Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sokolí přání - XII.

22. 10. 2013

             První paprsky slunce se pomalu plížily po jiskřivém sněhu a krotily jeho ostrou bělost štíhlými stíny stromů, propletenými sítěmi větví, tvořících na neporušené pokrývce nehybné obrazce. Kůň tiše zafrkal, pomalu kráčel mezi řídkými kmeny a muž na jeho hřbetě zamyšleně přimhouřenýma očima prozkoumával okolí. V ruce pevněji sevřel luk a několik šípů, pustil otěže a přitáhl si přikrývku, protože mu sklouzla, těsněji k tělu. Jeho dech se srážel v obláčky páry, zachytávající se na havraních vlasech, spadajících mu do čela a již pokrytých slabou vrstvičkou jinovatky. Vzhlédl k jasně modré obloze a zamračil se.
Před několika dny konečně přestalo sněžit, ale místo oblevy přineslo čisté nebe ostrý mráz. Tušil, že mrazy přijdou, ale tiše si přál, aby se stal opak, ovšem jeho instinkty nezklamaly. Momentálně neměl naději, že by mohli pokračovat v cestě. Kolem farmy se vršily závěje, které mu dosahovaly po kolena. V lese sice bylo sněhu podstatně méně, ale přesto byla další cesta nemožná. Pohledem se znovu vrátil ke sněhové pokrývce a zamyšleně se zamračil. Už několik dní za úsvitu vyjížděl na lov, jenže zvěře tu bylo málo. Málo jako v každé indiánské rezervaci, ale že by tak dlouho nenarazil na kořist, to se mu ještě nestalo. Byl příliš blízko vesnice bílých, kterým se při svých toulkách vyhýbal, na rozdíl od vojenských pevností a neznatelných cest mezi nimi. Ovšem nikdy nebyl při shánění obživy tak neúspěšný jako teď. Jestli se mu brzy nepovede něco ulovit, budou mít hlad. Jeho zásoby sušeného masa se nepříjemně ztenčily. On věděl, co je hlad, nepotřeboval mnoho, aby přežil. Jenže Lidé jsou mnohem houževnatější než bílí a voják potřeboval nabrat síly.
Ten mladý muž se mu neustále vkrádal do myšlenek a nemínil je opustit. Sokolí přání. Takové je tedy jeho jméno. Překvapilo ho. Bílí měli jména bez významu, bez skrytého poselství. To Lidé jim dávali jména, ale tento muž si ho přinesl sám. Nepochyboval, že to souvisí s jeho okřídleným průvodcem. Začínal se mu pomaličku skládat jako obraz z písku, zatím načrtnutý v hrubých rysech, a přesto začínal chápat první souvislosti. Bylo snad přáním sokola, aby mu odpovídal? Chtěli duchové, aby mu odkryl svět Lidí, nebo v tom bylo něco jiného? Ale co? On věděl o svém zvířeti, jenže nechápal. Má pochopit? Dokáže to vůbec?
Co ho ale více vyvádělo z míry, bylo to, jak dokázal on sám lehce překročit stín ve svém nitru, ve svých myšlenkách a promluvit. A to, co viděl v očích muže, se kterým rozmlouval, bylo to pochopení? Soucit? Lítost? Jako záblesk světla života v chladné temnotě. Přestože se mu úporně bránil, prodral se jeho obranou a obnažil starou žízeň po životě, po přivítání mezi stany. Po letmém doteku, kdy přejel konečky prstů po stanové kůži, když se vracel do svého obydlí. Po zašimrání jemných vlasů, když položil dlaň na tvář děvčátka. Na smích v očích, když vztáhla ruce a on ji zvedl a přivinul k sobě, lehce se dotkl špičkou nosu jejího, maličkého, jemného. Na její výskání, radost. Musel na ni myslet čím dál častěji, i když utíkal před bolestivými vzpomínkami, i když stále pociťoval stejný stud, odpor sám k sobě. Dříve více vzpomínal na své mrtvé syny, na ženu a to ho hnalo dál. Jenže voják přinesl vzpomínky na živoucí zvídavý pohled, drobné teplé ruce namísto krve a smrti.
Pevně zavřel oči a sklonil hlavu, otěže mu vyklouzly z ruky. Nevšímal si toho, nechal koně jít, kam se mu zachtělo, a prsty si promnul oči. Stesk  na něj dopadl s nečekanou intenzitou. Jako balvan, který ho hodlal rozdrtit, pohřbít pod svou nezměrnou vahou. Zničit, smést z povrchu jeho tiché bolavé já, před kterým se schovával za masku nenávisti, lhostejnosti, smrti bez soucitu. A které obnažené v celém svém zraněném bytí nabíralo nový dech a prosilo, toužilo po domově.
Sevřel v dlani šípy tak silně, až mu zapraskalo v kloubech. Stiskl zuby a stěží přemáhal slzy. Chtělo se mu vykřičet do lesního ticha všechnu svou bolest, nastřádanou za roky netečnosti. Křičet, dokud neochraptí, dokud bude schopen. Místo toho znovu sevřel otěže a vrazil koni paty do slabin, pobízel ho, dokud se nehnal mezi stromy ostrým cvalem. Nevšímal si odletujícího sněhu, větví, které se mu pletly do cesty. Nevšímal si, kam jede, bylo mu to lhostejné, jen potřeboval vybít všechno to nezvané, obnažené, kruté, co se mu zakusovalo do mysli a bralo mu sebeovládání, klid, přezíravost, chlad, do kterých se zahaloval, aby nemusel poslouchat úpěnlivé volání. Volání Lidí.
Štval koně a ostrý vzduch ho šlehal do tváře, vháněl do očí slzy, i když je úporně potlačoval. Slzy, které jej tlačily a bezohledně se draly ven. Štípaly a pálily, hořké, jak jen mohou být.
Až když se kůň nečekaně vzepjal na zadní a on sklouzl z jeho hřbetu do sněhu, když se šípy a luk, které při pádu upustil, rozsypaly okolo, když se mu do kolena, na které spadl, zahryzla bolest a odřel si klouby ruky, teprve tehdy se plně poddal všemu, co na něj útočilo, všemu zoufalství, co se jej snažilo pozřít. Propadl se do temnoty své neutěšené existence, která byla neurvale narušena, přervána a donucena odhalit toho, kdo se skrýval v Lovci. Toho, který snídá s vlkem. Toho, kým kdysi byl a který Lovce nenáviděl. A Ten, který snídá s vlkem, už se nedokázal ubránit. I jeho sebeovládání, jeho vůle ho nechaly napospas všemu. Nechaly jej ležet ve sněhu a utopit se.

            Jemné chřípí koně pomaličku prozkoumávalo tvář muže, který nehybně ležel ve sněhu. Zvíře zafrkalo a vydechlo mu do obličeje. On otočil hlavu a otevřel oči. Pomalu, namáhavě se posadil, sevřel rukama hlavu koně a přitiskl k ní čelo. Snažil se znovu najít klid, cestu ze zničujícího zoufalství, z hlubiny, do které se tak nečekaně potopil.
Vdechoval vůni koňské srsti a prsty zabořil do hřívy, která ho šimrala na tváři. Zvíře trpělivě drželo hlavu u země, spokojeně zafrkalo a opřelo se nosem o jeho hruď. Zvlhlá halena nepříjemně studila, jeho tělo se roztřáslo chladem. Nevnímal čas. Nevnímal nic, jen teplý dech svého koně. Nedokázal vnímat víc. Hledal znovu sebekontrolu, znovu se snažil najít masku chladu. Emoce, které jej nečekaně přepadly, ho připravily o rovnováhu, o příznačný klid Lidí, ale přinesly zjištění, že je stále člověkem. Že není jen prázdnou slupkou. Nezapomněl, kým byl. Nezapomněl nic. A v tuto chvíli byl sám sebou více než kdykoliv za poslední roky. Byl to on, on,kdo kdysi odešel za pomstou, kterou si sice zvolil, ale nedokázal se s ní vyrovnat. On, který nedokázal snést svou bolest, proto ji zašlapal hluboko, kde se nahromadila, nadula do nezměrných rozměrů, aby dnes mohla vzejít napovrch a pozřít ho celého, od špiček prstů na nohou až po konečky vlasů, a dokázat mu, že ještě ŽIJE. Hořce se pousmál a do koňské srsti setřel ledové slzy. Žije a život bolí. Bolí steskem. Bolí prázdnotou. Bolí pohrdáním sám sebou. Bolí strachem. Strachem z toho, kým je.
Netušil, koho jeho touha po pomstě stvoří. Byl jen vrah, obyčejný zabiják, ač nezabíjel nevinné. Nebyl bojovník, nezabíjel v čestném boji. Nezasloužil si úctu. Nemusel, a přesto to dělal. Ne, nelitoval, ale smrt, kterou nosil stále s sebou, ho pokřivila, sebrala mu čest, sebrala mu sebeúctu, hrdost. Cestu zpátky, kterou si odepřel ze strachu, že by se jeho dcera styděla za to, kdo je jejím otcem. Ze strachu ze shledání se starými přáteli, s moudrým náčelníkem. Z bolestné nevědomosti, kým vlastně je.
Lidé neuměli žít sami. Samota znamenala smrt a vyhnanství bylo nejvyšším trestem. On odešel dobrovolně. Zvolil si své vyhnanství a přežil jej. Jenže co z něj zbylo? Kým byl? Kým je teď, lovcem, nebo kořistí? Kam má jít, kde hledat své místo? Sám sebe? Není naděje, kterou pocítil, jen mylným zdáním? Má šanci znovu žít? Normálně dýchat? Cítit? Milovat? Nebyla by pro něj lepší smrt? Jenže on se neuměl vzdát jako nikdo z Lidí. On stejně jako každý z nich vedl svůj marný boj, ať už byl bojem o přežití, o území, nebo o mír. Bloudil slepě ve svém bludném kruhu, který byl ale náhle přerušen, a on se ocitl v bezčasí, na mrtvém bodě, odkud nevěděl kudy kam. Kam vykročit. Jakým směrem.
Zhluboka vydechl a jemně zatlačil do koňské hlavy, aby se mohl postavit. Rozhýbal si zkřehlé prsty  a po hřbetu ruky nechtěně rozmazal zasychající krev. Promnul koleno, které ho nepříjemně bolelo. Zachmuřeně se rozhlédl kolem. Stál na kraji příkrého nevysokého srázu. Kdyby ho jeho kůň neshodil, zřítili by se dolů. Mělkým údolím pod ním se vinula řeka. Znal ji. S tichou touhou se zadíval proti jejímu proudu. Na západ. Tam byly vesnice Lidí. Tam byl Montavato a jeho kmen. Tam...
Se sebezapřením se odvrátil. Nemůže se vrátit. Ne teď. Není toho hoden. Smutně se podíval kolem.Pomalu se sehnul, posbíral rozsypané šípy a luk. Ztuhlými prsty ho neobratně očistil od sněhu.  Zhluboka se nadechl a opřel hlavu o koňský hřbet. Potřeboval nutně najít ztracený klid. Potřeboval najít pevnou půdu pod nohama. Jeho rozdivočelé emoce byly příliš nebezpečné, nezvladatelné, příliš...
Jeho myšlenky přerušil nepříjemný pocit. Chloupky na krku se mu naježily a po zádech přeběhl mráz. Někdo ho sleduje! Prudce zvedl hlavu a zároveň jeden ze šípů rychle založil do luku a lehce napjal tětivu. Pečlivě se rozhlížel po okolí. Jeho kůň tiše stál, nevšímal si ničeho a okusoval trs vysoké trávy, která čouhala ze sněhu. Pozornýma očima hledal, co za tím stojí, když v nedalekém houští zahlédl temný stín, který ale ihned zmizel. Neváhal. Plížil se opatrně řídkými bezlistými větvemi. Hledal stopy v neporušeném sněhu. Sehnul se hlouběji, až narazil na pár otisků, které způsobily, že se mu srdce rozbušilo prudčeji, než by chtěl. Které ho málem znovu připravily o rovnováhu. Uvolnil luk, přidržel šíp prsty a pustil jeho tětivu. Pomalu natáhl ruku a jemně se dotkl vlčí stopy, velké jako jeho dlaň. Volného místa, kde jí chyběl jeden prst. Konečky prstů lehce přejel po prohlubních ve zmrzlém sněhu. Stáhl obočí a rozhlédl se kolem. Nikde neviděl živou duši. Všude bylo ticho, příznačné pro zimní les, a jen pár dalších stop svědčilo o nedávné přítomnosti dalšího živého tvora. Rychle vstal a rozeběhl se zpátky. Luk si pověsil přes rameno, sebral svou přikrývku, kterou zanechal ve sněhu, nezdržoval se jejím oklepáváním a hodil ji koni přes kohoutek, než se sám vyšvihl na jeho hřbet. Pobídl ho rázně a vyrazil po vlčích stopách. Chtěl, tak zoufale chtěl znovu potkat svého průvodce. Svého vlka. Jenže stopy zmizely na místě, kde vítr vyfoukal všechen sníh, a i když seskočil z koně a pečlivě prohledával každou píď země, nenašel už nic. Ještě chvíli stál a tiše zíral na poslední otisky, které našel, než si přejel rukou po obličeji a vyskočil zpět na koně. Je čas se vrátit.
 
            Nejspíš bych si měl někam zaznamenávat dny, které již utekly. Ve své neměnnosti se slévají v jednolitý celek bez konce. Zajímalo by mě, jaké je datum. Možná brzy budou Vánoce. Moje první Vánoce v Americe. První Vánoce, které strávím sám. Netvrdím, že by oslavy vánočních svátků v naší rodině byly výrazně vřelé, ale ani matka nedokázala skrýt dojetí, když jsem přijel na svátky domů, obzvlášť po smrti otce. Vím, že jí na něm záleželo. Možná ho měla svým způsobem ráda. Nikdy jí neublížil, vždy se k ní choval s úctou. Vím, že jí scházel. Scházel nám všem. Jeho smrt donutila Alexandera velmi brzy převzít správu celého rodového majetku i obchodů. Otec ho na to připravoval, stejně jako ze mě vychovával vojáka. A Alexander se nevzpíral, na rozdíl ode mě. Musím uznat, že se své role ujal dobře. Neomezený vládce našeho rozlehlého panství v Durhamu. Ano, to on byl. Sice úspěšný, ale chladný, arogantní, cílevědomý. A byl jsem to já, kdo ho nebral vážně. Kdo jeho post neuznával, jak jen to bylo možné. Ano, pomstil se mi. Přiznávám, stýská se mi po Anglii, rád bych se tam vrátil, ale... do háje! Dost! To by stačilo! Přece nebudu fňukat jako malé děcko!
 
            Jonathan stiskl zuby, zavrčel a rázně odhodil deník i s tužkou. Ano, stýskalo se mu po Anglii. Byl to jeho domov, který miloval a který musel opustit proti své vůli. Čeho se dočkal tady? Degradace, ponížení, zranění, bolesti, nejistoty. Ale zároveň tu našel přátelství, našel spokojenost, kterou neznal, objevil jiný svět, kterého se jen dotkl. Objevil svět Indiána, který jej zajímal, i když pořádně nevěděl proč. Byl to pohanský zaostalý svět, svět, který se Evropané pokoušeli přetvořit k lepšímu. Jenže jak? Střílením do žen a dětí? To byla cesta?  Tahle cesta nemohla být správná, nemohla být ani dobrá.
A ještě něco našel - sokola. Ušklíbl se a zavrtěl hlavou, prsty zajel do zcuchaných přerostlých vlasů a pokusil se je odhrnout z čela, kam samozřejmě znovu spadly. Nespokojeně si odfrkl. Nechápal, co jej k tomu ptáku tak přitahuje. Samozřejmě, byl součástí jeho jména, ale nikdy tomu nepřikládal význam. Proč také? Doby, kdy to bylo důležité, byly dávno pryč. V současnosti už byly jen rodinou zbohatlíků s vyženěným vysokým šlechtickým titulem, nic víc. Dávná čest a úcta, přátelství krále bylo starou zapomenutou minulostí. Zemřela i s tím, co bylo hodné úcty.
Hořce se pousmál, sebral svůj deník a pohledem se vrátil k jeho papírovým stránkám. Prsty se pomalu, zamyšleně probíral již popsanými listy. Ač to nečekal, Amerika ho změnila už za těch pár měsíců, které tu strávil. Život na pláních byl mnohem tvrdší než v pohodlí Anglie. Ano, Anglie byla pohodlná, klidná, přívětivá. Amerika naopak divoká, drsná. Anglie nabízela bezpečí, ale Amerika... Svraštil zamyšleně obočí a vzhlédl. Očima bloudil po hrubých dřevěných stěnách, ale jejich strukturu nevnímal. Amerika byla taková jako on sám. Ten náhlý příměr ho vyvedl z míry. Musel se uchechtnout. Kontrast těch dvou zemí byl jako kontrast v něm samém. V tom, kým byl, a v tom, jaký chtěli, aby byl. Ano, bylo pohodlnější se podvolit, ale... Úšklebek mu ztuhl na rtech. Stiskl zuby. Do mysli se mu vkrádala neodbytná kdyby. Co by s ním bylo, kdyby tenkrát neposlechl a k armádě neodjel? Mohl zabránit Alexanderovi vzít si Catherin? Mohl zabránit své cestě do Ameriky? Mohl utéct. Ve všech případech mohl utéct, ať už s Catherin, nebo sám. Proč to vlastně neudělal? Bylo to zakořeněné vědomí, že musí poslechnout? Disciplína, kterou mu odmalička vštěpoval otec a kterou se snažil celou dobu vyvracet, popírat? Pochybná čest, zodpovědnost k povinnostem, které si nevybral? Nebo strach z neznámého? Cizího? Strach, že přijde o své pohodlí?
A Alexander ho z jeho pohodlí vytrhl a vrhl ho do nového světa a ten svět... se mu líbil... Prudce zvedl hlavu a pousmál se. Armádu nenáviděl, nenáviděl povinnosti, ale paradoxně mu přinesla domnělou volnost. Aspoň ten pocit, chvíli volnosti tady na pláních, kdy se mohl z plných plic nadechnout, i když nemohl jít, kam by sám chtěl, měl více svobody než kdykoliv předtím. Kdyby tak mohl být doopravdy volný! Co je vlastně svoboda? Zvládl by přežít s pár dolary v kapse? Bez zajištění? Bez majetku, který by mu umožnil v klidu žít?
Ale on není volný. Váže ho jeho povinnost. Váže ho armáda. Kdyby se nevrátil, byl by z něj dezertér, člověk odsouzený k rychlé kulce. Vyděděnec. Bude se muset vrátit, pokud to jen bude možné. Pravděpodobně si odsedí svůj díl za neuposlechnutí rozkazu. Mohl jen doufat, že mu oprátka doopravdy nehrozí a že jeho předpoklady ohledně Custerových pohnutek jsou správné. Nemá jinou volbu. Pud sebezáchovy, čest a zbytky hrdosti, které mu ještě zbyly, ho k tomu tlačily. Přijme svůj trest s rovnými zády a zdviženou hlavou. Ale... Amerika je obrovská, možná... Zatřásl hlavou a pevně zavřel oči. Ne, nad tím nesmí přemýšlet. On se dezertérem NIKDY nestane!
Zvedl hlavu, když zaslechl tiché kroky. Indián se vracel z lovu. Odcházel každý den, když ještě spal, a byl neúspěšný. Poznal, že má obavy. Pozorně sledoval, jak vešel dovnitř. Všiml si, že něco není v pořádku. Napadal na jednu nohu. Ruku, ve které svíral šípy, měl zašpiněnou zaschlou krví. A něco v jeho postoji, výrazu tváře bylo jiné, jen nedokázal posoudit co. Co se změnilo. Co se asi stalo? Muž si ho nevšímal a přehodil přes hrubou židli umáčenou pokrývku.
„Stalo se něco?“ zeptal se tiše.
Indián neodpověděl. Místo toho našel suché oblečení a začal se převlékat. Jonathan povzdechl a vrátil se pohledem ke svému deníku.
Lovec. Zabiják vojáků. Nepolapitelný jako duch. V jeho nepřítomnosti ho zas a znovu přepadaly obavy, ale když se vrátil, bylo všechno jinak. Když se vrátil, přinášel podivnou absurdní jistotu, ale jakou? Že přežije? Že bude volný? Že pochopí? Co má ale pochopit? Sebe? Jeho?
Znovu vzhlédl a po očku sledoval, jak Indián na stůl odložil široký pásek a korálky zdobené pouzdro s nožem. Líbilo se mu. Bylo to to jediné, co na něm připomínalo bojovníky, se kterými se setkal.
„Máš krásné pouzdro na nůž,“ promluvil do ticha, „Mohl bych si ho prohlédnout?“
Indián si ho změřil pohledem, chvíli ho pozoroval, než sáhl po pouzdru, povytáhl z něj nůž. Jonathan sledoval, jak lehce přimhouřil oči, jak váhá. Věděl nad čím. Věděl, že přemýšlí, jestli je pro něj bezpečné vložit mu do rukou zbraň. Jestli mu může důvěřovat. Čekal a pozoroval jeho kamennou tvář. A pak Indián lehce zatlačil na nůž a vrátil ho zpět. Několika rychlými kroky přešel k lůžku a podal ho Jonathanovi.
Ten vzhlédl, a když se jeho pohled střetl s temnýma očima, viděl v nich jasnou výzvu. Dokaž mi, že jsi přítel. Dokaž mi, že jsi hoden důvěry. Věděl, že chce důkaz, bylo to jasné z jeho postoje, z jeho přimhouřených očí, a on byl rozhodnutý mu jej dát. Byl rozhodnutý mu konečně plně dokázat, že nechce boj, nechce válku. Chtěl jeho důvěru. Chtěl, aby pochopil, a zároveň chtěl pochopit jeho. Pochopit JE a pochopit sebe a to, co se kolem něj děje.
Zadržel dech a pomalu natáhl ruku. Opatrně přejel prsty po rukojeti nože, než ji pevně sevřel v dlani. Když muž uvolnil stisk a pouzdro ho celou vahou zatlačilo v ruce, pohledem zabloudil ke korálkové výšivce, než znovu vzhlédl. Indián se nepohnul. Stál, ruce volně spuštěné. Byl blízko. Kdyby chtěl, mohl by ho velmi rychle zneškodnit nebo mu ublížit i z tak nevýhodné pozice, v jaké se nacházel. Polkl. Z jeho postoje nevyzařovala ostražitost, nebyl napjatý, nebyl připravený se bránit. Byl klidný, naprosto uvolněný a z jeho pohledu mrazilo. A Jonathan pochopil, že je připraven zemřít. Že má jeho život v rukou. Důvěřovat, nebo zemřít, a on měl volit. Bylo v tom mnohem více něž otázka přežití, života a smrti. On tím, že mu dobrovolně vložil do rukou svou zbraň, nabízel mnohem víc. Víc než bylo hmatatelné, postřehnutelné smysly...
A Jonathan... to přijal.
Konečně odrhl oči od tváře před sebou a nadechl se. Pozorně si prohlédl výšivku, lehce po ní přejel konečky prstů. Po barevných korálcích poskládaných pečlivě vedle sebe do pravidelných obrazců. Dlaní podebral dlouhé třásně a nechal je volně sklouznout. Zahnal osten obav, když si uvědomil, že tento nůž mu patrně způsobil jizvu na čele. Že tento nůž ho mohl zabít. Věděl, že tento nůž v rukou muže před ním mu už není nebezpečný. Pak stiskl pouzdro stejně jako předtím Indián a podal mu je zpátky. „Krásná práce,“ promluvil tiše a slova měla mnohem hlubší význam než pouhé ocenění.
Muž lehce škubl koutkem rtů, než kývl hlavou a vzal si nůž zpět. Jonathan sledoval, jak se otočil a vrátil pouzdro na desku stolu. Pak udělal něco, co by v životě nečekal. Sáhl do svých věcí a vytáhl  jeho vlastní lovecký nůž a podal mu ho stejně jako chvíli předtím ten svůj. Jonathan překvapeně těkal očima mezi jeho rukou a klidnou tváří. Pochopil, že mu věří. Že konečně plně překonal hráz, hradbu, která je dělila. Na chvilku sklopil hlavu a usmál se, než si vzal to, co mu nabízel. A tentokrát to byl Indián, kdo tiše promluvil: „Vítej.“
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA