Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sokolí přání - XIX.

12. 12. 2013
            Po kolikáté už do dnešního podvečera zaznělo zadrnčení střely ve dřevě? Nevěděl. Stejně jako nevěděl, po kolikáté se mladý muž vypravil posbírat šípy. Pozoroval ho stejně jako v posledních dnech. Opíral seo ohradu, oči přimhouřené. Sledoval, jak se zastavil o několik kroků dál, než stál původně, jak přenesl váhu ze zraněné nohy na zdravou, jak mu škubl sval v tváři, když to udělal. Jak znovu založil šíp, jeho soustředění a lehkou neobratnost, kterou mohl odbourat jen dlouhým cílevědomým cvičením. Přesto na tom, co viděl, bylo něco, co jej nutilo sledovat ho stále dokola. Možná kontrast dlouhého vojenského kabátu, modré uniformy a indiánského luku v jeho rukou. Možná jeho pohyb, to, jakým způsobem natahoval tětivu, možná pozorné zelené oči. Možná to, jak moc mu připomínal syna, kterého učil střílet z luku stejně a který, ač podstatně mladší, cvičil se stejnou houževnatostí a odhodláním. Toto měl být jeho luk. Nechal mu jej vyrobit krátce před tím, než mu ukradli život. Byla to jedna z věcí, kterou se mu podařilo zachránit z rozbořeného stanu. A on jej nikdy nenatáhl, nikdy z něj nevystřelil. Nestihl se stát mužem, než jeho duše odešla. Odešla se starším bratrem a matkou tam, kam za nimi nemohl, a zpívala v tiché písni luku, když s ním sám lovil.
A teď z něj střílel bílý muž v modrém kabátu. A bylo to tak, jak mělo být. Bylo to správně, ač se zdráhal. Ač nechtěl, nakonec mu jej vložil do rukou. Nakonec jej nechal ochutnat píseň luku a sledoval, jak se učí. Učí se nejen ovládat zbraň, ale také naslouchat. Rozumět. A učil se rychle. Velmi rychle. Možná se ale vůbec učit nemusel. Možná jen hledal to, co již uměl. Možná jen, stejně jako on sám, hledal své ztracené, zašlapané já.
Zhluboka vydechl, než pohladil po hlavě koně, když se mu třel o rameno. Sníh tál. Ubýval každým dnem. A jemu se nechtělo dokončit, co měl původně v úmyslu. Nechtělo se mu loučit, ale volání po společnosti Lidí bylo čím dál silnější a stesk, touha sevřít v náručí svou dceru ho naplňovala neklidem, který se snažil ukrývat, potlačovat. Ještě není správný čas, ještě ne. Ještě ne...
Pevně zavřel oči a lehce zaklonil hlavu. Poslouchal tichý vánek, který si pohrával s jeho vlasy. Cítil jej na tváři, cítil z něj vlhkost zimní oblevy, vůni spadaného tlejícího listí, sněhu. A ještě něco. Něco mnohem hlubšího. Něco, co rozvibrovalo jeho mysl, každičkou částečku jeho těla. Něco... Něco, co je blízko, velmi blízko. Něco, co jej pozoruje. Prudce otevřel oči a trhl hlavou. Pozorně prohlížel les, hledal očima to, v co doufal, co si tajně přál, a zahlédl tichý stín, jak opět bezhlese mizí mezi stromy. Jen letmo se ohlédl. Mladík si ho nevšímal, soustředil se na lukostřelbu. Neváhal a rychle vykročil do stínu stromů. Hledal stopy, a když na ně narazil, nemusel je prohlížet zblízka, znal je. Následoval je rychlým krokem, nesnažil se plížit. Zrychloval, dokud neběžel. Sledoval otisky v ubývajícím světle dne. Sledoval je v rozmoklém, napůl roztátém sněhu. Chtěl, tak zoufale chtěl...
Běžel. Běžel, dokud se před ním neotevřela známá mýtina. A stopy se opět ztratily. Ve změti rozmoklých starých otisků zmizely. Hledal. Cítil, že je blízko. Ale kde? Kde jsi? Volal bez dechu ve své mysli. Volal beze slov a pátral po něm. Hledal a nenacházel. Hledal a snažil se neztrácet naději. Neztrácet víru. Zhluboka oddechoval, sklonil hlavu a pevně zavřel oči. Kde jsi? Prosím...
Pak padl na kolena do mokrého sněhu, prsty zaryl do studené hmoty. Dlaně ho pálily. Nevnímal to. Nevnímal nic, jen zoufalé prázdné místo, které si tolik přál naplnit. A které stále naplnit nedokázal. A to, co se hromadilo v jeho hrudi, co se nadouvalo do neuvěřitelných rozměrů. To, co ho hrozilo rozsápat, pozřít, se tlačilo do očí, do hrdla. Tlačilo se ven. Se stále stejně pevně zavřenýma očima zvedl hlavu a všechno své zoufalství, všechnu naději, všechnu touhu vypustil ven. Všechno to, co se v něm hromadilo, vše, co jej dusilo, se propletlo v zoufalém, spíš zvířecím než lidském zavytí. A jeho vlastní hlas mu rezonoval v hlavě, v plicích, v hlubokém nádechu. Vše v něm se mísilo do neuchopitelné směsi bezmoci. Dýchal vlhký vzduch, cítil chvění svého těla. Už nechtěl beznaděj, už nechtěl bezmoc. Chtěl... chtěl domů.
Nevnímal tichý vánek, první kapky deště, které dopadly na jeho tvář. Nevnímal přicházející tmu. A ona mu přesto zašeptala do uší. Zpozorněl. Zadržel dech a v kapkách najednou bylo víc, mnohem víc než jen voda, která mu máčela vlasy, stékala po tvářích. Studená voda hřála, studená voda hladila, promlouvala konejšivým hlasem. A znovu to cítil, znovu to vnímal, to, co jej sem přivedlo, nejdřív lehce jako dotek jemných prstů a pak víc, a víc, až se letmé pohlazení stalo pevným objetím. Polkl, stále zadržoval dech. Bál se otevřít oči. Bál se dalšího zklamání. Bál se, že zase zmizí.
Klečel v tichosti, nasával celou plochou svého těla, celou svou kůží zapomenuté konejšivé splynutí. Nechával se jím naplnit, celý, bezezbytku. Krmil jím prázdno v sobě, zaplňoval jej tetelivým promlouvajícím tichem. Hlasem beze slov. Věděl, že se jím nikdy nenasytí, nikdy ho nebude mít dost. A pak najednou potřeboval vidět. Potřeboval mít hmatatelnou jistotu. Zhluboka vydechl a pomalu otevřel oči. I když mu pár chvil trvalo, než dokázal zaostřit, než dokázal rozeznat něco víc než siluetu v ubývajícím světle, věděl. VĚDĚL! Věděl, kdo před ním stojí.
Konečně mohl vidět to, co mu napovídala jeho mysl. Jeho pohled se střetl se žlutýma očima velkého šedého vlka, který stál na krok do něj. Nehybně vydechoval obláčky páry. Stejně nehybně, stejně strnule jako on sám. Jen opar jejich dechu se spojoval a rozechvíval prostor kolem, stojící čas. Nevěděl, jako dlouho trvalo, než se konečně dokázal nadechnout. Nemohl se nabažit tetelivého štěstí. konečně naplňujícího prázdnotu v něm. Je zpátky! Rezonovalo mu v hlavě, v hrudi, v celém těle, v celém jeho já. Je zpátky!
Polkl a konečně se donutil nadechnout. Dlouho váhal, než se odhodlal a lehce zvedl ruku v tiché touze po jediném doteku. Ale vlk jen tiše zvedl pysky a odhalil zuby. Stáhl se. I to, co dostal, bylo mnoho. Mnohem víc, než v tuto chvíli doufal, ač si to přál. Pousmál se a sklonil hlavu. Byl čas vzdát zvířeti čest, byl čas ukázat mu pokoru a dobře věděl, že pohled do očí je výzvou k boji, hrozbou, odehnáním. A on chtěl, aby zůstal. Navždy... Už nikdy o něj nechtěl přijít!
Dosedl na paty, mokré chvějící se ruce složil do klína. Čekal, trpělivě, oddaně, tak, jak to dokáží Lidé. Cítil, jak zvíře přišlo blíž. Cítil jeho vlhký dech ve tváři. Nezvedl oči. Nezvedl je ani ve chvíli, kdy se vlk dotkl studeným čenichem jeho čela. Jen letmo, pak se otočil a začvachtání sněhu odhalilo jeho kroky, když odešel. Věděl, že se vrátí, že je znovu s ním, tichý stín na dohled, jeho průvodce. Jeho jistota. A do očí se mu tlačily slzy, které nemohl, nechtěl zadržet. Je zpět. Je zpět jeho průvodce a s ním Ten, který snídá s vlkem, a on se může vrátit domů. On může obejmout svou dceru! On může získat zpět svou čest! A bubnující déšť vyťukával do jeho tváře své monotónní brzy... brzy... brzy...
 
            Jonathan vystřelil poslední ze šípů, které svíral v ruce, a rozhlédl se. Zabral se do své činnosti a nevnímal čas, nevnímal nic, jen zbraň ve svých rukou, jen svůj vlastní pohyb a... klid. Klid, který našel. Klid mysli, který mu ukázal pták sedící nedaleko. Klid, který potřeboval. Všiml si, že Indián zmizel. Podle stop usoudil, že šel do lesa. Ve vlhkém vzduchu se pomalu snášela tma. Cítil se unavený. Velmi příjemně unavený. Svaly protestovaly proti nové namáhavé činnosti. Proti zátěži, které tak rychle odvykly. A bylo mu dobře. Zatraceně dobře. Sebral ze země berli, aby se o ní mohl opřít. Snažil se chodit i bez ní. Cílevědomě přemáhal bolest. Zatínal zuby a zatěžoval nohu, jak to šlo. Před pár dny vyklepal z pytle, který našel v komoře, zbytek mouky a rozřezal ho na dlouhý pruh, kterým si vždy, když se potřeboval pohybovat, pevně omotal a stáhl zraněné koleno. Pomohlo to. Když měl kloub znehybněný, chodilo se mu mnohem lépe. Pomalu vykročil, dnes už uloží luk. Stejně už bylo špatně vidět. Postupně vytrhl ze dřeva všechny čtyři šípy a pozorně si prohlédl jejich velké špice. Poznal, jak se tupí jejich hrany každým zaražením do dřeva. Věděl, že Indián vybral ty nejtupější, které měl. Jedna byla dokonce poškozená. Jen mu potvrdil to, co již dávno věděl. Nebyl žádný hlupák. Pochopil. Nebyli hloupí, byli jen jiní.
Zhluboka vydechl a zahnal nepříjemné myšlenky. Prohrábl si zvlhlé vlasy a když mu do tváře spadly první kapky deště, vzhlédl a zachmuřil se. Zahnal nutkání vypravit se za Indiánem. Nebude jej rušit. Ale... kruci, měl o něj obavy... ON měl obavy o život divocha! Musel se tomu usmát. Ač ho nechápal, nechápal jeho chování, záleželo mu na něm. Ano, záleželo... nevěděl, co by dělal, kdyby se mu něco stalo, a nebyla to jen materiální otázka přežití. Bylo v tom víc, mnohem víc.
Pousmál se, pohledem vyhledal dravce, který seděl na ohradě nedaleko, lehce kývl hlavou, než pomalu vystoupal po schodech a vešel do vychladlé místnosti.
Krb vyhasl, topeniště bylo temné, ale stále ještě teplé. Ještě že našel sirky, bude muset znovu zatopit. Došel ke stolu, kde odložil berli a pomalu povolil luk, tak jak to viděl u Indiána, a položil jej i s šípy k jeho věcem na lůžku v koutě. Chtěl ještě dojít pro dřevo a otýpku klestu na zátop, když se zarazil. Strnul na místě a pozorně naslouchal. Pár chvil myslel, že ho šálí sluch. Ale... Ne. To, co slyšel, byly hlasy! Hlasitý hovor, který náhle umlkl. Dech se mu zadrhl. Jen pár vteřin trvalo, než se vzpamatoval. Nejrychleji, jak dokázal, sáhl na své lůžko pro nůž, než se tiše proplížil do komory a ukryl se do tmy za otevřené dveře. Netušil, kdo to je. Vlastně nevěděl, proč se schovává. Měl neodbytný pocit, že ať je to kdokoliv, nebylo by dobré ukazovat se. Krotil dech a čekal. Zaslechl těžké kroky, zavrzání pomalu otvíraných dveří, dvojí tiché cvaknutí kohoutku revolveru. Polkl. Vytáhl nůž z pouzdra a pevně sevřel známou rukojěť v dlani, palcem přejel po krátké záštitě. S nožem proti revolveru sice moc šancí nemá, ale přesto byla zbraň v jeho ruce uklidňující. Není bezmocný. Naklonil se ke škvíře mezi prkny a vyhlédl do setmělé místnosti. Viděl dvě siluety mužů, kteří se potichu vplížili dovnitř. Kdo je to? Zloději? Široké klobouky jim zakrývaly tváře. Ale když se jeden z nich otočil, aby se rozhlédl po místnosti, padlo na něj poslední světlo dne, smeklo se po mosazném symbolu dvou zkřížených šavlí. Vojáci! Kavaleristé!
Stiskl zuby. Proč jsou tady?! Kruci! Hledají ho snad?! Do háje! Krotil dech, snažil se umlčet divoce bijící srdce a pozorně naslouchal. Jeden z nich se sklonil nad krbem a přejel rukou nad vychládajícím popelem. Jonathan spíš cítil, než viděl, jak se ušklíbl.
„Někdo tu byl,“ promluvil polohlasem, ale druhý muž jej umlčel gestem ruky a opatrně vykročil ke komoře. Jonathan zadržel dech, když prošel tak blízko dveří, kde se ukrýval, že jasně viděl zvednutý revolver, který svíral v ruce ve světlé rukavici. Prst na spoušti. Pevně stiskl zuby. Klid... klid... KLID! Opakoval si stále dokola, napjatý, při sebemenším náznaku ohrožení připravený zaútočit. Připravený rvát se o svůj život. Připravený zabíjet.
Muž se rozhlédl, a když nenašel nic zajímavého, sklonil revolver. „Jo, máš pravdu, někdo tu byl, nebo je.“
Jonathan viděl, jak se vrátil zpátky do světnice. „Nelíbí se mi to, zejtra vezmem pár chlapů a vrátíme se sem. Dneska už je tma, kdo ví, kde je mu konec. Dneska už se stejně musíme vrátit, už tak dojedeme pozdě.“
„Jo, to máš recht,“ narovnal se druhý z nich, „neuteče nám.“
„Deme, tady už nic nevykoukáme.“
Ještě sledoval, jak oba vyšli ven, než opustil svůj úkryt. Byl neuvěřitelně neohrabaný. Zaslechl ještě, jak se jeden z nich zasmál, než pobídli koně. Opatrně vyhlédl z okna, ale neviděl už nic. Opřel se zády o stěnu a zaklonil hlavu. Zhluboka vydechl. Tak málo stačilo!
Ještě se nemohl vzpamatovat z napětí, které ovládalo jeho myšlenky, když zaslechl tiché kroky. Pevněji sevřel nůž. Vrátili se snad?! Nehýbal se, jen sledoval, jak se dveře pomalu otevřely. Když poznal známou tvář Indiána, zhluboka vydechl a spustil ruku s nožem. Muž si jej zachmuřeně prohlédl, než vešel. Sklonil se a prsty se dotkl mokrých otisků na podlaze.
„Kdo to být?“ zeptal se a vyhledal očima Jonathana.
„Vojáci,“ zavrčel tiše přes stisknuté zuby. Konečně se odlepil ode zdi a uložil nůž do pouzdra, které do té doby držel v ruce. Indián ho pozorně sledoval přimhouřenýma očima, když shodil z ramen kabát a zprudka se posadil na postel.
Měl vztek a ani nevěděl na koho, na co. Ale jedno věděl jistě. Musí odejít. Brzo, příliš brzo... a on se musí vrátit. Musí... do háje! Sundal si vysoké boty a vyhrnul kalhoty, aby mohl odmotat pruh látky z kolena. V noze už mu začínalo nepříjemně mravenčit. Bezmoc! Zase ta stará známá bezmoc, znásobená poznáním. Poznáním toho, v čem žije a z čeho nemůže uniknout.
Nevšímal si Indiána, který jej stále pozorně sledoval. Nevšímal si, jak k němu pomalu vykročil, a až když se dotkl jeho ramena, šlehl po něm pohledem. Jen stiskl zuby a sklonil hlavu.
„Co stát? Co modrokabátníci chtít?“
„Nevím,“ utrousil Jonathan skrz sevřené zuby, odhodil pruh plátna vedle sebe na postel a promnul si koleno. Indián nepromluvil, jen ho zkoumavě pozoroval.
Mladík vzhlédl a vyhledal jeho oči. „Je možné, že mě hledají. Musíme odtud pryč. Hlavně ty musíš pryč, zítra se vrátí a bude jich víc...“ odmlčel se, uhnul pohledem a se sebezapřením tiše dodal: „A já musím zpátky.“
Indián dlouho mlčel a hleděl na něj tak pozorně, až mu to bylo nepříjemné. Ošil se a skousl si ret.
„Sokol chtít vrátit,“ konstatoval tiše a Jonathan se hořce ušklíbl.
„Není důležité, co chci. Já nežiji ve světě, kde bych mohl rozhodovat o tom, co chci!“
„Svůj osud vždy mít jen ve svých rukou. Sám rozhodnout, sám konat.“
Jen stěží dokázal potlačit odfrknutí. Tiše záviděl Indiánovi jeho jednoduchý svět. Jeho svět, kde nejhlubším závazkem byla čest. Svět, ve kterém by sám chtěl žít. Promnul si obličej dlaněmi. Jenže jeho místo je jinde. Místo, které nenáviděl. Nevšímal si, jak Indián přešel po místnosti, jak vyhledal suché oblečení a převlékl se. Jak vyšel ven pro dřevo, rozdělal oheň v krbu. Nevnímal nic, jen svou tichou nenávist, nenávist ke světu, kde musel žít. Nenávist k tomu všemu. Nenávist sám k sobě, za to, že se z toho nedokázal vymanit. Co to bylo, co jej svazovalo? Čeho se nedokázal zbavit? Čemu ještě věřil?! Čeho se bál?! Do háje! Kruci, kruci, kruci...
Bezmocně zatínal pěsti, tiskl zuby, ale jiné řešení neviděl. Musel se vrátit i přes to, co mu hrozilo. Ne, nechtěl být dezertérem. Měl ještě čest? Měl ještě hrdost?
Když konečně vzhlédl, Indián už dávno seděl na svém obvyklém místě před krbem a obratně malým nožíkem dál zpracovával připravené dřevo. Jonathan si uvědomil, že jej vzal do rukou po dlouhé době a na jeho povrchu ještě byly dobře znatelné stopy krve. Něco na něm se změnilo. Ale co? Tvář měl uvolněnou, soustředěnou, trvalo dlouho, než zaregistroval jeho pozornost a vzhlédl. Jeho temné oči jiskřily světlem, které v nich ještě neviděl. Co se s ním stalo? A ve stejnou chvíli, kdy mu hlavou proběhla ona otázka, uvědomil si až příliš bolestně, že on už to nezjistí. Že tento muž pro něj navždy zůstane hádankou.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuji

(Máta, 15. 12. 2013 19:34)

Ano, Kaktusku, máš pravdu a i tomto Sokol je, jak těžké je vymanit se z něčeho co nám bylo vtisknuto... Jde to vůbec? Dokážeme to? Dokážeme být... svobodní?
Díky ti...

Kudy dál?

(Miloš Kaktus Karásek, 14. 12. 2013 6:00)

Jsem velmi zvědav, jakou jsi určila svým hrdinům cestu. Sám vím, jak je složité se srovnávat mezi zažité, výchovou a společností vtisknuté schéma "správného chování a jednání" a mezi vlastní poznání, které Ti přinesou neuchopitelné, ale přesto existující věci a zážitky. Když Tvůj mozek říká musíš a Tvé nitro se zoufale brání, protože cítí něco docela jiného. A Ty víš, že přes všechna praxí doložená pravidla je jimi určená cesta ŠPATNÁ...

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA