Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sokolí přání - XIV.

6. 11. 2013
            Indián stál u okna a pozorně sledoval, jak mladík venku vykročil. Pousmál se, když viděl, jak vzdoruje své bolesti, jak vzdoruje bezmoci. Je silný muž Sokolí přání a jeho síla nebyla jen v rukou. Je mnohem silnější, než si nejspíš sám uvědomuje. Přimhouřil oči a pozoroval, jak se opřel o ohradu, jeho smích. Tušil, že mluví. Neviděl mu do tváře, ale přesto si dokázal představit, co asi říká dravci, který ho nechal přiblížit se na dosah. Dokázal z jeho postoje vypozorovat nedůvěru, rozpor. A pak udělal něco, co by  nečekal. Něco, co jej donutilo zatajit dech. Polkl a přiblížil se k zaprášené okenní tabulce tak, že se jí téměř dotkl čelem. Mladý muž venku pomalu váhavě natáhl ruku. Sledoval, jak se napjal, jak se zarazil, jak se mu chvěly prsty, jak se odhodlává. Pevně stiskl rty a nevědomky se rukou opřel o rám okna. Když konečně mladíkovy prsty spočinuly na hrudi nevelkého dravého ptáka, vydechl a koutky jeho úst sebou škubly v lehkém pousmání. Pták ho nechal. Ten pták mu dovolil dotknout se jeho peří. Ten pták mu dovolil to, co jemu se nikdy nepodařilo. Jemu nikdy nebylo umožněno dotknout se svého průvodce. Věděl, měl jistotu, že on je cesta. On je jeho cesta, a ač netušil, kam vede, chtěl po ní jít. Domyslel si to už ve chvíli, kdy se vrátil ze svého neúspěšného lovu. Konečně pochopil, proto mu dal svou důvěru.
Uvědomil si, že zadržuje dech a zhluboka nasál vzduch. Trvalo to sotva pár okamžiků, než pták zamával křídly a odletěl. Mladík ještě chvíli stál strnule s napřaženou rukou, než ji stáhl a opřel se o ni. Muž nějakou dobu vyčkával a sledoval ho, než sám vyšel ven. Byl už téměř u něj a mladík až tehdy zaregistroval jeho přítomnost a ohlédl se. V zelených očích, rozšířených překvapením, jiskřilo poznání. Věděl, že slyší. Možná, že si to ještě sám neuvědomuje, ale slyší a uslyší. Uslyší mnoho, víc než jiní bílí muži. Mnohem víc. Možná víc než on sám. A porozumí. Věděl, že jednou porozumí.
 
            Čas. Najednou se nejeví důležitý. Najednou je nicotný. V tom, co se děje, nejsou dny a data potřebná. Jako ve snu. Snu o létání, kdy probuzení je zároveň děsivé stejně jako lákavé. Nechápu, možná nemohu pochopit, ale... Co se to děje kolem mě? Co se to děje se mnou? Nechápu a nevím, zda vůbec pochopit lze.
Těžko hledám slova, jak popsat to, co cítím, co vnímám, co má mysl nedokáže uchopit, zhodnotit. Těžko hledám slova pro něco nepopsatelného a TO něco obrovského dokonalého je mojí součástí, stejně jako já jsem součástí toho všeho. Nevím, co to je, a vědět není nutné, není podstatné. Najednou jako by se svět obrátil naruby. Jako by se země přestala otáčet. Jako by se vše rozplynulo v záplavu zlatých světel a zpívá v nekonečném vodopádu.
Já... asi píši nepochopitelné hlouposti. Možná jsem vážně zešílel, ztratil poslední zbytky zdravého rozumu nebo je brzy ztratím, ale nejde myslet na nic jiného. Jen ten okamžik! Jediný okamžik, o kterém netuším, jak dlouho trval. A co bylo před ním, se rozplývá. Co bylo před ním, v tuto chvíli mizí ve tmě... co bylo před tím, není důležité, není důležité vůbec nic. Všechno se zdá malicherné. Všechno je nicotné.
Musel jsem se zbláznit. Musel, a přesto si připadám mnohem střízlivější, mnohem... jako bych najednou otevřel oči a viděl, co mi do té doby zůstávalo skryto. Jak je to ale možné? Co je to?
 
            Jonathan zatřásl hlavou a zhluboka vydechl. Byl zmatený a zároveň podivně klidný. Byl zmatený sám ze sebe, byl zmatený z toho podivného klidu, který pociťoval, který nikdy neznal. On NIKDY nebýval klidný. I když se tvářil vyrovnaně, i když se dokázal beze zbytku ovládat, neustálý vnitřní neklid byl jeho součástí, neustále ho někam poháněl. Někdy slábl, byl téměř neznatelný, neuvědomoval si ho, ale často byl k nevydržení, k zešílení neodbytný. Bylo to toto? Bylo to to, co hledal a nenacházel? Byla Amerika místem, které mělo přinést klid? Mělo přinést...
Zavrtěl hlavou a snažil se přemýšlet reálně. Snažil se z výšin, kam se nechal unést, postavit zase na pevnou zem a zhodnotit svoji situaci, svoje možnosti. Jenže zmatek, který měl v hlavě, ho nemínil tak lehce opustit, myšlenky se spletly v nepřehledný chumel podivně se převalujících záblesků. A vlastně mu to bylo jedno. Promnul si rukama obličej, shodil z ramen uniformu, lehl si a hlavu podepřel rukou. Zíral na hrubý nábytek před sebou a nebyl schopen vnímat jeho tvary, strukturu a... usmíval se... jako idiot.
Jistě, chtělo se mu smát a možná by ho smích osvobodil od všeho toho, co se mu hromadilo v hrudi, čeho byl tak plný, přeplněný k prasknutí. Smích šílence, blázna, pomatené mysli. Uchechtl se, převalil se na záda a podložil si hlavu dlaněmi. A pak už se neudržel. Nešlo se udržet. Smál se. Smál se nahlas a nevěděl čemu, prostě se jen SMÁL. Smál se jako snad nikdy dřív a jeho smích zvonil prostorem v nenadálé euforii. Nemohl přestat, nešlo to, stěží se dokázal nadechnout. Nechtěl přestat! Smál se a důvod vlastně nebyl potřeba a smích uvolňoval stavidla, stavidla čehosi, co neznal. Kolik toho ještě neznal? Zatraceně!
Bránice ho bolela, nedostávalo se mu dechu a útroby se mu svíraly, když konečně dokázal přestat, když se konečně dokázal ovládnout. Přejel si dlaněmi po obličeji, prsty vrazil do vlasů a zíral na prkenný strop. Po tvářích mu stékaly slzy. „Zbláznil jsem se,“ promluvil nahlas chraplavě. Možná potřeboval vědět, že ještě dokáže něco jiného než se smát. Potřeboval slyšet svá slova.
„Co znamená zbláznit?“ vyrušil ho z myšlenek Indiánův hlas.
Jonathan zvedl hlavu a podíval se na něj. Seděl znovu u krbu, v rukou svíral dřevo a nůž a pozorně ho sledoval. Od chvíle, kdy mu Indián pomohl dostat se zpátky do domu, ho vůbec nevnímal. Položil hlavu zpátky, než se uchechtl. „Když se někdo zblázní, znamená to, že není při smyslech. Znamená to, že to nemá v hlavě v pořádku.“
Indián se zachmuřil: „Co nemít v hlavě v pořádku?“
Jonathan se namáhavě posadil a křivě se usmál. „Všechno... jsem vyšinutý blázen.“
Muž sklonil hlavu na stranu: „Se Sokolem nic v nepořádku. Sokol šťastný, to dobré.“
„Šťastný?“ vydechl. Bylo to štěstí? To, co cítil, co ho naplňovalo až po konečky prstů? Takhle to vypadá? Být šťastný?
„Sokol šťastný, Sokol slyšet.“
„Cože?“
„Slyšet duchy, slyšet, co říkají.“
Jonathan zatřásl hlavou a prohrábl si vlasy. Nejspíš se zbláznili oba. „Ale to přece není možné... já...“
„Slyšet, ale nerozumět. Sokol být trpělivý a naslouchat. Pak porozumět hlasu duchů.“
Jonathan chtěl něco říct, ale nakonec jen naprázdno otevřel ústa a zase je s klapnutím zavřel. Ne, nerozuměl tomu, co mu chtěl Indián říct. Nechápal to. Ale... do háje! Věděl, někde hluboko VĚDĚL, že to tak je. Založil ruce na prsou a chvíli zíral do prázdna, než se znovu zadíval na muže před sebou.
„Ty... ty tomu rozumíš? Ty... ty to cítíš... slyšíš?“
On se zarazil a jeho tvář potemněla, pevně stiskl rty a odvrátil pohled. Dlouho mlčel, než se očima znovu vrátil k Jonathanovi. „Lovec neslyšet duchy. Lovec nebýt hoden slyšet.“
Jonathan si skousl ret a pozoroval ho. Nevěděl, co na to říct. Co to pro Indiány znamená? Slyšet? A co to znamená neslyšet? Podle toho, co viděl v kamenné tváři muže před sebou, mnoho. Velmi mnoho. Viděl bolest. Obrovskou bolest.
Vydechl a sklopil oči. Zvláštní, jak se naučil za tak krátkou dobu číst v jeho obličeji, v očích. V téměř neznatelných grimasách. Ano, při šermu se naučil odhadnout úmysly nepřítele a jeho útok, podle postoje, pohledu, pohybu, ale on nebyl nepřítel a nestál proti němu se zbraní. Ano, uměl na lidech vypozorovat ledasco, ale nikdy se tím nezabýval, pokud mu nešlo o krk. Proč také? Jenže z tváře a očí toho muže dokázal vyčíst a rozklíčovat mnohem více než z jeho neobratných slov. Stáhl obočí v zamyšlení.
Indián mlčel a po chvíli, kdy zíral do prázdna, znovu vzal do rukou dřevo. Pomalu po něm přejel dlaní, po světlém suchém materiálu a Jonathan sledoval, jak se ho dotýká prsty. Jemně, téměř něžně přejíždí po jeho hrubě opracovaném povrchu. Pozorně zkoumá každý kousíček. Fascinoval ho. Fascinovaly ho jeho ruce. Ruce... zabijáka. Zarazil se, zakousl se do rtu a pohledem zabloudil ke svým rukám, které uvolnil a otočil dlaněmi vzhůru. I jeho ruce jsou rukama zabijáka a bylo... nečekaně trpké si to uvědomit. I on uměl zabíjet. On měl zabíjet, bylo to jeho údělem. Stalo se to jeho údělem, jeho břemenem od chvíle, kdy se poprvé nadechl a zakřičel na tento svět. Od chvíle, kdy spatřil světlo světa a jeho rodiče se dozvěděli, že je chlapcem. Mladším chlapcem ze dvou bratrů. Už v tu chvíli dostal cejch vojáka, zabijáka... vraha. Cejch, který si nevybral. Cejch, který nechtěl, který pálil vynucenou pokorou. Cejch, který stejně miloval jako nenáviděl.
Boj byl jeho součástí, fascinoval ho, měl ho zakořeněný hluboko v sobě. Nic jiného neuměl. Vlastně celý život s něčím bojoval, ať už se zbraní, nebo bez. Bojoval s otcem, pak bratrem, sám se sebou. Byl... byl bojovníkem? Mohl jím být? Jaký je rozdíl mezi bojovníkem a vrahem? Zajímalo ho, jak to vnímají Indiáni, i oni mezi sebou podle slov toho muže válčili. Jak se dívají na vojáky? Skousl si ret a očima znovu vyhledal Indiána u krbu. V dlaních stále lehce svíral dřevo, oči měl zavřené. Jonathan vydechl a zamračil se. Co asi dělá? Nad čím přemýšlí? Vycítil, že by ho neměl rušit, proto mlčky seděl a ruce opět založil na prsou. Po chvíli Indián otevřel oči, bolestně stáhl obličej, stiskl rty a mrštil kusem dřeva tak prudce, až se odrazilo od stěny a s třeskem spadlo na zem. Mladík tázavě zvedl obočí a sledoval, jak zavrčel několik slov v jazyce, kterému on nerozuměl, jak popadl nůž za jeho špičku, vrhl ho takovou silou, až se zapíchl hluboko do podlahy, rychle vstal a odešel z místnosti, na Jonathana se ani nepodíval. Ten strnule seděl a zíral na rukověť nože která se ještě lehce chvěla. Překvapil ho. Znal ho jako naprosto vyrovnaného klidného muže. Muže, jímž téměř nic neotřese. Bylo snad jeho zdání mylné? A tehdy poprvé ho napadla otázka, co asi ten muž prožívá.
 
            Indián stál, zuby pevně stisknuté, zarýval nehty do dřeva ohrady. Jeho vědomí ovládal bezmocný vztek. Vztek na sebe. Stál na stejném místě, kde před krátkým časem viděl mladého muže. Muže, který slyšel to, co on slyšet nemohl, ač si to tolik přál. Neslyšel nic, ohluchl a jeho citlivý sluch nedokázal zachytit nic z toho, po čem toužil. Nedokázal v šumění větru, praskání ohně, v tichu padajícího sněhu zachytit víc než jen obyčejné zvuky. Obyčejné, hluše prázdné, bez ducha. Nedokázal zachytit jejich podstatu, jejich hloubku, nedokázal najít to nehmatatelné tiché, konejšivé. Bloudil bolestně a bezvýsledně svou myslí. Bloudil a hledal skrytý vchod, který si sám ve své pošetilé hlouposti uzavřel. Svět, ze kterého odešel.
NESLYŠEL! Nenacházel to, co mu uniklo mezi prsty dříve, než to stihl zachytit a zachránit. Neslyšel, ač po tom zoufale prahl. Zhluboka natáhl nosem ledový vzduch a ten se mu zařízl do plic jako ostrý nůž. Syčivě vydechl a podmračeně s pevně stisknutými rty sledoval, jak mu obláček páry zahalil výhled.
Byl hlupák a blázen. Zavrhl a zmrzačil sám sebe na cestě za pošetilou pomstou. Jak hluboko klesl, když sešel z cesty Lidí? Jak moc se vzdálil? Netušil. Když se podíval zpět, viděl jen prázdnotu, nekonečnou, děsivě mlčící poušť v sobě samém. Ale cítil. Cítil podivné napětí. Cítil, že se něco děje. Ale co? Duchové promlouvají, neopustili svět kolem něj, jen on je neslyší.
Neslyší tichý hlas duchů, který slýchával, když vyráběl potřebné nástroje. Když z kousků dřeva vyřezával hračky pro své děti. Nebyl nejlepší. S Montavatou žilo několik velmi zručných mužů, kteří dokázali s lehkostí opracovat dřevo do tvarů, na které by si on sám v životě netroufl. Ale přesto ho práce  bavila. Miloval ty chvíle, kdy seděl venku před stanem, sledoval smějící se děti a při tom dával materiálu ve svých rukou tvar, poslouchal jeho duši a dával mu podobu, o kterou si sám řekl. A za celou dobu, kdy se toulal sám, to nedělal. Neposlouchal duši dřeva. Nebylo dětí, pro které by mohl vyřezávat hračky. Nebyl nikdo, kdo by ho sledoval při práci a naplnil jeho samotu. Až teď. Jenže neslyšel, nevnímal!
Sevřel vrchní prkno ohrady tak pevně, až mu zesvětlaly klouby na rukou, a snažil se ovládnout. Ovládnout vztek, bezmoc... Syčivě vydechl a pevně zavřel oči, než si promnul obličej dlaněmi a vzhlédl k jasně modrému nebi. Věděl, že jeho cesta zpátky nebude jednoduchá. Že ho bude stát mnohé, a proto hledal klid, trpělivost, rozvahu. Neubránil se hořkému úsměšku. Sokola nabádá k trpělivosti a sám ji ztrácí? Sám se nechává unášet svými pocity? Sám najednou postrádá klid, postrádá rozvahu Lidí? To, co jej naplňovalo, se podobalo bouři, která přišla po dlouhých dnech nekonečného mlčícího bezčasí. Cítil, jak mu život pulzuje v žilách, rozechvívá mu útroby. Cítil svůj život, svoje srdce. A to srdce nebylo prázdné. Bylo plné bolesti, stesku, naděje. Žije a musí být trpělivý. Chová se jako dítě, které ihned nedostalo, co chce. Možná opilý nově nabytým životem doufal, že najednou najde vše, co ztratil. Věděl, že duchové promluví, až to uznají za vhodné, až přijde ten správný den, správný okamžik, a cítil, že pak teprve se bude moci vrátit a pokusit se získat zpět svou čest a svou dceru, přízeň náčelníka. A ten den mohl přijít zítra nebo nikdy a on to musí přijmout. Musí být trpělivý a dělat to, co má, jít tou cestou, kterou mu duchové naznačili a kterou zvolil, když zachránil muže Sokolí přání.
Povzdechl a zadíval se na své koně, kteří v hlubokém sněhu vyhrabávali trávu, a zachmuřil se. Už teď pohubli, hledání potravy pod hlubokým sněhem pro ně bylo namáhavé. Pohledem zabloudil ke stodole. Bílí svá zvířata krmí. Možná by měl i on, potřeboval je udržet při síle. Oni potřebovali trávu, která se skrývá pod sněhem. V zamyšlení se zamračil a přejel prsty po prkně ohrady a v tu chvíli to znovu ucítil. Ucítil v zátylku něčí přítomnost. I když mu byla zima, přeběhl mu po zádech mráz. Automaticky sáhl k pasu pro nůž, když si uvědomil, že jej nechal uvnitř. Prudce se otočil a zahlédl pohyb v lese. Necítil se ohrožen, ani koně si ničeho nevšímali. Ne, nebezpečí mu nehrozí. Opatrně vykročil kolem ohrady, jak nejrychleji dokázal, než se však dostal mezi stromy, stín zmizel a zůstalo po něm opět jen pár otisků. Sklonil se a pozorně si je prohlédl, ač tušil, co najde. Známé vlčí stopy. Pousmál se, rozhlédl se kolem, než opatrně vykročil. Sledoval cestu zvířete, nemůže být daleko. Proplétal se houštím a na malé mýtině se prudce zarazil. Byly tu ještě jiné stopy. Po dlouhé době první, které viděl. Zvěř. Zadržel dech a pozorně se rozhlédl. Podle jejich množství dokázal rozeznat několik různě velkých kusů antilop, které tu nedávno prošly. Neváhal a rozeběhl se zpět. Udýchaně vpadl do dveří a co nejrychleji došel ke svým věcem. Našel pouzdro s lukem a obratně natáhl tětivu. Cítil v zádech vojákův zkoumavý pohled, ale nevšímal si ho. I on překvapivě mlčel.
Pověsil si luk i pouzdro s šípy přes rameno, po cestě ještě z podlahy vytrhl svůj nůž a vrátil jej na jeho místo u pasu, než znovu vyšel ven. U ohrady tiše zamlaskal, vypustil jednoho z koní a vyskočil mu na hřbet. Nezdržoval se nasazováním ohlávky a pobídl ho do klusu.
Sledoval nejdříve svoje stopy a pak z mýtiny stopy zvěře. Cítil radostné vzrušení z lovu, věděl, že kořist není daleko. Dnes musí být úspěšný! Po chvíli zarazil koně a sesmekl se z jeho hřbetu. Pozorně si prohlédl stopy. Byly čerstvé a kolem zahlédl několik kapek krve. Jeden kus je zřejmě raněný, tím lépe pro něj. Poplácal koně po krku a nechal ho stát. Vytáhl tři šípy, z nichž jeden založil, další dva sevřel v dlani i s lukem, než se opatrně vypravil po stopách. Jeho kůň ho zpovzdálí loudavě následoval.
Zvěř je blízko, velmi blízko. Zachmuřil se. Lehký vítr, který si pohrával s jeho vlasy, se mu opíral do zad. To nebylo dobré. Opustil stopy a pomalu se přesunul kousek stranou. Pozorně naslouchal, plížil se sněhem, až nedaleko zaslechl tiché zašustění. Postupoval opatrně bez sebemenšího hluku a konečně zahlédl několik antilop. Rozeznal velkého samce a dvě samice, které následovala letošní odrostlá mláďata. Jedna ze samic zaostávala za ostatními. Kolem zadní nohy měla omotaný kus ostnatého drátu. Pevně stiskl zuby a tiše zavrčel. Bílí a jejich pasti! Vítr se mu lehce opíral do tváře, přesto ještě pro jistotu naslinil prsty, aby určil jeho přesný směr. Spokojeně kývl, nezavětří ho. Přiblížil se ještě blíž, aby měl dobrý přehled, ale ne příliš, aby zůstal skrytý mezi stromy, a přikrčil se, než zvedl luk a pomalu napjal tětivu. Dřevo zbraně téměř neslyšně zavrzalo. Ten zvuk v něm vyvolával tetelivé napětí. Tětiva ho tlačila do bříšek prstů, ve kterých ji svíral i se šípem. Téměř se dotkl  rukou tváře, když přimhouřenýma očima sledoval přes velkou špici loveckého šípu zraněnou samici. I když mu byla zima, dokázal ovládnout chvění těla, jen napjatě vyčkával na správný okamžik. Dokázal nevnímat vzrušené bušení srdce a plně se soustředit. Vyhnat z hlavy vše, co jej rozptylovalo.
Samice prudce zvedla hlavu a zavětřila. Vycítila nebezpečí. Teď!  Tiše zašeptal pár slov omluvy, trhl dozadu a povolil prsty. Vypustil šíp za jeho cílem.
Neminul. Samice, jíž velká ostrá špice projela mezi žebry, zakolísala, než se pokusila utéct s ostatními zvířaty, která už poděšeně vyskočila a mizela v lese. Muž se prudce narovnal, bleskově založil další šíp a několika rychlými kroky přišel blíž, než natáhl tětivu a znovu vystřelil. Tentokrát šíp prošel krkem a páteří. Založil třetí šíp, ale ten už nebyl potřeba. Samice padla do sněhu a s hrůzou vytřeštěnýma očima zahrabala běhy. Povolil luk a rychle k ní doběhl, odložil jej stranou, než vytáhl z pouzdra nůž a rychlým přesným pohybem jí podřezal hrdlo. Volnou ruku lehce položil na ještě teplý krk, pohladil hustou zimní srst a tiše soustředěně jí poděkoval, sledoval, jak rudá krev vytéká z rány, barví sníh, velké vytřeštěné pohasínající oči a pousmál se. Ano, tento lov byl čistý. Na tento lov mohl být hrdý. Když periferním viděním zaznamenal pohyb, prudce vzhlédl, ale tichý stín opět zmizel. Tentokrát jej nepronásledoval, jen přimhouřil oči. Dostane svůj díl. Díl, který jej možná jednou přivede zpět.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Je to v nás

(Máta, 22. 11. 2013 7:26)

Je to v nás, všechno co jsme zažili, mlčení i rozmluvy i ten oheň. A z toho všeho čerpám, to všechno je mi inspirací.
Já děkuji...

Zvláštní...

(Miloš Kaktus Karásek, 22. 11. 2013 6:39)

Je to zvláštní. Mnohokrát jsme spolu mluvili, často jsme spolu jen mlčeli a hleděli do ohňů. Teď čtu a mám pocit, že se to všechno vrací, že to prožíváme znovu...
Díky.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA