Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sokolí přání - XIII.

30. 10. 2013

Důvěra. Co jsem přijel do Ameriky, narážím na věci tak obyčejné, a přece vzácné. Na věci, které mě zasahují hlouběji než cokoliv dřív. Byl jsem slepý? Byl jsem hluchý? Možná obojí, možná... Proč pro mě plná důvěra toho muže tolik znamená? Protože má rudou kůži? Protože by měl být nepřítelem? Protože nepřítelem donedávna byl? Kdo je vlastně nepřítel? A proč?

Jonathan zaklapl a odložil deník a ještě chvíli si pohrával s tužkou. Bude ji muset šetřit, kdo ví, jak dlouho se tu ještě zdrží. Vzhlédl a zadíval se na muže, který seděl před krbem a obratně opracovával nevelký kus suchého kulatého kmínku, jejž přinesl zvenku. Sledoval, jak ho zbavuje kůry, kousek po kousku ji s pomocí nože odlupuje a obnažuje čisté dřevo. Nepospíchal, ale jeho ruce opracovávaly materiál s lehkostí, citem a pravidelnou cílevědomostí. Zaznamenal jeho pohled a ohlédl se, lehce přimhouřil oči, než znovu obrátil svou pozornost ke dřevu ve svých rukou.
„Co vyrábíš?“ pousmál se Jonathan a Indián zvedl kmínek do výše očí a pozorně si ho prohlížel. Pak se ne něj zadíval: „Poslouchat dřevo. Pokud promluví, samo říci, čím chce být,“ promluvil tiše a sloupl poslední kus kůry.
Jonathan naprázdno otevřel ústa a zase je zavřel. Opět se dostal do roviny, kterou nebyl schopen pochopit. Indiánská víra. Připadalo mu, že je všude. Ve všem, co dělají. Promnul si čelo rukou.
„Každý muž z Lidí umět naslouchat,“ škubl Indián koutkem rtů a obrátil pozornost zpět ke dřevu ve svých rukou.
„Co ještě umí vaši muži?“ zeptal se tiše Jonathan v naději na změnu tématu.
Všiml si, jak sebou jeho rty nepatrně škubly, když se znovu pousmál. „Naši muži silní a odvážní, dobří lovci a otcové, vážit svých žen. Naši muži dobří bojovníci, bojovat a umírat se ctí.“
„Ano, já vím,“ vydechl a do mysli se mu znovu vkradl obraz šibenice se třemi mrtvými těly. Indián se odmlčel a Jonathan zahnal nepříjemné zamrazení. Využil příležitosti a konečně se odhodlal vyslovit další otázku, která jej pálila snad nejvíce: „Proč jsi mě nezabil?“
Muž se na pár vteřin zarazil a vzhlédl, než se vrátil k práci. Chvíli mlčel, než do ticha znovu zazněl jeho hlas: „To zvíře, které doprovázet, průvodce. Duchové nechtít, aby Sokol zemřít. Oni chtít, aby vzít s sebou.“ Zvedl hlavu a upřeně se zadíval na Jonathana.
Ten tázavě zvedl obočí: „Jaký průvodce?“
„Sokol,“ odpověděl prostě Indián a přimhouřil oči.
Jonathan stáhl obočí a promnul si čelo dlaní. „Ale jak může být mým průvodcem? Jak je to možné? Copak to jde?“
„Vybrat si tě. On najít tebe a zůstat, jeho ústy promlouvat duchové. On tě chránit, provázet, učit. Ty přinést jeho jméno.“
Jonathan znejistěl a zadíval se na svoje ruce. Bylo to tu zase. Víra. Přistupoval k tomuto tématu velmi rozpačitě. On sám nebyl dobrý křesťan. Do kostela chodil, protože musel. Nikdy se nezabýval Bohem, byl pro něj příliš neuchopitelný, příliš vzdálený, abstraktní. Jenže sokol je živý tvor. Živý tvor, který mu nejednou zachránil život. Co mu ale říká? Co od něj chce?
Indián mlčel a Jonathan se znovu zadíval do jeho klidné tváře. „Ale, já... nevím... proč? Proč mě? Co říká, já tomu nerozumím.“
Muž odložil nůž, vstal, oklepal ze sebe kousky kůry a pomalu došel až k Jonathanovi. „Příliš přemýšlet, tady nenajít odpovědi,“ dotkl se lehce ukazovákem jeho čela. „Sokol sám najít odpovědi, odpovědi tady,“ ukázal na hruď, kde tlouklo Jonathanovo srdce. „Ptej se sebe, ptej se svého průvodce jak a proč.“
„Ale...“
Muž ho mávnutím ruky přerušil: „Na tyto otázky neznat odpovědi. Ty muset najít sám.“
Jonathan stiskl rty a zatřásl hlavou. Tohle bylo tak absurdní! Tak neuchopitelné. Jak by mohl mluvit
s PTÁKEM?!
Indián nejspíš pochopil, nad čím přemýšlí, a lehce poklepal prsty po jeho rameni: „Nepřemýšlet proč, otevřít srdce a přijmout. Otevřít srdce a poslouchat sebe. Tak najít odpovědi.“
Ano, to se lehko řekne. Otevřít srdce. Ale jak?! Odporovalo to jeho logice, jeho vnímání světa. Copak... Byl zmatený. Zmatený sám sebou, tím, co se děje kolem něj.
Indián ho nechal jeho myšlenkám a vrátil se ke své práci. Jonathan ho sledoval a v hlavě se mu míhala jedna myšlenka za druhou, otázka stíhala otázku. Chvíli se snažil roztřídit tu změť, než zatřásl hlavou a zhluboka vydechl. Jak se v tomhle má, kruci, vyznat? Pak si ale vzpomněl na něco jiného. Když Indián mluvil o své minulosti, mluvil o svém průvodci, o vlku.
„Ty jsi měl taky průvodce, že ano?“
Muž vzhlédl, zachmuřil se a lehce kývl hlavou.
„Všechny Indiány provázejí zvířata?“ zeptal se tiše. Byl rozhodnutý přijít tomu na kloub.
„Ne, všechny ne. Ale ke všem promlouvat duchové,“ odpověděl muž.
Duchové... vydechl a prohrábl si vlasy. „Co jsou duchové?“
„Duchové být všude kolem nás. Ve všem, co nás obklopuje, všechno živé. Kdo je slyšet, být šťastný.“
„Ale... to...“ Zadrhl se, jak hledal správná slova. Nikdy nepřemýšlel nad ničím tak absurdním. Tak neuchopitelným. „Proč já? Já nejsem Indián. Já...“
„Nezáležet, jestli bílý, nebo rudý. Nezáleží na tom, kdo být. Záleží, co mít v sobě.“
„Ale já...“
„Neznat odpovědi na tyto otázky, ty muset najít sám. Co je přáním sokola?“ muž znovu odložil nůž i dřevo, na kterém pracoval, a vzhlédl. Jonathan si promnul oči a zmateně zavrtěl hlavou. To, o čem mluvili, to všechno... vyžadovalo, aby se ponořil sám do sebe. Ale co tam najde? Co je přáním sokola? Po čem touží, tiše, tajně? Po... pevně zavřel oči a skousl si ret. Po tom, co nemůže mít, jak jinak.
Indián ho pozorně sledoval. „Proč tak jmenovat? Kde přijít k takovému jménu?“ zeptal se po chvíli mlčení.
„Já... cože?“ Jonathan sebou překvapeně trhl.
„Proč jmenovat Sokolí přání?“
Jonathan se pousmál a lehce zavrtěl hlavou. „Mí předkové, doma v Anglii, byli... sokolníci.“ Poslední slovo vydechl téměř neslyšně. Ano, kolovala mu v žilách krev sokolníka.
„Co být sokolník?“ zachmuřil se Indián a sklonil hlavu na stranu.
„Lovec, který chová dravé ptáky a s nimi pak loví.“
„Bílý lovec neumět lovit sám? Muset za něj lovit ptáci?“ zamračil se muž.
„Ne, to ne,“ usmál se Jonathan. „Sokolníci byli velmi dobří lovci, ale ptáky chovali jako pomocníky při lovu. Jako ty používáš luk, oni lovili s ptáky.“
Muž zamyšleně pokýval hlavou. „Bílí muži chovat mnoho zvířat. Sokol chovat dravé ptáky?“
„Ne, sokolnictví v naší rodině zaniklo už před více než dvěma sty lety, to je hodně dávno. Teď jsou z nás obchodníci,“ odpověděl s hořkostí a sebral svůj nůž, který měl položený vedle sebe na lůžku. Jednu z mála památek na minulost. Nůž a sokol ve znaku rodu, jen to zbylo z královských sokolníků. Ano, na minulost svého rodu mohl být hrdý, ale co z ní zbylo?
„Ale Sokol voják, modrý kabát,“ přerušil znovu jeho myšlenky Indián.
Jonathan uhnul pohledem a pevně stiskl rty, než kývl. Muž ho zkoumavě pozoroval.
„Nechtěl jsem být voják, nemohl... nemohl jsem volit, musel jsem.“
„Proč muset nosit modrý kabát, když nechtít?“
„Byla to povinnost, stále je to povinnost. Byla to... tradice, otec to tak chtěl, neměl jsem jinou možnost.“
Indián ho pozoroval tak upřeně, až to bylo Jonathanovi nepříjemné. Nervózně se ošil.
„Bílý muž ne svobodný. Lidé nemuset bojovat, když nechtějí.“
„Proč tedy vaši muži bojují?“
„Proč bojovat?“
Jonathan jen kývl v odpověď.
„Než bílý muž přejít Otce vod, než přijít na pláně, Lidé bojovat o čest, o pocty s nepřáteli, s Pawneei. Brát koně, ženy a pak bojovat a získávat úctu. Bojovat, ale nezabíjet. Málo mrtvých bojovníků ve válkách s Pawnee.
Ale bílý muž přijít na pláně a chtít loviště Lidí. Chtít, aby odejít. Vybíjet zvěř, zabíjet bizony, aby Lidé nemít co jíst. Přijít muž v bílém a vyprávět Lidem příběhy. Příběhy o velkém bohu bílých, který všechny dovede do nebe, pokud opustí své duchy, opustí Velkého Ducha a budou ho následovat. Lidé naslouchat jeho příběhům, on dobrý vypravěč, ale on nechtít naslouchat příběhům Lidí. On říkat, že příběhy Lidí špatné, špinavé a Lidé muset jít s ním a nechat se pokřtít. Někteří jít, ale jiní jít dál na západ, kam bílý muž řekl, a tam žít. A bílý muž slíbit, že tam jeho noha nevkročí, dokud bude slunce a měsíc na nebi. Že pomůže Lidem, dá jídlo. Lidé chtít lovit a žít tak, jak byli zvyklí, ale zvěře málo a lovci muset jezdit daleko. Někteří jít na sever, kde žít přátelé, Lakota, Dakota a další, kteří bojovat o svá území. Náčelník Montavato nechtít boj. Montavato chtít mír s bílým mužem a bílý muž ho zvát do svých obydlí a sepisovat smlouvy, kde slibovat Lidem jiná území, a když Montavato dotknout pera, smlouva platná. Odvést svůj lid tam, kam řekl bílý muž, přijmout jídlo, které ale nebylo dobré, lidé živořit, ale Montavato a další náčelníci uzavírat další smlouvy, které ale bílý muž znovu a znovu porušovat. Bílý muž zabírat Lidem nová a nová území a zabíjet Lidi. Nedodržovat, co slíbit, a šidit. Ti, co chtít boj, odcházet, odcházet, následovat Orlí nos, válečný náčelník, a bojovat. I jiní váleční náčelníci a mladí muži nechtít poslouchat Montavato, ale bojovat, přepadat dostavníky a vozy, které vozit další a další bílé na území Lidí. Přepadat bílé, co hledat na území Lidí žlutý kov. A bílí muži poslat vojáky a ti zabíjet ženy a děti u Sand Creek. Pak velký žal Lidí i jejich přátel, běžci roznášet zprávy po pláních, přátelé pomoci a mnoho mužů odejít od Montavato a bojovat.
Muži Lidí bojovat, aby zachránit svůj lid. Lidé bojovat, aby neumírat ženy a děti. Lidé bojovat, aby být svobodní. Bílý muž vzít svobodu Lidí, a oni ji chtít zpátky. Chtít žít podle svého a lovit na svých lovištích. Ale bílý muž nechtít, aby Lidé žili a byli svobodní. Bílý muž chtít zničit a zotročit Lidi. Než přijít bílý muž, Lidé svobodní. Když muži chtít bojovat, bojovat o čest. Když nechtít lovit, mít hlad. Když nechtít být se svým náčelníkem, jít jinam. Žít, jíst a věřit, čemu chtít. Ale bílý muž sebrat svobodu. Bílý muž myslet, že on mít právo na loviště, on chtít.... mít, vlastnit místa, kde Lidé žít, která posvátná, Lidé mít v úctě. Chtít, aby mu je Lidé dát, a když Lidé nedat, zabíjet. Nebojovat čestně, neuznat porážku. Když Lidé vyhrát, neuznat jejich vítězství. Říkat že Lidé špatní, špinaví. Lidé špatní, protože jsou Indiáni, rudí, jiní...“
Muž utichl. Zíral do prázdna a výraz jeho tváře se Jonathanovi zaryl hluboko do mozku. Bolest, krutá odevzdanost, smísená se vztekem, pošlapanou hrdostí, křivdou. To všechno se mísilo v každém rysu obličeje, v očích a zasáhlo ho to možná více než fakta, než slova. Indián vzhlédl, temné oči se setkaly se zelenými. Zajaly, přivlastnily si jeho pohled a ťaly do živého. Jako rychlý sek šavlí, hluboko do mysli, do srdce. Ne to, co bylo vyřčeno, ale to, co vířilo ve vzduchu, to, co se skrývalo za slovy, která nemohla, byť řečena obratněji, pojmout všechno, co se vznášelo kolem. Všechno, co se nadouvalo, až zahustilo vzduch do konzistence lepkavé mazlavé kaše. Ty oči! Ač hrdé, zoufale prahly po porozumění, po soucitu, kterého se jim nedostávalo. Do háje! Nikdy se neměl podívat do očí Indiána! Nikdy se neměl podívat do očí nepřítele! Nikdy neměl vidět, co se v nich skrývá! Nikdy neměl vidět... PRAVDU!
Uhnul pohledem, stiskl zuby a sklonil hlavu. Pevně zavřel oči a promnul si je prsty. Ne, to přece nemůže být pravda! Tak to přece nemůže být! Vždyť... hledal vysvětlení, hledal ospravedlnění, hledal... co vlastně hledal? Hledal sílu postavit se čelem k tomu, co tušil, před čím uhýbal, co si nepřipouštěl! Tomu, že všechno, čemu věřil, v čem žil, tu ukázalo pravou tvář! Tvář v zrcadle. A ta tvář byla i jeho. Hledal sílu postavit se tomu jako muž, jako člověk, který nezavírá oči, který se neodvrací od bolestně výsměšného obrazu, aby neviděl v té tváři jizvy a vředy. A ty vředy bolely, zatraceně bolely, když do nich nasypal sůl poznání a rozdrásal je do krve pochybnostmi. Co je pod tou tváří? Co se skrývá pod ní? Děsil se toho, co se na něj šklebilo ze zrcadla, děsil se toho, co se skrývalo pod tím vším. Děsil se toho, že tam najde jen prázdnotu, nekonečnou poušť bez ničeho, bez záchrany. Nic, nekonečné nic, které ho pozře bezezbytku.
Zavrtěl hlavou. „Ale...“ polkl, hrdlo se mu stáhlo, „to přece... ne... já....“
„Sokol nevěřit,“ přerušil ho tiše Indián a Jonathan znovu vzhlédl. Tvář muže byla klidná. Stiskl ruce v pěst. Do háje! Uhnul očima a zajel si prsty do vlasů. Chtělo se mu křičet bezmocí, zmatkem, tou krutou nejistou vinou. Kdo, sakra, jsem?!
„Bílí zavírat oči. Nevidět, necítit bolest Lidí. Neslyšet pláč Lidí. Slyšet jen volání žlutého kovu.“
„Ne, já... potřebuji na chvíli ven, musím na vzduch... já...“ koktal Jonathan a rychle shodil nohy z lůžka. Jenže rychlý pohyb mu zas a znovu způsobil bolest, kterou nenáviděl. Bolest, která mu připomínala jeho vlastní neschopnost. Nedokázal potlačit zasténání. Bezmocí si bolestivě zaryl nehty do dlaní. Musel chvíli počkat, než se dokázal natáhnout pro vysoké boty, pohozené vedle postele, pevně stisknout zuby a zadržet dech, než zvládl zraněnou nohu uvěznit v koženém mučidle. Ale lepší bolest fyzická než to, co jej sžíralo uvnitř. Chtělo se mu ďábelsky se uchechtnout, vysmát se své vlastní zoufalé nicotnosti.
Přehodil si přes ramena kabátec uniformy a nechal se od Indiána vytáhnout do stoje a podepřít. Zajíkl se, když ho ostrý ledový vzduch uhodil do tváře. Měl pocit, že mu mráz roztrhá plíce, když se zhluboka nadechl. V nose ho pálilo a ostrá bělost všeho kolem bodala do očí. Indián mu pomohl sestoupit do ušlapaného sněhu před srubem a opřít se o hrubou stěnu, než ho nechal o samotě a zmizel uvnitř.
Jonathan se zadíval na jasně modré nebe. Plnými doušky nadechoval neviditelný led, který byl všude kolem něj, který naplňoval vzduch a bodal do plic. Jeho tělo se nezvladatelně třáslo chladem. Ale nemohl dál zůstat uvnitř. Musel aspoň na chvíli ven, na vzduch, jinak by se zbláznil.
Nedokázal se vyznat sám v sobě. Nedokázal roztřídit svoje pocity, myšlenky. Nedokázal si udělat pořádek v hlavě a i deník mu byl k ničemu. Proč mu to, v čem celý život žil, najednou připadalo zvrácené? A proč nedokázal pochopit, racionálně vysvětlit to, co cítí? Jako by jeho mysl a emoce byly dvě rozdílné bytosti, které se neustále dohadují, překřikují. Mysl se stále snažila zlehčovat, zahlazovat, hledat ospravedlnění. Ale to, co cítil uvnitř, mluvilo jinak. To, co cítil, řvalo vzteky, zoufalstvím nad sebou. Nad tím, čeho byl součástí. Nad tím, v čem žil a co ještě donedávna ctil a poslouchal. Do háje! Co je to s ním?! Kde je jeho klidná přezíravost, se kterou dokázal žít? Jak dokázal nevidět? Jak dokázal nevnímat? Dělat to, co po něm chtěli? Jak dokázal zavírat oči? Neviděl to, co tu křičelo z každého sáhu země pod koly lokomotivy, která táhla vlak, v němž jel. To, co se sápalo z každé míle na pláních. Co ho lákalo a volalo... volalo hlasem beze slov, který nedokázal slyšet, i když někde hluboko vnímal tichou touhu, kterou ale vždycky zašlapal.
Zaklonil hlavu a opřel ji o hrubou stěnu za sebou. Stiskl zuby a rukou zaťatou v pěst praštil do tvrdého trámu, až ho zabolelo v dlani. Pevně zavřel oči a marně se snažil najít klid. Balancoval nad propastí a všechno pevné, na čem dosud stál, se rozpadalo, sypalo a padalo někam do hlubin. Zuby nehty se držel toho, co mu bylo známé, co bylo bezpečné a co jej svazovalo. Ustupoval, ale kam? Kam až může ustoupit, než ho hlubina pohltí? Než mu uklouznou nohy a on se tam střemhlav zřítí? Zároveň ho ale nekonečná hloubka pod jeho nohama vábila, lákala, aby opustil rozpadající se svět a skočil... Jenže on nemá křídla a střemhlavý pád znamená smrt, konec...
Když zaslechl zašustění peří, otevřel oči a rozhlédl se. Nedaleko, na sloupku ohrady se usadil dravec a pozorně ho sledoval. Pousmál se a lehce sklonil hlavu... asi doopravdy zešílel, nebo k tomu neměl daleko. Zhluboka se nadechl, chvíli hledal odhodlání, než se odlepil od stěny a pokusil se vykročit. Musel pevně stisknout zuby, ale podařilo se. K ohradě to bylo jen pár kroků, jen pár zatracených kroků! Neváhal, nesměl váhat a zkusil to. O nic přece nejde! Jen o to, udržet se na pár momentů na zraněné noze, překonat bolest a jít... jít sám bez pomoci. Musel si dokázat, že to zvládne!
A když konečně po několika nekonečných minutách mohl pevně rukama sevřít horní prkno ohrady, sklonil hlavu a rozdýchával bolest, smísenou s euforií. Neudržel se a nahlas se rozesmál. Smál se radostí, bolestí, zmatkem, obavami, zoufalstvím... smál se, protože šílený smích byl schůdnější než slzy. Smál se a jeho vlastní smích osvobozoval a zraňoval zároveň. Bodal i hladil, drásal i uzdravoval.
„Vidíš?“ zachraptěl, když se musel nadechnout. Zadíval se na ptáka, který neuletěl, seděl na dosah a stále stejně ho pozoroval temnýma dravčíma očima. Zavrtěl hlavou, a když konečně popadl dech, tiše na sokola promluvil: „Co po mě chceš?“
Dravec se nepohnul, jen mrkl kožnatými očními víčky. Zešílel! Naprosto! Co ksakru čekal? Že s ním ten pták bude MLUVIT?! Bože! Přece nebude věřit pohádkám! To je NESMYSL! Chtělo se mu znovu se rozesmát nad vlastní hloupostí, nakonec se ovládl a jen se ušklíbl: „Vidíš? Jsem blázen, mluvím s tebou a asi čekám, že ty mi budeš odpovídat,“ odvrátil pohled, posměšně potřásl hlavou a opřel se předloktími o ohradu. Ne, nechápal nic a nejvíc ho vyvádělo z míry pouto s tím zvířetem. Náklonnost, kterou nechápal. Nemohl pochopit. Nebo nechtěl?
Stáhl obočí a vzhlédl. Očima znovu zabloudil k ptákovi a myslí mu probleskl šílený nápad. Zhluboka se nadechl, uvolnil ruku, o kterou se opíral o ohradu, a pomalu opatrně ji natáhl, kousek po kousku se přibližoval konečky prstů k dravci, k jeho hladkému peří. Nepohnul se, stále stejně upřeně jej pozoroval. Zbýval jen kousek, kousíček, stačil jen nepatrný pohyb a mohl se ho dotknout. Pták lehce sklonil hlavu, jinak byl stále stejně nehybný. Jonathan nedýchal, nedokázal se nadechnout, jen strnule stál s napřaženou rukou a odhodlával se zrušit poslední mezeru, odhodlával se překonat poslední bariéru a dotknout se ho. Zapomněl na všechen zmatek, zapomněl na to, kde je, na chlad zakusující se mu do těla, na ledový sníh všude kolem, ve kterém stál. Odhodlával se udělat poslední krok. Odhodlával se popřít svůj rozum, který se mu vysmíval. Odhodlával se uvěřit. Uvěřit nepochopitelnému. Ruka se mu chvěla vzrušením a strachem z neznámého, neprozkoumaného..., lákavého. Jako by mezi jeho prsty a sokolem stála neviditelná zeď, ochrana a překážka zároveň a on se musel rozhodnout, zde ji zbořit, nebo nechat stát. Zda se za ní schovat, nebo vykročit, kam ale netušil.
A pak to konečně udělal. Bříška jeho prstů spočinula na hladkém vlnkovaném peří. Cítil jeho strukturu, jeho teplo. A cítil ještě něco. Cítil sílu, obrovskou sílu spojení mezi ním a tím ptákem. Sílu, která jej naplnila. Sílu kterou neznal a která byla konejšivá, teplá, nekonečná, přátelská, která jej pohltila, přivlastnila si ho, vháněla slzy do očí. Slzy, kterým se nedokázal ubránit. Slzy, které mrzly na tvářích a za které se nemohl stydět. A věděl, že je to tak správně. Věděl, že to tak má být. Cítil spojení mezi nimi. Cítil, že jsou jeden. A čas neexistoval, čas byl jen nedůležitým nesmyslným omezením, stejně jako všechno kolem, co se rozplynulo v nekonečných jiskřivých pletencích hmoty, nepotřebných, zbytečných. Propadal se, nebo vznášel? Vlastně mu to bylo lhostejné, bylo mu všechno lhostejné. Chtěl jen jediné, aby ta chvíle nikdy neskončila. Aby tak mohl zůstat navždy.
Nevěděl, jak dlouho stál se zatajeným dechem, nevěděl, jak dlouho jeho prsty spočívaly na peří dravce. Jak dlouho trvalo, než se pták otočil. Než se odrazil a vzlétl. Ještě na hřbetu ruky ucítil dotek jeho křídla, zvířený vzduch. Zíral němě na místo, kde před několika okamžiky seděl, neschopen odtrhnout zrak, neschopen pohybu, myšlenky. A až tehdy se dokázal nadechnout.
„Proboha,“ vydechl a konečně pomalu stáhl ruku, zíral na konečky prstů. Stále TO cítil, i když už mu sokol kroužil vysoko nad hlavou. Nechápal..., nepochopil. Nemohl pochopit, ale věřil. V tuto chvíli už nedokázal popírat, nevěřit.

Poznámky:

Otec vod – řeka Mississippi

xi..jpg

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA