Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sokolí přání - XVI.

21. 11. 2013

 Jak těžké je odpovědět na otázku Kdo jsem? Jak těžké je nahlédnout do vlastního nitra, do zrcadla a vidět sebe obnaženého bez masek, které nasazujeme. Bez přetvářky. Je těžké dívat se bez uzardění, bez studu do minulosti prázdné jako skořápka, kterou někdo rozbil a jádro rozšlapal, pohřbil. A byl jsem to já. Já sám jsem pohřbil a zašlapal sebe.
Jakou cestou jsem musel projít, abych to dokázal pochopit? Jak daleko od domova, od všeho, čemu jsem se podrobil, abych se dokázal podívat sám sobě do očí? O co všechno jsem musel přijít, abych dokázal strhnout černou pásku a konečně se rozhlédnout?
Ne, není dobré to, co vidím. Není to ani příjemné, ale lépe vidět pravdu než žít v iluzích. Jenže jak s tou pravdou žít? Jak se s ní vyrovnat? V iluzi je život snadnější. V iluzi povrchního štěstí.

Najednou nevěděl, jak dál, co dál psát. Možná to bylo zmatkem, který cítil, který nedokázal roztřídit, nedokázal se v něm vyznat. Ale tentokrát mu nebylo do smíchu. Ne, smích byl to poslední, na co by pomyslel. Došla mu slova a změť nerozluštitelných zvuků jeho mysli byla křičícím mlčením.
Vydechl, odložil tužku a promnul si obličej dlaněmi. Nakonec rázně zaklapl deník, odhodil ho stranou a pevně stiskl zuby. Musí něco dělat! Musí něco dělat sám se sebou, jinak se doopravdy zblázní! Bolestně zatoužil po činnosti, pohybu, u kterého by nemusel přemýšlet. Když se dostal v noci ven, tak to přeci musí zvládnout i ve dne! Noha už tolik nebolela, jen koleno měl stále špatně pohyblivé. Musí se s tím nějak porvat! Jeho neschopnost najednou byla výzvou. On sám si musel dokázat, že za něco stojí. Musel to dokázat sám sobě. Překonat sebe a najít aspoň špetku něčeho dobrého. Špetku vlastní vůle!
Shodil nohy z postele a pevně stiskl rty, aby zabránil zasténání. Natáhl si boty a s obočím staženým soustředěním se vzepřel na rukou. Periferním viděním zaznamenal pohyb. Ohlédl se. Indián vstal ze svého místa u krbu a chtěl mu pomoci. Když se ale Jonathan zamračil a nesouhlasně zavrtěl hlavou, zůstal stát. Založil ruce na prsou, škubl koutky rtů v lehkém pousmání a pozorně ho sledoval.
Jonathan se jen ušklíbl. Musí to dokázat! Zhluboka se nadechl, než se pokusil vstát. Zachytil se rukama stolu a zavrávoral, ale udržel se na nohou. Dokázal to sám! Výborně, možná není úplně k ničemu! Ušklíbl se pro sebe hořce. Indián ho zamyšleně sledoval přimhouřenýma očima. Odhrnul si vlasy z čela, než mezi svými věcmi našel malou sekeru a vyšel ven.
Jonathan se rukama opíral o stůl. Půjde to! Musí to jít! Zadíval se upřeně na zavřené dveře, stiskl rty a odhodlával se udělat další krok. Překonával sám sebe. Překonával bolest, která mu tepala ve zraněné noze. Do háje! Opíral se jednou rukou o stůl. Už chtěl znovu vykročit, když se do místnosti vrátil Indián a podal mu slabý, poměrně rovně rostlý kmínek s osekanou vidlicí na konci.
Jonathan se trpce pousmál a zíral na tu věc s odporem. Berle. Kolik už za svůj život viděl mrzáků o berlích? Mrzáků, kteří bývali vojáky. Pevně stiskl rty.
„To pomoci,“ tázavě ho sledoval muž.
Zhluboka vydechl a zatřásl hlavou, aby zahnal nepříjemné myšlenky. Lehce se pousmál. „Díky.“
Vzal si, co mu Indián nabízel, a opřel se. On jen spokojeně kývl a zkoumavě pozoroval, jak se pokusil vykročit. Musel přiznat, že to šlo mnohem lépe než bez ničeho. Vydechl a pousmál se. On přeci není mrzák. O nic nepřišel a jeho zranění se zahojí. Jeho noha bude jako dřív! Alespoň v to doufal. Pomalu došel šouravě ke dveřím, a když je Indián chtěl otevřít, zamračil se: „Já sám.“ Jako vzpurné dítě! Kdyby neměl rty pevně sevřené, nejspíš by se musel zasmát své vlastní paličatosti. Takto se jen ušklíbl a neohrabaně si otevřel.
Ledový vzduch byl jako rána pěstí. Mrazy neustávaly a sníh se třpytil ranním sluncem. Jonathan se mělce nadechl a vykročil ven. Přimhouřenýma očima sledoval bílou nádheru. Pousmál se. Klouzal pohledem po závějích sněhu. Užíval si ten pohled, jako by to bylo poprvé. Pak se opřel volnou rukou o stěnu a namáhavě sestoupil dolů. Letmo se ohlédl ke dveřím. Indián tam stál, opíral se o jejich rám a sledoval ho. Když se na něj Jonathan usmál, jen kývl hlavou a pomalu se vrátil dovnitř.
Chvíli stál ve zdupaném sněhu, než pomalu vykročil k ohradě a zadíval se na dva skvrnité koně. Zastínil si oči proti slunci a zamlaskal. Zvířata zaregistrovala jeho přítomnost, chvíli ho sledovala, než se opatrně rozešla k němu. Odložil berli stranou, opřel se o ohradu a nastavil dlaně dvěma jemným chřípím, která mu do nich lehce vklouzla. Chvíli čekal, nechal koně do sytosti ochutnat svůj pach, dokud se mu jeden z nich neopřel o hruď. Citlivými pysky se otíral o hrubou látku jeho uniformy. Podrbal ho za ušima a propletl prsty do hřívy. Byli to nevysocí, ale pevní, tvrdí koníci. Srst měli dlouhou a jemnou, huňatou jako zimní kožich stájové kočky v Durhamu. Otřásl se chladem a ušklíbl se. Nechal oba koně, aby prošacovali jeho uniformu. Stejně jim neměl co dát. Drbal je v husté srsti a dýchal jejich vůni. Vůni, kterou miloval. Znamenala pro něj příliš mnoho. Chvíle ve stájích, koňský hřbet. Neosedlaný byl připomínkou volnosti Durhamských luk, kdy přes otcovy protesty tajně vyváděl a bez sedel proháněl závodní koně, společně se štolbou je plavil v řece. Tvrdé vojenské sedlo, které se mu zadřelo hluboko pod kůži, se stalo symbolem povinnosti, kterou nenáviděl. Alespoň, že mohl jít k jezdectvu. Měl kam utíkat, když mu bylo zle, když se armádní dril stal nesnesitelným. Nejdřív utíkal do stáje a později... do bordelu.
Vydechl a zamračil se. Ano i do bordelu utíkal, když se potřeboval nadechnout, než se znovu potopí do armádního bahna. Útěk z bahna do bahna. Jedno špinavější než druhé. Jedno mělo červenou barvu uniformy. Bylo cítit střelným prachem, ocelí a koňmi, to druhé, sice podobně temně rudé, dusilo plíce drahými voňavkami, potem, kouřem z tabáku, vůní ženského klína a bodalo smíchem, stejně jako to první rozkazy. Ale tenkrát mu to bylo lhostejné. Všechno. Neviděl, byl slepý. A chtějte po lhostejném slepci, aby se nebrodil v něčem, co důvěrně zná, ač břeh je nedaleko. Stejně ho nevidí, stejně ho nebude hledat, dokud mu bahno, konejšivé, teplé, známé jako vlastní dech, nestoupne nad hlavu a neudusí ho, nepozře ho. Jak ale z toho bahna ven? Ač slepý, otevřel oči. Ač slepý, dokázal se rozhlédnout, jen nevidí. Nevidí způsob, jak ven, leč bude ještě někdy schopen žít se stejnou lhostejností poslušného zvířete?
Zatřásl hlavou, a aby zahnal tíživé myšlenky, rozhlédl se. Pozorně prohlížel řídký les v okolí, stromy na jeho kraji. Hledal známého dravce. Když jej nenašel na žádné z větví vzhlédl, zastínil si oči proti slunci a hledal na jasném nebi. Vysoko zahlédl malou pohybující se siluetu. Je blízko. Věděl to. Poznal ho, stejně jako si byl od začátku prapodivně jistý, že ten pták k němu patří. Stále to nedokázal rozumně vysvětlit a vysvětlení, které mu dával Indián, jeho logice nestačilo, ale musel se s tím spokojit. Indiáni, zdá se, takové věci berou jako samozřejmost. Otočil se zády k ohradě, opřel se o ni, založil ruce na prsou a nepřítomně se zadíval na dům před sebou. Jak je možné, že něco takového vnímá? Jak je možné, že on, běloch, přivandrovalec, který se tu ani nenarodil, voják, který nad tím nikdy nepřemýšlel, vyhýbal se jakémukoliv náboženství, víře, najednou prožívá to, co prožívá? Proč ON? Proč jiní nevidí? Neslyší? A mohli by? Co je na něm tak zvláštního, že se děje to, co se děje? Indián na tyto otázky odmítal odpovídat, ale kdo mu odpoví? Znovu vzhlédl a očima vyhledal dravce snášejícího se níž, promnul si obličej prsty a ušklíbl se, než zavrtěl hlavou. Stále měl pocit, že se zbláznil. Naprosto a zcela, ale bylo to bláznovství, které se mu líbilo, které přinášelo pocit, že v tom není sám, že je na světě něco, co mu pomůže, něco, co ho obejme, něco..., do čeho se zamiloval, ani nevěděl jak. A stačil mu jediný dotek, jediný okamžik, aby uvěřil, aby se tomu odevzdal. Sám a dobrovolně se odevzdal, zcela. A TO konejšivé, teplé nedusilo jeho vůli, nerozkazovalo, kam má jít, co má dělat. Neznásilňovalo jeho já. Jen prostě bylo. Bylo s ním a pomáhalo mu hledat pevnou půdu pod nohama. Pomáhalo mu doufat, že se v tom bahně, ve kterém vyrostl, neutopí. Křivě se usmál a rukou odstrčil koňské pysky, které se mu snažily okusovat vlasy. Otřásl se chladem, promnul si holé zkřehlé ruce a třel si paže, aby se trochu zahřál. Nakonec sebral berli a pomalu vyšel zpět k domu. Nestál o to, aby ještě nachladl. Příště, až půjde ven, vezme si kabát. A půjde brzy, tím si byl jistý.

Muž seděl na kožešině na svém obvyklém místě u krbu. Cítil ve tváři teplo plamenů, vnímal vůni kouře spáleného dřeva a tiše zpíval. Zpíval písně Lidí. Zpíval a nemohl se toho nabažit, nemohl přestat. Jak krátkozraký a prázdný život žil. Ne, nežil, jen tiše vegetoval. Chodil po Babičce zemi a dýchal vzduch, jedl, pil, ale nic z toho nevnímal. Uzavřel se a teď znovu objevoval všechno ztracené. Znovu nalézal svět, ze kterého odešel a nedokázal se vrátit. Znovu nalézal to, co si odpíral. Hltal to lačně, jako žíznivý vodu. Hltal a chtěl víc. Chtěl mnohem víc. Jenže vše přicházelo pomalu. Hledal trpělivost, učil se jí, stejně jako se učil znovu nadechovat vůně, znovu cítit něco jiného než prázdnotu.
Ale bolelo to. Ale bolest je přeci lepší než nic. Lidé před bolestí neutíkají, naopak, v bolesti hledají vykoupení, hledají úlevu od smutku. Bolest je dobrá, bolest pomáhá.
Pomalu vyhrnul rukáv haleny a prohlédl si své předloktí. Kolik tenkých jizev ho pokrývalo, už ani nepočítal. Kdysi hledal vykoupení i ve své vlastní krvi. Jenže ho nenašel, nedostal ho. Neměl na něj právo. Doposud ne. Doposud... pevně stiskl rty. Píseň utichla. Nenáviděl Lovce, nenáviděl toho, kým se stal. Nenáviděl to torzo muže, které po něm zůstalo. Instinktivně sáhl po noži. Ve světle plamenů z krbu se zableskla ostrá ocel čepele. Ostrá jako břitva. Ostrá jako bolest, kterou si chtěl způsobit, kterou potřeboval. Potřeboval vědět, že v jeho žilách ještě koluje krev. Krev Lidí. Aby bolest v jeho duši byla skutečná, aby ji pocítil všemi smysly, aby si ji naplno uvědomil a s ní i život, přitlačil jeho ostří na kůži a rychlím rázným pohybem si způsobil dlouhou tenkou ránu. Chvíli zkoumavě pozoroval, jak se zabarvuje krví, cítil štípavou bolest, po které bažilo jeho srdce.
Nezůstal u jedné. Jeho předloktí pokrývalo několik ran, když konečně uklidil nůž, zatnul ruku v pěst, stiskl zuby a sledoval, jak z ran stéká krev. Stéká na zaťaté prsty, na nehty, které zaryl do dlaně. Jak kape na zaprášenou podlahu, na hrubě opracované dřevo, které leželo před ním.
A krev osvobozovala, krev uzdravovala. Bolest konejšila. Bolest přinášela úlevu. Zaklonil hlavu, zavřel oči. Z jeho úst s tichým výdechem vylétla píseň, z očí se osvobodily slzy. Prosil písní, slzami a krví. Prosil a hledal klid. Prosil a hledal sebe. Prosil a jeho prosby nezůstávaly nevyslyšené.

Oproti jasnému světlu venku bylo šero uvnitř tak výraznou změnou, že se Jonathan musel rozkoukat, když vstoupil. Ale tichá píseň ho přikovala k podlaze už na prahu. Zmateně zamrkal očima a vytřeštěně zíral na Indiána sedícího u krbu. Obraz před ním mu vyrazil dech. Krev na jeho ruce a hlavně výraz v jeho tváři, slzy. Stál nehnutě. Věděl, tušil, že by měl odejít, ale nedokázal odrhnout oči od muže před sebou. Nedokázal donutit tělo k pohybu. Cítil, že sem nepatří, toto nemá vidět, a přesto stál, němě hledal ztracený dech.
Dřív než se stihl vzpamatovat, píseň utichla. Indián otevřel oči a upřel je na Jonathana. Kdyby se nechvěl chladem, nejspíš by se rozechvěl teď. Ten pohled ho málem srazil na kolena. Polkl a neohrabaně ustoupil o krok, ale dřív než se stihl nadechnout k omluvě, svíral ho Indián pevně za košili na hrudi. Přirazil ho na zeď s takovou razancí, až mu vyrval zbytek dechu z plic. Chlad čepele jeho nože se mu opřela do krku, aniž by si vůbec stihl všimnout, kdy jej vytáhl. Nebyl schopen pohybu, jen zíral do temných očí, ze kterých sršela zášť, vztek, nenávist, beznaděj... Do tváře, ve které se promítalo to samé. Jestli nezemře teď, tak už nikdy. Měl strach. Poprvé v životě měl opravdu strach. Berle mu s třeskem spadla na zem. Nebyl schopen ani zvednout ruku, pokusit se bránit. Jen čekal a zíral do očí smrti. Cítil nečekanou divokou sílu, která ho uvěznila v jeho sevření, která ho paralyzovala, sršela z každého póru muže, který ho drtil. Sílu, které se nedokázal bránit, které se nemohl vzepřít. Které podlehl.
Nevnímal vůbec nic jen napětí, jež mu sápalo útroby. Mysl měl plnou dunění svého vlastního srdce zastírajícího a umlčujícího vše ostatní. Jako by mu někdo vymazal mozek, ukradl naučené instinkty šermíře. Nebyl schopen dělat vůbec nic, jen tam stát, zírat mu do očí a pokorně čekat, až přitlačí na nůž a zbaví ho života.
Ticho, které pulzovalo divokou smrtelnou energií, roztříštil ostrý výkřik dravce. Jonathan nedokázal zaregistrovat, jak se dostal až k nim. Tlukot křídel a křik jej konečně probral ze strnulosti. Indiánovo sevření povolilo, když mu pták zasekl ostré pařáty do ramena. Jen zvedl ruce, aby si kryl hlavu před křídly, a schoulil se ke zdi. Během několika chvil hluk utichl. Na obličeji ucítil závan větru, když kolem něj pták proletěl ven. Pomalu opatrně zvedl hlavu. Indián stál pár kroků od něj stejně nehybný, stejně si kryl hlavu. Spustil ruce a celý jako by se zmenšil. Vztek i zášť z jeho výrazu zmizely tak rychle, jako se objevily. Chvíli stál nehnutě, než pohledem znovu vyhledal Jonathanovy oči.
Ten se konečně dokázal nadechnout, bezděky si přejel po obličeji dlaní a zhluboka nasál mrazivý vzduch, rozdýchával překvapení, než polkl, aby si uvolnil stažené hrdlo. „Omlouvám se, nechtěl jsem...“ dokázal se sebe vymáčknout přidušeným hlasem a promnul si rukou krk. Indián pevně stiskl rty, svraštil obočí, než lehce kývl hlavou.
„Já... opravdu...“ koktal Jonathan a měl co dělat, aby se nesesul na zem, ale Indián ho přerušil gestem ruky: „Netřeba více slov.“ Sehnul se, sebral ze země berli a podal ji Jonathanovi, který sklopil hlavu a přijal ji s povděkem. Bylo to více než jen bezděčná pomoc. Vnímal to jako gesto omluvy. Jen zhluboka vydechl a prohrábl si rukou vlasy. Indián ho ještě několik chvil sledoval, než se loudavě odvrátil.
Nějakou dobu mu trvalo, než byl schopen pohybu. Jen stál a zhluboka dýchal, aby zahnal náhlou slabost. Zatnul zuby. Do háje! Pomalu zavřel dveře a dopajdal ke svému lůžku. Opřel berli vedle, aby ji měl po ruce, pak se na něj svalil jak pytel brambor. Promnul si rukama obličej a zhluboka vydechl. Stále se nedokázal vzpamatovat z šoku. Stále mu divoce tlouklo srdce, tep mu bušil ve spáncích. Jak blízko byl smrti? Znovu se jí díval do tváře. Znovu ji viděl před sebou.
Syčivě vydechl a letmo vyhledal očima Indiána. Překvapilo ho, jak nezúčastněně si z ruky omývá krev. Nakonec si na čerstvé rány nanesl tmavou hojivou mast, kterou on sám tak dobře znal. Jeho klid! Bože, jak někdo dokáže být tak klidný? Ve tváři se mu nepohnul jediný sval, nedal najevo jakoukoliv emoci. Ale co byla ta bouře, kterou ho smetl jako ostrý vítr suchý list? Jako by to byl úplně někdo jiný, a přeci stále on. Zase se dostával k něčemu, co nedokázal pochopit, stejně jako to, čeho se stal nechtěným svědkem. Co vlastně viděl? Ten muž pro něj byl stále hádankou. Hádankou, kterou chtěl s dětskou zvídavostí a paličatostí rozluštit. Hádankou, které chtěl přijít na kloub, kterou chtěl pochopit, ale musel se stále dokola ptát, zda toho vůbec někdy bude schopen. Zda někdy bude schopen pochopit Indiána. Člověka, který se od něj tolik lišil, a zároveň měli tolik společného.

Poznámka:
U Indiánů bylo sebepoškozování obvyklé a poměrně časté, obzvlášť pokud truchlili pro své blízké prolévali svou vlastní krev. Bylo bráno jako forma oběti a očisty.
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA