojovat! Přece by neměl být... spokojený! Ale je. Bylo to pro něj nepochopitelně podivně absurdní. Něco, co nedokázal uchopit přísnou logikou, ale to, co cítil, byla spokojenost.
Nevěděl, kolik času jeho tichého zpytování sama sebe uteklo. Netušil, zda to bylo několik minut, celý den nebo věky, ale venku se už úplně setmělo. Oheň naplňoval místnost oranžovým mihotavým světlem, které z kusů nábytku dělalo podivně se pohybující tvory. Když Indián tiše chraplavě promluvil, Jonathan zvedl hlavu. Jeho hlas do celé scény neuvěřitelně zapadal.
„Pokud bílý muž naučí poslouchat, budu vyprávět příběhy. Budu odpovídat na otázky. Ale ne dnes, dnes není dobrý den na vyprávění. Možná zítra, možná nikdy. Bílý muž muset být trpělivý.“
 

iii..jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuji

(Máta, 28. 10. 2013 7:52)

Kaktusku, ano, neuvažuješ a je to tak dobře :-) A stejně mě fascinuje, jak každého osloví něco jiného. Jiná část, nebo i jiná věta. Čtenáři jsou obrovské bohatství.
Díky ti.

Postřeh

(Kaktus, 27. 10. 2013 10:58)

Je to zvláštní, jak Tvá charakteristika Dicka jako přítele neskutečně kopíruje můj náhled na tuto problematiku. Mám spoustu kamarádů, ale těch, u kterých se nemusím bát, že za každou druhou větou není nějaký osten, těch je opravdu málo. Díky, že tak neuvažuji sám...

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA