Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sokolí přání - XV.

12. 11. 2013
           Večerní slunce zabarvilo sníh venku do červena, propletlo se holými větvemi stromů a Jonathan sedící na lůžku pozoroval jeho paprsky skrz zaprášené okno. Lehce se usmíval. Nedokázal se zbavit tichého šimravého pocitu, který se mu rozléval v hrudi, ač jeho myšlenky až tak lehké nebyly. Byly spíš tíživé, nepříjemné. Ovšemi s plným žaludkem je snášel mnohem lépe. Ano, s plným žaludkem se snášelo všechno lépe. Ale nepohrdl by něčím sladkým. Ušklíbl se a promnul si čelo prsty, když se mu do hlavy vkradly vzpomínky na čajové cukroví se skořicí, jablečný koláč, který kuchařka v Durhamu uměla k zešílení výborný. Na rodinný čajový porcelán, šálek, ze kterého stoupala pára, jak byl plný hnědavého lahodného nápoje. Stříbrné lžičky a vidličky. Na matku v háčkovaných rukavičkách, na lehké dokonalé úsměvy, které rozsévala všude kolem. Dokonalé... dokonale prázdné. Stejně prázdné jako zdvořilá konverzace, vypitý šálek. Hořce se pousmál.
Ta scéna se mu vybavila, jako by ji viděl před sebou. Přítomné dámy, před kterými se musel předvést jako dokonalý gentleman, jako cvičené zvířátko. Kdyby tak tušily, všechny, před kterými skláněl hlavu ve zdvořilé úkloně!
Catherin, která zrůžověla, kdykoliv se jejich pohledy střetly. Bylo léto, přijel tenkrát na dovolenou, bylo mu sotva dvacet, jí sladkých sedmnáct. Byla krásná, nesmělá, celou dobu měl sto chutí ji sevřít v náručí a líbat. Lákala ho její nedotčenost, cudnost. Tenkrát si přál zjistit, co je pod ní. Ochutnat její rty, ochutnat její tělo, těšil se na to, až bude jeho. Musel se tomu usmát. Ani jeden z nich netušil, že všechno bude jinak. Že oni dva spolu nikdy nebudou, ona mu nikdy nebude patřit. A čím byla nedostupnější, tím víc ho lákala. Po svatbě možná ještě více než před ní.
Zavrtěl hlavou a zahnal dotěrné vzpomínky. Jeho současnost se od nich lišila, jak jen to bylo možné. A ve své současnosti, ve svém tady a teď byl nepochopitelně spokojený. Proč se mu vlastně stýskalo po Anglii? Po čem? Po té naučené jistotě? Po konvencích? Zvycích? Bohatství?  Musel si přiznat, že mu vlastně nic z toho nechybělo. Co mu tedy chybělo? Přemýšlel dlouho a nepřišel na nic. Proč vlastně na Anglii tolik lpěl? Byla to obava z nového? Neobjeveného?  Zhluboka vydechl a vzhlédl. Jeho pohledy zpátky odhalovaly mnohem více z toho, co si nechtěl připustit. Nacházel stále více povrchnosti, lží, iluzí. Iluzí o šťastném bezstarostném životě. Nacházel jen pozlátko bez významu, zlaté klece, pouta na rukou svírajících balíky bankovek. Pouta posázená diamanty. Byl to život, který si kdysi přál žít. Jenže... musel se stále dokola ptát, zda to byl život svobodný. Svobodný tak, jak si představoval.
I Lovec mluvil o svobodě. Mluvil o svobodě Indiánů. Jak podle nich vypadá svoboda? Zachmuřil se a vyhledal pohledem muže u krbu. Seděl na kožešině, hrubě opracované dřevo měl položené před sebou a brousil nůž. Zvykl si na obraz toho muže, na jeho přítomnost. Patřil sem stejně jako hrubý nábytek, stejně jako se z tohoto obrazu vymykal. Stejně jako zavřený v domě působil podivně. Nějak nedokázal spočítat, kolik dnů, kolik týdnů už s ním strávil. Nedokázal si udržet přehled o čase. Vlastně se čas stával něčím, co nepotřeboval, přežitkem. Jak snadno se naladil na rytmus dne, který neodměřovaly hodiny? A stejně nepochopitelné pro něj bylo, to, jak je mu v jeho přítomnosti dobře. Stejně dobře jako mu bývalo s Dickem. Ale to, co se od něj dozvídal, bolelo bolestí otevřených očí hledících do obnažených prohnilých útrob něčeho, na čem mu záleželo. Alespoň si to myslel, že mu na tom záleželo. Těžko hledal něco, čeho by se mohl zachytit. Co by dokázalo zmírnit jeho nechuť, odpor k sobě, k tomu, v čem žil. Tem muž mu strhl masku lhostejnosti, se kterou žil a myslel si, že je spokojený. Strhl vše, přes co neviděl dál. Neviděl, nebo vidět nechtěl? Ano, zavíral oči a doufal, že se ho nikdy nic z toho prohnilého nedotkne, ale tady byl vržen do té nejodpornější špíny. Zabořil se do ní až po uši a zoufale z ní chtěl ven. Jenže copak to jde, když byl tím, kým byl? Povzdechl a prohrábl si vlasy. Znovu pohledem zabloudil k Indiánovi a vzpomněl si, o čem s ním chtěl mluvit, na co se ptát, než odešel ven. Pousmál se, než si tiše odkašlal, aby si uvolnil krk. Muž vzhlédl, tázavě zvedl obočí a zkoumavě se na Jonathana zadíval.
„Víš, já...“ najednou nevěděl jak začít. Promnul si nos a zachmuřil se. Indián vyčkával.
„Kdo je bojovník?“ zeptal se nakonec tiše.
Muž jen škubl koutky úst: „Proč Sokol ptát?“
Jonathan vydechl a sklopil oči, nečekal, že odpoví otázkou. Indián ho zkoumavě pozoroval, nežznovu tiše promluvil: „Je Sokol bojovník?“
Jonathan se nepohnul, jen obrátil své ruce dlaněmi vzhůru a nehnutě je sledoval. Muž se chvíli odmlčel, než znovu promluvil. „Bojovník muž, který čestně bojovat. Bojovník muž, který nezabíjet zbytečně. Bojovník muž, který vážit a mít v úctě nepřítele. Bojovník muž, který nebát zpívat píseň smrti v den posledního boje a zemřít se ctí. Je Sokol bojovník?“
Jonathan vzhlédl. Jak posoudit sebe? Podle čeho? Podle toho jak dokázal zacházet se zbraní? Podle toho, koho zabil? Nakonec se zhluboka nadechl: „Jsem voják.“
Muž se zamračil. „Modrý kabát jen oblečení. Kdo je Sokol, když svléknout modrý kabát?“
„Bojoval jsem a zabíjel v boji.“
„Bojovat čestně?“
„Je čestné střelit do zad muže, který se chystá zabít někoho, kdo k tobě patří?“ zeptal se tiše Jonathan a pozoroval muže u krbu.
Ten se pousmál. „Každý bojovník z Lidí udělat to samé, když někdo chtít zabít jeho přítel,“ odmlčel se a zkoumavě si Jonathana prohlížel, než znovu promluvil. „Sokol o sobě pochybovat, to dobré.“
Jonathan se křivě pousmál a zavrtěl hlavou, promnul si čelo, než se znovu zadíval na muže před sebou.
„Je možné čestně bojovat ve válce, která není správná? Není čestná?“
„Válka je válka. Není ani čestná ani nečestná. Válku dělají lidé. Lidé bojovat, lidé umírat. Taková, jací jsme my, taková válka. Pokud Sokol bojovat čestně, jeho válka čestná.“
Jonathan stáhl obočí a sklopil hlavu. „Tato válka není a nikdy nebude čestná. Nejsem bojovník. Jsem jen nástroj v rukou někoho, kdo chce víc, než mu patří. Nemohu rozhodovat o svém životě, nepatří mi. Můj život patří někomu, komu na životech nezáleží. Nebojuji za sebe, nebojuji o svou zem. Bojuji za někoho, koho ani neznám. Musím bojovat za něco, čemu už sám nevěřím.“
Ano, byl jen loutkou, nástrojem, zbraní. Měl být zabijákem bez soucitu, bez vlastní vůle, bez svědomí. Měl jít a vraždit tam, kam ho poslali, dělat, co mu řekli, zavřít oči, zašlapat sám sebe, poskvrnit své ruce krví, která pálí jako cejch. Nevinnou krví. Krví, žen a dětí. Dokázal se vzepřít s vědomím, že vymění svůj život za čest, za přesvědčení. Dokázal projevit svou nevoli, dokázal se postavit tomu, čeho byl součástí. Přesto cítil krev na rukou. Na bílých rukou.
„Sokol silný, dobrý muž. Sokol dobrý bojovník,“ promluvil tiše Indián a Jonathan zvedl hlavu, chvíli se měřili pohledem, než znovu uhnul a hořce se ušklíbl. „Nevím, kdo jsem.“
Oba muži se odmlčeli, místností se rozpínalo ticho, hloubavé zamyšlené ticho, které nezná odpovědí na otázky. Ticho, které samo o sobě zůstává otázkou. Opravdu nevěděl, kým vlastně je. To, kým chtěl být, se tolik lišilo od toho, kým byl. Jako dva opačné póly. Jenže to, kým být chtěl, bylo nedosažitelné, neuchopitelné, a hlavně nemožné. Byl součástí něčeho, z čeho se nedokázal vymanit. Něčeho, z čeho nedokázal odejít. Něčeho, co jej svázalo, zlámalo mu křídla, a čím více se vzpíral, tím víc se stahovala smyčka kolem jeho krku, až byla tak těsná, že se nemohl hnout. Přestože se vše, v co kdysi věřil, v čem žil, bortilo jako domeček z karet, postavený na základu ze lži a přetvářky, přesto nedokázal v sobě najít sílu opustit ten svět. Jakkoliv zvrácený, byl stále jeho světem, ve kterém byl vázán.
Nevšímal si, jak muž pomalu, rozvážně odložil nůž a brusný kámen, než vstal. Když přišel až k jeho lůžku a dotkl se prsty jeho ramena, trhl hlavou. Vzhlédl a zadíval se mu do očí.
„Muž Sokolí přání dobrý muž. Muset sám rozhodnout, kým být. Muset sám rozhodnout, kam jít, za koho bojovat, kam patřit. Sebe ptát, co dělat.“
Mladík polkl a zamračil se, než zavrtěl hlavou: „To už rozhodli jiní. Nemohu volit. Kdybych volil jinak, znamenalo by to smrt.“
„Pokud rozhodnout zemřít, pak dobrá smrt. Zemřít svobodný.“
Jonathan vzhlédl, vyhledal Indiánovy oči. Polkl a skousl si ret. Měl by volit? Měl by raději volit smrt než život v okovech? Dokázal by volit? Již jednou volil. Vzepřel se a přežil jen díky prapodivným shodám náhod. Měl by znovu pokoušet štěstí? Měl by znovu pokoušet smrt? Osud? Je správné vyměnit svobodnou vůli za život? „Jak by volili Indiáni?“ zeptal se tiše.
Indián lehce škubl koutky rtů, když se pousmál. „Lidé volí smrt. Lépe zemřít svobodný, než být otrokem. Lidé bojovat za svou svobodu, zbraněmi, slovy, smlouvami.“
Jonathan naprázdno otevřel ústa a zase je zavřel, než uhnul pohledem. Svět který mu ten muž v jejich rozhovorech odhaloval, ho neustále překvapoval. Svět, který ho lákal čím dál tím více. Svět, který byl pro něj uzavřený za neprostupnou zdí povinnosti, závazků, které si nevybral a kterou nemohl projít, kterou nemohl rozbořit ani přeletět. Svět, do kterého nepatřil. Zhluboka se nadechl, než se zamyšleně zachmuřila vzhlédl: „Indiáni nemají strach ze smrti?“
„Lidé věřit, že po smrti jít za svými předky, za Velkým Duchem, stát se jeho součástí. Lidé nebát zpívat píseň smrti a odcházet. Lidé žít, milovat, poslouchat příběhy, bojovat, a když přijít jejich čas, odejít. Jít v pokoji, smíření. Smrt ne špatná. Smrt dobrá, pokud den dobrý k umírání. Pokud správný čas zemřít.“
Jonathan se pousmál. S takovým vědomím a přesvědčením se musí dobře umírat. Mnohem lépe než s představou pekla, očistce, nastřádaných hříchů, kterou jim nutila při svých kázáních církev. Nevěřil v peklo ani ráj, jenže čemu věřit? V co doufat?
Indián jen pokýval hlavou a nechal Jonathana jeho myšlenkám. Vrátil se ke krbu a přiložil do něj několik polen, než se usadil zpět na kožešinu, sebral ze země svůj nůž a zkoumavě si prohlédl jeho ostří proti světlu z ohniště. Lehce po něm přejel palcem, než ho otřel do jemné kůže, ve které míval zabalený brusný kámen, a vrátil jej do pouzdra u pasu. Kámen pečlivě zabalil a uložil, než se usadil zpět, přejel prsty po hrubě opracovaném kusu dřeva a zadíval se do plamenů.
Ticho se prodlužovalo, rušené jen praskáním ohně, pomalu a bezhlese přicházející tmou, která se vkrádala do všech koutů a vyháněla den z každé škvíry, kam se pokoušel schovat. Vyštípala jej chtivými prsty a přivlastnila si jeho životní prostor, který cílevědomě naplnila nocí. Indián se zhluboka nadechl a chvíli se rozmýšlel, než začal tiše zpívat chraplavým hrdelním hlasem. Jonathan vzhlédl a zadíval se na jeho záda. Jazyku, ve kterém zpíval, nerozuměl. Hlas, který slyšel, byl neškolený, ale měl v sobě něco hluboce podmanivého. Něco, co pronikalo až do morku kostí jako dotek hrubé dlaně, která léčí hluboké rány. Něco konejšivého, co si přivlastnilo jeho myšlenky, zahnalo nejistotu. Sklouzl zády po zdi a schoulil se na lůžku. Přikryl se dekou a dýchal vůni koňského potu, kterou miloval.
Kdo vlastně je? Kdo je Jonathan Sokolí přání? Co se skrývá pod modrým kabátem? Zatím mu říkali jiní, kým má být, jak se má chovat, co dělat, co říkat, i když se vzpíral, nakonec mu nezbylo, než se podvolit, nechat se svázat a ovládat jako loutka. Dokázal by zpřetrhat vodicí provázky, pouta a skočit? Skočit a doufat v rychlou smrt na dně propasti? Zemřít, ale alespoň na chvíli cítit, jaké je to být svobodný? Volný? Volný! Vydechl a pousmál se do modrého kabátce, o který si opíral hlavu, který ho škrábal do tváře a nevybíravě se připomínal myšlenkám, které cílevědomě roztahovaly křídla a žádaly o prostor. Prostor ke skoku. Podložil si obličej rukou a opřel tvář o její hřbet. Za trochu snění se přece nestřílí! Zavřel oči, poslouchal Indiánův hrdelní hlas v jednoduché rytmické melodii a nechal svou mysl unést větrem na křídlech dravce.
 
            Nekonečný prostor, nekonečný čas a jen vítr je opěrným bodem. Jen vítr pod křídly je jistotou. Jistotou, která nezradí. Jistotou, která je stálá a neměnná. Proplétal se jeho proudem a užíval volnosti. Nadechoval plnými doušky jiskřivé částice, nechával je klouzat po svém peří. Využíval jich v obratné a přesné akrobacii. Nevěděl, kde je nahoře a kde dole, a bylo mu to lhostejné. Nepotřeboval vnímat zem, nepotřeboval hledat jinou oporu než vítr a svá křídla. Nic jiného nebylo důležité.
            Když se nabažil volného prostoru, přitáhl křídla k tělu a střemhlav se spustil dolů. Vzduch mu svištěl v uších, nadouval se, sípěl a zpíval písní přeťatého prostoru. Roztáhl křídla a zbrzdil rychlost pádu. Zastavil let ve chvíli, kdy se jeho tělo téměř dotklo vrcholků vysoké trávy, která se chvěla ve větru jako vzdouvající se moře. Letěl těsně nad ní, proplétal se mezi stromy a v dálce zahlédl velké siluety. Nebyla to zvířata, nebyla to kořist, a přesto tam s jistotou zamířil. Cítil přítomnost lidí. Cítil je blízko. Letěl dál, držel se stále těsně nad travou. Už rozeznával jednotlivé stany, citlivým sluchem dravce zaslechl hlasy, smích, slova, kterým nerozuměl. Chtěl proletět mezi obydlí. Chtěl zjistit, co je tam, kdo tam žije, kdo se směje, ale těsně před tím, než zmizel mezi nimi, stalo se něco, co nečekal. Něco obrovského draplo jeho tělo a unášelo jej dál, dál od tábora, dál od lidí. Zoufale se bránil, tloukl křídly, zatínal zobák i pařáty do neznámé neviditelné síly, která jej drtila a unášela v záblescích světel kamsi do nekonečného prostoru. Nepustila jej, svírala jeho tělo, jeho dech. Drtila jej, drásala, rvala z něj peří, až ho vrhla někam do nezměrné hloubky. Už neletěl. Padal. Padal a spolehlivá křídla zůstala bez peří. A svět se roztočil. Svět drtil a dusil, strhával ho někam, kam nechtěl a kam se řítil v bezhlesém křiku. Křiku beze slov, křiku, který neslyšel.
A najednou bylo ticho. Ticho a tma. Jak dlouho trvalo, než si uvědomil svoje tělo? Jak dlouho trvalo, než dokázal vnímat, cítit těžkou živočišnou vůni, pohyb, ruce, ve kterých svíral něco hladkého, teplého? Něco, co se chvělo. Něco, co drtil v pevném sevření. Pomalu namáhavě otevřel oči a s prvním nesmělým světlem svic mu uniklo vše, co prožil předtím. Vše se stalo vzdáleným snem, odleskem někde v hlubině jeho duše a on vnímal jen vzrušení svého těla, pohrdání svojí mysli, pohrdání vším, sebou. V rukou svíral tělo. Snědé tělo ženy, která ho sledovala s povýšeným úsměškem. Ženy, kterou si bez zaváhání bral, kterou chtěl ponížit, strhat z ní její pohrdání. Drtil její boky, chtěl drásat její kůži, chtěl ji zničit, rozsápat na kusy, stejně jako chtěl rozsápat sebe. Stejně jako se chtěl pohřbít v jejím klíně, zapomenout.
Smála se. Zírala na něj tmavohnědýma očima a smála se smíchem padlé ženy. Padlé tak hluboko, jak jen bylo možné. Sevřel ji pevně pod bradou. Vysmívala se mu do očí. Nenáviděl ji! Nenáviděl ji stejně jako sebe. Nenáviděl všechno! Nenáviděl světlo svic, nenáviděl měkké rudé polštáře, do kterých ji tiskl, nenáviděl její havraní vlasy, tetování pod klíční kostí, malou černou růži. Nenáviděl její smích, kterým ho dráždila, kterým ho vzrušovala. Nenáviděl její dokonalé tělo, za které platil. Platil za to, aby jí mohl ubližovat. Aby mohl ubližovat sobě. Rozechvěl se ve výbuchu ničivé vášně, blouznivého nedokonalého uspokojení, když konečně dosáhl svého. Když mohl znaven padnout na tělo pod sebou. Když mohl zapomenout. Na chvíli, na pár okamžiků... zapomenout. Její vůně se mu zabodávala do mysli. A její slova se mu zahryzla ještě hlouběji: „To je všechno, co umíš, zajíčku?“ Výsměch kapal z jejího hlasu. Kapal jed do jeho vědomí.
Zvedl se na rukou, znovu ji popadl pod bradou. „Co si to dovoluješ, děvko?!“ zasyčel jí do obličeje.
Smála se. Vysmívala se mu stále dokola do tváře a její smích v něm probouzel to nejhorší. Znechuceně ji sledoval a vzdouval se v něm vztek. Bezhlavý nebezpečný vztek. Drásal ho k nevydržení, snažil se jej ovládnout, rozsápat, zničit, smést z povrchu zemského. Pevně zaťal zuby v marném boji, než ztratil poslední zbytky pevné půdy pod nohama.
„Tohle chceš?!“ zavrčel a dřív, než se stihla nadechnout, praštil ji přes nastavenou tvář. Překvapeně zamrkala. Vychutnal si záblesk zmatku v jejích očích, než je přimhouřila a posměšně se ušklíbla. To už ji ale pustil a ustoupil. O krok, dva. Pevně zavřel oči, aby ji neviděl. Nechtěl ji vidět. Nechtěl vidět nic. Znovu se mu vysmívala a její hlas zanikal v hlasitém hluku. „Bojíš se, zajíčku?“ zaslechl ještě, než jeho hlavu naplnilo pravidelné rytmické dunění. Byl ho plný, měl ho plná ústa, uši, nemohl se nadechnout, nemohl se pohnout. Dusilo ho, svíralo ocelovým stiskem...
 
            Jonathan se prudce posadil. Chvěl se dusivým napětím, vzrušením. Proboha! Měl pocit, že mu údery jeho vlastního srdce vyrazí mozek z hlavy. Zajel si prsty do vlasů a stiskl zuby, aby zabránil zmatenému zaúpění. Třásl se a propocená košile se mu lepila k tělu. Sen tak neuvěřitelně živý, který ho strhl zpět do toho, kým byl. Do života, který žil.
Snažil se zklidnit dech, který ho ale neposlouchal. Snažil se zbavit rozdivočelých nestálých myšlenek, zmatku, který mu naplňoval hlavu k prasknutí. Snažil se přemoci plíživé vzrušení. Napětí, jako by měl každou chvíli vybuchnout. Vášnivé horko, které mu pulzovalo celým tělem. Vzduch v místnosti mu najednou připadal nedýchatelný, stiskl prsty košili na hrudi a pocítil touhu zmizet, utéct, utéct sám před sebou. Musí ven. Namáhavě shodil nohy z postele. Nevnímal bolest, ani když si nazul vysoké boty. Nemusel se dlouho odhodlávat, vzepřel se na rukou a pokusil se vstát. Zavrávoral a stěží se zachytil stolu, aby se udržel na nohou. Byla tma, musela být hluboká noc, jen žhavé uhlíky v krbu osvětlovaly tichou místnost. Sebral uniformu a natáhl si ji, než se opřel o stůl a vykročil. Zatínal zuby i volnou ruku v pěst. Byl tak zoufale pomalý! Jak dlouho mu trvalo, než se v agónii divokého vzrušení, vzteku a bolesti došoural ke dveřím? Jak dlouho mu trvalo, než konečně stanul venku? Než dokázal nastavit svůj obličej ledovému vzduchu?
Chvíli stál nad schody, nad proklatými několika schody, které se staly nepřekonatelnou překážkou, a chtělo se mu křičet vzteky, bezmocí. Opřel se zády o roubenou stěnu a sesul se na ně. Seděl na nejvyšším z nich a zhluboka nadechoval ledový vzduch. Třásl se chladem. Třásl se chtíčem, který nedokázal ovládnout. Třásl se...
Chtěl vědět, kým je. A i to, co mu ukázal sen, bylo jeho součástí. I to byl on. On ve své obnažené temnotě. To se v něm skrývalo. To, co sám ze své vůle dobrovolně dělal... dělat chtěl. A co ho děsilo, v takových chvílích býval nejvíc sám sebou. Byl sám sebou s ní. Nebyla jen výplodem jeho mysli. Byla skutečná a o to více ho vzpomínka na její výsměšný pohled drtila, sápala... vzrušovala. Ona v něm dokázala probudit zvíře. Temnotu jeho já. Proto ji vyhledával, proto jí platil. Aby mohl týrat sám sebe. Aby ji mohl nenávidět, a čím víc ji nesnášel, tím víc po ní toužil, tím víc ho vzrušovala. A ona mu dávala, co potřeboval. Dávala mu pocit, že žije. Její jméno už dávno zapomněl. Nebylo důležité. Byla důležitá jen převaha, kterou nad ní chtěl získat. Bylo důležité jeho zvrácené zvířecí já, které probouzela, kterým se opájel ve chvílích, kdy jí vládl. Kdy byla v jeho rukou, vyzývavá, nezdolná, kdy ji toužil ponižovat a dokázat si, že není otrok, není bezduchá loutka bez vlastní vůle. Že je to stále ON!
Vydechl a vzhlédl ke hvězdám. Chvěly se v ledovém vzduchu. Vzrušení pomalu ustupovalo a zůstávalo znechucení. Znechucení a odpor sám k sobě. Znovu dokázal přebrat vládu nad svými myšlenkami, svými emocemi. Hořce se ušklíbl, než stáhl obočí v zamyšlení. Do rozhárané, pomalu se uklidňující mysli se mu vloudil jiný obraz. I ten znal, ale odkud? Odkud znal krajinu, kterou prolétal? Upnul se k ní, aby dokázal potlačit vzdouvající se chtíč, upnul se k tomu obrazu jako k paprsku světla. Jako k naději na zapomnění, na cestu z vlastní temnoty. Odkud znal velké stany? Smích mezi nimi? Nic z toho, co prožil, si nedokázal spojit s tím, co viděl ve snu, který se tak rychle dramaticky změnil. Sklonil hlavu a opřel obličej do dlaní. Hloubal, hledal útržky vzpomínek. Hledal v zapadlých koutech své mysli zaprášené obrazy. Odkud, kruci, to místo zná?!
Dlouho přemýšlel, dlouho hledal. Než mu to konečně došlo. Na tom místě nikdy nebyl, ale znal ho. Znal ho ze svých dětských snů. Snů o létání!
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA