Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sokolí přání - XI.

15. 10. 2013
            Jonathan zamrkal očima, zhluboka vydechl, protřel si rukama obličej a podrbal se ve vousech. Nespokojeně se zachrul a zvedl hlavu, aby se mohl rozhlédnout po místnosti. Zaprášenými okny dovnitř pronikalo světlo, které v šeru kreslilo roztřesené obrazy. Svraštil obočí v zamyšlení. Bylo tu víc světla než obvykle. Zdálo se dokonce, že vysvitlo slunce.
Indián byl pryč. Nejspíš šel pro dřevo nebo vodu, obstarat koně? Kdo ví? Co chvíli mizel ven. Povzdechl a lehl si zpět na kabátec uniformy, kterým si podložil hlavu. Chvíli nezúčastněně pozoroval prkna na stropě, než se zamračil a zvedl ruce. Potřeboval by se někde umýt. Pozorně se zadíval na svoje dlaně a stiskl rty. Je pravda, že své nároky na hygienu musel po odjezdu z Británie značně přehodnotit. Když se na to díval zpětně, byl v tomto ohledu poněkud rozmazlený. Ušklíbl se, znovu si promnul tváře a prohrábl zcuchané vlasy. Život venku na pláních ho donutil přizpůsobit se. Vanu naplněnou horkou vodou si užil naposledy v Durhnamu, ale nikdy se necítil tak nepříjemně jako teď. Vodu neviděl, co odjel z Fort Cobb. Měl obavu, že by ho v tuto chvíli nepoznala ani vlastní matka. Jak vytušil, jeho pravou tvář pokrývá ta tmavá mazlavá hmota a nejradši by se jí zbavil, každou chvíli si ji rozmazal. Rány už ho tolik nebolely, vypadalo to, že se nejspíš dobře hojily. Má toho muže požádat o vodu? Za zkoušku nic nedá. Netušil, jak tento problém řeší on, nicméně ač to bylo divné, nevypadal zanedbaně. Snad  pochopí.
Vzepřel se na rukou a posadil se v posteli. Odhrnul pokrývku a zkoumavě si prohlížel svou nohu. Zatnul zuby a zkusil zahýbat kotníkem a prsty. Bylo to zatraceně bolestivé. Kruci! Rukama si prohmatal nateklé koleno a usykl. To, že se ho pokusí ohnout, rovnou zavrhl. Bude někdy v pořádku? Jeho nepohyblivost a závislost na někom jiném ho přiváděla k šílenství. Nikdy nebyl tak dlouho upoutaný na lůžko a obával se, že se z postele tak rychle nezvedne. Celé tělo ho bolelo, potřeboval se nutně protáhnout, potřeboval pohyb, na který byl léta zvyklý, tvrdý výcvik. Trénink, u kterého nemusel přemýšlet. Jak šerm často nenáviděl, teď by dal kdovíco, aby se k němu mohl vrátit.  Ale copak může?! Do háje! Sevřel ruce v pěst a vztekle zaklel. Chvíli podmračeně studoval vzor na dece, než zhluboka vydechl, opřel se dlaněmi o záda v kříži, zaklonil hlavu a pokusil se prohnout, protáhnout bolavé svaly. Uvolnil ruce a natáhl se ke špičce zdravé nohy. Musel pevně sevřít rty, stisknout zuby a přemoci bolestivé škubání ve zraněné noze i protesty svalů v té zdravé, aby to dokázal. Nikdy mu to nedělalo takové problémy.
Jeho mistr šermu ho krom používání chladných zbraní různého druhu naučil bezezbytku ovládat svoje tělo, a hlavně ho neustálým cvičením udržovat v použitelném stavu, na což se u armády často zapomínalo.
Byl to zvláštní muž. Nikdy nezapomněl na ten pocit, když ho poprvé porazil. I když už dlouho věděl, že ho tenkrát nechal vyhrát, stejně nikdy nedokázal zapomenout, jaké to bylo. Při tréninku ho nenáviděl, často měl sto chutí mu ublížit, pokusil se o to ale jen jednou, pak už si to raději rozmyslel. Nebyl jediným jeho učitelem, ale vydržel s ním nejdéle, až do doby, dokud neodešel k armádě, ale když se nad tím zpětně zamysle, naučil ho nejvíc. Donutil ho ovládat sám sebe, svůj vztek, svoji bezhlavou ohnivou povahu mnohem lépe než otec. Dodnes si dokázal do detailů vybavit jeho tvář, pohrdavý úšklebek, soustředěný pohled, tázavě zvednuté obočí, poznámky, kterými ho provokoval, věcná vysvětlení. Rád by ho někdy znovu viděl, aby mu poděkoval. Zatřásl hlavou a zhluboka vydechl, než ji zaklonil, a přemáhal v sobě zas a znovu sentimentální vzpomínky.
Strnul, když zaslechl tiché kroky, to už se ale otevřely dveře a dovnitř vešel Indián. Přes ramena měl přehozenou deku, oklepal sníh z kožených bot a položil na stůl luk a několik šípů, než shodil přikrývku. Přiložil do krbu dřevo, klekl si před něj a rozfoukal oheň. Jonathan těkal očima z luku na stole na Indiána a zpět. Byl snad na lovu? Proč nepoužívá karabinu? Zachmuřil se a sledoval, jak si odmotal z lýtek kožešinu, sundal boty a vše rozprostřel k ohni.
Tušil, že to bude zbytečné, a přece se tiše zeptal: „Byl jsi na lovu?“ Muž se na něj jen letmo podíval, než lehce kývl.
Také odpověď, pousmál se pro sebe Jonathan. Třeba má sdílnější náladu než posledních pár dní, kdy se znovu ponořil do mlčení. „Proč nosíš na lov luk? Není puška lepší?“
Indián ještě chvíli dřepěl mlčky, aniž se ohlédl, pak se postavil, sebral luk a uvolnil tětivu, než jej i s šípy uložil do podlouhlého koženého vaku. Posadil se zpět před krb a zadíval se do plamenů. Jonathan už myslel, že jeho otázku přejde obvyklým mlčením, a posunul se, aby se mohl opřít zády o stěnu. Chtěl sáhnout po svém deníku, trhl hlavou, když muž pomalu promluvil: „Luk tichý, neplašit zvěř. Puška k jiným věcem.“
Jonathan tázavě zvedl obočí a chvíli v sobě přemáhal touhu zeptat se k jakým. Nakonec ale otázku spolkl. V tomto případě možná raději zůstane nevědomý.
„Poslyš, potřeboval bych se umýt, myslíš že bys mi mohl obětovat trochu vody?“ stiskl zuby a odmlčel se. Kruci, jeho pozice byla tak ponižující!
Indián se ohlédl přes rameno a zkoumavě si ho prohlédl, než se zvedl a sebral kotlík. Jonathan sledoval, jak vyšel ven. Během pár chvil se vrátil a nádobu plnou sněhu pověsil nad oheň.
Výborně, problém vyřešen, alespoň částečně. Pousmál se, a když se muž posadil zpět před krb, tiše mu poděkoval. On jen kývl hlavou. Znovu ho ten den překvapil, když po chvíli mlčení promluvil. „Bílý muž mít pravdu, bílý muž zapáchat.“
Jonathan se ušklíbl. Kdyby mu něco takového řekl někdo doma, asi by ho vyzval na souboj. Tady to ale byla víc než trefná poznámka. Upřímnost mu zřejmě není cizí.
„Myslím, že jsi to trefil více než přesně. Co kdybys mi říkal jménem? Jsem Jonathan, Jonathan Grier-Falconwishforth,“ odpověděl s úsměvem. Musí přece využít toho, že komunikuje. A to, jak ho oslovoval, mu vadilo. Záleželo mu na tom, aby pochopil, že nechce být nepřítelem.
Muž se v zamyšlení zamračila znovu se ohlédl. Nezvykle dlouho si ho zkoumavě prohlížel. Jonathan se zarazil a polkl. Co je mu? Jeho pohled mu byl až nepříjemný. Temné oči se mu propalovaly do žaludku, do duše. Jako by věděl, pochopil mnohem víc, než on sám. Když se Indián znovu beze slova odvrátil, tázavě zvedl obočí a nechápavě ho sledoval. Naprázdno polkl, než vydechl otázku, která ho pálila na jazyku: „Co... co se stalo?“
Muž sklonil hlavu, zřejmě sváděl vnitřní boj sám se sebou, než si skousl ret a vzhlédl. „Bílý muž mít dobré jméno... moc dobré jméno, jen pošpiněné...“
„Cože?“ nechápavě zamrkal očima Jonathan.
„Falcon wish, Sokolí přání, dobré jméno pro muže jako ty. Jen ne svobodné, pošpiněné.“
Jonathan bezhlese otevřel ústa a zase je zavřel. Překvapeně zíral na muže u krbu a zcela ztratil řeč. Že ho zaujme zrovna jeho jméno, to by nikdy nečekal. Proč? Falconwish, jméno jeho předků, jeho rodu, který měl ve znaku sokola. Rodu nižších anglických šlechticů, královských...
„Co být přáním sokola?“
„Co... cože? Jakého sokola?“ Jonathan trhl hlavou a zadíval se na muže, který přerušil jeho myšlenky.
„Sokola, který doprovázet. Sokola, který být tebou.“
Jonathan netušil, co na to má říct. Buď se zbláznil on, nebo ten divoch. Měl ale nepříjemný pocit, že ten blázen je on. To, co se mu stávalo v posledních měsících, by o tom svědčilo. Kdyby mu to řekl někdo  v Anglii, vysmál by se mu jako vyšinutému šílenci. Jenže... Ví snad o tom ptákovi? Proč mu připadá, že chápe mnohem víc než on sám?! Zatřásl hlavou a hledal ztracený hlas, sbíral zmatené myšlenky. „Ty... ty o něm víš?“ bylo to jediné, co ze sebe dokázal vymáčknout. Muž neodpověděl, jen ho pozoroval přimhouřenýma očima. 
„Jak... co... já...“ Do háje, nedá dohromady ani kloudnou větu! Natolik ho to, co ten muž říkal, vyvedlo z míry. Netušil, že by někdo mohl vědět o těch podivnostech, co se mu dějí, které nechápe, nedokáže vysvětlit, a ještě se tvářit, že jim rozumí!
Indián se pousmál a Jonathan se musel přemáhat, aby mu nespadla brada údivem. On se POUSMÁL!
„Muset ještě hodně učit,“ pronesl tiše, otočil se zpět k ohni a vysloužil si další Jonathanův nechápavý pohled. Zatraceně, proč má pocit, že se dobře baví?! Zamrkal očima, ruce zamotal na hrudi a snažil se rozdýchat posledních pár chvil. Ne, tak tohle doopravdy nečekal!
Nevšiml si, jak Indián sundal kotlík z ohně a postavil ho na stůl. Ani že ho pozoruje. Překvapeně vzhlédl, až když k němu přistoupil. „Sokol umýt.“
Nadechl se, chtěl něco říct, ale slova jako by mu opět někdo ukradl. Sokol?! Chvíli mu trvalo, než pochopil, že tak oslovuje jeho. Na jednu stranu lepší, než bílý muž. Mnohem lepší. Tohle se mu líbilo. Zbláznil se! Naprosto!
Přesunul se na kraj lůžka, shodil nohy dolů a zatnul zuby. Když Indián napřáhl ruku, hořce se pousmál a sevřel jeho dlaň. Nechal se vytáhnout na nohy, podepřít a odvést k vodě. Opřel se oběma rukama o hrubou desku a sklonil hlavu, která se mu nepříjemně točila. Přemáhal slabost, bolest, nechuť. Jeho hrdost dostávala zatraceně na frak! Letmo se ohlédl na Indiána, který už zase seděl na kožešině před krbem a nevšímal si ho. Byl mu za to vděčný.
Sklonil se nad kotlíkem, ve kterém ještě plaval kus nerozpuštěného sněhu, a neohrabaně nabral chladnou vodu. Nikdy by neřekl, že v troše vody najde takové potěšení. Pečlivě smýval z obličeje hojivou mast, omyl si ruce, stáhl košili a umyl se za krkem. Nad mýdlem raději ani nepřemýšlel, i tak voda byla víc, než očekával. Když oknem problesklo slunce, zadíval se na svůj odraz v rozvířené hladině. Byl zarostlý víc, než byl zvyklý. Zamyšleně se zamračila prsty přejel po odřeninách na tváři a na spánku. Byly téměř zahojené.  Když ale došel k ráně na čele, zarazil se. To nebyla odřenina. Ukazovákem se dotkl tenké jizvy na hranici vlasů a žaludek se mu stáhl nepříjemným překvapením. Hlavou mu proběhla vzpomínka na mrtvého muže ve vojenském ležení, kterému chyběl skalp. Měl neodbytný pocit, že měl skončit stejně. Naprázdno polkl a znovu se ohlédl na Indiána u krbu. Stále si ho nevšímal, seděl stejně nezúčastněně. Co když je to... Lovec? A kruci... Jak je ale možné, že žije? Ten voják tvrdil, že mu nikdo nikdy neunikl. Tak proč on ano? Neměl jistotu, a přece tušil, že je to pravda. Luk na lov, puška k jiným účelům. Také na lov. Na lov vojáků! Zabíjel je jejich vlastními zbraněmi. Všechno mu začínalo zapadat do sebe. Proto ho našel! Chtěl ho zastřelit! Pravděpodobně pronásledoval vojáky. Byl to Custerův úmysl? Poslat ho do rány Lovci? Musel vědět, že se potuluje poblíž. Samozřejmě, poprava by nemusela být tak jednoduchá, jak si dosud sám Custer myslel. Nemusela by mu projít, tak se zařídil jinak. Vsadil na jistotu, že se ho zbaví. Vztekle stiskl zuby a sevřel ruku v pěst. Nenávist ke Custerovi ho naplnila až po konečky prstů. Měl sto chutí popadnout kotlík a mrštit jím proti zdi. Stálo ho mnoho sil se ovládnout. Zapřel se rukama o stůl a syčivě vydechl. Jestli tohle přežije, jednou toho parchanta zabije! Zhluboka dýchal, přemáhal vztek, hledal klid a chladný rozum. Musí se uklidnit! Prostě musí, ale jen další otázky útočily na jeho mysl. Zachránilo mu snad život to, že uštval koně? Proč to ale Indián nedokončil?! Co je na něm tak zvláštního, že ho nechal žít? A co pro něj bylo ještě nepochopitelnější než předtím, proč ho vzal s sebou a ošetřil? Má to snad nějakou spojitost s tím sokolem? Hloupost! Jak by mohlo?!
Zhluboka vydechl a sklonil hlavu. Zíral na svůj odraz ve vodě a snažil se zbavit nepříjemného pocitu kolem žaludku. Třeba je to všechno jen hloupá shoda náhod! Třeba je Indián někdo úplně jiný! Jenže jak jej to jednou napadlo, nedokázal se té nepříjemné myšlenky zbavit. Poslední dny se nechal ukolébat pocitem, že je v bezpečí. Teď už si opět tak bezpečný nepřipadal. Znovu na jeho mysl zaútočily neúprosné obavy. Co s ním bude? Do háje! Kdyby se aspoň mohl bránit! Byl to snad důvod, proč s ním nechtěl mluvit? Nechtěl mu prozradit svou identitu?
Nabral vodu do dlaní a chrstl si ji do obličeje, až se mu rozstříkla po holých ramenou a na záda, kde mu naskočila husí kůže, když mu studené kapky stekly až k pasu. Prsty si zajel do vlhkých vlasů. Zhluboka vydechl a pomalu otevřel oči. Oknem viděl jen bílou pláň prozářenou sluncem, v dálce možná les. Hledal ztracený klid, rovnováhu.
Neublížil mu, i když měl tisíce příležitostí. Může si ale být jistý? Jistý si ostatně nebyl ničím. Ani sám sebou. Klid! Uklidni se! Mysli! Okřikoval se a hledal chladný rozum. Nemá cenu dělat unáhlená rozhodnutí. Pokusí se z něj vytáhnout co nejvíc informací, a až se dá trochu do pořádku, třeba se mu povede utéct. On sám mu dává dostatek příležitostí. Měl by se ho pokusit zneškodnit? Pro armádu byl nepříjemnou vší v kožichu. To pomyšlení se mu ale příčilo. Má se mu odvděčit za to, že mu zachránil život a pomáhá mu, tím, že ho připraví o život? Ne, to neudělá, není sprostý vrah, a i přese všechno, co se mu honilo hlavou, si možná nepochopitelně vážil jeho důvěry. Ať si Custer a ostatní tenhle problém vyřeší sami. Ušklíbl se a očima znovu zabloudil přes rameno. Muž si ho stále nevšímal. Mohl by poznat, že pochopil? Dřív nebo později na to stejně přijde řeč, uvidí, co mu bude ochoten sdělit sám o sobě. Má mu říct, že ví pravdu? To by se mu ale mohlo stát osudným. Netušil, co s ním má v úmyslu, ale... Ne, lepší bude v tomto případě prozatím mlčet.
Sáhl pro košili a navlékl si ji. Zvlhla od vody, která mu zůstala na kůži. Chvíli odhadoval svoje možností, než se rukou opřel o hrubou židli a pokusil se sám vykročit k lůžku. Pevně stiskl zuby a překonával bolest. Musí to dokázat! Musí si dokázat, že ještě není tak neschopný! Když ucítil pevný stisk pod ramenem, překvapeně trhl hlavou a ohlédl se. Nesouhlasně se zamračil, ale Indián ho nepustil. „Sokol silný muž, odvážný, ale noha ne zdravá.“
Jonathan jen vydechl a nakonec kývl hlavou. Neodmítl jeho pomoc. Nechal se odvést zpět k posteli a v rámci možností se pohodlně usadil. Opřel se zády o stěnu a sledoval Indiána, jak se vrátil ke krbu. Stále v něm hlodal jak neodbytný červ nepříjemný pocit z domněnky, která ne a ne opustit jeho myšlenky. Přemáhal se ještě chvíli, než neodolal. Chtěl vědět pravdu, ať už bude jakákoliv. Zapíchl pohled do Indiánových zad a tiše se zeptal: „Kdo jsi? Jaké je tvé jméno?“
Muž se letmo ohlédl přes rameno, než se očima vrátil k plamenům v krbu. Jonathan viděl jen část jeho obličeje a všiml, jak se zachmuřil. Přemáhal v sobě další příval otázek a čekal. Zachoval mlčení a tiše doufal, že Indián znovu promluví, jako to dnes udělal již několikrát.
Nevěděl, jak dlouho to trvalo, jen světlo slunce pomalu putovalo po hrubé desce stolu, než Indiánův chraplavý hlas zahnal ticho.
„Nemít jméno. Přijít o něj už dávno.“
„Nemáš jméno? Jak můžeš přijít o jméno?“ podivil se Jonathan.
Indián se ohlédl a zkoumavě ho pozoroval. Vypadalo to, že přemýšlí, co všechno může říct. Nakonec se na kožešině otočil tak, aby Jonathana viděl zpříma, sklopil hlavu a ještě se dlouho odmlčel, než se zadíval někam za jeho rameno.
„Dnes dobrý den na vyprávění, dnes Sokolovi říci příběh,“ na chvíli ztichl a zhluboka se nadechl, než pokračoval.
„Kdysi žil jeden muž. Žil s náčelníkem Montavato a jeho náčelník byl dobrý, moudrý muž. Chtěl mír s bílým mužem. Žil se svými lidmi tam, kde mu bílí řekli, i když tam nebylo dost zvěře, lovci muset jezdit daleko, aby nakrmili své rodiny. Ten muž  jmenovat...“ odmlčel se, pevně stiskl rty. Tvář měl kamennou, nepohnul se mu v ní jediný sval, ale Jonathan si v jeho očích všiml podivného lesku, který tam ještě neviděl. Pochopil, o kom mluví. Pozorně, tiše ho sledoval.
„Ten muž jmenovat Ten, který snídá s vlkem. Každý den, když přijít, krmit velkého šedého vlka. Proto tak jmenovat. Mít dobrou ženu, mít syny, mladého muže a chlapce ne staršího než jedenáct zim a dceru. Jeho starší syn dobrý lovec a statečný muž, mladší syn silný a rychlý. Muž být pyšný na své děti.
Jednou v zimě tábořit s přáteli u řeky, které bílí říkají Sand Creek. Muži na lovu bizonů daleko. On se synem a několika dalšími lovci zůstat s náčelníkem. Zůstat a jít na lov, aby Lidé měli co jíst. Když vrátit, jeho žena a synové mrtví.“
Muž se znovu odmlčel a Jonathan sklopil hlavu v neblahém tušení. Nevědomky přejel rukou po vzorované dece a skousl si ret. Nedokázal se na Indiána podívat, ani když znovu promluvil.
„Vojáci zabít mnoho Lidí, mnoho žen a dětí mrtvých a zohavených. Jeho mladší syn zachránit sestru. On mrtvý, on ji ukrýt. Ona žít.
Muž najít Montavato, který jít za lovci daleko pěšky. Pomoci mu a jeho žena přijmout dceru. Pak jít. Odejít do samoty a msty. Ale šedý vlk ztratit, odejít i se jménem, duchové ho neprovázet, nepromlouvat s ním.“
Jonathan zhluboka vydechl. To je tedy příběh Lovce. Proto zabíjel vojáky. Pochopil. Na jeho místě by  nejspíš udělal to samé. Bylo mu to líto. Zatraceně líto! Zase zabíjeli ženy a děti! Do háje se všema zapráskanýma oficírama, který tohle dokázali vymyslet! Proč?!
Vzhlédl a všiml si, že Indián stále zírá někam za jeho rameno. Už v jeho očích neviděl smrt, ale prázdnotu, bolest, křivdu a už věděl proč. Chvíli ho sledoval, než tiše promluvil: „To je mi líto. Já... omlouvám se...“ Vlastně nevěděl, za co se omlouvá, snad za neurčitý pocit viny, který ho sužoval od chvíle, kdy si uvědomil, co se děje v tom mělkém údolí na břehu řeky. Měl neodbytnou potřebu omluvit se za to, kdo je. Za modrou uniformu, kterou nosí, ač ne ze své vůle. Kruci!
Indián sebou trhl a upřeně ho pozoroval přimhouřenýma očima. Jonathan opětoval jeho pohled a pochyby, které se ho zmocnily, když odhalil identitu toho muže, zmizely, jako by je odvál vítr. Věřil mu. Věřil, že mu neublíží, ač stále nedokázal pochopit proč. Možná tiché porozumění, souznění dvou tak rozdílných lidí, jakými oba byli, dokázalo překlenout všechnu nedůvěru, obavy. Jonathan stále nechápal, co se vlastně mezi nimi děje. Co je to, co jej spojuje s tím podivným Indiánem. Zachráněný život? Křivda, kterou si oba prošli, ač ta jeho se svou závažností nemohla rovnat tomu, co zažil muž před ním? Naděje? Na co?
Pomalu promluvil do ticha: „Pro vojáky jméno máš. Říkají ti Lovec.“ Mlčení mu moc dlouho nevydrželo, ale bylo správné, aby věděl, že pochopil. Aby věděl, že mu přesto důvěřuje. Že mu nechce ublížit.
Indiánovi se ve tváři nepohnul jediný sval, jen jeho oči sebou nepatrně škubly, když je ještě víc přimhouřil. Jonathan neuhnul pohledem. Pochopil, že ho odhaduje. Odhaduje, nakolik mu může být nebezpečný. Snažil se být co nejuvolněnější a pousmál se. Muž nakonec lehce kývl hlavou a odvrátil se zpět k ohni. Jonathan ho ještě chvíli sledoval, než sevřel v ruce svůj deník a pomalu jím listoval. Odhadl, že dnes už jsou zásoby slov vyčerpány. I tak má o čem přemýšlet, s čím se vyrovnávat. Posledních pár hodin mu opět dokázalo pořádně zamotat myšlenky. Našel první volnou stránku, stiskl v prstech tužku, opřel její špičku o papír, ale najednou nějak nevěděl co napsat, stejně jako nevěděl co říct.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA